Vítej, návštěvníku!

Inspekce

Američtí vojáci opustili Čechy jako poslední. I oni bez zastávky přestupovali z vojenských helikoptér do letadel směřujících přímo do Spojených států. Jak se zdálo, začalo vyklízení i dalších amerických základen ve světě. Zůstaly po nich jen prázdné budovy základen a opuštěná vojenská technika, kterou však před odchodem zapálili. Výbuchy hořících skladů munice osvětlovaly okolí základen i další dny. Nikdo nehasil, bylo lépe nechat to vyhořet. Uvažoval jsem, že je pak srovnám se zemí a vrchní vrstvu nahradím ornicí, ale odložil jsem to na později, teď to nebylo nutné. Beztak musím stejným způsobem asanovat i zlikvidované továrny zahraničních majitelů, bude to při jednom.

Zajímalo mě setkat se znovu s Vojtou, měl by být pořád ještě asistentem na Karlově univerzitě. Měl by, ale nebyl tam. Odešel do Německa i s rodinou – se ženou Lenkou, kterou jsem znal, a se dvěma kluky. Škoda jich! Jenže – až teď jsem si to uvědomoval – Vojta by mi nejspíš v mých dukingelových očích svítil, mamonem a pokrytectvím.

Okupanti i s našimi emigranty sice z Čech odtáhli, ale nechali za sebou hospodářství i státní instituce v rozvratu a zcela nefunkční. Místy se objevily případy rabování bytů po uprchlících. Členové Bublinového Bratrstva se toho neúčastnili, hamižnost po majetku byla pod jejich úroveň, naopak se pokoušeli spoluobčany »umravnit«, bohužel na mnoha místech bezúspěšně.

Policie byla jako všechno v rozkladu a na některé věci prostě nestačila. Naštěstí dopravní policie neměla co dělat a její zbylí příslušníci pomáhali ostatním.

Vláda uprchla ze země spolu s okupanty a bylo třeba obnovit Parlament – bezvládí by nebylo dobré. Odchodem emigrantů se však podstatně změnily poměry, proto jsme staré hlasování anulovali a požádali obyvatele o nové. Pro hlasování jsme občanům dali týdenní lhůtu s tím, že po té době obnovíme Parlament a vznikne i nová vláda.

Pak bude hlasování opět průběžné jako před okupací.

S vynulováním hlasů bylo třeba obnovit i kandidátní listiny. Nesestavovaly je už partaje, uprchlé s okupanty za hranice, ale objevilo se dost starých i nových kandidátů a po necelém týdnu dostali rozhodující počet hlasů, aby mohli regulérně usednout v Parlamentu.

Současně proběhla podobným způsobem přímá volba prezidenta. Minulý prezident sice vynikal »lidovostí«, ale v rozhodné chvíli nasedl s ostatními běženci do americké helikoptéry a odletěl s nimi. Patřil zřejmě k nim…

Novým prezidentem se stal můj starý známý Pavel. Umluvili jsme ho aby kandidoval a rozhodující hlasy měl od členů Bratrstva, které představovalo největší a vlastně už jedinou politickou sílu v Čechách.

Souběžně s volbami proběhlo i referendum o setrvání v Evropské unii. Dopadlo podle očekávání a republika se od Evropské unie i od NATO odtrhla. Parlament Evropské unie to vzal na vědomí a ačkoliv ihned proti nám vyhlásil všechny možné sankce, bylo to plácnutí do vody. Unijní média výjimečně tvrdila pravdu – Evropské unii sankce proti Čechám v nejmenším neuškodí. Hospodářské sankce ovšem neměly smysl. Oddělili jsme se počátkem okupace a obchod mezi námi a Unií byl v současné době nulový. Zákaz dovozu českého zboží obsahoval několik stránek položek, ale nic z toho jsme už dávno nevyváželi a totéž platilo o dovozu. Čechy Evropskou unii nepotřebovaly a sankce měly spíš uklidnit obyvatele zbytku Unie.

Jen tak na ně, na rebely z Čech!

Chtěl jsem si nechat funkci předsedy Koordinačního střediska k řešení mimořádných událostí, jenže na Sněmu mě přehlasovali. Koordinační středisko nebude potřebné, takže se rozpouští. Členové se mají přihlásit za kandidáty do Parlamentu, nejspíš tam nahradí některé méně známé poslance. A protože se Sněmu zúčastnil i nový prezident Pavel, navrhl i řešení, co s dosavadním předsedou – tedy se mnou. Nabídl mi funkci premiéra a protože jsem se dost nezpěčoval, hned mě pověřil sestavením vlády.

