Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Terry Windsor-Grey se ukázal u srubu pod Stříbrnou skalou zcela nečekaně; chlapci zrovna skončili práci a chystali se k večeři, když se objevil těsně u chaty, jako by se zhmotnil z dlouhých podvečerních stínů. Tentokrát nebyl umáčený, jinak se na něm nic nezměnilo: dlouhé vlasy, husté rozcuchané vousy, chlupaté nahé tělo. Jen přes rameno měl toulec se šípy, v ruce dlouhý luk se stopami častého používání.

„Bože, Terry!“ uvítal ho Donald, „Už jsme mysleli, že tě někde oklovávají havrani! Kdes byl tak dlouho, že ses nepřišel podívat na kamarády?“

Terry pokrčil rameny a ukázal cosi rukama; pak si vzpomněl, že mu nerozumějí, tak řekl: „Moc práce.“

„Co ty můžeš mít za práci?“ smál se Ted, „Žiješ si v lese, lovíš a touláš se, nepotřebuješ žádné šaty ani nástroje, vlastně se dá říct, že nepotřebuješ nic než to jídlo...“

„Ano.“ souhlasil Terry, „Jen jídlo. Ale ulovit jídlo je někdy těžké.“

Donald vztáhl ruku po jeho luku; Terry mu ho ochotně půjčil a chlapci si prohlíželi pružnou jasanovou větev se silnou tětivou.

„Hrome, s tím musíš střílet na sto metrů daleko!“

Terry vzal luk, hbitě vytáhl z toulce šíp, nasadil na tětivu, natáhl a spustil. Luk zadrnčel, šíp vylétl a zasekl se do stromu až dole u řeky. Chlapci obdivně hvízdli.

Terry vrátil luk a šípy, rozběhl se dolů, opatrně vyprostil šíp z kmene a vracel se zpět. Chlapci zatím zjistili, že jeho šípy mají hroty ze starých hřebíků a skob, ručně vykovaných na potřebný tvar.

„Máte asi potíže se získáváním hrotů na šípy, co? Takový šíp má velkou cenu, když sis pro něj došel k tomu stromu...“

„Není moudré nechávat někde šípy. Občas se některý ztratí; to je dost zlé. Kdo najde šíp, ví, že jsem tam byl.“

„Jsou označkované?“

„Není třeba. Každý pozná svůj šíp – podle práce.“

Ted se poškrábal na hlavě. „Našli jsme v přístěnku krabici starých hřebíků. Fůra je jich sice rezavých, ale jestli by se ti hodily, klidně ti je dáme. Střechu jsme spravili a zatím nebudeme nic potřebovat...“

Terrymu cosi blesklo v očích a zacukalo ve tváři. Neřekl nic, jen mírně pokývl hlavou. Ted pokrčil rameny a šel do přístěnku; krabička to nebyla velká, mohlo v ní být tak třicet hřebíků podkováků. Terry po ní chňapl a ty hřebíky bleskurychle schoval ve svém toulci.

„Na to nezapomenu,“ řekl téměř šeptem, „Ale i já jsem vám něco přinesl. Na památku, jak jste mě pozvali k vašemu ohni a dali mi jídlo.“

Vybral nejdřív z toulce všechny šípy. Potom vyňal něco zabaleného do namaštěné kůže. Když to rozbalil, byly to dvě dýky v kožených pochvách; rukojeti dýk byly zdobeny zlatem a drahokamy. Chlapci takové zbraně v životě neviděli a dost užasli, když jim je Terry podal.

„Až někdo z Arminů uvidí tuto dýku, pozná, že někdo z nás vám projevil přátelství. Pozná, že jste pod mojí ochranou a že vám nesmí ublížit. Varuji vás jenom, abyste ty dýky neukazovali bělochům. Mají velkou cenu.“

„Ovšem... to zlato a drahokamy...“

„Snad pro vás. My nepotřebujeme zlato; pro nás má větší cenu ocel, z níž je vykována čepel. Naši mistři překovali železo, učinili z něj dýky a zakalili je v krvi ulovených zvířat. Dýka, kterou vyková Mistr, nikdy nesjede po kosti a vždy zasáhne tam, kam je zamířena rána...“

„Ocel že je cennější než zlato?“ zeptal se Donald udiveně, „Na tržištích můžete přece dostat spoustu výrobků ze železa...“

„To můžeš ty, ne ten, kdo se narodil ve Středu světa. Pro nás jsou otevřeny jen krámy překupníků, kterým dala souhlas nová vláda v Kingtownu. Jejich ocel se láme a ohýbá, když s ní pracujeme. Každý předmět z jejich oceli musíme přetavit, znovu vykovat a zakalit. To je velmi pracné a není mnoho lidí, kteří to umějí. Já sám neumím všechno, co je třeba...“

„To je ovšem podfuk od těch překupníků!“

„Ano, máš pravdu. Jsou zloději a okrádají nás. Ale co můžeme dělat? Armin nemá právo se ozvat. Nemá právo žít ve své vlasti. Smí pouze zemřít, hlady nebo kulkou.“

„To je ovšem sprosté! Proti tomu se musí něco dělat! Až přijde Denis, tak mu to řekneme...“

„Už to jistě ví. Především by někdo musel chtít zavést pořádek do obchodu s Arminy. To lidé nechtějí, a vy víte stejně dobře jako já, proč. Bílí důstojníci nás loví jako zvěř... dopadnou-li někoho, najdou si zákon, podle něhož ho mohou pověsit. Mají spoustu zákonů – všechny proti nám.“

„Třeba se mýlíš! Mluvili jsme s jedním důstojníkem; přijel sem za námi a poptával se, jestli jsme tady neviděli domorodce. Samozřejmě jsme neviděli nic. Potom říkal, že on sám si přeje hlavně klid. Nezáleží mu na tom, co se bude dít doopravdy; jen chce, aby navenek bylo všechno v pořádku a nebyl důvod pro jeho zásah do věcí. Rozumíš?“

„Jak se jmenuje ten důstojník?“

„Glenn Morris. Je to poručík.“

„Třeba říká něco jiného, než si myslí.“

„Nevím. Řekl takovou věc: že se doposud vždy vyhnul boji s Arminy. Nechce do ničeho zasahovat a zřejmě si chce zachovat čisté ruce.“

„Zachovat si čisté ruce je moudré. Ale záleží také na tom, čím mu je ušpiní ti druzí.“

„Podle mého názoru je ten Morris docela sympatický. Nechci mu dělat advokáta, ale nepůsobil na mne jako darebák!“

„Bylo by smutné, kdyby tak působil. Budu uvažovat o tom, co jste mi řekli o tom muži. Je od vás hezké, že jste zapřeli moji návštěvu.“

„Víme, že vojáci neradi vidí, když se Armini objevují blízko hranice,“ řekl Donald, „A tys nám ničím neublížil. Mysleli jsme, že bude lepší, když nebudou všechno vědět.“

Terry chvíli přemýšlel. „Kdyby přišel jiný Armin – taky byste to neoznámili vojákům?“

„Jeden z nejhnusnějších činů je udávání lidí,“ řekl Donald, „Udavač si nezaslouží, aby byl nazýván člověkem.“

„Udavač si nezaslouží, aby žil.“ upřesnil Terry.

„To už není naše věc. Zabíjet nikoho nebudeme, i kdyby si to zasloužil. Ale zrazovat taky ne.“

„I mezi lidmi se najdou čestní muži.“ řekl Terry.

Zapálili oheň, seděli u něj a dívali se do plamenů; Donald hrál na kytaru a spolu s Tedem zpívali. Terry neznal jejich písně, ale naslouchal a snažil se broukat s sebou melodii, zvláště u těch snadněji zapamatovatelných.

„Váš svět je zvláštní. Zazpívej ještě jednou tu o bedně od whisky!“

Donald se zasmál a hrábl do strun kytary.

„Koukám že mě fóry ňák nejdou přes pysky,

stojím s dlouhou kravatou na bedně vod whisky...

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,

jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká

do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,

tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám...“

„Opravdu je tak snadné zemřít?“ zeptal se vážně Terry.

„Myslel jsem, že vy Armini se smrti nebojíte.“

„Snad. Ale takováhle smrt? S oprátkou na krku? Děti Světla umírají v boji se zbraní v ruce. Ne jako... zbabělci!“

„Umírat? To je stejně blbý tak jako tak, Terry. A když si nemůžeš jinak pomoct, co se dá dělat?“

„Vy byste se poddali, kdyby... vás postavili na bednu?“

„A co by se dalo dělat? Když je to zákon a jsou silnější?“

„Zabít o chvíli dříve. To je náš zákon.“

„No jasně. Zákon krve!“

„A váš zákon s oprátkou a bednou od whisky!“

„Vždycky nemusí bejt tak zle. Za všecko se přeci nevěší!“

„Jak koho! Nás pověsí třeba proto, že mám vlasy delší, než se místnímu šéfovi zdá vhod. Já vím, řeknete že je to zákon a ten se musí dodržovat; vy dodržujete zákony a děláte jen to, co je dovolený. Ale co když přijde doba, kdy budete muset zákon porušit, abyste mohli žít?“

„Zákony není potřeba porušovat. Vždycky je nějaká cesta, jak se s nimi udržet ve shodě a přitom dosáhnout svého.“

„Pro vás – pro nás ne.“

„To asi nevyřešíme, Terry. Ostatně, ta písnička nevypráví o skutečné události. Je to jenom taková... skladba.“

„V písních se občas objevuje pravda. Právě ta pravda mluví nejjasněji, co se děje, když se to řekne v písni.“

„Jenomže ty bereš všecko hrozně vážně! Řekne se ti o šibenici a bedně od whisky a ty vyvádíš, jako by chtěli věšet zrovna tebe a zrovna zítra!“

„Copak vám nevadí, když pověsí vašeho kamaráda? Nevadí vám, že někde na světě, někde v Arminu, třeba na dostřel pušky od vás někdo uváže druhému na krk smyčku a podkopne pod ním bednu? Nevadí vám, že nějaký člověk umírá?“

Terry téměř křičel, nechápali vůbec, proč se tak rozčílil, jindy mluvil sotva slyšitelně a teď vypadal téměř nepříčetně.

„Teď zrovna nikoho nevěší, Terry. A i kdyby, my o tom přece nemůžeme vědět. Ani mu nemůžeme nijak pomoci.“

„Nechcete vědět! A co když přijdou se svými šibenicemi až sem, k vašemu ohni? Co budete dělat potom? Když jednoho z vás dostanou a uvážou mu na krk smyčku, co bude dělat ten druhý? Litovat ho a děkovat nebesům, že to nebyl on, kdo byl vybrán, aby zemřel?“

Ted udeřil vztekle pěstí do země. „A co vlastně od nás chceš? Ještě se nic nestalo, tak za co máme bojovat? Možná vám domorodcům ubližují, ale to přece není naše věc! Zatím nikdo nikomu neublížil před našima očima, to bychom nedovolili. Stejně tak bysme nedovolili, aby Armin ublížil nějakému přistěhovalci. My nechceme žádný boj, s nikým a pro nic, rozumíš? Měl byste už přestat s nepřátelstvím, vy krvaví blázni! Zabíjíte bílé vojáky a oni zabíjejí vás, je to řetěz, který nemá počátek ani konec, pořád teče krev a jedna vražda plodí druhou! Je už na čase s tím přestat, jednou provždy přestat a zapomenout na staré křivdy!“

Během té řeči se Terry uklidnil ze svého rozrušení; takže nyní řekl kupodivu klidně a mírně: „Nepoznali jste ještě skutečný boj; ani skutečnou nenávist. Až uvidíte nepřítele zblízka a nebudete mít jinou volbu než zemřít nebo zabít – potom pochopíte, co vám říkám.“

„Snad už taková doba ani nepřijde. Je přece mír!“

„Mír nebude věčně.“ řekl Terry vážně.

„To jedině, kdybyste vy začali válku!“

„Nemůžeme přece natrvalo nechat takový stav. My, kteří jsme byli právoplatnými pány země, se skrýváme v lesích a v našich obydlích hospodaří cizinci – nepřátelé!“

„Jenomže v té válce my s vámi nepůjdeme. Víš to?“

„Chceš říct, že budete bojovat proti nám?“

„Ne. Vůbec se do toho nebudeme plést. Armini nám nic neudělali, ale ani nová vláda nám nijak neublížila. Drobná nedorozumění, která jsme měli s nadřízenými v Indiopolisu, jsou už vyřízena, alespoň si to myslím. A jiné nepříjemnosti nás snad nepostihnou.“

Terry chvíli mlčky hleděl do ohně. „Možná i to je dobré. Lepší než bojovat proti nám. Děkuji vám aspoň za to, že nepomáháte nepřátelům.“

„Nebudeme pomáhat žádné straně, nejsme ani císařští gardisté, ani Draggonovi vojáci. Jsme trampové a spory válčících stran nás nezajímají.“

„Tak je to dobře.“ řekl Terry.

Nastalo ticho; pak Terry požádal, aby ještě něco zazpívali, mlčel a naslouchal jejich písním. Ale už se proti ničemu neohražoval, více méně si své mínění ponechával pro sebe.

Přespal u nich, ráno se rozloučil a odcházel.

„Kdyby se u vás zastavil nějaký jiný Armin – udáte ho?“ zeptal se, když se už chystal na cestu.

„Už jsme ti řekli, že ne. Každý přítel je u nás vítán.“

„Tak dobře,“ řekl a podal jim ruku, „Sbohem!“

A obrátil se a odcházel. Nesledovali jej, aby se dozvěděli, kam jde; chápali, že by se mu to nemuselo zamlouvat.

Asi tři dny po Terrym se objevil u jejich srubu kluk tak deset let starý, úplně nahý, s dlouhými vlasy a šňůrami tetování po těle. Tvářil se nedůvěřivě a přes rameno nesl čtyři nádherné kožešiny z binturonga, velké kunovité šelmy, která v okolí žila a jejíž kožešina je značně ceněna. Kluk přišel okolo třetí odpoledne, když se zrovna chystali dát do práce na poli po polední přestávce; najednou tu stál, kůže mu visely přes rameno a oči se mračily. Neřekl nic.

„Hele, návštěva!“ řekl Ted, „Co tady chceš, chlapče?“

„Ty seš Ted?“ ptal se kluk drsně.

„Jo, to jsem. A co má být?“

Kluk nic neřekl. Vstoupil do srubu a hodil kožešiny na jednu z pryčen. Pak se otočil a chtěl odejít.

„No počkej, počkej!“ zadržel ho Donald, „Co to má znamenat?“

„Řekl mi, abych vám dones ty kůže.“ vysvětlil kluk lapidárně a učinil pokus podvléknout se Tedovi pod rukou a dostat se ven. Marně.

„Kdo ti to řekl?“

„Terry.“

„A proč ti to řekl?“

„Nevím. Řekl to.“

„A ty ses sebral a šel přes džungli s těma kůžema od vaší vesnice až sem? Celou cestu pěšky s tím nákladem?“

„Jo.“ Kluk se zatvářil nechápavě, že se tomu trampové diví.

„Ale proč nám posílá ty kožešiny?“

„To byste měli vědět vy, ne?“

„A kde je vzal? Ulovil?“

Kluk se blbě zašklebil, potom udělal několik rychlých gest.

„My nerozumíme posunkům. Řekni to slovy!“

„Šelmy se přece neloví. Jenom když jsou Zelenooké.“

Chlapci se na sebe podívali, stejně nechápavě.

