Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nabídka

Nedostal jsem se ani do metra a zabzučel mi mobil. To číslo jsem ještě neměl v adresáři, ale ukázalo se, že je to profesor Novák. Příliš brzy, než aby mohl něco zařídit, ale zvědavost mnou přímo lomcovala.

„Mám správné číslo, Tome?“ ozvalo se mi.

„Jistě, pane profesore!“ odvětil jsem.

„Mohu vám tykat, pane kolego?“ pokračoval.

„Neodvážil bych se…“ zakoktal jsem překvapením.

„Tykání nabízí starší a to jsem já,“ ujistil mě profesor. „Z mé strany to drzost není. Takže – tykáme si?“

„Nebudu proti,“ řekl jsem rychle.

„Takže jsem pro tebe Hynek,“ kvitoval to spokojeně. „Tak dál. Jestli jsem to dobře pochopil, nemáš ještě holku, nebo už ano?“

„Nemám,“ přiznal jsem. „Mám zásadu, že student má nejprve dostudovat a až potom…“

„Tím lépe, o komplikaci méně,“ přerušil mě. „Mám pro tebe nabídku. Dopravíš se co nejrychleji na letiště, kde spolu nasedneme do letadla směr Káhira. Nic si s sebou neber, není na to čas, všechno potřebné koupíme na místě. Opakuji, nezdržuj se ničím, všechno nech na mně.“

„Já ale nemám pas!“ upozornil jsem ho nešťastně.

„Nebudeš potřebovat pas ani peníze,“ ujistil mě. „Pas ti vystaví náš velvyslanec v Káhiře, nech to na mně. Máš právě čas na dopravu na letiště, cestou – máš přece mobil – uvědom rodiče, omluv se jim, ale jak říkám, není čas na zdržování. Co stihneš cestou vyřídit mobilem, to stihneš, zbytek se dá zařídit i z Egypta.“

„Mám doma počítač s daty,“ připomněl jsem ještě.

„S takovými detaily nezdržuj!“ napomenul mě. „Tam dostaneš jiný. Jestli v něm máš něco zajímavého, ať ti ho rodiče schovají. Jsi ochotný něco obětovat, nebo ne? Ber to jako mimořádnou šanci osudu, nebude se to opakovat!“

„Dobře, zařídím si to,“ ustoupil jsem raději. Byla by nebetyčná pitomost zahodit šanci, jaká se mi zřejmě právě naskytla. Profesor měl pravdu, nemusela by se opakovat.

„Tak už startuj, čas kvapí!“ řekl a zavěsil.

Panebože, to byl tedy fofr! Nestává se, aby návštěva funusu, původně jen zdvořilostní, skončila v Africe. Jenže by byl hřích takovou příležitost nevyužít. Co je proti tomu místo asistenta, byť na staroslavné Karlově univerzitě?

Přestoupil jsem konečně z tramvaje na metro. Mám-li nejvyšší čas dostavit se na letiště, musím volit nejrychlejší dopravní prostředek. Rychlejší by byl taxík, ale na ten bych neměl. Jenže v metru je mobil hluchý, nedá se nikam volat. A je otázka, zda budu mít v autobusu čas.

Ale i tento problém má řešení. Rodiče mohu upozornit textovou zprávou. Ta odfrčí z nejbližší zastávky a zavolat jim mohu z autobusu, až budou mít první šok za sebou.

Naklofal jsem tedy textovku, že odlétám do Egypta za životní příležitostí, jakou nechci prošvihnout, zavolám jim ještě před odletem, a ať mi doma schovají počítač.

To tedy bude pro ně překvápko!

Profesor Novák mě čekal u stanice autobusu, kde jsem vystupoval. Samotného mě zajímalo, jak mě chce bez pasu protáhnout přes přísné letištní kontroly. Ale ukázalo se, že to není nesplnitelný úkol. Nesnažil se mě totiž propašovat klasickým vchodem do normálního linkového letadla, ale vedl mě vedlejšími vchody přímo na letištní plochu, kde na nás čekal opravdu miniaturní tryskáč, takové miminko dopravního letadla. Jen pár okének na boku, dva tryskové motory vzadu, k nastupování nepotřebuje pojízdné schody ani chapadlo terminálu a především – žádná vlezlá letištní kontrola, žádné obtěžující osahávání letištními buzeranty neboli – v původním významu toho slova – obtěžovateli, jen letmý dozor, zda opravdu jdeme k letadlu a nasedáme, hlavně že se nepokoušíme přikládat k podvozku nějakého velkého stroje bombu.

Kabina byla jen napůl obsazená, takže na mě vyšlo místo u okénka s báječným výhledem. Steward nám ještě připomněl nutnost zapnout si pásy. Neuměl sice česky, ale anglicky mu bylo docela rozumět. Pečlivě za námi zavřel dveře, načež se odebral dopředu.

Nebyl to totiž steward, ale druhý pilot letadla.

Pak teprve se pomalu roztočil jeden motor, hned po něm druhý, zakrátko hvízdaly oba ve vysokých obrátkách, letadlo se pohnulo a vyjeli jsme na ranvej.

