Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nečekané poslání

Takto asi bylo Bohu – když svět stvořil

a když poznal, že jej stvořil – k utrpení...

(Jaroslav Vrchlický – Satanela)

Dlouho jsme se však malbami netěšili.

„Jsi ještě u Rusky?“ ozvalo se mi znenadání v hlavě. Poznal jsem telepatii sižula Blizgůta.

„Jsem,“ odpověděl jsem mu. Abchré telepatie je telepatické spojení na největší dálku, kam se na ni hrabou mobily!

„Počkej tam na mě,“ požádal mě telepaticky a rychle se ode mne odpojil.

Obrátil jsem se na Taťánu, ale předešla mě.

„Chtějí se mnou mluvit moji sižulové,“ oznámila mi. „Mám se i s tebou okamžitě vrátit domů.“

„Také mě právě telepaticky oslovili,“ sděloval jsem jí na oplátku. „Něco nám asi chtějí!“

„Tak pojďme!“ souhlasila. „Něco se děje, tohle jsem tu ještě nezažila.“

Prvním sálem galerie jsme proběhli klusem a zakrátko jsme vybíhali z jeskyně. Před ní Taťána požádala o brual, nasedli jsme a vyrazili. Bylo to jen půl kilometru, brual to zkrátil na pár vteřin. Přistáli jsme přímo do Taťániny bubliny fepriti, ale když Taťána brual zrušila, byli jsme v jejím prázdném obydlí. Taťána vytvořila dvě sedačky pro nás a dvě na kraji fepriti, střed zůstal volný.

Netrvalo dlouho a přímo stěnou do fepriti prolnula mléčná bublina. Prskla a zmizela a uprostřed stál vysoký sižul.

„Vítám tě, učiteli Prinófede!“ přivítala ho Taťána.

„Přiletí ještě Blizgůt,“ odvětil a sám se klidil stranou.

„Co se děje?“ zeptala se ho Taťána.

„Hned se to dozvíte!“ ujistil Prinófed ji i mě.

V té chvíli prolnula dovnitř další mléčná bublina a když zmizela, stál tu i sižul Blizgůt.

„Jsme tu všichni, začni!“ vybídl Blizgůt Prinófeda.

„Bude to pro vás asi šok,“ varoval nás Prinófed předem.

„Nestraš je a mluv!“ okřikl ho Blizgůt. „Čas letí!“

Oba, já i Taťána jsme zpozorněli. Nebude to nic obvyklého, vyjadřoval její napjatý pohled.

„Musíte se oba okamžitě předčasně vrátit do vašeho světa,“ pokračoval Prinófed.

„I když jsem vám přece říkala, že se vrátit nechci?“ namítla nesměle Taťána.

„Tentokrát vás potřebuje váš svět,“ pokračoval Prinófed. „Škoda, že jste tu jen tři. Bylo by vhodnější, kdyby vás bylo tisíc, tři je příliš málo.“

„Myslíte i Pierra?“ ptala se Taťána.

„Ani on nesmí zůstat stranou,“ ujistil ji Prinófed. „Abyste věděli příčinu, ve vašem světě nastala katastrofa. A co je horšího, pořád se to stupňuje. Proto vás tam pošleme. Naši průzkumníci se hromadně vracejí, jejich úkol ve vašem světě skončil, dále už to bude vaše věc.“

„Co se vlastně stalo?“ přerušila ho netrpělivě Taťána.

„Ve vašem světě nastala katastrofa,“ opakoval Prinófed. „Je to příliš závažné, než abychom to zvládli. Přišli jsme o tři čtvrtiny měničů hmoty a energie inakirídelů a o část inspektorů. Vrátíte se výjimečně s veškerou naší podporou s úkolem zachránit co nejvíc katastrofou postižených lidí.“

„Co se, proboha, stalo?“ žádala Taťána vysvětlení.

Jediný snímek asteroidu (Boxduroy liziklit)

„Země se srazila s asteroidem,“ řekl místo Prinófeda naplno sižul Blizgůt. „Ve vašem světě je nepředstavitelný zmatek. Podle všech známek zahynula i polovina našich průzkumníků, ostatní jsme vybídli k návratu. Jejich přítomnost tam ztratila smysl. Teď to bude váš problém.“

„Vaše průzkumníky stahujete zpět na Boxduroy a nás tam klidně posíláte?“ vyčetla mu Taťána.