„Do toho se nebudeme plést. Co ti řekl, že máš vyřídit?“

„Nic.“

„Ani že přijde? Nebo že to je za něco?“

„Řekl: jdi a dej to Tedovi a Donaldovi ve Srubu pod Stříbrnou skálou.“

„Dává ti často takové úkoly?“

Kluk na něho pohlédl soucitně. „Když je to potřeba.“

„Poslechni, ty náš máš za blbce!“ řekl Ted s úsměvem.

„Ani ne.“ řekl kluk, ale neznělo to moc přesvědčivě.

„Ptáme se hodně blbě?“

„No... trochu.“

„Armini se nikdy na nic neptají?“

„Jen když něco nevědí.“

Donald zanechal neplodné konverzace. Natáhl se a podal chlapci několik kostek cukru, které jim zbyly ze zásob. „Jestli to jíš, tak si vem!“

Kluk cukr nejdřív očichal, pak opatrně ochutnal, potom si vecpal všechno do pusy. Nepoděkoval a nic neřekl, jenom zdravými bílými tesáky drtil cukr s hlasitým chroupáním.

„Už můžu jít?“ zeptal se, když spolkl poslední kousek.

„Chutnalo ti to aspoň?“ zeptal se Ted.

„Jo.“ řekl kluk. Poděkovat ho zřejmě neučili.

„No tak jdi.“

Pochopitelně neřekl nic, jen se otočil a vydal se rychlými kroky přes louku. Donald za ním zavolal:

„Nechceš počkat? Dáme ti najíst a necháme tě vyspat!“

Kluk se ohlédl; chvíli přemítal, pak zvedl pravou ruku a něco naznačil. Potom se obrátil a zmizel v lese.

„Mají pozoruhodné způsoby,“ řekl Ted, „Nepozdraví, nepoprosí, nepoděkuje. Jako by nás ani neviděl.“

„Možná to všechno udělal. Všimni si, že mluví málo – jen když chtějí něco vědět, řekl. Všechno si domyslí sami, a když je třeba něco říct, ukážou to rukama. Zřejmě se cvičí v umění mluvit co nejméně.“

„A k čemu je to asi dobré?“

„Kdoví?“

Nazítří dostali další návštěvu; tentokrát to byl poručík Glenn Morris. Dokonce sám bez svých vojáků; uvázal si koně k zábradlí před vchodem, vystoupil na terasu a obdivně se rozhlížel kolem.

„No koukám, vzkvétáte! Napadlo mi, že si přijdu popovídat se starými přáteli...“

Nebyli si zcela jistí, zda jsou jeho přáteli, natož starými. Nechali však všeho a šli s ním posedět, ostatně přivezl s sebou láhev docela dobré whisky a to se muselo ocenit.

„Armini tady nebyli?“ zeptal se, když se vyptal obvyklými zdvořilostními frázemi na zdraví a běžné události.

„Nebyli.“ řekl jasně a kategoricky Donald.

„No – to je v pořádku. A kdy tady nebudou zas?“

Chlapci se trochu zarazili.

„No... snad nikdy!“ řekl Donald už méně jistě.

„To nevadí,“ usmíval se poručík, „Až tedy zas nepřijdou, tak se jich laskavě zeptejte, co se to tam u nich děje...“

„To je divný povídání,“ řekl Donald mírně a přátelsky, „Už jsme řekli, že tady nebyli. Žádné jsme neviděli.“

Morris se křivě usmál. „V pořádku, hochu, já jsem taky nikdy žádný neviděl. Ale jinak se tady nemáte zle, že? Lovit koukám máte co...“ zvedl se a přistoupil ke kožešinám, zavěšeným na stěně. Jemně je pohladil dlaní.

„Krásný kůžky. To jste lovili vy?“

„Ano, samozřejmě.“

„Hm. Kterej z vás umí tak dobře střílet z foukačky?“

„Čím?“

„Foukačkou. To je taková tyč, která je dutá; dovnitř se dá trn z kaktusu zalepený mazlavou hlínou, pořádně se nadechneš a vyfoukneš ho ven. Trn se zabodne do vyhlédnuté oběti a jeho hrot, který je napuštěný jedem, ji otráví. Během vteřiny je po tom nešťastníkovi.“

„A proč?“

„Protože tyhle kožešiny byly uloveny takovým trnem. Rozhodně ne puškou, to by v nich byly ošklivé dírky. Taky je ovšem možné, že ta bestie spáchala sebevraždu z nešťastné lásky uškrcením, ale tomu se zdráhám věřit.“

„Jo tak!“ pochopil Donald, „Tak to je jasné. Chytili jsme je do pasti a zabili klackem. Proto nevidíš zranění.“

„Hm... to je jistě možné. Ovšem divoši stejně používají ty foukačky, to jste nevěděli? Tak do pastí... zajímavé!“

„Přesně tak, do pastí. Je to snad nemožné?“

„No... jen že mají moc skvělou kožešinu na to, aby byli uloveni před nedávnem. Ty kožešiny jsou nejmíň rok staré a neklame-li mě paměť, před rokem jste tu nebyli.“

Donald v duchu proklínal Terryho a jeho kůže.

„Tak já to řeknu na rovinu,“ prohlásil Ted, „Našli jsme ty kožešiny v takovým úkrytu v lese. Zřejmě si ho udělal ještě ten dědek, co postavil srub. Potom umřel a nechal je tam.“

Morris se usmál. „Máš dobrý nápady, chlapče. Ano, to je asi pravda. Dejme tomu, že jsem ti uvěřil. Ale přece jenom...“ znovu usedl ke stolu, „Moc rád bych věděl něco o Arminech. Například, co se to u nich děje.“

„A ono se něco děje? My nic nevíme!“

„Věřím. Dostali jsme všelijaké zprávy. Armini se překotně aktivizují, vyvíjejí zvláštní, dosud nevídanou činnost. Objevují se najednou ve městech, vcházejí ve styk s vojáky, dokonce se kvůli tomu dávají stříhat podle slušného vzoru. Snaží se obhlížet naše pevnosti. Nevíte, proč to je?“

„Ne, to nevíme. Proč to chceš vědět ty?“

Morris se ani trochu nepozastavil, že mu Donald tyká.

„Jen tak; potřebuju to vědět, abych věděl, jak se zařídit. Naše pevnost zatím nebyla přepadena ani obtěžována od Arminů. Rád bych, aby to tak zůstalo i nadále, ale mám strach, že se mi nepodaří zachovat mír. Chápeš?“

„Chápu. A ty jsi tam šéfem, nebo někdo jiný?“

„Je nade mnou plukovník a major. Plukovník... povídá se, že bude jmenován velitelem jiné, větší pevnosti. Major se stará hlavně o pití a moc ho nezajímá, co se kolem něj děje. Dalo by se říct, že z důstojníků jsem jediný, kdo se o něco stará.“

„A jak by sis představoval svůj styk s Arminy?“

„Nejradši bych, aby nebyl vůbec žádný styk. Ani žádní Armini. Ale je mi jasné, že dřív nebo později se i naše pevnost dostane do... ohniska událostí. Byl bych rád, kdyby to proběhlo v klidu. Nemám žádnou chuť svádět bitvy pro pobavení nadřízených složek. Chápete to?“

„Chápeme. A co když Armini taky nemají chuť svádět bitvy?“

„Tomu nevěřím. Jsou divocí, každý jejich čin je veden nenávistí a touhou po pomstě. Snažil jsem se prozatím jejich kulkám vždycky vyhýbat; ale ti blázniví fanatici jsou schopni zaútočit bez ohledu na zdravý rozum!“

„Co se dá dělat? Je to jejich země a rádi by ji získali zase zpátky!“

„A myslíš, že já jsem tady pro svou zábavu? Poslali mě sem; tak sloužím, ale nedělám to rád ani z toho nemám prospěch. Jsem zkrátka voják, dělám svoje řemeslo. A nechci si ho komplikovat víc, než je nezbytně nutné!“

„Aha. A chceš, aby se to dozvěděli domorodci?“

„Jo. Přesně to je to, po čem toužím.“

„A kdyby bylo třeba... byl bys ochoten tu a tam ustoupit od přísného dodržování všech nařízení?“

Glenn se zarazil. „Co máš na mysli?“

„Pokud jsme slyšeli, Armini se občas těžko srovnávají se všemi zákony a nařízeními nové vlády. Je otázka, zda by při posuzování drobných provinění bylo používáno horní nebo dolní hranice při stanovení trestu.“

Glenn se zuřivě drbal za uchem. „Sakra, to je otázka! Můžu říct asi takhle: Když někdo někoho zabije v mém rajónu, je mou povinností ho dopadnout a předat soudu, případně pověsit. Když někdo něco ukradne, a bude to dost velké, aby stálo za to se tím zabývat – a bude mu to prokázáno, zavřu ho a pošlu na nucené práce. To je jasné, od toho se nedá ustoupit. Když si někdo přejde hranici se zbraněmi, musím mu pušku zabavit, to je taky neoddiskutovatelné. Ale o ostatních věcech se nehodlám s nikým dohadovat. Nejsem blázen, abych diskutoval s Arminy o jejich účesech nebo o tom, jaké kšefty provádějí.“

„Hm. Dobře. Budu si to pamatovat.“

„Jsem rád, že si to budeš pamatovat.“

Pak už nechali řečí o takových problémech a povídali si; totiž, povídal hlavně poručík. Byl od přírody užvaněný a nehodlal si odpírat potěšení vytahovat se a chlubit; vyprávěl o všelijakých svých napínavých i veselých příhodách a časem je přivedl do dobré nálady; až k večeru, když byla láhev dopita, sedl zas na koně a odjel.

„Co říkáš, je to past?“ ptal se Donald Teda.

„Řekl bych, že ne. Ostatně, Terry není hlupák, jistě si všechny naše řeči nechá projít hlavou. Armini mi nepřipadali jako troubové, kteří naletí na krásné řečičky nějakého poručíka. I když mi Glenn připadá jako poctivec!“

„V každém případě to řekneme Terrymu.“

A zase ubíhaly dny; neobjevoval se ani Terry, ani Glenn. Až jednoho večera, když už se chystali jít spát, ozvalo se lehké zaťukání na dveře; Donald otevřel a dovnitř vpadl mladík. Byl oblečen do jezdeckých džínsových kalhot a zašlé kostkované košile, na krátce ostříhaných vlasech měl jezdecký klobouk a na krku šátek. Vypadal jako poněkud unavený a uštvaný honák z nějakého ranče; ale jak vstoupil, prozradil ho lehký plíživý krok, měkké kožené botky a opatrné způsoby.

„Vy jste Ted a Donald?“ zeptal se skoro neslyšně.

„Jo, to jsme. A ty?“

Podal jim ruku; se zalomením palce, stejně jak to naučili Terryho.

„Mohl bych u vás přespat? Mám venku koně...“

Ted přikývl a šel koně ustájit; Donald se zeptal: „Máš hlad?“

„Jo. Nejedl jsem dva dny.“

Na pečené maso se přímo vrhl; ukrajoval si z něho krásným loveckým nožem, lesknoucím se namodralým zakalením. Nebyl však nijak vyzdoben, pokud nepokládáme za ozdobu kříž ze stejně namodralé oceli, zasazený do rukojeti po obou stranách.

„Ty jsi nepřijel z jihu.“ řekl Ted, když se vrátil.

„Ne.“ řekl chlapec stručně a s plnými ústy.

„Utíkáš?“

„Ano.“

„Co se ti stalo?“

„Tak. Bylo to neštěstí.“

„Zřejmě jsi někoho zabil.“

„Zasloužil to.“ řekl stručně.

„Doufám, že jsi ho zabil tím nožem!“ zasmál se Ted.

Chlapec zrovna nesl na noži kus masa do úst. Bez váhání ho vsunul na patřičné místo, nůž olízl a přikývl hlavou.

„Ráno půjdeš dál?“

Opět to mlčenlivé kývnutí; ještě měl plná ústa.

„V pořádku.“ řekl Donald. Ted měl sice ještě několik zajímavých otázek, ale pak usoudil také, že by nebylo hostovi příjemné, kdyby se moc vyptával. Když dojedl, vylezl si na jednu z paland a usnul jako zabitý. Chlapcům nebylo moc po chuti spát pod jednou střechou se zřejmým vrahem, dokonce ozbrojeným vražednou zbraní; ale potom si lehli také a poručili svoje duše do ochrany Boží.

Ráno se probudil první Ted; zjistil, že Armin spí, tak se dotkl Donalda, aby ho probudil. Ale jakmile zavrzalo jeho lůžko, mladík zvedl hlavu.

„Krásný den!“ usmál se. Seskočil s lůžka a aniž čekal na jejich reakci, šel dolů k řece, vrhl se do proudu v šatech, několikrát se ponořil a cachtal ve vlnách; potom se teprve svlékl, vymáchal svoje šaty ve vodě a vyždímal je. Vracel se k nim nahý, mokrý, rozesmátý; ani by nevěřili, že má na svědomí život jiného člověka.

„Děkuji vám za jídlo a nocleh. Odpočal jsem si, pojedu dál.“

„Snad s námi posnídáš!“ řekl Donald, „Počítáme s tebou...“

„Ach, s radostí!“ řekl stále s tím úsměvem, „Každý kus jídla mi dodá další sílu...“

„Kam vlastně jedeš?“ zeptal se Ted.

„Nevím. Kam mi řeknou přátelé.“

„Kdo ti řekl o nás a poradil, abys u nás přespal?“

„Ani nevím. Někdo z kamarádů říkal, že existuje srub pod Stříbrnou skalou a že v něm bydlíte vy. Že nevyženete cizince, který potřebuje pomoc.“

„No, v podstatě měl pravdu, ale... To už se o nás ví i na severu, mimo arminské území?“

„Zdá se.“ vrátil se chlapec k obvyklé stručnosti.

Jedl opět s touž vlčí chutí a při jídle si opět pomáhal svým do modra kaleným nožem. Pomyšlení, že ho smočil v krvi zabitého člověka, mu zřejmě nijak nekazilo chuť k jídlu. Když dojedl, zastrčil nůž do pochvy, otřel si ruce o stehna a řekl: „Děkuju vám za všechno. Sbohem.“

„Ani si nepamatujeme, že jsme tě kdy viděli.“ řekl Donald.

„Já u vás taky nikdy nebyl.“ řekl spokojeně, podal jim ruku, nasedl na koně a odjel. Ani se nenamáhal obléknout.

„Poslechni, mám dojem, že jsme spadli rovnýma nohama do nejhoršího!“ řekl Ted, když zmizel, „Jestli si u nás dají dostaveníčko všichni, kdo utíkají z vládní strany na arminskou, neudržíme se zakrátko samou legrací!“

„Počítám i s horší možností: že si u nás budou dávat rande i ti, co jdou z arminského území na sever.“ řekl Donald skepticky, „Rozhodně při příštím setkání jemně upozorním Terryho, že takhle si to nepředstavujeme.“

Jenže místo Terryho přijel poručík Glenn Morris; tentokrát opět s vojenským doprovodem a velmi zachmuřen. Vojákům dal pauzu jen deset minut a odmítl jít dál a posedět.

„Hledáme jednoho chlapíka. Je to Armin, kluk tak kolem dvaceti. Kaštanové vlasy, tmavé oči. Vypadá normálně, oblečen byl snad jako honák. Jmenuje se Lawrence McGee.“

„Nikoho takového jsme neviděli.“ řekl Donald.

