Denis Baarfelt znal džungli a miloval ji. Byla jeho svět, vyznal se v ní, dokázal v ní žít. Postupoval co nejrychleji, nezdržoval se zbytečnými oklikami a vyhledával především místa, kde kdysi míval přátele. Poznal však, že není jednoduché je najít; stavby nacházel opuštěné nebo zřícené, jeskyně zarostlé, zasypané špínou. A nikde nikdo, s kým by promluvil.

Když narazil na řeku Charragg, vydal se podle ní; bylo to lehčí než cesta džunglí, neboť cesty byly nepořádně prosekány a bylo třeba je vyčistit. Občas mohl projet vodou, kůň uměl dokonale plavat. Obhlížel napajedla; zjistil, že zvěř přestala být plachá, zřejmě ji nikdo neloví, alespoň ne často.

Až když se přiblížil ke starému hrádku Guyrlayowu, sídelnímu hradu císaře kdysi na počátku Arminu, narazil na stopy koní. Usoudil, že se co nevidět setká s obyvateli hradu, tak se připravil na složité vyjednávání.

Nebyl ani moc překvapen, když se šikmo za ním náhle ozvala nekompromisní výzva: „Stůj! Ruce nahoru!“ Denis zvedl ruce a čekal, co se bude dít.

„Zahoď všechny svoje zbraně!“

„Nemám žádné zbraně!“ řekl Denis a zároveň vyslal mentální identifikační signál. Nemělo to žádnou odezvu, ten druhý nedokázal vnímat.

„Jak to, že nemáš zbraně?“

„Nemám nic. Jsem čaroděj.“

Jeho prohlášení vyvolalo jakési rozpaky. Pak příkaz:

„Odjeď s koněm na břeh řeky! A teď sesedni a pusť ho! A po krk do vody!“

„To bych si musel sednout na dno. Tady není dost hluboká.“

„Uprostřed řeky je dostatečná!“

Denis pochopil, že ten druhý je vyděšenější, než je zdrávo. Provokovat ho nechtěl; ostatně, proč se nevykoupat? Vstoupil do vody a šel tak daleko, až mu sahala po prsa.

Teprve nyní vyšel z křoví tygr. Velmi mladý. Denis pochopil, proč je tak nervózní, neměl vůbec žádnou zbraň. Vlastně ano, nesl si velmi nešikovný oštěp s hrotem, předělaným ze zlomené vojenské šavle. Došel ke břehu, oštěp odložil na dosah a pokoušel se chytit koně; s tím měl bohužel hodně práce, kůň se pachu šelmy obával. Denis se docela dobře bavil; konečně se tygrovi podařilo koně chytit a uvázal si jeho otěž za zadní tlapu.

„Můžeš vystoupit na břeh!“ řekl milostivě, nepřestal však mířit Denisovi na prsa svým oštěpem.

Denis vylezl z vody. „Na tygra jsi neuvěřitelně hloupý, bratříčku. Jestli se ten kůň splaší a udělá víc než dva kroky...“

„To neudělá! Nebo tě zabiju!“

Denis už toho měl dost. Dal pokyn; kůň poskočil, zabral za tygrovu zadní nohu a ten upadl. Denis mu vykopl oštěp a ochromil ho.

„Tak poslouchej, mladíku! Řekl jsem ti, že jsem čaroděj, ne? S takovými jako ty jsem se pral jako dítě. Slyšel jsi jméno Denis Baarfelt?“

„To je jméno člověka z legend. Byl přítelem tygrů!“

„Je to moje jméno. Vrátil jsem se.“

Tygr váhal. Důvěřivý rozhodně nebyl.

„Od časů, kdy jsem tu byl naposled, jste si navykli vítat přátele poněkud divným způsobem, řekl bych. Jsi tady sám?“

„Ty jsi taky sám. To stačí.“

„Jistě. Zavedeš mě na hrad Guyrlayowe. Nebo raději do Aurrgharru?“

„Přístup do Aurrgharru je lidem zapovězen!“

„Nebuď pitomec. Už jsem ti řekl, kdo jsem.“

„Ale nevím, zda ti můžu věřit.“

„Přečti si moje tetování!“

„Narodil jsem se až po válce! Pamatuji si znaky některých lidí, ale tvoje přečíst nedokážu. Jsou tam symboly, které neznám! Taky je možné, že ses jimi vyzdobil, abys nás zmátl!“

„Jo, chápu. Jsou na Guyrlayowu nějací staří tygři? Někdo, kdo mě zná?“

„Všichni ze zdejší posádky se narodili až po válce. Starých tygrů je velmi málo. Všichni položili život, jak jim kázala čest.“

„Kdežto já jsem ve válce nebyl, chceš říct? No dobře; byl jsem jinde.“

Tygr uvažoval. Dalo mu to značnou námahu; kromě toho neměl rád lidi jako takové, jejich vzhled a pach a všechno. Dokonce se bál!

„Zaveď mě ke svému náčelníkovi!“

Opět delší přemýšlení. V podstatě měl jediné dvě možnosti: buď vyhovět, nebo Denise zabít. To už ale pochopil, že by těžko dokázal.

„Jdi přede mnou! Ale pěšky! Člověku neuškodí, když se projde!“

„Ty nemáš ani koně, viď?“

Denis se vydal po břehu, kůň šel za ním. Tygr se pokoušel zachytit jeho otěže, tak mu je Denis zrušil, stejně byly iluzorní. S obtížemi nesl oštěp, který mu velmi překážel, zachytával se za křoviska a liány...

„Poslechni kotě, jak jsi velký, tak jsi hloupý. Potřebuješ pořádný výcvik; to tě vážně nic nenaučili?“

„Mlč, nebo tě kousnu!“

Denis se s tím spokojil. Nebyl takový, aby si dal pokazit náladu dočasnou nepřízní osudu; přeskakoval šlahouny lián v cestě a snažil se nevrazit si do chodidla nějaký trn. Naštěstí cesta netrvala dlouho; po chvíli se dostali k visutému mostu, který vedl přes řeku rovnou na strmou skálu, kde se tyčila omšelá kamenná budova hradu se dvěma věžemi u brány. Císař postavil svoje sídlo důkladně na věčné časy; za celá léta se mu nestalo nic vážného, možná by se dal ještě pořád hájit. Hlavně děl vyčnívaly ze střílen, na stožáru u brány povlávala zavěšená tygří kožešina jako standarta majitele.

Tygr se ohlásil zařváním; na to se vyřítilo asi dvacet dalších, zřejmě všichni, co na hradě byli. Tygr jim ohlásil hrdým tónem, že chytil člověka, který může být nepřátelským vyzvědačem nebo záškodníkem, ačkoliv se drze představuje posvátným jménem Denise Baarfelta. Zhodnotil při tom svoje nekonečné zásluhy, zvláště vynikající schopnosti a znalosti, také obzvláštní statečnost, kterou musel vynaložit. Rovněž prokázal důvtip, prozíravost a další vlastnosti, jichž si tygři váží; byla to nádherná řeč, téměř hrdinský zpěv.

