Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Česká past

Zastřeleným teroristou byl, jak se brzy ukázalo, major ve výslužbě Karel Linhart. Pro odborníky CIA, kteří jeho tělo dostali ke zkoumání, to byl »neznámý terorista«, ale to už jsme dávno věděli, koho nám zastřelili.

Ačkoliv byl poměrně dobře vybavený, přece jen byla v jeho plánu drobná chyba. V době, kdy nastřeloval hřeby do ranveje, nemohl být obalený černým kokonem pefridu, který by ho jednak chránil před kulkami a hlavně skrýval před infra-dalekohledy Američanů. Otázka nějaké nehody pak nezněla »zda«, ale jen »kdy«.

Nahradilo by ho několik nadšených dobrovolníků, ale důrazně jsem jim to nedoporučil. Jednak jsem poukázal na to, že Američané už vědí jak na nás, ale především jsem všem slíbil, že vymyslím něco podstatně bezpečnějšího.

Kritickým okamžikem bylo vystoupení z pefridu ve chvíli, kdy nastřeloval hřeby. Přitom to podle mě nebylo nutné, jenže Karel uvažoval postaru. Jako voják si zřejmě neuměl nic jiného představit. Já jsem však uvažoval jinak. Podle mě se dalo zasahovat, aniž by člověk opustil pefridu a dokonce se dotčenému místu nemusel ani přiblížit.

Po krátkém pátrání ve spletité struktuře databází jsem to objevil. Na Brochikei to sice nepoužívali k sabotážím, ale dalo se to přizpůsobit současným podmínkám. Proto měli na Brochikei tak utěšenou krajinu, proto byla údržba lesoparků tak vzorná! Já jsem ale nechtěl stvořit utěšenou krajinu s romantickými kopečky a s obhospodařovaným kulturním lesem, ale naopak divočinu, kudy neprojedou ani tanky Abrams. Givlygeb přece dokáže stvořit oboje!

Během jediné noci se celý areál letiště Ruzyně změnil v něco hodně podobného Prokopskému údolí v dobách, kdy se krajinou toulali mamuti. Na místě, kde ještě včera byly dlouhé, rovné ranveje, teď strměly vysoké černošedé skály. Totéž se stalo na letišti Kbely, kde skály, vzhledově podobné sloupům ze skalních měst Adršpach, Prachovské, Teplické nebo Tisské skály, obklopily bojová i transportní americká letadla. Pro ně tedy létání skončilo, zůstanou zde v Čechách jen jako exponáty v muzeu, ledaže by je sami Američané ze vzteku vyhodili do povětří. Ale to už bylo čistě na jejich vůli.

Nechal jsem zkoprnělé strážné, kterým se vztyčovaly skalní sloupy před očima, ať si záhadami lámou hlavy. Po znehodnocení letišť Kbely i Ruzyně jsem letěl k Ústí nad Labem, kde jsem znemožnil obnovu železničních mostů, neboť jsem na místě pustého nádraží vytvořil obrovskou skálu. Další cesta mě vedla podél hranic s Německem, které se za mnou měnily v neprůchodnou skalní hradbu.

Při těchto orgiích, podobných přírodnímu třetihornímu šílenství geologické bouře, mě v pefridu doprovázelo osm kamarádů. Předváděl jsem jim, co budou od zítřejší noci dělat oni. Při troše vytrvalosti bych zneprůjezdnil hraniční hory kolem Čech i sám, ale čím víc lidí, tím se potřebná doba zkrátí. Pefridu, ve dne černé, bylo v noci neviditelné. Ve viditelném světle zaclánělo hvězdy, jinak neodráželo ani infračervené a radarové paprsky. Jen proti světlejšímu pozadí, například proti obloze na horizontu, se mohlo jevit jako černý obrys, kterému Francouzi poněkud posměšně říkají »silhouette«. V noci a pod mrakem je nikdo nezjistil ani očima, ani jinými prostředky.

Čechy jsou kotlina, obklopená pohraničními horami. Ve starověku byly téměř neprostupné, zejména když byly prorostlé hustými pralesy, ale přece jen jimi aspoň místy procházely obchodní stezky. To se s vývojem evropské civilizace zvolna ale jistě měnilo. Hvozdy podlehly kácení i žďáření, pralesy ustoupily polím a ty uvolnily v moderní době místo osadám, vesnicím a městečkům.

