Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Faraonův duch

Ubytování bylo proti očekávaným polním podmínkám přímo přepychové. Žádný stan ani maringotka. Expedice měla poblíž archeologického pole postavený domek, kde se nejen ubytovala, ale i třídila a dokumentovala objevy. Každý člen tam měl svůj pokojíček a jeden přidělili i mně. To jsem prostě nečekal.

Druhé překvapení mě čekalo na mé posteli. Ležel tam pěkně vysoký »komínek« různého oblečení, převážně džín a flanelových košil, které se do terénu hodí rozhodně víc než černé pohřební kvádro. (Už jsem skoro zapomněl, že mi to kvádro maminka kupovala k promoci…)

„Oblek patří do skříně,“ ukázal mi profesor. „Oblékni se na ven, pojedeme se někam podívat.“

Pak odešel a nechal mě o samotě.

To bylo něco! Nemusím ani popisovat, s jakou radostí jsem ze sebe shodil černý oblek! Doufám, že bude ležet ve skříni co nejdéle! Košile i džíny mi padly, i do bot jsem se s mýma čtyřiačtyřicítkama vešel. Někdo to tu musel pro mě nachystat, ani jsem si nevšiml, že by profesoři dávali dopředu avízo, že s nimi přiletím. Buď jak buď, splnil se profesorův slib, že si sem nemusím nic brát.

Kvádro jsem pečlivě navěsil na ramínko, které tu jako na zavolání leželo, a otevřel jsem skříň, abych je uložil.

Jenže v okamžiku, kdy jsem skříň otevřel, jsem od ní prudce ucouvl a s prásknutím jsem zabouchl její dveře.

Uvnitř kdosi stál. Skříň byla prázdná, takže se vetřelec prostě nedal přehlédnout. Ten chlápek byl mnohem nižší než já, ale vyděsil mě. Jako kdyby tu na mě číhal! Měl na sobě typický arabský oblek podobný pytli a na jeho hlavě, opálené do hněda, byly nápadné hlavně veliké oči a krátký »ježek«. Jaké měl vlastně vousy? Muslimský plnovous to nebyl, ale úplně holou bradu taky neměl.

Nebylo mi však dopřáno vzpamatovat se z leknutí. Ta podivná postava vzápětí prolnula zavřenými dveřmi skříně ven, takže jsem před ní musel opět ucouvnout. Teď teprve jsem spatřil, že má vousy na bradě svázané do úhledného svazečku. Jako faraoni!

Snad ne duch nějakého faraona?

„Ty jsi tu nový, že?“ oslovila mě záhrobním hlasem.

Přiznám se, vlasy se mi na hlavě hrůzou načepýřily. To přece nemohl být člověk, lidé neprocházejí dřevěnými dveřmi! Na ducha byl zase příliš jasně viditelný. Určitě je to jen halucinace, napadlo mě, jenže já jsem přece nikdy žádné halucinace neměl!

Okamžitě mě napadlo, že je všechno v tahu. Namísto vědecké kariéry mě čeká pobyt v ústavu, kde se prý ředitel od pacientů liší jen vlastnictvím klíčů ode dveří. Naštěstí jsem si ještě nestihl udělat řidičák. Jako duševně chorému by mi ho teď doktoři sebrali.

A další komplikace, že se mi to stane v Africe! Ještě tady budu na obtíž…

„Jsi tu nový, že?“ opakovala imaginární postava svou otázku trochu netrpělivěji. Jenže při tom vůbec neotevřela ústa a vypadalo to jako špatně synchronizovaný dabing. Vlastně vůbec nevydávala zvuky, působilo to na mě jako hlas ze záhrobí, nebo to bylo něco ještě horšího?

V té chvíli se na dveře ozvalo zaklepání a než jsem stačil svolit ke vstupu, vešel profesor Novák.

„No jo, Ferďásek!“ obrátil se k postavě. „Co koukáš? Máme tu zkrátka nového!“

Podíval jsem se na něho vyděšeně.

