Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návrat

Postupně se při mé výuce vystřídalo osm učitelů. Pan Deslak a paní Lubay se mi věnovali od začátku do konce, ostatní přicházeli a odcházeli.

Na konci pátého roku jsem mohl posoudit výsledky.

A při srovnání s Karlovou univerzitou z toho pražská Alma Mater vyšla jako opravdu chudá příbuzná.

Ne že bych neměl po jejím absolvování vědomosti, na které bych mohl být hrdý, ale týkaly se jediného oboru.

Všechno – o ničem…

Tady se mi věnovali v mnoha oborech, místy značně odlišných. Tedy – nic o všem, jenže… každé takové nic se dalo srovnat s pozemským všechno… Panebože, teď bych snad mohl na Zemi složit doktorát z deseti různých oborů!

Můj původní obor – egyptologie a archeologie – mi bezesporu zůstaly, jenže teď jsem navíc ovládal na vysoké úrovni i matematiku, fyziku, biologii… uvidíme, jak to na Zemi uplatním!

Přitom – nemohu si pomoci, můj pobyt na Brochikei se podobal nezasloužené rekreaci.

Slíbený výlet do přírody se mnou starý pan profesor Deslak uskutečnil již po půl roce. Ale upřímně řečeno, byl jsem trochu zklamaný.

Zvolili jsme si rozsáhlý les a urazili v něm zhruba sto kilometrů. Obdivoval jsem přitom vitalitu starého pána. Na šest set pozemských let, po které chodil po Brochikei, měl až obdivuhodnou výdrž. Je však nesmyslné srovnávat nesrovnatelné – my dva jsme přece jen odlišné živočišné druhy. Stejně nemá smysl srovnávat kozu s koněm nebo lišku s medvědem. A to, že má někdo drobnější tělesnou schránku, nic nevypovídá o jeho schopnostech.

Když říkám, že lesy na Brochikei jsou upravené a spíš podobné lesoparku než pralesu, neznamená to, že v nich nenarazíte na nebezpečná místa. Ani v našich lesoparcích není všude bezpečno. Dokud se budete zdržovat pouze na cestičkách, riskujete nanejvýš ukopnutý palec, upadnout můžete i na čisté rovině, ale sejděte pár metrů s cesty a už se můžete i v čistě upraveném jezírku utopit. Vy asi ne, ale chcete ručit, že se to nemůže stát batoleti?

Lesy na Brochikei jsou bez cestiček a nehrozí v nich jen utopení. Narazíte tu i na masožravé stromy bofchyňgo, schopné ulovit i pozemského medvěda. Postačí vyhýbat se smradlavým místům, obklopeným kostmi zvířat. Člověku bofchyňgo nebezpečný není. I kdyby vás lapil v noci, kdy všechny varovné známky přehlédnete, obalte se bublinou pefridu a ta vám zajistí bezpečí. Až strom zjistí, že nejste jedlí, vyvrhne vás. Tato zkušenost není nic příjemného, ale není ani příliš hrozivá.

Zeptal jsem se profesora Deslaka, proč ty nebezpečné stromy nevyhubí, ale ten jen pokrčil rameny.

„Co se v přírodě vyvinulo, to tam patří,“ řekl. „Včetně predátorů. Uvažuj nezaujatě! Z pohledu rostlin jsou přece vražedná i býložravá zvířata! Nemá cenu hubit masožravé živočichy, po nich býložravce a ani potom nic nevyřešíme, i rostliny samy mezi sebou tvrdě bojují o místo na slunci, o vodu i o živiny, spousta cizopasí na jiných a používají tak zákeřné prostředky, až by tomu jeden nevěřil. Stačí, že nás neohrožují.“

„Ale malé děti se nedokáží chránit a dravé stromy by je ohrozit mohly,“ namítl jsem.