Navrhl jsem ale vládu značně netradiční, jakou neměl v současném světě žádný stát.

Chyběla tradiční ministerstva, jako financí, průmyslu, zemědělství, dopravy, zdravotnictví, životního prostředí, školství, vnitřního rozvoje a obrany. Zůstala ministerstva zahraničních věcí a spravedlnosti, ministerstvo vnitra jsme přejmenovali na ministerstvo pořádku a nově nám vzniklo ministerstvo informací. I náplň jejich činnosti se změnila.

Ministerstvo informací mělo dohlížet na média, aby nepotlačovala nepohodlné názory. Nemělo je cenzurovat, ale dbát na to, aby dostala slovo i opozice. Byla to vlastně funkce tribunů lidu a proto mělo mít kdykoliv přístup do médií. Patřila však k tomu i povinnost ověřovat sporné zprávy, ať je přinese kterákoliv strana.

Ministerstvo pořádku mělo už podle názvu dohlížet na pořádek. Znamenalo to starat se o bezpečí obyvatel, řešit spory, zamezovat násilí a v krajním případě, když k násilí přece jen dojde, předávat viníky spravedlnosti. Spravovalo i bývalé katastrální úřady a staralo se o funkce matrik, ale na druhé straně přestalo řešit majetkové spory.

Pod ministerstvo zahraničí teď spadaly české jaderné elektrárny. Toto neobvyklé spojení mělo ale reálné jádro. Obyvatelé Čech přestali používat elektřinu, takže všechna šla výhradně na vývoz. Čechy teď vlastně stabilizovaly síť Evropy a získané prostředky sloužily k financování našich zahraničních vyslanectví a konzulátů.

Největší změna čekala ministerstvo spravedlnosti.

Prakticky všichni soudci se přidali k okupantům. Také pak s nimi odešli, protože právě oni mohli očekávat postih podle paragrafu o spojení s cizí mocností – velezradě.

Spravedlnost převzalo Bratrstvo, bezdomovci nejvíce deptaní předchozím režimem. V Čechách nezůstali soudci ani exekutoři, majetek přestal rozhodovat. Spravedlnost se teď věnovala zamezování násilí a v tom směru měla méně práce, takže soudy probíhaly rychleji než předtím.

Soudce teď jmenovalo ministerstvo spravedlnosti, ale ne doživotně, ale pro jeden konkrétní případ. Neposuzoval zákony, ale újmu a podle tabulek určoval v jistém rozmezí trest. Nepotřeboval ani právnické vzdělání. Parlament totiž zákony zjednodušil, až se všechny vešly do nepříliš silné knížečky. Ze zákonů úplně vypadly majetkové otázky, pak se ale mohl role soudce zhostit i právní laik.

Pod ministerstvo spravedlnosti se dostaly i věznice. Většina vězňů se těšila na amnestii, ta však měla nečekaný podtext. Přišla, ale týkala se jedině deliktů majetkových, ne násilných. Zloděje a podvodníky všeho druhu pak čekal pohovor s členem Bratrstva, který je nejprve seznámil se změněnou situací a dal jim pak možnost výběru.

V Čechách se zhroutil bankovní sektor. Znamená to, že nikdo už nemá v bankách žádná konta, ať k nim přišel poctivě nebo podvodem. Krádeže v Čechách téměř ztratily smysl. Nikdo nenosí peněženky, nikdo nemá peníze, takže nejsou možné ani finanční podvody.

Odsouzeným za majetkové zločiny Bratrstvo nabídlo jako poslední možnost emigraci do zemí, kde ještě peníze platí. Týká se to všech, nejen těch, kdo mají ulitá konta v cizině. Ty už nikdo zkoumat nebude, nikomu nebudeme v odchodu bránit. Má to ale háčky. Zkrachovalé sociální zabezpečení nepokryje ani domácí obyvatele a tím méně emigranty. A kdo získá cizí občanství, přijde tím o české. Nestojíme o občany, kteří slíbí věrnost jiným mocnostem. Tak jak stojí v Bibli – Dvěma pánům nelze sloužit, chceš-li jiného, prvního musíš opustit.

