Cesta džunglí už nebyla tak snadná, jako když jeli na nenaložených koních. Teď museli koně i mezky vést, občas jim pomáhat na obzvlášť obtížných místech. Čiki byl velmi užitečný; samozřejmě ze všeho nejdřív se svlékl a uložil všechny svoje věci do vaku. A u nejbližšího potoka se pomaloval bahnem.

Cesta ke srubu trvá koni den a půl, rychlou jízdou od rána do večera. Jim to trvalo tři dny, museli procházet značně neschůdným terénem. Potoky, bažina, rokle, neprostupná křoví; všechny tyto překážky by se daly upravit, možná dokonce kdysi byly, ale teď? Kdo by to dělal a proč? Namáhavě se dřeli, v noci tábořili na vhodných místech a ještě museli hlídat, aby náklad nerozkradla dravá zvěř či drzé opice. Čiki sice prohlašoval, že bude hlídat sám a všechny zloděje zažene, ale i on potřeboval spát, takže se střídali.

Chlapcova snaha byla dokázat, že je bojovník a užitečný člen smečky. Od chvíle, kdy je uznal za vlastní, se překonával ve snaze se vlichotit. Jeho přítulnost byla... někdy až obtěžující. Chápali, jak všechno ví: neúnavně slídí za dospělými, bystře vše sleduje a zapisuje si do paměti. Jistě pro pozdější využití. Měl nějakou špatnou vlastnost? Někdo by mohl říct: vlezlost. Vtíral se tak usilovně, až to někdy vadilo.

A to ještě nevěděli o jedné zvyklosti mladých bojovníků. Mezi některými bývá zvykem posilovat citové vazby sexuálními. Když je někdo velký kluk, má privilegium uspokojovat ještě větší a významnější: rukou, ústy či análem. Je to významné postavení a kdo ho dosáhne, je patřičně hrdý. Avšak není to zvykem všech bojovníků, záleží na detailech jejich náboženství, na dosavadních zvyklostech, i osobním názoru. Čiki byl ve věku, kdy by ho experimenty toho druhu potěšily, ale říkat si o ně nechtěl. Pocty se mají udělovat, nikoliv vynucovat.

Další aktivitou bojovníků je posilování tělesné zdatnosti. Ne že by Čiki byl slabý či málo mrštný, ale nezanedbal žádnou příležitost to dokázat. Jen co nějakou objevil, už se snažil; třeba říct před ním, že by vám zachutnalo nějaké ovoce byl důvod, aby vyšplhal po kmeni jako opice a už je shazoval. Stopa zvířete? Už by šel po ní a kdyby nemohl lovit, nadháněl by. Jenomže jejich práce byla zavést soumary a nemohli se zdržovat.

Občas udělal něco špatně. To se stane každému; jenže sebemenší výtka pro něj znamenala jediné řešení: „Nařež mi! Zbij mě!“ Napřed se domnívali, že žertuje, ale postupem doby jim došlo, že to myslí vážně. Významnou událostí správného kluka jsou veřejné výprasky; při nich může dokázat, kolik vydrží. Dále pak akce, po nichž zůstávají na těle jizvy a šrámy. Už takhle jich měl dost, ale pořád ještě má místo na další. Něco ze rvaček, něco z trestu, něco za odměnu... a něco jen tak, že někdo prostě chtěl.

Tak se utužuje morálka válečníků.

Dorazili ke srubu, přespali tam a druhý den ráno vyrazili znovu, tentokrát ještě neschůdnějším terénem. Nejbližší okolí srubu chlapci znali, nejdál k průsmyku, za nímž se táhlo delší souvislé pásmo džungle. Tady je už musel vést Čiki a je pravda, že kraj dokonale znal. Opět močály, neproniknutelné houštiny, kamenité úseky horských cest. Žasli, jak dokáže takový malý kluk lehce přemáhat útrapy cesty, dokonce nahý a bosý.

„Poslouchej, nevadí ti, že tě taky žerou komáři?“ zeptal se ho Donald, když odpočívali uprostřed bažin a nemohli tam ani zpátky. Čiki se jen zasmál a přejel si rukou po těle:

„Když přijdeme k bažině, vždycky se nejdřív vykopu a pak vyválím v blátě. Bahno uschne na kůži a komáři k ní pak tolik nemohou.“

„Všimli jsme si, že se chováš jako prase. Jen jsme nevěděli, proč.“

„Prase je mazané!“

[Přirovnat arminské dítě k jakémukoliv zvířeti znamená vždy lichotku. Na každém je něco dobrého a příkladného; že bílí lidé považují zvířata za něco špatného, jim ještě nedošlo.]

„Říkáš, že bysme to měli zkusit taky?“

„Jasně! Já vás namažu...“

„Jak dlouho ještě budeme bloudit v těch bažinách?“

„Do večera a potom ještě pár hodin ráno.“

„Čert aby vzal takovou štreku! Tak fajn, hurá do bahna!“

Odložili oděv, vykoupali se v bažině a namazali blátem podle Čikiho návodu. Snažil se pomáhat; v duchu vžité výchovy jim zkusil sáhnout kam neměl, což považovali za zlobení a ne že by ho zbili, ale aspoň pořádně pomuchlali a párkrát potopili do bažiny, což ho taky uspokojilo.

S bahnem na kůži je skutečně přestali žrát komáři, i když schnoucí bláto taky příjemné nebylo. Zápach byl v bažinách všude, ale s tím se nedalo nic dělat; postupně si zvykali. Čiki měl jemnější čich než oni, ale nepovažoval různé pachy za nic neobvyklého. Alespoň si nestěžoval.

„Ďábel mě sežer, jestli sem ještě někdy půjdu!“ vztekal se Ted, když usínali na jediném kousku suché země mezi bahnisky, „To musíte opravdu žít v takové divočině?“

„Ostatní části Arminu si zabrali bílí.“

Druhý den dopoledne vyšli z bažin a ocitli se v nádherném zeleném údolí, obklíčeném ze všech stran kopci. Trampové se vykoupali a život se jim zdál hned hezčí; Čiki přešel k jednomu kameni u ohybu potoka a prohlížel si čáry blátem, které na něm někdo zanechal.

„Tady máme počkat. Můžeme i zapálit oheň. Naši přijdou.“

V podstatě nebylo třeba dlouho čekat; asi hodinu na to se objevil Terry, na koni, s lukem a šípy. S trampy si podal ruku, Čikiho chytil za rameno a chvíli jím cloumal, což byl projev uznání; oba se při tom smáli. Potom zběžně prohlédl náklad a jejich počínání schválil.

Potom přišli další: Gaird, několik dalších mužů, dospívající mladíci, dokonce několik dětí. Čiki k nim hned pospíšil a zahájil obšírné vyprávění; Gaird zatím důkladně prohlížel nakoupené věci.

Náhle k nim přiběhl jeden z kluků:

„Gairde, Čiki tvrdí, že dostal od toho obchodníka zbraň!“

Gaird sebou trhl. Ohlédl se, jeho oči našly Čikiho a když se k němu kluk otočil, kývl prstem. Čiki přímo přicválal.

„Jsi si jist, že to byl upřímný dar? Jen tak, z čistého přátelství?“

„Ano, jsem si tím jist.“

„Proč?“

„To nevím. Snad by mohli říct Donald a Ted.“

„Ten obchodník má rád děti. Čiki se mu zřejmě zalíbil.“ řekl Donald, přemáhaje úsměv.

Gaird se otočil k Terrymu a oba se začali rychle a úsečně domlouvat rukama. Potom Gaird kývl na souhlas hlavou; gestem propustil Čikiho. Tím veškerá diskuse na to téma skončila a už se k tomu nevrátili.

Pokračovali v rozbalování věcí; všichni Armini byli nedočkaví a radostně pomáhali, polohlasně se dohadujíce o rozdělení. Pomáhali i kluci; velel jim ten, který předtím oslovil Gairda, říkali mu Sylvio. Byl to klacek tak čtrnáctiletý, téměř mužského vzrůstu a figury; na rozdíl od mužů mu ale nerostly vousy, dokonce ani chlupy po těle.

Náhle zaklapala kopyta a objevil se ještě jeden jezdec; dojel a seskočil vedle nich. Nejdřív si všimli jeho jezdeckých kalhot, protože to tady bylo něco naprosto neobvyklého; a potom postřehli, že je to dívka. Mohlo jí být tak osmnáct, byla opálená, tmavovlasá a až bolestivě krásná. Jako první ze všech Arminů měla ozdoby, čelenku a náušnice z modravě zakalené oceli, zdobené vybroušenými barevnými skly. Z čelenky visely na spánky drobné zvonicí přívěsky, které vydávaly příjemný zvuk, když prudce škubla hlavou. Také náušnice byly dlouhé a složené z několika dílů. I když šperky nebyly z cenného kovu, vynikaly neuvěřitelnou řemeslnou krásou.

Zato kalhoty byly obyčejné džíny, trochu nepadnoucí, zřejmě šité na muže, trochu roztřepené na opotřebovaných místech. Prudce dýchala a obnažená hruď se jí vlnila; u bělošky by to působilo vyzývavě, ale ona zřejmě ani netušila, že je to něco nepatřičného.

„Lass!“ vyštěkl Gaird zostra, „Co tady děláš!?“

„Promiň,“ řekla mírně a melodicky, „Netušila jsem, že jsi tady s těmi... Jela jsem náhodou kolem!“

„Zakázal jsem přístup do tohoto prostoru!“ syčel na ni Gaird tak vztekle, že to trampy až zarazilo.

„Povídám ti – jela jsem kolem náhodou...“

„Jo. A náhodou sis vzala kalhoty,“ řekl Čiki, „Že jsem tě neviděl oblečenou od poslední fiesty!“

Dívka se zarazila; prudce trhla rukou, znamenalo to pokyn ke zmlknutí a Čiki skutečně zavřel pusu uprostřed slova. Gaird se zamračil, ale nebylo jasné, zda na dívku nebo na Čikiho.

„Snad se tak moc nestalo!“ řekl Ted, „Škoda, že jsme nevěděli, že jsou mezi váma i ženy. Mohli jsme pro tebe koupit něco na parádu...“

„Od počátku války se dívky zdobí krví nepřátel!“ pronesla dívka Lass tak pateticky, až to znělo směšně.

„A tos nás přišla zabít, nebo se na nás jen podívat?“ zeptal se Donald hodně ironicky.

„Nepřišla jsem se na nikoho podívat!“

„No... že nejsme padlí na hlavu. Kvůli někomu ses oblékla; a kvůli vašim určitě ne. Jak říká Čiki...“

„Je-li to tak, mohu odejít!“ řekla zostra a chtěla se odebrat ke svému koni. Ted ji jemně zadržel za loket.

„Tak se přece hned nevztekej! A zůstaň s námi...“

Neřekla nic, ale zůstala. Ostatně pozornost trampů se obrátila na Sylvia, který přišel k Čikimu, zahleděl se mu do očí, pak beze slova uchopil pramen vlasů na levé straně hlavy, vytáhl z pochvy nůž, ten pramen odřízl a hodil do ohně. Nůž zasunul, otočil se a odešel, aniž co pronesl. Čiki se při exekuci nehnul, nic neřekl, ani okem nemrkl, i když to jistě nebylo příjemné.

„Co... co to mělo znamenat?“ zeptal se Donald překvapeně.

„Moc jsem mluvil.“ vysvětlil Čiki.

„Co jsi řekl tak nemožnýho?“

„To ti nemohu vysvětlit. Potrestal mě náčelník, když chceš vědět proč, zeptej se jeho.“

„A víš, že se zeptám?“ Donald chytil Sylvia za ruku a přitáhl si ho blíž, „Co ti vlastně udělal Čiki, že ho takhle...“

Sylviovy oči, už tak dost nepřátelské, ještě víc ztvrdly. „Co dělám se svými bojovníky, je moje věc. K tomu jsem byl ustanoven, k tomu mám právo. A ty nemáš právo se mne ptát!“

„To bych se na to podíval! Co řekl nepatřičného?“

„Proč se ptáš?“

„Protože to chci vědět.“

„Ale já ti nemohu dát odpověď!“

„Terry!“ Donald se obrátil, „Řekl jsi, že jsme považováni u všech Arminů za přátele. Platí to i pro tohohle kluka, nebo je pan náčelník nějaká extra výjimka? Slušně jsem se na něco zeptal – nemůže mi slušně odpovědět?“

„Ne – zřejmě nemohl, ale poučím ho, že nemá trestat svoje podřízené před hosty.“ Terry přistoupil k Sylviovi, stejným způsobem namotal na ruku jeho kadeř a odřízl ji stejně jako předtím on. Ani Sylvio neřekl ani slovo.

„Disciplína jako řemen!“ ocenil Donald obdivně, „Ještě schází, aby někdo vysvětlil pravidla slušného chování tobě, a kruh bude uzavřen. Může mi někdo vysvětlit, co to všechno znamená?“

„Pokusím se,“ vzdychl Terry, „Platí pro nás určité zákony, jaké chování je správné a zdvořilé, a jaké ne. Čiki je podřízeným Sylvia, který je jeho náčelníkem. Čiki si příliš pustil jazyk na špacír a řekl víc, než měl. Sylvio ho správně potrestal; ale měl si uvědomit, že jeho trest vyvolá nežádoucí pozornost a odložit ho na dobu, až nebudou přítomni cizí lidé.“

„Takže my jsme pro tebe cizí. Byl jsi u našeho ohně přijat jako přítel; i nám jsi sliboval přátelství. A teď se tvoji bojovníci navzájem trestají za to, že jsme slyšeli několik slov navíc?“

„Dobře, chceš-li to vědět! Stále ještě jsme přátelé a ty to dobře víš. Ale situace se změnila, protože je přítomna žena. Až příliš dobře víme, jak se chovají lidé k našim ženám! Příčinou neštěstí je Lass, správně by měla být potrestána ona!“

„A že tak dlouho váháš! Máš nůž, máš tady Lass, tak kde to vázne? Nebo na děvčata nebyla zatím stanovena cena za kadeřnické výkony?“

„Nesmím ji potrestat; Lass nepatří k naší vesnici. Lass je princezna...“ Terry zmlkl a zprudka vydechl.