Tygři o jeho zásluhách ani trochu nepochybovali. Zahájili diskusi, co by měli s Denisem dělat; všichni ho důkladně očichali, dokonce olízali na význačných místech a byli překvapeni, protože jeho pach se jim líbil. Rozhodli se, že ho tedy nezabijí; ale co dál? Nejlepší bude, když mu dovolí překročit řeku a vstoupit do hradu; což nebyl problém, ten zato nastal s koněm, který nikterak nechtěl vstoupit na provazový most pochybné kvality. Denis ho mohl přinutit, samozřejmě, ale tygři dělali příliš velký virvál.

„Tak dost, pruhovánci! Přestaňte bláznit! Který z vás je náčelník?“

„Jsem Gurran! Můj otec je členem Nejvyšší rady!“ pronesl jeden pyšně.

„Zdravím tě, bratře Gurrane. Tak se prosím ujmi velení a pokroť všechny ostatní, ať můžu převést toho koně. Pak si promluvíme.“

„Kdo jsi, abys mi dával rozkazy?“ zavrčel tygr, vědom si své hodnoty.

„To je fuk. Jsem rád, že vidím tvoji tak milou a přátelskou tvář!“

„Má tvář není milá ani přátelská! Neposmívej se mi! Pořád ještě nevěřím, že jsi ten, za koho se vydáváš! Lidé jsou zlí, úskoční a nebezpeční! Mnoho zlých lidí se už pokoušelo dostat do Aurrgharru, aby nás zradili! Ale poznali jsme na nich, že jsou nepřátelé, a zabili jsme je!“

„Já ti taky připadám jako nepřítel?“

Gurran zrozpačitěl. „Přiznávám, že k tobě necítím nepřátelství ani odpor a že se zdáš být přítelem. Ale lidé jsou velmi vychytralí a často se maskují. Příkaz zní zadržet každého, kdo by se pokusil překročit řeku Charragg!“

„Zadržet a co?“

„Posoudit jeho vinu a buď ho zabít na místě, nebo předat radě, která jeho osobu znovu posoudí, rozhodne a popraví ho.“

„Tak vidíš. O to mi právě jde, být předán vaší radě. Tak to udělej, doprovoď mě do Aurrgharru a předej svému otci. Je starší než ty a jistě by mě poznal...“

„Pochybuji. Když začala válka, byl můj otec velice mladý a nikdy nebyl v Kingtownu ani v Indiopolisu, kde žijí lidé.“

Denis si povzdychl. „Přesto.“

„Vezmi ale na vědomí, že do Aurrgharru se dostaneš snadno a lehkou cestou. Ale ven z města cesta nevede; člověk, který tam vstoupí, bude vážen na Váhách Osudu a převáží-li se váhy na zlou stranu, zemře a bude roztrhán ve zdech Chrámu Pomsty!“

„Váhy Osudu a Chrám Pomsty? To jsou taky nějaké novinky! Neříkej mi, že jste změnili víru a zavedli něco nového!“

„Co ty jako člověk víš o naší víře?“

Denisem už nějakou dobu cloumala chuť je nějak srovnat. Tygři s ním naopak hodlali diskutovat jakkoliv dlouho; všichni pozorně sledovali, co říká Gurran, co mu Denis odpovídá a v případě potřeby schvalovali jeho názory souhlasným mručením. Ne že by tento způsob jednání byl pro něj obzvláštním překvapením, ale rozhodně se nehodlal dohadovat.

„Tak vážení! Říkám naposledy, že jsem Denis Baarfelt, nejvyšší čaroděj Impéria a přítel císaře Charryho. Můj otec je kardinál Tomáš Baarfelt, snad to jméno znáte. A kdybych chtěl, projdu mezi vámi bez problémů...“

„Jak? To bychom chtěli vidět!“

Denis vzdychl. Nebylo jiného zbytí, musel zkusit transformaci. Poklekl na kolena a začal se měnit; změnil délku kostí rukou a nohou, nechal si narůst pruhovanou srst a částečně upravil také obličej; nebyl sice regulérní tygr, ale vypadal značně jako lykantrop. A rozhodně je překvapil.

„Tak co? Už se vám zamlouvám víc?“

„Tohle rozhodně žádný člověk nedokáže!“ shodli se.

Zároveň s tělesným uzpůsobením se změnilo i vnímání. Nejdřív ze všeho si uvědomil únavu; transformace vlastního těla vyžadovala přílišné množství energie. Kdysi to dokázal mnohem snadněji. Ale byly také příznivé důsledky: smysly se zbystřily, hlavně sluch a čich. Začal dokonce cítit touhu po přítomných tygřicích; sice nebyly v říji, ale tu by dokázal snadno vyvolat.

Tygři se šeptem dohadovali, co s ním. Díky tygřímu sluchu je slyšel, ale stejně nebylo o co stát; neustále opakovali svá podezření ohledně nebezpečnosti a zákeřnosti lidí a svých rozkazech, které jim velí nepustit nikoho, dokonce ani čaroděje.

Před dvaceti lety by zkusil ještě lepší úpravu: změnit se v tygřici, přivodit si touhu a svést Gurrana, případně některé další. Takové hry dokázal a bavily ho; pak by provedl Propojení a... Jenže neměl chuť; ani nechuť, už ani nepřemýšlel, co se mu líbí a co ne. Prostě řekl:

„Jsem čarodějem nejen lidí, ale i šelem. Mými bratry byli Artanna, Wiirrta, Assarkhan, Ao Harrap a mnozí jiní. Chci, abyste mne poslechli!“

Tygři chvíli nechápavě koukali jeden na druhého. Pak řekl Gurran:

„Poslechneme tě, čaroději.“

„Tak. Teď mě vpusťte do hradu a dejte mi jídlo. Svého koně převedu sám, ale nechte mě ho uklidnit. Až si odpočinu, odvede mě jeden z vás do Aurrgharru. Nejlépe ty... jak se jmenuješ?“ zeptal se toho mladého s oštěpem.

„Tarrs.“

„Budeš mým průvodcem, dokud nerozhodnu jinak.“

Tygři jsou tygři; ať se děje cokoliv, poslechnou, když se na ně promluví velitelským hlasem. Zvlášť někdo, koho považují za svého pána.

Denis, stále v podobě šelmy, uklidnil a převedl koně, potom šel do hradu. Jak zjistil, byl tu pořádek spíš tygří než lidský; například hromadu kostí, ač pečlivě ohlodaných, by císař určitě ve své blízkosti nestrpěl. Pro tygry byla nejspíš připomínkou lepších časů, takže si tu zajímavou výzdobu pěstovali téměř v každé místnosti. Na čelném místě bylo vystaveno několik lidských lebek, jedna rozťatá až k nosu.

„To byli lidé, co přišli na naše území jako nepřátelé!“ vysvětlil Gurran hrdě, „Naši předchůdci je objevili a ulovili!“

„Budiž jim země lehká.“ povzdychl si Denis.

Vybral nejpohodlnější místo, kde se uložil. Někdo mu okamžitě přinesl kus syrového masa, nejspíš zadní nohu z gazely. Samozřejmě nediskutoval a dal se do toho. Mladé tygřice se pohybovaly ve vhodné vzdálenosti, větřily a činily dojem, že by stály o bližší seznámení. Přestože.

Denis k odpočinku opět změnil podobu těla. Za nejvhodnější považoval neutrální; uvolnil většinu vazeb a stal se něčím neurčitým; kdosi pro takovou bytost vymyslel označen Plastic People of the Universe. V takové podobě byl zranitelnější než jindy, takže si to dovolil pouze když si byl zcela jist, že mu nic nehrozí. Tygři chvíli zírali a pak k němu postavili stráž.