Spojené státy však české zloděje odmítlo. Neuznali jim ani argument politického útisku, neboť je odsoudil již minulý, »demokratický« režim. Tím však o nic nepřišli, naopak. Je známo, že ve Spojených státech bývají zloději odsuzováni k drakonickým trestům, často i k dlouholetým nuceným pracím pro soukromé společnosti. Tam by naši zlodějíčci dlouho na svobodě nevydrželi.

Přijalo je však Německo. Na úřady působilo, že úpěli ve věznicích v Čechách a nikdo nezkoumal proč.

Třeba se tam napraví!

Předseda vlády, který neví, kde mu hlava stojí, pořád sleduje, co jeho ministři vyvedli a žehlí jejich průšvihy, je sice zaměstnaný, ale není dobrý.

Dobrá vláda průšvihy neřeší. Ne že by na ně kašlala, prostě žádné nemá.

Zhroucení financí by bylo pro každý stát katastrofou, ale ne pro nás. No dobře, zhroutil se i průmysl – ale nikdo ho teď nepotřeboval. Zemědělství ještě pracovalo, ale spíš ze setrvačnosti. Nikdo jeho produkty neodebíral, lidé hlad neměli.

Vyhlásil jsem, že zemědělství bude i nadále důležité.

Samozřejmě jsem sklidil posměch. Nikdo přece nic nepotřebuje, potravin má každý podle libosti, nač se ještě trmácet s hospodářstvím nebo s chovem zvířat?

Měl jsem však proti tomu argument. Givlygeb sice dá každému co potřebuje, ale potraviny jsou pokaždé stejné nebo skoro stejné, zatímco obilí pěstované na polích nebo chovaná zvířata jsou co kus, to originál. Jíst stále stejné jídlo může vést ke zdravotním problémům. Mohou tam chybět některé stopové prvky a tak podobně… Takže bude potřebné pěstovat obilí i plodiny a chovat zvířata, aby se potraviny obměňovaly a nebyly jednotvárné.

Tím pádem jsem byl i pro obnovu zpracovatelských provozů, jako jsou mlýny, pekárny, mlékárny a jatky až po rozvážení. Musí se to ovšem od základů změnit! Potraviny nebudou určené ke tvorbě zisku, ale budou pro lidi, což na prvním místě znamená, že nesmí být šizené. Přestane hon za množstvím, tunami a miliony v bance. Musí se změnit všechny technologické postupy, neboť právě Čechy měly nejhorší potraviny v Evropě – dokud byl jediným účelem zisk za každou cenu, šizení, náhražky a »Éčka«.

Potraviny zkrátka musí vyrábět nadšenci a jejich první snahou musí být kvalita. Nebudou zásobovat všechny lidi trvale, ovšem potraviny z »ruční« výroby budou givlygeb vhodně doplňovat. Bude to vlastně takový »nadstandard«.

Nazval jsem to »individualizace potravin« a doporučil sedlákům i zpracovatelům, aby se nad tím zamyslili.

Skutečnost byla ovšem jiná. Givlygeb nebyl tak slepě jednoduchý, jako pozemští roboti. »Individualizaci« dělal i sám, ať šlo o skladbu stopových prvků nebo o tvarové odchylky. Mohl jsem mu při tom vymezit krajní tolerance, v jakých se má pohybovat. Kdybych třeba povolil velikost pomerančů od jednoho do dvaceti centimetrů, všiml by si toho každý – pomeranče by byly od višně po fotbalový míč a ty malé by fakticky nebyly k ničemu.

Jenže jsem cítil, že bude potřeba lidi něčím zaměstnat. Časem si jistě najdou uplatnění všichni, už dnes se spousta Bratrů dala na umění, ale teď je třeba zaujmout ty, kdo se takovým způsobem neuplatní. Vytvoří se tím nové vztahy, lidé se zase víc sblíží.

Škoda, že jsem se přitom neviděl, když jsem ve studiu fizerové televize tyhle bludy hlásal! Zvykl jsem si nelhat a tohle byl podvod, snad zařaditelný mezi »milosrdné lži«, nicméně kdo by mě viděl dukingelem, ten by nade mnou soucitně pokyvoval hlavou!

A ještě hloupěji jsem musel působit, když jsem zjistil, jaká byla první »individualizovaná potravina« na Moravě.

Slivovice!

Vězeňství se v Čechách od základu změnilo.

Odpadly majetkové delikty. Zloději se odstěhovali za milionáři do ciziny, nedalo se ani podvádět. Zůstaly pouze násilné činy. Lidé už se nevraždili pro majetek, ale násilí úplně nezmizelo. Ze žárlivosti byly i vraždy. Méně časté než dřív, ale řešit se musely.