„Tak teď vážně, chlapci,“ Glenn se tvářil dost nevrle, „Ten chlap je vrah – sprostý darebák, který zabil člověka, svého zaměstnavatele, který k němu byl laskavý a dobrý. Jestli o něm něco víte, tak mi to řekněte! Nechci vás buzerovat, ale jde o vraždu a to je zločin, jestli to nevíte!“

„Skutečně, neviděli jsme ho.“

„Hm. Možná ještě přijde. Nevíme, kam zmizel a kudy, ale míří na arminské území a není vyloučeno, že by mohl projít tudy. Domorodci jsou rafinovaní, většinou se vyhýbají obydleným místům, ale pro jistotu vám to říkám. Kdyby se objevil, dáte mi vědět.“

„Kdyby se objevil. Proč vlastně zabil toho chlapa?“

Glenn si velkým obloukem odplivl. „No – divoch! Sloužil jako honák u jednoho bohatého a váženého farmáře. Na té farmě bylo honáků víc a potřebovali děvečku; ten Lawrence McGee přivedl na farmu arminskou holku, snad si ji dokonce chtěl brát. Jenomže – to víte, Arminka! Dělala oči na svého šéfa, až ho postupně dostala, kam chtěla. A když přišla do jiného stavu, začala brečet, že to nechtěla a že ji přinutil. Však znáte ty řeči! Taková holka dá každýmu, to se všeobecně ví. Jenomže kluk měl horkou krev, vyzval svýho šéfa na nože a vrazil mu ten svůj do těla, než se starej stačil pomodlit. Pak musel samozřejmě vzít roha...“

„Takže to nebyla vražda, ale souboj!“

„Jestli na to pohlížíš takhle...?“

„Svedl mu holku, tak ho zabil. To se často stává i mezi lidmi.“

„Máme policii a soudy!“ řekl Glenn Morris tvrdě, „Měl podat žalobu, soud by docela určitě rozhodl ve prospěch té dívky a odsoudil farmáře k nějaké pokutě. Vláda dbá na to, aby se zákony dodržovaly, je dokonce ochotná zvýhodnit Arminy, pokud se domáhají svého práva zákonnou cestou!“

„Třeba ten kluk nechtěl pokutu! Třeba chtěl život toho, kdo jeho dívce ublížil...“ pokyvoval hlavou Ted.

„Arminský holce tak jde ublížit! Samy se nabízejí každýmu, kdo se na ně podívá, a s bělochem budou dělat fóry!“

„Třeba je pro ně rozdíl, jestli se samy nabídnou nebo je někdo znásilní.“

„Tak sakra, držíte s divochama nebo se mnou?“ rozčílil se Glenn, „Mně taky není jedno, že musím toho pitomýho kluka honit, ale porušil zákon a potrestán být musí, rozumíte? A kdoví, koho by ještě zabil!“

„Jak se to vezme,“ Donald promluvil velmi vážně a nekompromisně, „Náš zákon neporušil. A kdyby přišel, neudali bychom ho. Bránil svou čest a čest své dívky – v řádném souboji!“

„Tak vás vem čert!“ Glenn Morris si odplivl, seběhl ke svému koni a nasedl na něj, „Víckrát se vás nepřijdu ptát, jestli jste neviděli nějakého zločince, to si buďte jistí!“

„V pořádku. Ale jinak můžeš přijít na besedu, kdy budeš chtít!“ řekl mírně a přátelsky Donald.

Glenn mávl rukou a vyrazil ztřeštěně dál.

„Neměl jsi ho provokovat.“ řekl Ted.

„Glenn ho nenajde,“ řekl Donald, „Viděl jsem, jak se tvářil, když o tom mluvil. Glenn ho nenajde, i kdyby se s ním setkal.“

„Aspoň víme, jak se ten dobrák jmenoval.“ uzavřel Ted.

Terry přišel asi za čtrnáct dní, a ne sám. Ted zrovna poklízel ve stáji, když spatřil otevřenými vraty, jak se od lesa blíží dva koně s jezdci; vyšel ven a poznal Terryho, jehož doprovázel nějaký cizí muž. Hvízdl na Donalda, aby šel blíž; ruce špinavé od hnoje si stačil sotva otřít.

Terry a cizí muž sesedli, uvázali koně u zábradlí a kráčeli trampům vstříc. Ten cizinec byl stár okolo čtyřiceti až pětačtyřiceti let, prostřední postavy, štíhlý až hubený; dlouhé tmavé vlasy měl svázány v týle koženým řemínkem, narezlé vousy mu však neuspořádaně trčely na všechny strany. Stejně jako Terry byl nahý, což u něho působilo ještě překvapivěji; jeho tetování bylo velmi pestré a zvláštní, především však upoutal široký kruh ornamentů okolo pohlavních orgánů; převládala červená a vcelku to působilo dojmem až nepatřičného zdůrazňování. Na krku měl na řetízku zavěšený osmihrotý kříž z namodralé oceli s černými kamínky na všech čtyřech ramenou.

„Buďte zdrávi!“ Terry tentokrát pozdravil a podal trampům ruku, „Toto je můj přítel Gaird Halloway.“

„Buďte zdrávi!“ opakoval po něm muž a také jim podal ruku. Ani se nedivili, že zná jejich pozdrav.

„Jsi u nás srdečně vítán,“ řekl Donald zdvořile, „Půjdeme dovnitř?“

Gaird Halloway se mírně usmál. „Snad by bylo lepší posedět zde na terase. Je tu příjemné slunce...“

Upřímně řečeno, bylo vedro jak v pekle; příjemným mohl zdejší slunce nazvat leda blázen, ale trampové by nemohli přísahat na zdravý rozum kohokoliv z Arminů. Nechali všeho a šli se posadit na terasu; Armini usedli se zkříženýma nohama a bylo třeba je napodobit, ačkoliv si chlapci ještě nezvykli sedět tak nehybně dlouhé hodiny. Nicméně usedli a prohlíželi si Gairda se špatně utajovanou zvědavostí.

Naštěstí Gaird nebyl tak mlčenlivý jako ostatní.

„Zřejmě se vám na mně zdá něco podivného.“ začal.

„Upřímně řečeno, dost.“ řekl Donald.

Gaird se dotkl vytetovaného pruhu okolo klína. „Tohle? Viděl jsem, jak jste se zarazili...“

„No... když už ses o tom zmínil...“

Gaird se rozesmál. „Zdvořilost byla vždy u lidí ze světa cennou ozdobou. Vím to dobře, neboť jsem se narodil v Evropě a do Arminu se přistěhoval. Tohle tetování je památka na africkou expedici; jezdil jsem tam pod Denisem Baarfeltem a když jsme neměli co dělat, tak jsme se takhle bavili.“

„Dá se to pochopit,“ řekl Donald zdvořile, „Je to zvláštní, ale docela slušivá ozdoba...“

„Je to památka z dob, kdy byla nejvíce ceněna mužnost. A tu jsme projevovali láskou. Nejváženější muž byl ten, který se nejvíce věnoval dívkám a co nejlépe je obšťastňoval.“

„A tys byl pochopitelně jedním z nejlepších?“

Gaird se opět zasmál. „Pochopitelně. Bylo mi devatenáct a podle názoru děvčat jsem byl hezký a přitažlivý, proč bych se jim tedy vyhýbal? Teď jsem starý a už bych neměl takový úspěch, ale dřív...“

„Schválně, kdo byl nejlepší?“

„No přece Denis Baarfelt!“ podivil se Gaird jejich nevědomosti, „Klukovi bylo tehdy šestnáct a holky za ním bláznily. On si z nich stejně dělal legraci, ale ony si nedaly říct. Stříhal je na ovečku, všelijak týral svými nápady, ale čím víc je mučil, tím víc se ho držely...“

„Co je to stříhání na ovečku?“

„To on tomu tak říkal. V Africe jsme chodili ostříhaní; taky se pracovalo s Ohněm, při tom účesy vzaly za své. Znáte přece Denise...“

„Známe – až moc.“

„No tak vidíte. Tehdy bylo veselo; ty časy by se měly zase vrátit. Kdybyste tam byli s náma, vypadali byste tak taky. Jenže tahle mladá generace, třeba Terry – sami vidíte, hanba mluvit...“

Chlapci se tvářili dost nejistě; ostatní Armini zavile mlčeli, tenhle sice mluvil dost, ale moudří z toho nebyli.

„To nám budeš muset povídat při nějaké příjemnější příležitosti,“ řekl Donald, „Nějak nechápeme, jak se to seběhlo...“

„Ale to je přece jednoduché! Jezdili jsme po Africe a měli jsme tam často všelijaké dlouhé pauzy, měsíc, dva i víc. Tak jsme se flákali, pořádali sportovní turnaje a vymýšleli pitomosti. Natírali jsme se na černo, aby se nás černoši tolik nebáli, stříhali se a když to všechno už bylo staré, začali jsme dokazovat svoji mužnou sílu na přítomných princeznách. Těm se to pochopitelně líbilo, tak už jsme při tom zůstali.“

„A ten nejlepší měl nárok na takovýhle tetování.“

„Ale ne, tetování měl každý. Co jsme taky měli dělat? Na ženách tak kolem čtyřicítky to občas můžete vidět, jsou taky počmárané od krku až ke špičkám nohou. A nejparádnější jsou hlavy, samozřejmě...“

Terry seděl vedle Gairda a s nachýlenou hlavou naslouchal jeho žvanění. Vypadal trochu pohoršeně; ne proto, že Gaird prozrazuje nějaké intimnosti, ale především že se žvaní o hloupostech a vážné věci zůstávají stranou. Využil chvíle, kdy se Gaird odmlčel:

„Ale my jsme nepřišli vzpomínat!“

„Ovšem, samozřejmě. Proč tedy?“

Gaird si přejel obličej dlaní. „Přišli jsme vás požádat o pomoc. Určitou zvláštní... službu.“

„Jestli jde o to zase schovat nějakýho kluka, kterej to už nemohl vydržet na severu, tak to bychom dělali dost neradi. Poručíku Morrisovi se to taky moc nelíbilo.“ upozornil Donald.

„O to taky nejde. Ale nemáme možnost nakupovat v severních územích věci, které potřebujeme; to je zlé. Terry vám vyprávěl, jaké máme potíže. Potřebujeme, abyste se vypravili do města End City a nakoupili tam něco pro nás. Vy můžete obchodovat přímo s poctivými kupci, nesmějí vás ošidit jako nás.“

„To je sice v pořádku, ale bohužel nemáme na to, abychom nakupovali moc věcí. Jsme na tom finančně špatně, i když prodáme ty kožešiny, co jsi nám poslal. Na velkej nákup to stačit nebude...“

Terry se usmál. „Kožešiny jsou pro vás, ne na prodej.“

Gaird sáhl do kožené brašny, kterou měl s sebou, a vytáhl z ní kožený váček; z něho vysypal na dlaň žluté kovové úlomky.

„Počítali jsme s tím, že nemáte za co nakoupit. Proto vám neseme zlato.“

„Zlato?“ oba trampové vytáhli krk a zírali na jeho dlaň udiveně, „Takhle tedy vypadá zlato?“

„Ano. Takhle vypadá zlato, které jste vytěžili z claimů na potocích tady v horách, a za které chcete nakoupit všelijaké věci. Sepsal jsem vám všechno, co potřebujeme; je to na tomhle papíru, i s předpokládanou cenou.

Totiž, s cenami je to trochu složité. Nemáme přesné zprávy, kolik co stojí a jaké jsou nyní přepočítací kursy zlata na vládní dolary. My jsme měli měnu trochu pevnější než Draggon, ale bohužel císařské peníze, pokud nejsou z drahého kovu, jsou neplatné.“

„Myslíte, že to bude stát víc, než na kolik zlato stačí?“

„Všechno je možné. Ostatně, mezi lidmi je zvykem smlouvat o ceny; pokud bude kupec vidět zlato, jistě vás nenechá odejít a prodá vám to laciněji, než kdybyste platili v bankovkách. Je vám jasné, co povídám?“

„Jistě, blbí snad ještě nejsme.“

„V pořádku. Co si usmlouváte, je vaše odměna. V případě, že by zlato nestačilo, můžete něco vynechat, ačkoliv... věřím, že to stačit bude.“

Trampové se po sobě podívali a pokrčili rameny.

„A ještě poslední, důležitá věc. Vy nakupujete od obchodníka, to je podle zákona a v pořádku. Ale s Arminy smí obchodovat jenom vládní zmocněnec, tak zvaný agent pro domorodce. Prodávat něco Arminům je trestné. Dopustíte se trestného činu a v případě, že se to někdo dozví, mohlo by vás to mrzet. Nebudu se hněvat, když odmítnete, protože znám oddanost lidí k jejich zákonům. Pouze vás prosím o pomoc.“

Ted si odkašlal a rezignovaně pokrčil rameny.

„Inu... co se dá dělat,“ řekl Donald, „Třeba bychom mohli tvrdit, že jsme nevěděli, že jste domorodci.“

„Dostat se do konfliktu se zákony lidí je někdy nebezpečné,“ řekl Gaird, „Nechci vás nutit nebo přivádět do nebezpečí. Kdyby nastaly obtíže, nebudeme se hněvat, když nesplníte, o co vás žádám. I kdybychom utrpěli ztráty.“

„Koukni, kamaráde Gairde,“ řekl Donald, „Ty seš starej kamarád Denise Baarfelta, o kterým jsme slyšeli, že je už od kolíbky liška mazaná a dalo by se čekat, žes od něj něco chytrýho pochytil. Podle toho tetování a tvých rozsáhlých vzpomínek soudě, nejsi žádný trouba a dobře víš, co chceš a od koho. My nejsme horší než ty, i když nemáme červený tetování a nedokazovali jsme svoji mužnost v turnajích. Když ti řeknu, že uděláme, co od nás chceš, ber to jako fakt a počítej s tím, že to taky splníme.“

„Nepřišel bych, kdybych to nevěděl.“ Gaird nasypal zlato zpátky do váčku a podal Donaldovi; ten jej potěžkal a podal Tedovi, který pokýval hlavou a váček schoval.

„Zboží máme nechat tady ve srubu?“

„Ne. Pamatujete si kluka, který přinesl kůže? Jmenuje se Čiki a bude na vás čekat tady u srubu. Odvede vás do džungle, kde budeme čekat my. Nebylo by vhodné provádět svoje obchody tak blízko města. Jezdí sem občas poručík Glenn Morris a nemusel by být u toho. Co kdyby ho třeba napadlo, že chce mít svůj podíl na uzavřených obchodech?“

„Poručík Morris a podíl na zisku?“

„A co se divíš? Z čeho by byli důstojníci živi, kdyby se nestarali o svůj prospěch? Myslíš, že jejich plat je tak vysoký? Na hranici je pro ně sice nebezpečno, ale dají se tu dělat zajímavé kšefty...“

„O těch kšeftech jsme už ledacos slyšeli. Skutečně myslíš, že chlap jako Glenn Morris by si přisadil?“

„Pokud vím, řekl to dost jasně. Nepřeje si, aby se tady zabíjelo a loupilo a nerad by viděl, kdyby naši lidé nosili zbraně. O obchodech se nezmínil, což prakticky znamená, že by proti nim nebyl.“

„Je vidět, že dodržování zákonů není všeobecné!“

„Celý svět jde s morálkou dolů,“ řekl Gaird s úsměvem, „Ani my už nejsme ti, co jsme byli; dokonce jsme ochotni obchodně spolupracovat s lidmi, jako je například Morris. Je to pro nás výhodnější než s nimi bojovat. Nemrač se, Terry, myslím to vážně. Doporučuji ti, aby ses choval taky přátelštěji k zástupcům vlády.“

Terry se zlostně utrhl: „Nezrodil jsem se proto, abych se plazil u nohou nepřátelského důstojníka!“

„To už mu radši vrazíš do zad kudlu jako Lawrence McGee?“ zeptal se Donald.

