Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Funus

Výhodou bylo, že jsem měl nový černý oblek.

Vybrala mi ho samozřejmě maminka, abych nepřišel na slavnostní promoci do staroslavného Karolina ve svetru a v džínách. Správně tušila, že by to tak mohlo dopadnout.

Slavnostní černý oblek je povinnou uniformou nejen starších zasloužilých vědců, ale i na pohřbu. Tam se džíny, u studentů oblíbené, přece jen nehodí. Teď se mi ale oblek hodil, dokonce už podruhé v tomto roce.

Ke krematoriu jsem kupodivu dorazil včas. Popoháněl mě ani tak ne můj vrozený smysl pro povinnost, ten moc velký nemám, jako spíš zvědavost, zda tam budou všichni známí profesoři. Třeba s některými pár slůvek prohodím, ačkoliv jsem si nedělal iluze, že bych byl pro ně zábavná nebo nedejbože důležitá osoba. Brzy jsem podle známých profesorů našel i správný hlouček pozůstalých a připojil se k nim. Nikdo se mě neptal, co jsem zač a proč tu stojím. Těch pár profesorů mi sice odpovědělo na pozdrav, ale nemohl jsem si být jistý, zda si mě správně zařadili jako studenta, nebo mě považovali za příbuzného.

Náš houfec zavolali do obřadní síně po druhé hodině odpolední. Držel jsem se pro jistotu vzadu. Po smutečním projevu profesionála z pohřební služby přednesl další řeč sám děkan, nebožtíka na rozdíl od svého předřečníka znal a mohl lépe zdůraznit jeho klady a tíži ztráty, která kromě rodiny a příbuzných postihla i českou vědu.

Nevím, jestli taková slova chvály o nebožtíkovi říkal, dokud byl profesor ještě naživu, ale nejspíš ano, profesor byl oblíbený – a nejen u studentů.

A že to byla pro vědu ztráta, v tom měl také pravdu. V Čechách není mnoho odborníků, aby ztráta kteréhokoliv z nich českou vědu nebolela.

Příbuzní, zejména vdova a děti, většinou i s vlastními dětmi, to jistě viděli z úplně jiného úhlu, ale jak se říká, pochvalou ani projevem soustrasti neurazíš.

Po obřadu a nezbytných kondolencích jsem vyšel před krematorium, ale domů jsem se ještě nechystal. Chtěl jsem se nenápadně přidat k houfu, až vyjdou páni profesoři. Na rozhovor s některým z nich byla malá šance, ale kdo ví?

„Hleďme, Tom je tu!“ ozvalo se znenadání za mnou.

S Vojtou jsme ještě nedávno stáli ve frontě na diplomy. Když jsem mu volal, co se stalo a kdy a kde bude pohřeb, vymlouval se, že asi nepřijde, ale nedalo mu to a přece jen se dostavil. Překvapený bych měl být proto spíše já, ne on, když věděl, že tu budu.

„Říkal jsi, že nepřijdeš!“ vyčetl jsem mu, ale jen tak na oko. Přece jen jsem uvítal možnost s někým tlachat.

„Pro změnu do toho něco skočilo Lence,“ vysvětloval mi rychle. „Tím pádem jsem tady.“

„Byl jsi vůbec na obřadu?“ podíval jsem se na něho s podezřením, neboť jsem ho tam vážně neviděl.

„Byl, jen na opačném konci sálu,“ ujišťoval mě. „Ale tam uvnitř nebyla správná nálada na kafrání.“

„To máš pravdu,“ vzdychl jsem si. „Ale myslím si, že tu dneska nejsme na kafrání. Nemohl bych to profesorovi udělat, že bych nepřišel. Pamatuješ, jak jsme si je třídili do skupin? A on byl přece ve skupině pashacks!“

„Pašák, to teda byl,“ zvážněl konečně i Vojta. „Je ho škoda. Ale víš aspoň, že mu letos bylo devětaosmdesát?“

Nevěděl jsem to. Profesor na devadesátku nevypadal.

„Vidíš!“ řekl vítězně Vojta.

Nedalo se pochybovat, že je profesor již v důchodu, ale hádal bych mu méně. Jenže – musíme tam všichni…

„Česká egyptologie je o experta chudší,“ přikývl jsem.

„O jednoho chudší, o dva novice bohatší,“ řekl trochu bezstarostně Vojta v narážce na nás dva. Pravda, letos nás egyptologii víc neukončilo, jen my dva, já a Vojta.

„Mám smutný dojem, že my dva nejsme odpovídající náhradou,“ pochyboval jsem. „Jistě znáš starý vtip: »Odliv mozků nenahradíte přílivem holých prdelí!« Profesor byl mozek a my dva jsme jen ty holé… no, ty víš co…“

„Nepodceňujte se tolik, hoši,“ ozvalo se za námi.