„Nebudeme vás posílat do centra zkázy, kde zahynuli naši inspektoři,“ ujistil nás Blizgůt. „Budete mít jiný úkol. Výjimečně vám ponecháme i naše prostředky a přidáme k nim řízení gehurů. Ano, budete si řídit i tunely. Vaším úkolem je přivézt ze Země na Boxduroy co nejvíc vašich krajanů. Životní podmínky se na Zemi neustále zhoršují, brzy tam nebude život možný. Musíte zachránit co nejvíc lidí ze Země. Kdyby se to nepodařilo, váš druh zmizí z vesmíru úplně.“

„Jak se to může ještě zhoršovat?“ namítl jsem. „Dobře, do Země narazil asteroid. Možná přitom zahynuly miliony, možná i pár miliard. Ale aby se to ještě zhoršovalo?“

„Odhadujete to špatně,“ řekl Blizgůt. „Ano, náraz asteroidu zahubil naráz miliardy, ale to není všechno, probudil i vulkány. Supervulkán Yellowstone a pokryl Severní Ameriku kobercem sopečného popela. Z toho kontinentu se už žádný náš průzkumník neozval. Bylo jich tam málo a všichni zahynuli. Na opačné straně světa vybuchl podobný supervulkán Aira u Japonska. Obrovská vlna smetla Čínu a západní pobřeží Ameriky, Japonsko zmizelo úplně. Ani odtud se nikdo z našich nevrátil.“

Zkáza Japonska (Boxduroy liziklit)

„A co Afrika?“ zeptal jsem se.

„Tam udeřil asteroid,“ pokračoval Blizgůt. „Právě tam je zkáza absolutní, nemá cenu zdržovat se hledáním. Uvědomte si, postačí zachránit sto tisíc jedinců, aby váš druh nevyhynul. Pokud jich zachráníte víc, tím lépe, ale zřejmě nedokážete zachránit ani zlomek těch, kdo jsou v této chvíli naživu. Nemá smysl ztrácet čas jednotlivci. Asteroid i vulkány vyvrhly do ovzduší obrovské množství prachu, který všude zacloní slunce. Na Zemi nastalo příšeří a kde ještě není, tam brzy bude. Pod prachem zahynou rostliny a s nimi všechno živé. A aby toho nebylo dost, lidé si to sami zkazili ještě víc.“

„Je vůbec možné to ještě víc zkazit?“ nevěřil jsem mu.

„Je,“ přikývl Blizgůt. „Vrchol zařídili barbaři, bylo jich na Zemi ještě příliš mnoho. Když se odmlčela velitelství armád, pochopili to někteří jako zahájení války a do té zkázy odpálili ještě stovky střel. Jednak zničily, co se dalo, navíc rozesely po celém světě zářící prvky. Záření je neviditelné a přitom smrtící.“

Exploze nad Hamburkem (Boxduroy liziklit)

Uměl bych si to představit. Velitelé na ponorkách jsou vždycky odtržení od reality. Pak se ponorka vynoří, velitel zjistí, že se něco neočekávaného děje a že se nemůže dovolat velitelství. Rozlepí tedy obálku s instrukcemi připravenými pro případ války, nastaví střelám cíle, odpálí je a s pocitem dobře odvedené práce dá rozkaz k ponoření na dno. Dál jeho instrukce nesahají.

„Aha,“ vzdychl jsem si. „Nejdřív asteroid, pak sopky a nakonec termojaderná válka, to je opravdu smrtící koktejl. Máte aspoň nějaké odhady, kolik lidí je v této chvíli naživu a kolik se jich dá zachránit?“

Exploze nad Londýnem (Boxduroy liziklit)

„Severní Ameriku pohřbil supervulkán Yellowstone,“ řekl Prinófed. „Austrálii s Čínou, Indií a ostrovy v Pacifiku spláchl vulkán Aira, Japonsko zmizelo a Afrika je na padrť. Lidé jsou naživu jen v Evropě, v Asii a Jižní Americe. Vy tři jste z Evropy, dostanete na starost kraje, kde to znáte. Pierre Francii, Španělsko a pokud ještě něco stihne, ať si sám vybere. Rusko je příliš veliké, než aby Taťána stihla i něco navíc. Zbývá střed Evropy. Situace je tam ztížená smrtícími zářícími prvky, v Evropě totiž vybuchlo nejvíc a právě těch nejničivějších střel.“

„Umíte ty... smrtící zářící prvky... zjišťovat?“ ptal jsem se.