„Teď mluvíš ty víc, než se smí!“ upozornil Sylvio.

„Prosím, mladý muži, jen do toho!“ posmíval se Donald, „Mám ti půjčit kudlu nebo ti ho podržet?“

„Nesměj se!“ řekl Terry, „Na tom není nic k smíchu. To, že Lass přišla a že jste ji viděli, je neštěstí. Teď by už nepomohlo, kdyby odešla; viděli jste ji a víte o ní. Byla by příliš šťastná náhoda, kdyby se ani jednomu z vás nezalíbila!“

„Že bysme se zeptali slečny?“ řekl Ted, „Mluvíš o ní, jako kdyby byla ze dřeva a kdyby ti patřila!“

„Kdyby byla ze dřeva, nevadilo by to. Ale je živá a je z našeho rodu. Může se stát, že... že jeden z vás jí ublíží a ona bude žádat pomstu. Potom bych musel já bojovat a zabít toho, kdo jí ublížil. A to nechci. Nechci už žádnou krev, proto nechci, aby byla tady!“

„Tak to je fantastický!“ řekl Donald obdivně, „Jsme nějaká parta, aspoň jsem si to myslel. Přijde holka, úplně normální, bez postranních úmyslů, je tady dvě minuty a už se bojovníci navzájem ostouzejí a mluví o krvi a zabíjení. Copak je to vůbec normální? Ty myslíš, že musí téct krev kvůli každé holce, kterou potkáme v hospodě nebo v kině nebo tak?“

„To nemůžeš pochopit! Jsem váš přítel a chci jím být i nadále. Ale mám strach, protože ženy vždycky znamenají ohrožení přátelství. Já jsem vás sem přivedl a já jsem odpovědný za všechno, co se stane. I za Lass.“

Ted vzal Lass za loket a přistrčil ji blíž. „Poslechni, není už na čase, abys řekla taky něco sama? Zatím diskuse působí dojmem, že jsme se všichni zbláznili. Jestli jste si ji chtěli schovat za sklo, tak jste ji měli líp hlídat. Já vždycky myslel, že Arminská dívka si může dělat, co chce. A najednou je kvůli ní tolik řečí!“

„Terry!“ řekla Lass, než se kdokoliv pustil do dalších řečí, „Jsem tady, chci tady být a udělám, co budu chtít já! Není to tvoje věc a tebe nepřijdu žádat, abys za mne něco řešil. Děkuji ti, ale já na rozdíl od tebe považuji situaci za příznivou.“

Nastalo trapné ticho. Až řekl Terry: „Děkuji. Můžeš tady být.“

Už si jí nikdo nevšímal; kromě Teda a Donalda. Ale situace zůstávala napjatá; měli dojem, že Čiki a Sylvio svůj spor ještě nesmazali, a i Terry je v nemilosti u mladého náčelníka. Proto se Donald rozhodl napravit náladu alespoň trochu a vytáhl ze stůčku hrubé stanové látky ručnici. Všichni se rázem obrátili k němu, protože puška je zajímala ze všeho nejvíc. Donald ji pečlivě prohlédl a pak se obrátil k Terrymu:

„Když jsme zaplatili, zbylo nám trochu peněz. Rozhodli jsme se udělat s nimi něco užitečného a přemýšleli, jaký dárek by ti asi udělal největší radost. Tak jsme ti koupili tohle.“

Terry otevřel ústa úžasem a chvíli nemohl popadnout dech. „Pušku – mně?“ vydechl potom.

„Snad se ti bude hodit.“ Donald mu ji vložil do natažených rukou a Terry si zbraň obdivně prohlížel. Ostatní mlčky pozorovali tu scénu; pak se mezi nimi protlačil Gaird Halloway.

„Víte, že zákon zakazuje prodej zbraní Arminům?“ zeptal se.

„Jenže my na zákony kašlem.“ řekl Ted trochu drsněji.

Terry přitiskl zbraň k obličeji, dotýkal se jí, dýchal na chladný kov. Na jeho obličeji zůstalo několik šmouh od oleje, kterým byla napuštěna.

„Bratři...“ zašeptal, „Bratři, já...“

„Za tu pušku jste dali celý zbytek po zaplacení zboží?“ zeptal se Gaird kupodivu realisticky.

„A za náboje. Ty jsou tady.“ postavil Donald na zem bedničku.

„Ale... to zlato bylo určeno pro vás! Jako odměna...“

„V pořádku. Koupili jsme tu pušku pro sebe a dáváme ji Terrymu jako dar.“

Armini hleděli jeden na druhého. Kromě Terryho, Ten se mazlil se svou novou zbraní. Choval se k ní jako k milované dívce; až se zdálo, že na chvíli ztratil zdravý rozum. Až mu Gaird položil ruku na rameno a připomněl, že se chová nedůstojně; opatrně položil pušku na hromadu nákladu a stál vedle ní mlčky, strnule, s očima upřenýma na trampy.

„Vy neposloucháte zákony bělochů, ani naše,“ řekl Gaird vážně a obdivně, „Jaké tedy jsou zákony, které jste ochotni uposlechnout?“

„My máme svý zákony – zákony trampů. Pomáháme svým kamarádům a nestaráme se o ty druhé. Máš pravdu, Gairde, smějme se všem přísným a nevlídným zákonům, které znásilňují přirozené potřeby lidí. Dokonce neuznáváme ani váš zákon krve a násilí. Ale přesto můžeme být kamarády.“

„Budeme se muset podřídit. Vaše myšlenky jsou zvláštní, ale šlechetné a silné. Budeme zřejmě i my muset uvážit znovu, jak jednat s vámi a jak s jinými lidmi. Sledoval jsem diskusi s Terrym; on nechtěl být proti vám, jen se bojí. Příliš se bojíme o své přátele... o vše, co nám zbylo. Proto se Terry bál i o Lass. Kdybyste byli Armini, pak by to bylo jiné, ale... zřejmě je pro vás lepší nebýt jako my. Možná má pravdu Lass, ta se nebojí.“

„Už jsem jednou řekl, že jí nic neuděláme. Kolikrát budeme ještě všechno muset opakovat, než to pochopíte?“

„Pochopit a uznat je dvojí,“ řekla Lass, „Přestaneme mluvit o mně a o vás. Budeme se chovat, jako byste byli šlechtici.“

Chvíli bylo rozpačité ticho; pak se Terry obrátil a začal se zabývat nakoupeným zbožím. I ostatní se dali do práce, přestali si všímat trampů i Lass. Chovali se stejně přirozeně jako před jejím příchodem; ani by nikdo nepoznal, že před okamžikem tu byla nálada velice rozrušená.

Když práci skončili, vybalili Armini vyuzené maso a počali je opékat nad ohněm. Všichni si posedali, kam se hodilo, a odpočívali. Kromě Gairda; ten přivolal Čikiho, položil mu dlaně na spánky a něco mu šeptal. Pak se dotkl čelem jeho čela a nějakou dobu tak setrval. Přišla k nim Lass, poklekla a zůstávala v jejich blízkosti, dokud se nerozpojili. Pak se obrátili k sobě a beze slova se radili. Ale to už chlapci měli jasno: čarodějka!

Konečně Gaird skončil. Probudil Čikiho, ten poděkoval a odběhl. Ti dva se ještě domlouvali, potom se Gaird vydal k trampům. Lass s ním.

„Potřeboval bych znát přesný průběh vašeho jednání. Zvlášť s tím poručíkem Morrisem. Zajímá mne.“

„Můžeme ti to zopakovat. Ne sice slovo od slova, ale...“

„Existuje metoda, spolehlivější a přesnější než cokoliv jiného. Mentální spojení. Dokážu si přečíst tvoji paměť.“

„To, co jsi právě udělal s Čikim?“

„Ano, správně. Zdá se, že chápeš.“

„Už nám dával školení Denis. Akorát, že on nechtěl nic dělat proti naší vůli. Proto taky nám paměť nesondoval.“

Gaird ztichl. Nicméně promluvila Lass: „Kdo tě naučil arminsky?“

Zaváhali. Lass se nenechala odradit, pokračovala:

„Kdo způsobil, že od jisté doby rozumíte více jazykům, než které jste se učili? Kdo zjistil zdravotní stav vašeho těla a odstranil případné závady? Kdo vám dal koně, kteří podle aury už jednou tento svět opustili a vrátili se zpět na základě nadřazené vůle?“

„Vážně chceš slyšet odpověď, čarodějko?“

„Nejsem čarodějka!“

„Co tedy jsi?“

Lass zaváhala. Dokonce se ohlédla na Gairda, aby jí pomohl.

„Patří k těm mladým lidem, kteří se něco užitečného přiučili.“ řekl.

„Jo, to je rozdíl. Tak dobře: koně nám dala žena, kterou Denis Baarfelt představil jako Eponé, keltskou bohyni koní. V alternativním světě, který Denis vytvořil, abychom tam přečkali dobu pronásledování.“

Říkal to Donald a měl pocit, že takové tvrzení nikdo nemůže brát vážně. Navzdory tomu to Gaird i Lass přijali bez pochyb.

Lass pokračovala: „V našem světě používáme magii. Je to náš zvyk a nemusí se každému líbit, ale nám ulehčuje život. Nemáme nic proti tomu, aby ulehčil život i vám, budete-li chtít. Ovšem není to jediná cesta; ostatní jsou obtížnější, zdlouhavější a nám připadají hloupé. V této chvíli máme dvě možnosti: vyslechnout vás dlouhou verbální diskusí s upřesňováním jednotlivých detailů, nebo rychlým přečtením a sjednocením názoru. Já dávám přednost té druhé variantě. Rozhodněte se.“

Ted pohlédl na Donalda, Donald na Teda. Pak oba zároveň přikývli.

„Uděláme to tak,“ řekl Gaird, „Jednoho prosonduji já, druhého Lass. Pak se sjednotíme mezi sebou. A budeme pokračovat v jednání.“

Lass si vybrala Teda. Položila mu ruce na spánky a hladila ho jemnými dotyky prstů; neztratil vědomí, jak se obával, naopak jeho myšlenky se pohybovaly rychleji a svobodněji než jindy. Cítil její přítomnost v sobě a bylo to kupodivu příjemné; jako by zároveň pronikal on, aspoň částečně, do její mysli. Vznikala mezi nimi sympatie, větší než čekal.

Donald měl zážitky hodně podobné; Gaird byl velmi přátelský, dalo by se říci obdivuhodný. Ale byl muž, takže v jejich přátelství nebyl znepokojivý podtext; Lass by se mu líbila víc.

Gaird a Lass usoudili, že by šlo situaci ještě vylepšit; pohlédli na sebe a pak rozšířili oblast vnímání, stačilo pouze se dotknout. Donald a Ted teď vnímali i jeden druhého; docela zábavná hra, líbila se jim.

Jde ti to, Lass! adresoval Gaird pochvalu dívce.

Jo. Ještě zapojte ostatní, abysme měli všeobecně jasno! pomyslel si Donald.

Byl to jeden z jeho ironických šlehů, ale oni to vzali vážně. Gaird se ujistil, zda to Lass zvládne; ta souhlasila, ohlédla se a přivolala gestem všechny ostatní do houfu. Tehdy nastala situace značně nepřehledná; někteří mladí bojovníci nebyli zrovna přátelsky naladěni, hlavně Sylvio. Až na to, že zdrojem jeho nelibosti byla závist; on ještě End City nenavštívil, ani ho nikdo nevyznamenal svou přízní!

Jinak byly myšlenky Arminů směs protichůdných tendencí. A všechny zněly v hlavě naráz, všelijak se proplétaly a křížily. Bylo to trochu znepokojivé, ale velice zábavné. Lass se v tom vyznala, asi i Gaird, ale trampové byli překvapeni. Každopádně teď chápali domorodce i jejich pohnutky.

Většinu svého života člověk lže. Není to velká a významná lež, spíš jen vylepšení a naleštění vlastní image. Jak to formuloval Čiki? Vyprávění u ohně není přísaha před oltářem. Mentální spojení je výpověď před oltářem; nějakým způsobem je v tom přítomna vlastní duše.

Ale netrvalo to ani tak dlouho, jako tento výklad. Než si stačili něco uvědomit, Lass a Gaird spojení přerušili a nechali všechny vzpamatovat.

V pozdějším životě si chlapci uvědomili, že znají radu detailů ze života druhých; například jakým způsobem chodí Čiki a Sylvio do školy. Kromě Lass a Gairda zná tuto metodu ještě jeden starý dědek ve vesnici, který vyučuje děti všemu, co zná. Bohužel má jisté nedostatky: je zmrzačený, zdravý pouze díky péči druhých, často zapomíná na běžné denní záležitosti a nevěnuje jim dostatečnou pozornost. A ještě: pamatuje si spoustu znalostí, které nejsou momentálně k ničemu, a všechny touží mladým předat. Je s ním těžké pořízení a ostatním je trochu k smíchu. Ale vychoval je.

Vzpomínali si na spoustu detailů ze života Čikiho a Terryho; vybavily se jim, když se pokusili na ně myslet. Naproti tomu téměř nic nevěděli o Sylviovi; tedy věděli, ale nemohli si vzpomenout. Nejzajímavější byl Gaird; za svého života se zabýval nejrůznějšími činnostmi v řádu, ovládal několik řemesel a vědeckých disciplín, byl kněz, lékař, učitel... dohromady se to dá definovat: univerzální bráhman. Ale nebyl významný čaroděj, spíš člen týmu. Jediný, kdo přežil a musel se ujmout velení. Zda chce či nechce, se nikdo neptal; nikdo jiný prostě není.