„Vy ho… vy ho taky vidíte?“ vykoktal jsem.

Podíval se na mě tázavě, ale pak se ťukl do čela.

„No jo, já na to zapomněl jako na smrt!“ řekl. „Měl jsem tě na ně připravit, ale doteď to ani moc nešlo…“

„Co je to zač?“ vyhrkl jsem.

„Ferďásek je allohmoťák,“ řekl trochu provinile. „To je taková zdejší specialitka a naše největší tajemství.“

„Prošel stěnou skříně!“ vysoukal jsem ze sebe.

„Allohmoťáci normální hmotou procházejí,“ začal mi s klidem Angličana vysvětlovat. „V letadle ani v autě jsem o nich mluvit nemohl, nebyli jsme tam sami a nevíme, kdo si tam co nahrává, ale tady se stejně dozvíš všechno dřív nebo později… zkrátka jsme tady narazili na nepozemský život a jednoho představitele máš před sebou. Neboj se ho, vypadá sice jako duch nějakého faraona, ale je neškodný. My se s nimi kamarádíme a pevně věřím, že si brzy budete spolu rozumět. Ferďásek se na Zemi vyzná a rozumí naší řeči, od arabštiny přes angličtinu až dokonce po češtinu.“

„On není ze Země?“ vyhrkl jsem.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny profesor. „Nejsou z našeho vesmíru, ale nejsou ani z dalekého vesmíru. Jsou z posunuté dimenze, sami svému světu říkají »Brochikea«. Raději se seznamte, když už se vidíte! Ferďásku, to je náš nový člen Tomáš – a to je náš Ferďásek, vlastním jménem Firgu Flibykej, nejodvážnější a nejzvědavější allohmoťák. Dalo se čekat, že se potkáte v první půlhodině, ale připrav se, že se zde budete vídat denně. Egypt je jejich rajón.“

„Duchy jsem si ale vždycky představoval jinak,“ řekl jsem trochu zaraženě.

„Však tohle nejsou duchové z našich starých pověstí,“ řekl profesor. „Jsou prostě jiní. Zvykneš si na ně brzy. Asi ti budu muset o nich uspořádat přednášku.“

„Přednášku?“ opáčil jsem. „Souvisí to s archeologií?“

„Víc než si myslíš!“ zasmál se profesor. „Proč myslíš, že má naše expedice v posledních letech po celém Egyptě nejvýznamnější nálezy? Přece díky allohmoťákům! Jako nehmotní procházejí zdmi a není pro ně problém najít pod zemí poklady. My je vítězně vykopeme a jsme slavní.“

„Objevují pro nás podzemní poklady?“ ukázal jsem na Ferďáska, jenže duch, či co to bylo, už zacouval do skříně.

Rychle jsem ji otevřel, ale tam také nebyl. Aspoň jsem tam přece jen uklidil kvádro.

„Oni ne,“ usmál se profesor. „To my. Nedokázali jsme jim vysvětlit, co chceme, proto chodíme pod zem sami.“

„Jako tihle?“

„Jako tihle,“ přikývl vážně profesor.

Následoval jsem profesora do předváděcí místnosti, jak ji sám nazval. Vystavovali zde pár posledních nálezů, vesměs předmětů odhadem z doby Ptolemaiovců, byly již zdokumentované, ale především byly jen dřevěné. Zlato se prý v Egyptě okatě nevystavuje, leda pod ochranou a to ještě musí být spolehlivá a to každá není.

Bylo tu však také několik klasických notebooků, jeden dokonce připojený na projektor. Ale profesor si mě odvedl stranou k notebooku s připojenou druhou obrazovkou, na níž bylo totéž, jenže dvojnásob zvětšené.

„Posaď se k obrazovce a sleduj!“ pobídl mě a usedl k notebooku. Měl tam nějakou starší verzi linuxu, příliš mi to nevadilo, ačkoliv jsem zvyklejší na Windowsy. Ve škole to byl povinný systém a i doma jsem využíval zlevněnou studentskou verzi.

