Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Galerie

Když Taťána skončila, poděkoval jsem jí za její příběh. A podle slibu jsem jí pak vyprávěl historii Evropy a Ruska, jak se odvíjela po jejím odchodu ze Země. Začal jsem výsledkem Druhé světové války, kde Rudá armáda navzdory strašlivým ztrátám rozdrtila armády Německa a zastavila se až v Berlíně, kde Hitler skončil sebevraždou. Evropa pak přešla do studené války, kterou Rusko prohrálo a nechybělo mnoho a byl by to jeho konec, ale pak se přece jen vzpamatovalo.

Pokračoval jsem vlastním příběhem, který začal utkvělou touhou osvěžit si vzpomínky z dětství a skončil na Boxduroy. A tak jsem tady a sižulové mě učí svým vědám.

Zatímco jsem povídal, Taťána se věnovala zákuskům. Poslouchala pozorně a přitom... o dámě se nemá říkat, že se cpe, ale tohle slovo sem pasovalo. Proboha, jak to dělá, že netloustne? A ruské ženy jsou tím pověstné! Za mlada krasavice k pohledání, později báryšni jako sudy!

Pak mi to ale došlo. Ovrósje!

Nedovolí nikomu ztloustnout nad míru. Taťána bude už pořád mladice krasavice, pružná jako proutek, i kdyby spořádala denně celou husu! Co by za tohle daly naše české ženy a dívky!?! To by bylo něco pro ně! Možná by upsaly duše čertům! Vždyť – jak jsem zaslechl kdysi v televizi – každá mívá největší přání – ne pořádného chlapa, ani nejdražší francouzskou kosmetiku, porsche v garáži a luxusní dovolenou na Jadranu, ale – »žrát a nepřibrat«!

„Chcete se vrátit na Zem?“ zeptala se mě na konec.

„Naznačili mi, že se vrátím,“ ujistil jsem ji. „Určitě tu měli už víc lidí ze Země a skutečnost, že tu jsme v současné době jen tři, jen svědčí o tom, že se ostatní postupně vrátili. Nebo pro to existuje jiné vysvětlení?“

„Máte na Zemi příbuzné?“ zeptala se mě.

Vypočítal jsem jí rodinu a další příslušníky příbuzenstva.

„Raději počítejte s tím, že je už nikdy neuvidíte,“ řekla smutnějším hlasem. „Já už bych se mohla na Zem vrátit, nikoho tam nemám, ale ani po tom netoužím. Ale vy... počítejte raději s tím, že se budete smět vrátit, až vymřou všichni, o kterých jste se mi tu zmínil. Ano, vrátilo se na Zem už víc lidí. Ale dovolují nám vrátit se pouze do jiné historické éry, než ze které jsme sem přišli. Tak, aby nás na Zemi už nikdo nepoznal.“

„Vážně?“ myslím, že jsem trochu zbledl.

„Vážně,“ přisvědčila. „Mají pro to důvody. Nikdo vám pak neuvěří, že jste déle než jeden lidský život strávil na Boxduroy, nikdo vám neuvěří ani že nějaká Boxduroy existuje. Dnes se svět mění více než jindy, takže až se vrátíte, vůbec nic tam nepoznáte. Lidi, úroveň civilizace... jako by do dnešního světa lovec mamutů přišel. K čemu mu je mistrovství při zpracování mamutoviny?“

„Když se ale naučím současnou zdejší vědu, nebudu si na Zemi připadat jako lovec mamutů!“ namítl jsem.