Během jediné noci se však značná část Krušných hor změnila do podoby před mnoha tisíci lety. Američtí sapéři už nemusí pracně stavět pontonové mosty, neboť všechny přeshraniční silnice končily ve zdi strmých skalních štítů. Skály přeťaly spojení Čech s Německem. Na hraniční čáře zmizely cesty úplně a místo náspů a zářezů zůstala divoká krajina jako v dobách, než se do ní zakously buldozery.

Už teď bylo jasné, že jediným prostředkem, schopným překonat České přírodní pohraniční opevnění, budou jen vrtulníky – budou-li mít kam přistávat. Americký letecký most nepřipadal v úvahu, zásobování okupačních jednotek vrtulníky bylo příliš drahé. Američané již začínali chápat, že se pro ně Česká kotlina pomalu ale jistě mění v past. Tvrdohlavě ale zůstávali, rozkaz k ústupu nepřicházel.

Český vojenský žargon z husitských dob měl pro tyto jednotky, určené k zoufalému zadržování nepřítele, velice výstižný výraz.

Ztracenci…

Napoleonova armáda po »vítězné« bitvě u Borodina, kde Ruská vojska Francouzům řádně pustila žilou, slavně vstoupila do Moskvy. Napoleon netrpělivě očekával, kdy za ním přijdou parlamentáři s uznáním kapitulace, předají mu klíče od ruských měst a podřídí se mu. Nač ti hlupáci ještě čekají? Vždyť po dobytí jejich barbarského hlavního města je přece jasným vítězem on, císař Napoleon!

Moskva však byla pustá, až na pár tisíc milosrdných popů, ošetřujících bezmocné raněné. Obyvatelé uprchli se vším co dokázali odvézt – především s potravinami, které byly před blížící se zimou podmínkou k přežití.

Napoleon byl s postupujícím časem stále nervóznější. Zima se blížila – a to ještě neměl tušení, co to znamená! Armádě, u Borodina značně zkrušené, už chyběly zásoby. Vojsko obsadilo nepřátelské hlavní město bez odporu, jenže tím získalo jen prázdná obydlí. Ale i těch ubývalo, neboť povětšinou dřevěné ruské domy na mnoha místech vzplály a shořely. A široko daleko kolem nebylo nic, co by mohli vojáci zabavit. Vesnice prázdné, sýpky vyhořelé. A to všechno příliš daleko od Francie, než aby mělo smysl poslat si posly pro vozy se zásobami.

Napoleon nakonec pochopil, že prohrál. Na bitevním poli byl do té doby suverénem, ale v Rusku upadl do pasti, jakou nejen předem nečekal, ale příliš dlouho mu trvalo, než zjistil, že už v ní je. Jeho armáda hladověla a nezbylo mu nic jiného než ústup, který se pak proměnil v bezhlavý úprk. Sám Napoleon ujížděl ve svém kočáru jako první, aniž by ctil pravidlo o kapitánovi, který má opouštět loď jako poslední.

Oni to pravidlo neplní ani všichni námořní kapitáni…

Váleční teoretikové samozřejmě rozebrali, že tohle se mohlo stát jen v Rusku s jeho rozsáhlými pustými pláněmi a také díky proslulé kruté ruské zimě…

Americká armáda spadla do pasti v Čechách a v létě.

Nebylo to přitom tak zřejmé, jako v Rusku. Rozdíly tu byly – a značné. Rusko je velice rozlehlá země, poměrně řídce osídlená, Čechy jsou naopak malé a hustě zabydlené. Napoleonova armáda se v Rusku vzdálila příliš daleko od Francie a poslům by trvalo dlouho, než by dorazili k cíli, kdežto Američané měli se základnami nepřetržité satelitní spojení. Obyvatelé, i ti co Američany vysloveně nevítali, se k nim nechovali nepřátelsky, jen lhostejně. Okupační vojáky si zvědavě prohlíželi, ale tím jejich zájem končil.

Jinak tu však podobnost byla, jen si jí včas všimnout!

Tak jako v Rusku, ani v Čechách se nedalo nic koupit. Nově dosazenou vládu lidé většinou ignorovali a navzdory jejím příkazům dodržovali heslo »Okupantům ani vodu!«. Pro Američany to byl šok, nikdo jim nic neprodal za české koruny, ale ani za dolary. Čechy byla první země, kde lidé o dolary vůbec nestáli! Drtivá většina obchodů byla zvenčí zavřená a uvnitř prázdná a když vojáci vtrhli i do domů a chtěli tam zabavit zásoby, nikde nic nenašli.

V domech nebyl ani kus suchého chleba.

Ale vždyť lidé nevypadali hladově! Něco přece museli jíst! A přitom neměli v bytech ani lednice, kde by se daly potraviny uchovávat! Záhadný národ, tihle Češi!