A pak tu byla Lass. Procházela jakýmsi školením pod vedením starší sestry (lepší čarodějky?), ale to školení nebylo jasně pochopitelné. Nesnažila se nic tajit, možná by se ráda pochlubila, ale posluchači jaksi nechápali. Její vztahy s ostatními byly složité; především nemusela nikoho poslouchat, mohla si dělat co chce a v případném sporu by vždycky vyhrála. Přesto žili v představě, že všichni musí usilovně chránit její neposkvrněnou počestnost; byla vzácným klenotem, který je třeba bránit vlastním tělem. Při tom sama si své neposkvrněnosti moc nevážila; ne že by toužila po sexuální nevázanosti a chtěla se vyspat s každým, kdo jde kolem, ale považovala své tělo za majetek osobní, nikoliv celého společenství. A především se chtěla bavit, zvláště s cizími a sympatickými mladíky.

Kromě Gairda každý vnímal jako nebezpečí, že se Lass do někoho zamiluje a obětuje mu své panenství. Jedině ona se nebála; za císařství by byla dávno vdaná a matka nějakých dětí, nebo by skončila na Atanoru a ohrožovaly by ji docela jiné nástrahy a svody. Docela ráda by s někým chodila, akorát to nebyl nikdo z přítomných; brala to jako výhled do budoucna, který není nutno řešit teď. Zatím by ji potěšilo navštěvovat cizí města, bavit se, zatancovat si, vidět filmy, divadla, poznávat cizí lidi, poslouchat jejich řeči a nemuset je brát příliš vážně. Chovat se normálně; jenomže to, co pro Teda a Donalda je normální, je pro ni úžasná exotika.

Gaird řekl: „Nejdřív se najíme. Už bude to jídlo?“

Usedli do kruhu kolem ohně; i Lass jedla maso, což pro čarodějku není tak docela normální. Nebývalo; po válce si nemohou vybírat ani princezny. Nikdy se jí nepodařilo ochutnat něco, co by přinesl číšník a za co by musela platit penězi, ale ráda by to poznala. Lidé mají všelijaké sny.

Znovu přemýšleli o Gairdovi. Kdo vůbec je? Zdá se, že v současné chvíli jeden z warlordů, velitelů tohoto společenství. Velmi významný muž; nad ním je pouze Denis, císař a Bůh. Kupodivu to postavení není zdrojem žádné jeho pýchy, nepřál si je a je docela rád, že se Denis vrátil. Potřebuje mít nad sebou pána, už proto, aby nemusel mít za všechno odpovědnost.

Vždy byl takový. Je odedávna členem řádu; vlastně se do řádu narodil, nikdy se nepřihlásil ani se nemusel rozhodovat, zda chce či nikoliv. Prostě tak byl vychován; i do Arminu odešel proto, že šla jeho rodina. Na Rhodos se vydal jako člen posádky válečné lodi a protože chtěl něco zažít, vydal se na akci do Afriky. To bylo asi skutečně jeho rozhodnutí. Potom jezdil s císařem a dělal, co se mu řeklo.

V Africe se hodně sblížil s čarodějkami. Potřebovaly velký příjem energie a získávaly ho nejradši sexem; Gaird to uměl skvěle a dlouho vydržel, takže byl oblíbeným partnerem. Taky ho leccos naučily, to je přirozené. Po návratu z Afriky se stala paní jeho domu WZ Ivy, jedna z členek cowenu. Těžko říct, jak moc se milovali; znali se a měli se rádi, sexuálně si vyhovovali a jeho ochota podřizovat se se skvěle snášela s její panovačností, ctižádostí a rázností. Původně toužila po kariéře na Atanoru, ale nebyla dost dobrá, pouze průměrná, tak se stala významnou komerční čarodějkou. On byl průměrný velící důstojník; když mu dali úkol, splnil ho, ale rád měl krytá záda rozkazem nějakého nadřízeného. Žili si celkem spokojeně, měli přepychový šlechtický palác a pořádali velké slavnosti, kdykoliv Ivy potřebovala doplnit energii. Pokud byl zrovna přítomen, předhazovala mu spoustu mladých a ještě mladších dívek, jejichž E+ přes něho čerpala; dokonce byl dosti proslulý trhač Panen. (Pokud to nevíte, deflorace Panny se považuje za nebezpečný a škodlivý čin a spousta mužů se jí snaží vyhnout).

Taky měli několik dětí, některým byl Gaird dokonce otcem; Ivy to bavilo, zvlášť pokud byl porod obtížný a bolestivý. Zastávala teorii, že bolest je očistný proces a odplavuje škodlivou karmu; doporučovala to i ostatním, takže všelijaká týrání byla běžnou součástí jejích slavností. Některé děti zmizely ve světě, jiné padly ve válce. WZ Ivy šla do boje okamžitě, jakmile válka začala, a taky slavně padla. Gaird válčil od začátku a zastával různé velitelské funkce; bojoval tak dlouho, dokud nebyl těžce raněn, potom ho odnesli k nejbližší čarodějce, ta ho jakž takž uschopnila a on se dal znovu do boje. Když válka končila, byl zase raněn, ukrýval se v džungli, pak přišel sem na jih. Jako jeden z mála přeživších důstojníků se dostal do současného postavení.

Válka pro něj rozhodně ještě neskončila. A nejspíš neskončí, dokud nebude mrtev. Či nezvítězí, ovšem tomu postupně přestával věřit. Jako přesvědčený Templář striktně rozlišoval mezi Dobrem a Zlem; přičemž Dobro bylo tam, kde byl on. Připouštěl, že se i Armini dopustili řady chyb, hlavně nedůsledným bojem proti všemu zlému; což hodlal napravit. Zvláště nenáviděl zločin, samozřejmě pokud se jej dopouštěli cizinci na domorodcích. Názor na činy domorodců vůči přivandrovalcům měl daleko pružnější; že něco zakazuje zákon vlády, kterou neuznával, pro něj nebyl argument. Za Dobro byl ochoten bojovat až do poslední kapky (nepřátelské) krve.

Ale jinak to byl hodný člověk.

Po obědě měl dobrou náladu a chuť vyjednávat.

„Takže poručík slibuje, že bude dobře platit za všechny potraviny a nebude se ptát, kde jste je vzali. Byli byste ochotni vzít na sebe riziko?“

„Kašlem na riziko.“ mávl rukou Ted.

„Jakou budete chtít odměnu? To zlato navíc jste si nenechali; není dobré, abyste nesli veškerou tíhu obchodování přes hranici a nic za to neměli.“

„Armini jsou moc velká šlechta,“ řekl Donald, „A přitom počítají každej šesták. My šlechtici nejsme, tak snad můžeme sem tam pro kamarády něco udělat a nedostat za to zaplaceno.“

„Jistě. Ale pokud to budete dělat dlouhodobě, stane se to soustavnou prací a tu je třeba odměnit.“

„Čerta! Beztak nemáme do čeho rejpnout. Uděláme si tu a tam riskantní zájezd přes hranici a trochu to ve městě popíchnem. Není to bezva, Čiki?“

Čiki jen mlčky kývl hlavou. Od konfliktu se Sylviem mluvil co nejmíň.

Gaird kývl. „Dobře, zamyslím se, jak vás odměnit. Ohledně těch dodávek se ovšem musím domluvit s ostatními; je to nový nápad. Byli byste ochotni tady počkat, až se vrátím?“

„Jasně, jak dlouho budeš chtít.“

„Abyste věděli, zatím jsme naše pole obdělávali jen pro sebe a pro svoje přátele. Nemají takovou rozlohu, aby uživila ještě někoho, než nás. Můžeme je do budoucna rozšířit, ale... časem. Co se týče krav... někteří z nás maso jedí běžně, ale někteří taky ne, krávy pěstují jen na mléko. Nebude to lehké vyjednávání.“

„Nám je to vcelku fuk. Počkáme tady nebo u nás ve srubu, až se dohodnete. Pokud nás nebudou někteří chtít podříznout...“

„Nikdo vám neublíží, dokud sami někoho nevyzvete. Dokonce i kdybyste se dopustili nějakého přestupku, přehlédneme to.“

Gaird se chystal k odchodu, ale Sylvio se ještě zeptal: „Kdo bude velet?“

Gaird se rozhlédl: „Terry!“

Terry kývl; Sylvio asi spokojený nebyl, ale neřekl slova protestu.

Potom Gaird Halloway odjel.

Po jídle se všichni váleli a odpočívali. Ale když si odpočali a pominulo nejhorší vedro, začali ožívat a chystat se k nějaké aktivitě.

„Nezahrajem si něco?“ navrhla Lass; byla z nich nejaktivnější.

„Co můžeme tady hrát?“ oponoval Sylvio. Neřekl to nahlas, ale myslel tím: jakou hru, aby se jí mohli zúčastnit i ti bílí?

„Zacvičit bysme si mohli.“ schválil Terry, „Trochu tréninku neškodí!“

A Lass dodala: „Na kraji bažiny je bezva bláto. Nebudou nás žrát komáři!“

„Tak jdem, ne?“ rozzářil se Čiki.

Kalhoty (jediný kus oděvu) už Lass dávno svlékla, když se šla vykoupat do potoka; teď odložila i všechny šperky. K bažině běželi o závod; první se do bahna vrhl Sylvio a byl spokojen, že vyhrál. Lass se o moc neopozdila, skočila do bažiny a hned se v ní převalila, aby byla celá olepená. A hned se začala rvát s prvním, kdo byl po ruce; vrhali se na sebe s řevem a vrčením, ruce jim klouzaly po zablácených tělech. Ted a Donald si chvíli netroufali, ale Lass se jim pošklebovala: „Co vy, to se bojíte?“

Tak se svlékli a šli za ostatními. Byla to nelítostná rvačka, nešetřili se a Lass bojovala stejně jako kluci. Když byli vyčerpaní, vylezli na břeh a rozložili se na slunce, aby na nich bahno uschlo.

Tedovi se vždycky nějak přinatrefilo, že byl blízko Lass. Nevyhledával ji a ani by se neodvážil, dobře věděl, jak ji ostatní hlídají. Jí byla vlastní bezpečnost úplně lhostejná; a když na ní bahno uschlo a začalo se loupat, kývla na něj a usmála se: „Pomůžeš mi se odrhnout?“

Což znamenalo: sahat na ni. Sice před ostatními, ale dotýkat se její horké kůže; dokonce i v místech, kam se dívkám nesahá. Pokud to nechtějí; ale skutečně to chce, nebo si jen neuvědomuje, jak je to nebezpečné?

„Jestli nepůjdeš, tak řeknu Čikimu!“ šklebila se.

Ted šel; jenže ten pravý požitek z toho neměl, protože kluci považovali za vhodné se do akce zapojit také. Omývali se v čistém, leč velmi studeném potoce, v rychle proudící vodě; byli rádi, když mohli vylézt. Pak si lehli na slunce a vyhřívali se.

„Škoda, že tady není víc holek. Byla by legrace!“ litovala Lass.

„Takže existuje víc děvčat?“

„Jak bysme se asi rozmnožovali, ty chytrej?“ řehnila se.

„Tak proč tady nejsou?“

„Bojej se vás. Cizinci jsou nebezpečný.“

„Že ty se nebojíš?“

„Já jsem obranyschopná. Kdyby na mě někdo sáhl, mohla bych ho zabít.“

„Kdybys nepovídala!“

„Neprovokuj. Jsem nebezpečnější, než bys myslel!“

„Divil bych se...“

„Hele, kdo se mnou ukáže hostům, co umíme?“

Ovšem, kdo jiný by se přihlásil, než Čiki! Byl sice o trochu menší a slabší než ona, ale jen to řekla, už stál v bojovém střehu a vyčkával.

Potom se na sebe vrhli. Salta, přemety, kopy a údery rukama se střídaly v takové rychlosti, že to trampové ani nestačili sledovat; Armini asi ano, fandili a oceňovali každý dobrý úder. Při tom ještě řvali jako šelmy, tygři či leopardi. I když boj netrval dlouho; najednou Čiki ležel na břehu, svíjel se, držel si břicho a skučel bolestí. Lass stála nad ním, připravená k dalšímu boji, a z rozseknutého obočí jí tekla krev.

„Seš dobrá!“ ocenil Terry jako rozhodčí.

Sklonila se a přejela mu dlaní po břiše. Přestal skučet a uklidnil se, po chvíli už se dokázal postavit na nohy. Ona si zatím přejela prsty po obočí a rána přestala krvácet.

„Koukám, že dokážeš rány i ošetřit, nejen způsobit!“ řekl Donald.

„Dokážu pracovat s energií. Tos nevěděl?“

„Pak říkej, že nejseš čarodějka!“

„Měla bych být lepší.“

Čiki se už vzpamatoval. „Hele, ukaž jim, co ještě umíš! Prošlehni mě!“

Sylvio se zamračil, ale neřekl nic.

„Fakt, Lassie!“ naléhal Čiki, „Pořádně mě protáhni éčkem!“

Tak podlehla; nejdřív vzala do ruky jeho přirození a lehce mu promnula varlata. Pak je sevřela v dlani; vzápětí začal řvát, mlátit sebou a tlouct rukama i nohama do země. Ječel bolestí, vypoulil oči, lapal po dechu, vlasy se mu naježily a dokonce z nich sršely jiskřičky. Příšerně trpěl; ale trvalo to taky jen chviličku, pak ho nechala a on se postupně vzpamatovával.

„Hezký,“ ocenil Donald, „A je to taky k něčemu užitečný?“

„Jistě. Léčebná a obranná technika. Průchod energie regeneruje buňky. Ale taky to dost bolí; ovšem kluky jako Čiki to baví. Chceš taky?“

„Nemám pocit, že bych potřeboval zregenerovat buňky.“

Názory na její počínání se různily. Čiki byl spokojený a pyšný. Terryho skupina byla hrdá, jakou mají skvělou čarodějku. Sylvio zuřil, že předvedla svoje schopnosti cizincům. Ovšem nebyl ani velitelem, ani neměl žádné právo něco jí poručit. Kdo vůbec nějaké právo má?