„Trochu,“ ujistil mě Blizgůt. „V bublině brualu se jich obávat nemusíte, ale nebudete tam jen létat. Když chcete své lidi zachránit, musíte jim umožnit nastoupit k vám do brualu a v té chvíli si můžete vnést záření dovnitř.“

„Něco o tom vím,“ řekl jsem. „Co Jižní Amerika?“

„Je tam pár našich dobrovolníků,“ řekl Prinófed. „Mají ale proti vám nevýhodu. Nejsou tam doma, místní lidé je odliší a pak se před námi schovávají. Nemůžeme je tahat z kdejaké díry, na to není čas. Výhodou je, že je ten kontinent nejvíce stranou. Ničivá vlna od Japonska zničila Tichomořské pobřeží, ale nepřešla přes hory. Z opačné strany zametla pobřeží slabší vlna od Afriky. Nechte nám je na starosti, i Evropa je nad vaše síly.“

„Co s těmi lidmi máme dělat?“ zeptal jsem se. „Jestli nám ponecháte řízení tunelů, pochopil jsem to tak, že je máme posílat na Boxduroy? Co tady ale budou dělat?“

„Tady je ponechte nám,“ řekl Blizgůt. „Postaráme se o ně. Dokážete už pěstovat supujgódy cherypikie?“

„Myslíte abych jim rovnou dával telepatii?“ odhadoval jsem. „Ale to přece nejde tak rychle! Pět až šest za hodinu, víc nedokážu. Přitom jich budou potřebné miliony!“

„Já to neumím vůbec,“ přiznala Taťána.

„Budeme vám je pěstovat,“ slíbil Blizgůt. „Nás je na to víc. Ale musíte je lidem vnutit, aby se s námi domluvili. Stačí po jednom z každé skupiny.“

„Co s nimi chcete na Boxduroy dělat?“ zajímalo mě.

„Soustředíme je do velkých bublin,“ uvažoval Blizgůt. „Tam je dokážeme zásobovat. A pak se uvidí. Teď není čas na detaily, až se zkáza rozšíří, ukončíte zachraňování – zbytek zahyne jako miliardy jiných dosud. Jdete na to?“

„Teď je večer i na Zemi,“ starala se Taťána. „Ve tmě to má jen malý smysl!“

„Až do Evropy vtrhnou mraky sopečného popela, bude tam noc trvale, uvidíš,“ pokrčil rameny Prinófed.

„Dobře, začneme!“ souhlasila s povzdechem Taťána.

„Na první výpravu vás ještě doprovodíme,“ chlácholil ji Prinófed. „Ale jen na první. Překáželi bychom. Ani ne zabíráním místa v brualu, ale naše zkušenosti hovoří, že se nás lidé bojí. Průzkumníci se vždycky drželi v pozadí, ale to tady v brualech nepůjde, tady budou všem na očích.“

„Dobře, jdeme na to!“ rozhodl jsem. „Taťáno, setkáme se v šest večer po akci, ano?“

Taťána Švejka neznala, ale vyloudilo jí to na tváři úsměv.

Jdeme na to!

Rozloučil jsem se s Taťánou povzbuzujícím úsměvem. Pak jsme s Blizgůtem vsedli do brualu, prolnuli stěnou Taťánina fepriti a vystřelili do odpolední oblohy. Brual řídil Blizgůt, ale tentokrát jsem se posadil vedle něho. Podíval se na mě udiveně, možná zvažoval, co si to dovoluji, ale pak to přijal a nic neříkal.