To všechno znamenalo, že v Čechách, podobně jako v Rusku, museli vojáci dovážet všechno, od potravin po vodu. Když jejich zásobovači zjistili, že letadla nemají kde přistát, začali shazovat zásoby na padácích.

Šlo to, i když občas docházelo ke komickým situacím.

Zatím jen komickým…

Když byli v podobné pasti vojáci Paulusovy armády u Stalingradu, příliš komické jim to nepřipadalo.

Neměli už jídlo, docházela munice a když nedočkavě otevřeli bednu, která u nich přistála na padáku, našli uvnitř namísto toužebně očekávaných nábojů jen tisíce krabiček prezervativů. Jako by je v ruském obklíčení potřebovali! Za jiných okolností by se nad tím určitě rozřehtali, jenže vojákům wehrmachtu tenkrát už do smíchu nebylo, zásilka jim byla platná jako mrtvému zimník.

Američané se v podobných situacích zatím smáli.

Zatím…

Dominantou českých vesnic bývá náves.

Ještě nedávno by se dala využít i k přistání helikoptér, ale dnes už k tomu vhodná nebyla. Zpravidla na nich stály vysoké kamenné sochy. Místní umělci zjistili, že Bratrstvo i toto zvelebování obcí počítá jako záslužnou činnost a tak se vesnice již před okupací pyšnily sochami. A ne jednou, dvěma, ale mnoha. Skoro to vypadalo, jako by se v každé vsi pořádala soutěž v sochání. Nebyly to portréty známých občanů, ale fantazie na libovolné téma. Dnes na českých návsích stály sochy vodníků, koní a jiných zvířat až po zvířata bájná, například okřídlených draků. Každá socha by však představovala smrtelnou hrozbu pro přistávající helikoptéry. Ty by mohly dosedat jedině na polích za vsí.

Jenže na českých polích se rozmohla móda vysokých kamenných menhirů. Oficiální fáma je vydávala za zbytek keltského osídlení, jenže tyto menhiry byly zajímavé tím, že zdaleka nebyly tak staré, aby Kelty pamatovaly.

Většina vznikla až za okupace.

Také ve městech probíhaly změny. Na místě širokých tříd s mnohaproudovými silnicemi se teď objevovaly malé utěšené parky. Rozrůstaly se, spojovaly a hbitě pohlcovaly asfalt původních silnic, až tam zůstávaly jen cyklostezky a chodníky. Auta beztak nejezdila, tak co?

Nenápadně se ovšem snižovalo množství přistávacích ploch vhodných pro helikoptéry. Na kdejakém místě stála – k velké radosti dětí – romantická zřícenina hradu, jenže pro listy rotorů byla… příliš kamenná…

Vhodně umístěné »přírodní skály« mohly plnit i úlohu protitankových zátarasů – ostatně ti, kdo je stavěli, měli na mysli právě to. Čtvrti měst se postupně měnily v zóny, kde by museli vojáci v případě útoku postupovat pouze pěšky, bez podpory tanků a jiné pozemní bojové techniky.

A to se nikomu moc nechce.

Ačkoliv v Čechách lidé po okupantech nestříleli, mezi vojáky narůstala nervozita.

Zahraniční společnosti zpočátku okupací netrpěly. Jim se vojáci vyhýbali. Až když se přerušily dopravní cesty a nebylo už možné vyvážet zboží z republiky, zastavily se i zahraniční továrny. Ukázalo se, jak málo podniků ještě patří Čechům. Bublinové Bratrstvo většinu zaměstnanců převzalo do péče, aby se jich ani tato krize nedotkla, jenže pak se stalo, co jsme příliš nečekali.

Zahraniční investoři se s okupační armádou dohodli na zničení všech podniků, aby nezůstaly v českých rukou. Američané opuštěné továrny poctivě vyhodili do povětří za tiché spoluúčasti okupační vlády, která proti tomu nijak neprotestovala. Komentátoři médií to schvalovali, neboť majitel smí se svým majetkem naložit podle své libosti – a třeba jej i zničit.

O ekologické zátěži se nikdo ani slovem nezmínil.