„A kolik z navrácených na Zemi zdejší vědu uplatnilo?“ zeptala se mě. „Problém je, že k tomu dnešní svět nemá nejmenší předpoklady. Není na co navázat. Boxduroy má zkrátka úplně jinou civilizaci, zdejší technika není s naší slučitelná. Výsledkem je, že všichni, kdo se na náš svět vrátili, dožili v lepším případě jako anonymní poustevníci. Nikdo je nezná. Vím o výjimce, kdy se navrátilec pokusil vzepřít a uplatnit zdejší vědu na Zemi i po návratu. Ale jak dopadl? Ano, stal se známým, ale nepodařilo se mu uskutečnit zhola nic. Lidé ho uznávali jako umělce, ne jako schopného technika. V technice na Zemi proslul spíš svými neúspěchy. Jeho pokusy se nedařily. Úroveň lidské vědy byla v té době příliš nízká, neměl na co navázat. Silová pole se nedají používat bez dostatečné energie, síla tažných zvířat na to nestačí a co mělo lidstvo? Plachty, větrné mlýny, dnes i elektřinu, parní a benzínové motory, ale ani to nestačí. Bez anihilátorů bojujeme s nedostatkem drahé energie. I atom, jak říkáte, využíváme přes obyčejnou páru! Dřív to bylo ještě ubožejší. Lidé jeho technické nadání obdivovali, ale to bylo všechno. Naštěstí se dal na dráhu uměleckou a v tom oboru se proslavil víc. Dodnes ho uznávají v Itálii aspoň jako umělce.“

„Známý?“ podivil jsem se. „Kdo by to měl být?“

„Leonardo da Vinci.“

Přiznám se, Taťána mi nasadila pořádného brouka do hlavy! Takže zdejší sižulové dovolují lidem návrat na Zem až když to vlastně nemá smysl? Nač se potom učím jejich vědu, když mi po návratu nebude k ničemu?

Ano, ale ještě něco jiného mi ihned vyskočilo v hlavě. Leonardo da Vinci! Člověk, který předběhl dobu, ale právě proto se mu nepodařilo skoro nic. Něco mi na tom ale nehrálo. Vždyť i Leonardo měl při návratu na Zem ovrósje! Zemřel v neobvykle vysokém věku, ale neobvykle jen podle pozemských měřítek. Cožpak mu ovrósje přestalo sloužit? Umínil jsem si, že to musím za každou cenu zjistit! Kdyby ovrósje na Zemi selhaly, bylo by chybou se vracet! Ale teď to řešit nebudu, to počká, až se vrátím. Sižul Blizgůt mi to jistě vysvětlí a kdyby nechtěl, přemluvím sižula Dechnakara, aby mi nic nezatajil! Bude se to přece týkat jeho vědy a to žádný opravdový vědec neodolá!

Taťána viděla, jak jsem zvážněl a možná i proto, aby mi zvedla náladu, nabídla mi, že si budeme tykat. Rusové to znají, na rozdíl od anglosasů, a když máme podobný osud... a ona přece je natolik starší, že mi to snad může nabídnout.

Souhlasil jsem a zapili jsme to zdejším vínem. Potom jsem se jí ale zeptal, čím se tady na Boxduroy zabývá ona.

„Chceš to vidět?“ podívala se na mě šibalsky. A když jsem přikývl, navrhla mi menší výlet, kde se dozvím, co ji tu zaujalo.

Vstali jsme oba z divanů, Taťána je nechala rozplynout a požádala o jeden brual pro oba. Nastoupili jsme vedle sebe jako kdybychom seděli v autě, až na to, že před námi nebyla kovová kapota, ale průhledná bublina, odkud byl podstatně lepší výhled. Zajímavé! Sižul, který mě dovezl k Blizgůtovi, i Blizgůt, když mě učil používat brual, mě nikdy nenechali sedět vedle sebe. Vždy jsem seděl vzadu, ten první mi nevytvořil ani sedačku. A přitom to šlo, aby cestující v brualu seděli pěkně vedle sebe!

Svěřil jsem to Táně, ale podívala se na mě šelmovsky.

„Nevíš, že se rozměry brualu přizpůsobí tomu, co má přepravovat? Dva cestující mohou sedět za sebou nebo vedle sebe, jak se to hodí. Pro brual je výhodnější protáhlejší tvar, ale když chceš uspořádat hromadný výlet, nech lidi seřadit do dvojstupu a budeš potom řídit vzdušný autobus.“

„Jak ses to ale dozvěděla?“ ptal jsem.

„Od svého učitele, sižula Prinófda.“

„Ale proč to sižul Blizgůt neřekl mně?“

„Asi jsem měla galantnějšího učitele!“ mrkla na mě.