Brual vyletěl do výšky, kde obloha zčernala, zato jsme tam mohli letět nejrychleji. A opravdu, pokud jsem to mohl srovnávat, nechali bychom asi daleko vzadu nejen airbusy, ale i nejnovější interceptory. Neměl jsem tušení, kolik je to Machů. Brual neměl žádné přístroje, bez nichž si palubní desku pozemských letadel nedokážeme představit. Bohužel mě včas nenapadlo podívat se při startu na hodinky, abych mohl spočítat rychlost podle času. Náhle jsme prostě zpomalili, prudce klesli a to už jsem viděl, jak míříme přímo ke známému portálu na úpatí vysoké skály.

Otevření portálu zajišťoval, jak jinak, telepatický příkaz. Blizgůt mi ukazoval, jak jej použít z dálky. Portál nám zasvítil do očí světlounce zelenou září, hlásil připravenost. Pak Blizgůt vydal další povel a ústí portálu nám zmodralo.

„To je signál obsazenosti,“ ukazoval mi. „Znamená to, že jsme jediní, koho gehur pustí. Na druhé straně je fialový zákaz, aby se v portálu nesetkaly dva brualy.“

„Jak by taková srážka proběhla?“ zajímal jsem se.

„Asi nijak,“ odvětil nerozhodně. „Neslyšel jsem o žádném takovém případu.“

Nalétli jsme přímo proti portálu a rychlostí závodního auta vjeli do tunelu. Blik – a byli jsme na druhé straně.

A až teď jsem se patřičně zděsil...

Tohle byl úplně jiný svět, než který jsem opustil!

Strávil jsem v Boxduroy celý rok. Uběhl jako voda a neměl bych ani poznat, že se vracím s jednoročním časovým odstupem. Tenkrát bylo léto, teď opět.

Jenže – tohle je úplně jiný svět, než který jsem opustil!

Má být léto – ale co ty závěje sněhu?

Až zblízka jsem poznal, že to není pravý sníh. Byl šedivý a pořád sypký. Tak se sníh nechová. Však to také není sníh – ale popílek. Vrstva má skoro všude kolem deseti centimetrů, ale bylo už znát, že listnaté stromy rychle usychají. Ani jehličnaté smrky nebyly v pořádku, i když popílek na nich tak nedržel. Jehličí bylo šedivější a rezavé. Popílek vytváří i na jehličí tenkou vrstvičku, která je dusí. Tohle přece žádný strom dlouho nevydrží!

Také potůček byl lemovaný tím zákeřným sněhem. Všiml jsem si, že voda nezmrzla a popílek odplavuje, jenže ho změnila v šedivé bahno, které se usazovalo všude kde to bylo možné. Bez popílku zůstal jen hlavní proud potůčku.

Neočekával jsem, že se ještě mohu vrátit k zaparkovanému automobilu. Klíče jsem měl ještě schované v bublině fepriti, ale nestačil jsem je vzít s sebou, ale nebyly by mi nic platné. Rok tu automobil nemohl vydržet. Jak to nejspíš probíhalo? Pátrací akce, když jsem se nevrátil. Pak našli opuštěné auto, neodvažuji se ani odhadovat, v jakém stavu. Nejspíš je vrátili mé ženě, jistě to byla hrozná scéna. Rok je právě tak doba pro prohlášení nezvěstného za mrtvého, i když se nenajde mrtvola. Jak to asi odhadla Policie? Úmyslné zmizení, nehodu anebo vraždu? Jsem si zcela jistý, že skutečná příčina mého zmizení nenapadla nikoho ani ve snu. Jak by také mohla?

Sižul Blizgůt mi předal řízení brualu, abych se sám rozhodl, kam dál. Vybírám si nejbližší vesnici.

Jsou tam ještě lidé? Vědí vůbec, co se vlastně děje?

Průhledná bublina brualu zvolna klesá na náves mezi staré selské domky. V některých se dokonce svítí, i když to nevypadá na klasické elektrické osvětlení, spíš na světlo svíček. Ale aspoň tam budou lidé! Přistáváme před domkem.

„Počkáš na mě v brualu?“ zeptám se Blizgůta.

„Ano, jen vzlétnu o pět až šest sáhů vzhůru, nechci tu budit rozruch,“ souhlasil.