Uvolnění vazeb znamená snadnější možnost komunikace s duchovními bytostmi, které ovládají nějaké místo. Denis byl ochoten jim dovolit, aby k němu přišly, i když budou nedůvěřivé a plaché. I takové bytosti jsou opatrné, když se přibližují k čarodějům. Nicméně za celou noc se nepřihlásil nikdo.

Když se probudil a vytvářel si přijatelné tělo, uvažoval o tom. Pokusil se poslat Výzvu sám, ale neočekával žádnou odpověď, zvlášť teď ráno. Správně, žádné se nedočkal. Ochránci toto místo opustili.

Čaroděj obvykle Ochránce potřebuje, alespoň ty svoje. Dodávají mu sílu. Když se musí spoléhat jen sám na sebe, je to obtížnější. Nacházel se hodně hluboko v území šelem, blízko Aurrgharru a ostatních posvátných měst. Když se ani tady Ochránci neprojevují, pak to znamená, že odešli. Přinejmenším. Nebo: bylo by možné, aby zemřeli? Zářící duchové šelem, trvale přítomní v blízkosti svých kožešin? Jejich smrtelná těla zemřela už dávno; mohlo se něco stát i s jejich duchy?

Nedozvěděl se nic. Zjistil pouze určité malé množství volné energie, přítomné v tom prostoru; kdyby uspořádal nějaký obřad, mohl je přivolat. Zatím však váhal, takové věci je třeba si řádně rozmyslet.

Tygři jej uvítali snídaní, tentokrát ze syrových, ještě kouřících vnitřností zabitého zvířete. Denis neprojevil žádnou nespokojenost, přijal sílu z masa a krve, ačkoliv většina WZ ji považuje za nečistou. Zůstal v poloviční podobě mezi člověkem a šelmou, tak tygrům nejméně vadil.

Náčelník Gurran zřejmě přes noc taky přemýšlel. Přišel a choval se velice uctivě: „Čaroději, rád bych tě požádal...“

„Ano, vím.“ Denis chvíli počítal E-bilanci; pak se rozhodl, že si to může dovolit, „Svolej všechny tygry. Sem, do hradu. Odvolej i hlídky!“

Gurran splnil příkaz tak rychle, až se Denis divil. Zakrátko byl obklopen kruhem více než třiceti tygrů, vesměs velice mladých.

„Propojím vás všechny dohromady a předám vám svoje vzpomínky. Nebude to dokonalé, to bych nedokázal tak narychlo. Ale dozvíte se, co potřebujete.“

Mlčeli a hleděli na něj se zájmem. Skutečným zájmem.

Začal vytvářet energetické pole. Chtěl to udělat už večer a doufal, že mu pomůžou Ochránci, ale dokáže to i bez nich; pokud dojde k nějaké chybě, odnese si to jen on sám. Nakonec využil energie místa, kterou kdysi vložil do kamenů císař a jeho šelmy; tak se mu podařilo pole vytvořit. Předal jim do mysli vše, co dokázal; součástí toho byly i kontakty s božstvy, která nyní odmítala pomoc. Kdo ví, třeba jim to k něčemu bude.

Porušil všechny zásady, jimiž se čarodějové řídí a které léta vyučoval. Na cizím území, bez svolení Ochránců, s nezkušenými pomocníky a z nečisté energie vytvořil pole a provedl experiment, jehož dosah dobře nepromyslel. V každém případě vytvořil mentální maják, který nepochybně vyvolá pozornost každého, kdo se zabývá E-vazbami.

Z myslí tygrů vytěžil jejich vzpomínky. Nebyly k ničemu, narodili se až po válce, ale slyšeli nejrůznější historky starých, kteří se z války vrátili a vychovávali je. V mnoha případech to byly legendy, něco oslavné písně, které už vůbec nemají s realitou nic společného. Vytvářející se mythologie; Denis to znal, byl hrdinou mnoha podobných.

Na oplátku další legendy do jejich paměti zaznamenal. V přijatelně pravdivé podobě; ale jak si je přetvoří a co z nich udělají, bylo záhadou. Šelmy mají na věci svůj náhled, často velmi zábavný. A taky je po Propojení bolela hlava; cítil, že je jim nepříjemně, ale stydí se před čarodějem dát to najevo. Dokud byli v poli, prošlehl jim hlavy energií; a ježto byla dost bolestivá, pročistilo je to a docela potěšilo. Věci se vracely do pořádku.

Tarrs dostal koně a vyrazil s Denisem jako doprovod. Byl náležitě pyšný na svoje významné poslání; naopak Denisovi šel na nervy jeho nedokonalý oštěp, takže použil ještě jednou magie a opravil mu ho do lepší podoby. Potom vyjeli stezkou k Aurrgharru, která byla prošlapaná mnohem víc než cesty na druhé straně. Nebyla pohodlná, ale aspoň schůdná.

Od chvíle, kdy se seznámil s Denisovými životními osudy, se tygr choval přátelsky, ba přítulně. I to bylo v pořádku, tak se šelmy obvykle chovají; Denis naopak uvažoval, kde a jak rychle nabrat energii pro případné další výdeje. Jeho rozverná sestra (kterákoliv) by se jednoduše trafla na tygřici a vyprovokovala nádherné orgie; i Denis si za dřívějších časů rád užíval se šelmami. Jenže tehdy byl mladší; a pruhované i skvrnité princezny nadšeně vyhledávaly zábavu s lidmi schopnými vydržet sex se šelmou.

Denisovi (snad poprvé v životě) nepřipadalo vhodné kazit takové mládě. Ani kdyby to byla samice a sama projevovala zájem. Čarodějky lidské i šelmí už natolik promíchaly genetické fondy, že u některých bytostí bylo obtížné zjistit, co jsou a čemu se narodily. Denis nebyl genetik, pouze z titulu Nejvyššího čaroděje občas kontroloval výsledky. Několikrát upozornil, že ho tyto výzkumy znepokojují. Příroda si nechá hodně líbit, ale časem provede protitah. Naštěstí hybridní bytosti obvykle neměly další potomstvo. A většina jich padla ve válce.

Meditoval, co znamená být jediný čaroděj v zemi. Neustále se vracel do starých časů, vzpomínal na přátele – a hlavně přítelkyně. Spojil se tělesně i mentálně se všemi ženami, které potkal. Jen několikrát v životě se musel snažit, aby je nalákal; většinou se staraly samy a byla spousta těch, které musel pro nedostatek času vynechat. Kamkoliv přišel, všude měl připravené jídlo, nocleh a ženu. Přesněji: osobu vhodného pohlaví, ochotnou poskytnout mu výměnu energie. Pokud bylo třeba, dostatečný počet osob. Často zkušené čarodějky, ochotné samy od sebe zařídit ještě větší příliv E+ pomocí ochotných žákyněk. Možnost negativní reakce byla předem vyloučena. Všechny mladé dívky si kladly za čest zúčastnit se propojení s Mistrem.