Egyptolog Hynek Novák, musel přijet přímo z Egypta! Kdoví, jestli nepřerušil výzkum, aby mohl přijet! Zaslechl teď zřejmě naše kafrání a s úsměvem nás komentoval. Teď se k nám přidal a jak se mi zdálo, trochu posměšně si nás prohlížel sklíčky svého staromódního cvikru, neboli brejlí bez nožiček, které drží na nose jen silou napružené obruby.

„Proti profesorovi jsme my dva nuly,“ namítl jsem.

„Proti němu – jistě,“ přikývl. „Ale ve srovnání s deseti miliony obyvatel naší země jste experti i vy. Počítám sem i celou vládu, poslance, senátory i jejich bandy poradců.“

Nebylo to špatně zvolené povzbuzení. Jenže my Češi máme v sobě sebemrskačství hluboko zažrané a považuji se za Čecha i v tomhle.

„Být expert v našem oboru není zrovna velká výhra,“ namítl jsem pesimisticky. „Už jsem slyšel i o parazitech, vystudovaných za peníze daňových poplatníků, kteří nikdy nic do státního rozpočtu nevrátí.“

„Tyhle řeči znám,“ usmál se Novák. „Nejvíc jich mají lidé, co sice nevystudovali za peníze daňových poplatníků, neboť tak tak s odřenýma ušima prošli základní školou, ale do státního rozpočtu dodávají ještě méně, neboť jim po odečtení nezdanitelných položek na daně ani nezbývá.“

„Ale ty řeči mají plno ochotných posluchačů,“ namítl jsem. „A většina s tím názorem souhlasí.“

„Jsou významné názory lidí, kteří nemají o problému nejmenší ponětí?“ pokrčil rameny. „V těch případech platí pořekadlo »Psi štěkají, ale karavana jde dál…«. Tihle lidé uznávají jen vědu, která jim nese okamžité dividendy, ale základní výzkum chybně považují za neužitečný.“

„Ale nepodceňoval bych je,“ vrtěl jsem hlavou. „Ty názory začnou být nepříjemně významné, až se podle nich budou řídit ti, kdo rozhodují. Třeba Akreditační komise…“

„Víte aspoň, proč Akreditační komise od slibovaných sankcí letos ustoupila?“ usmál se profesor.

„Nevím,“ přiznal jsem bez mučení, neboť jsem o tom opravdu nic netušil. Ani Vojta nevypadal jako chytřejší.

„Vy dva to jistě nebudete rozšiřovat,“ usmál se. „Dali jsme se nedávno dohromady a poslali Akreditační komisi vyděračské ultimatum. Nedivte se, nic jiného než vydírání to nebylo, ale Komise je jen ouřad a pokorné žádosti na ně neplatí. Vyhrožovali jsme jim zostuzením před vědeckým světem. Když zruší naše obory, získají nesmazatelný punc zlovolných pavědeckých fanatiků, vědecký svět se od nás odvrátí a budou nás mít za zaostalé barbary.“

„No, to by snad víc uškodilo české vědě,“ mínil jsem.

„Myslíte?“ usmál se profesor. „Možná – krátkodobě. Ale naši politici by měli při každém mezinárodním setkání na talíři jedovatý výsměch a s pravděpodobností hraničící s jistotou by to znamenalo rozprášení Akreditační komise jako tmářského, protivědeckého, svévolného ouřadu, který kde může, tam škodí.“

„Jen aby to spíš nevedlo k jejich protiakci!“ sýčkoval jsem dál. „Litoval bych studenty, které by stihli potopit.“

„Jakési nepatrné riziko v tom bylo,“ připustil profesor. „Ale podle toho, jak hbitě slavná Komise vycouvala, se mi zdá pravděpodobnější, že se prostě zalekla.“

„Kéž by tomu tak bylo!“ vzdychl jsem si.

„Vědci se dokáží spojit,“ řekl s uspokojením profesor. „Když je to nutné, držíme spolu.“

„Ale někdy je to pochybné,“ namítl jsem.

„Proč myslíš?“ zarazil se profesor.

„No třeba když vědci podporují oficiální politiku, jako když podporovali cizí armádu, imigranty, radary… a tak…“

„Víš, jsou vědci a vědci,“ zamyslel se profesor. „Jsou obory, kterým se právem říká věda, a obory pavědecké, lidem spíš škodící. Škůdci nejsou jen vědci, zabývající se zbraněmi, ale i zaměření na manipulaci lidmi, »vědeckou propagandu a reklamu«, »public relations«, »politologii«, »feministky«, »gender« a jiné vši v kožichu vědy. Rádoby vědce opravdu nemáme v lásce – a to je ještě slabé slovo.“

„Taky jsem si všiml, že vládní politiku podporují jen vědci »společenských« oborů,“ souhlasil jsem. „Bohužel je mezi nimi i pár historiků…“

„Historie je totiž věda snadno zneužitelná politicky,“ přikývl profesor. „Netýká se to vzdálenější historie, spíš té nedávné, která se dá ohýbat podle okamžitých politických potřeb a proto se také neustále překrucuje. Říká se, že historie je ze všech věd největší děvka.“

„A nejhůř je na tom historie psaná vítězi. Ta se falšuje s železnou pravidelností,“ souhlasil jsem.