Vyskočil jsem z bubliny, v ruce měřič záření. Naštěstí nesignalizoval nic, z čeho bych mohl mít obavy.

Jdu zaklepat na okno...

Hospodář došel až ke vratům, aby se podíval, koho to sem čerti nesou.

„Nic nemáme, nic neprodáme!“ řekl místo pozdravu.

„Nic nekupuji, jen se musím něco dozvědět!“ odvětil jsem smířlivým tónem.

„Dotazníky nevyplňujeme!“ odrazil mě i v tomto bodě.

„Chci jen pár lidských slov!“ žadonil jsem dál. „A nemohl byste mi dát aspoň hrnek vody? Mám žízeň.“

Odepřít někomu vodu bylo na vesnici vždycky příznakem otevřeného nepřátelství. Městští lidé už to tak necítí, ale na vsích to respektují. V osmašedesátém roce za »internacionální pomoci« Brežněvových vojsk bylo heslo »Okupantům ani vodu!« výrazem nejhlubšího opovržení. Lidé na vsi to opravdu dodržovali. Média poslušně lokajsky vysílala o »vítání přátel« a zatím – ani vodu!

„Jestli jen to, pojďte dál. Venku by se člověk ukýchal.“

Pravda, kyselý sopečný popílek vyvolával kýchání a slzení očí, ale na analýzy jsem neměl čas ani chuť. Následoval jsem hospodáře do vesnické chalupy, do světnice plné dospělých i dětí.

„Vedu návštěvu!“ oznámil všem.

Pak mi představil všechny přítomné. Byl jsem tedy na čas hostem rodiny Procházků. Kromě Procházkových byly v domku dvě další rodiny. V nejtěžší chvíli, kdy se pozvolna hroutila celá česká a vlastně světová společnost, se některé rodiny spojovaly a doufaly, že nepříznivé období společně překonají. Netušili, že nemají nejmenší šanci. Pro mě to mělo výhodu – poberu všechny naráz. Procházkovi mladší měli dva malé kloučky předškoláky a Frýbortovi tři dcerky, dvě malé a jednu, co už chodila do školy.

„A co jste zač vy?“ obrátil se na mě pan Procházka, když skončil s představováním sebe i přítomných.

Představil jsem se také a pokračoval.

„Byl jsem teď rok v cizině a potřebuji se dozvědět, co se tady v Čechách za mé nepřítomnosti sběhlo. Vím, že se zde stala nějaká katastrofa, ale ne o moc víc.“

„Jo, mladej, vracíte se v nejhorší možný čas,“ politoval mě starý Procházka. Byl tu nejstarší a tak nějak samočinně se ujal úlohy mluvčího. „Ale máte recht. V nejisté době je každému lépe mezi vlastními než mezi cizími.“

„Říkáte – mladej?“ usmál jsem se.

„No jistě, víc byste si rozuměl tady s mladejma,“ ujišťoval mě. „To jste celí vy, mladí! Pořád byste cestovali do cizích krajů, místo abyste se pořádně usadili doma.“

„Kolik je vám let?“ zeptal jsem se ho. „Mám dojem, že jste mladší než já.“

„To vykládejte své babičce!“ zasmál se kysele otec rodu. „Vy že jste mladší? Vám je nanejvýš pětačtyřicet!“

Na okamžik mě tím zarazil, než jsem si uvědomil, že může mít pravdu. Ne že jsem mladší než on, ale vypadám tak. Taťána mě nazvala starším, neboť jsem byl na Boxduroy kratší dobu než ona, ale byl jsem tam už rok a celou tu dobu na mně zevnitř pracoval červík ovrósje. Nejsem marnivý, za celou tu dobu jsem nepotřeboval zrcadlo, ale všiml jsem si, že mi vousy přece jen narostly černější. Nedávno mi skoro najednou vypadaly zuby, ale jen proto, aby mi narostly nové třetí. Připadal jsem si jako malý klouček, jenže dětem vypadávají mléčné zuby jeden po druhém a ne všechny najednou. Skoro týden jsem jedl jen kašičky. Jenže pak se to usadilo a mám zase všechny zuby – a zdravé jako kdysi. Žádná plomba ani kaz! Díky, ovrósje!

