Vítej, návštěvníku!

Brochikea Brochikea   (Světy za závěsem 9) Science fiction Václav Semerád © 2015 Václav Semerád, Nová Ves Nakladatelství: Autobus Učedník

Kdyby kameny, co padají člověku ze srdce, vydávaly zvuky odpovídající jejich velikosti, hřměl by staroslavnou aulou při předávání každé tuby s diplomem strašný rachot.

Soudím tak samozřejmě podle sebe, ale jsem si jistý, že u ostatních to bylo velice podobné.

Příčinou byla letos akreditační komise, která některým oborům naší školy vyhrožovala uzavřením. Důvod neměla podle mého mínění žádný, ale zde platí známé heslo o holi na vyhlédnutého psa, i když to z pohledu studentů vypadá vždy katastroficky. V takovém případě mají na vybranou – buď vzdát studia a bez titulu a praxe přijmout jakoukoliv práci, samozřejmě za žebráckou mzdu, nebo přestoupit na jinou školu, což je ale spojené s nebetyčnými a pro mnohé študáky i s neřešitelnými problémy. Od nejistoty zápisu na vzdálenou školu, přes delší dojíždění až po shánění jiného ubytování, což po onom známém převedení na nejběžnější srovnávací měřítko – peníze – ve většině případů znamená pro studenta a zejména pro rodiče finanční katastrofu.

Není div, že úspěšné ukončení studia je velice dobrým důvodem k řádné oslavě. Jak to popsat co nejdecentněji… ale proč to obcházet jako kočka kolem horké kaše, lidově řečeno, člověk má právo ožrat se pod obraz.

Jediným kardinálním omezovacím prvkem bývají, jak jinak, finanční náklady. Prakticky to však nehraje žádnou roli, úspěšné ukončení studia se nemusí slavit originálním francouzským šampaňským v hotelu Ritz, k tomuto účelu dobře poslouží i levnější krabicové víno na koleji… Tam je to navíc nejvhodnější, nikoho to nepohoršuje.

Slyšel jsem – asi třikrát za celé studium – pomluvy, že se to dá ukončit i s nadhledem a ve zcela střízlivém stavu, jenže mám vtíravý dojem, že jde o podobný jev jako yetti. Povídá se o něm dobře, ale běda, když dojde na důkazy! Má snad někdo nezfalšovanou fotografii sněžného muže? Sem s ní! Jen se obávám, že jde, jako vždy, o čisté falzum.

Zkrátka jsem se připojil k většině…

Oslavy se běžně odehrávají v soukromí studentských kolejí, byť napůl veřejně před závistivýma očima mladších ročníků. Všichni to každoročně tolerují s vyhlídkou na to, že i jim to bude tolerováno – jako každým rokem. Ani my jsme nebyli jiní a nebrblali jsme.

Závidět oslavu úspěšného konce studia je samozřejmě normální. Každoročně jsem záviděl slavícím študákům, že už to mají za sebou, kdežto nás mladší to teprve čeká. Ale ne moc. Každý věděl, že si to poctivě přetrpěli a i nás čeká nejprve martyrium mnoha zkoušek a až potom – pokud to dobře dopadne – i ta jedna závěrečná oslava.

Promoce je už jen důstojné uzavření studia za účasti ctihodného profesorského sboru a největší význam má pro rodiče, kteří po dobu studií nesli za své potomky finanční zátěž a proto mají nárok na lví podíl na té slávě, i když jde jen o závěrečné pozlátko.

Rodiče si je ale zaslouží.

Trochu ještě odbočím k té závisti…

Závidět se dá i to, co rozhodně záviděníhodné není. To jsem naposledy viděl v čekárně zubní chirurgie, kde mi po částech pomocí hydrauliky trhali zub moudrosti. Tahat mi ho začal obvodní zubař, jenže zjistil, že mu to nějak nejde, takže mě bleskově poslal – s hubou opíchanou injekcí – na zubní rentgen, aby si po pohledu na snímek jen vzdychl, že mám neuvěřitelně zakroucené kořeny, takže to je práce pro hydrauliku na zubní chirurgii. A doporučil mi spěchat, než pomine účinek znecitlivující injekce.

První záblesk závisti jsem spatřil v okamžiku, kdy mě kvůli té injekci vzali před všemi nešťastníky v čekárně. To jsem si ještě říkal – jakápak závist, když jdu přednostně na popravu? Jaký vrchol absurdity to byl, to mi došlo až když jsem seděl pod tím strojem, sice nepodobným francouzské guillotině, zato pomalejším a důkladnějším. A ještě víc po povzdechu dentisty »A jéje, ono nám to prasklo!«.

Nebudu tady popisovat, co všechno se mnou dělali – pro sadisty to skvěle popsal už Karel Čapek, jenže i on se rozepisoval jen o bolesti zubů a o komplikacích s kořeny se zmínil jen okrajově ve smyslu: »mezi lidmi kolují fámy o kořenech zakroucených jako paragraf – a to teprve musí být mučení!«

Lidské spokojenosti někdy stačí málo a neštěstí jiných člověka potěší, zvlášť když o tom jen čte! Když jsem kdysi četl to Čapkovo povídání, ještě jsem netušil, že mě potká ta nejhorší varianta, o které se i Čapek zmiňoval jen jako o Starých pověstech Českých! Když mi hydraulika vyrvala z dásně trosky zubu bez kořenů a ty pak tahala po jednom, nemohl jsem si na tu povídku nevzpomenout!