„Naštěstí se to netýká egyptologie…“ řekl Vojta. „Tam se naposledy falšovalo před tisíciletími, dnes je to pasé…“

„Poslyšte, vy dva,“ obrátil se náhle k nám oběma. „Co teď máte v plánu? Nemyslím nejbližší půlhodinu, ale spíš nejbližších deset let?“

„Sehnat si práci!“ odvětil Vojta rychle i za mě.

„Zrovna teď se uvolnilo jedno místo na univerzitě,“ kývl hlavou profesor.

„Tak vysoko ale nemíříme!“ ujistil ho rychle Vojta.

„Ani to tak nemyslím,“ řekl profesor. „Na místo pana profesora – dej mu Pánbůh klid a věčný spánek – nastoupí některý asistent, je jich tam víc. Jenže tím se uvolní místo asistenta a jeden z vás by se měl přihlásit, dřív než nějaký byrokrat to místo jako nadpočetné zruší. Co vy na to?“

„Bylo by to dobré, jenže toho může využít jen jeden,“ pokrčil jsem rameny.

„Jistě,“ přikývl profesor. „Tak jsem to také myslel, to místo je jen pro jednoho. Kdo byste si na to troufl víc?“

Podívali jsme se s Vojtou na sebe. Asistent na Karlově univerzitě je prestižní, byť nepříliš dobře placené místo. Je ale v centru české vědy a to také něco znamená.

„Co takhle si o to střihnout?“ navrhl Vojta neutrálně.

Vypadalo to spravedlivě, ale já nemám takový způsob rozhodování rád. Jednak jsem dávno zjistil, že rozhoduje víc psychologie než náhoda, proto jsem většinu těch duelů prohrával. Je mi to zkrátka příliš znát na obličeji, chybí mi potřebný nehybný poker-face. Když to ale není náhoda, není to ani spravedlivá hra. A Vojta je v ní naopak mistr.

„Nač si střihat?“ řekl jsem. „Poslyš, Vojto, máš přece holku, potřebuješ to víc než já. Vezmi to ty!“

„Stejně bych vyhrál!“ pokazil Vojta dojem obětavosti mé nabídky. Celý on – rád vyhrával, ale nesnášel pocit být někomu vděčný a chtěl, aby všichni, kamarád nekamarád, uznávali jeho převahu. Jako kdyby měl na to nárok. I když musím uznat, že mě to místo ani moc nelákalo.

„Dejte mi vaše telefonní čísla, hoši,“ požádal nás oba profesor. „Zkusím to pro vás udělat. Místo asistenta bude jen jedno, ale něco se jistě najde i pro toho druhého. Tedy – pokud mou nabídku neodmítnete.“

Odmítnout vstřícnou nabídku by bylo přinejmenším hloupé, takže jsme mu oba nadiktovali svá telefonní čísla.

Profesoři mezitím vyšli ven a zvali mezi sebe kolegu Nováka. Nás dva ne – jenže my dva jsme vlastně dosáhli svého a další vnucování se mezi zasloužilé akademiky by asi nebylo vhodné. Rozloučili jsme se s panem profesorem Novákem a zamířili ven na ulici.

„Ty tím svým ustupováním prošvihneš všechno!“ řekl mi na rozchodu Vojta. „Neříkám, že bys měl šanci, ale je trochu zbabělé sám ji předem zahazovat, nemyslíš?“

„Nemyslím,“ odvětil jsem pevně. „Drzé čelo je možná lepší než poplužní dvůr, ale já se držím jiných zásad. Přeji ti, abys to místo dostal a užij si ho. A pozdravuj ode mě Lenku, mějte se oba a ať se vám spolu daří!“

Podíval se na mě pátravě, jestli to nemyslím ironicky. Nemusel se ale obávat. Já jsem holku ještě neměl, studium mělo přednost a na oboje jsem se necítil, takže pochopil, že mu to opravdu ze srdce přeji.

„Tak ahoj, snad se zase někdy uvidíme,“ obrátil se na odchod. „A přestaň už pořád ustupovat, život tě brzy naučí jiným zásadám…“

„Ahoj!“ odpověděl jsem mu.

Neměl jsem důvod měnit zásady. Ostatně, na studiích jsme to táhli spolu, nic jiného nám ani nezbývalo.

Tak ať mu to vyjde!

Errata:

08.11.2021 15:25