„Nekoukejte se na mě, jak vypadám,“ mávl jsem rukou. „Raději mi řekněte, jak vidíte současné poměry v Čechách. Za ten rok, co jsem tu nebyl, se Čechy změnily, že to tu nepoznávám.“

„Až mi vysvětlíte, proč to chcete vědět,“ opáčil trochu nevrle pan Procházka. „Proč zrovna od nás. Neříkejte, že jste si toho všiml až tady, kde dávají lišky nejen dobrou noc, ale už i podávají pac. Proč jste se nezeptal někoho už dřív, cestou sem?“

„Obávám se, že mi pravdu neuvěříte,“ povzdychl jsem si. „Znáte kamenného Satanáše a Pekelnou bránu?“

„Ty jsou přece tady, v Podhájském lese!“ podivil se pan Procházka, odkud to mohu znát.

„Co mi řeknete, že jsem přišel právě tou bránou?“ vysypal jsem na ně pravdu jako uhlíř putnu uhlí. V současné situaci už je lepší začít s pravdou, bez kamufláží.

„Že to je blbost, ta je přece na skále jen naznačená!“ vložil se do hovoru Procházka mladší.

„Většinou máte pravdu,“ přikývl jsem mu na to.

„Většinou?“ chytil se toho nezvyklého obratu. „To jako že menšinou pravdu nemám?“

„Přesně tak,“ souhlasil jsem. „Většinou je ta brána pouze naznačená. Otevírá se výjimečně, tak jednou za rok, někdy ani to ne. Naposledy byla otevřená před hodinou, abych sem mohl přijít. A tak jsem tady.“

Očekával jsem, že to bude pro tyto lidičky šok, ale lépe když poznají pravdu hned než je vodit za nos.

„Pekelná brána otevřená?“ vyjekla stará Procházková.

„Do pekla?“ přidala se k ní mladá snacha. A všichni, až na děcka, se hromadně pokřižovali.

„Myslíte jako v té říkance?“ usmál jsem se. „Nebo už jste ji zapomněli?“

„Jakou říkanku myslíte?“ vyjel na mě pan Procházka.

„Tou, se kterou se buší na vrata,“ usmál jsem se.

„Odkud to znáte?“ vybuchl pan Procházka.

„Od strejce Karla,“ řekl jsem. „Bydlel v baráku za návsí ke kostelu, dnes už je i ten barák zbořený.“

„Starej houbař Karel?“ došlo panu Procházkovi. „Ale ten už je drahně let pod drnem!“

„Na ramenou jsem ho v rakvi nesl,“ ujistil jsem ho.

„To byste musel bejt jeho synovec, ale ten byl přece starší!“ skládal si konečně kamínky do mozaiky.

„Taky že jsem!“ kývl jsem hlavou. „Od pohřbu jsem tu byl jen jednou a navíc krátce. Když jsem zjistil, že strejdova chalupa je jen hromádka sutin, už jsem se sem ani nevracel. Nebylo proč. Býval jsem tady u strejdy na prázdninách.“

„Tak proto znáte kamennýho Satanáše!“

„Jo – a také barvení nosu červenou hlínou,“ přidal jsem mu další kamínek do mozaiky, to je také zdejší zvláštnost.

„Ale co to říkáte, že se Pekelná brána otevírá?“

„Otevírá,“ přikývl jsem. „Umím ji dokonce otevřít, ale do pekla nevede. Je tam mimoprostorový tunel k mimozemšťanům. A právě od nich se vracím. Proto jste vy první, na koho se mohu tady na Zemi obrátit.“

Tak – a další šok pro všechny kromě dětí! Ty jediné z toho ještě neměly rozum, seděly způsobně a mlčely. Chvíli jsem čekal, až se to všem v hlavě trochu rozleží, než jim způsobím další šoky podobného kalibru.

„Opravdu jsou nějací mimozemšťané?“ zeptala se mě Procházkova dcera.

„Ano, jsou,“ odpověděl jsem vážně. „Byl jsem u nich na návštěvě, ale teď mě poslali domů, že se tu děje něco zlého. Tak jsem tady a chci vědět, jak se vám vede? Povídejte! Na oplátku vám pak povím, co jsem zažil ve světě Boxduroy a nakonec se poradíme, co dál.“

„Moc skvělé to není,“ řekl pan Procházka.