„Tak například kdyby mě někdo chtěl znásilnit,“ vysvětlila Lass, „Vojáky to občas napadne. Stačí když se ho dotknu, a zažije největší bolest svého života. I kdyby mi ruce přibili ke stromu, dokážu to spustit kteroukoliv částí těla. A když zvýším intenzitu, mohlo by ho to zabít.“

„Opravdu si myslíš, že každý cizinec tě chce znásilnit?“

„Za války to dělali.“

„Za války jsme tu nebyli, tak nevím. Většina lidí holky neznásilňuje, ani když jsou tak hezké jako ty. Maximálně si slušně řeknou.“

„A když slušně odmítne?“

„No... pokud jsou střízliví a při smyslech, tak toho nechají. Občas se samozřejmě najde nějaký opilec, který se chová jako dobytek. Ale nestává se to mezi vámi taky?“

Sylvio konečně dostal příležitost něco říct: „Je zakázáno pít alkohol!“

„Protože by se vaši chlapi taky neudrželi?“

Lass se neurazila, spíš smála.

„Povídají, že za císařství se pořádaly orgie. Všichni byli opilí, aby neměli zábrany a bez zábran se pářili jeden s druhým. Je to pravda?“

Sylvio byl uražený od začátku. Ostatní k tomu směřovali.

Ale Lass řekla: „Ano. Bylo to tak.“

„Co ty můžeš vědět? Byla jsi malá holka!“ štěkl Sylvio.

Lass se k němu s úsměvem obrátila. Neřekla nic, ale zkrotl.

A Donald se rozhodl vypálit těžký kalibr: „Když umíš používat energii, proč neumíš taky ten Živý Oheň jako Denis? Přelízla bys nás všecky a bylo by po problémech s vlasama!“

Byla to hromadná urážka pro všechny. Jedině Čiki se cítil uražen jedině z povinnosti; ve městě viděl kluky, kteří byli ostříhaní nakrátko a nijak jim to neškodilo. Samozřejmě ho učili, jak je to zavrženíhodné a špatné; to ale říkali dospělí, kdoví, jak je to doopravdy!

Lass řekla: „Neumím. A už se to asi nedoučím. Taky mě to mrzí.“

Napětí trochu opadlo. A Lass to ještě dorazila přiznáním:

„Já jsem přece říkala, že nejsem nic moc čarodějka!“

Terry si vzpomněl, že je tady momentální náčelník. Řekl:

„Nezdá se vám, že máme na večer málo dřeva? Posedíme u ohně...“

Jeho pokyn byl důvodem k rychlé aktivitě všech, snad kromě Lass. Ta řekla:

„Povídal jsi, že umějí hrát na kytaru a krásně zpívat. Mohli byste...?“

„No – že by krásně?“ zapochyboval Donald, „A stejně, kytaru nemám...“

„Benny s sebou má warritto – ne?“

Jeden z mladíků přinesl nástroj, nad kterým Donald užasl: dlouhý kovový krk, dřevěný trup zhruba ve tvaru kytary, ale spousta strun, některé spodní rozechvívané horními. Už hrál na dvanáctistrunku, ale na tohle?

„Tak si to vem a trénuj na večer. Aspoň nebudeš drzej!“

Čímž byl Donald po zbytek dne vyřazen z činnosti. Ted pomáhal s přípravou ohně; Lass se poštěkala s Terrym ohledně večeře, navrhovala, že uvaří něco lepšího než obvyklé pečené maso. Vybrala z nakoupených věcí zcela nový kotlík a dala vařit vodu, pak se vydala na byliny. Přinesla spoustu věcí, trampům většinou nepřipadaly jedlé, ale očistila je, nakrájela a naházela do kotlíku; jak se zelenina vařila, začalo to dokonce vonět.

Terry opět udělal něco, co se ho týkalo jako náčelníka.

„Zapadá slunce. Provedeš obřad?“

Lass přikývla. Sebrala Donaldovi warritto a usedla s ním na břeh potoka, tváří k západu. Počala hrát zvláštní, téměř nepostřehnutelnou melodii, utápějící se ve spoustě osobitých hudebních ozdob, jež se vzájemně překrývaly. Pak začala zpívat; vysokým vznosným hlasem, v nesrozumitelném jazyce, neustále se měnící melodií a hlasem klouzajícím z neuvěřitelných výšek do propastných hloubek. Dohromady to znělo tajemně a nepochopitelně; kdyby ji neviděli, mohli pochybovat, že něco takového dokáže lidský hlas. Všichni ostatní se shromáždili poblíž; stáli a mlčky sledovali slunce, jak klesá za obzor. Trvalo to dlouho; nikdo nepoznal, zda je píseň v polovině, na konci či teprve na začátku. Ve chvíli, kdy zhasnul poslední paprsek, se píseň náhle vzepjala až někam do nadhvězdné výšky a skončila uprostřed tónu.

Tím obřad skončil. Všichni se beze slova zase rozešli po své práci.

„Co to bylo?“ ptal se Ted.

„Milostná píseň tygrů.“

„Ach bože, tygři! Žijí tady někde blízko?“

„Není to tak daleko, jako k lidem.“

„Vídáte je často? Stýkáte se s nimi?“

„Ano – když přicházejí do naší osady.“

„Nepřijdou i dnes?“

„Mohli by přijít. Něco z těch věcí je i pro ně.“

Trampové trochu zaváhali – a Terry si toho všiml.

„Tygrů není třeba se bát. Jsou čestní, přátelští, laskaví a milí; hovořit s nimi je pro každého radost...“

„Pokud nás rovnou nesežerou...“

„Oni poznají, kdo je přítel a kdo nepřítel. Jsou moudřejší než my, obsáhli paměť celých tisíciletí! Nebojte se jich; lidé dělají chybu, že jim nedůvěřují. Tygr je čestný, nikdy neublíží nikomu, kdo neublížil jemu. Na to se můžete spolehnout...“

„Přesto bych se asi lekl, kdyby se některý objevil.“ řekl Donald, „Pro jistotu byste nás představili, jo?“

„Samozřejmě. Oni přece vědí, kdo jste!“ řekl Terry klidně.

Večeře byla chutná. I arminští bojovníci se olizovali; z Lass si dělali legraci, že k přípravě jídla použila magii. To slovo se používalo dnešního dne častěji než jindy a chlapci měli obavu, že je to jejich vina. Většinou se o magii nemluvilo, všichni se tomu tématu vyhýbali. Proč asi?

Donaldovi se podařilo zkrotit warritto. Začal hrát a kdo uměli, zpívali; kromě Teda a Donalda i Terry a dokonce Čiki. Zapamatovali si texty v cizím jazyce, což bylo obdivuhodné; dokázali by se naučit česky?

Donald to řekl nahlas a Lass zkřivila pusu. Zase urážka?

U všech čertů, co vlastně pro čarodějku není urážlivé?

„Zazpívej ještě!“ požádala. Naklonila hlavu a opřela se o Tedovo rameno, zpívala polohlasně s nimi stejně jako ostatní. Ted cítil vůni jejích vlasů a teplo jejího těla; byla příliš blízko a neuvědomovala si to, nebo si to nechtěla uvědomit. Z druhé strany se k ní přitulil Čiki; bez zábran se vetřel tak těsně, jak jen mohl, když byl unavený, položil jí hlavu dokonce do klína. Nebránila mu, naopak ho hladila jako kočku.

»Co by dělala, kdybych na ni vážně sáhl?« uvažoval Ted.

Spočívala mu hlavou na rameni. Náhle vzala jeho ruku a položila si ji okolo ramen tak, aby dlaň spočívala na jednom prsu. A ještě lehce stiskla.

„Spát s tebou nesmím.“ zašeptala, „Ale hladit mě můžeš.“

Upadl do trapných rozpaků. Hlavou mu táhla spousta věcí...

„Vyprávěj něco! Donald zpívá, hraje a mluví... a ty mlčíš...“

„Co bys chtěla vědět? Nevím nic, co by tě zajímalo!“

„Vyprávěj mi o vaší zemi.“

Ted uvolnil ruku, aby jí mohl rezignovaně mávnout. „To by bylo dlouhé...“

„Noc je dlouhá.“ řekl její zneklidňující hlas.

„Neumím vyprávět. To bys musela vidět. Projít naši zemi, abys ji poznala. Vidět každý kámen a každou šišku v lese. Pak bys pochopila...“

„Tak vzpomínej. Umím vnímat...“

Pokusil se, jenže to k ničemu nevedlo. Myslel na něco úplně jiného. Tedy, na dvě věci: na vzrušení svého těla, které se mu nedařilo potlačit, a její znalosti magie, kterými by ho mohla zabít, kdyby si něco zkusil.

„Máme v životě smůlu,“ odpověděla, „Nejsem ani čarodějka, ani se s tebou nemůžu milovat, jak bys chtěl. Tenhle večer by měl být jinak...“

„Jak?“

„Jsem velká holka. Měla bych mít děti. A hodně mužů; velké holky bývaly buď provdané, nebo Panny z profese. Já jsem napůl. Taupo...“

„To znamená co?“

„Výraz z Polynésie. Panna léčitelka, taková obecní čarodějka. Nedotknutelná po dobu, kdy byla ve funkci. Někdy navěky, jindy vychovala učednici. Já bych taky ráda našla někoho, kdo by to vzal za mě.“

„Co by se stalo tak hroznýho, kdyby sis někoho našla?“

„Totiž... já můžu pracovat s Ohněm. Dokud jsem Panna. Jenže ne sama, jako médium pro sestru. Ta Oheň umí, ale zase nemá tu sílu...“

„Protože není panna. No jasně. Docela logický. Ale proč?“

„Musí mě uspat, přivést do transu. V tu chvíli nepracuji já, ale vnitřní síla ve mně. S pomocí Ochránců a... no, je to složitější.“

„Jak to, že to Denis dokáže sám?“

„Cha, Denis! Denis je nejlepší čaroděj v Impériu!“

„Impérium... myslíš jako celý Armin?“

„Impérium znamená víc než Armin. Armin je místo, náš ostrov. Impérium se rozkládá všude; v hmotných světech i nahoru a dolů. Ve světě starých bohů, démonů... nevím kde všude.“

„A - do psí boudy!“

„Jo, tam taky.“

„Co ti chybí, abys byla tak dobrá jako on?“

„Především talent. Potom třicet let studia. Přízeň Ochránců, ve tvém chápání štěstí. A pár faktorů, kterým ani já nerozumím.“

„Zkoušela jsi to?“

„Jako malá holka jsem žila na Atanoru.“

„Skvělý. Co tě tam naučili?“

„Oni nás moc neučili, spíš se snažili, abysme do ničeho nestrkaly nos. To sestra tam studovala, já byla v nižší přípravce. Hrály jsme si.“

„Když už vás tam měly...?“

„No, nemysli, že jsme rostly jako dříví v lese. Patřily jsme do studijní skupiny a když měly insky chvilku čas, tak nás něco učily. Jenže nechtěly, abysme něco uměly předčasně, takových už tam bylo dost. Radši nám dovolily něco na hraní. Třeba... podívej!“ Natáhla ruku; její nehty se prodlužovaly, až narostly v srpovitě zahnuté drápy. A potom zase zajely zpátky.

„Hezký!“

„Hezký, ale nanic. K čemu potřebuje wézetka šelmí drápy? Nechaly nás hrát radši se strašidlama, abysme jim nekazily vážný pokusy.“

„Přestávám chápat rozdíl. Tohle jsi udělala jak?“

„Drobet transformace méně významné části těla. Rohovina je neživá část. Jako vlasy. O ty jsme na Skále přišly hned první den, velký holky je nesnášely. Inskám bylo fuk, jak vypadáme, ale ty holky nad deset, co pracovaly s Ohněm, se potřebovaly vytáhnout. Tak nás vykoupaly...“

„Brzdi. Mluvíš o věcech, o kterých absolutně nic nevíme.“

„Aha. Tak začneme rozdělením: instruktorky, nejvyšší šarže, s jakou měly malý holky šanci mluvit. Maximálně terapeutka, když inska něco zvrtala. Nad nima vejšky; to byly ty, který každej znal osobně. Matka Valérie, Veronika, Julie, Maryška, císařovna Diana, Terezka – to byly naše. Pak hostující, ty přišly, chvilku zůstaly a odešly. Vidět jsme je mohly při přednáškách, nebo když přešly přes dvůr. I z těch přednášek nás občas vyháněly, posluchárny byly narvaný většíma holkama. Ani jsme moc nerozuměly...“

„Ehm...“

„Tys řekl, abych naučila lidi česky. Běžná práce pro WZ; vnímá tvoji řeč, nejlíp ve spojení, potom ji předá dál. Individuálně, nebo v poli. Vytvářet pole dokážu s partnerem, třeba Gairdem. On je taky polovzdělanej, naučil se leccos od holek, co s nima žil. Při sexu málokterá holka odolá pokušení, přečte si paměť a když se jí něco nezdá, dělá korekce. Víš, jak ráda bych to vyzkoušela? Celej život o tom poslouchám, čtu v paměti...“

„Jo. Už chápu, co jsem řekl.“

„Obvinit wézetku, že něco neumí, to je... je to pravda, nejsem dobrá. Jo, k tomu rozdělení. Malý holky, to jsme byly my. Nadaný koťátka. Velký holky, ty už něco znaly. Panny. A propíchlý holky, který už pannama nebyly. Něco ale uměly, tak zastávaly různý funkce. Atanor byl velikej...“

„Pořád nechápu, v čem je ten problém s panenstvím.“

„V zásadě: Panna může používat energie, ale pokrok může udělat jen žena. Je tam nějakej blok. Sestra byla Panna ještě v devatenácti a přišla o to za ne příliš vhodných podmínek. Ale vyhrabala se z toho...“

Donald už dávno nehrál, poslouchal a pokládal otázky.