Okupační vojáci se zpočátku chovali suverénně, byli tady přece pány. Občas se hrdě projížděli po ulicích měst v obrněných autech a za mířidly těžkých kulometů se cítili vládci nad životem a smrtí domorodců. Silnice jim patřily a auta jim uctivě uhýbala. Češi z nich měli respekt, někteří je obdivovali, ale i oni se jim vyhýbali. Na internetu pořád visela fotografie zmasakrovaného hloučku lidí z »vítání osvoboditelů«, kdy »uvítací výbor« nestačil uskočit před tankem Abrams a ten všechny, byť »nešťastnou náhodou«, rozdrtil svými pásy. Měla stručný titulek: »Dobře jim tak, neměli se plést do cesty!«

Jenže když později vzplály benzínové pumpy a začaly hořet cisterny, auta ze silnic zmizela. Okupanti sice benzín měli, ale už i oni začali šetřit. A jezdit po pustých silnicích bez povšimnutí domorodců přece jen nebylo ono.

Respekt měli pořád, ale obdiv už dávno ne.

Jenže postupem času se situace nenápadně, ale přitom rychle měnila k horšímu. První problém nastal s dovozem paliva. Nezdálo se to, ale každý tank je úžasný bumbrlíček a za jízdy se mu dělá v nádrži vír, jak dychtivě hltá motor palivo. Zničení železničních mostů se okupantů zdánlivě netýkalo, jenže po nich vyletěly do povětří i silniční mosty a to už byl větší problém.

Zablokování všech dosažitelných přistávacích ploch postavilo vojáky před holou skutečnost. Češi, ačkoliv na ně přímo neútočili, jim čím dál účinněji bránili zásobovat se nejen palivem, ale prakticky vším. Vrásky na tvářích důstojníků logistiky se postupně přenášely i na velitele bojových oddílů.

A pak najednou – nebylo to úplně přes noc, ale skoro to tak vypadalo – posádky vojenských základen zjistily, že jsou prakticky v pastích. Ani teď jim domorodci nekladli odpor, ostatně lidé této země zřejmě vůbec neměli zbraně, ale vojákům v jejich základnách nebylo veselo.

Velitelství ještě na ústup nepomýšlelo…

Flotily, plující po Labi, jsme si pochopitelně všimli. V první chvíli jsme mysleli, že veze vojákům zásoby, ale lodě byly skoro prázdné a očividně na nich zbraně nebyly. Přehradit Labe v soutěskách nad Ústím by bylo celkem snadné, ale nechali jsme je plavat.

Poslední dobou nastal mezi Německem a Americkým velvyslanectvím také čilý helikoptérový ruch. „Vláda“ jim šla na ruku, dosadili si ji přece. Členové Bratrstva zjistili, že vrtulníky postupně odvážejí naši »smetánku«, neboli tak zvanou »elitu národa«. Komentoval jsem to příslovím, že »krysy začínají opouštět loď«, ale doporučil jsem, ať si jich prostě nevšímají. Jen ať využijí »nezištné« nabídky na občanství Spojených států – je to sice elita, ale dukingel na mých očích ukazoval, že jsou to největší pokrytci, lháři a sobci. Bez nich to bude v Čechách jednodušší.

Jenže někteří členové Bratrstva je sledovali dál a brzy zjistili, že na lodě, přistavené v Praze, urychleně nakládají majetek těch, kdo už ze země odletěli.

„Je to jejich majetek, nebraňte jim,“ doporučoval jsem jim, když to přišli hlásit na Koordinační středisko k řešení mimořádných událostí.

„To je otázka,“ namítal Vojta, který se toho účastnil. „Nakládají tam obsah trezorů České národní banky a také vybavení kostelů. Obrazy, sochy, a hlavně zlaté předměty. Když to tak půjde dál, zůstanou kostely úplně prázdné.“

„A bude nám to vadit?“ opáčil jsem. „Majetek přece není náš zájem.“

„Já jen, že to patří k národnímu bohatství,“ řekl Vojta trochu zaraženě.

„To bylo bohatství odcházejícího věku,“ doplnil jsem ho. „I kdyby zůstaly kostely úplně prázdné, komu to bude vadit, když odejdou do zahraničí i představitelé církve?“

„Myslel jsem, že bude v Čechách svoboda vyznání,“ namítl zaraženě Vojta.

„Svoboda vyznání spočívá v tom, že můžeš věřit čemu chceš, dokud neomezuješ jiné,“ odvětil jsem. „Svoboda je hlavně o tom, že nikomu žádnou víru nevnucuješ. Modli se, ale nepřekážej! Tím hůř, aby tvá víra ohrožovala jiné na životech! To už není svoboda, to je zvrhlost!“

„Všichni věřící přece pro víru hlavy lidem neřežou! To se snad připisuje jen náboženským fanatikům.“

„Nemusí jít jen o teror,“ řekl jsem. „Vezmi si případy, kdy se lidé začnou hromadně modlit na silnicích a úplně je ucpou, že se ani záchranka neprotlačí! Anebo případy, kdy si lékař odskočí k modlitbě od rozdělané operace a nechá na operačním stole rozřezaného pacienta bez dozoru! To už jsou případy, kdy víra ohrožuje životy lidí!“

„To se snad nestává!“ namítl ještě zaraženěji Vojta.

