Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Škola

Kdo by jako já hádal, že škola musí být jen úctyhodná kamenná budova, měl by se vyhýbat povolání věštce nebo hadače. Neuhodl by. Ani kdyby na Brochikei čekal školu coby úctyhodný shluk bublin.

Škola tu totiž není žádná pevná budova, ale žáci se učí povětšinou doma, nebo aspoň ve vesnici, kde bydlí. Snad jedinou výjimkou je dle mého mínění akademické město Verlid, pokud se tam sejde dostatečné množství dětí.

Tady ve vsi bylo naštěstí dětí jako smetí. Bylo to ale dané tím, že vesnici tvořily prakticky samé mladé rodiny, kde jsou děti něčím přirozeným. Nebylo to tím, že by ve vsi staří vymřeli, ale tím, že se mladé páry prostě dohodly na společném životě, vyhlédly si vhodné místo a vesnici si založily. Pár starších tvořili rodiče a prarodiče, odhodlaní pomáhat mladým s výchovou. Povolání učitele bylo vždy vítané a učitelé tu byli velice vážení.

Tak jako stařešina Deslak, zdejší zkušený kantor.

Nebo profesorka Lubay, která mě sem přivezla.

Jsem tu prý v dobrých rukou…

Od prvních nesmělých krůčků kráčela zdejší škola ke stále těžší a složitější látce – a to všechno tak hravě, jak se pozemským školákům ani nezdá.

Jan Ámos Komenský by byl na vrcholu blaha a styděl by se za pozemské školy, které ani po staletích nedokázaly naplnit jeho známé heslo »škola hrou«. Tady to kupodivu fungovalo a jeho metody slavily nečekané úspěchy.

Nečekané jen pro mě, ale ne pro zdejší…

Vystudoval jsem převážně humanitní obor, proto bych nikdy neočekával, že zvládnu vyšší matematiku a fyziku na úrovni, kdy bych mohl opravovat Alberta Einsteina.

Ale už teď bych měl jistý problém najít společnou řeč s pozemskými špičkovými matematiky i fyziky. Nejen pro odlišnou zdejší terminologii, ale i pro jejich úroveň.

Ani jsem si neuvědomoval, jak rychle se vzdaluji od špiček pozemské vědy.

Vezměme si takovou obyčejnou věc, jako je »ancub«. Tenisák, který se změní v perfektní kožešinku, která nejen v zimě hřeje a v létě chladí, ale umožňuje majiteli úplnou nezávislost na okolí. Nejen nezávislostí na příjmu potravy i na vyměšování! V tom oblečku se nemůžete ani utopit, neboť zajistí i hladinu kyslíku v krvi a proto nepotřebujete k potápění drahé potápěčské přístroje.

Uvědomíte si ale přitom, oč vlastně jde? A že by měl protestovat zákon o zachování hmoty, když tady na jedné straně nenápadně mizí hmota – dokonce přímo z lidského těla – a na druhé straně jiná může – nebo nemusí – vznikat na tak přesně a dokonale vymezeném místě, jakým je vnitřek sevřeného žaludku?

Přírodní zákony však neprotestují. Ne že by byly na Brochikei diametrálně odlišné od Země, ale zřejmě nemají nejmenší důvod protestovat. To všechno se děje, aniž by je někdo porušoval – včetně zákona o zachování hmoty. Ano, hmota se tu jen přeměňuje. Řízenou, přitom naprosto neškodnou anihilací na jedné straně a vznikem jiné hmoty na straně druhé. A klíčem je k tomu energie.

Jenže už při přeměně jediného gramu hmoty v energii se našim vědcům začínají protáčet panenky hrůzou, neboť rovnice pana Einsteina udělá z jednoho jediného gramu hmoty větší prskavku, než byla ta Hirošimská.

A v Brochikei jde o tisíce tun hmoty denně.

Zatímco vědci na Zemi dmou hruď pýchou, když se jim na největším stroji světa v Cernu občas podaří srazit jednoduché částice za vzniku jiných, tady se mění hmota v energii a následně v jinou hmotu prakticky všude.

A řídí to oblečky, kterým zdejší lidé důvěřují natolik, že do nich balí i mimina a neznají pak ani plínky.

A protože zákon zachování hmoty žádá, aby se hmota ani neničila, ani z ničeho nevznikala, jen se přeměňovala, »ancuby« mění likvidovanou hmotu ve vzduch.

A potřebnou hmotu vytváří z hmoty, kterou si vezmou z nejbližšího okolí – většinou také ze vzduchu.

Stařešina mi tvrdil, že se tak děje odedávna, ale že to má ještě jeden efekt. Dávní tvůrci již před tisíciletími tyto oblečky naprogramovali aby jako odpad vytvářely vzduch. Jenže jako etalon nevzali jeho tehdejší průměrné složení, ale jakýsi idealizovaný mix prvků. Postupem tisíciletí se stalo, že se složení vzduchu na celém světě přizpůsobilo tomuto počátečnímu nastavení.

Ono to vlastně nevadí. Brochikea má aspoň tak zdravý vzduch, jak to jen jde. Je v něm více kyslíku než na Zemi a prakticky žádné škodliviny, přírodní ani umělé.