Dodám jen, že zub moudrosti má kořeny čtyři.

Říká se, že největší závistivci jsou schopni sousedovi závidět i pěkné počasí na jeho pohřbu. Pravda ale je, že jsem se tenkrát v té čekárně nedokázal zasmát, když jsem při odchodu cítil další porci té absurdní závisti.

S tak rozrejpanou hubou se zkrátka smát nedá.

Byl jsem kdysi svědkem autohavárie. Auto dostalo na náledí smyk, sjelo ze silnice do příkopu, kde se čumákem zastavilo o mostek nájezdu na polní cestu. Nepřipoutaná řidička vylétla vyraženým předním oknem a pokračovala v několika přemetech, než skončila v závěji za mostkem. Musela mít velmi pohotového anděla strážného, neboť se jí skoro nic nestalo. Zvedla se ze sněhu, oprášila si ruce jednu o druhou a po tom rachotu do nastalého ticha řekla:

„Tak to bysme měli…“

Tohle úsloví, ač pronesené nespisovnou češtinou (ale kdo ještě dneska mluví spisovně, že?) mi vyvstává v hlavě po každém ukončení nějakého karambolu.

Tak to bysme měli…

Myslíte, že vysoká škola není jistým druhem havárie?

Dobrá, myslete si to dál. Konec konců, máte právo na vlastní názor, jen nemáte právo na vlastní fakta.

Navzdory odvrácené hrozbě zrušení studijního oboru těsně před koncem jsem věděl, že teprve teď nastane pravé šílenství. Musím se totiž – řečeno slovy ekonomů – zapojit do pracovního procesu, neboli sehnat si práci. Kdo závodil na atletické překážkové dráze, nebo to aspoň jednou viděl v televizi, ten jistě ví, co mám na mysli. Překonáním jedné překážky závod zdaleka nekončí, po první hned následuje další a až na závěr je krátká cílová rovinka bez překážek.

Ta cílová rovinka nejspíš bude v lidském životě doba důchodu. Jen mám utkvělou představu, že ve skutečném životě pokračují překážky až do vrat krematoria a i tam si úředníci pohřební služby brblají, proč nebožtíci nevlezou disciplinovaně do rakve i do pece sami, kdo se má s nimi pořád tahat?

To se ví, že jim nevyhovím! To by tak hrálo, namáhat se i místo posledního odpočinku! Však jsou za to placení!

Jsem ale teprve za první velkou překážkou, nazývanou studium, takže ani nevím, kolik mě jich ještě čeká před tou závěrečnou pecí. Když se to tak vezme, stačí jeden šílenec za volantem a všechny překážky mi mohou být ukradené, pošupajdím do pece klidně i v mladém věku, jen co si mě byrokrati zaznamenají do suchých statistik černé kroniky, případně umožní doktorům odebrat mi použitelné orgány. Beztak by mi nepomohly, být zbytek těla na maděru.

Takové úvahy jsou však zbytečně deprimující, i když statistiky hovoří o tom, že to nebezpečí není zanedbatelné. Říká se o tom jeden černý vtip: chtěl bych umřít rychle, nejlépe ve spánku, jako strejda Alois. A ne ještě před smrtí půl roku trpět v bolestech, jako pasažéři jeho autobusu.

Auto naštěstí nemám a rodiče také ne. Zato mají doma vystudovaného egyptologa. Zapsal jsem se totiž na obor, který doma v Čechách nemá velké uplatnění. Neskromně jsem totiž počítal s možností uplatnit se v archeologickém výzkumu přímo na místě v Egyptě. Česká archeologie tam za dlouhá léta práce získala dobré jméno, jenže teď z toho kouká jen další překážka, kterou bude safra těžké zdolat.

Egypt je země nestabilní a dostat se tam dnes není ani snadné ani bezpečné. Dobré jméno české archeologie platí jen mezi odborníky, ale už ne mezi politiky. Dav místních Arabů bere archeologii spíš jako zdroj výnosného kšeftu. Výroba »zaručeně pravých« sošek a jiných artefaktů jede na plné obrátky pro krátký pocit štěstí napálených turistů, ale zejména pro svazečky dolarů, přemísťované do kapes místních vyčůránků.

Jistěže ne všech! To by mě ani nenapadlo! Dobře vím, že kolektivní vina je trestná! Nedovolím si házet všechny do jednoho pytle, jsou tam i poctivější, co netají, že jde o pouhé napodobeniny. Ale bílých vran je v Egyptě určitě víc než poctivců na jejich trhu.

A víte, že jsem v životě neviděl bílou vránu? Dokonce ani obrázek, fotečku! Musíme ovšem politicky korektně uznávat, že nejsou všechny vrány úplně černé! Tvrdit, že vrány jsou černé, je dneska rasismus!

