Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spanilá jízda

Karlův nápad, vyhodit do povětší i mosty v sousedním Německu, jsme nakonec neprovedli. Nač trestat nevinné? Němci se okupace nezúčastnili, i když je Amíci pro účely propagandy také nehorázně využili.

Obavy z bombardování však nemusely být zcela liché. Američané bombardují po celém světě, bombardují často a bombardují rádi. Musí přece nahradit ve skladech staré, zrezivělé bomby novými. Bombardování je pro ně rutinní a většinou poměrně bezpečnou záležitostí. Napadají totiž nejraději protivníky, kteří letectvo buď nemají, nebo mají, ale o generaci nebo ještě lépe o dvě zaostalejší.

České grippeny zničili Američané mimo jiné i protože velitelství Armády České republiky úder od spojenců opět ani ve snu neočekávalo, takže je nenapadlo něco proti tomu udělat. Armáda České republiky tradičně nezklamala očekávání protivníků a nechala se jako vždy vyšachovat. Dalo se očekávat, že po nás budou další miliardy vymáhat Švédové, neboť Češi měli letouny jen pronajaté a dopustili jejich zničení, takže můžeme čekat další arbitráže…

Čechy měly za celou dobu své historie smůlu. Už král Václav usoudil, že bude lépe odvádět sousedům poplatek, než s nimi neustále válčit. Poslední odpor, který stál za to, kladli v Čechách husité. Zahnali i křížové výpravy, ale nakonec se neshodli sami mezi sebou. Bitvu u Lipan pak vyhráli Češi nad Čechy. A dnes?

Okupace opět proběhla hladce a bez odporu. Američtí vojáci během obsazování země zastřelili necelé dva tisíce lidí, ale – na odchodu by se už nemuseli tak ovládat.

Něco jsme proti tomu museli udělat. Ale co?

Uvažoval jsem nad tím jen krátce. Muselo to být něco, co by každého dostatečně varovalo. Každého, tedy vlastně – především Američany. A ti se jen tak něčeho neleknou!

Takže to musí… nahánět hrůzu!

Uvidíme!

„Hoši, sežeňte mi co nejrychleji nějakého schopného sochaře,“ požádal jsem členy Koordinačního střediska na nejbližší, teď už každodenní schůzce.

„Nač to potřebuješ?“ chtěl vědět Pavel.

„Ale měl by umět vytvořit portrét i podle fotografie,“ doplnil jsem další požadavek.

„Hele, není to na současnou situaci trochu luxus?“ zavrčel Vojta neochotně. „Kde to chceš stavět?“

„Někde, kde to bude denně obdivovat dvacet milionů lidí!“ prozradil jsem jen to nejnutnější.

Už odpoledne přišli dva zájemci sochaři. Dostali ode mne sadu fotografií – přesněji záznamů fizeru, ale podle nich by to mělo jít.

„Tak hoši!“ dostali ode mne ještě dodatečné znalosti, když kývli, že to zkusí. „Jako materiál použijete zlato, givlygeb vám dá, co si budete přát. Velikost chci rozhodně nadživotní. Socha bude stát na kopci a musí svítit na deset kilometrů! Text na podstavec vám dodám, až si to pořádně promyslím. A čím dřív to bude, tím lépe!“

„Kde to máme postavit?“ ptali se.

„Tady v sokolovně,“ ujistil jsem je. „Tělocvična je dost vysoká. A dejte si záležet, vytváříte vlastně vzor pro givlygeb! Na definitivním místě sochu postavím já.“

„Jasně, šéfe!“ řekl starší.

Hoši se dali do práce a do večera byli hotoví. Byl to opravdu fofr, ovšem šlo to jen díky givlygebu. Zlato jim měklo pod rukama, jako kdyby tvarovali modelínu, jinak by to trvalo podstatně déle.

„Výborně, hoši!“ ohodnotil jsem dílo. „Ještě ten nápis a poletíme.“

„A kam vlastně?“ ptal se mladší sochař.

„Na spanilou jízdu, jako husité!“ odvětil jsem.

„Do Německa?“ hádal starší.