To je ovšem bomba!

Ano, jenže zatím o těch oblečcích vím setsakra málo. To i školáci možná vědí víc o atomových elektrárnách.

Mám hodně co dohánět…

Dalším, velice rozšířeným prostředkem jsou pefridu.

Podrobně to budu brát, až zvládnu matematiku nutnou k jejich pochopení. Zatím jsem získal jen první povrchní dojem. Pefridu je koncentrované a řízené silové pole.

Ale i tady musím smeknout (kdybych měl aspoň co!) před tvůrci tohoto zázraku.

Pefridu nejsou stroje, které by byly někde připravené sloužit zdejším lidem. Pefridu si každý podle své potřeby vytvoří sám a sám je také řídí. K tomuto – ale i k jiným účelům – slouží v Brochikei »givlygeb«, centrální mozek zdejšího lidstva. Má k dispozici obrovské zdroje energie, získávané přímo z hmoty, a tuto energii propůjčuje podle požadavků zdejším lidem, stejně jako »ancuby«. Na rozdíl od nich má díky centrálnímu zpracování větší možnosti.

Zeptal jsem se – já nevšímavec! – k čemu mi to bude na Zemi, když tam není »givlygeb«. Odpověď mě neměla nijak překvapit. »Givlygeb« na Zemi je už dávno, jinak by tam nefungovaly pefridu a Ferďásek by nám tam nemohl pomáhat. A protože tam »givlygeb« je, budu ho využívat i já, až se tam vrátím. Takže potřebuji znát i pefridu.

Pefridu jsou totiž jedním z jeho projevů. Vlastně ani nejsou hmotné, je to jen tvarované silové pole. Základní bublina má po svém vzniku tvar koule, ale nikdy původní koulí nezůstane. Lidé je vytvářejí a mění si je podle své potřeby – jednou může sloužit jako letadlo, jindy jako dům. Dá se tvarovat libovolně takže může nabývat i velice bizarních tvarů, může být průhledná i neprůhledná. Zkusil jsem si pefridu vytvarovat v podobě vlastní automobilové fantazie, něco jako americký křižník silnic s obrovskými ocasními ploutvemi, jaké se vyráběly v polovině minulého století, a s ním jsem se proletěl nad rozsáhlým jezerem. Představil jsem si sebe jako automobilového závodníka, chystajícího se překonat automobilový rychlostní rekord na známém Solném jezeře. Určitě jsem překonal rychlost zvuku, jen to nikdo oficiálně neměřil.

Bublina pefridu je schopná tvarování nejen zvenčí, ale i uvnitř. Pohodlná sedadla v domech, prakticky stejná jako v letadlech… Není problém stvořit libovolný kus nábytku, potáhnout povrch strukturou dřeva a získat věrohodnou náhradu moderního i starožitného nábytku.

Problém je jen v tom, že to nikdo nedělá. Až na mě, když jsem si to chtěl v rámci zaučování vyzkoušet.

Obyvatelé Brochikeje se na hmotu neváží. Rozhodně ne tolik, jako my. Obydlí mají spartánsky prostá, bývá to zpravidla jediná univerzální bublina. Člověk není schopný využít současně více než jednu místnost, naše byty jich ale mají skoro vždy víc a šlechtická sídla na Zemi mívala až stovky komnat. Proč, když do některých komnat panstvo nepáchlo, jak byl rok dlouhý? Taková zjevná nadbytečnost a okázalost byla pro tento druh lidí příznačná.

Lidé na Zemi využívají vícepokojové byty zpravidla tak, že si každý pokoj přizpůsobí jinému účelu. Ložnice je určená k spaní, návštěvy se tam nevodí. Obývací pokoj je zařízený k obývání, i když u mnoha rodin tak nákladně, že tam ani sami nechodí. Parádní pokoje bývají většinu roku pečlivě opečovávané, ale k bydlení nejsou. Člověk slouží svému bytu, místo aby to bylo naopak.

Obydlí na Brochikei se nejvíce podobají japonským. Žádné skladiště věcí, určených k ohromení návštěv. Byt – bublina je obvykle prázdná a teprve podle potřeby vzniká nábytek. V noci postele, pohodlím převyšující přepychová vodní lůžka, ve dne podle potřeby stolky a židle.

Častější jsou proto zvětšené bubliny s desítkami stolků a pohodlných židlí – či spíše křesel, kde se lidé scházejí jako u nás v hospodách a luxusnějších kavárnách. Tady se žije nejvíc, tady všechno pulsuje a jiskří. Lidé se scházejí, aby si popovídali a přitom se tu jí a pije jako na hostinách starodávné pozemské šlechty.

Ale ani přílišná prostota není ideální. Japonci mají své byty zařízené tak stroze, že tam není místo pro knihy. Tím se nijak nezdržují a když knihu přečtou, prostě ji vyhodí. Někteří ji aspoň odkládají na veřejných místech, aby si je mohli vzít jiní zájemci, ale neuchovávají je doma. Nemají je totiž kam dát, v japonském bytu prostě není místo na zbytečnosti jako knihovničky a Japonci zkrátka nepočítají s tím, že by jednou přečtenou knihu ještě někdy otevřeli.