Rámcově jsem věděl nebo aspoň tušil, co se tu asi může dít, ale setkání se skutečností bylo šokem i pro mě.

Rodiny Procházkových trávily večery na modlitbách.

V poslední době nastala v Čechách neuvěřitelná renesance zbožnosti. Kostely byly plné a nedávní ateisté se usilovně modlili i doma. Zejména když se zhroutila elektrizační síť a s výjimkou několika větších měst, zoufale udržovaných při životě, se většina Čech ponořila do tmy.

Distribuční síť potravin zatím ještě fungovala, ale jen zatím a v tak nouzovém režimu, jaký bylo možné snést. Auta rozvážela zboží ze státních strategických rezerv, které se však vypařovaly jako sníh na jaře. Ubývalo všeho, potravin, zboží i paliva. A ceny stoupaly. Za této situace mohl pomoci snad jen zázrak.

Zázrak, který však nepřicházel.

„Skoro to vypadá, jako by měl opravdu nastat konec světa,“ zakončil své neveselé vyprávění pan Procházka.

„Máte bohužel pravdu,“ odvětil jsem mu vážně. „To bude konec našeho světa. Země přestává být vhodná k životu.“

„Ale měl by snad být ten... Armagedon, poslední boj andělů s démony, ne?“ protestoval Procházka proti kacířské myšlence, že to může být i jinak než jak si to představoval.

„Armagedon už proběhl,“ řekl jsem. „Sem se to nedostalo, ale velká rozloha pevnin je dnes radioaktivní.“

„Ale kdy bude ten... poslední soud?“ dorážel na mě.

„To opravdu nevím,“ usmál jsem se smutně. „Ale naděje tu je. Mimozemšťané jsou ochotní nám pomoci. Není v jejich silách napravit, co se stalo na Zemi, ale mohou nám lidem nabídnout útočiště u nich.“

„Kde?“ vytřeštila oči paní Procházková a všichni mi očima leželi na rtech.

„Ve světě Boxduroy,“ řekl jsem. „Je to nouzové řešení, ale právě nastala nouze nejvyšší. Je to malá pomoc, ale aspoň něco. Nebude to ani zdaleka pro všechny, miliardě mrtvých už to život nevrátí, ale aspoň něco.“

„Jakou miliardu mrtvých máte na mysli?“ zděsil se pan Procházka. „Miliarda... to snad ne!“

„Miliarda lidí zemřela okamžitě,“ ujistil jsem ho. „Pak ji následovaly další. Víte vy vůbec, co se stalo mimo Čechy?“

Ukázalo se, že skutečnou příčinu neznají a nikdo si ani neuměl představit rozsah té zkázy.

„Asteroid zničil celou Afriku,“ pokusil jsem se přiblížit jim rozsah zkázy. „Náraz vyvolal erupci supervulkánů. Yellowstone pohřbil Severní Ameriku, Aira smetla Japonsko, Čínu a Indii. Tam všude se oběti počítají na miliardy. Popel je až v Čechách, takže je všude. A do toho ještě Armagedon...“

„Ale to jsme nevěděli!“ zaúpěl pan Procházka.

„V ovzduší jsou miliony tun sopečného popela i prachu ze srážky s asteroidem. To zadusí rostliny a po nich zahynou všichni živočichové včetně lidí. To je skutečný konec světa,“ shrnul jsem to nevesele. „Naši přátelé mimozemšťané nám ale nabídli pomoc v nejvyšší nouzi. Zemi zachránit nemohou, to je i nad jejich síly, ale mohou nás ubytovat v jejich světě a zajistí nám i potraviny. Postačí to jen na záchranu člověka jako druhu, víc toho z našeho světa nezbude. Ale i malá pomoc je pomoc!“

„A jak to má vypadat?“ chtěla vědět mladá Procházková. „Co máme dělat?“

„Kdo má zájem, toho odvezu do Boxduroy,“ slíbil jsem. „Mám tu mimozemský airbus. V Boxduroy se našich lidí ujmou mimozemšťané. Ale budu potřebovat vaši pomoc. Dokážu odvézt miliony, ale nevím, jak ty lidi shromáždit.“

„Kde máte ten airbus?“ zeptal se mě pan Procházka.