„Trochu dál,“ ujistil jsem ho. „Můžete mě doprovázet, jestli chcete. Potřebuji pořídit o tom dokument.“

„Tak jdeme na to!“ hrnuli se ke mně oba.

„Ještě ne,“ krotil jsem je. „Poletíme, až bude tma.“

„Vždyť už je tma!“ ukázali mi na okna.

„Tady už je,“ přikývl jsem. „Tam ještě ne.“

Doufám, že to už nikdy nebudu muset opakovat… …už kvůli tomu slibu nahoře…

Trvalo to celkem šest hodin. Šest hodin za doprovodu blesků a vytí hurikánu… Nový ostrov vyvstal z bouřících vln Atlantiku, bezohledně přeťal dráhy námořních kolosů, naštěstí zahnaných hurikánem. Napříště se mu už budou muset vyhýbat a objíždět ho, ale – zvyknou si.

Ostrov majora Linharta nebude obyvatelný. Vytvářel jsem ho jako pomník. Je to obrovská, čtyřicet kilometrů dlouhá a pět kilometrů široká, rozježená skála. Po obvodu spadá do moře tak strmě, že se nad něj dostanou jedině letadla, ale ani helikoptéry na něm nemají kde dosednout.

Strmá skála, šest set metrů vysoká…

A na nejvyšší špičce sedící pětimetrová zlatá socha, zářící v paprscích slunce a shlížející shora nejen na sochu Svobody kdesi hluboko dole, ale i na většinu mrakodrapů na Manhattanu.

Poloostrov Long Island je sice delší, ale nizoučký.

Apalačské pohoří je sice vyšší, ale je příliš daleko.

Východní pobřeží Spojených států je placka a ostrov majora Linharta bude nepřehlédnutelnou dominantou. Je to čtyři sta miliard tun velice kvalitní žuly.

Nepochyboval jsem, že ráno obkrouží ostrov a hlavně majorovu sochu roj helikoptér. Piloti a zejména reportéři si přečtou nápis na podstavci sochy – a patřičně se vyděsí. Pochopí, že narazili na něco, co jejich chápání přesahuje. Už to, že jsem ostrov stavěl uprostřed neočekávaného, meteorology nepředpověděného hurikánu, který zahnal do bezpečí jachty i námořní lodě – aby mi nikdo nepřekážel. Vyvolat hurikán přece není tak těžké, když víte jak…

Ten ostrov je vlastně vzkaz.

Socha má Američanům věčně připomínat oběti všech válek, které vedli od vyhlášení nezávislosti. Je jich pěkná šňůrka a jedna oběť teď bude shlížet na New York shora, aby se při pohledu na ni zastyděli.

„Socha je z čistého zlata – ale Manitú chraň Ameriku, jestli ji někdo poškodí! Zmizí-li socha, zmizí ještě téhož dne i Bílý dům ve Washingtonu,“ říká nápis pod ní.

To ale není všechno. Slibů je tam víc.

„Vyřiďte vládě i Kongresu, ať stáhnou všechny vaše vojáky ze základen z celého světa. Jestli se rok s rokem sejde a základny ve světě zůstanou, objeví se další skála, ne v moři naproti New Yorku, ale přímo na jeho místě.“

A nemusí být ani tak vysoká.

Postačí i poloviční.

Ututlat se dá ledacos, ale ne čtyři sta miliard tun žuly, které každé ráno zastíní sochu Svobody i s New Yorkem.

Dovedu si představit i poradu generálů v Pentagonu, kde by se dohadovali, jak to monstrum odstranit. Stačila by na to atomová nálož? Pár atolů souostroví Bikini se přece pod údery vodíkových bomb úplně vypařilo!

A už slyším odpověď fyziků, že na tohle monstrum by nestačila ani ruská Car Bomba. Žula není korál a odpařit nevelkou placku v moři je něco jiného než narušit šest set metrů vysokou horu z tak odolného materiálu.

Smetete New York, ale ta skála se ani nehne!

A je vůbec reálné, aby ti, kdo tenhle ostrov vytvořili, dokázali postavit další na místě New Yorku?

To jsou vlastně dvě úplně odlišné otázky.

Na první, zda by to bylo technicky možné, odpověděl už sám ostrov. Prostě tím, že tu stojí.