„Lawrence bojoval za svou čest!“

„Jo, tak to by nás dost zajímalo,“ řekl Donald, „Gaird nám tady právě povídal o dívkách, které pořádaly v Africe sexuální olympiády. Ale teď je řeč o cti a pomstě za to, že nějaký farmář svedl jednu z nich!“

Terry se zamračil, zato Gaird se rozesmál.

„Máš pravdu,kamaráde, alespoň trochu. Jenomže dřív nebyla situace taková jako dnes. Možná ještě někdy potkáte dívku se zvyklostmi princezny; třeba že si podle svého přání vybírá milence. Když chce, dá, když nechce, nikdo ji nepřinutí. Ona prostě řekla Ne!“

„Přesto by mě zajímalo, jak by se to řešilo v případě, že by svůdcem té dívky byl Armin. Taky by ho Lawrence zabil?“

„Taky by záleželo na dívce. Kdyby si přála, aby o ni bojovali a Lawrence ji miloval, vyzval by ho. Jak by souboj dopadl, to nevím.“

„Proboha! Vy Armini jste fakt vysazení na zabíjení! Za tvýho mládí se taky tolik vraždilo, Gairde?“

„Jak kde. Z Evropy jsem odešel, abych přežil. Šli po mém rodu. V Africe už jsem byl dost starý, abych věděl, že tam bude nebezpečno. Některé kmeny se s námi přátelily, jiné chtěly bojovat. A vládní vojáci... prostě každému bylo jasné, že kdykoliv bude muset zabíjet, nebo sám bude zabit. Dneska to není nijak odlišné.“

„Dneska nemůže přece být nikdo zabit jen tak – bez důvodu!“

„Jsi si tím jist? Stačí přijít do města se zbraní a můžeš viset. Nebo se sběhne nešťastná náhoda a musíš někomu vrazit nůž do srdce. Je to kruté; ale je to tak a musíme s tím počítat. Každou hodinu. Každou vteřinu.“

Donald mávl rukou. „Krev, krev a krev! Zkrátka zabíjelo se, zabíjí a zabíjet se bude. Doufám, že alespoň nás necháte prozatím naživu!“

„Mezi sebou jsme se nikdy nezabíjeli!“ zavrčel Terry.

„My ale nejsme praví Armini!“

„Proč myslíš?“

Ted a Donald se zarazili. Nechápali.

„Žijete na našem území. Hovoříme spolu, podáváme si ruce. Terry vám dal zasvěcené zbraně. Mezi mnou a vámi není žádný rozdíl, jen že jste přišli na Ostrov o pár let později. Sami si rozhodnete, jaký bude váš osud.“

„Schválně – třeba se stane, že se seznámím s nějakou vaší holkou, jako ten farmář. Taky mě někdo zabije?“

„Stát se to může. Pro jistotu si vybírej holky, který nebudou toužit po tvý krvi. To spíš požádá, abys bránil její čest; potom ty budeš muset dát nepříteli do ruky nůž a vyzvat ho k boji.“

„Já neumím bojovat nožem! Ten chlap asi měl dýku v ruce poprvé v životě; trvám na tom, že to byla vražda!“

„Každý je povinen umět bojovat. Ten farmář si mohl vybrat zbraň, jaká mu vyhovuje. Lawrence neměl nic než svůj nůž. Tak s ním bojoval.“

Donald potřásl hlavou. „Nechme toho! Farmář je mrtvej, Lawrence mimo dosah zákona a všichni na to pomalu zapomenou. My se budeme chovat řádně, nebudeme vyhledávat spory s Arminy. Stačí ti to, Gairde?“

Gairdovi to stačilo, Terrymu nikoliv.

„Určitý rozdíl mezi námi je. Já jsem odpřisáhl věrnost císaři, Bohu a své vlasti. A dodržuji věčné zákony; císařské i boží. Takže budu bojovat proti Monty Draggonovi a jeho pohůnkům, proti všem nepřátelům vlasti! Dokázali byste taky složit takovou přísahu?“

„Tohle není přísaha věrnosti – to je přísaha spiknutí! Nejsme s Draggonem ani pro něj nikdy nebudeme pracovat, ale uznáváme, že v současné chvíli je Draggon šéfem státu. Kdo bojuje proti němu, je toho státu nepřítelem a bude popraven, když ho vládní vojáci chytnou. Jestli se poměry v zemi změní a budou vládnout vaši lidé, odpřisáhneme jim věrnost. Ale ke spiknutí proti státu se připojit nemůžeme!“

Terry se nepřívětivě mračil. Ale Gaird řekl:

„Oni mají pravdu, Terry. Jejich boj to skutečně není a bylo by od nás nečestné je vystavit takovému nebezpečí.“

„Možná. Nebo ses jich zeptal příliš brzy, Gairde. Zeptám se ještě jednou, až přijde čas. Ještě jste nepoznali situaci v plné šíři. Prozatím zapomeň na jejich odmítnutí a dělej, jako bys to neslyšel.“

Chlapci na to neřekli nic.

„Máš pravdu, Terry,“ Gaird se opět vesele usmíval, „Dosáhli jsme slibu, že pro nás nakoupí potřebné věci. To je víc, než by udělal kdokoliv cizí. Chcete-li zůstat mezi dvěma světy a prozatím se zdržet zasahování, je to vaše věc. Považuji toto rozhodnutí za čestné a správné...“

Donald se protáhl. „No, v každým případě doufám, že zůstanete u nás na večeři jako naši hosté. Potěšilo by nás to.“

„I pro nás to bude potěšením.“ řekl Gaird zdvořile.

Večeře se skládala z bramborů a pečeného masa; doplněna byla ovocem a zapíjena pramenitou vodou. Chlapci měli sice ještě půl láhve rumu, ale Gaird zdvořile odmítl.

„Prý se kdysi pil alkohol i v Arminu!“ řekl Ted.

„Ano, za císařství. Ale ve válce byli nějací kamarádi otráveni jedem podaným v alkoholu; tehdy bohové alkohol prokleli a zakázali jej pít.“

„A to všichni poslechli? Jen tak?“

„Až skončí válka, některý z čarodějů kletbu sejme a znovu to povolí. Prozatím by bylo příliš nebezpečné tento zvyk obnovovat...“

„...se musí nechat, disciplínu máte železnou.“ řekl Donald, „Ještě jsem se chtěl zeptat, Gairde, jestli to není tajné: co je to za kříž, co nosíš na krku?“

Gaird mu ho podal až pod nos. Byl to osmihrotý kříž ze zvláštní namodralé oceli, zdobený na ramenech černými kameny.

„Rytířský kříž Templářského řádu Blesků. Nová varianta; dříve byly kříže ze zlata, zdobené drahokamy. Nyní jsme je udělali z oceli a namísto drahokamů jsme vybrousili sklo. Zlato je příliš cenné, než abysme je mohli nosit jako ozdobu...“

„A přece jste nám dali zlato na nákupy.“

„Nástroje, osivo a různé další věci jsou pro nás cennější než zlato!“

Chlapci potřásli hlavami; bylo jim jasné, že pro Arminy je tento obchod velkým rizikem. A přece je podstoupili, aby získali věci, které potřebují. Musí jim být velice zle, když požádali o pomoc.

„Vyrazíme za obchodem co nejdřív.“ slíbil Donald.

Armini na to neřekli nic. Donald vzal tedy kataru, hrál na ni a všichni dohromady zpívali. Kupodivu Terry si docela pamatoval melodii i některé refrény a mohl zpívat s nimi; takže večer byl zábavný a veselý.

Druhého dne po snídani Armini odjeli. Ale už nazítří se objevil již známý chlapec jménem Čiki; přijel na mezku a vedl za sebou dalšího na ohlávce. U zábradlí seskočil, uvázal mezky a bez pozdravu přistoupil k Donaldovi:

„Kdy pojedete do města nakupovat?“

„Brzo. Proč se ptáš?“

„Jestli mám čekat nebo se vrátit.“

„Ale, klidně počkej. Když chceš, pojedeme hned zítra.“

„Dobře. Nebojte se, nebudu překážet.“

Obrátil se a zamířil směrem k lesu, ale Donald zavolal:

„Čiki! Pojď sem, prosím tě!“

Chlapec se vrátil, zastavil se před ním a mlčky čekal.

„Nevadilo by ti, kdybys nám s něčím pomohl?“

Kluk pokývl hlavou. „Jo.“

„Tak buď tak laskav a jdi se dolů podívat, jestli se chytily do vrše nějaké ryby. Vytahovat je nemusíš; jen abychom nešli zbytečně...“

Čiki škubl hlavou a seběhl dolů k řece; vrše prohlížel tím způsobem, že se potopil do vody a strčil do nich hlavu, pak plaval okolo a něco tam prováděl. Chvíli na něho nedávali pozor; když přicházel, viděli, že má v ruce tři velké ryby a ještě něco.

„Ještě tam byla drobotina. Tu jsem pustil.“ vysvětlil, pokládaje tři ryby na dřevo verandy. Pak položil vedle nich i tu zbývající: dlouhé tlusté tělo s výraznou klikatinou na hřbetě. Ted to vzal do ruky a zděšeně ucukl.

„Bože, to je had!“

„Jo. Vodní zmije!“ vysvětlil Čiki skoro pyšně.

„Kde jsi ji vzal?“

„Plavala kolem, tak jsem ji chytil.“

„Jak jsi ji zabil? Vždyť nemáš ani nůž!“

„Zakousl!“ vycenil chlapec zuby, „Takhle jsem ji vzal a překousl jí vaz!“ ukázal pro jistotu názorně.

„A není ta potvora jedovatá?“ zajímal se Donald.

„Ano! Skvělý jed na šípy; a když se upeče, výborně chutná. Když se usekne hlava, není už vůbec nebezpečná.“

„No jak chceš, my to jíst nebudem. Lovíš takhle hady často? A co tomu říkají tvoji rodiče?“

„Všichni kluci přeci chytají hady!“ řekl s despektem, „Jsou potřeba na trny do foukačky. Jinak bysme nemohli lovit.“

Donald mávl rukou. „Umíš ty ryby vykuchat? Vem si nůž a zkus to... Hada nech, kde je! Ani vidět ho nechci!“

„Až se upeče, budeš se olizovat!“ řekl Čiki a šel si pro nůž, „Krásnej vykrmenej had. Nahoře v horách jsou jenom tenký, samá kost.“

Chlapci ho nechali a dělali si svou práci; Čiki ryby nejen vykuchal, ale i rozporcoval, napíchal na hůlky a připravil k opékání nad ohněm. Trampové to uvítali, usedli s ním k ohni a pekli si ryby.

„Poslechni, ty zázraku malej, umíš taky tak dobře číst a psát jako chytat hady? Chodíš vůbec do školy?“

„Ne. Učí mě dědeček, jako všechny. Ale číst umím, naše písmo i bělošský. Ukaž mi něco a já ti to přečtu!“

„A čím chceš být, až vyrosteš?“

Čiki trhnul ramenem. „Se uvidí.“

„No, moc plánů do budoucna teda nemáš.“

„Já se nějak uživím. A co když se ani nedožiju vítězství? Když mě ve válce nezabijou, tak začnu uvažovat, co dělat.“

„A co bys dělal, kdyby nebyla válka?“

„Hm... asi bych lítal. Není to krásný lítat s letadlem ve vzduchu? Kdysi jsem viděl letadlo, bylo nepřátelský, ale moc krásný. Kdyby přistálo...“ Čiki se zarazil a opatrně rozhlédl. Zřejmě mu došlo, že moc povídá.

„Co bys dělal, kdyby přistálo? Klidně řekni, my to nevykecáme!“

„Nebylo by špatný, kdyby přistálo!“ Čikimu začalo v očích jiskřit napětím, „Pilot by třeba vylezl a šel si ulevit. Skočil bych na něho a vzal mu zbraň; potom bych ho donutil, aby mě naučil lítat. A uletěl bych s letadlem k našim! Co tomu říkáte?“

„A pilota bys na rozloučenou podřízl!“

„Ne, proč? Kdyby mě naučil lítat...“

„A kdyby nenaučil?“

„Potom by to byl nepřítel!“ pronesl Čiki zásadově.

„Nejvíc mi na vás imponuje nádherná láska k bližnímu. Jenomže s takovým letadlem bys neměl kde přistát. Musí mít velkou rozjezdovou a přistávací plochu. Víš, ono startuje a přistává tak, že se přiblíží k zemi a dlouho po ní jede, než se zastaví. A nesmí mít v cestě žádné hrbolky. Tady v horách bys narazil na skálu a roztříštil se.“

„Opravdu? Můžeš mi to tepnout?“

„Cože?“

„Předat telepaticky. Jo aha... tak namalovat.“

Donald mu nakreslil podle paměti letiště a přistávající letadlo; Čiki si hryzal rty a uvažoval. „Říkáš, že letadlo táhnou vrtule. Takhle dopředu, je to pravda? Kdyby se letadlo postavilo na ocas, tak by ho vrtule táhly nahoru, že? Potom by letělo kolmo...“

„Ano. To je princip letadla s kolmým startem.“

„Takže taková letadla existují?“

„Zatím ne, chlapče. Vymyslel to jeden profesor; jenomže to nikdy nelítalo a ještě dlouho lítat nebude. Zkouší to moc chytrých lidí všude na světě a nemůžou s tím hnout.“

„Kdybych věděl, jak to udělat, tak to letadlo postavím. Mohli byste mi sehnat knížky, kde se o tom píše? Já už bych se nějak vyznal...“

Trampové se jen smáli. „Drahý hochu, o tom přemýšlejí starší a chytřejší, než jsi ty! Není vyloučeno, že jednou možná budeš umět lítat, ale pár let by sis na to ještě měl nechat zajít chuť!“

Čiki se zamračil a silně omezil svoji výřečnost; od té chvíle odpovídal pouze jednoslabičně nebo jednoduchými větami, jako když se seznámili. Trampové pochopili, že se urazil, tak ho nechali, až ho to přejde. V duchu jim byl k smíchu se svými fantastickými nápady.

Přespal u nich, ale ne ve srubu, vynesl si pokrývku na verandu. Ráno byl první na nohou a připravoval koně i mezky na cestu. Chlapci se vypravovali poněkud pomaleji, takže se zdálo, že je Čiki pohání.

„Směl bych vás kousek doprovodit?“ zeptal se, „Aspoň k brodu... počkal bych tam, nevadí mi spát v džungli...“

„No – když o to tak stojíš... proč?“

„Chtěl bych vidět, kde žijí lidé. Nikdy jsem neviděl města bílých.“

„Chlapče, město je od pevnosti dost daleko; od brodu tam nedohlédneš, nanejvýš k pevnostní zdi.“

„Nevadí. Vylezu na strom a budu se dívat...“

„A nechceš jít s námi do města?“

Čiki se přece jen trochu zarazil. „Šlo by to?“

„Myslím, že ano. Kdyby něco, řekneme, že jsme tě najali, abys nám pomohl s těmi osly. Jako sluhu, chápeš?“

„Jsou to mezci. Ale... pustí mě přes hranici?“

„Nahého určitě ne. Musíme tě nějak... vybavit.“

Nelíbilo se mu to, to bylo vidět. Na druhé straně, do města moc chtěl, to na něm bylo vidět taky. Byl zvědavý jako celé stádo opic.

Ted našel starou deku, prořízl v ní otvor a natáhl mu ji přes hlavu jako pončo. To vcelku šlo; ještě našel nějaký červený hadr a ukázal mu, aby si z něj udělal bederní roušku.

„Ve městě ti koupíme kalhoty. A netvař se takhle!“

„Já jsem moc rád!“ ujistil je. Že by lhal poprvé v životě?