Teď měl pocit, že tyto vzpomínky jej zdržují a obtěžují. Možná se měl víc zajímat o citové záležitosti těch dívek. Nějaké city určitě měly; z jejich vzpomínek přebíral kontakty s chlapci, někteří byli přítomni při orgiích a dobře se bavili. Zavedl se systém, že mladí považovali za poctu a zábavu, když někdo potěšil jejich partnerku. Skutečně všichni souhlasili? Zřejmě; pokud ne, byli vytříděni daleko dřív, než se s nimi setkal. Co s nimi bylo potom? Byli společensky deklasováni?

Nepatří k těm vyřazeným také Monty Draggon? Denis si pamatoval, že pokud byl přítomen společenským zábavám, patřil k těm nejméně oblíbeným. Už dávno si na to stěžoval, žádal o pomoc, ale Denis mu samozřejmě nepomohl, neměl čas na neschopné břídily. Kdysi v mládí... pak si Monty stěžovat přestal, alespoň jemu; asi pochopil, že to nemá cenu. Monty byl jeden z těch, co považovali Propojení jen za způsob, jak ukecat důvěřivou holku k sexu. Denis mu nikdy nedokázal vysvětlit, že je v tom něco víc.

A nehodlal s tím vším začínat zase od začátku.

I když se bude muset obejít bez cizí energie.

Blízko Aurrgharru je překvapila tygří hlídka. Její velitel poznal v Denisovi čaroděje, asi podle aury; okamžitě se k němu vrhl, začal ho očichávat, olizovat a kňučet štěstím. Ostatní tygři vypadali překvapeně; málokdy člověka vůbec viděli. Patřili k posádce města.

„Zbylo málo starých tygrů, kteří tě znají, Denisi Baarfelte. Ani já si tě dokonale nepamatuji, i když jsem tě viděl. Ale byl jsem moc mladý. A jsem šťastný, že ses vrátil.“

„Také já jsem šťastný, že jsem mezi vámi.“ odpověděl Denis.

Vstoupil s nimi do města, i když mu neotevřeli Zlatou bránu, nýbrž musel projít postranní brankou a samozřejmě kvůli tomu sesednout s koně. Z dřívějška si pamatoval živý ruch v ulicích; někdy pro samé tygry nebylo možno ani projít. Teď bylo všude pusto a smutno; občas proběhl nějaký mladý tygr, staří se belhali na pochroumaných tlapách nebo vyhřívali na slunci. Jak mezi nimi procházel, marně hledal někoho známého. A co bylo horší, nikdo nepoznával jeho.

Až u brány paláce Vládce tygrů, v parčíku před vchodem, si povšiml tygra, který ležel ve stínu a podřimoval. Zvedl hlavu, když zaslechl krok člověka, zavětřil, potom se zvedl. Zvolna přistoupil blíž:

„Možná se mýlím – ale ty jsi Denis, který studoval naše Písma!“

„Ano, jsem!“ Denis poklekl a objal jeho hlavu, „Sice tě neznám, ale...“

„Jsem Agurr. Potomek Aflargea, císařova osobního tygra! Choval jsi mne v náručí, když jsem byl maličký. A kousal jsem tě do ruky!“

„Aha, to asi ano. Kde jsou ty časy! Kde asi skončil Aflargeo...“

„Je tady, v paláci! Přivedl prince...“

„On pořád ještě žije?“

„Je už velice starý. Slepý, skoro hluchý... Ale je Ochráncem prince. Dal císaři slovo, že nezemře, dokud nebude Lera dospělý!“

„Posvátné Slovo tygrů?“ Denis měl pocit, že mu nějak slzí oči.

„Pojď. Zavedu tě za ním.“

Vstoupili do paláce. Denis tu byl už mnohokrát a věděl, že je to labyrint chodeb, ve kterém by se snadno ztratil každý člověk. Kdyby bylo zapotřebí, jistě by se tu vyznal, ale trvalo by mu to velmi dlouho a musel by využívat svých schopností. Raději se nechal vést.

Cestou potkali několik tygrů; patřili k vůdcům a byli tu hlavně proto, že zvěst o jeho příchodu se už rozlétla Palácem. Připojili se k němu; konečně došli na otevřenou terasu, z níž byl výhled na celé město. Hned u vchodu ve stínu spal Aflargeo; byli tu samozřejmě i jiní, mladší tygři jako stráže. Kousek od něho seděl na zemi princ a četl nějakou knížku.

Když vzhlédl a zaostřil pohled, Denis by ho rozhodně nepoznal. Změnil se; teď mu bylo tak jedenáct, vytáhl se, narostly mu dlouhé vlasy, které si zastřihoval pouze na lince obočí. I tak mu padaly do tváře a oči zpod nich vyhlížely jako z houštiny. Nedůvěřivě a nepřátelsky.

„Lero?“ oslovil jej Denis.

Chlapec vstal. Byl hubený, opálené tělo pokryté šrámy od zubů a drápů; často cvičil s tygry. Člověku by ho bylo nejspíš líto.

„Jsem Denis Baarfelt. Pamatuješ se na mne?“

Za císařství byl Denis oficiálním princovým vychovatelem; což neznamená, že by spolu byli v nějakém kontaktu. Zato byl otcem, strýcem atd. spousty Lerových kamarádů; mohl být i dědečkem, kdyby měl dostatečně čiperné děti. Denis měl vůbec spoustu funkcí, které nevykonával, nýbrž delegoval na jiné; stačilo, že věci rámcově schválil.

Lera promluvil: „Vrátil ses? To je dobře.“

Jenže nebyl to jásot, pouze suché konstatování. A spousta nedůvěry.

Denis stál a mlčky vyčkával. Cítil všechny obavy toho chlapce a nechtěl udělat nic, co by ho ještě víc vyplašilo. I tak měl slzy na krajíčku.

V tu chvíli zmatek probudil Aflargea. Zvedl hlavu, zavětřil; pak se ztěžka vyhrabal na nohy, škobrtavě došel blíž a dotkl se Denise suchým, nijak moc studeným čenichem. Zaváhal; pak řekl nedůvěřivě:

„Denis? Konečně jsi tady! Čekal jsem tě...“

Denis poklekl a objal ho. Aflargeo měl otevřené oči, ale panenky se vůbec nepohybovaly, zíral do prázdna. Špičáky mu vypadaly, i polovina ostatních zubů. A srst měl téměř šedivou.

„Jsi asi nejstarší šelma v Arminu...“ Denis ho hladil všude, kdy to míval rád. Tygr spokojeně zamručel.

„Teď už konečně můžu zemřít...“

V tu chvíli Lerovi konečně povolily nervy. Skočil k Denisovi a Aflargeovi a začal je objímat; brečel, vůbec nemluvil srozumitelně, jen cosi breptal.

A ostatní tygři stáli kolem a přihlíželi.

„Kdes byl tak dlouho? Proč jsi nepřišel dřív?“

„Byl jsem velice daleko, chlapče. Nešlo to...“

„Na druhém konci vesmíru?“

„I tam. Budu ti vyprávět...“

Lera zvedl oči. „Vážně jsi létal mezi hvězdami?“

„Myslíš v lodi? Jenom jednou. Ale procházel jsem Bránami...“

„Odvedeš mě? Je někde svět, kde bychom mohli klidně žít?“

„Budeme žít tady, Lero. Armin je náš svět.“

„Obsazený nepřítelem!“

„Vybojujem si ho zpátky. Jsi princ a dědic trůnu!“

„Otec snad ještě žije!“

Už se opět naježil. Denis mu naznačil, aby neutíkal a nechal si propojit mysl. Lera to udělal, ačkoliv ani této metodě moc nevěřil. Strpěl to.