Druhou otázkou je, zda by někdo dokázal i poloviční balvan postavit na místě největšího města světa. Američan by si něco takového představit dokázal. Proto by pro něho nebylo těžké uvěřit i tomu děsivému varování…

Zbrojařské lobby tentokrát neuspějí…

Letecký – či spíše helikoptérový – most mezi Prahou a Německem ještě zesílil. Neprchaly jen krysy, které jako první vycítily, že se loď potápí. Teď už byl úprk opravdu hromadný a na americkém velvyslanectví se tísnily tisíce žadatelů o azyl. Nejvíc na tyto běžence zapůsobil televizní rozhovor s dámou, která nedávno zešedivěla v podzemní jeskyni, kam ji rebelové pro výstrahu zavřeli. Nechlubila se, proč tam byla, jen popsala, jaké to bylo příšerné. A to měla být podle rebelů mírnější varianta, což teprve horší vězení, kterému sami rebelové říkali »Peklo«?

„Každý, kdo v Čechách zůstane, se tam může ocitnout bez nejmenšího slitování!“ zdvihla ta dobrá žena varovně prst, jako kdyby tam trpěla deset let úplně nevinně.

Ve zprávách na fizerech se vzápětí objevilo jak video s tímto rozhovorem, tak další s několika drobnými detaily, které ta dobrá udavačka decentně zamlčela. Jednak video z podzemní jeskyně, z něhož bylo jasně patrné, za jakých podmínek tam ti chudáci dřepěli, ale pak také krátké video z břicha amerického nákladního letadla Hercules, kde byli oběti paní udavačky natěsnáni s černými pytli na hlavách na cestě do karibského ráje na Guantánamu. Bohužel jsme neměli zadokumentováno, jak se letadlo nad Atlantikem roztrhlo. Technicky by to bylo možné, dokázal jsem přece zaznamenat i vzpomínky, dokud příliš nevybledly, jenže Miroslav nám je odmítl dát. Tvrdil, že to bylo příliš drastické a měl asi pravdu. Přemlouval jsem ho, že šlo o historicky závažné chvíle, ale nedal si říci, až jsem to vzdal, i když mě to samotného zajímalo.

Bude to tedy bez dokumentace… ach jo…

Americký velvyslanec odletěl z Čech helikoptérou do Německa a letadlem do Washingtonu na poradu a personál velvyslanectví pomáhal dál běžencům do helikoptér. Pro zavazadla nebylo místo, jen je označovali jmenovkami, vozili k Vltavě a nakládali je do lodí, přeplněných vším možným. Nechávali jsme je být, i kdyby nebrali jen své.

Ať si tedy jdou…

Byla to bezesporu elita národa. Odešla většina umělců z divadel, oněměl rozhlas i televize, zmizela část učitelů z vysokých škol a výkvět podnikatelů. I v Parlamentu bylo pusto a prázdno. Budeme mít nějakou dobu starosti, než tu citelnou mezeru zaplníme!

Ale na druhé straně, tento výkvět vítal okupanty a jistě při tom nestál na straně národa. Nikdo z nich se nepřihlásil za členy Bublinového Bratrstva a i kdyby, nejspíš by kvůli mým dukingelovým očím neprošel. Nejlépe to bylo vidět na bandě, zavřené na dva dny v jeskynním vězení. Byla to dokonalá sbírka pokrytců, závistivců a bezcitných šelem. Ta baba, co se v televizi tak okázale litovala, jak musela, chuděrka nevinná, celé dva dny trpět ve studené a vlhké díře kdesi pod zemí, klidně předtím poslala své bližní do stejně studených a vlhkých klecí koncentračního tábora Guantánamo. A ne na dva dny, ale neomezeně, jak je tam dobrým zvykem.

Jenže to byli plebs a nepatřili k elitě národa, jako ona!

Cítila se povýšená nad ostatními, ačkoliv jsme jí dali dost jasně najevo, že je vlastně – morálním odpadem.

Jenže v zahraničí ji jistě ocení jinak, a jistě lépe!

Možná. Ale my tu ztrátu uneseme rádi a s ulehčením.