Vybudovali jsme ale novou věznici pro úmyslné těžké zločiny, především pro vraždy. Naučil jsem pár známých z Bratrstva používat hmotové zrcadlo vljokra a spolu jsme se poohlédli po jeskyních pod Čechami. Objevili jsme jich hned několik a vybrali jsme si tu největší v Moravském Krasu. Měla společnou vodu s Punkvou, ale nebyla lidem přístupná. Chvíli jsme dokonce váhali, zda by nebylo lepší prorazit tunel do Macochy a novou jeskyni zpřístupnit, ale nová jeskyně neměla krápníkovou výzdobu. Zřejmě se zde nedávno propadl strop níže položené jeskyně – nedávno v geologickém smyslu, což znamenalo i sto tisíc let.

Tady jsme zařídili věznici po nejtěžší zločince.

Jeskyně byla poměrně složitá, byl to vlastně soubor šesti menších i větších jeskyní. Voda byla jen v malém jezírku v dolní části. Zřídili jsme tam umývárnu – tekla sice jen studená voda, ale bylo jí dost. Dlouhé koryto jako v kasárnách a několik sprch, mělká vana na umývání nádobí, malé brouzdaliště a nejníže záchody. Každý vězeň dostane vlastní miniaturní ložnici velikosti polovičního vlakového kupé, v ní lampičku, skříňku a kovovou postel. Jedna větší jeskyně sloužila jako společná jídelna. Postavil jsem tam terminál na přenos příkazů do givlygebu a velký stůl, kam givlygeb doručoval splněná přání.

Givlygeb by jistě dodal vězňům cokoli, jenže terminál přenášel jen omezenou množinu příkazů. Klíčem byl malý fizer bez telepatického modulu. Ukazoval čas a přenášel do terminálu příkazy s připojeným jménem vězně. Smysl toho opatření byl jasný – každý vězeň měl nárok jen na tři jídla denně a terminál jim je střídal. Výběr měli jen dvojí – jíst či nejíst. Lehčí vězni měli ale jídlo pestřejší, hromadný vrah měl nárok jen na univerzální omáčku s těstovinami nebo s rýží a masovou sekanou.

Terminál přijímal i různé stížnosti, ale ty jen předával dozorcům. Vyřizovat je měli do týdne, takže většinu týdne do věznice ani nedocházeli, stačil dohled nad kamerami. Ačkoliv byla věznice bez ostrahy, byla bez naděje na útěk. Kolem byla skála, denní světlo do těch prostor nezasvitlo od doby jejich vzniku, jen lampy na stropě nepřetržitě svítily. Čas ukazovaly fizery, ale vězňům ubíhal hodně jednotvárně.

Ve věznicích často platí »právo silnějšího« a fyzicky silnější a otrlejší vězňové ostatní šikanují. Pro tento účel jsem měl druhou věznici, jak jsem se zmínil již udavačům. Říkali jsme jí »Peklo« a byla nesrovnatelně horší. Horko jako v sauně, voda čerstvý vzduch nepřinášela, musel se obnovovat uměle. Naštěstí se dal givlygebu zadat i trvalý příkaz, aby se o to staral. I jídla bylo dost, ale výběr žádný – chléb a voda. Nejhorší byly noci. V tak pekelném vedru dokázal usnout jen hodně unavený člověk. Pobyt tam měl být proto jen krátký. Poprvé na tři dny, podruhé šest, pak dvanáct – s každým opakováním dvojnásobek.

Samozřejmě se tam hned první týden dostali největší grázlové. Jejich místa hned zaujali další, jenže po návratu prvních šikana mezi vězni velice rychle přestala. Nikomu se do »Pekla« nechtělo, zejména když to pokaždé mělo být na delší a delší dobu.

Ochránkyně lidských práv by jistě spustila srdceryvný nářek nad tím ponižováním, ale kriminál má být kriminál, ne rekreační penzion. Vojáci naší armády v době povinné vojenské služby, která »z nich dělala chlapy«, se neměli v kasárnách o mnoho lépe. Naštěstí ochránkyně zmizela za hranicemi, kde teď asi přednášela o útlaku v Čechách.

Vězňové měli společnou klubovnu, kde bylo několik klasických deskových her – dáma – šachy – a jako vrchol cynismu – člověče nezlob se. Byla tu i malá knihovnička s dvaceti knihami a s nápisem, vyzývajícím k šetrnému zacházení s těmito »bonusy«, neboť za měsíc přibude jen jedna nová kniha. Největším bonusem měly být balíčky mariášových karet, vydávané jednou za půl roku.