„Stihl sis to ještě vyřídit s rodiči?“ naklonil se ke mně profesor Novák starostlivě. „I s tím počítačem?“

Vlastně byl jediný, komu jsem ze svého sedadla viděl do tváře, ostatní seděli za mnou a viděl jsem je jen krátce po nastoupení do letadla. Ale s profesorem na sebe kývali přátelsky, takže nejspíš i oni patřili k pohřebním hostům na funuse našeho oblíbeného profesora.

„Stihl,“ přitakal jsem. „Byli z toho sice trochu v šoku, máma do telefonu skoro brečela, ale přijali to. Na počítač mi v pokojíku nikdo nesáhne, jako kdybych byl doma.“

„To je dobře,“ řekl spokojeně profesor.

„Kde jste ale přišel k tomu letadlu?“ zajímal jsem se.

„Nevyznáš se v letecké imatrikulaci, že?“ usmál se na mě profesor. „Tohle je egyptské vládní letadlo a z toho je vidět, jak si nás tam váží.“

„To tedy jenom zírám!“ přiznal jsem.

„To se ví, nebylo to tak od začátku,“ smál se profesor.

„Ale i tak… co jste vlastně dělali, že si vás tak cení?“

„Zjistili, že nejenže máme čich na objevy, ale navíc nekrademe,“ řekl s úsměvem profesor. „Ubezpečili se, že nám mohou věřit více než místním. Upřímně řečeno, tam se krade víc než u nás v Čechách a my navíc nejsme žádní podnikatelé, ale vědci. Zpočátku je udivilo, když jsme se prokopali do neotevřené hrobky, že jsme ji pečlivě ofotili, zadokumentovali a pak jsme ji poctivě včetně nejmenšího zlatého drátku odevzdali. Napoprvé nás sice prohledali, ale když jsme jim ukázali, kde která věc v hrobce ležela ve chvíli, kdy jsme ji jen malým otvorem fotili, pochopili, že jsme nepřišli krást – jako mnoho jiných.“

„Přitom se o nás Češích ve světě vykládá, jací jsme zloději,“ vzdychl jsem si.

„To je někdy omyl a častěji úmyslné očerňování,“ řekl profesor. „Nejvíc v Čechách nekradou Češi, ale jiní. A jak je zvykem, zloděj často volá »Chyťte zloděje!«.“

„Nemůžeme přece svádět všechno na Cikány!“ mračil jsem se.

„Cikáni kradou jen v drobném,“ mávl rukou profesor. „Víc miliard rozkradli »bílí«, ale i mezi nimi musíš dobře rozlišovat. A jak říkám, rodilí Češi tolik nekradou. Smůla je, že zloději v Čechách vládnou. Říkají si »horních deset tisíc« a těm »dolním deseti milionům«, říkají »národ sluhů a děveček, kteří si sami vládnout nedovedou«. Nikdy jsi to takhle neslyšel?“

„Slyšel,“ usmál jsem se. „Ale to je jen taková pověra, i když ji říká těch »horních deset tisíc«.“

„Ona to taková pověra není,“ opáčil také úsměvem.

Pak se ale odvrátil a díval se okénkem ven, jen si na to sundal cvikr a pečlivě uložil v malém pouzdérku do kapsy. Napadlo mě, že je to divné. Kdyby potřeboval brejle jen na čtení, viděl by dobře na dálku a nemusel by se celou tu dobu trápit s cvikrem. Kdyby naopak potřeboval dioptrie na dálku, nesundával by si je u okénka letadla. Ale co, to je jeho problém… nedošlo mi, že ten cvikr není cvikr…

Také jsem se chvíli kochal panorámatem Prahy, jenže brzy jsme vlétli do mraků a za oknem se míhala už jen mléčně bílá mlha.

„Za chvíli přistaneme v Aténách,“ otočil se ke mně profesor.

„Co tam budeme dělat?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Trochu se projdeme na řeckém vzduchu,“ usmál se. „Taky se v letadlech nevyznám, jen jsem slyšel, že Cessna má dolet kratší než aby to uletěla na jeden zátah. Než nám natankují nádrže, obejdeme nejbližší okolí, ale nemůžeme se pouštět daleko, hned zase poletíme.“

Dobrá, nebudu proti, pomyslel jsem si.

Mezitím jsme vystoupali nad mraky, ale dolů skrz ně nebylo vidět, takže mě pozorování z okénka brzy omrzelo. Ačkoliv bylo teprve odpoledne, začal jsem mít hlad, neboť jsem se nestihl naobědvat. Před pohřbem jsem neměl na jídlo ani pomyšlení a pak najednou nebyl čas.

Naštěstí mezi nás jako na zavolanou přišel druhý pilot a ujal se opět role stewarda. Před každého položil nevelký tác s několika miskami a popřál všem dobré chuti, u mě se však nejprve zastavil a optal se, nemám-li zvláštní přání.