„Nesmysl, sižulové nejsou chlapi ani ženské,“ namítl jsem. „A víš, že se to teď rozmáhá i na Zemi?“

„To snad ne!“ mračila se. „Jak se to může rozmáhat, když my lidé třetí pohlaví nemáme!“

„To platilo v době, kdy jsi tam žila,“ usmál jsem se trochu trpce. „Dnes se rozmohla móda, že chlapi chtějí být ženskými a ženské chtějí být muži a dávají se předělat na opačné pohlaví, čímž vlastně vzniká pohlaví třetí a čtvrté. Staré národy to znaly odedávna, třetímu pohlaví říkaly »eunuch« a dělaly to také, jen mnohem jednodušeji.“

„To nechápu!“ zavrtěla hlavou. „Aby chlapi toužili stát se eunuchy? A co ženské? Jak ty se mohou stát chlapem?“

„Chirurgové dovedou hodně,“ pokrčil jsem rameny. „Bývá to někdy užitečné. Dokáží třeba vytvořit úplně nový obličej. Když člověk při nějaké nehodě přijde o celou tvář, kus kůže mu někde, kde to nevadí, třeba z břicha, odříznou, našijí to na obličej a vytvarují z toho třeba nos, tváře nebo rty. Takový člověk se pak nemusí schovávat před ostatními a žije si dál, jako kdyby se mu nic nestalo.“

„To bych pochopila,“ přikývla. „Ale měnit si pohlaví..? A mohou mít takoví ...předělaní... i po tomhle děti?“

„To sice ne, ale lékaři vyhoví i takovým přáním.“

„Čím se to ale liší od nechtěného zmrzačení?“

„Jen tím, že je to chtěné,“ vzdychl jsem si. „Ta operace je přitom drahá, ale kdo dobře zaplatí, má co chtěl.“

„Jenže to jsou vlastně mrzáčci a ještě za to platí!“ namítla. „U sižulů je třetí pohlaví normální, je jich většina, jenže u nich je to normální. Někteří se starají o děti, zbývající se mohou věnovat vědě... věnují se ti eunuši na Zemi aspoň něčemu užitečnému, když už se zbaví... toho...?“

„Nedávno vyhrála soutěž zpěvaček vousatá zpěvačka,“ řekl jsem. „Je to sice pořád ještě nezvyklé, ale – jde to.“

„Svět se mění k horšímu!“ vzdychla si. „Válek a jiného šílenství jste se nezbavili a jen další nesmysly k nim přidáváte?“

To už jsme doletěli na místo, bylo to jen půl kilometru, to by se dalo ujít i pěšky. Cílem byla vysoká skála a v ní jeskyně.

Vchod do Tániny skalní galerie

„Já sem pěšky chodím,“ přiznala. „Je to pěkná procházka a nemám důvod spěchat. A teď – vítej v mé galerii!“

Pozvala mě do poměrně úzkého vchodu, kde se na naši počest rozsvítilo světlo, jakmile jsme se přiblížili. Vstoupil jsem zvědavě. Pojem »galerie« ve mně budil očekávání, které se mi nějak nedařilo s Taťánou spojovat.

Ruská dělnice – a umění?

Jenže stačilo pár kroků a byl jsem rád, že jsem neřekl své pochybnosti ani v telepatii. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou.

Jeskyně začínala krátkou chodbou, vytesanou do skály. Pak se rozšířila do velké prostory. Stejně jako u pravoúhlé vstupní chodby i tady bylo znát, že jeskyně není přírodní, ale uměle vytvořená. I tady byly všude pravé úhly, jen strop byl klenutý do oblouku. Stěny však byly rovné, kolmé – ale byly pokryté obrazy. Jenže – co obraz, to úžasné, mistrovské dílo!

„To jsi všechno malovala ty?“ obrátil jsem se na ni užasle.

„Všechno,“ potvrdila mi to. „Když začneš naproti, tam jsou moje nejstarší pokusy, to mi to ještě moc nešlo. Tady je to zhruba zprostředka a nejnovější obrazy jsou v následující místnosti. Tady už jsou všechny stěny plné, a raději jsem si udělala další galerii.“

Málo platné, zíral jsem. Obrazy v této katedrále umění byly typicky ruské. Některé zobrazovaly krajiny, step, lesíky bílých bříz, široké řeky, na jiných byly ruské dřevěné budovy, jaké tam na mnoha místech najdete dodnes, spatřil jsem tam i obrázek, který skvěle dokresloval Taťánino vyprávění – zasněženým lesem jede starodávná parní lokomotiva a osvětluje hustou chumelenici před sebou velkým reflektorem... a vpravo na skále opravdu na okamžik vyvstala nelidská tvář...