Účastnil jsem se výstavby, vytvořil jsem terminál i fizery s omezenými funkcemi, ale pak jsem to nechal na dobrovolných hlídačích. Ovšemže jsem je nejprve naučil používat hmotové zrcadlo vljokra a předal jim několik rad, aby na některé problémy nenarazili sami. Upozornil jsem je zejména, aby nezůstávali pod zemí ve stavu allohmoty příliš dlouho a aby se vyhýbali hvězdné bráně pod Prahou, jinak narazí na Šangédy, kteří by nemuseli být pro příště tak shovívaví jako když jsem tam chtěl letět s Katkou.

Bude lépe nechodit jim na oči!

Někteří z nich se kromě hlídání vězňů začali ve svém volnu věnovat amatérské archeologii. Maličko mě to zamrzelo, sám jsem chtěl právě v tomto oboru v Čechách vyniknout a nebýt premiérem, měl bych víc volna – a já jsem byl přece archeolog – profesionál! Nedal jsem však najevo rozmrzelost, naopak. Jen jsem s nimi dohodl, že nebudou staré poklady zbrkle dolovat ze země, jen je co nejlépe zdokumentují.

Zlato! (Američané rabují muzeum v Bagdádě)

Pod zemí jsou poklady bezpečnější než v muzeích. Co je na očích, lidé snadno zničí a rozkradou. Američtí vojáci vykradli za okupace muzea v Bagdádu a nejhůř dopadly historické památky na Ukrajině a v Čechách, kde je příliš horliví přisluhovači sami předali »do úschovy« – Američanům.

Svatá prostoto!

Německo mělo u Američanů »v úschově« svůj zlatý poklad, měly ho být stovky tun. Nedávno však požadovalo nějaké zlato z toho »uschovaného« a Američané je odmítli vydat. A Německo? Srazilo podpatky a na vrácení netrvá. Takže ze svého zlata už neuvidí ani plíšek.

Ani Ukrajina nikdy neuvidí svůj zlatý poklad Skythů, odevzdaný Američanům jako výraz vděčnosti za Majdan, stejně jako Čechy »uschované« muzejní zlato. Co papaláši neodevzdali Američanům, to sami vyvezli a za hranicemi dobře zpeněžili.

Naštěstí jsem stačil před jejich hrabivostí zachránit to nejcennější – České korunovační klenoty. Kupodivu po nich nevypukla sháňka. Ti, co na ně měli zálusk, se zřejmě domnívali, že je pouze někdo předešel. Kradli všichni, ale kradli tiše a nedělali rozruch, aby na sebe neupozorňovali.

Cennosti z kostelů si odvezla legálně církev. Patřily jí přece. Naštěstí je nerozprodávala soukromým sběratelům, ale rozhojnila jimi vatikánské sbírky, kde budou české církevní poklady v dobrém sousedství jiných, podobných cenností.

Proto jsem se ani nedivil, když ke mně občas někteří moji žáci přišli skrz zeď jako allohmoťáci a teprve u mě se měnili zrcadlem vljokra do přirozené podoby.

Jenže chlap, který tentokrát přišel skrz stěnu, nepatřil k mým žákům. On ostatně vůbec nepatřil na Zem. Byl to podle vzhledu obyvatel Brochikeje v černém ancubu, ale nepatřil k těm, které jsem znal.

„Pojď se mnou!“ vyzval mě. „Už na tebe ve Verlidu čekáme.“

„Ve Verlidu?“ usmál jsem se na něho.

Verlid je přece vědecké městečko na Brochikei! Že by přece jen vyslechli mou žádost o pomoc, když mě tam za nimi Šangéd nepustil?

„Tak to už jdu!“ odvětil jsem.

Návštěvník mi vytvořil zrcadlo vljokra, abych se mohl změnit v allohmotu a následovat ho skrz stěnu do sousední místnosti kde stálo také allohmotové pefridu. Nasedli jsme a zamířili šikmo dolů, rovnou do brány pod Vyšehradem. Nikdo zde nestrážil, branou jsme prolétli rychlostí, jakou bych si asi netroufal a hned za ní jsme zamířili vzhůru.