„Malé děti do lesů nepouštíme,“ odvětil profesor. „To se ví, bezpečnost především, ale malé děti ohrozí kdeco, ty musíme chránit i v pefridu. Kolik je na světě míst, odkud se dá spadnout a polámat si ruce a nohy?“

Prošli jsme tedy lesem bez jediné cesty, byl poměrně schůdný. Noci jsme trávili v bublinách pefridu, abychom se nemuseli bát dravé zvěře. Párkrát jsme se také vyhýbali dravým stromům bofchyňgo, ale to bylo snadné, nehrozilo nám žádné nebezpečí. Dvakrát na nás znenadání zaútočilo zvíře podobné medvědu, jenže když zjistilo, že na nás do bubliny pefridu nemůže, zklamaně odklusalo.

„Vlastně to nebezpečné není,“ zhodnotil jsem to, když jsme dorazili do předem ohlášeného cíle.

„Pravda,“ přikývl Deslak. „Brochikea je civilizovaný svět. Ve vesmírech jsou mnohem horší divočiny.“

Bylo by zajímavé podívat se na nějaký necivilizovaný svět, ale toho si jistě užiji dost i na Zemi. Musel jsem se raději tím víc soustředit na učení. Co zanedbám, mohlo by mi brzy chybět.

Takže jsem si odpustil krásy zdejší přírody, zato jsem po závěrečných zkouškách, podobných státním zkouškám na Karlově univerzitě, mohl s klidným svědomím opustit Brochikeu a vrátit se domů.

Bude to zajímavý návrat.

Rozloučil jsem se s profesory Deslakem a Lubay, kteří se mi na Brochikei věnovali nejvíc. Kromě těch dvou jsem se tady za celý svůj pobyt s nikým neskamarádil.

Na Zemi by to bylo opravdu divné, ale na Brochikei to byla jen nevýhoda mého »individuálního školního plánu«. Ve školní vesnici byly jen rodiny s malými dětmi, nikdo zde nebyl ve studentském věku. Byl jsem tu oddělený od ostatních studentů a neměl jsem příležitost se s nimi blíže seznámit. A k tomu jsem měl pořád plno učení.

Loučení tedy bylo poměrně krátké. Poděkoval jsem profesorům, vytvořil si letadlo pefridu a za chvíli už jsem svištěl na označené místo, kde na opačné straně podzemní hvězdné brány byla – Praha. Od Verlidu to bylo asi stejně daleko jako Praha od Káhiry, ale letěl jsem nadzvukovou rychlostí, takže let netrval ani hodinu.

Na označeném místě byla běžná zalesněná krajina, nic tu nepřipomínalo přítomnost tajemné hvězdné brány. Ale čekala v hloubce dvou kilometrů – jen na mě.

K vytvoření hmotového zrcadla vljokra jsem Ferďáska nepotřeboval, umím je udělat sám. Stvořil jsem si je ještě nad zemí, prolétl jím – a pak jsem již jako nehmotný duch mířil dolů. Musel jsem chtě nechtě zavřít oči, když jsem se řítil proti korunám a kmenům stromů, nezastavily mě však a pod nimi jsem se vnořil do skal. Pocítil jsem to na mírně zvýšeném odporu – jako když skočíte z vysokého prkna do vody. Otevřel jsem oči a hned jsem se orientoval.

Ohnivé kolo dole v hloubce pode mnou bylo otevřené, nikdo je nehlídal. Neřešil jsem, jestli bylo otevřené celou tu dobu, nebo je teď znovu otevřeli, hlavně že tu bylo.

Prolétl jsem skrz ně a obrátil oči vzhůru. Odsud zdola bylo dobře znát typicky zakroucené koryto Vltavy, podle něhož jsem se snadno zorientoval. Zjistil jsem, že jsem i tady dva kilometry hluboko, zhruba pod Vyšehradem.