„Jedete pod linuxem?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

„Máme tady speciální verzi,“ ujistil mě profesor. „Na rozdíl od Windowsů zaručeně nikam nehlásí, co máme na disku. To Windowsy dělají a pak se nesmíš divit cíleným hackerským útokům. Tahle verze linuxu se nás ani nesnaží otravovat aktualizacemi. Kromě toho máme další firewall, aby to bylo ještě jistější.“

„Proč tolik opatrnosti?“

„Krátce po jednom větším nálezu nás tady nečekaně navštívila banda lupičů,“ pokrčil rameny. „Museli dostat od někoho avizo, že tu něco máme. Pamatuj si, že ve světě neexistují spřátelené tajné služby!“

Konečně profesor otevřel prezentaci podobnou Power Pointu, kde měl připravenou přednášku o »allohmotě«. Na začátku bylo anglicky a podle klikyháků i arabsky psané varování »Vstupujete do přísně tajné oblasti – neznáte-li heslo, opusťte ihned tento program!«, jenže to mělo jistě platit jen na návštěvníky, ne na zdejší.

Profesor heslo naklofal a jeli jsme…

Na prvním obraze byl zachycený Ferďásek, opatrně vykukující z obrovského kvádru pyramidy. Bylo to strašně komické, venku měl jen obličej, ale uši měl ještě v kameni a trochu níž mu z kvádru vyčnívala ruka. Až teď jsem si všiml, že má jen čtyři prsty a chybí mu palec, ale zdálo se, že nemá takovou ruku po úrazu, ale od narození. Napadlo mě, že mu chybějící palec musí strašně vadit, ovšem už na dalším obrázku jsem pochopil, že jsem opět hádal špatně.

„Allohmoťáci se v Egyptě objevovali již dávno,“ začal profesor s výkladem. „Zpočátku byli příliš plaší, lidem se neukazovali a bylo obtížné je spatřit, natož fotografovat, ale již ve starých arabských pověstech hrají úlohu skřítků. Podle všeho byli i u nás v Evropě. My skřítky považujeme za jakési přírodní bytosti, které lidem tropí různé neplechy a v Čechách si je dokonce představujeme jako dobrotiska. Arabové jim však přisoudili roli služebníků ďábla Šejtana, proto by je s chutí lovili a zabíjeli – kdyby to šlo. Naštěstí jim hmotné zbraně vůbec neškodí, ale není div, že nemají chuť kamarádit se s Araby. My jsme pro ně přijatelnější.“

„U nás v Čechách jsem se ale s nimi mimo pohádky nikdy nesetkal. Myslíte, že jsou i v Evropě dodnes?“

„V dávnověku to vyloučené nebylo, ale dnes je to jen málo pravděpodobné,“ přerušil profesor přednášku. „Ještě se k tomu ale dostaneme.“

„Jak ale mohou ti skřítkové lidem škodit, když nejsou hmotní?“ zajímalo mě.

„Ovládají telekinezi,“ odpověděl profesor. „Dokáží na dálku pohnout drobnými předměty. Sice ne těžšími než do váhy asi čtvrt kilogramu, ale někteří se mohli bavit i tím, že drobné věci lidem přemisťovali anebo schovávali.“

„A dnes už je to vyloučené? Proč?“

„Mezi naším a jejich světem zůstalo málo průchozích bran,“ odvětil profesor. „Mezi sousedními vesmíry nemá Země nejlepší pověst.“

Nerozuměl jsem tomu, ale začal jsem získávat jakousi představu. Nač jsem studoval archeologii? Abych se dal do spolku s mimozemšťany? To je přece od sebe vzdálené jako málokteré obory! Ale když nám mimozemšťané sami pomáhají, nebylo by rozumné se jejich pomoci zříkat.