„Je to mimozemské letadlo,“ upozornil jsem ho. „Není tak nápadné, nemá křídla a největší odlišností je, že se samo zvětšuje podle počtu pasažérů. Brzy to sami poznáte. Ale potřebuji i vaši pomoc. Sám nestačím shromáždit všechny lidi. Kdo z vás by teď hned dokázal sehnat lidi ze vsi? Odvezu všechny najednou.“

„Oběhám sousedy,“ nabídla se paní Procházková starší. „Ale na dolní konec by měl jít někdo jiný.“

„Já tam skočím,“ nabídl se Procházka mladší.

„A co si ti lidé mají vzít s sebou?“ starala se i mladá paní Frýbortová, dcera Procházků starších.

„Nic,“ řekl jsem. „Co byste tam tahali? Všechno potřebné tam dostanete. Hlavně tu nenechte děti.“

„A můžu si vzít Daníčka?“ přihlásila se malá školačka.

„Panenky a hračky si vezmi,“ řekl jsem blahosklonně. „Ale jen ty co bez problémů uneseš v batůžku.“

„Daníček je náš pes!“ upozornila mě holčička.

„Pes?“ zarazil jsem se. „S domácími zvířaty tam nepočítají. Budeme rádi, když zachráníme lidi.“

„Já bez Daníčka nepůjdu!“ postavila si dívenka hlavu.

„Kde ho máš?“ zeptal jsem se jí.

Ukázalo se, že je to štěně, spící v přepravce.

„Když jí ho ponesete, přimhouřím nad tím oči,“ slíbil jsem rodičům. „Sama ho tahat nemůže. Ale teď vás musím požádat o tu spolupráci.“

„Už běžíme!“ zvedla se paní Procházková.

„Počkejte!“ zarazil jsem ji. „Něco vám musím dát, než se mi rozběhnete po vsi.“

Oba dobrovolníci – stará paní Procházková a mladý pan Procházka – byli už na odchodu.

„Vezměte si nejprve tohle!“ podal jsem oběma vajíčko supujgóda telepatie. „A vám jako hlavě rodu to dám také,“ nabídl jsem třetí vajíčko panu Procházkovi. „Nesmí se to rozkousat, jen spolknout.“

„Co to je?“ zeptal se pan Procházka starší za všechny.

„Dárek od mimozemšťanů,“ ujistil jsem ho. „Pomůže vám to překonat některé potíže. Ale nemám jich dost pro všechny, přednost mají ti, kdo sami chtějí pomoci.“

Kupodivu nikdo už neprotestoval a všichni tři spolkli svá vajíčka bez zaváhání. Dárek od mimozemšťanů očividně přijali. Kdybych jim to objasnil blíž, nebyli by asi tak bezstarostní.

Chtěli vyrazit do vsi, ale musel jsem jim nejprve aktivovat telepatii, proto jsem je ještě pozdržel. Potřeboval jsem získat čas pro červíky cherypikie. Vylíhnou se, jakmile se zelené vajíčko dostane do kontaktu se žaludečními šťávami, ale pár minut – tak dvě až tři – trvá, než se krví dostanou do mozku a zahnízdí se.

Konečně jsem mohl všechny tři nechat v duchu počítat. Jakmile červík rozpozná číslovku »čtyři«, zapne telepatii. Později to bude dělat myšlenkový pokyn, ten ale nové telepaty naučím při první učební seanci.

Všichni tři se mi ale v hlavě ozvali, první problém byl tedy za námi. Byli z toho překvapení, ale rychle jsem jim vysvětlil, že telepatická řeč, kterou právě dostali, jim bude užitečná už tady a nejvíc na Boxduroy, kde se s jeho obyvateli bez ní nedorozumí. Pak teprve paní Procházková se synem opustili sednici a vydali se zmobilizovat sousedy.

„My si zatím půjdeme nastoupit,“ vyzval jsem ostatní.

Errata:

22.07.2021 13:39