Vědecké městečko Verlid se nachází přibližně stejně daleko jako Káhira od Prahy. Očekával jsem, že nabereme nadzvukovou rychlost, abychom se tam necourali déle než hodinu, jenže můj průvodce znal kratší cestu. Nedaleko od Prahy – ovšem ve světě Brochikea – jsme vlétli do lesa, kde na velké mýtině stála další brána, tentokrát nadzemní.

Podzemní bránu ohraničovalo ohnivé kolo, nadzemní rámovala modře svítící čára. Spodní část kola byla zřejmě pod zemí, nad ní ho byly jen tři čtvrtiny. Proletěli jsme tím jako stíhačka, můj průvodce ani nezpomalil. Za otvorem byl opět les, kde jsme se museli ostře zvednout nad stromy – ačkoliv v allohmotě bychom prolétli i skalami. A to už jsem viděl hromadu bublin – vědecké městečko Verlid.

V té chvíli mě zamrzelo, že jsem ve spěchu zapomněl na Katku. Měl jsem ji vzít s sebou, mohli by jí hned dát dukingel! Ačkoliv – bude asi lépe nejprve to projednat.

„Jsme tady!“ hlásil Brochikean, když rušil pefridu.

Vstoupil jsem s ním do veliké bublinové haly, jiné než ta, kde mě uvítali předtím. Čekalo nás tu osm dalších, ale marně jsem tu hledal někoho, koho bych znal. Ani Lubay, ani Deslak mezi nimi nebyli. Škoda. Celkově to vypadalo jinak než prve. Teď těch osm sedělo za podkovovitým stolem a mě postavili doprostřed podkovy, kde mě těch osm obklopovalo ze tří stran.

„Přivedl jsem ho!“ ohlásil můj průvodce.

Pak se přesunul a posadil se na poslední volné místo u stolu. Napadlo mě také se posadit, ale pro mě tu žádné křesílko nebylo. Musel jsem tedy stát. A napadlo mě, že to tu vypadá jako u soudu, kde stojím jako obžalovaný.

Bohužel, nemýlil jsem se.

„Naši inspektoři navštívili váš svět,“ začal Brochikean uprostřed podkovy. „A našli tam přímo odporné děje.“

To by mě zajímalo, jaké, pomyslel jsem si, ale neřekl jsem na to ani slovo.

„Tebe to nezajímá?“ pokračoval Brochikean a podíval se na mě přísně.

„Zajímá mě, čemu říkáte »odporné děje«,“ řekl jsem klidně. „V našem světě je odporných dějů podstatně více než na Brochikei, ale to přece víte už dávno. Spíš by byly zajímavé souvislosti, ve kterých jste je našli.“

„V souvislosti s tebou osobně,“ opáčil Brochikean.

„To by bylo horší,“ připustil jsem. „Já si ale ničeho odporného nejsem vědomý. Můžete je popsat blíž?“

„Sám si na ně musíš vzpomenout!“ hřměl na mě náhle Brochikean. „Bylo by příliš jednoduché, kdybychom je za tebe vyjmenovali! Vzpomínej!“

Aha, došlo mi. Něco se jim nelíbí, ale neřeknou mi co. To abych sám vzpomínal, co všechno se jim nemusí líbit. Zdá se ale, že jim vadí něco přímo na mně. Musel jsem udělat něco, co se jim může jevit jako odporné. Jenže co? Zrovna mě nic tak zlého nenapadá.

Ačkoliv – našlo by se toho možná víc, přemýšlel jsem. Nebylo asi všechno podle jejich představ. Ale my jsme se násilí vyhýbali, kde to jen šlo! Je ale pravda, vždycky to bez použití síly nešlo. Kdy jsme ale komu ublížili natolik, aby se to dalo nazvat »odporné«? Byli jsme tak zdrženliví!

Ačkoliv… ne vždy, došlo mi. Ani my jsme protivníky nešetřili. I když oni nás ještě méně, ale my jsme se mohli a měli držet zpátky víc. Brochikeané si teď ledacos zjistili sami, takže asi nemá smysl něco tajit. Co by se jim ale nemuselo líbit? No – byly případy, kdy někdo přišel naší vinou o život, ačkoliv jsme to původně neměli v úmyslu a samotné nás to mrzelo.

Takže – nezbývá než kousnout do toho citrónu!

„Pokud vím, nikomu jsme neublížili úmyslně,“ řekl jsem. „Ale pamatuji si pár případů, kdy se nám nepovedlo všechno tak, jak jsme to původně chtěli.“

„Jak to myslíš?“ požadoval Brochikean vysvětlení.