Další obrázek ukazoval Ferďáska v modravé bublině. Seděl v ní jako v nějakém člunu a nejspíš opravdu plul po hladině jakési široké řeky. V Egyptě to mohl být jedině Nil, ale nebylo jisté, zda je to opravdu v Egyptě. Vzdálený břeh totiž pokrývaly rostliny sytě modré barvy. Tady jsem si konečně všiml, že mimozemšťané dovedou otočit oba krajní prsty a získají tím hned dva vratiprsty. Může to být ještě šikovnější než náš palec, i když dva palce proti sobě působí… no, přinejmenším hodně nezvykle.

„Ta bublina je »pefridu«, jejich dopravní prostředek,“ upozorňoval mě na ni profesor.

No budiž, pomyslel jsem si, je vidět, že jsou gumové čluny rozšířené i tam. Netušil jsem, jak hluboce se mýlím. »Pefridu« nemuselo být jenom gumový člun.

Nejsměšnější na tom obrázku byl ale Ferďáskův cvikr, stejný jako měl profesor Novák. Hned mě napadla otázka, jak může nehmotná bytost udržet na nose hmotný předmět ze Země? Ale i to jsem se měl dozvědět velice brzy.

„Allohmoťáci vydrželi ze všech míst na Zemi nejdéle v Egyptě, v Sýrii, v Indii a v Číně,“ pokračoval profesor ve výkladu. „V Číně nedávno zrušili dvě brány – nedávno z historického hlediska. Souviselo to s druhou světovou válkou a největší vinu měla armáda Japonska, která se tam dopouštěla neuvěřitelných krutostí, až Šangédové rozhodli zrušit bránu. Japonsko válku prohrálo, ale později, během »Maovy kulturní revoluce«, plavalo po řece Jang-tse tolik mrtvol, že Čína přišla i o svou poslední bránu.“

„Kdo jsou ti Šangédové?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Nevíme o nich nic víc než že si říkají strážci bran,“ odvětil profesor neurčitě.

„Ale tady mi pořád něco nesedí,“ rýpal jsem. „Říkáte, že ti …allohmoťáci… jsou nehmotní. Nechápu, jak mohou používat hmotné předměty? Za druhé, jak víte, jak si sami říkají? Zvuk je přece chvění hmoty a nehmotní…“

V té chvíli jsem si ale vzpomněl, jak mě před několika okamžiky Ferďásek oslovil, když předtím prošel jako nic dřevěnými dveřmi skříně. Zvuk to docela určitě nebyl, ale slyšel jsem ho naprosto zřetelně.

„Vůči lidem používají telepatii,“ objasnil mi to ihned profesor. „Proto je vnímáme tak zřetelně. A navíc, jakási interakce mezi naší a jejich hmotou existuje, jinak by se propadli do středu Země. Neprocházejí skrz naši hmotu úplně volně, podobá se to brodění vodou. Takže se k nim přenášejí i zvuky.“

„K nim? A k nám ne?“ rýpal jsem dál. „Ono to vůbec není symetrické?“

„Bylo by, kdyby vydávali zvuky,“ usmál se. „Jenže oni zvuky nepotřebují vydávat, dorozumívají se telepatií.“

„Aha…“ došlo mi konečně.

„A co se týče vztahů mezi námi, nás archeology jakž takž uznávají,“ pokračoval profesor. „Neplašili jsme je ani nepronásledovali, nikdy jsme nikomu neublížili. Jsme pro ně asi nejmírnější představitelé lidstva. Obávám se ale, že bránu v Sýrii brzy jako další v řadě zruší a zůstanou jen poslední dvě – tady a v Indii. Když to uvážíš nezaujatě, je docela zázrak, že brána v Egyptě ještě existuje. Také se tu vedly kruté války.“

„V Evropě ty brány zrušili úplně?“ zajímalo mě.