„Mít na hlavě klobouk, smeknu!“ ujistil jsem Táňu. „Kde ses to naučila? U kterého mistra?“

„Naučil mě to můj učitel Prinófed,“ řekla hrdě. „Sám má podobnou zálibu. Naučil mě, jak mám nastavovat barvy a šířku paprsku v brůňgemuži a jak s ním zacházet. Zkusila jsem to a taky se mi to zalíbilo. Nechceš se to taky naučit?“

„Radši ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „V předmětu kreslení jsem nikdy nevynikal, spíš naopak.“

„Já jsem tomu také přišla na chuť až tady,“ řekla. „Na Zemi jsem o brůňgemuži nikdy ani neslyšela. Jako dcerka kulaka jsem měla úplně jiné záliby a později jako dělnice jsem byla ráda, že i s Igorem žijeme z ruky do úst. Kdoví, jestli něco takového na Zemi existuje! Malíře jsem si vždycky představovala se štětci a prkénkem na barvy.“

„Tak to ale na Zemi je,“ ujistil jsem ji.

Zavedla mě do druhé galerie. Na konci první haly byla úzká chodbička a za ní druhá hala stejné velikosti. Tady bylo obrazů méně, byly jen napravo od vchodu a prozatím nepokrývaly ani celou stěnu.

Taťána mi ukázala malířský nástroj brůňgemuž. Uvědomil jsem si, že něco podobného se používá i na Zemi. Pistolový tvar je výhodný a neujal se jen u zbraní. Ten tvar mají i pozemské nástroje, různé páječky, elektrické šroubováky a vlastně i stříkací pistole, jednodušší pozemská verze brůňgemuže. Zdejší nástroj měl několik vylepšení, zato opravdu podstatných. Daly se na něm nastavovat nejen šířka stříkaného paprsku, ale i všechny možné odstíny barev, které nástroj sám vytvářel.

Barvy nevznikají chemickou, ale fyzikální cestou, podobně jako barvy křídel motýlů. Dáte-li dvě průhledné mikrodestičky na vypočítanou vzdálenost od sebe, odrážející světlo se zbarví na přesnou barvu – lépe řečeno, mezera mezi destičkami je fyzikálně naladěná na určitou vlnovou délku a odráží tedy jedinou barvu. Tak fungují i destičky na povrchu motýlích křídel. Má to jednu výhodu. Fyzikální barvy jsou neuvěřitelně stálé. Pozemské barvy časem oxidují, jejich barevný odstín se mění, proto jsou obrazy starých pozemských mistrů dnes tím tmavší, čím byly původně světlejší, neboť nejčastěji používaná běloba stářím černá. Zato barvy motýlích křídel zůstávají stálé po tisíciletí. Na Zemi se sice žádní motýli tak dlouho nezachovali, ale na Boxduroy mají celé muzeum motýlů. Nejstarší kus – mimochodem dávno vyhynulý – je asi sto osmdesát tisíc let starý. A vedlejší muzeum uchovává stejně staré obrazy. Měli bychom je co nejdřív navštívit, prý to stojí za výlet!

Brůňgemuž stříká na podklad průhledné pojivo a rozptýlené mikrodestičky. Ztuhlé pojivo má odolnost jantaru, obrazy mohou přečkat statisíce let jako nové. Takže ani v umění na obyvatele Boxduroye nemáme! Jsme zkrátka barbaři!

Taťána mi nadšeně vykládala, jak snadno se s tím nástrojem pracuje, ale já jsem si přitom uvědomoval, jaká strašná musí být pro malíře návrat na Zem. Když si tam nesmí vzít brůňgemuže, je vlastně bezruký. Pozemská věda a technika je na sestavení toho nástroje dodnes krátká a přeorientování na nedokonalé pozemské barvy a štětce je tak bolestivé, že přechod překoná jedině génius.

Proto byl Leonardo da Vinci tak ojedinělý!

Pochopil jsem, proč se Taťáně na Zem nechce...

Errata:

22.07.2021 13:39