Chvíli jsem se kochal pohledem na Prahu »zdola«. Je to úžasný pohled. Praha je archeologicky bohatá, na první pohled jsem viděl snad ještě víc ukrytých skrýší, než kolik jich bylo v Egyptě. Nezvyklý byl i pohled zdola na novější tunely metra, ale chtěl jsem se nejprve ukázat doma, proto jsem zamířil šikmo vzhůru.

Aby mě nikdo nespatřil vystupovat ze skály, vynořil jsem se na povrch v zapadlém koutě a rychle jsem proletěl zrcadlem vljokra.

Jsem opět na Zemi – a hmotný.

Neměl bych budit rozruch mimozemským dopravním prostředkem, ale pefridu se naštěstí umí dobře přizpůsobit. Dokáže napodobit i vzhled automobilu a již ze dvou metrů to vypadá dost věrohodně. Dole má dokonce i něco jako kola, i když se neotáčí. Typ se ovšem nedal určit, byla to má vlastní tvorba ve stylu amerických křižníků silnic asi tak z poloviny minulého století.

Přijedu ale domů mravně po silnici…

Pochopitelně jsem rodiče pořádně překvapil. Nečekali mě a můj návrat byl pro ně šokem, asi jako když jsem jim před pěti lety mobilem stroze oznámil, že narychlo a bez loučení letím do Egypta. Prostě jsem znenadání vstoupil do obýváku a hrnul se hned do jejich objetí.

„Ale to jsou k nám hosti!“ přivítal mě táta a stiskl mě, jak byl zvyklý, medvědím objetím.

„Jsi doma jen na skok?“ vítala mě i máma.

„Ne, přijel jsem natrvalo,“ oznámil jsem jim.

„Snad už jsi tam neskončil?“ staral se táta. „Vždyť jsi nám vykládal, jaká je to tam pro tebe životní šance!“

„Ano, byla to životní šance,“ nepopíral jsem to. „Ale tu jsem využil a teď mám pokračování doma. Bude to tak lepší, aspoň mě budete mít pod dohledem.“

„Co to máš ale na sobě za maškarádu?“ pohoršila se trochu mamka. „Vypadáš jako medvěd z karnevalu!“

No ovšem! Měl jsem »ancub« zbarvený hnědě… jistě jsem v něm vypadal jako plyšový medvídek.

„To teď budu nosit pořád,“ ujistil jsem oba.

„To ale budeš budit pohoršení!“ věštila mi máma.

„Myslíš?“ pochyboval jsem a přebarvil si myšlenkou ancub nenápadněji. Dolní část získala modravou džínovou barvu a horní část napodobovala flanelovou kostkovanou košili. Rázem jsem vypadal skoro jako v době studií.

„Jak to děláš?“ zarazila se máma.

„Tenhle oděv se dá přebarvovat podle libosti,“ odvětil jsem, jako kdyby to byla ta nejobyčejnější věc. „Naučím vás to brzy také.“

To »brzy« ovšem nemohlo být tak rychlé, jak rychle se to řekne. Aby mohli používat ancub, museli by nejprve ovládat telepatii a to nebylo úplně jednoduché. Naštěstí to našim nepřišlo divné, měli jiné dotazy.

„Za celou dobu jsi nenapsal ani řádku!“ vyčetl mi táta. „Neodpovídal jsi ani na naše dopisy!“

„Neodpovídal, protože jsem je nedostal,“ odvětil jsem klidně. „Kolegové mi občas vzkazovali, že mi píšete, ale nemohl jsem si dopisy převzít osobně a kolegové je zase odmítali otevřít.“

„Jak to?“ zvážněl táta. „Ty jsi s nimi nebyl?“

„Nebyl,“ přikývl jsem. „Měl jsem samostatnou misi.“

„A proč je tedy neposlali za tebou?“

„Byl jsem mimo dosah pošty,“ řekl jsem po pravdě. „Zavolám jim, aby mi teď všechno poslali domů.“

„Co tady ale budeš dělat?“ starali se oba.