Tygři pozorně přihlíželi. Sledovali každý Denisův pohyb; bylo jejich povinností střežit prince neustále, za všech okolností. Nebyla to nedůvěra, to by Denise rovnou zabili.

Denis prozkoumal, jak chlapec v Aurrgharru žil. Tedy, nic moc. Z tygří příručky Jak přežít ve zlém světě nejspíš někdo vytrhl kapitolu Jak pečovat o malé lidské dítě. Samozřejmě ho nakrmili, ovšem masem; snad mu je alespoň opekli či uvařili, vnitřnosti byl zvyklý jíst syrové. A pít krev, to je jasné. Hygiena = olizování. Koupání v řece, sprchování pod vodopádem. Nikdy teplá voda, to je rozmazlenost. Česání? Proč sakra lidem roste tak dlouhá srst, nevíte? Starali se o něj stejně dobře jako o vlastní mláďata, to tedy ano. Občas mu přinesli nějakou lahůdku pro lidi, propašovanou ze světa. Oni ho skutečně měli rádi, nikdy by mu neublížili. Zanedbali něco? Rozhodně ne vzdělání, snášeli mu všechny popsané papíry, ke kterým se dostali, a nutili ho všechno přečíst. Vládce musí být vzdělaný!

Pokud takový způsob výchovy Lerovi někdy nevyhovoval, určitě by to nedal najevo. Je princ! Princ musí být tvrdý a odolný vůči čemukoliv. Čeká ho velice náročný úkol, vést osvobozeneckou válku. Nesouhlasil by s jakýmkoliv ulehčením, které může člověka zbrzdit. Je otázka, zda se vůbec počítá za člověka; to slovo má mezi tygry nepříliš lichotivý nádech. Zkrátka, je jeho povinností být nejlepší; a v tom mu nic a nikdo nesmí bránit!

„Pokud jsou zprávy mých agentů přesné, objevili jsi se v Indiopolisu již před několika týdny.“ Chlapec to řekl nedůvěřivě; i zprávy těch agentů bral jako nezaručené. Nedořekl, že tedy Denis na jih moc nespěchal.

„Potkal jsem se tam se dvěma velmi sympatickými cizinci. Sloužili v armádě, ale přišli až po válce, takže se nemohli ničeho dopustit. Doprovodili mne na svobodné území; momentálně bydlí ve srubu pod Stříbrnou skálou blízko města End City. Pokud můžu prosit, byl bych rád, kdyby je nikdo příliš neobtěžoval. Jsou opravdu velice přátelští...“

„Mám jim tam poslat pytel zlata?“ zeptal se jeden z tygrů dost nevraživě.

„Prozatím by nebylo dobré je obtěžovat ani v pozitivním smyslu.“ Denisovi vzápětí došlo, že tygr asi uvažuje jednodušeji, tak dodal: „Neotravujte je vůbec. Leda kdyby si sami řekli.“

Tygr souhlasně zamručel. Denise potěšilo, že ho začínají poslouchat.

„Členové Korunní rady,“ vzpomněl si Lera, „Sarrgo, Waggarr, Tobbarr, Ganirr. Všichni jsou válečnými hrdiny a vůdci svých rodů...“

Tygři složili Denisovi obřadní poklonu a on je důkladně pohladil.

„Tvoje Korunní rada?“ naznačil mírný podiv.

Lera předvedl ztrnutí šíje. Kdykoliv chtěl naznačit, že na jeho prohlášení mimořádně záleží, vypjal se jako struna. Jindy chodil radši ohnutý, většina chodeb Aurrgharru byla postavená pro tygry. Občas se taky opíral vnějšími hranami kloubů o zem jako šimpanz.

„Byl jsem nucen vytvořit z dostupných osobností Korunní radu v exilu. Doufám, že v ní zaujmeš místo Nejvyššího čaroděje a budeš pro mne vykonávat tytéž činnosti, které vykonával tvůj otec pro mého otce!“

Znělo to velmi sebevědomě a moudře; kdyby mu nebylo jedenáct. Denis s tím v podstatě souhlasil; Lera prostě hrál roli, do které ho obsadili a kterou byl povinen ztělesnit. Jistě mu to často opakovali. A nebyl ani moc směšný, spíš dojemný.

„Očekávám, že co nejdříve zahájíme přípravné kroky k osvobození říše!“

„Ne.“ řekl Denis.

Chlapec čekal opačnou reakci; zarazil se, údivem otevřel pusu.

„Nebude to tak jednoduché, jak si myslíš.“ vysvětlil Denis.

„Vypracoval jsem osm variant bojových operací...“

„Nesmysl. Napřed se uklidni!“

Lera zatěkal očima po svých tygrech, jak jsou oni spokojeni. Nezdálo se. Znovu otevřel pusu, aby začal pronášet nějaká moudra, ale...

Denis neodolal. Šlehl mu do úst nejmenší možnou kuličku Živého Ohně. Lera ji vdechl, začal kuckat a dávit se.

„Páni! Tohle mi dělávala Alix!“ promluvil poprvé zcela dětsky.

Denis se upamatoval, že kdysi míval vnučku toho jména. Že by...?

Jenže Lera si v té souvislosti vzpomněl na jinou čarodějku: Terezku z Citadely. Ještě pořád byla jeho první, nenávratně ztracenou láskou.

„Ano, to mě mrzí.“ řekl Denis.

„Ty umíš Živý Oheň, viď? Dokázal bys...?“

„Jistě. Kdykoliv budeš chtít.“

„Hned! Šlo by to hned tady, na terase?“

Denis se ohlédl na tygry. Tygři ucouvli. Na rozdíl od lidí koupání v Ohni nemilovali, i když jim schopný čaroděj dokázal uchránit srst i drápy.

„Nadchází nový čas Arminu?“ otázal se Lera; hlas se mu chvěl, pouštěl se na nejistou půdu. Nebyl si jistý, co má vlastně říct.

Denis si vybral na terase vhodné místo, dobře viditelné z celého města. Vytvořil Oheň z ničeho, pouze impulsem energie. Pak pokynul, aby Lera vešel do plamene; ten to udělal s potěšením a spokojeně sledoval, jak mu hoří vlasy, chloupky a špína po celém těle. Denis stál vedle a hlídal ho.

„Zkus vdechnout! Víc, až do plicních hrotů a pod klíčky, jako když cvičíš jógu. Ještě... teď jej zkus polykat. Nech Oheň protéct celým zažívacím traktem. Pohybuj trochu břichem... správně. Srdce... neboj se, trochu se ti rozhasí tepová frekvence, ale... to přejde...“

Lera byl velice spokojen. Bolelo to, dokonce příšerně. Správný bojovník má radost, když může překonávat bolest.

„No, dobrý. Myslím, žes nikdy nebyl čistší a zdravější. Můžeš ven. Ještě se očistím já. Pro jistotu, dva kroky zpátky!“

Lera poslouchal. Velmi spokojeně; byl rád, že nemusí velet.