Popsal jsem mu tedy situaci unášených zajatců uvnitř amerického letadla Hercules. Ano, radil jsem Miroslavovi, aby zajatce obalil bublinou pefridu a prorazil si cestu z letadla zadními nákladovými vraty ven, ale spoléhal jsem se na to, že tato letadla létají s otevřenými nákladovými vraty, když shazují na padácích nadměrný náklad. Nenapadlo mě ale, že si Miroslav ve tmě splete směr a roztrhne Hercules na přední straně, což mělo za následek úplný rozpad letadla a smrt celé posádky. Zajatci to v bublině pefridu přežili.

Brochikeiané to vyslechli se zájmem.

„Bylo ale opravdu nutné, aby se ti lidé dostali z toho letadla?“ zeptal se jeden po mé levé straně. „Bylo snad na tom letu něco špatného?“

„Na letu samotném ne, ale v cíli letu pro ně chystali mučení,“ doplnil jsem. „To je úmyslné působení bolesti.“

„Známe význam těch slov,“ zastavil mě Brochikean. „Snažili jste se tedy zabránit mučení lidí za cenu několika životů nepřátel, je to tak?“

„Dopadlo to tak, ale to jsme neměli v úmyslu,“ hájil jsem se. „Ano, poradil jsem jim vyvrátit zadní nákladová vrata a vyletět tudy ven, jenže Miroslav se omylem obrátil dopředu místo dozadu, místo nákladových vrat roztrhl trup a letadlo se pak rychle rozpadlo. Kdyby to udělal podle mé rady, dopadlo by to dobře pro obě strany, protože tato letadla s otevřenými vraty běžně létají.“

Brochikeané chvíli mlčeli, ale zdálo se mi, že se mezi sebou usilovně radí. Jejich telepatii jsem však nevnímal.

„Tento případ by se dal pochopit i jako nehoda,“ řekl pak Brochikean uprostřed. „Ale to jsme neměli na mysli. Přemýšlej dál, tohle nebylo ono!“

Aha, pomyslel jsem si. Tohle nebylo ono, povídej dál. Chtějí, abych na sebe vyklopil všechno, ačkoliv mají asi v ruce jen jeden »odporný« případ. Ale nejprve mám na sebe prozradit co nejvíc. Jenže jsem pořád ještě netušil, co vlastně proti mně mají. Zkrátka jim toho na sebe řeknu co nejvíc a pak vyrukují se svou troškou do mlýna oni.

Popsal jsem jim tedy situaci z demonstrace na Letné, kde se několik tajných policistů obklíčených našimi lidmi zastřelilo vlastní zbraní, protože se toho davu zalekli.

„Proč by se zrovna stříleli?“ chtěl vědět Brochikean.

Vysvětlil jsem mu tedy, že někteří měli z dřívějška na svědomí nějaké lumpárny a když se jim nepodařilo skrýt se v davu, ztratili hlavu a obávali se pomsty.

„Jenže naši lidé je jen izolovali, aby nemohli škodit, nikdo jim nechtěl ubližovat, i když by si to možná někteří zasloužili,“ uzavřel jsem to. „Zabili se ale sami, protože si asi dovedli představit, co by dělali na našem místě oni.“

„Jestli je to tak, pak to není nic ohavného,“ shodli se nakonec. „Ale to jsme neměli na mysli. Vzpomínej dál!“

Vzpomněl jsem si tedy ještě na majora, kterého jsem vyzvedl do výšky a nechal ho dopadnout, takže si zlámal nohy. To úmyslné bylo, jenže jsem se mohl hájit tím, že do mě předtím vystřílel zásobník své pistole a kdybych nebyl ve stavu allohmoty, zabil by mě na tom místě.

„To bylo zatím nejhorší provinění,“ zvážil to soudce napravo od středu. „Byl tam úmysl škodit. Když jsi ho ale zabít nechtěl, zatímco on tebe ano, dá se přijmout, že jsi použil slabší ublížení než chtěl způsobit on tobě. Ale to pořád není ono.“

Jenže už jsem vážně netušil, co mají na mysli. Chvíli jsem ještě přemýšlel. Mohli by mi přičíst ve zlém založení podzemních věznic, tam se vězňům opravdu dělo příkoří, i když šlo o nejtěžší zločince. Ale nikdo tam nebyl naší vinou zabit a nedošlo tam ani k fyzickému ublížení. Tak co to, k sakru, mělo být?