„Zakotvím u archeologů, tam po mých zkušenostech z Egypta chňapnou s otevřenou náručí.“

„Snad tě tam… nevyhnali?“ domyslel si to táta.

Měl částečně pravdu, ale už jsem to tak nebral. Partu v Egyptě brzy doplnil jiný nováček a se mnou se jen občas bavili fizerem, který měl naštěstí dosah až na Brochikeu. Ale nebylo to denně. Neměl jsem na dlouhé řeči čas a oni také měli svoji práci. O dopisech z domova jsem věděl, ale nerozhoupal jsem se ani k jedné odpovědi. Můj pobyt na Brochikei měl zůstat co největším tajemstvím a mohl bych se podřeknout. Věděla o mně jen naše parta archeologů, ale i ta musela všechno držet pod pokličkou, stejně jako své vlastní toulky pod zemí.

Ferďásek jim teď místo pouhého poskytování zrcadla hmoty vljokra pomáhal i s podzemní dopravou pomocí pefridu, což prudce rozšířilo jejich možnosti, takže ani oni neměli na dlouhé rozhovory čas.

Svět na mě skoro zapomněl, což bylo jen dobře…

Mám zlaté rodiče, upřímné a čisté, to je vidět na první pohled, zejména když má člověk na očích dukingel. Hned se starali, co se mnou bude dál. Musel jsem je ujistit, že to nebyl vyhazov, ale změna působiště s vyššími možnostmi, která se dá chápat i jako »vykopnutí směrem vzhůru«.

„Mám teď dokonce služební automobil,“ řekl jsem na závěr, abych trochu rozptýlil jejich obavy.

„Automobil?“ podíval s na mě táta. „Kde ho máš?“

„Na dvorku za barákem,“ řekl jsem. „Nechci zbytečně provokovat sousedy.“

„Proboha – jak jsi ho tam dostal?“ připomněl mi táta, že se k nám na dvorek s autem nedá přijet.

Nějak jsem to nedomyslel. Prostě jsem to plácl, abych nemusel prozrazovat mimozemský původ pefridu. Ale jak se říká, šídlo v pytli neutajíš a rodičům jsem lhát nechtěl. Asi mi nezbude než říci jim všechno.

„On to vlastně ani pravý automobil není,“ zkusil jsem to ještě nějak zamluvit, ale lhát neumím, zvláště když lhát ani nechci.

„Co si máme představit pod pojmem »pravý a nepravý auťák«?“ chytil mě táta za slovo.

„Třeba auťák, který je – i není,“ řekl jsem tajemně, ale už jsem se rozhodl jít s pravdou ven.

„Pojďte se na to podívat,“ pozval jsem je na ukázku.

Moc mi nevěřili, ale dali se přemluvit.

Na dvorku za domkem, kam se opravdu nedalo zajet, se objevil červený bourák, jaký svět neviděl. Byla to moje fantazie, něco mezi mercedesem, porschem a americkým křižníkem silnic. Mamce bych vlastně splnil životní sen. Vždycky chtěla červené auto, ale dokud mě vydržovali na univerzitě, nikdy na ně s tátou neměli. Ne že bychom auto neměli vůbec, ale vždycky bylo ojeté a hlavním hlediskem byla cena. Na barvu měla máma prostě smůlu.

„Tímhle vás budu vozit,“ ukázal jsem jim na auťák.

Trochu je to zarazilo, zvlášť když táta poklepáním na karoserii s údivem zjistil, že se to příliš podobá nafukovací atrapě. Pak se automobil znenadání rozplynul.

„Jak říkám, on to vlastně auťák je i není,“ pokoušel jsem se rozehnat jejich chmury v obličeji. „Ale jezdit se v tom rozhodně dá lépe než ve skutečném autě.“

Otočil jsem se a vrátil se do obýváku. Naši mě trochu zaraženě následovali.