„V čem je problém?“

„Je nemravné... šlechtic neskrývá svůj lingam.“

Řekl to neochotně. Třískala se v něm celoživotní výchova s touhou podívat se do cizího, nepřátelského světa. Určitě se taky bál. Ale byl pyšný... Co všechno mu asi táhlo hlavou? Chystal se na největší dobrodružství života!

„Dobře si zapiš za uši: budeš nás poslouchat! Ve všem! A jedem!“

Čiki opět změnil názor, teď byl na vrcholu blaha, že někam jede. Nevadilo mu, že sedí na mezku, zatímco oni na koních; vesele se rozhlížel okolo, pískal na ústa jako ptáci v džungli a smál se, když mu odpovídali. Zapomněl už, že byl uražen (možná víckrát); začal vyprávět o svých četných životních plánech, trampové ho nechali povídat a občas ho podpořili souhlasem.

Noc přečkali v pohodlném úkrytu pod košatým stromem, který by ani všichni tři neobjali. Byl tam měkký mech a Čiki dokázal vyrobit pohodlnou stříšku pouhým spletením větví. Nebyla na nic potřeba, noc byla teplá; snad se jen chtěl pochlubit svou dovedností. Zřejmě byl veden ke snaze neustále dokazovat dospělým svou chytrost a užitečnost; tu a tam ho pochválili, aby nevyšel ze cviku, a kluk se přímo překonával.

Když dorazili k brodu, úsměv mu trochu zmrzl na rtech a bylo na něm znát, že přemáhá strach jen s obtížemi. Trampové mu dodávali odvahy žertováním, ale moc to nepomáhalo; až mu Donald řekl téměř nevlídně:

„Znova opakuji: na území bílých lidí nás budeš ve všem poslouchat. Nebudeš s nikým mluvit bez našeho dovolení a podnikat nic, co tě zrovna napadne a co neschválíme. V případě, že tě někdo osloví, budeš mu odpovídat mírně a pokorně, pokud tušíš, co to je. A pokud možno stručně, to umíš, jak jsme zjistili. Pravděpodobně ti lidé, se kterými budeš mluvit, nebudou pěkně smýšlet o Arminech, ani o tobě. Dokonce i my budeme možná povídat něco, co se ti nebude líbit. V takových případech budeš držet zobák! Můžeš si myslet co chceš, ale nesmíš na to nic říkat a nijak se tvářit. Chápeš?“

„Ano, náčelníku!“ řekl velmi stručně Čiki a zatvářil se odhodlaně, „Udělám všechno tak, jak jsi řekl!“

„Kdyby došlo k nějakému průšvihu,“ dodal Ted, „Vezmeš to, co už je naše, a pomažeš s tím pryč. Kamkoliv, jen aby ses dostal na arminskou stranu. Sám nebo s nákladem. Zdržíme to, aby ses mohl dostat do bezpečí. A pak přijdeme za tebou, doufám.“

„Ale... co kdybyste potřebovali mou pomoc?“

„Neposlali tě k nám, abys nám pomáhal. Musíš se dostat domů a říct Terrymu, jak to dopadlo, chápeš? Terry pak rozhodne.“

„Jasné, náčelníku.“

„Tak dobře. A... neříkej nám náčelníku. Sluha říká svým zaměstnavatelům pane. Přehánět to ale nemusíš.“

„Ano, pane.“

Tak tedy jeli; vpředu Ted, za ním Čiki s mezky a nakonec Donald. V této sestavě dojeli k brodu, vjeli do vody a přebrodili řeku, v těch místech širokou a mělkou. Na druhé straně seděli čtyři vojáci a hráli karty; když viděli jezdce, povstali a jejich velitel, četař, jim šel vstříc.

„Hej, kampak, kampak? Kam se tak hrnete?“

„Jedeme do města nakupovat, pane četaři!“ řekl Ted drsně.

„Z Arminské strany? Vaše papíry!“

„No no! Odkdy potřebuje bílý gentleman v téhle zemi papíry?“ zeptal se Ted, ale přece jen vytáhl doklady a podal mu je.

„Ono jde o to, kdo všecko je bílý gentleman!“ řekl četař, „Vypadáte k nerozeznání od divochů... trochu civilizovaných, jistě. Ale tenhle spratek je čistokrevný Armin, to nezapřete!“

„Ani nechci, četaři. To je náš sluha. Máme si snad vodit své osly sami?“

„To neříkám. Ale takhle ho do města nepustím! Ten hadr není podle mého názoru slušný oděv; a jeho účes taky neodpovídá předpisu. Mohli by vám ho sebrat a poslat do státní polepšovny!“

„Spadl jste z višně, člověče? Ve městě mu zaplatíme a potom si teprve bude moci koupit něco na sebe!“

Četař si něco bručel pod fousy. „Já vám sice kašlu na vaše zatracený špinavý kšefty, panstvo, ale soudím, že šijete nějakou lotrovinu. Dva otrhaný pobudové s takovým šikmookým skrčkem, to vypadá na podraz. Upozorňuju, že jestli se něco stane, tak vás nebudu šetřit a nechám vás zavřít!“

„Tak fajn, šetřte si plíce. Je tady Glenn Morris?“

„Poručík Morris?“

„Jo, zrovna ten. Máme se u něj stavit a něco s ním dojednat. Samozřejmě, nemusí to nikdo vědět...“

„Vy... vy se znáte s panem poručíkem?“

„Nic vám po tom není, četaři. Pozval nás ale k sobě.“

Četař si vztekle odfrkl a zasalutoval. „Pan poručík jel s oddílem na obhlídku hranice. Vrátí se až odpoledne.“

„Dobře. Navštívíme ho, až se budeme vracet. Jedem, Čiki!“

Ted pobodl koně, Čiki popohnal mezky. Četař ještě jednou zasalutoval a nechal je projet.

„Co mají s poručíkem?“ ptal se jeden z vojáků.

„Čerti vědí,“ odpověděl četař, „Ale je pro jistotu lepší být k nim zdvořilí. Poručík má rozjednanou spoustu všelijakých věcí, a nerad by viděl, kdybysme mu do nich cpali nos. Chápeš?“

Voják nebyl dnešní, tak si nechal komentář pro sebe.

Čiki jel v prkenně rovné pozici, pozoroval vše kolem sebe a tvářil se důstojně a lhostejně, až byl skoro směšný. Prozatím kolem nebylo nic vidět; jen na obzoru stoupal prach zviřovaný nějakými kopyty.

„Tamto je město.“ ukázal Donald.

A Čiki zíral. Několik dřevěných baráků, pomalovaných pestrými barvami a slepených k sobě kolem jediné ulice, jej ovšem nevzrušilo tak, jak očekával; pořád se rozhlížel kolem sebe a když už byli téměř na okraji rozježděné prašné cesty, zeptal se trochu nedůvěřivě:

„Náčelníku... to už je to město?“

„No ano. Co sis myslel?“

„Hm...“

„Viděl jsi snad někdy větší města, nebo co?“

„No, to jistě!“ zašklebil se, „Aurrgharr.“

„Co je to Aurrgharr?“

„Město. Tam dole, na jihu.“ Čiki zjevně odmítal vyprávět o tom městě právě teď a právě tady.

Ve městě byl ospalý klid, nebyla právě doba na návštěvy lidí ochotných něco utratit. Několik povalečů odpočívalo po své namáhavé práci ve stínu verandy hospody, postarší občané seděli před svými domy v houpacím křesle, ženské byly vyloženy v oknech a pozorovaly, kdo to jede. Trampové nevzbudili ani tolik pozornosti jako Čiki; na toho si ženské ukazovaly.

Donald našel dům s velikou tabulí:

VŠEOBECNÝ OBCHODNÍ DŮM, NEJLEPŠÍ ZÁSOBY, NEJLEVNĚJŠÍ CENY V OKRUHU 100 MIL!

Slezl s koně a zkusil dveře; byly zamčené, tak zabušil na dveře pěstí. Teprve to přivolalo mladého příručího, který se zatvářil nedůvěřivě a ptal se, co že je libo.

„Rádi bychom nakoupili nějaké vybavení. To je váš obchod?“

„Ne... šéf právě spí, tak jsem si myslel...“

„Uděláte dobře, když ho vzbudíte, bude toho víc. Skladiště je tady nebo vzadu?“

Příručí váhavě ukázal dozadu; Donald se obrátil a řekl:

„Čiki, zaveď naše koně a mezky dozadu do dvora a hlídej je!“

„Co... co to máte s sebou za klacka?“ ptal se příručí.

„To? Ale, malej Armin. Najali jsme si ho k těm mezkům. Tak pustíte nás dál, nebo se budeme bavit tady venku?“

Příručí je pustil dovnitř. Byla to zešeřelá místnost původně dost prostorná, ale nabitá regály se všelijakým haraburdím i cennějšími věcmi, poházenými bez ladu a skladu. Obchod neměl v okolí konkurenci a majitel si toho byl vědom, proto měl všechno, co vůbec někdo mohl potřebovat.

Právě přicházel; tlustý, vykrmený a dobře odpočatý, s dobromyslnou přihlouplou tváří, která však zakrývala velmi chytré a pohyblivé oči; naráz ocenil svoje návštěvníky a rozhodl o strategii a taktice jednání.

„Vidím, pánové, že jste udělali tu nejrozumnější věc na světě a přišli jste do mého obchodního domu! Toto, co zde vidíte, je supermagazín, který splní všechna vaše přání!“

„To se uvidí,“ řekl Donald uvážlivě, „Chceme toho víc.“

„Tady si může každý vybrat, na co mu stačí majetek!“

„To je právě to,“ řekl Donald, „Budeme možná platit trochu neobvyklým způsobem. Řeknu to rovnou: zlato berete?“

Přihlouplá tvář obchodníka se na několik vteřin změnila v grimasu vychytralosti a divoké lačnosti po penězích; vzápětí se však ovládl a byl opět tak roztomile pitomoučký:

„Zlato, pánové? Ovšem že vezmu zlato, pokud... pokud to zlato bude za něco stát. Samozřejmě předpokládám, že jste je nabyli legálním způsobem?“

„Ovšem. Našli jsme je tam na druhé straně, za řekou. Bydlíme ve srubu pod Stříbrnou skalou, na arminském území. Poohlédli jsme se trochu po horách a tohle jsme našli...“

Obchodník znalecky prohlédl váček; Donald vysypal trochu zlatých úlomků na misku vah, kupec vzal ten největší, prohlížel, zkoumal, rýpal do kousku nehtem, pak vyzkoušel i nějakou vodičku.

„Zdá se, že je to vskutku zlato, a velmi kvalitní, téměř ryzí... pánové, zřejmě budu muset nasadit nejvyšší výkupní cenu za gram tohoto zlata! Podržte se: dám vám za gram dvacet dolarů!“

Donald pokrčil rameny. „No, však nemusí být hned tak zle. My se můžeme sebrat a jet dál. I v jiných městech jsou obchody...“

„Ale pánové, to bych neradil! Je to daleko a cesta je nebezpečná!“

„Přesto. Oficiální cena za gram zlata je osmdesát dolarů. Ani o cent míň!“

„To ovšem ve městě. Tady na sebe beru riziko, že mne někdo zabije a okrade, vozím sem zboží z daleka, zlato budu muset převážet pod dozorem vojenské hlídky, tu musím zaplatit – pánové, mějte ohled na moje ubohé děti, taky musí být z něčeho živy! Třicet dolarů a dost!“

„Mně je to jedno.“ řekl Donald, „Tede, řekni Čikimu, ať vezme osly a vyvede je ven. Trochu se projedeme, ale snad někde dostaneme za své poctivé zlato rozumnou cenu!“

„No dobře, tak čtyřicet dolarů, ať prodělám všechno!“

„Sedmdesát.“

„Tak to radši táhněte ke všem čertům!“

Donald přikývl hlavou a šel k východu. Když bral za kliku, obchodník řekl rychle: „Padesát!“

„Šedesát!“ oponoval Donald.

„Pánové, mějte rozum! Tady na hranici, uprostřed divočiny?“

„Taky žijeme uprostřed divočiny a taky jsme nasazovali krk. Je snadnější bojovat každý den s arminskou přesilou, než tu pohodlně hnípat a čekat, kdo mi sem co přinese?“

„Čert aby vás vzal! Pětapadesát!“

„Řekl jsem šedesát. Jinak končím; nejsem žádný pitomec, co nerozezná černé od bílého. Získáte dvacet dolarů za gram, to vám musí stačit. My taky nevykrádáme banky!“

Obchodník těžce dýchal, jeho obličej zrudl a na čele mu perlily kapky potu. Přistoupil blíž a podal Donaldovi tučnou ruku:

„Šedesát. S výhradou, že už nebudeme smlouvat o cenách!“

„To jste se tedy zatraceně zmýlil. O cenách smlouvat budeme a dokonce si budeme povídat o kvalitě, když se nám nebude líbit. To zlato je výtěžek naší dlouhé práce...“

Obchodník stiskl Donaldovi ruku. „Platí. Pro začátek bychom snad mohli zahájit nějakou tou kapkou dobrého pití...“

Příručí věděl, co je jeho povinností, už tu stál se skleničkami a láhví. Trampové se napili, ale druhou sklenku odmítli.

„Až po uzavření obchodu,“ řekl Ted, „U nás doma se pije na oldomáš až po trhu, nikdy napřed...“

„Kde to je u vás doma, smím-li se ptát?“

„V Evropě, taková malá země. Čechy se to jmenuje.“

„Ano, znám. Můj dědeček tam měl obchod v takovém divném městě... Budapešť nebo Bukurešť...“

„No, tak to je kousek vedle. Co by kamenem dohodil. Vy jste taky Evropan?“

„Já? Já jsem, pánové, světoobčan. Jsem doma tam, kde žiju. Život je tvrdý a nelítostný, budiž bohu žalováno. A my...“

„Zkrátka a dobře: Žid. To nevadí, říká se, že váš národ má smysl pro poctivé obchodní podnikání. Tak začneme; napsali jsme si to všechno na papír, abychom na nic nezapomněli...“

Obchodník si přeměřil délku toho papíru a zamnul si ruce. Donald začal pomalu číst; příručí snášel věci, obchodník na ně stanovil cenu a tu a tam o některé chvíli diskutovali. Sám kupec zapisoval konečnou cifru do sloupce za účelem sečtení celkové částky.

Bylo toho hodně: pokrývky, oděvy, stanové plátno, všelijaké nářadí, nože, lopaty, krumpáče, hřebíky, háčky na ryby, nejrůznější průmyslové výrobky; příručímu tekl pot nejen po čele, ale po celém těle, jak ho honili. Obchodník se nikdy nezeptal, proč potřebují to či ono v tolika kusech; s úsměvem jim říkal cenu a ochotně slevoval tu i onde, dokud se nedohodli. Šlo to jako po másle.

Čiki se tak skvěle neměl. Zavedl koně a mezky do dvora, přivázal k zábradlí na to určenému, usedl na břevno vedle koňských tlam a zíral melancholicky do prázdna; protože tu nebylo kromě několika špinavých slepic nic k vidění. Ožil teprve, když se ohradou protáhlo pár dětí ve věku od pěti do dvanácti let. Ty děti žily ve městě, nudily se tu a neměly vcelku žádnou zábavu; a tu náhle spatřily skutečného divokého Armina, dokonce ve svém věku! To byl důvod jít se na něj podívat, třeba s ním i pohovořit.

V čele šlo pár větších kluků, za nimi větší holčičky, a vzadu drobotina. Nejvyšší z nich, asi dvanáctiletý klacek ve slaměném sombreru, přistoupil k Čikimu a drze si ho prohlížel. Čiki pro jistotu sklouzl ze zábradlí.