„To se stává, i když zatím ne v Čechách,“ ujistil jsem ho. „Například v Anglii je to dnes dost běžné. A nikdo si tam nedovolí vyhodit takového hazardéra s cizím životem z nemocnice, aby nebyl obviněn z rasismu.“

„No potěš pámbu!“

„A svoboda znamená i volnost odchodu. I když si církve odvezou všechno, co jim patří, stavby tu nechají. Budou-li prázdné, budou prázdné, smíříme se s tím. Můžeme tam dát duplikáty podle dokumentace, ale nevidím pro to rozumný důvod. A když banksteři odvezou všechno, co ještě zbylo v České národní bance, ušetří nám i práci s vyklízením.“

„Na Český zlatý poklad se kdysi lidé skládali!“ namítl Vojta. „A teď si to mají bankéři jen tak odvézt? Vždyť to měli jen spravovat!“

„Spravovali to tak, že si to přivlastnili,“ pokrčil jsem rameny. „Dejme císaři, co je císařovo, jen ať co nejdřív vypadnou!“

„To zůstanou Čechy úplně žebrácké!“ řekl nakonec.

„To bych neřekl,“ namítl jsem. „Zůstanou bez peněz a bez zlata. No a? Bez peněz se obejdeme od začátku a co se týče zlata, ani to není problém. Chceš vytvořit sochu ze zlata? Můžeš! Potřebuješ na to pět tun zlata? Givlygebu je šumafuk, jakou hmotu vytváří, potraviny nebo zlato. Jaká je ale cena takového zlata? Když ho můžeš mít libovolné množství, je jeho cena úměrná jen jeho užitku. A jaký je užitek zlata? Hezky vypadá jako kov, po chemické stránce je velice stálé, ale to je všechno. Vezmi to ale z opačné stránky. Když si dnes všichni, kdo jako krysy opouštějí loď zvanou Čechy, odnesou a odvezou všechno, co má pro ně – ne pro nás – nějakou pofidérní cenu, nebudou to už nikdy v budoucnu požadovat jako »svůj majetek«. Jen ať si odvezou i co jim nepatří!“

„Tím ale Čechy úplně ztratí cenu!“ namítl ještě chabě.

„Jak pro koho!“ pokrčil jsem rameny. „Odchodem vyžírků hodnota Čech pro nás jen stoupne. Uvědom si, co poslední dobou děláme! Zničili jsme infrastrukturu Čech. Znehodnocujeme silnice, nejsme už křižovatkou Evropy. Čechami neprojíždějí tisíce kamionů, nevybíráme od nich mýto. Ale potřebujeme je? Skály snadno odstraníme, až je nebudeme potřebovat. Pokud si je tu nenecháme trvale.“

„Co s nimi chceš dělat?“

„Můžeme si je nechat jako pomníky,“ doplnil jsem s úsměvem. „Jako připomínku odporu proti okupaci.“

„Budou nám jenom překážet,“ zavrčel ještě.

„Komu?“ zachytil jsem to. „Překáží tankům, překáží obrněným vozům, překáží i letadlům a helikoptérám, ale nemyslím si, že by překážely nám. Realistům skály nevadí a romantici se mohou na vrcholech skalních sloupů skvěle ubytovat s krásným výhledem po okolí.“

„Já bych to tak nepodceňoval,“ přidal se k Vojtovi další chlap. „Bez vyžírků mohou být Čechy lepší pro nás. Ale úplně ztratí cenu pro Američany.“

„Tím lépe – aspoň tím dřív odtáhnou!“ usmál jsem se.

„To by bylo dobré, kdyby se zvedli, naložili na ty lodě a zmizeli,“ pokračoval chlap. „Jenže oni nemusí odtáhnout jen tak. Co když nás nejprve vybombardují – jak sami rádi říkají – do doby kamenné? Mohou za sebou zanechat jen spálenou zemi pro výstrahu jiným rebelům! Holedbali se přece, jak budou kroutit ruce zemím, které nechtějí skákat podle jejich pískání, jsou přece výjimeční a nejsilnější!“

To byl ovšem námět k zamyšlení.

„Něco udělám,“ slíbil jsem jim.

Errata:

08.11.2021 15:25