„Dáte si aspoň kafe?“ zeptala se máma, aby prolomila počínající nepříjemné ticho. Kývl jsem a táta také. Máma zapnula konvici a dala na stůl tři hrnky.

„Můžeš nám nějak přijatelně vysvětlit, co to vlastně bylo?“ obrátil se pak na mě táta, když jsme už všichni tři seděli za stolem a pomaličku usrkávali horkou kávu.

„Před vámi nechci mít žádné tajemství,“ začal jsem. „Ale neměli byste se tím chlubit sousedům.“

„Nezapletl ses nakonec s vojákama?“ starala se máma.

„Ne, to nemá s armádou nic společného,“ uklidňoval jsem ji. „Ale dobře, vám to řeknu. Byl jsem celou tu dobu v jiném světě, u mimozemšťanů. Chápete to?“

„Ne,“ odvětil okamžitě táta. „Myslíš opravdu nějaké ufouny?“

„Ufouny zrovna ne,“ usmál jsem se.

Ačkoliv – kdo ví? Jak může vypadat letící pefridu na obrazovkách radarů? Zespodu je to disk. Neviditelný není, na fotografii se objeví, i když je poloprůhledný a tím spíš, když je neprůhledný. Základní barva je kovově stříbrná. Na Brochikei mi sice tvrdili, že pozorování Země omezili, ale… kdo zaručí, že si někdo z nich občas na náš svět »jen tak ze zájmu« neodskočí? Nebo ze sportu, z hecu či jak si to nazve. Nemusí o tom nikdo vědět. Obsluha vojenských radarů zatím šediví obavami z »nepřátelského útoku« či jiné podobné kraviny.

„Podobají se hodně nám lidem,“ ujistil jsem je.

Musím ovšem vynechat, že jejich ženy mají maličko odlišnou postavu. Stejně by mi to nevěřili…

„Naučili mě spoustu věcí,“ pokračoval jsem raději. „Ale teď jsem se vrátil. Možná i něco z toho uplatním.“

Řekl jsem to tak sebejistě, jak to šlo. Rodiče ale na mě koukali pořád stejně nedůvěřivě. Nedivil jsem se tomu. Který rodič by přijal lhostejně zprávu, že se mu syn vrátil z výletu u mimozemšťanů, o kterých svět vlastně v ůbec nic neví? Hlavně že mi to uvěřili!

Teda – doufám!

Před návštěvou kolegů archeologů jsem si udělal výlet pod Prahou. Vzal jsem si pod zem notebook s podrobnou mapou Prahy, kam jsem si chtěl zakreslovat nějaké nálezy. Musím začít od těch dostupných, abych kolegy přesvědčil, že nekecám a opravdu vím, kde jsou uložené. Až později smím vyrukovat s těmi obtížněji dostupnými.

Jenže Praha je na archeologické památky bohatá až příliš. Na mnoha místech se při zemních pracích narazí na ledacos, ale velkou část lidé zatají, aby je archeologický průzkum nezdržoval. Je to sice protizákonné, ale když se na to nepřijde, není kdo by viníky zažaloval.

Strávil jsem v podzemí s přestávkami týden, neustále jsem zakresloval další a další nálezy. Osamocené hroby i zatím neobjevená souvislá pohřebiště, základy zničených dávno ztracených staveb, až po jednotlivé úkryty, kam si lidé schovávali cennější věci »pro strýčka příhodu«.

Od jednoduché a už jen slabě zřetelné jámy, skrývající kožený váček s pěti pazourkovými noži, po ukryté pušky, náboje a ruční granáty, nepochybně z druhé světové války. Někdo sem ty zbraně zakopal a už se k nim nedostal.

Mohlo jít o odbojáře, který skončil s kulkou u zdi za Heydrichiády? Buď jak buď, zapomenuté zbraně tu čekaly na odhalení a nejspíš už budou patřičně zrezavělé.