„Ty seš Armin?“ zeptal se kluk rázně.

„Jo.“ odpověděl Čiki klidně.

„A co tady děláš?“

„Hlídám mezky.“

„To vidím. Ale jak to, že seš tady? Divoši sem nesmějí!“

„Sloužím u pánů, kterým ty mezci patřej. Dostanu peníze.“

„A jak to, že nemáš nic na sobě? Nevíš, že se to nesmí?“

„Koupím si, až mi zaplatí. Zatím mám tohle pončo. A ten hadr.“

„To nestačí. Mohli by tě zavřít, víš to?“

„Za chvilku už to bude v pořádku.“

„Hm. Jak se jmenuješ?“

„Čiki.“

„To není žádný jméno. Jiný nemáš?“

„Mám. Simon Chaemir Ramon Mendez de Rega y Lopez.“

„Cože? To... to je tvý jméno?“

„Ano, celé moje jméno. Ale říkají mi Čiki.“

„Ani se nedivím. Já jsem Bruce Button a můj otec je tady starostou. Víš, co to je?“

„Vím. Nejvyšší šéf ve městě. Těší mě.“

„Můj otec by tě mohl dát zavřít, chápeš to?“

„Chápu. Dokonce i pověsit, kdyby chtěl.“

„Tak to jsem rád, že ti to došlo.“

„Tak se s ním nebav, Bruce!“ zasáhl do děje kluk jenom o málo větší než Čiki, „S Arminama se musí mluvit jinak...“ Rozpřáhl se a udeřil pěstí Čikiho do obličeje. Armin neřekl nic, jen lehce uhnul hlavou dozadu; ale přesto ji dostal.

„Vidíš – takhle se na ně musí!“ smál se kluk.

„Nech toho, Joe, neblázni!“ řekl Bruce.

„Co – proč? Podržte mi ho, kluci!“ Dva další chytili Čikiho za ruce a drželi; Joe jej několikrát udeřil pěstí do břicha, do prsou, do tváře. Z rozseknutých rtů vytryskla krev; Čiki ji vyplivl a zasyčel vztekle:

„Nech toho, nebo... se začnu bránit!“

„No, na to právě čekám! Aspoň je vidět, že všichni divoši jsou zbabělci!“

V tu ránu odlítli oba kluci každý na jednu stranu; Čiki podivně poskočil, vzápětí kopl Joea bosou nohou do obličeje. Joe zavzdychal, složil se na zem a kroutil se bolestí.

„Radím ti, náčelníku, drž si je zpátky, nebo ti je zmrzačím!“ řekl Čiki ani ne vztekle, spíš varovně. Pak si upravil pončo, které mu sklouzlo.

Bruce byl zaujat prohlídkou, co se stalo Joeovi; moc toho asi nebylo, už se mu vrátila řeč a začal sprostě klít. Bruce ho zvedl a zatřásl s ním, aby se mu vrátilo i vědomí. „Ty se ale umíš rvát!“ řekl pochvalně.

„Trochu. Tohle nebyl boj, jenom varování. Kdybych bojoval...“

„Nezlob se na něj.“

„Nikdy se nezlobím. Zvlášť ne na člověka, který mne napadl a netušil, co dokážu a jak můžu být nebezpečný.“

„Teda, ten kop stál za to! Ukaž mi, jak to děláš, jestli můžeš... Ovšem ne do člověka, to je jasný!“

Čiki se usmál. Stáhl pončo, rozvázal si i bederní roušku. Kluci užasli nad jeho ošlehaným bronzovým tělem, dlouhými vlasy a tetováním; jako kdyby mezi ně přišel z jiného světa. Přistoupil k ohradě – znenadání vyskočil do vzduchu, natočil se téměř vodorovně a střídavě oběma nohama kopl do dřeva, až to zadunělo. Padl na záda, ale vmžiku stál zase na obou nohách.

„Takhle. Když máš sílu, zabiješ.“

„Jo. Jenže to bych asi těžko dokázal!“

„Ale klidně. Jen kdybys trochu cvičil.“

Joe se už uklidnil, zíral jako ostatní. Všichni zírali.

Čiki se vrátil na své místo na břevně. Vyčkával.

„Poslechni, já bych...“ Bruce měl něco na srdci, ale nešlo to moc ven, „Ty máš doma psa? Myslím... takovýho mluvícího.“

„Nemám.“

„Povídá se, že vy Armini máte mluvící psy.“

„Některé znám.“

„A mohl bys mi sehnat štěně takovýho mluvícího psa?“

Čiki zaváhal. „Mohl bych, ale... neudělám to.“ přešel k Joeovi a pohlédl mu do tváře, „Tohle je tvůj bratr? On by mu ubližoval.“

„To bych mu zarazil!“ nasupil se Bruce.

„Pes je šelma. Nemá rád, když ho někdo trápí. Má zuby a někdy kousne hlouběji, než sám chce, když se rozzlobí. Bylo by zlé, kdyby musel bojovat s tvým bratrem. Je silnější. Nechci, aby si navzájem ublížili.“

„Jak by mohl...?“

Čiki ukázal několik zašlých jizev na těle. „Když šelmy bojují pomocí zubů a drápů, mají ve zvyku zanechat stopy. Nám to nevadí, jsou to naše ozdoby. Tvoje jemná kůže by to nemusela vydržet.“

„Povídám ti jasně, že bych...“

„A nemáš pořádek ve své smečce, náčelníku. Tvoji bojovníci neposlouchají, když jim řekneš, aby něco nedělali. Tys jednal s bojovníkem jiné smečky, ale tvůj bratr se vmísil do rozhovoru, urážel mne a bil. To by znamenalo vypovězení války, kdyby to bylo mezi šlechtici. Nezlobím se na něho, ale na tebe. Ty jsi jeho náčelník a neměl jsi to připustit.“

„Tak to přece nemyslel! Může se ti omluvit...“

„Ne mně, tobě se musí omluvit. Tvoji řeč přerušil.“

Bruce si povzdychl. „Proč mi říkáš náčelníku?“

„Ty máš právo být náčelníkem v tomto městě. Jsi nejstarší, nejsilnější, nejchytřejší. Tvoje slovo je zákon a tvoje ruka zbraň, která potrestá neposlušné. Musíš být pánem nad všemi, chceš-li se mnou jednat.“

Bruce ještě nikdy nic takového neslyšel. Že ho Armin považuje za nejchytřejšího a nejsilnějšího ve městě, ho potěšilo a polichotilo mu; skutečně nebyl takový hlupák, ale nikdo si toho doposud nevšiml. Pro jistotu se zatvářil hrdě.

„Moc mu nevěř, Bruce!“ ozval se ukřivděný Joe, „Armini jsou prolhaný bestie, a tenhle určitě ještě víc než druzí! Lže ti, a ty mu to žereš!“

Čiki po něm zvolna obrátil oči. Bruceovi to stačilo; vrhl se na něj a začal ho pohlavkovat s důstojností vlastní jen náčelníkům a osobám pozdviženým nad ostatní. Přitom mu ještě nadával, dost sprostě a nevybíravě.

A Joe skučel.

„Tak vidíš, že si dovedu zjednat pořádek!“

„No... snad,“ připustil Čiki, „Ale ve smečce nemá náčelník bít podřízené a křičet na ně. Stačí, aby se podíval a takhle ukázal rukou – a má okamžitě nastat ticho.“

„U vás to tak je? To bych chtěl vidět!“

„Musí to tak být. Jinak bychom neulovili ani králíka a nevybojovali jediný zápas. Disciplína je základem všeho.“

„A ty seš náčelník?“

„Ne. Jeden z bojovníků. Asi jako Joe a tihle větší. Ti mají samozřejmě taky svá práva: zasedat v radě a tak. Jsou nejbližšími pomocníky náčelníka, pomáhají mu v důležitých rozhodnutích a udržují pořádek...“

„Vidíš!“ Joe toho hned využil, „Máš si ode mě dát radit, ne mě mlátit!“

„To bych to chytil, ty pitomečku! Dát si radit od takovýho smrada?“

„V radě má každý bojovník právo říct, co má na srdci. To je zákon. Moudrý náčelník všechny vyslechne a rozhodne. Od té chvíle je jeho slovo zákonem a musí být uposlechnuto.“

„A jak vypadá... taková rada?“

„Především se při tom sedí. Vestoje každý uvažuje rychleji a méně moudře než vsedě. Když sedíš, víc si rozmyslíš, co povíš těm druhým...“

„Že bysme si taky sedli?“

Čiki rozprostřel svoje pončo a usedl na ně do slavnostní pózy se zkříženýma nohama. „Ty si sedni naproti mně. Vedle tebe ať usedne Joe; mluví víc než ty a i když není dostatečně uvážlivý, zaslouží si, aby byl tvým zástupcem, když nejsi přítomen. Potom další; ti z přítomných, které uznáváš za bojovníky. Okolo kruhu usednou děvčata a malé děti, pokud ovšem dovolíš, aby naslouchali.“

„Dovolím.“ řekl Bruce velkomyslně.

[Vsuvka: Čiki ve své smečce patřil do rady, ale nikdy ji neřídil. Naopak, při zasedáních většinou mlčel, souhlasil s náčelníkem a ozýval se, jen když skutečně chtěl něco říct. Sluší se, samozřejmě, aby bojovník alespoň jednou něco chytrého pronesl, ale... často to být nemusí.]

Teď řekl: „Nechceš mít žádné dívky mezi členy rady? Měl bys některým přiznat právo na tu čest...“

Bruce se ohlédl na děvčátko s dlouhými zlatými copy; v tu ránu zčervenala jako pivoňka. Čiki měl oči všude, hned ji oslovil:

„Usedni mezi nás, princezno. Jsi krásná a jistě i moudrá...“

„Proč jí říkáš princezno?“ vyjel Joe; byla to shodou okolností jeho sestra.

„Každá dívka má právo na titul princezny, pokud si jej zaslouží krásou a vlídností...“

„To je přece úplně jasné!“ řekl Bruce s převahou, „Sedni si, Evo!“

[Další vsuvka: Holčička Eva zažívala velmi zvláštní pocity, důležitější než všechno, co se jí stalo až doposud. Sedět na zemi uprostřed dost vyjevených kluků, před zraky všech menších... a vyjednávat s tím divochem!

Byla by ještě vyděšenější, kdyby znala jeho zvyklosti. Bylo mu deset let, o pár měsíců víc. Nebyl už malé dítě, nebyl ještě dospělý, ale už procházel výchovou k manželství a rodinnému životu. Což v praxi znamenalo, že si měl hledat vhodné partnerky a učit se s nimi hovořit.

Dívky z jeho smečky byly převážně sestry či sestřenice, jako partnerky mu byly zakázány, ani o nich neměl valné mínění. Zato když se potkal s děvčaty z cizích rodů, sám od sebe zbystřil pozornost; ne že se rovnou zamiloval, ale líbily se mu. A on jim; také dívky byly vychovávány, aby si všímaly bojovníků a zvažovaly jejich použitelnost. Zvláště při slavnostech, které se čas od času pořádaly a na nichž se scházelo množství hostů.

Součástí kontaktu je péče o zkrášlování těla. Pokud se dívce nějaký kluk zalíbil, požádala ho (dovolila mu) obsluhovat ji při koupeli. Děti se sice cachtaly ve vodě pořád, ale tohle byla zvláštnost; třeba natřít jemným bahnem a nechat uschnout na slunci, což je zdravé na pleť, pak řádně odrhnout a naopak promasírovat celé tělo vonným olejem. A samozřejmě pomalovat; tady se mohly vyřádit hlavně dívky s výtvarným nadáním. Ještě věnce z květin do vlasů a girlandy na krk, a můžeme vyrazit k tanci!

V těchto něžnostech se vyžívají hlavně dospívající, ale děti Čikiho věku si na to rády hrály. U starších se předpokládalo, že hra vyvrcholí svatbou, tedy sexuálním spojením; k tomu vedly obřady, které si prováděli buď navzájem, nebo za pomoci kněze, čaroděje, obřadníka... jak bylo ve smečce zvykem. Různé rody měly různé zvyklosti, což se považuje za blahodárné; zjišťování, jaké jsou zvyklosti nové partnerky, bývají zábavné. Chytré dívky si je přímo vymýšlejí. Bývají dost bystré, aby dokázaly svoje jednání ideově zdůvodnit, a když žádný způsob uctívání Ochránců nevyhovuje, klidně si cokoliv vymyslí.

Součástí her bývají také souboje, často před zraky dospělých a hostů. Do dospělosti se v tělesné přípravě chlapců a děvčat nedělal velký rozdíl, což znamenalo mezi vyvolenými partnery alespoň jednu tvrdou rvačku. Obvykle nebylo moc důležité, kdo vyhraje, ale zdatnost v boji se předpokládala. Časem začali mít chlapci určité zábrany rozbít své milované hubu a způsobit šrámy a modřiny na obličeji, ale dívky se nekrotily a rvaly se pořádně. Nebo jim snad jizvy na tvářích nesluší stejně jako klukům?

A ještě vlasy. Jsou posvátné a nikdo na ně nesmí sáhnout. Přesto je občas třeba je zkrátit a upravit; je důležité vědět, kdo to smí udělat, při jaké příležitosti a jak. Zastřihnout, když už moc lezou do očí, může kdokoliv, ale podstatné zkrácení by měla dělat vznešená princezna!

U malých dětí je to jednoduché: prostě jim půjčte nůžky a neděste se moc, co vyvedou. U dospívajících je svatba nejvýznamnější událost v životě, obzvlášť ta první. Dívka by měla mít představu, jak chce po ostříhání vypadat ona a co chce vytvořit na hlavě svému milému; prohovořit to můžou, ale rozhodnutí zůstává na ní. Zvlášť pokud je (chce být) čarodějka. A sluší se, aby si nového účesu všichni všimli ještě dlouho po tom.

Neděste se příliš; když vám malá dcerka přijde ze slavnosti zvlášť výstředně ostříhaná, ještě to neznamená, že je vdaná. Maximálně zasnoubená. Dobře si prohlídněte jejího partnera a pokud vám není obzvlášť protivný, vezměte na vědomí, že máte nového člena rodu. Když máte něco proti němu či jeho rodině, je to možnost začít vyjednávat o smíru. Každopádně si slečna už vybrala a lze jen doufat, že si volbu rozmyslí, než vyroste. Do té doby se vdá ještě víckrát, a kterému rodu budou patřit její děti, je otázka daleké budoucnosti. Doufejme.

Čiki měl vlasy velmi dlouhé a nijak zvlášť upravené. Docela rád by se dal ostříhat; jenže kdy a od koho? Eva by se mu líbila; a není pochyb, že její rod je arminské šlechtě vzdálenější než jakýkoliv jiný. Tohle nebyla vhodná slavnost, neznali navzájem svoje zvyklosti a chvilku by trvalo, než by jí vůbec vysvětlil, co s ní má v úmyslu; ale třeba bude další příležitost, ne? Její zlaté copánky se mu velmi líbily; jeden z nich by se mimořádně hodil k výzdobě jeho osobního oltáře. A pokud by si ona chtěla pověsit jeho vlasy ve svém pokoji, byl ochoten je poskytnout.

Evička o tom naštěstí nevěděla. Snad se ani nedozví, dokud nevyroste.]

„Tak – teď snad můžeme začít jednat o tom psovi.“ připomněl Bruce.