„Už dávno,“ přikývl smutně profesor. „Někdy v době Třicetileté války. Byla to příliš krvavá doba a Evropa je od té doby od sousedních vesmírů izolovaná. Svět měl kdysi bran více, ale lidé časem všechno zkazili. Střední Americe neprospěly lidské oběti a války Aztéků a Inků, vyvraždění Indiánů v Severní Americe byla poslední kapka pro zbytek kontinentu.“

„No jo, jsme pro ně zřejmě barbaři,“ přijal jsem to.

„A teď to nejzajímavější,“ pokračoval profesor ve své přednášce. „S allohmoťáky je těžká domluva. Nechápou skoro nic z toho, co jim říkáme, ale na několika detailech jsme se s nimi přece jen domluvili. Napadlo nás, když se dovedou pohybovat pod zemí, mohli by pro nás sem tam zařídit nějaký průzkum. Nepodařilo se nám vysvětlit jim, co přesně po nich chceme, místo toho nám sami nabídli, že v nás vezmou s sebou pod zem.“

„To by z nás ale museli nejprve udělat nehmotné jako jsou oni!“ vyhrkl jsem.

„A přesně to nám nabídli,“ řekl s úsměvem profesor. „Otevřeli nám netušené možnosti. Představ si, že se můžeš pohybovat dole pod zemí. Je to pocit, jako by ses brodil řídkým bahnem. Hmota je tam nejen prostupná, ale také částečně průhledná a přímo hýří barvami. Písek má barvu žluté mlhy, pískovec je červenější, žula modřejší. Ale co je na tom nejdůležitější, všechna poněkud ostřejší rozhraní tam jasně svítí.“

„Jak se tam ale to světlo dostane?“ nechápal jsem.

„To není světlo, aspoň ne to, jaké známe nahoře,“ řekl klidně profesor. „My to ale jako světlo vnímáme. Nevíme, co to způsobuje, sami si to neumíme vysvětlit, chtělo by to pozvat sem na to nějakého fyzika, ale uvidíš sám, povrch skály hluboko pod vrstvou sypkého písku vypadá jako červeně svítící koberec. Každé ostřejší rozhraní tam svítí, nejvíc podzemní dutiny. Všechny podzemní hrobky i malé skrýše nás přímo vybízejí k návštěvě. Prohlédneme si, co obsahují, ty zajímavější si označíme do mapy a po návratu nahoru je vykopeme. Jdeme vždy najisto a nepotřebujeme ani místní kopáče, kteří by všechno rychle rozkradli, nebo aspoň rozkecali.“

„Aha – proto ty nádherné nálezy!“ rozsvítilo se mi.

„Allohmoťáci nám pomáhají nezištně,“ přešel na další obrázek, kde byli hned dva mimozemšťané. „Zajímají se, co tam vlastně hledáme a často nás doprovázejí. Pod zemí jsme objevili i poměrně zachovalé starověké město, kdysi dávno pohřbené pod pouštním pískem. Myslím, že se tam co nejdřív podíváš, je to unikátní objev. O něčem takovém se Schliemannovi ani nezdálo!“

„Ale o žádném objevu podzemního města jsem nikdy neslyšel!“ řekl jsem vyčítavě.

„To je v pořádku,“ přikývl profesor. „Dohodli jsme se ten objev nezveřejňovat, necháváme si to jako tajemství.“

„Proč?“ zarazilo mě to.

„Podívej se… kde najdeš největší soustředění památek starého Řecka a Říma?“ usmál se smutně. „V současnosti v Britském muzeu v Londýně. Angličané po celém světě kradli jako straky a kdejakou zajímavou památku odvezli do Londýna, kde je dnes můžeš obdivovat.“

„Ale to je snad… aspoň jsou přístupné více lidem…“

„Jsou,“ přikývl profesor. „Zatímco v samotném Římě, kde byly památky vystavené povětrnosti a v poslední době i působení kyselých dešťů, spousta vzácných soch i staveb podléhá zkáze. Mramorovým sochám odpadávají obličeje, kamenné fasády se rozpadají…“

„Takže Angličané kradené památky vlastně zachránili před zkázou,“ shrnul jsem to.