Místy jsem narazil i na skutečné poklady. Především to byla skrýš, podle mého odhadu z doby svatého Václava, kde si někdo do veliké kameninové nádoby uložil několik váčků mincí a zřejmě truhličku šperků. I v mém barevně zkresleném podzemním vidění jsem rozpoznal, že jsou z více různých materiálů. Převažovalo ale zlato a stříbro.

Skrýš měla na tehdejší dobu přímo hrozivou ochranu. Nad nádobou totiž ležela kostra. U ní nebylo nic, takže se mi přímo vnucovala myšlenka, že jde o pozůstatky otroka, zabitého v roli mrtvého strážce pokladu. Odpovídalo by to jednak hodnotě pokladu, která v očích majitele vyžadovala mimořádné ochrany, ale také jeho bezcitnosti.

Kdo to mohl takhle uložit?

Slované nikdy otroctví neprovozovali. Znamenalo by to, že poklad i se zabitým otrokem patřil někomu z těch, kdo v Čechách s otroky obchodovali. Staré zápisy tvrdí, že to byli výhradně Arabové a Židé. Proč ale tak důkladně chráněná skrýš?

Napadla mě jedna z možných historek.

Starý otrokář onemocněl nebo utrpěl zranění a cítil, že se blíží jeho konec. Nařídil tedy svému otrokovi vykopat bezpečnou skrýš a naskládat do ní nejcennější věci svého majetku. Aby to bylo co nejjistější, otroka nad pokladem zabil nebo nechal zabít – jednak »příliš mnoho věděl«, ale také mohl být pro pána nejméně cenný a jeho hodnota rolí strážce pokladu stoupla. Při tehdejším strachu z mrtvých to mohla být velice účinná stráž! Zejména když ostatní otroci nevěděli, co pod mrtvým od této chvíle leží.

Obchodník pak asi napsal – či dal napsat – pro svého dědice v daleké Arabii list s popisem úkrytu pokladu.

Dědic – nejspíš syn – si však poklad nevyzvedl, takže tu zůstal přes celá tisíciletí. Proč? Možná dopis nedostal. Cesty tehdy nebyly bezpečné, dopis se mohl cestou ztratit i s poslem. Nebo dopis dostal, ale něco neočekávaného mu zabránilo poklad si vyzvednout. Nemoc, smrt, cokoliv.

Mohlo se také stát něco, co ani starý protřelý otrokář nečekal. Skrýš založil poblíž tehdejší obchodní stezky na břehu Vltavy. Přišla povodeň, voda vystoupila z koryta, zanesla veškeré okolí bahnem a úplně změnila ráz okolí. Stačilo, aby proud vody odnesl orientační body – nejspíš stromy – a nikdo už skrýš podle popisu nenašel.

Tomu by ostatně odpovídala i silná vrstva naplavenin nad skrýší. Vltava se zkrátka občas rozvodní a s proudem vody přináší i bahno. V Praze na Starém městě naplavené bahno postupně zaneslo ulice natolik, že měšťané museli probourat nové vchody z bývalého patra a přízemí jejich domů se změnilo ve sklepení.

Vyzvednutí pohádkového pokladu však bude obtížné i dnes. Může za to opět Vltava. Vrstvy naplavenin dosáhly za ta staletí úctyhodné tloušťky a nad pokladem se nachází blok dnešních domů. Základy končí metr nad starověkou skrýší a teď bude teprve obtížné se k ní dostat. Musel bych skrýš velmi přesně zakreslit a k jejímu odkrytí by se musel vykopat šikmý tunel. Budu mít asi hodně práce přesvědčit kolegy archeology, aby se pustili tak neobvyklou cestou k tak nejistému nálezu.

Ledaže bych někoho z těch, kdo o věci rozhodují, vzal s sebou pod zem. Což si ale musím dobře rozmyslet.

Neměl bych prozrazovat tajemství.

Errata:

08.11.2021 15:25