„Ano.“ řekl Čiki, „Znám fenu, která je naším přítelem. Až se jí narodí děti, požádám ji, aby se zamyslela nad vaší nabídkou; a z jejích dětí vyberu jednoho... nejlépe syna, který by se odvážil stát se členem vaší smečky a tohoto města. Požádám ho, aby byl tak laskav a přišel k vám. Přijde-li, doprovodím ho a předám tobě, Bruce. Další už bude záležet na tobě.“

„A bude opravdu mluvit?“

„Ano, bude mluvit. Pokud chceš, naučím ho nejen arminsky, ale dalším jazykem, který si vybereš. Nebo ho můžeš sám naučit, co chceš.“

„A bude pořád se mnou? Bude mi pomáhat?“

„Bude chodit za tebou jako stín. Bude hlídat tvůj dům, bude ti pomáhat v boji proti nepřátelům, bude pro tebe lovit a nadhánět ti zvěř. Udělá, co si budeš přát, pokud...“

„Pokud co?“

„Pokud budeš jeho přítelem. Může se stát, že bys jej už neměl rád, nestál o jeho přátelství. Pochopí to, když mu ublížíš. Pak odejde a už jej nikdy nespatříš.“

„A co když ho uvážem na řetěz?“ zeptal se Joe.

„Tím jej urazíš, a on odejde hned první noc. Nikdy jej nesmíš uvěznit ani jinak trápit. Je to svobodná šelma, chodí kam chce. Můžeš ho požádat, aby někam nechodil, chceš-li. Bude mu to líto, ale vyhoví. Avšak nesnáší zbytečné rozkazy. Je svobodný tvor, který je pouze tvým přítelem, nikoliv otrokem. Zapamatujte si to.“

„Proč odejde a už nikdy ho neuvidím? To jeho přátelství za moc nestojí!“

Čiki obrátil ruce dlaněmi nahoru.

„Povím vám příběh. Je tomu asi čtyři roky, co se nahoře v podhůří usadil farmář; bylo to blízko Sněžných hor, tam co leží město Indiopolis. Jednou k němu přišel potulný pes; farmář mu dal jídlo a přál si, aby zůstal u něj. A pes zůstal, žil s ním. Farmář si ale přivedl ženu, žil s ní a zapomínal na přítele. Tomu to nevadilo, chápe, že smečku tvoří víc než dva a každý, kdo je milý jeho příteli, je milý i jemu. Měl rád tu ženu, ale ona neměla ráda jeho; a farmář si jej přestal vážit, nedával mu jíst a když se napil alkoholu, hrubě mu spílal. Až později se stalo, že žena zase odešla, přestal ji bavit život v divočině. Muž pil, a když byl opilý, bil svého psa a snažil se jej trestat za to, že odehnal svou přítomností tu ženu. To nebyla pravda, ale člověk, který pije, nemyslí moudře. Pes to snášel, ale když farmář byl stále surovější, rozhodl se a odešel od něho.

Ale nemohl zapomenout na přátelství; v noci, když muž spal omámený alkoholem, chodil na farmu, obíhal ji a střežil, jako když byl ještě v tom místě doma. Nikdy se nenechal vidět, neboť věděl, že muž nestojí o přátelství psa. Až když přišli zlí lidé... lupiči, kteří chtěli farmu vyloupit, přišel pes a probudil muže dřív, než dojeli. Muž ani nepochopil, jak se stalo, že pes je tady. Střílel z pušky a dva zabil, třetího pak zakousl pes. Ale byli sami a oba padli v tom boji. Padli spolu jako přátelé, protože přátelství je věčné.“

Čiki domluvil; jeho posluchači seděli mlčky a tvářili se nejistě. Arminův zvláštní melodický hlas je podivně okouzloval.

„Jak to víš?“ zeptal se konečně Joe.

Čiki položil dlaně před sebe do hlíny. „Země to ví.“

„To je...“ Bruce se zarazil, „Znáš víc takových příběhů?“

„Každý člověk má svůj vlastní příběh.“

„A ty je všechny znáš?“

„Ne. Jen ty, které jsem slyšel. Proč?“

„Vyprávěj ještě něco, jestli můžeš.“

„Mohl bych vyprávět spoustu příběhů. Ale nejsou to dobré příběhy. Teče v nich příliš mnoho krve.“

„Proč nejsou příběhy Arminů bez zabíjení?“

„Protože když jste přišli do naší země, zabíjeli jste.“

„To byla válka!“

„Ještě neskončila. Ještě jsou lidé, kteří bojují.“

„A ty k nim patříš?“

„Ne. Ještě jsem nezabil člověka. A nechci zabíjet. Věřím, že se můžeme domluvit jako přátelé, jako Donald a Ted. U ohně trampů není nepřátel.“

„Oheň trampů? Co jsou trampové?“

„Poznal jsem je před nedávnem a ještě je pořádně neznám. Jsou šlechtici jako my – rytíři dalekých cest. Jejich oheň je posvátný a kdo k němu přijde jako přítel, je vítán. Jsou čestní, spravedliví a laskaví. Neubližují nikomu a nikým si nedají ublížit. Vážím si jich.“

„A lidí, co žijí ve městech, si nevážíš?“

„Neznám je. Jsem ve městě poprvé.“

„Kde jsi žil doteďka?“

„V džungli. V naší vesnici.“

„A přeci mluvíš jako pán! Žádnej nemluví tak vznešeně jako ty, a nechová se tak zvláštně. My jsme úplně normální, ale ty jako... princ z pohádky!“

„Jsem obyčejný arminský občan a šlechtic. Jako ostatní.“

„Všichni Armini nejsou jako ty. Jsou i takoví, co kradou a zabíjejí, dělají všecky možné ničemnosti...“

„Ještě jsem takové nepoznal. Kolik jste jich viděli vy?“

„Co my můžem vidět? Ale slyšeli jsme...“

„I já toho mnoho slyšel o bílých...“

Vzmáhala se vřava, neboť k tomu řada přítomných chtěla něco poznamenat. Čiki mlčky naslouchal, pokud to šlo; ale než jim stačil odpovědět, objevil se ve dveřích Donald: „Čiki, pojď sem. Koupíme ti oblek.“

Čiki se rázem vymrštil na nohy. Neřekl nic, přešel rychlými kroky k Donaldovi a zmizel ve dveřích. Kluci a holky zůstali s otevřenou pusou; pak se rozhodli počkat, až se vrátí.

Obchodníkovi (jmenoval se Abraham Steinbacher, ale tady si říkal Abbey Steinbeck) už zářila tvář nadšením, neboť udělal skvělý obchod; většina věcí ze seznamu byla nakoupena a váček pořád ještě nebyl prázdný. Chlapci do nákupu zahrnuli i leccos, co potřebovali pro sebe, a teď si vzpomněli na Čikiho; ten vstoupil a hned okoukl celý krám.

„Tak chlapče, co bys tak asi rád na sebe, co? Nejlépe snad něco hodně trvanlivého a pevného, abys v tom mohl chodit celý dny, že? A aby to bylo dostatečně velký, protože ještě vyrosteš, ne?“

Čiki se usmál. „Smím si skutečně přát? Není třeba, aby to bylo trvanlivé; budu nosit oděv jen ve svátek, jinak nic nepotřebuji. Spíš bych chtěl, aby to bylo krásné. Až budu velký, daruju to někomu, kdo to bude moci nosit.“

Obchodník se trochu usmál nad jeho myšlenkovými pochody.

„Jak chceš, chlapče, ty kupuješ a ne já. Jak by se ti líbila takováhle kostkovaná košile?“

„Ano, ovšem že se mi líbí... ale co je tamto?“

„Tohle?“ obchodník osobně vytáhl z regálu hedvábnou košili rudou jako krev; takové zboží se občas dováželo pro gauchos z latinských zemí, kteří pro parádu byli ochotni obětovat vše bez rozmyšlení a bez ohledu na zdravý rozum. Jenže, Čiki byl taky původem Španěl.

„Ještě je to na tebe moc velké!“ namítal Steinbacher.

„Sám jsi řekl, že má být větší. A mohu si na ni vzít tohle?“ To, co se mu líbilo, byla mexická vesta vyšívaná stříbrnými nitěmi; to stříbro bylo asi velmi málo stříbrné, ale to vůbec nevadilo.

„Poslechni kluku, ty... ale snad aspoň džínsy si vezmeš obyčejné, ne? Nic lepšího ani nemáme...“

„Na kalhotách nezáleží. V kalhotách se chodí vodou a trním, hodně trpí.“ vysvětlil kluk a bral, co mu dávali.

„Počkej. Pod to se nosí spodní kalhoty. Nikdy jsi neviděl, jak se chlapi oblékají?“

„Já nic nepotřebuju, mně stačí ty jedny. Opasek máš?“

„Jaký opasek?“

„Na který se pověsí pouzdra na revolvery.“

„Revolvery nesmíš mít,, chlapče. Jsi domorodec.“

„Ale opasek mít můžu.“

„A co tohle? Ovážeš si tím břicho, cípy budou volně viset dolů; za takový pás můžeš zasunout revolvery i nůž v pochvě. Takovýhle nůž – co bys říkal?“

Byl to bowie, poměrně dost obyčejný, zálesácký nůž, jaký zde nosil kdekdo. Ale Čikimu zvláštně zajiskřily oči.

„Ty mi dáváš nůž? Proč právě mně?“

„Třeba se mi líbíš! Jsi mi sympatický...“

Čiki vytáhl nůž a přitiskl si jeho čepel na čelo. „Nikdy na to nezapomenu!“ pronesl vážně a dospěle.

„Je tvůj, chlapče, když se ti tolik líbí. No ale... ještě by sis měl koupit boty. Jezdecké, s ostruhami... co říkáš?“

Čiki si vzal boty. Taky širokou černou mašli, kterou mu dal kupec zdarma a uvázal osobně pod krkem. „No jo, co s tvými vlasy... vypadáš jako děvče! Víš co, když si je nechceš ostříhat, stočíme je, zajistíme takovýmhle hřebínkem a schováme to všechno pod klobouk...“ Steinbacher mu nasadil na hlavu klobouček se širokou střechou a zadrhl pod bradu šňůrku, aby nespadl z hlavy, která na něj není zvyklá.

„Nádhera! Tak můžeš jít. O ceně se dohodnu s pány!“

Čiki rozvážně zasunul nůž za široký okrově žlutý pás. „Nezapomenu!“ řekl vážně a vyšel ráznými kroky ven.

„Víte, co jste právě teď udělal?“ ptal se Ted s úsměvem.

„Myslíte, že jsem mu neměl nabízet nůž? Ovšem, prodávat zbraně Arminům je trestné... ale nůž přece není zbraň!“

„Ach, to jsem nemyslel. Ale vypadalo to, jako byste mu ten nůž dával darem. Víte, co to znamená?“

Nevěděl, ani ho to nenapadlo.

„Totiž, darovat někomu z Arminů dýku je jeden z činů, kterými se pečetí přátelství. Nůž je u nich posvátná zbraň, berou to jako malý meč. Ten kluk považuje váš čin za nepochopitelný projev přízně a závazek, který nelze už nikdy zrušit...“

„Jaký závazek? K čemu?“

„K věčnému přátelství. Například kdyby se vám něco stalo... kdyby vám někdo třeba ublížil, povinností toho chlapce je jít o jeho stopě jako vlk a pronásledovat ho až do té doby, dokud mu ten váš nůž nevrazí do srdce. Když se pochlubí své rodině, budou to považovat za dar šlechtice. A jestli vám taky pošlou nějakou zbraň (nejspíš jiný nůž) na oplátku, bude to pro vás znamenat, že jste pod jejich ochranou.“

„To je fantastická shoda okolností!“ smál se kupec.

„Přesto to jeho rod bude tak posuzovat.“

Steinbacher se usmál a přistoupil k pultu. „Kdysi jsem byl mladý a ovládaly mě romantické představy. Ať se tedy stane, co se stát má! Ten nůž nebude zahrnut do účtu. Byl považován za dar, ať tedy darem skutečně je.“

„Řeknu to těm, kterých se to týká. Oni si váží šlechetných činů.“

Čiki zatím vyšel na dvůr. Parta na něj čekala, a když se objevil, všichni sebou škubli. Ještě před chvíli byl nahý divoch, ubožák, kterým trochu pohrdali, trochu se ho štítili a trochu ho obdivovali. Teď se překvapivě změnil v bohatě vystrojeného mládence téměř pohádkové krásy; ostře kontrastující krvavě rudá košile, okrově žlutý pás, černá vázanka, černá stříbrem vyšívaná vestička, klobouk se širokou střechou, nové džínsy, jezdecké botky s vysokými podpatky a ostruhami. A hlavně pravidelná tvář téměř dokonalých rysů, bronzové barvy, s jiskřivýma očima a elegantně vykrouženými oblouky obočí, citlivým chřípím, jemně modelovanými rty. A co nad to: nezkrocená divokost, projevující se v každém pohybu, kočkovitá pružnost a nebezpečnost, zračící se v té krásné tváři. Předtím vypadal jako divoch a ta nebezpečnost se k němu hodila; nyní se oblékl jako gentleman a vyvolával strach. Nyní už by se ho nikdo neodvážil udeřit.

Vlastně nikomu neřekl, z jakého je rodu a odkud přišli jeho předkové. Nepochlubil se, že jeho otec byl Don Francisco Mendez Lopez, kapitán a později plukovník císařské jízdy. Neprozradil ani, že jeho matka byla Corina de Rega, dcera posledního velmistra evropské části řádu Maria di Carialti a Isabelly Regové, dcery bývalého guvernéra Malagy ve Španělsku. Neřekl nic z toho a nic by asi jeho novým kamarádům moc neřeklo. Byl Čiki, arminský kluk, podezřelý domorodec bez jakýchkoliv práv.

„No – dá se říct, že tě vyfešákovali.“ ocenil Bruce, „Myslel bych, že se k nám ani nebudeš hlásit!“

„To mám stejně jenom tady, pro město. Doma to nosit nebudu,“ usmíval se Čiki. Přece jen ho chvála potěšila.

„Ale stejně je to pěkný. Proč nenosíš doma šaty?“

„Bůh nás stvořil nahé. Je urážkou Boha zakrývat tělo bojovníka.“

„A není ti před lidmi hanba?“

„Sluší se více poslouchati Boha než lidi.“

Ať říkal cokoliv, cítili z něj nadřazenost. Teď byli poctěni, že mezi ně přišel; byl jiný, byla za ním mocná síla.

A Evička se do něj rázem zamilovala.

Donald a Ted zatím uvnitř končili nákup a Steinbacher počítal konečný součet. Když všechno sečetli, přepočítali na zlato a odvážili potřebný počet zlatých zrnek, zjistili, že jim pořád ještě trochu zlata zbývá.

„Nevím přesně, co byste potřebovali, lovcům se většinou hodí zbraně. Prodám vám ručnici; s náboji by to možná vydalo na ten zbytek...“

„Ručnici? Ale my pušky máme!“

„Kdo ví? Třeba se některá z nich porouchá a budete potřebovat jinou. Trapeři většinou potřebují pušku a jsou rádi, když ji dostanou. Samozřejmě vás nechci přemlouvat...“

„No... snad bychom ji vzali.“

„Jen na jedno vás chci upozornit: žijete na arminském území a... víte snad, že je zakázáno prodávat střelné zbraně domorodcům. Je pravda, někteří lidé to dělají. Prodávají třeba pušku za zlato a nechají ji vyvážit. Nebo postaví ručnici na pažbu a dají si ji dorovnat kožešinami. Není to hezké, ale dělá se to. Já jen, že je to zakázáno.“

„Bereme to na vědomí. Ale my jsme bílí.“

„Já vím. Proto vám taky pušku prodám.“

Příručí přinesl ze skladu loveckou kulovnici; chlapci ji prohlédli a přijali. Za zbytek koupili několik krabic nábojů, které se hodily jak do této pušky, tak do jejich zbraní. Dali potom obchodníkovi vše co měli, a obchod byl uzavřen.