„Dobře. Bereme na vědomí, že to tak je, ale moc ti nevěříme. Vyprávíš nám zajímavý věci, ale nepředložila jsi jediný důkaz. Kromě těch vysunovacích drápů, ale Denis nám ukazoval zajímavější věci!“

Lass se smutně usmála. „Všechno, co dělám, je míň než umí Denis.“

„Co ještě tě naučily na Atanoru?“

„V podstatě nic. Poslouchaly jsme pohádky a vytahování starších holek. Ty nás někdy učily a někdy šikanovaly, podle nálady. A my je zlobily. To jsou takový hry; účelem je dostat nářez a vzbudit pozornost dozorkyně, aby srovnala velký holky. Pořádný věci mě naučila až sestra. Vypadly jsme z Atanoru, jak začala válka. Ona musela zajišťovat práci na jižním pobřeží a já jí pomáhala. Najednou jsem zčista jasna byla velká holka.“

„A tak už to zůstalo.“

„Přesně. Pošle mě, abych šla kam chce a udělala tam, co chce. Neptá se mě, co chci já. Vlastně, nechci nic.“

„Nikdy jsi nic nechtěla?“

„Maličkosti. Nic zásadního. Až teď. Bude se divit.“

Lass chvíli zadumaně zírala do ohně, než pokračovala:

„Jedna z mých povinností je starat se o Program rozvoje. Každá žena by se co nejdřív měla vdát, porodit děti a vychovat je. Ve válce nás hodně padlo, je třeba nahradit mrtvé. Žádný problém, každá se chce vdát, nebo má promyšlené důvody, proč to nejde. Jenom mne se to nikdy netýkalo.“

„Proč?“

„Genetika. Příbuzenská plemenitba. Když už bych si někoho vzala, měl by to být někdo skutečně z velké dálky. Za starých časů se některé WZ daly oplodnit jinými bytostmi než lidmi. Byly to pokusy, ovšem. Ale děti z těchto svazků byly velmi zajímavé.“

„Co může být jiné než člověk?“

„Šelma, polobůh, démon, bytost z altisvěta. Jistě, dá to práci vypěstovat vhodné potomstvo. V tomhle světě to možná ani nepůjde. Tak aspoň cizinec.“

Ani dlouho netrvalo, než jim to došlo.

„Vy jste cizinci.“

„Myslíš, že to ostatní budou brát taky tak?“

„Na rozdíl od lidí já můžu svůj názor prosadit. Jistě, řada bojovníků bude proti. Je urážka, když jim princeznu zprzní cizinec.“

„Kdežto někdo z nich by mohl?“

„Ani náhodou. Žádný se neodváží ani v nouzi. Ovšem, kdybych skončila, pak už mě může osexovat kdekdo. Někteří by vám byli vděční...“

Ted podrážděně zafuněl. Ta vyhlídka se mu nelíbila.

„Od chvíle, kdy se WZ stane ženou, musí začít počítat E-bilanci. Totiž, pokud chce něco dělat. Příjem a výdej energie. Ne, Panna nemusí. Co zvládne to zvládne, co nezvládne, nemá šanci. Žena někdy ano a někdy ne, podle toho jak je na tom. Naučíš se to vycítit. Když ti E klesá, najíš se, vyspíš, medituješ. Když klesne drasticky a není šance ji získat, necháš se osexovat od schopnýho nabíječe. Třeba Gairda. Nebo od více kusů. Nebo...“

„Ale to je hrozné!“

„Pro tebe je hrozné vyspat se s nějakou holkou?“

„No, ale... to je něco jiného! Když se mi líbí...“

„Já nemám právo, aby se mi někdo líbil?“

„Chápu. Ale zní to tak... bezcitně!“

„Já taky nemluvím o činnostech nějaký patnáctky. Na začátečnický pokusy ti bohatě stačí, co máš. Ale na skutečně závažný činy, který pohnou klenbou nebeskou, prostě sílu potřebuješ. Svoji, svých milenců, jejich děvčat, až nakonec celýho cowenu. Proto se organizují orgie. Mladí si hezky užijí, WZ si vezme jejich sílu a mrští ji, kam je potřeba.“

„Začínám chápat. Ty bys to dokázala?“

„Ani náhodou.“

„Ale zkušená čarodějka ano?“

„Jistě.“

„Třeba s tou partou, co je tady? Co by s nimi provedla?“

Lass přimhouřila oči. „Především by vyřešila nedostatek děvčat. Například změnila pohlaví některých vhodných osob.“

„To vážně jde?“

„Změnit kluka na holku a naopak je lehčí než změnit na tygra.“

„To vážně umíš?“

„Ne. Ale tuším, jak se to dělá. Zhruba stejně jako změna nehtů na drápy, jen potřebuješ víc E. Technické podrobnosti... no, to je jedno.“

„Takže, kdybys byla žena, tak bys to zkusila?“

„Nevím. Možná bych začala uvažovat. Někdy je změna vzhledu výhodná.“

„Dokázala bys vypadat jinak?“

„Jestli myslíš iluzi, ano. Pokud transformaci, ne. Drobné korekce vzhledu bych dokázala, ale já nepotřebuju vypadat přitažlivě.“

„Tak to mi řekni... vážně bys dokázala být ještě hezčí?“

Zasmála se. „Tím myslím třeba... kdybych šla do cizího města. Sleduj!“

Jak seděla, začala se zvolna měnit. Na vojáka v uniformě, jednoho z těch, co se bavili s Čikim u brodu. Asi si ho zapamatoval.

„Teda, to umíš dost!“

„Maličkost. To je jen iluze, ve skutečnosti se neměním.“

„Dobře. Změnila ses na muže, dokonce vojáka, kterého jsi nikdy neviděla. Takhle bys změnila muže na ženy?“

„Ne! To bych udělala dokonale, se všemi příslušnými orgány, aby si mohli v té podobě hrát. Spousta kluků se na svůj první milostný zážitek nechala změnit. Pokud měli známou čarodějku. Jiným to kámoška udělala naschvál, aby si taky něco užili. A tak všelijak...“

„Ale to jsi nezažila osobně!“

„Ne. Pořád se o tom mluvilo.“

Ted a Donald vnímali její slova rozdílně. Ted byl okouzlený. Donald, když pochopil, že on zatím šanci nemá a možná ani nikdy mít nebude, pochyboval.

„Co bych udělala, kdybych byla čarodějka. Dobrá otázka. Například zapálit Oheň a všechny očistit. Měl jsi pravdu, měla bych to umět. Bylo by dobré se zase omýt v posvátném plameni. Je to jediný čestný způsob, jak si ostříhat vlasy. Kdybych nás všechny přelízla, mohli by kluci jen bezmocně zuřit.“

„Nebo tě seřezat.“

„S tím se počítá. Prát se ráda patří k mým... předpokládaným povinnostem. Dávat dobrý příklad ostatním dívkám.“

„Žádné tu nejsou.“

„Taky bych měla vnímat přesuny energie. Pokles, vzestup a tak. Zdá se mi, že se pokles zastavil a začíná opět stoupat. Jenže já to neumím měřit.“

„Je to hodně důležitý?“

„Jo. Dost.“

Chvíli mlčeli a hleděli do ohně.

„No, je pozdě, čas jít spát. Další věc, kterou bych měla umět a neumím, jsou řízené sny. Aby se ti prostě v noci zdálo, co chceš. Dobrá wézetka dokáže každýmu klukovi v noci poslat holku, která se mu líbí. I kdyby to měla být herečka nebo něco, co viděl na plakátě. Třeba ani nemusí existovat.“

„Zajímavý. Škoda, že to neumíš.“

„Trochu smutný pravdy. My malý holky jsme se na Skále moc neučily. Každá si říkala, že má dost času. Když nebude něco umět, buď to našprtá později, nebo se nechá osexovat od schopnýho kluka a vytáhne to z jeho mysli. Nejlepší byl Denis; samozřejmě netvrdím, že s ním všechny šly kvůli tomu, ale byla to součást jeho znalostí. Taky to šlo od jiných, i kamarádek. Mentální spojení jste zažili, to je slabej odvar...“

„A samozřejmě, předvést názorně se to nedá.“

„Já rozhodně ne. Přišla válka, víš? Pořád jsme si říkaly, že se můžeme kdykoliv na Skálu vrátit. Jenže teď už žádný Atanor neexistuje.“

„A kde jsou všechny ty čarodějky?“

Lass jen rezignovaně rozhodila rukama. „Kdekoliv.“

Načež Ted vzdychl a řekl: „Máš pravdu. Půjdeme spát.“

Když se ráno probudil, začal mít pochybnost, zda na něm nezkusila tu svou techniku, protože se mu o ní celou noc zdálo. O kom se zdálo Donaldovi, to nevěděl a ptát se radši nechtěl. Jenom že se probouzeli ztěžka; domorodci vyskočili téměř okamžitě a hned se dali do práce.

Během přípravy snídaně se objevila velká skupina, tentokrát černochů. Vypadali ještě mnohem divočeji: čelenky ze lví hřívy s péry pštrosů, náhrdelníky ze zubů a drápů ulovených zvířat, vlasy spletené do spousty malých copánků a mezi nimi vyholené cestičky. Samozřejmě žádné oblečení; pokud za ně nepovažujeme zdobené nástavce na penis, držící jej ve vztyčené poloze a uvázané ke šňůře kolem břicha. Namísto tetování ozdobné jizvy, vylepšené bílou hlinkou; a ještě všelijaké pomalování. Vypadali vskutku parádně. Pouze dva byli staří, zbytek mladí bojovníci, kterým se říká morani. A patřily k nim taky dívky, hodně mladé, ale s pozoruhodným zájmem se kamarádit s cizími bojovníky.

Lass si je prohlédla a vzdychla.

„Takže dneska večer tady bude veselo. Chcete radu? Pokud se nechcete zaplést do nějakých nepříjemností, vymyslete si důvod a rychle vypadněte. Já se taky nehodlám zdržet. Čímž se zároveň prozatím loučím.“

„Důvod?“

„Oni jsou přesně ti, co jak se napijí, nedodržují zákony. Samozřejmě bych se jim dokázala ubránit, ale nechci s nimi bojovat. Potřebujeme dobré vztahy s Wassongy; to je název jejich kmene. Slyšeli jste o nich?“

„Nikdy v životě.“

„Mocný kmen. Aby byl ještě mocnější, rychle se množí. Například ty holky se chystají na svatbu. Jste v širším výběru.“

„Díky. Ale mohla bys to říct úplně jasně?“

„Dneska večer se tady bude konat velká oslava. Ty tykve, co si nesou na zádech, jsou plné domácího piva a kořalky. Všichni se opijí a budou tančit, až to vyvrcholí orgiemi. Holek je málo, tak dojde na kluky. Pro morany běžný projev náklonnosti; nejsou úchylní, akorát to potřebují minimálně třikrát denně. Tím nástavcem se to dobře dělá za chůze. Holky mají taky zajímavé pomůcky, když jsou všichni bojovníci na lovu nebo ve válce. Netvařte se takhle, jsou to prostě jejich zvyky. Až doposud mě nikdo nežádal, abych se vyjádřila, zda se mi to líbí nebo ne.“

„A líbí?“

„Je to jejich zvyk, ne můj. Já odejdu.“

„Jaké ještě mají zvyky?“

„Ty holky tu jsou proto, aby se nechaly oplodnit. Sexují zhruba od deseti let, vhodný věk na první dítě je dvanáct, třináct. Holka patří svému rodu až do doby, kdy si ji někdo koupí; děti, které mezitím má, patří taky rodu. Rodiče jsou spokojeni, když je často těhotná a s různými muži. Vylepšuje to genetické vlastnosti.“

„Chceš říct, že vědí něco o genetice?“

„Samozřejmě. Nemysli, že jsou hloupí, jsou stejně vzdělaní jako vy. Hodně starších žen dokáže číst v mysli, alespoň částečně. Spousta čarodějek různé úrovně; dlouhá léta se zúčastňovaly akcí, tak se něco naučily. Kolik umějí ty malé, samozřejmě netuším.“

„Taky dobrý. Museli jste každýho něco učit?“

„Ano, byla to povinnost. Jejich velekněžka Assama jim poručila nasbírat co nejvíc informací. Kromě jiného je autorkou teorie, že duše budoucího dítěte vzniká v těle matky po částech, ze semene různých mužů, takže pro dítě je blahodárné, když má co nejvíc otců. Z vašeho hlediska asi blbost, ale oni na to mají rozličné důkazy. Možná to opravdu funguje, nevím.“

„Chceš říct, že půjčují svoje holky každýmu, kdo přijde?“

„Nemyslím. Ale určitě každému, kdo vyniká schopností v boji, chytrostí, statečností... zkrátka každému lepšímu. Týká se to i vás. Odmítnutí neberou moc dobře, zvlášť když jsou opilí. Mohli by se urazit.“

„Aha. Takže máme neodkladnou práci a musíme domů.“

„Moudré rozhodnutí.“

Lass oznámila, že po snídani odjede. Všichni to vzali na vědomí; jak se to líbilo Wassongům, se nikdo neptal. Pak se pánovitě rozhlédla a ukázala na Teda a Donalda: „Vy! Měli byste se co nejdřív vrátit do Srubu a čekat na další pokyny. Myslím, že to bude důležité!“

„Dobře, odjedeme!“ souhlasil Donald.

Proti příkazu čarodějky nebylo odvolání. Takže se najedli, nasedli na koně a vyrazili domů. Armini souhlasili, ještě jim dali jídlo na cestu.

Větší část dne jeli po neschůdných cestách, občas se museli prosekávat, koně vést či táhnout, takže jejich řeči se skládaly převážně z nadávek; až v poledním žáru ulehli do stínu, kouřili a diskutovali.

„Začínám pomalu chápat,“ řekl Donald, „Jak došlo k tý pitomý vraždě. Jak to viděl ten farmář, jak ta holka a co Lawrence...“

„Fakt?“ uplivl Ted koutkem úst.