Řekl bych, že náš národ prošel obrovskou morální očistou. Za hranice zmizely všechny partaje. Nejen jejich funkcionáři, ale i většina voličů a sympatizantů. Po mnoha desítkách let skončilo vysílání České televize. Bez většiny protagonistů a bez diváků neměla její další činnost smysl. Monstrózní areál osiřel. Žádná škoda! Litoval bych jedině tvůrců proslulých českých filmových pohádek, ale když se sami přihlásili k »elitě«? Ať si tedy jdou!

Z Čech neutíkala jen elita národa, ale i spousta lidí, kteří se nikdy za elitu nepovažovali, ale v Čechách se jim dosud poměrně slušně dařilo.

Banksterům se zdařilo vyvézt z Čech bankovní aktiva a prakticky vše, co mělo nějakou cenu. Snad jim to v nové vlasti pomůže, ačkoliv je otázkou, jak uspějí mezi jinými žraloky. Mohli bychom to označit i za defraudaci století, kdyby nám ještě záleželo na penězích, jenže peníze byly to poslední, co by nás zajímalo.

Měl jsem naštěstí včas nápad vniknout do klenotnice na Pražském hradě a zachránit aspoň korunovační klenoty. Jako duch jsem neměl problém vejít do zamčené katedrály gotickými zdmi a stejnou cestou vynést klenoty, změněné zrcadlem vljokra v allohmotu. Uložil jsem je na bezpečné místo – hluboko do jeskyně bez vchodu, bylo jich pod Čechami víc než těch známých a jen čekaly na objevitele. Vybral jsem si tu nejsušší, aby klenoty netrpěly vlhkem. I s ostatními jsem měl jisté plány.

Bez bankovní podpory se v Čechách zhroutil zbytek podniků i české sociální zabezpečení, beztak v poslední době skomírající. Drtivou většinu důchodců jsme naštěstí včas přijali za členy Bublinového Bratrstva, takže přestali »zatěžovat« sociální systém, jenže stejně rychle ubývalo i zaměstnanců, kteří sem naopak přispívali.

Bankrot České národní banky, přesněji útěk banksterů za hranice, potopil sociální zabezpečení. Lidé, závislí na sociálních dávkách, kterým jejich vlastní pokrytectví znemožnilo vetřít se do Bratrstva, se ocitli bez prostředků. Jen pár sousedů je podrželo v rámci sousedské výpomoci.

Jenže ti, místo aby si té pomoci vážili, si ji obvykle začali vynucovat a požadovali víc a víc. Běžné potraviny jim nestačily, chtěli tvrdý alkohol a hlavně cigarety, které v nabídce givlygebu chyběly. Dokud měli peníze, kupovali je na americkém velvyslanectví, ale když Američané utekli »za kopečky«, nastal definitivní konec.

Nakonec ale – k vlastnímu i našemu štěstí – pochopili, že v Čechách nejspíš neuspějí. Jejich sousedé se bez peněz obešli, ale těmhle to bylo málo. Došlo jim, že udělají lépe, když budou následovat »elity národa«. Ačkoliv sousedním zemím nenabízeli žádné své schopnosti, spoléhali se více na to, že něco získají jako uprchlíci před českým – rasismem. A bylo čistě na sousedech, zda jim ten důvod uznají nebo ne. Po obrovských nářcích na příšerné poměry v Čechách, které tam profesionálně sehrála naše prolhaná prchající »elita«, se však zdálo, že uspějí i oni.

Budiž jim to přáno!

Americké helikoptéry odvozily z Čech všechny, kdo o to projevili zájem. Vozily je do Mnichova, odkud dál do Spojených států přesedali na vojenské letouny i na běžné civilní linky. Nikdo nezkoumal kdo je kdo, nepotřebovali ani pasy, stačily občanské průkazy. Spojené státy uznaly, že v Čechách už nefunguje ani vydávání pasů. Mezi české uprchlíky se nemohl v Mnichově nikdo přimíchat, neboť tam přestupovali z helikoptér přímo do letadel.

Však oni si je ve Spojených státech přeberou! Sami jistě brzy poznají, koho vlastně s otevřenou náručí vítali.

I jim to budiž přáno!

Errata:

08.11.2021 15:25