„No, thank you,“ usmál jsem se na něho. „I can eat everything. Ne, děkuji, jím všechno.“

Přece jen ale ve mně zatrnulo, když jsem si uvědomil, že jím sice všechno, ale jen co se jí v Evropě, kdežto tady bych mohl dostat i smažené cvrčky nebo kobylky.

Dopadlo to ale dobře, dostal jsem jakési fialové maso, něco jako bramborovou kaši a zeleninu. Jíst se to dalo, ani jsem se nemusel přesvědčovat, že je to určitě jedlé a že mě nechce nikdo otrávit. Fialová omáčka byla jistě obarvená červenou řepou, stačilo dívat se jinam a už mi to nevadilo.

Přistání v Řecku proběhlo v dešti, takže jsme zůstali po celou dobu tankování v kabině, naštěstí to zaměstnanci letiště zvládli rychle, zřejmě pro ně Cessna nebyla nic tak mimořádného, aby na to potřebovali příručku. Zakrátko jsme se opět vyšplhali nad mraky, kde bylo krásné počasí, slunce svítilo jako o závod, jen se začalo zvolna schylovat k západu. Do Káhiry doletíme večer, ale ještě za světla.

Panebože, Afrika!

Televizní zprávy ukazují občas papeže, jak po přistání vystoupí z letadla, skloní se a políbí půdu, kam vkročil.

Připadá mi to sice jako modlení muslimů (ačkoliv ti při tom rozhodně zem nelíbají), ale i já jsem si neodpustil shýbnout se a sáhnout si dlaní na první africkou půdu, na kterou jsem šlápl. Musím uznat, byla rozpálená – a to už tady byl večer, slunce rychle zapadalo. Ačkoliv – jakápak půda? Beton ranveje, na pravou půdu vstoupím až později. Nedokázal jsem si to ale odpustit. Byl to první okamžik, kdy jsem se ocitl mimo Evropu!

Tak jako v Praze, ani zde jsme neprocházeli únavnými letištními procedurami. Egyptské vládní letadlo mělo svá privilegia, jistě nás nepovažují za ostatní plebs. Kdo přiletí soukromým tryskáčem, patří mezi V.I.P. osoby, kontroloři jim na letišti jen úslužně otevřou boční dveře, zatímco na davu obyčejných lidí si pak smlsnou.

Jenže jako V.I.P. persóna jsem se necítil dobře. Ohoz jsem měl sice důstojný, černé kvádro rovnou z pohřbu, ale na druhou stranu jsem byl docela rád, že jsem se vyhnul tomu šmejdivému prohledávání.

Šejtan ať odnese do pekla všechny teroristy! Předtím bylo létání požitkem, dnes je to tím podezíráním zkažené.

Organizace tu ale klapala, před letištěm na nás čekaly dvě limuzíny. Profesor Novák mě vtáhl k sobě do té druhé na zadní sedadla, takže jsem logicky očekával instruktáž za jízdy. A byl to správný odhad.

„Poslyš, Tome,“ začal profesor. „Nebylo ti divné, proč jsem bral do Egypta právě tebe a ne tvého kolegu?“

„Ani ne,“ pokrčil jsem rameny. „Vojta se přihlásil na místo asistenta, takže jsem z nás dvou zbyl jen já.“

„Proč jsi mu ale to místo asistenta přepustil?“

„Protože to potřebuje víc,“ zopakoval jsem svůj postoj z areálu krematoria. „Vojta už má holku, nejspíš se budou brát a to místo by pro ně bylo velice vítané.“

„Pro tebe by vítané nebylo?“

„Ale jistěže bylo, být tam sám, neodmítl bych, jenže Vojta to potřeboval víc.“

„No dobře,“ spokojil se tím. „Takže ses toho vzdal. Proto na tebe zbylo lepší místo.“

„Jenže o tom nepadlo ani slovo,“ připomněl jsem mu. „Slíbil jste pomoci oběma, ale univerzita je pro jednoho.“

„A dostal to ten dravější,“ přikývl vážně profesor. „To jsem očekával, proto jsem se o druhé možnosti nezmínil.“

Projížděli jsme hustým provozem ulicemi Káhiry. Do cesty se nám občas připletl tu oslík s jezdcem na hřbetě, tu vůz tažený hubeným koníkem. Povozy měly automobilová kola, ale výzdoba koňských postrojů byla určitě původní. Mezi auty se zručně proplétali i cyklisté a pár motorkářů.

Konečně jsme se dostali na nějakou výpadovku, obě auta nabrala rychlost a už jsme si to svištěli po asfaltu.

„Myslím, že nebudeš litovat,“ uklidňoval mě profesor. Jak mohl tušit, že právě rozvažuji, jestli není chyba skočit po hlavě do takového podniku? Ani s rodiči jsem se v tom fofru nestačil rozloučit – byl to pro ně jistě šok.

Konečně jsme sjeli ze silnice na kamenitou cestu, před námi se objevil bílý domek.

„A jsme doma,“ řekl profesor.

Errata:

08.11.2021 15:25