„Jestli mu chodila taková holka po dvoře, vůbec se nedivím, že ji přitáhl k sobě do postele.“

„Já se zas nedivím, že ho Lawrence za to podřízl.“

„Ale! Takže souhlasíš, že ho zabil?“

„Teď už jo. Kdo by ublížil Lass, zaslouží nůž do srdce. Alespoň kdybych to já měl rozsoudit.“

„Ještě řekni, že se ti ta malá líbí!“

„Čerta starýho. Nemysli, že nevím, co je zač. Řekla to ostatně sama. Žádná domácí slepice. Naštěstí mám rozum...“

„To jsem rád. Nerad bych viděl, kdyby Terry tahal kudlu a vrážel ji do tebe. Nebo ještě někdo, kdo si myslí, že mu patří.“

„Nepatří nikomu. Je čarodějka.“

Donald nespokojeně zamručel. „Není čarodějka. Sama to řekla!“

„Nedostudovaná. Což neznamená, že si nemůže školu dodělat.“

Donald se tvářil ještě hůř. „Zašels někdy v Indiopolisu do bordelu? Kde která holka tam tvrdí, že bývala tanečnicí na Atanoru. Čarodějkou ne, to by musela nějak dokázat. Vykládají o tom všelijaký podrobnosti...“

„To, co povídala Lass, mi připadá docela věrohodný. Nevytahuje se...“

„Zkrátka ses zabouch. Myslíš, že ti ji dají?“

„Tak daleko jsem ještě nemyslel...“

„Nedají, hlídají si ji jako vzácný poklad. Může všechno, jenom ne ztratit panenství, jak jsem správně pochopil. Zvlášť ne s tebou!“

„Na druhý straně, jestli chtějí, aby ji oplodnil cizinec...“

„A podělil se o ni s co největším počtem spolumanželů.“

„Taková ona není!“

„Akorát všecky její kamarádky. Moc nedej na to, že je panna; třeba má jiný zvyklosti, který ještě nepředvedla. Aby ses nedivil!“

„Hele, víš co? Nemohl bys to nechat na Lass samotné?“

„Chceš říct: na Lass a na tobě!“

„Já s ní nic nemám. Armini jsou banda zatracených bláznů a jejich zákony ještě větší hovadina než ostatní. Zabít člověka proto, že se mu líbí jejich holka, to je přece... to už není možný ani nijak nazvat!“

„Vždyť říkáš, že s ní nic nemáš!“

„Já to myslím jen tak, všeobecně.“

„No proto.“ Donald se odvrátil a zmlkl.

Za chvíli promluvil Ted: „Ačkoliv... je tady možnost.“

„A jaká?“

„Kdyby člověk složil tu přísahu. Stal se jedním z nich.“

„A zabíjel. Jako oni.“

„No právě! Kdyby tolik netoužili po krvi...“

„Jenže jsou divoši a jiní už nebudou. Zapomeň na Lass a všecko ostatní, Tede. A co nejrychleji, než se stane nějaký neštěstí.“

Ted zprudka kopl do kamínku, který mu ani trochu nepřekážel. Neodpověděl; ani Donald už nic neřekl. Od té chvíle nevyslovil žádný z nich jméno Lass ani nic, co by ji připomínalo.

Vrátili se do svého srubu, šťastní, že je po nesnesitelné štrapáci a že si lze zase odpočinout.

Odpočívali přesně čtyři dny. Potom se objevil jeden z výrostků a oznámil, že Sylvio, Čiki a další přiženou zítra ráno dvanáct krav, vhodných na prodej. A už v tom zase lítali.

Přes řeku přešli tentokrát s trampy dva: Čiki ve svém parádním kostýmu a Sylvio v rozdrbaných texaskách, živě připomínajících ustrojení Lass; možná to byly tytéž. Mladí si rádi šaty půjčovali bez ohledu na to, jak jim padnou. Vojáci je vpustili do pevnosti a poručík Morris jim přišel vstříc, poněkud v povznesené náladě, takže jednání bylo trochu zdlouhavé.

„Já kašlu na všecky příkazy a povinnosti!“ křičel poručík v soukromí své kanceláře, když jej tam Ted a Donald navštívili, „Všecky zákony a příkazy jsou jenom blbost a hovadina, chápete? Každej, kdo vymejšlí blbý nařízení, by se měl pověsit za koule do průvanu!“

„Co ti vlastně udělali?“

„Tohle!“ Glenn vytáhl ze zásuvky jakýsi tlustospis a udeřil jím o stůl, „To je statistická ročenka kriminalistické ústředny za minulý rok. Dočetl jsem se v tom, že za poslední rok bylo v Arminu spácháno čtyřistadvanáct vražd. Z toho dvaašedesát jich udělali domorodci! Dvaašedesát ze čtyři sta dvanácti! To je... to je...“

„No dobře. A co je na tom zvláštního?“

„Že těch dvaašedesát je důvodem k tvrzení, že všechnu zločinnost v zemi mají na svědomí Armini! Honíme je a bílý vrahy soud pouští na svobodu!“

„A co ti na tom vadí? Ty seš přeci bílej!“

„Ale... u všech ďasů, copak nechápete, jak s náma všivě zametají? Za toho vašeho zatracenýho Lawrence McGilla – jen nepovídejte, že jste ho neviděli! – mi vynadali jako klukovi. A že oni nechytí polovičku svých vrahů z bílejch vrstev, to je každýmu jedno. To se ví, takovej domorodec se chytá lehko, stačí se zeptat, kdo měl proti tomu mrtvýmu nějakou starou pomstu a už jsou doma. Armini si holt zatraceně moc potrpěj na vyrovnaný účty, v tom to je!“ Glenn kopl do židle.

„Mají už takovej zvyk.“ řekl Donald pokojně.

„Jo. Naše policie vyšetřuje úplně jednoduchým způsobem. Je někdo mrtvej? Tak se zeptejte, kterýmu Arminovi v poslední době něco udělal. Když se takovej najde, chytnou ho a vytlučou z něj přiznání. Pokud se nepřizná sám, protože ti blázni se chlubí svými vraždami! Považují to za čestné řešení, zabít každýho, kdo je jim proti mysli! Blázni! Blázni!“

„A ty bys nechtěl potrestat chlapa, kterej ti svedl holku? Odpustil bys mu?“

„Ke všem čertům, tisíckrát si to ten chlap zasloužil, už jenom za to, že jsem se tím musel zabývat já! Oni mají pravdu a nikdo to nechápe líp než já; ale copak můžu něco dělat, když zákony mluví proti nim?“

„Za císařství si každý zjednal spravedlnost sám. Jenže vznikla z toho krevní msta.“

„A co děláme my, to není krevní msta? Máš dlouhý vlasy a pleť víc opálenou než my, tak seš nepřítel a pověsíme tě za cokoliv. To jsou zákony; ale je to taky podle spravedlnosti a práva? Je správný takhle uvažovat?“

Donald mu položil ruku na rameno: „Glenne, tobě se nelíbí být vojákem, viď?“

Glenn Morris se k němu otočil. „Nenávidím to! Šel jsem do armády proto, že jsem chtěl být už jednou konečně pánem, ne jenom chudákem, do kterýho si každej kopne. Teď pánem jsem, to jo; každej mě poslouchá jako hodinky, bojí se přede mnou špitnout! Jenomže když se podívám do zrcadla, vidím prase! Prase, který jenom žere a chrápe a tu a tam si uprdne, víc nic! Člověk se ztratil v uniformě. Prase s výložkami nadporučíka!“

„Poručíka, pokud dobře vidím...“

„Zrovna dneska jsem se dozvěděl, že mi přidají jednu hvězdičku. Tak to oslavuju. Nevidíte, jak jsem veselej? Napijte se přeci se mnou, chlapci! Kdybych pil sám, roztřískal bych všecky zrcadla, abych to hnusný uniformovaný prase neviděl!“

Z Glennových očí vytryskly slzy; vypil už zřejmě hodně a jeho úvahy, jakkoliv bystré, tím byly ovlivněny. Stál u okna a slzy mu tekly po tvářích. Donald mu nalil skleničku pálenky a Glenn ji do sebe beze slova obrátil.

„Nemáš to lehký.“ řekl Ted soucitně.

Mladý náčelník Sylvio zůstal zatím dole na dvoře a čekal na svoje pány. Čiki si od něho vzal dovolení zajet do města a vyhledat tam přátele; chtěl se domluvit se starostovým synem Brucem ohledně psa, neboť se už dohodl na arminské straně s jedním psím náčelníkem. Sylvio mu to dovolil, sedl si na zem a mlčky, nepohnutě čekal. Sedět a nehnutě čekat je mistrovským kouskem arminských bojovníků, cvičí se v tom od malička.

Přišla k němu skupina vojáků a poddůstojníků, všichni už maličko namazaní a vyzbrojení láhvemi. Všimli si Armina, napřed se ho trochu lekli, ale pak usoudili, že jim nemůže ublížit a vzpomněli si, proč tady je. Obklopili ho.

„Hele mladej, napiješ se s náma?“ řekl četař, který jim zřejmě velel, „Na zdraví našeho pana plukovníka!“

Sylvio se zarazil. „Já... nesmím pít, pane!“ řekl mírně.

„Nesmí! On nesmí, hele ho! Doma chlastaj jak protržený a tady najednou nesmí! Víme, co jsou divoši zač!“

„Skutečně nesmím, pane. Je zakázáno dávat alkohol Arminům, přece víte...“

„Tak? Ty mě budeš učit zákony? Hele ptáčka! My tady zastupujeme zákon, rozumíš? My jsme zákon! Opakuj to!“

„Vy jste zákon, pane!“

„A zákon ti poroučí, aby ses napil, když je to na zdraví našeho pana plukovníka! Pan plukovník se loučí, proto nám všem dal napít! I tobě, i když seš špinavá arminská tlama a nezasloužíš si to. Tak to vypij!“

„Já... já nesmím, pane! Zakazuje mi to i naše právo...“

„Hele, jejich právo! Tak poslechni, mladej, buďto vypiješ tuhle sklenici, nebo ti vrazím do břicha bajonet! Vyber si!“

Sylvio zaváhal. Dostal rozkaz chovat se za každou cenu přátelsky. Nechat se zabít ožralým poddůstojníkem se mu rozhodně nechtělo. Mlčel a nedělal nic; jeden voják vytáhl bajonet a opřel mu ho o břicho.

„Nepije! Tak mu rozpárej střeva!“ smál se četař. Voják zatlačil; hrot bajonetu se vtlačil do opálené chlapcovy kůže velmi hluboko a jen proto, že byl dost tupý, ji neprotrhl. Sylvio odvrátil hlavu a zavřel na vteřinu oči; myslel, že už je po něm. Vojákům to stačilo, aby propukli v hurónský řehot, plácali se po ramenou a hýkali veselím.

„Tys myslel, že tě fakt rozpářem? Bože, to je pitomej kluk! To nevíš, že se to nesmí, když tak dobře znáš zákony?“

Sylviovi spadl ze srdce kámen; současně si uvědomil, že se před nimi znemožnil, když dal najevo strach. „Ty smíš všechno, pane. I zabít!“ řekl tiše a nenávistně.

„Správně díš, hochu. Já smím všecko. A když ti poručím, abys to vypil, tak to vypiješ. A já s tebou – na bratrství! Víš, že odmítnout přípitek na bratrství je urážka? Za takovou urážku bych tě opravdu zabil!“

Sylvio hleděl nejistě z jednoho na druhého. Pak přikývl; voják mu vložil do ruky sklenici a nalil pálenku.

„Já jsem Bob,“ řekl četař a přiťukl si s ním, „A ty?“

„Sylvio.“

„Tak – hup tam s tím!“ Četař vypil svoji sklenici jedním douškem; Sylvio se nemohl nechat zahanbit, krom toho byl strašně zvědav, jak jejich alkohol chutná. Vypil to naráz jako četař a myslel, že mu to v tu ránu spálí hrdlo; sotva popadal dech a zdálo se mu, že to nepřežije.

„No vidíš, jak ti to jde! A ještě do druhý nohy, ať nepajdáš...“

„Já... já nemohu!“ zasípal Sylvio, ale nikdo na to nedbal, každý něco povídal a nikdo nikoho neposlouchal.

„Tak – vejdi do života mého a nečiň tam nic zlého!“

Sylvio odevzdaně vypil druhou sklenici.

„A už seš tam a teď si dělej, co chceš,“ smál se četař Bob, „Jak je ti, kluku? Už ti otrnulo?“

„Jo... je mi dobře.“ řekl Sylvio. Nebylo mu dobře a cítil, že to zdaleka není v pořádku; ale mohl to říct jim?

„Tak vidíš, jak se s tebou dá krásně hovořit! Každej říká, jaký jsou Armini divoký bestie, a ty seš docela příjemnej a milej kluk! Jen mě na tebe mrzí, že tak blbě vypadáš. Copak nemůžete vypadat jako normální lidi?“

„Ale... já snad jsem normální?“ namítl Sylvio opatrně.

„Ale běž! Nechtěl bys pořádný šaty místo těch rozdrbanejch hadrů? Nechtěl bys třeba takový, jako mám já?“

„Ale... to je vojenská uniforma!“

„No ovšem! Přesto bych ti jednu dal. Co vy na to, hoši?“

„No... máme nějaký navíc,“ řekl účetní ze skladu, „Za toho kluka, co před tejdnem natáhl brka, třeba... uštknul ho chřestýš!“

„A padla by tomhle klackovi?“

„Vybral bych. Kompletní mundúr?“

„Jo. Akorát beze zbraně, samozřejmě. A bez nárameníků.“

„Mohlo by bejt. Chceš, mladej?“

Sylvio už měl zkušenosti s jejich laskavostí. Pokrčil beze slova rameny, což si vyložili jako souhlas.

„Tak jdem. Koně tady nikdo neukradne. Jsme v pevnosti, tady se nekrade!“

Sylvio cítil, jak se mu v těle rozlévá teplo od alkoholu, na jaký nebyl zvyklý. Chlapi ho postrkovali sem tam, aniž dost jasně chápal, co od něho vlastně chtějí; tušil nějakou zradu, ale zároveň chápal, že tohle je jejich projev přízně. Armini taky nezacházejí s cizinci zrovna jemně. A kdykoliv se pokusil o nějaký (chabý) protest, nalili mu další sklenici.