Knihy neuchovávají ani tady na Brochikei.

Ale ne, protože by to nedokázali! Jen používají již desítky tisíciletí lepší záznamové prostředky. Netušil jsem, že Brochikejskou knihovnu nosím přímo u sebe!

Přesněji na ruce. Protože knihy tu zastupuje fizer.

Ano, mé nové hodinky.

Čím je civilizace vyspělejší, tím méně lidí smí tvrdit, že o ní zná úplně všechno. Ale nikdo to nemůže znát ani ve zcela primitivních společnostech. Lidských znalostí je zkrátka takové množství, že se do jedné nebohé hlavy ani nemohou vejít.

Tvrdili to naposledy o Leonardovi da Vinci, v mnoha oborech velice všestranném, malíři i sochaři. Dosáhl prý vrcholu technické úrovně své doby a v mnoha bodech ji daleko předčil. Jenže ani on neznal všechno.

Ani tady na Brochikei se všechno vědění nemůže vejít do jediné hlavy. Ve všech civilizacích jsou tedy odborníci, specializovaní na jeden obor. Říká se, že člověk může znát buď všechno o ničem, nebo nic o všem. Odborníkem může být buď v oboru, kterému opravdu rozumí, ale který zahrnuje jen velice úzký srpek lidských vědomostí, nebo má širokánský rozhled, rozumí všemu, ale o všem ví jen tak nepatrný zlomeček, že se do odborné diskuse s pravým odborníkem pustit nemůže.

Mně na Brochikei nedali na výběr.

Protože budu na Zemi jediný, kdo bude vědět vůbec něco, nezbývá mi nic jiného než ono nic o všem. Měl bych tedy získat všeobecný přehled, bez detailních znalostí toho kterého oboru. A protože mi nedali na výběr, musel jsem se spokojit s tím, co mi nabízeli.

Jak se říká, darovanému koni…

Musel jsem ale uznat, že to byl rozumný návrh. Jako odborník na jeden jediný úzký obor bych byl asi na Zemi také platný, jenže mohl bych být prospěšný jen v jediném úzkém srpečku vědomostí. Všeobecné a široké vzdělání mi bude jistě platnější. Nebudu přece nic vynalézat, jen se musím naučit všechno používat.

Kolik majitelů počítačů skutečně programuje? Postačí umět je používat a programování ponechat odborníkům. Ani já nebudu vymýšlet vymyšlené a objevovat Ameriku, to udělali jiní a mnohdy už dávno! Potřebuji jen vědět, jak se co dá nastavit. Ale k tomu se nemusím vrtat až v jádru. Největší nevýhodou linuxu proti Windowsům je právě to, že tam uživatel občas musí jít pomocí úplně primitivního editoru až do kořenových souborů, protože jinak se to ani nastavit nedá. Uživatel linuxu, který to nezná, je vydaný na milost a nemilost nějakému »guru«, který mu to dokáže nějakým šamanským způsobem nastavit.

To mi naštěstí na Brochikei ani později doma na Zemi nehrozí, z těch dětských plenek tam programování dávno vyrostlo. Editovat nějaké iniciační soubůrky by ani nešlo, neboť mnohé obsahují tak složité informace, že se v nich těžko kdo vyzná.

Dokážete snad popsat strukturu jablka »zlipchas« se všemi podrobnostmi, s jeho jemně kořeněnou vůní a chutí, včetně generátoru náhody, aby každé jablko bylo maličko jiné než ostatní? To dá rozum, tak složitý popis se nedá vložit do vzorníku primitivním textovým editorem!

Kdo by se tím ale chtěl zdržovat? Prostě si poručíte »zlipchas« a natáhnete ruku. Požadované ovoce se vám zhmotní na dlani a zbývá jen popřát – dobrou chuť!

Kdybych ale chtěl vložit do vzorníku něco, co tam dosud chybí – například nějakou pozemskou specialitku, nebudu ji popisovat. Najdu si vzorek, nechám analyzovat, určím, které parametry mají být náhodné, odzkouším, zda výsledek vypadá podle mého očekávání a pak to vložím pod zvoleným jménem do vzorníku.

Vzorník na Brochikei totiž nezná pozemské ovoce. Zná jiné, většinou lahodnější, ale jahody z něj nedostanu, ty tam ještě nikdo neuložil. To bych měl umět napravit. Doplním tam na Zemi nejen jahody, ale nepotřebuji na to znát, jak konkrétně to bude ve vzorníku zapsané.

Profesorka Lubay mě učila ovládat analýzu a syntézu, zatímco profesor Deslak mě seznamoval s Xeslmenovým silovým polem, nazvaným podle objevitele, žijícího někdy před třiceti tisíciletími. Tohle univerzální pole je základem nejen pefridu – dopravních prostředků, domů, ale i mnoha dalších využívaných vlastností.

Mám hodně co dohánět…

Ale i když všechno stihnout prostě nemohu, znám toho víc než dost.

Na Zemi víc než kdokoliv…

Errata:

08.11.2021 15:25