„Tak, výborně. To je paráda...“

Vzájemně si prohlíželi jeden druhého. Lera si z Denise pamatoval hlavně rozruch, který pokaždé nastal, když se někde objevil. Každý s ním chtěl něco projednat, všichni mluvili verbálně i mentálně, on odpovídal na přeskáčku a nikdo nestíhal sledovat. S Lerou se nebavil vůbec, maximálně mu věnoval pozornost jako princi. Zato všichni Baarfeltové jej chválili; až budou velcí a budou skutečně něco závažného potřebovat, Denis jim pomůže.

Po koupeli v Ohni to byl vysoký muž s výraznou tváří, vznešený a vyvolávající dojem převahy. Vlasy mu shořely a nebyla to žádná škoda, nebyly nic moc. Lera byl z dětství zvyklý na čarodějky s oholenými hlavami a spoustou rituálního tetování; stejně vypadal Denis, až na to, že byl muž, otec, manžel a leccos dalšího všech WZ. Lera četl znaky líp než písmo, tak si je pozorně prohlížel a žasnul, co všechno Denis zažil.

Lera byl po koupeli pořád stejně hubené a šlachovité dítě, ale nevypadal už tak zbídačele. Navíc obětování vlasů pro něj znamenalo víc než pro dospělého; symbolizovalo důležitý přelom v životě. Přestával být uprchlíkem, zajatcem v Aurrgharru pod ochranou Pruhovaných. Teď začne stoupat vzhůru; a bude to moci sledovat i na své hřívě. Až mu vlasy dorostou, vstoupí hrdě do svého paláce v Kingtownu, a nepřátelé před ním padnou na tvář!

„Tak to bych zase tak příznivě neviděl...“ upozornil Denis.

„Proč?“

„Nepřátel je hodně. Mají silnou armádu a značnou podporu obyvatelstva.“

„Aha. Co s tím uděláme?“

„Změníme to, samozřejmě. Přesvědčíme obyvatelstvo i vojáky.“

„Všechny?“

„Samozřejmě, pár nepřátelsky naladěných zbude. Znáš procentní rozdělení?“

Lera zapátral v paměti. „5 % +, 5 % -, 90 % neutrál?“

„Správně. Naším úkolem je přesunout co největší procento nerozhodnutých do kategorie příznivců. S nepřáteli nenaděláš nic, to je jasné.“

„Jak?“

Denis se ohlédl na tygry. „Od tebe taky potřebuji pár věcí. Například je nutné vytvořit z tebe přitažlivý symbol. Sympatické nadané dítě, všestranně vynikající. Na tom už tvoji tygři zapracovali, že?“

„Další knížky? Další učení?“ Na Lerovi bylo vidět, co si o tom myslí.

„To bych tak nějak... zmírnil. Spíš sportovní vyspělost, přátelské vystupování, rozvernou hravost, zábavnost...“

Lera stáhl obočí. Žádné neměl, ale to nevadilo. Hravostí a zábavností nevynikal ani jako dítě. Spíš býval zamračený, tichý a nevrlý. Většinu legrace obstarávali jeho kamarádi.

„Klid, do ničeho tě nutit nebudu. Nebudu chtít, aby ses hlučně chechtal a objímal se s neznámými lidmi. Ale protivný bys být zrovna nemusel!“

„Budu se snažit!“ slíbil princ vztekle.

„No. Zajistíme nějaké fotografie, reportáže... a proženeme to přes noviny z ciziny. Pro turisty z ciziny je císařská rodina určitým symbolem. Mnozí sem přijíždějí s nadějí, že uvidí císaře...“

„Nesouhlasím!“ zaduněl hlas tygra Sarrga, „Pánovy příkazy jsou jasné! Dal rozkaz, aby princova existence byla dokonale utajena!“

Denis ho neposlal do jahod. Naopak souhlasil:

„Jistě neprozradíme, kde Lera žije a kdo ho střeží. Ačkoliv, ochranný oddíl z příjemně vypadajících tygrů by předvést mohl. Setkání s novináři bude nutno důkladně zajistit. Třeba... co na tom srubu pod Stříbrnou skalou?“

Princ se mračil.

„Neboj se, Ted a Donald se ti budou líbit!“

Princ se pořád ještě mračil.

„Proč je nutné, aby ty věci vyšly v cizích novinách?“ ptal se jeden tygr.

„To vůbec není hloupé. Kdyby reportáž vyšla v našich, cenzura ji nemusí pustit. Může vyslýchat a uvěznit kdekoho, kdo s tím má něco společného. Ale na cizince nemůžou, ti jsou beztrestní; navíc než přijdou na to, co noviny obsahují, budou to dávno vědět lidé...“

Tygři pořád ještě promýšleli; jenže Lera už rozhodl: „Souhlas!“

Zmlkli. Není jisté, jak moc se jim to líbilo, ale princ byl on.

Zcela nečekaně promluvil Aflargeo. Hlubokým, téměř nadzemským hlasem:

„Můj pán císař mi přikázal: Osoba prince je posvátná a nedotknutelná! Ty, Aflargeo, jsi povinen jej chránit. Já plním vůli svého císaře, jak se sluší a patří. Proto budu chránit prince až do chvíle, kdy slavně vstoupíme v čele nesmírného vojska do Kingtownu. Naše město bude znovu hlavním sídlem slavné Arminské říše, kterou jsem pomáhal budovat; neboť já jsem to byl, kdo ležel po pravici Vládcova trůnu, když vydával svoje spravedlivé zákony a pracoval pro blaho všeho národa...“

Jak mluvil, ostatní se k němu otočili a zbožně na něj zírali. Jeho slova nebyla k věci, vlastně vůbec neměla smysl, byl to pouhý projev. Ale v jeho podání to znělo jako proroctví. Pak zmlkl a už nepromluvil.

Denis chvíli vyčkával, co jako; pak řekl: „No, budeme se snažit.“

„Ty bys nejraději svůj čas převázal řetězem a hodil do studně,“ řekl Lera, „Já chci, aby byl Armin svobodný! Co nejdřív!“

„Zdá se, že máme na proveditelnost toho nápadu rozdílný názor!“ Denis si z chlapcovy špatné nálady moc nedělal, „Kolik máme vojáků?“

„Máme šelmy!“

Samozřejmě, všichni tygři s jeho hrdým prohlášením souhlasili.

„Kolik?“

„Nespočet! Víc, než je na nebi hvězd!“

„To měl i tvůj otec. Přesto byl poražen. Jistě, budeme potřebovat co nejvíc šelem; ale taky lidí. A musíme se důkladně připravit!“

„Tak proč nezačneme hned? Proč nepřivoláš ty svoje cizince a...“

„Ujasněme si situaci, chlapče. Jsem tady a převzal jsem funkci čaroděje tvé Korunní rady. Postarám se, abychom zvítězili a tys zasedl na svůj trůn. Kdy a jak to udělám, o tom se s tebou budu radit, ale s tvými tygry co nejmíň. Mám v tom směru rozsáhlé zkušenosti.“

Lera koukl po tygrech a ušklíbl se. Taky o nich věděl svoje.