„Jste docela příjemní obchodní partneři,“ ocenil Steinbacher, „Je radost jednat s tak skvělými lidmi, jako vy. Až budete cokoliv potřebovat koupit nebo... prodat, obraťte se na mne. Obchoduji poctivě a nešidím přátele, kteří umějí obchodovat a z nichž mohu mít ještě užitek.“

„Budeme si to pamatovat.“ řekl Donald.

Čiki okamžitě přerušil svoje povídání s kluky na dvoře a pospíšil pomáhat s nakládáním. Zřejmě o tom ledacos věděl, neboť mu nebylo třeba moc radit. I kluci z města pomohli nakládat, i když s mnohem menší silou a šikovností.

Steinbacher a jeho příručí sledovali, jak trojice odchází s plně naloženými koňmi i mezky. Nákladu bylo tolik, že jet na koni bylo nemožné, takže šli pěšky a vedli koně za otěže.

„Šéfe,“ poznamenal příručí, „Ti chlapi mají možná spojení s Arminy. Obávám se, že jste porušil zákon, když jste jim prodal i zbraň...“

„Myslíš? Jsou přece běloši a já je výslovně upozornil, že nesmějí s Arminy obchodovat. Přece nebudou tak pošetilí, aby porušili zákon!“

„No – já nevím. Vypadali, že žijí s domorodci v přátelství!“

„Samozřejmě! Něco ti povím – poučení pro život. Jsi mladý a možná někdy budeš samostatným obchodníkem. Tak bys měl vědět, že v obchodě neexistuje jiný zákon, než výhodně nakoupit a výhodně prodat. Všechny ostatní zákony jsou buď ku pomoci, nebo na překážku. Ty, co jsou ku pomoci, je třeba respektovat a podporovat. A ty druhé... inu, čím blbější nařízení, tím rychleji se od něj uteče. Protože život je tak silnej, že se dokáže i těmhle blbejm zákonům vyhnout a jít dál.“

„To znamená, že jste věděl, že kupují pro Arminy?“

„Od chvíle, kdy vytáhli to zlato. Chlapče, v prvním roce, kdy sem přišli bílí lidé, se tady hledalo zlato, ale pokud je mi známo, nikdy ho tady nikdo nenašel. A když našel, nedonesl ho k hranici. Pokud ti dva zlato mají, pak ho museli dostat od pravých majitelů, Arminů. A proč? Zamysli se!“

„S tím ale můžeme ošklivě narazit!“

„Proč? Prodali jsme svoje zboží bílým mužům. Co s tím udělají oni, je jejich věc a jejich riziko. Zřejmě jim stojí za to, aby riskovali. A kromě toho... víš, chlapče, hospodářská síla těch dole na jihu pořád roste, nevšiml sis? Kdysi byli Armini žebráci, co umírali hlady u plotu. Dneska mají svůj majetek a chtějí s námi obchodovat. A my musíme obchodovat s nimi, jinak nic nevyděláme.“

„Vláda to zakazuje a přísně trestá.“

„Vláda... pokud vím, vláda má velké starosti s vlastním hospodařením. Ti umělci za pár let od války zničili hospodářství tak, že státní pokladna je prázdná a nikdo neví, jak zaplatit všechny naše dluhy. Stát vráží do podnikání spousty peněz a neví, kam ty peníze jdou. Žádný nemá peníze, ani bankéři a průmyslníci. Navíc ještě jim Armini ztěžují život, jak to jde. Ne vraždami a loupežemi, ale svým obchodním podnikáním. Arminské podniky prosperují skvěle a jak se zdá, brzy budou konkurovat státním. Toho všeho je třeba si všímat a využívat takových znalostí!“

„V Kingtownu a Indiopolisu. Ale tady, na hranicích?“

„Tady na hranicích se střetávají dva světy: svět bílých a svět Arminů. Tady se dají dělat nejlepší obchody a nejvíc se obohatit. Armini mají svůj způsob obchodování, potrpí si na čest a dokonale vyrovnané účty. Je třeba obchodovat s nimi po jejich způsobu. Průmyslníci si potrpí spíš na zisk než na čisté ruce. Naším úkolem je nějak to šikovně spojit.“

„Je divný, co povídáte, šéfe. Vy tedy budete spolupracovat s těmi chlapy, co kryjí domorodce?“

„Buď s nimi budu spolupracovat, nebo odtud odejdu o žebrácké holi. A já nechci odejít jako žebrák, chlapče...“

Ted a Donald opouštěli město docela rádi. Uvědomovali si, že jejich mise by mohla najít poměrně dost kritiků, možná i otevřených nepřátel, zvlášť když s sebou mají toho divokého kluka. Čím dřív budou pryč, tím lépe pro všechny.

Ale nešlo to hladce. Sotva opustili město, spatřili u pevnosti nějaký rozruch; a když přišli blíž, poznali, že se zřejmě vrátil poručík Morris, neboť tam pobíhala spousta koní a vojáci je opatřovali.

„Nejlepší bude rychle překročit řeku,“ řekl Donald, „Sice nás můžou pronásledovat i tam, ale už to nebude tak horký...“

„Taky by nebylo hloupý promluvit s Glennem jako přátelé!“ oponoval Ted.

„To uděláme, když se mu nebudeme moci vyhnout.“

A taky že se nevyhnuli; už před pevností je zastavil četař, který s nimi předtím mluvil u brodu. „Pan poručík Morris se už vrátil!“ řekl zdvořile, „Ohlásil jsem váš příjezd a on prosí, abyste ho navštívili u něho v pevnosti... vy i ten... chlapec.“

Donald a Ted po sobě koukli trochu nejistě.

„Nojo... ale někdo by měl hlídat naše věci!“

„Postavím k nim vojenskou stráž! Nikdo se jich ani nedotkne!“

„To je nám velkým potěšením.“ řekl Donald.

Nechali tedy koně i osly pod dozorem ozbrojené stráže a šli s četařem. Čiki nebyl zvlášť nadšen tou perspektivou, ale choval se až nepříčetně hrdě a tvářil se, jako by byl na inspekci u svých nejnižších podřízených. Když ale procházel těžkými vraty do dvora pevnosti, určitě mu podklesla kolena.

Poručík Morris byl dole na dvoře, jen v košili, s mokrými vlasy i límcem; zřejmě se myl u pumpy nebo v korytě pro koně. Pospíšil jim vstříc:

„To je dost, že jste se taky přišli podívat na starého kamaráda! Není to od vás hezké; já byl u vás už několikrát a vy jste tady poprvé...“

„Smůla, Glenne,“ řekl mu Donald, „A představ si, že jsme ti ani nepřinesli flašku jako ty nám!“

„Á, to nevadí! O pití tady nikdy nebyla nouze! Ale jak koukám, přibrali jste do spolku něco... vypadá to jako malej válečník!“ přistoupil blíž, uchopil Čikiho za vázanku a povytáhl mu hlavu blíž k sobě. „Hrome, to je pohled! Věřím, že by mě tenhle kluk dokázal rozporcovat jako jehně! Tváří se jako hladový vlk; nebo ještě líp liška. Kde jste k němu přišli?“

„Najali jsme ho, aby se nám staral o ty mezky. Potřebujeme dopravit domů pár věcí, co jsme nakoupili...“

Glenn se ironicky zašklebil: „Kolik jste mu dali?“

„Zatím jsme mu koupili ty šaty. Snad to stačí, ne?“

„To záleží na dohodě. Jistě, takový kluk nepotřebuje peníze, jen by ho zkazily. Tak jste nakupovali... u Steinbachera, jestli se nemýlím?“

„Ano. Je tady snad ještě jiný obchodník?“

„No není, samozřejmě. To je jedno. Taky nakupujeme u toho zloděje... Doufám, že vás taky pořádně obral...“

„No... hlídali jsme ho, ale to víš...“

„Známe Židy, zloděje mazaný... armádu už připravil o hezkých pár tisíc...“

„Vy taky nakupujete v obchodě? Myslel jsem, že v armádě se jenom fasuje!“

„Jo kamaráde, to bysme byli už dávno na marodce, kdybysme si nedoplňovali příděly. Jídlo, pití, spoustu vybavení, všechno musíme kupovat. Občas nám něco pošlou, občas nepošlou nic. Armáda je drahá a v zásobování momentálně není velký pořádek. Spousta lidí krade a my jsme až na posledním místě. Velitelství nám po zkušenostech dá radši peníze do ruky, abysme si sehnali, co potřebujeme. Není to hezký, ale je to drsná realita...“

„Ve městech funguje zásobování dobře...“

„No jasně, vy jste sloužili ve velký posádce. Tam je hej! My nemáme nic!“

„Říkali nám, že je dokonce možný prodávat armádě i maso...“

„A víte, že by se nám hodilo? Kdybyste byli ochotni lovit pro armádu... Nebo dokonce prodat svoje přebytky brambor, zeleniny, ovsa nebo i pšenice! Sem tam nějakou krávu...“

Donald se zarazil. „Brambor máme taktak, oves nepěstujeme vůbec. A krávy? Viděl jsi sám...“

„Jistě budete rozšiřovat hospodářství. Věřím, že za dobrou cenu by se něco přebytečného našlo. Pojďte si o tom promluvit ke mně nahoru!“

„Dobře,“ Donald se rozhodl vyzvědět, co tím myslí, „Ale zatím by Čiki mohl převést naše koně a osly přes vodu, abysme se pak nemuseli zdržovat!“

„Ale klidně. Ať je kluk převede! Četaři, jděte s ním a ať mu vojáci pomohou! Musíme vycházet domácímu obyvatelstvu vstříc, tak se hleďte chovat, abyste mu dávali dobrej příklad!“

Četař si odplivl; pomáhat malému domorodci bylo pro něho činností zcela nedůstojnou. Ale když dostal rozkaz, šel a staral se, aby Čiki přešel řeku se všemi zvířaty bez nejmenší újmy.

„Jde mi o tohle,“ začal Glenn u sklenky dobrého pití, „Vy, jakožto farmáři a pěstitelé dobytka i zemědělských kultur, byste prodávali své přebytky nám, jako armádě. Uzavřeli bychom na to pevnou a legální smlouvu a platili bychom vás tak, jako se platí jiným farmářům.“

„Smlouva by zněla na pevné dodávky?“ ptal se Donald.

„O tom bysme se dohodli. Ve smlouvě by bylo ustanovení dle potřeb proviantního důstojníka armády. Oznámil bych vám, co potřebujeme.“

„Jde totiž o to, že bychom třeba něco nemohli splnit.“

„Nemohli splnit... to jsou divný slova, Donalde. Všechno je přece možný splnit, když... se na to jde chytře. Nikdo se nebude ptát, odkud jsou ty vaše zemědělské přebytky, když... se na našich dokladech podepíšete jako vlastníci toho všeho. Vy jste bílí lovci a farmáři, máte právo dodávat komu chcete. Jen s domorodci nesmíte obchodovat, to je samozřejmě jasné. Když se zavážete, že vaše dodávky nepocházejí od Arminů, je všechno v pořádku.“

„No ovšem, to je jasné. A jak to bude s cenami?“

„Ceny budou... přiměřené. Pokud ovšem... víš, mohlo by se stát, že by na dokladech byla jiná částka, než která by vám byla skutečně vyplacena. Vyšší nebo nižší, to je jedno. Vadila by vám taková chyba v účetnictví moc?“

„Ani v nejmenším. Pokud by to nebyla moc velká chyba.“

„Bude to chyba, jaká bude vyhovovat oběma stranám. Snad by se mohl cítit poškozen někdo z armády, kdyby přišel na kontrolu. Ale těm to rozmluvím já sám, kdyby je napadlo strkat do toho nos. Chápete, o čem hovořím?“

„Jasně. My ti dodáme, co budeme mít, a ty nám zaplatíš podle svého uvážení. My ti podepíšem, že jsme dostali zaplaceno a ty si doplníš částku podle toho, co můžeš. Jasné?“

„Ano! Rozumné a oboustranně výhodné!“

„Platí. A nebudeš se ptát, odkud ty věci jsou.“

„Zavážete se mi čestným prohlášením, že jsou vaše.“

„Samozřejmě.“

„Tak je to v pořádku. Kdy bych mohl počítat s první dodávkou? Potřeboval bych totiž uspořádat určitou slavnost...“

„To není tak jednoduché. Dáme ti vědět. Jakou slavnost?“

„Náš plukovník bude přeložen na větší pevnost. Na jeho místo bude jmenován major. Plukovník pořádá oslavu na rozloučenou, major na povýšení. A já... možná dostanu nárameníky nadporučíka, když to dobře půjde...“

„Ty si to zasloužíš, Glenne.“

„Už dávno. Jenže armáda si mne neváží!“

„Kdy to bude?“

„Za čtrnáct dní, v neděli...“

„Dobře. Oznámíme ti, co budeme moci dodat.“

„To jsem rád. A ještě něco: velcí farmáři zaměstnávají domorodé honáky i služebnictvo. Není nic zvláštního, když s vámi přiženou stádo arminští honáci. Samozřejmě dohlídnete, aby nedělali žádné výtržnosti...“

„To je pochopitelné!“

„Tak je to v pořádku. Dám instrukce, aby se těch vašich zaměstnanců nikdo zbytečně nevyptával. Je přece přirozené, že bohatý farmář zaměstnává domorodce. Četař je hodný člověk, ale nemá dost pružné myšlení...“

„Četař je skvělý voják a my si jeho snahy velice vážíme!“

„Jsem rád, že soudíte takhle. Jistě ho to potěší. Tak už vás nebudu zdržovat; ten chlapec má už jistě strach, že jsem vás nechal pověsit...“

„Nashle, Glenne. Přijdeme co nevidět.“

Glenn zavolal ordonanc a nechal je vyprovodit z kasáren. Koně i mezci už byli na druhé straně a Čiki tam diskutoval s několika mladými vojáky, kteří se ze srdce smáli. Zřejmě se vespolek bavili velmi dobře, ani je netěšilo, když přišli trampové a zaveleli k odchodu.

„Cos jim povídal tak zajímavýho?“ ptal se Donald.

„Já? Ani nic, jen jsem jim odpovídal, když se ptali. Nechápu, co je na tom tak bavilo.“

„A na co se vyptávali?“

„Třeba na svatební rituály. Vykládal jsem jim, jak se vdávala moje sestřenice. A vůbec, jak to chodí mezi klukama a holkama.“

„Že ty to tak dobře víš!“

„Mám oči, ne? To oni jsou pěkný pitomci, věřej všemu.“

„Ty taky někdy lžeš?“

Čiki se ušklíbl. „Lež je ohavná, já vím. Ale je rozdíl mezi přísahou před božstvama a veselým vyprávěním u ohně, ne?“

„Takže všecko, cos povídal, pravda nebylo?“

„Oni se ptali na arminskou magii. Napřed jsem řekl pravdu, že o ní vůbec nic nevím. Jenže mi nevěřili; tak jsem začal povídat. Napřed to, co říkali starší, hlavně dědeček. No a potom...“

„Tebe hodně baví vyprávět, co?“

Přikývl. A rozesmál se.

Tohle není ani na vsuvku: nikdy od něho nikdo nechtěl nic vyprávět. Byli vždycky po ruce lepší vypravěči. A celý život toužil po exotickém zážitku, že by ho ve škole zavolali k tabuli a vyzkoušeli. Třeba by dostal jedničku. Jako dědeček, když byl ještě malý.

Errata:

30.05.2021 11:41