A pokud dobré jméno české archeologie platí opravdu jen mezi odborníky, není div, že to v Čechách Akreditační komise při ministerstvu školství nezná a vyhrožuje oboru archeologie na Karlově univerzitě uzavřením. Zase někdo vybavil ouřednice pravomocemi a zapomněl jim přibalit odborné znalosti a hlavně rozum! V archeologii je ovšem méně podaných patentů než kolik poctivců najdete na trhu v Káhiře a odbornost ouřednic stačí jen na porovnání toho jediného kritéria vědecké úspěšnosti.

Pravda je i to, že se egyptolog v Čechách těžko uplatní a ani v Egyptě se archeologie nedá dělat bez příslušného víza a balíku povolení. Zejména dnes, kdy staré památky z doby před prorokem Mohamedem nemají větší cenu než vějička pro bohaté a hloupé turisty. A kdyby se památky nedaly výhodně zpeněžit, potkal by je osud těch, které už dávno muslimové zničili, jako třeba obrovské Buddhovy sochy v Afghánistánu, které »urážely Proroka«.

A basta!

Mezi námi, plno soch a reliéfů v Egyptě ve středověku poničili i koptští křesťané, zejména když měly namísto lidských hlav hlavy psí nebo sokolí, ale protože tenkrát neměli dynamit ani semtex, aspoň těm »modlám démonů« pracně odtesali hlavy.

Naštěstí to u křesťanů (chválabohu!) skončilo už v temném středověku. Muslimská víra je o šest set let mladší, má středověk právě teď a Buddhovy sochy měly smůlu.

Naštěstí je Egypt památkami prošpikovaný jako zajíc na smetaně slaninou a spoustu památek dnes skrývá písek pouští, takže je pořád co objevovat.

Zkrátka jsem si vybral obor exotický a romantický, zpočátku vonící arabskou kávou ve stínu palem, jenže už během studia mi došlo, že to nebude procházka růžovým sadem. Exotika mi za tu dobu hodně zhořkla a dnes voní spíš po velbloudím trusu, nicméně jakási možnost tu pořád ještě je. Dal jsem se na vojnu, musím bojovat!

Ale pravděpodobnost úspěchu je asi stejná, jako najít na živé ulici ležet nepovšimnutou dvoutisícikorunu… Také není úplně nulová, ale od čisté nuly se příliš neliší.

Zvoral jsem si to ale sám!

S diplomem v aktovce jsem se vypravil za odborníky. V Čechách jich mnoho není, ale přece jen se někteří dají odchytit, když jsou zrovna na krátké návštěvě doma. Jen se to musí dobře hlídat, tady se dá příležitost prošvihnout snadněji než jinde. Přece jen bych raději bral Egypt, než se spokojit s bídně placeným místem odborného asistenta na některé škole v Čechách.

Naštěstí mi z dob studia zůstaly správné kontakty, bez nich bych byl ztracený jako tučňák na Sahaře. Obvolat mé bývalé profesory není problém, všichni egyptologové se mezi sebou znají, a ti, co pracují v Egyptě, navštěvují své kolegy v Čechách kdykoliv se podívají domů… když znáte místo a čas jejich nejbližší schůzky, máte napůl vyhráno, i když si na ni musíte až půl roku počkat. Ostatně – s mým diplomem mám vlastně právo se i těch schůzek účastnit, ne? Vždyť už mezi ně – byť jednou nohou – patřím!

Nažhavil jsem tedy mobil a začal volat.

Bohužel hned první hovor na mě zapůsobil jako pěkně studená sprcha. Hovor zvedla jakási paní a představila se mi uplakaným hlasem jako vdova po mém profesorovi. A sakra! Nedávno mi přece psal známku do indexu, ještě mě chválil, jak to znám, však také proto jsem začal u něho – a teď tohle? Vždyť přece tak starý nebyl!

Ačkoliv… odedávna byl bělovlasý, kolik mu asi mohlo být? Osmdesát? Skutečných odborníků je jako šafránu, na univerzitách přednáší důchodci, dokud jsou schopni chůze a myslí jim to… Zkrátka, lidský věk je omezený, nejsme pyramidy a nikdo nežije věčně… prostě smůla!

Projevil jsem vdově povinnou soustrast, pozeptal jsem se na den pohřbu – bude slušnost se tam objevit, navíc tam jistě budou všichni jeho kolegové – a rozloučil se. Paní do telefonu plakala, zřejmě si ještě na vdovský stav nezvykla, bylo mi jí opravdu líto… Nebude to teď mít lehké…

Úplně mi to ale vzalo elán. Vyrušovat profesory teď nemělo smysl, mají jistě jiné myšlenky… Sklapl jsem tedy mobil a zvolil dobře známou indickou metodu »nechat to na Indy« aspoň do toho pohřbu…

Dobrá, ale co dál?

Indická metoda má jednu kardinální výhodu, která je současně ještě větší nevýhodou. Odloží problém, ale nic se nevyřeší. A pokud problém v skrytu dál mokvá… no, tady snad nic nezkazím, den – dva – tři jistě nehrají roli.

Půjdu raději obtelefonovat kámoše…

Errata:

08.11.2021 15:25