„Dá se to tak říci,“ přiznal profesor. „Britské muzeum mělo zkrátka štěstí. Stejně bohaté muzeum v Drážďanech to štěstí nemělo, nezůstal tam kámen na kameni a památky vzal čert, nebo přesněji – angloamerické bomby. Muzeum v Bagdádu zase nedávno vyrabovali Američané, po jejich odchodu tam chybělo osmnáct tisíc artefaktů…“

„Aha!“ došlo mi. „Domníváte se tedy, že ponecháním památek na místě přispějete k jejich uchování?“

„Přesně tak,“ přikývl profesor. „Vytahali jsme z písku spousty pokladů, poctivě jsme je odevzdali představitelům Egypta a nikdy jsme neučinili jediný pokus vyvézt nějaké památky do Čech. Proto si nás tady váží. Což neznamená, že jim musíme odevzdat všechno co najdeme. Mezi námi, jen dvě třetiny z toho, co jsme zástupcům Egypta poctivě dali, skončily v muzeu v Káhiře. Třetinu nálezů Egypťané sami zašmelili, většinou na Západ. Ale tomu nezabráníme, jsme rádi, že jsme je stačili co nejlépe zdokumentovat.“

„O tom bych raději příliš nahlas nemluvil,“ řekl jsem a opatrně se rozhlédl po předváděcí místnosti. „Možná si vás tady váží, ale nechtěl bych ručit za to, že tady nemají mikrofony nebo kamery. Dnes jsou takové věcičky levné a docela dostupné…“

„Toho se neboj,“ usmál se profesor. „Zatím je to ještě nenapadlo a i kdyby nám sem nějaké štěnice namontovali, poznáme to velice brzy.“

„To bych rád věděl, jak!“

„Jednoduše,“ usmál se profesor. „Začali by se tu brzy hemžit jejich technici a horečně by zjišťovali, proč jim ty štěnice nefungují.“

„Tyhle věcičky jsou obvykle spolehlivé,“ namítl jsem.

„Aťsi jsou spolehlivé,“ připustil profesor. „Ale máme tu rušičku elektromagnetických vln, žádná štěnice proti ní nemá šanci. Byl velký problém odstínit naše počítače, aby zde vůbec pracovaly. A kdykoliv potřebujeme na internet, musíme rušičku na tu dobu vypnout.“

„Ale samotná činnost rušičky by naopak tajné služby varovala, že se tu děje něco nepřístojného,“ nedal jsem se.

„Varovala by je, kdybychom to propásli,“ usadil mě profesor s konečnou platností. „Jenže až je to napadne, my ochranu zrušíme, ale o odposlouchávání už budeme vědět a nedáme jim sebemenší důvod k zásahu.“

„Takový zásah by mohli udělat i bez důvodu.“

„Mohli,“ připustil profesor. „Ale to je v Egyptě trvalé riziko. Znelíbíme se – poletíme. Ačkoliv, dnes si nás váží, přinášíme jim přece užitek. Uvidíš!“

„A podívali jste se někdy za ty brány?“ zeptal jsem se, když profesor vystřídal další sérii obrázků. „Jak to vypadá na druhé straně?“

„Pár těch obrázků je přece z druhé strany,“ ujistil mě. „Je to tam velice podobné našemu světu, jenže Šangédové nás tam opravdu neradi pouštějí.“

„Kdo tedy pořídil ty obrázky?“ chtěl jsem vědět.

„Byl jsem tam jednou na přímluvu Ferďáska.“

„Vypadají Šangédové jako Ferďásek?“ zajímalo mě.

„Ne, úplně jinak,“ odvětil profesor. „Ale nenechají se od nás ani fotografovat. Snad se časem dostaneš na druhou stranu i ty, ale raději s tím moc nepočítej. Budeš rád, že se s námi dostaneš pod zem. Ale i to je úžasný zážitek.“

„Uvidíme,“ řekl jsem.

Errata:

08.11.2021 15:25