Účetní odemkl sklad a vstrčili Sylvia dovnitř. Ochotně svlékl kalhoty, být nahý mu vyhovovalo. Natáhli mu trenýrky, pak tričko a ponožky. Takové ustrojení by mu docela stačilo, už nic nechtěl; ale dostal vojenské kalhoty a blůzu, a všichni mu pomáhali zapnout všechny knoflíky a zdrhovadla, kterých byla spousta a se kterými si nevěděl rady. Pak dostal ještě sako; to už se dusil vším, co má najednou na sobě, cítil leda touhu všecko to shodit nebo alespoň se v tom vymáchat v řece. Nedovolili, samozřejmě; sehnali mu těžké hřmotné boty, sice jezdecké, ale stejně připomínající bagančata. Naštěstí mu padly, na to účetní dbal; přesto po delší době by si v nich rozedřel nohy, neboť kromě ručně šitých bot z kůže zatím žádné obutí nenosil.

Pak mu dali čapku – a při tom jim značně vadily jeho dlouhé vlasy. I když mu jeden pramen nedávno uřízl Terry Windsor-Grey, zbylo jich ještě dost.

„Chlapče, tohle by nešlo; tak voják nesmí vypadat! Musíš se dát ostříhat, chápeš? Ostatně, to je zákon...“

„Ale... podle našich zákonů...“ zalkal Sylvio.

„Už zase začínáš? Už dlouho jsme se asi nenapili. Tady máš – a zapomeň na všecky vaše blbý zákony!“

Sylvio byl ve stavu, kdy poslouchal slepě všechno, co mu kdo nařídil. Vzal sklenici a vypil ji, aniž uvažoval nad smyslem svého počínání.

Bob spokojeně přikývl: „Sežeňte někdo pucifouse! A ty pojď...“

Vojenský holič byl sice taky namazaný, ale dostavil se ochotně, jakmile se dozvěděl, oč jde. Sylvio upadl na židli a dva chlapi ho pro jistotu drželi, aby se nekácel; četař do něj nalil další sklenici kořalky, ta ho spolehlivě otupila. Holič zapjal svou mašinku a ochotně a rád vyrobil Sylviovi na hlavě tradiční vojenský sestřih; ne že ho ostříhal dohola, zbyly trapné stopy porostu od čela k temeni, ale s původním stavem se to těžko dalo srovnat. K jeho cti budiž řečeno: snažil se a nechtěl mu ublížit. Do Arminu přišel s úmyslem živit se svým řemeslem, ale byl povolán na vojnu, kde byly jeho úkolem preventivní sestřihy proti vším. Doufal, že až mu vojna skončí, otevře si salón někde ve městě.

„Kolínskou?“ otázal se úslužně po výkonu funkce.

Sylvio něco nesrozumitelného zabručel.

„Studniční,“ rozhodl Bob, „Je nalitej jako kára. Polejte ho, ať se může na sebe aspoň podívat!“

Polili ho vodou; dva ho zvedli a přistrčili k zrcadlu. Sylvio se na sebe zadíval a řekl: „Tebe neznám. Ale když chceš, napijem se spolu...“

„Panebože, on se nepoznává! To seš ty, troubo, copak nevidíš?“

„Jo. To jsem já. A kdo je tamto?“ ukázal Sylvio do zrcadla. Bylo dost veliké, aby si nevšiml rámu; možná považoval vojáčka naproti za někoho, kdo se sem dívá oknem.

„Radši se napij!“ řekl mu jeden voják a narazil mu čepici na ostříhanou hlavu. Sylvio se napil už dost ochotně.

Vyvlékli ho zase na dvůr. Sylvio šněroval sem tam a jevil zřetelnou tendenci padnout na zem a spát; to mu ovšem nehodlali dovolit, nechtěli přijít o zábavu. Tahali ho po dvoře, mluvili na něho, pošťuchovali ho; chlapec už otupěl úplně a nechal je dělat, nač si vzpomněli.

„Poslechni, vzbuď se, ty ožralo!“ třásl s ním četař, „Nevidíš, že sem jde sám náš pan major?“

Major, který se měl stát velitelem pevnosti, už rezignoval na všechno. Ze všech jeho životních snů a plánů zůstalo jen pomyšlení na láhev, která byla jeho denní normou, a klidný spánek; přes den v křesle, v noci na polním lůžku. Nezajímal se o kariéru, politiku, obchody, majetek, ženy ani zábavu; jedinou jeho potřebou byla trocha jídla (i bez toho by se nakonec obešel) a už zmíněná flaška. Svoje povinnosti plnil, když bylo třeba. Jinak nechával vše na Glennu Morrisovi, a ten ho na oplátku s ničím neobtěžoval.

Major nebyl opilý; vlastně nebyl opilý nikdy, pouze usínal, když svoji láhev dopil. Přišel k vojákům, prohlédl si hroutícího se Sylvia a prohlásil moudře: „To je domorodec! Co tady dělá?“

„Najali jsme ho jako nového stopaře, pane majore,“ vysvětlil četař; postavil se na to do pozoru a tvářil se vojensky.

„Proč je opilý?“

„Oslavuje přijetí k pluku, pane.“

„Aha.“ Major se obrátil a odešel; není jasné, vzal-li na vědomí Sylviovu existenci a souhlasí s ní, či nikoliv, leč muži usoudili, že je to v pořádku.

„Ty ožralo, ještě nám děláš ostudu!“ šťouchal četař do bezvládného chlapce, „Tak řekni něco!“

Sylvio neřekl nic; po paměti natáhl ruku po skleničce, ale nikdo mu žádnou nedal.

„Namočte ho do koryta pro koně!“ nařídil četař.

Koryto bylo dost velké, Sylvio nikoliv; vešel se tam celý a studená voda ho trochu probudila. Chvíli sebou nekoordinovaně škubal, pak se posadil a vykulil oči: „Co... co je? Co jste to se mnou udělali?“

„Hele, přeci jenom žije! Udělali jsme z tebe pěknýho a docela přijatelnýho kluka. Co říkáte, chlapci?“

„Jo, vypadá fajn!“ přisvědčili ostatní.

Sylvio si prohlédl mokrou uniformu; pak si sáhl na hlavu.

„Vy jste... vy jste mě ostříhali.“ konstatoval.

„No, však sis o to dlouho žebral...“ smál se holič.

Sylvio se vymrštil z koryta; mokré šaty však poněkud obtížily jeho údy, alkohol jim dával lehkost – takže dohromady namísto pružného doskoku dopadl na zem jako žok a rozplácl se jim pod nohama. Vojáci se rozchechtali; Sylvio vyskočil a pokusil se vrhnout na četaře, ale nastavili mu nohu a on se natáhl, jak široký tak dlouhý.

„Jen pomalu, hochu,“ poplácal ho četař po rameni, „Napřed se vyspi z opice; pak ti to třeba půjde líp...“

Sylvio ztratil energii, která mu ještě zbyla; zvedl se sice na kolena, ale oči měl kalné a kymácel se jako třtina ve větru. Dva vojáci mu pomohli posadit se a opřít o koryto.

„Poslechni,“ řekl jeden, „Až to uvidí poručík, bude řádit. Ti dva lovci určitě nebudou rádi, že jsme jim opili jejich honáka. Že bysme radši...“

„No jo,“ souhlasil četař, „Ten už je stejně tak tuhej, že s ním nic není. Zvu vás na skleničku, pánové...“ Načež krokem nikoliv rovným odkráčeli.

Když trampové prodali dobytek a dostali peníze (štědře a bez obtíží), vyšli ven a uviděli Sylvia sedět u koryta; hlavu měl zvrácenou dozadu a z úst mu vycházelo pískavé chrápání.

„No nazdar,“ řekl Ted, „Táhne z něho jako z kořalny. Který dobytek mu ale dal napít, co?“

Glenn Morris obešel Sylvia kolem dokola. „Řekl bych, že si s ním požertovali mládenci z posádky. Jestli zjistím, který to byl, přetrhnu ho vejpůl. Co s ním uděláte?“

„Sylvio!“ oslovil ho Donald, „Hej, vstávej!“

Sylvio nereagoval. Donald jím zatřásl; teprve to probralo chlapce natolik, že otevřel oči a pochopil, kdo s ním mluví. Pokusil se vstát.

„Ano... náčelníku?“ ptal se zpitoměle.

„Co se to s tebou stalo? Cos dělal?“

Sylvio otevřel pusu; pak si všiml naslouchajícího poručíka a jeho ruce se rozkmitaly v rychlém a dost nepřesném rozhovoru. Trampové znali z posunků jen velmi málo, tak Donald řekl zostra:

„Nech toho a mluv normálně! Můžeš říct co bylo, poručík ti hlavu neutrhne!“

„Pil jsem s vojáky... dali mi pít alkohol, i když jsem jim řekl, že to nesmím udělat. Hrozili mi smrtí...“

„Tos jim asi špatně rozuměl.“ řekl Donald.

„Ne, pane. Hrozili mi, že mě probodnou bajonetem!“

„Říkám, žes jim špatně rozuměl!“ zvýšil hlas Donald.

„Ano, náčelníku.“ zjihl Sylvio, „Špatně jsem jim rozuměl a myslel jsem, že mě chtějí zabít, když se nenapiju. Potom... špatně jsem jim rozuměl, tak mi dali tyhle šaty a...“

„Chápu. Omluv se poručíkovi.“

„Za co?“ V Sylviových očích blesklo vztekem.

„Opil ses v prostoru kasáren a dělal jsi výtržnosti mezi jeho vojáky. Je tvou povinností poprosit za odpuštění.“

Sylvio se pomalu spustil na kolena a sklonil čelo ke Glennovým botám. Ten překvapeně ustoupil o dva kroky.

„Takhle ne. Opakuj po mně: Odpusťte, pane poručíku, že jsem se nechoval, jak jsem měl!“

Sylvio, stále s pohledem upřeným do země, zabručel:

„Odpusť, poručíku. Nechoval jsem se, jak jsem měl.“

„To je v pořádku.“ řekl Glenn dost rozpačitě.

„Podej mu ruku!“

Sylvio neochotně, ale přece jenom napřáhl ruku. Glenn Morris ji stiskl a dodal: „Taky se ti omlouvám, chlapče. Moji vojáci nevěděli, jak se k tobě mají chovat.“

„To... je v pořádku.“ řekl Sylvio, rudý hanbou.

„Teď jdi připravit naše koně!“ nařídil Donald.

Sylvio taky věděl, že koně není třeba připravovat, ale šel k nim. Glenn jej sledoval zaraženým pohledem. „Z toho můžou být pěkný nepříjemnosti! Ten kluk je bez sebe vzteky a nenávistí; a vy jste ho ještě nutili, aby se omluvil, ačkoliv za to mohli moji vojáci...“

„To je naše věc, Glenne. Ty si to vyřiď se svými vojáky, já to vyřídím s tím klukem. Bohužel, k takovým střetnutím bude asi docházet častěji a musíme zajistit, aby to proběhlo v klidu.“

„Já jim zvednu mandle!“ sliboval Glenn, „Zjistím si, kdo to byl a dám jim mimořádnou strážní službu, holomkům...“

„Správně. My dáme Sylviovi taky něco takovýho.“

Rozloučili se a šli ke koním; Sylvio nasedl první a toužil už, aby byli pryč z toho proklatého místa. Vyrazili ven z pevnosti a zamířili k městu.

„Tak aby bylo jednou provždy jasný,“ řekl Donald, „Za všecko, co se stane na týhle straně hranice, můžeme my a budeme se za to omlouvat, chápeš, Sylvio? Na druhý straně hranic seš pánem ty a za vzniklé incidenty se budou omlouvat vojáci. Je ti to jasný?“

„Ty jsi náčelník a máš pravdu,“ řekl Sylvio, „Ale není to spravedlivé! Je mojí povinností se pomstít...“

„Kašlu ti na to, co je spravedlivé a co ne. Nemělo se to stát; ale co se pomsty týče, povoluji ti pomstít se stejným způsobem, jakým jsi byl uražen. Můžeš četaře a ty druhé opít a zhyzdit je, pokud to dokážeš!“

„Urážky se v Arminu smývají krví!“

„A už dost! Žádný urážky, žádná krev a žádná pomsta. Vzájemně jste se omluvili a podali si ruce. Tím jsi ztratil právo se mstít! Rozumíš?“

„Ano.“

„No proto. A teď pojedeme do města.“

Sylvio jel celou cestu mlčky a nic zvláštního nedělal. Ve městě jeli rovnou do dvora k Steinbacherovi a uvázali svoje koně vedle hřebečka, na němž přijel Čiki. Abraham je čekal a okamžitě se objevil, jakmile sesedli.

„Už vás čekám! Byl tu ten váš chlapec a přinesl něco, nad čím mi zůstává rozum stát. A ten voják... další domorodec? Vypadá zvláštně!“

„Ten si tady sedne a prospí se trochu,“ řekl Donald, „Než uzavřeme obchod, nikam nechoď, nic nedělej a s nikým nemluv!“

Sylvio se posadil ke koním, opřel se hlavou o zábradlí a skutečně usnul. Byl zvyklý poslouchat nadřízené na slovo.

Trampové vešli dovnitř. Donald, který byl pokladníkem, položil na stůl svazek bankovek a rozhrnul je rukou.

„Dneska ne zlato?“ usmál se Steinbacher.

„Dneska zlato nemáme. Ale peníze snad platí i tady.“

„To jistě! Ale nejdřív vám ukážu tu věc, co mi přinesl ten kluk. Vlastně ji přinesl mýmu synovi. Směšná záležitost... mému Icikovi jsou tři roky a tohle mu nemůžu dát, nejspíš by se tím podřízl!“

Vyňal ze zásuvky stolu krásnou zdobenou pochvu z kůže, z níž vyčnívala modře se lesknoucí rukojeť vykládaná různobarevným dřevem; vytasil tu zbraň a chlapci spatřili oboustrannou čepel zprohýbanou do vlnovky, také tak modře lesklou. Donald zkusil ostří – bylo jako břitva.