„Tak to jsem zvědav, co bude, až přijde princ Axorr.“

„Axorr je kdo?“

„Momentální velitel mladých bojovníků. Míšenec tyguár, syn jaguáří matky a tygra. Právě teď operuje u severní hranice...“

Denis řekl jen: „A podívejme...“

Paláce tygrů jsou stavby složitě komplikované. V různých dobách je jejich vlastníci všelijak přestavovali, potom umřeli a dědicům neřekli, kde a kdy co rozestavěli. A pokud to další generace věděla, z úcty nebo lhostejnosti nechali všechno tak, jak to našli, maximálně přistavěli svoji verzi. Tak vznikla řada bludišť, v nichž se ani obyvatelé příliš nevyznají, ani se moc nesnaží tam chodit. Palác Vládce je největší a nejkomplikovanější.

Lera bydlel v kobce podobné všem ostatním, bez zařízení, pokud za ně nelze považovat otep slámy v koutě s rozprostřenými tygřími kožešinami. Navíc chlapec předpokládal, že Denis bude bydlet s ním; v dětství strávil většinu nocí ve šlechtických palácích s jinými dětmi, kde byl zrovna na večeři nebo se mu tam právě zalíbilo. Pro telepatické Baarfelty bylo vcelku lhostejné, kde se jejich děti pohybují; Lerovi rodiče telepati nebyli, ale chovali se tak. Dětské pokoje vypadaly tak, že v nich spalo klubko dětí propletených dohromady, lhostejno v jakém složení. Po ránu rodiče všechny nakrmili a pak vypustili volně do prostoru.

Denis naopak předpokládal určitý životní standart. Ložnici s postelí, kde by byl pokud možno sám, ale hlavně pracovnu vybavenou běžným standardem. Když pronesl před tygry slovo computer, zatvářili se nechápavě. Nabídli mu starý psací stroj po Ludvíku d'Enghiemovi, rovněž zásobu papíru; že za tu dobu poněkud zpuchřel? To je jistě smůla, ale skutečně to tolik vadí? Denis se zdržel komentáře.

„Víš, existují světy vyspělé a zaostalé,“ vysvětlil Lerovi, „Já nejsem moc náročný, nepožaduji, aby mě obklopovaly automaty, které vyrábějí jídlo, hygienické kabinety a samonahrávací zařízení. Nicméně na určité pohodlí si zvykneš, když je máš kolem sebe...“

Lera netušil, o čem mluví; Denis mu umožnil nahlédnout do své paměti.

„Takhle to vypadalo v Dunbarovském paláci.“ vzpomněl si.

„Takhle to vypadalo všude. Valérie na techniku nebyla, ale May-Britt měla celý pult všelijakých přístrojů. Vlastně dva, jeden menší doma a větší v práci. Byla vedoucí operátorkou Centrály. Teď tě s tím nebudu obtěžovat, ale v průběhu času to budeš muset vybudovat také.“

„Mám dvě otázky. Jak – a proč?“

„To je jen jedna. Bude to zapotřebí. Kdo je vyspělejší, ten vládne.“

„Technikou nás přemohli. Měli víc a lepší zbraně...“

„Tentokrát je budeme mít my.“

Lera vzdychl. „Jak to zařídíš?“

„Těžko. Zkusil jsem různé kontakty; nefungují. Ochránci od nás nelaskavě odvrátili svoji tvář. Budeme je muset zase nalákat.“

Lera se zatvářil. Magie nebyla jeho oblíbená činnost.

„Co vlastně potřebuješ zajistit?“

„Nejdřív ze všeho záznamy o své činnosti během posledních let. Co nejdokonaleji. Na krystaly, při nejhorším písemně.“

„Fajn. Proč?“

„Pro případ, že bych v boji zahynul.“

Princ Axorr byl prostřední postavy, kožešiny dílem pruhované a dílem zdobené velkými skvrnami, elegantně protaženými na všech čtyřech tlapách. Mimořádně dlouhý ocas nosil vznešeně a hrdě jako rytíř svůj meč. Když vjel v čele oddílu do nádvoří, měl na hlavě přílbu z reortské oceli zdobenou drahokamy a barevným peřím; ty kameny se ve sluneční záři leskly a vrhaly do okolí nádherné odlesky. Měl parádní zbraně, včetně opakovačky starého systému Dangger. Mezi jeho jezdci převládali tygři, ale byli tam i leopardi, jaguáři, černí leopardi, pumy, dva lvi, černý himálajský medvěd; po svých běželi vlci a psi. Ta tlupa vypadala dost nebezpečně.

Když sejmul přílbu a přibližoval se, Denis pozoroval jeho tvář. Připadalo mu, že Axorr je genetický mutant, vylepšený nejrůznějšími cizími geny. Snad dokonce člověka, nebo ještě něčeho horšího. Čarodějky takové pokusy dělaly.

Lera se s Axorrem znal, rozběhl se mu vstříc a začal ho objímat okolo krku; velký kocour slastně zapředl a olízl mu tvář.

„Pojď; seznámím tě s Denisem Baarfeltem! Právě přijel...“

Axorr mu složil poklonu, jako když se kočka protahuje.

„Těší mne seznámit se s člověkem ze starých legend.“

„Těší mne, že znáš legendy lidí!“ odpověděl Denis.

„Slyšel jsem, že ses vrátil. Vypráví se o tom mezi všemi bojovníky.“

„Neříkej, opravdu?“

„Byl jsi předpovězen. Tvůj otec tě dlouho čekal...“

„Co víš o mém otci?“

„Naše drápy dosáhnou až do Kingtownu.“

„To je skvělé! Co je tam nového?“

„Cizinci dostali strach. Naši naději.“

„Odpovídáš dost stručně.“

„Vojáci a policajti obrátili město naruby. Třikrát prohledali všechno, co mohli. Nejdřív Indiopolis; když nic nenašli, vyměnili spoustu velitelů. Pak se rozšířila zpráva, že jsi utekl do Kingtownu. Řada lidí tě tam viděla. Další v Iron-city, dokonce i na severu v Bird City. Všude pátrali, zatkli spoustu lidí a vyslýchali je. Několikrát se říkalo, že tě chytili. Vždycky to ale byla fáma.“

„Výborně. Kdo to organizoval?“

„Myslím, že tvůj otec.“

„Vždycky byl předvídavý.“

„Potom přišla zpráva z Paříže. Navštívil jsi Casino v Monte Carlu, vyhrál tam spoustu peněz a další dostal jako výkupné, abys už nehrál. V Ženevě jsi jednal s představiteli místní banky. V Londýně a v Berlíně jsi vyjednával s nějakými politiky. Všechno to jsou samozřejmě tajné informace.“

„Co na to Draggon?“

„Zahájil rozsáhlé obranné operace. Vzrůstá mezi nimi panika!“

„Výtečně. Tak je necháme uklidnit. Za půl roku to zkusíme zas.“

„Proč tak pozdě?“ vpadl Lera; Denis tu otázku očekával.

„Metoda postupného utahování šroubů. Povolit, utáhnout, počkat, a znovu.“

Princ odvrátil hlavu, díval se na město a něco si šeptal. Pak řekl:

„Jestlipak víš, že Axorr je hlavou tajné služby?“

„Nevím. Zajímavé. Pohovoř o systému.“

Princ Axorr se cítil potěšen. Lehl si mezi ně, hlavu položil Denisovi do klína a nechal se matlat, zatímco vykládal:

„Tajnou službu šelem jsme vytvořili okamžitě po uklidnění poměrů v zemi. Byl jsem vedoucím komise, která posuzovala vhodnost jednotlivých agentů. Ty jsi docela chytrý, Denisi; můžeš mi vysvětlit, proč jsou lidé tak hloupí?“

„Jak se to projevuje?“

„Všichni přistěhovalci se hrozně bojí šelem. Kdyby viděli tygra, leoparda nebo třeba divokého psa, strašně se vyděsí. Ale šelem, co vypadají jako domácí... jako ty jejich, se vůbec nebojí. Chápete to?“

„Jo, já to chápu.“ řekl Denis.