„Podle popisu to bude malajský kris; posvátná zbraň, jakou používají lidojedi a takové národy...“

„Taky si to myslím. Je to prý dar Arminů mému synovi; já ovšem nechápu, na co mu bude, protože můj syn bude obchodníkem jako já a do boje se určitě nikdy nedostane...“

„Může s tím krájet chleba.“ řekl neutrálně Ted.

„Není to ani tak zbraň, jako spíš odznak,“ řekl Donald, „Ten kris by měl tvého syna chránit, kdykoliv se setká s Arminy. Je to znamení jejich přízně a ochrany; od téhle chvíle můžeš projít celým světem a žádný ti neublíží.“

„No ne! Ani lupiči?“

„Pokud budou Armini, tak ne. Jejich lupiči se považují za povstalce proti vládě, okrádají jenom nepřátele. A ty jsi napolovic Armin!“

Steinbacher se smál; zastrčil kris zpátky do pochvy a položil na stůl.

„Měl by sis to pověsit nad pult. Kupující by dostali hned větší úctu před takovou zbraní a neodvážili by se tě zkoušet šidit...“

„Ještě nikdy mě nikdo neošidil! A pokud ano, pak s mým vědomím. Někdy je lepší nechat někoho jednou zvítězit, abys ho pak stokrát mohl porazit!“

„Chytrej!“ Donald položil ruku na peníze, „Copak bys nám dneska mohl prodat užitečného za tyhle peníze?“

„S dovolením – spočítám je.“ Obchodník se chvíli probíral tučnými prsty v bankovkách, pak se laskavě usmál. „Dneska žádný seznam?“

„Možná bychom si vybrali jen tak... co potřebujeme.“

„Minule jste u mne mimo jiné koupili takovou věc... je to něco jako past na škodnou. Užitečná do domácnosti, ale má jednu zvláštnost. Nejde na odbyt tam, kde je, a lidé po ní velmi touží tam, kde být nesmí. Smím se zeptat, jak se to líbilo tam, kam to přišlo?“

„Moc. A ty bys nám prodal další pasti na škodnou?“

„Za tyhle peníze by jich mohlo být šest. I s... návnadou. Pokud...“

Trampové se domluvili pohledy. „No... kdyby to bylo pořádně zabaleno, aby se to po cestě nepoškodilo...?“

„Dáme na to vhodný kožený pytel. Pověsí se k sedlu a ty věci obložím dřevitou vlnou, aby... třeba necinkaly.“

„Předvídavé. Vojáci jsou napití a kromě toho viděli, že jsme byli v pevnosti... navrch by se mohly dát nějaké pokrývky...“

„Platí?“ Steinbacher položil ruce na peníze.

„Platí.“ řekl Donald a obchodník bankovky shrábl.

„Půjdeme se podívat dozadu do skladu,“ řekl a vedl je tam. Bylo tam několik pušek, šest z nich Steinbacher podal trampům, nechal jim je vyzkoušet a prohlédnout. Když souhlasili, s jejich pomocí je zabalil a uložil do pytle, vhodného k zavěšení na koně.

„Já bych ještě takovou... zvláštní věc,“ řekl Ted, „Já vím, stejně nezbylo na... chtěl bych dát někomu malý dárek. Tak jsem jen chtěl vědět, kolik by to stálo.“

Donald se zatvářil pochybovačně. „Hele, já jdu uklidit ty věci. Ty se tady zatím domluv!“ řekl, vzal pytel a šel.

„Záleží na tom, co to je – a pro koho.“

„Pro dívku. Možná to bude trochu zvláštní, ale chtěl bych jí koupit... něco na oblečení. Ale není tady, aby si to mohla vyzkoušet. Chtěl bych... znám její postavu. Trochu.“

„Třeba by ty peníze stačily i na to. Chtěli jste položit nahoru nějaké... oblečení. Tak že by to bylo ono...?“

„No – snad. Tak především kalhoty... máš jezdecké kalhoty pro dívku?“

„Je tady hodně žen, co nosí kalhoty. Pojď se podívat, co by se hodilo.“

Ted trochu váhal; nejvíc se mu líbily jedny džínsového materiálu i střihu, ale vyšívané na stehnech parádními ornamenty. „Bylo by to moc drahé?“

„Nebylo.“ řekl Steinbacher a odložil je stranou.

Ted vybral bílou blůzku s krajkovým límcem a rukávy, rovněž s drobným vyšíváním a pestrý šátek, který se mohl uvázat na hlavu i na krk; potom ještě sukni, jaká byla toho roku v módě v těchto zapadlých končinách.

„Měly by být ještě boty; ale tady jsem v koncích. Armini nechodí v botách našeho střihu, šijí si je sami a nejsou na takové zvyklí...“

„Myslím, že vím, jaké chceš. Dostal jsem jen jediný pár, jsou ze semišové kůže, mají podpatky a dají se na ně nasadit i ostruhy, když jedeš na koni. Boty pro opravdovou dámu...“

Ted nad tím vším kroutil hlavou. „Na tohle asi nemám...“

„Pro dobré zákazníky udělám vždycky dobrou cenu! Podívej, vydělal jsem trochu na těch... pastích. Tohle ber jako... určitý druh odměny za zprostředkování dobrého obchodu. Neboj se, já neprodělám!“

„Děkuju.“ řekl Ted.

„Já děkuju. A až budete zase něco potřebovat, stačí mi poslat seznam... něco jako objednávku. Seženu během čtrnácti dnů všecko; třeba přímo z Kingtownu. Nejdéle do měsíce, pokud to budou nějaké speciality. Vím, o co je kde zájem. Například, kdyby byly potřeba nějaké knihy nebo jiné písemnosti. Někteří moji přátelé se v tom vyznají...“

„Knihy?“ Ted si představil Terryho s knihou a usmál se.

„Nevěříš? Tvoji přátelé za řekou čtou velmi rádi a touží po vzdělání! Je ovšem obtížné získat knihy legálně. Ale když pošlu seznam... Platit je možno dokonce přímo v dobytku. Mám přátele, kteří obchodují s dobytkem!“

„Vyřídím na patřičných místech.“

„Jen jedno malé upozornění. Pasti na škodnou... by neměly tvořit hlavní a jedinou položku v objednávce. Chápeš?“

„I to vyřídím. Ale kdyby přece jen byly zapotřebí?“

„Musel bych se poradit se svými obchodními partnery. Není to tak lehké. Řekl bych vám to... někdy jindy.“

„Dobře. Děkujeme...“

„Já děkuji. Prodávat je radost obchodníka...“

Sylvio ještě spal, když se na dvoře objevil Čiki. Přiběhl velmi rozradován, neboť se přátelsky pobavil s místní partou. Už zapomněli na původní třenice a chovali se k němu téměř s úctou, což mu dělalo dobře.

„Páni, Sylvio! Ty vypadáš!“ zarazil se.

Sylvio otevřel oči. „Vím, co chceš říct. Neříkej to!“

Čiki došel k němu a posadil se naproti. Hbitě uvažoval a bylo mu to vidět na obličeji. „Chceš projít nepozorovaně mezi bělochy?“ nadhodil.

Sylvio trochu překvapeně vykulil oči.

Na rozdíl od něho by se Čiki s chutí nechal ostříhat a vychutnal si hodně velký poprask kolem změny vzhledu. Vymýšlel, kdo by mu to mohl udělat a jak by to zdůvodnil; na pár možností už přišel.

„Tuším chápu, co máš za lubem! Chceš odejít na sever, do měst bělochů! Najdeš si tam práci, budeš chodit do jejich škol a... získáš si postavení a majetek! To je chytrý! Seš už velkej, mohlo by se to podařit!“

„Chtěl... chtěl jsem zemřít.“ řekl Sylvio hluše.

„Proč? Jít na sever je lepší! Bezva nápad, Gaird a všichni určitě budou souhlasit! Taky bych to udělal, ale mě by táta přerazil! Ale tys seš tak odvážnej, chytrej, statečnej...“

„Ale – bylo to jinak!“

„To nikdo neví!“ V Čikiho očích doutnaly potměšilé ohýnky.

Sylvio vzal jeho ruku do své. „Řekneš jim to tak, jak... jsem to vymyslel? Řekni, že jdu na sever, do škol a potom do zaměstnání. Navážu tam spojení s našima... a podám o sobě zprávu. Řekneš to všem?“

„Jasně. A co... Marii?“

„Marii taky. Až zbohatnu a budu pánem, vrátím se. Řekni jim to. Budu pracovat, od rána do večera; a až budu moct, potom se vrátím.“

„To bude krásný!“

„Smečku... až budete volit novýho náčelníka, řekni jim, že si přeju, abys to byl ty! Fakt! Byl jsi dvakrát mezi lidma a pokaždý ses vrátil... v pořádku! Nikdo se víc nehodí, aby velel ostatním!“

Čiki potřásl hlavou. „To nepůjde, Sylvio. Kdybych to udělal...“

„Copak? Neříkej, že máš nějaký plány!“

„Kdybych řekl, co chci udělat... Například bych vzal do smečky dva kluky odtud z města. Bruce a Joea. Pro začátek. Možná i Joeovu ségru.“

„Ty ses zbláznil!“

„Jednou přijde den, kdy je vezmu k nám za řeku. Třeba i do vesnice!“

„Víš, co ti naši udělají?“

„Nepochybuju, že bude průšvih, jen co to řeknu. Hlavní je, aby nikdo neublížil jim; samozřejmě je budu bránit...“

Sylviovi začaly jiskřit oči. Hlavní ideou ovládající všechny Arminy je bezbřehá paranoia, ale snoubí se s touhou konspirovat, přestrojovat se, pronikat do cizího prostředí a plést se do věcí, po kterých jim nic není.

„Kam až si troufáš s nimi zajít?“

„Kam to půjde. Sleduju Teda a Donalda; nejsou naši bojovníci, ale nejsou ani nepřátelé. Bruceovi a Joeovi se taky zamlouvají. Kdyby byli jako oni, a kdybych třeba já taky trochu... slevil...“

„Chceš se nechat ochočit?“

„Proč ne? Mají tady školu; co kdybych do ní začal chodit?“

„Co neumíš a oni jo?“

„Nemusím říkat, co všecko umím!“

Sylvio chvíli promýšlel různé možnosti. Konečně řekl:

„Je to tvoje hra. Udělej, jak myslíš. Já ti přeju, abys vyhrál.“

„Já tobě taky!“

A zrovna v tu chvíli přišel Donald.

„Náčelníku,“ oslovil ho Sylvio, „Dovol, abych se s tebou a s Tedem rozloučil. Odcházím na sever.“

„Proč? Kam? Jak? To z tebe ještě mluví kořalka?“

„Rozhodně ne! Chtěl jsem to už dávno, ale....“

Když je dohonil Ted s balíkem šatstva, byli zrovna uprostřed diskuse, co by bylo nejlepší udělat. A už to nevypadalo jako úplný nesmysl.

„Podívej,“ nakreslil Donald do prachu plánek, „Nejdřív se stavíš u kováře Angela v jeho srubu. Zeptáš se ho, jestli něco nepotřebuje; kdyby, ať pošle některýho ze starších kluků. To už se nějak domluvíte.

Ale pozor: tadyhle je farma dona Alvara Bonigy. Neměl bys ji minout; má spoustu dobytka, pořád potřebuje schopný honáky a snad tě přijme, když nás připomeneš. Slouží u něho i pár domorodců, to se domluvíte. Jestli budeš po cestě vystupovat jako demobilizovaný voják nebo Armin, který sloužil jako stopař, je na tobě. Hlavně se snaž bejt nenápadnej...“

„Jasně. Určitě toho využiju.“

„Problémy budeš mít s papírama. Ve městě je určitě budeš potřebovat, ale Boniga by ti mohl pomoci. Když řekne, žes ty svý ztratil nebo ti je ukradli, budou policajti chvilku nadávat, ale pak ti vystaví nový, na jaký jméno si budeš přát. Ale ne, abys mu to řekl hned první den!“

„Neboj, spěchat nebudu. A budu chytrej... jako stepní šakal!“

„Seš dobrej. Tak se tam drž...“

Dali mu všechno, o čem si mysleli, že bude potřebovat. Ale pušku ne; on ji ani nechtěl. Řekl: „Já už se o sebe postarám!“

Vzal to rovnou do stepi. Dívali se za ním.

A věděli: od této chvíle se začne u ohňů šířit legenda. O mazaném a statečném náčelníku Sylviovi, který se vychytrale nechal ostříhat a vypravil se na sever. Zmizel a nikdo neví, kde je; ale je tam a bojuje za nás. Každý správný kluk si bude přát být jako on.

Hlídka u brodu byla napitá natolik, že si z trampů dělala jenom šprťouchlata; všichni je znali a bez diskusí pustili.

„Hele, příště přijdu k vám do pevnosti!“ vybízel je Čiki, „Ostříháte mě tak bezvadně jako Sylvia?“

„Ani náhodou! Víš, jak velitel zuřil? Proč se neostříháš sám?“

„Protože nesmím! Bohové by ode mne odvrátili svou tvář a všichni démoni mě strašně potrestali!“

„Nás by potrestal nadporučík Morris! To je horší!“

Přejeli brod a byli v bezpečí. I stezka už byla prosekaná líp než poprvé.

U srubu předali Čikimu pytel s puškami.

„Sejdeš se někde s Lass? Vzal bys jí něco?“ ptal se ho Ted.

„Ale Lass nebydlí u nás! Je v horách s...“ zaváhal.

„Se svou rodinou?“

„Ona rodinu nemá. Akorát ségru...“

„Ale můžeš jí to donést?“

Čiki ještě nikdy v jejich sídle nebyl. Čarodějkám se předvídavě vyhýbal; když ti chtějí prospět, obvykle nastanou problémy. Ale teď byl plný odvahy.

„Jo. Zanesu jí to.“ slíbil.

Errata:

30.05.2021 11:41