„Chápu, tygr je velká šelma. Ale třeba karakal není o moc větší než běžná domácí kočka. Leopard je velký jako vlčák, menší než třeba vlkodav. Velkýho psa se nikdo nebojí...“

„No jo. To máš těžký!“

„Ale jednoho to zamrzí. Tygr by se taky rád nechal rozmazlovat a krmit! Nebo nevěříš, že jsme velice přítulní?“

„Já věřím. Ale lidi...“

„Jsou blázni, povídám ti. V jednom divadle hrají muzikál, říkají mu Cats, Kočky, ale hrajou to samý lidi. Tam se zpívá: pohlaď mě, a já budu šťastná. Když to vědí, proč nepohladí tygra? Nebo nejsem dost hezkej?“

„Ujišťuji tě, že jsi jeden z nejkrásnějších tygrů, jaké znám.“

„Tak vidíš. Ale oni nic!“

Denis se rozhodl raději odvést pozornost jinam.

„A tys posuzoval vhodnost jednotlivých šelem?“

„Ze začátku. Potom to dělali ještě lidé. Můj názor byl občas pochybený.“

Lera se tvářil... no, jako obvykle. Denis se smál.

„Co dělají takoví agenti mezi lidmi?“

„Většinou nic, jen tak přežívají. Lidé psy a kočky rádi krmí, rozmazlují, pečují o ně. Stačí být přítulný. Baarfelt používá termín koeficient roztomilosti. Dokonce jim dovolí se rozmnožovat. Samozřejmě mají na to občas nějaké vlastní názory, ale to se dá vyřešit. Například si nedají vymluvit, že samec a samice musejí vypadat zhruba stejně.“

„Takže úspěchy zatím žádné?“

„Kočky a psi obvykle slouží takto: jsou přítomni jednání lidí, naslouchají a pamatují si, o čem byla řeč. V případě, že je téma zaujme, sestaví zprávu a pošlou ji nám. Pokud situaci vyhodnotíme jako vhodnou k zásahu, pošleme jim příkaz a oni provedou... nějakou operaci.“

„Například?“

„Lidé v životě nepochopí, že umíme mluvit. Víš, co je telefon? Když vytočíš číslo na takovém přístroji, můžeš mluvit s kterýmkoliv člověkem. Tak mu řekneš nějakou informaci, kterou jiný člověk nechce prozradit. Pak už jen čekáš, až se začnou zabíjet mezi sebou.“

„To jste vážně udělali?“

„Mnozí lidé mají pochybné kšefty. Kradou, pašují, umlouvají se jeden na druhého. Před šelmami si ovšem pozor nedávají.“

„Co když jo?“

„Taková kočka umí dobře šplhat. Protáhne se kdejakou dírou. A může někam přenést všelijaké věci. Třeba malou střelnou zbraň. Nebo trochu heroinu. Na nějakém místě to schová. Pak zavolá policajtům, kde to je. Když to dopadne normálně, toho člověka zavřou do vězení. Když je opravdu velká legrace, tak po sobě začnou střílet.“

„Není ti jich trochu líto?“

„Jak kterých. Jeden vlčák slouží v Iron-city jako služební u policie. Občas jim pomůže vyřešit nějaký složitý případ. Lidé jsou velice hloupí; jeho psovod už dostal dvě medaile za dobrou službu. Ale že mu pes rozumí, dokonce umí číst a psát, na to nepřišel.“

„A co když jsou ti lidé nevinní?“

Axorr zvedl hlavu, ušklíbl se a zavrčel. „Většina lidí je nevinných. Jsou docela dobří; takovým samozřejmě neubližujeme. Snažíme se jim pomáhat, když to jde. Třeba je chráníme před zloději. Mezi lidmi je hodně zlodějů. Jenže lidé lumpa nepoznají, my ano.“

„Bylo by možné s nimi navázat spolupráci?“

„To nevím. Zatím je to přísně zakázáno. Akorát... děti to poznají.“

„Opravdu?“

„Děti říkají, že jim pes rozumí. Většinou se nás nebojí. Myslím, že až vyrostou, budou jako naši lidé.“

Tentokrát byl jeho slovy zaujat Lera. „Vážně si to myslíš?“

„Osobní zkušenosti nemám, samozřejmě. Agenti to říkají. Na některé lidi dokonce požadují ochrannou fatwu. Aby jim nikdo neublížil.“

„Fatwa je arabské slovo.“ řekl Denis zamyšleně.

„V Kingtownu je jedna kočka. Velekněžka bohyně Éset, dost dobrá čarodějka a tak vůbec. Koná obřady a vyhlašuje kletby. Včetně ochranných.“

„Éset s ní komunikuje?“

„To také nevím. Možná Bastet, to je bohyně koček.“

„Zatím se mi nepodařilo navázat kontakt se žádným z Ochránců! Snad kromě Ecxatli, Stříbrného delfína Indiopolisu. Jí se to daří?“

„Provádí oběti.“

„Jaké?“

Axorr tiše zakňučel. „Nevím, jak se ti to bude líbit.“

„Zabíjejí lidi?“

„Občas také. Když někdo z nepřátel zaslouží smrt.“

Denis se snažil nedat na sobě znát nesouhlas.

Zato Lera vykřikl: „Tak je to správné! Zabít!“

Vyskočil a začal nervózně přecházet. Otočil se k nim:

„Nosí mi sem noviny. Popisují tam všelijaké případy – ničemů, kteří jsou nehodni špinit svýma nohama naši posvátnou zemi! Například nedávno nastala neúroda a hlad, spousta kobylek napadla plantáže a všecko zničila. Přírodní katastrofa tomu říkají! Jeden člověk založil nadaci na pomoc poškozeným zemědělcům, vybíral peníze, ale žádné jim nedal a utekl s nimi! Chci, aby zemřel! Pro příklad ostatním!“

Denis zakašlal. „Proč...“

„Jsem princ! Je mojí povinností chránit nevinné obyvatele před zločinci!“

„Ale to byli přistěhovalci! Naši lidé se toho nezúčastnili...“

„Jsem pánem celé země! Kdekoliv a kdykoliv je porušen zákon, je mojí povinností tvrdě zasáhnout! Nebo ne?“

„Zajisté ano.“ řekl Denis, trochu váhavě.

„Chci, aby ten člověk zemřel! A chci, aby se vědělo, že na můj příkaz!“

„Tak to ne, s tím nesouhlasím. Jsem pro, aby zemřel. Ale zabít ho musí nějaká jiná osoba. Někdo z tvých služebníků. Oni budou ti, kteří budou nesmiřitelně prosazovat spravedlnost. Ty budeš ten, kdo odpouští.“

Lera vzrušeně dýchal. Nesouhlasil. Přesto řekl:

„Dobře. Tak se stane!“

A Denis si řekl: Bude z něj dobrý Vládce.

Errata:

30.05.2021 11:41