„Nejsem si už vědomý ničeho horšího,“ řekl jsem po chvilce. „Tohle mě samotného mrzelo, ale necítím se tím vinen a především – nikdy jsem neměl v úmyslu zabíjet.“

„Co ale řekneš na tohle?“ zeptal se mě Brochikean.

Současně se přede mnou objevily – pozemské noviny.

„Co máte na mysli?“ zeptal jsem se jich. „Tohle jsou cizí noviny, ne naše. Nevím, co v nich je.“

„Je to článek hned na první straně,“ napovídal mi.

Přelétl jsem tu stránku očima. Angličtina mi nevadila a článek tu skutečně byl. Stálo v něm, že v Čechách pod vedením vzbouřených teroristů mizí tisíce zavražděných lidí, tajně pohřbívaných do hromadných hrobů. Na důkaz byly u toho nějaké satelitní snímky, které ovšem mohly být odkudkoliv a hlavně, nezachycovaly hromadné hroby v Čechách, kde nic takového nebylo. Američané si dokáží vymýšlet neuvěřitelné pohádky. I v Jugoslávii zveřejnili »hromadné hroby«, ale když se po nich komise sháněla, našla na označeném místě jen zorané pole, kde nic nenašla ani sondami. Prostě šlo o pustý výmysl k ospravedlnění pozdějšího amerického bombardování.

„A vy tomu věříte?“ podíval jsem se na Brochikeany útrpně. „Podívejte se – těmto křiklavě barevným novinám se na Zemi říká »bulvár«. Těm, co tam píší články, jde jen o to, aby lidi upoutali, takže si nedělají starosti s pravdou. Všechno, o čem tam píší, je lež.“

„Proč by to ale psali?“ opáčil Brochikean.

„Protože i takové věci se na Zemi dějí,“ odvětil jsem a odhodil noviny ke svým nohám. „Ne u nás, spíš na jejich straně světa, ale dějí se a lidé to vědí. Ti, kdo nás chtějí zostudit a vyvolat k nám nenávist, klidně použijí i vlastní odporné zločiny a přičtou je nám. Právě bulvární noviny tyhle věci dělají, proto mě to ani moc nepřekvapuje. Ale tvrdím, že to je lež. V Čechách nás nedávno napadli. Při tom zabili něco kolem dvou tisíc úplně nevinných lidí, ale všechny mrtvé mají na svědomí jen Američané. My jsme je nezabíjeli ani v sebeobraně.“

„Proč?“ znejistěl Brochikean. „V sebeobraně bychom vám to uznali jako ještě jakž takž opodstatněné.“

„Nepostavili jsme se vojákům stejnými zbraněmi, jako oni použili proti nám,“ pokrčil jsem rameny. „V těch měli obrovskou převahu a kdybychom je použili, postavili by na tom opodstatnění své agrese. My jsme jim ničili pouze cesty, po kterých k nám dováželi zásoby. Bez nich jejich armáda nefungovala a i když jsme jim nezabíjeli vojáky, zahnali jsme je do opevněných táborů.“

„To si tedy ještě ověříme,“ Brochikean trochu oslabil své obvinění. „Ale máme tu nejhorší důkaz!“

Přede mnou náhle vyvstal třírozměrný obraz ostrova majora Linharta před New Yorkem. Pak se zvětšil a otočil nápisem na podstavci sochy ke mně.

„Socha je z čistého zlata – ale Manitú chraň Ameriku, jestli ji někdo poškodí! Zmizí-li socha, zmizí ještě téhož dne Bílý dům ve Washingtonu. Vyřiďte vládě i Kongresu, ať stáhnou vojáky ze základen z celého světa. Jestli se rok s rokem sejde a základny ve světě zůstanou, objeví se zde další skála, přímo na místě New Yorku.“

„Tím jste přece dali jasně najevo, že chystáte nejhorší masakr v dějinách! To město má několik milionů lidí!“

„Tím jsme jen Američanům slíbili odplatu za všechny jejich zločiny ve světě,“ odvětil jsem zamračeně. „Jenže my jsme ji nehodlali provést!“

„Tak proč jste to vůbec chystali?“

„Nechystali jsme masakr,“ namítl jsem. „Uvažovali jsme, že před tak děsivou hrozbou couvnou a nebudeme ji muset splnit.“

„Pak by ale ta hrozba neměla smysl!“ upozornil mě.

„Neměla by smysl, kdyby věděli, že ji nesplním,“ řekl jsem. „Oni sami toho schopní byli. Už ve světě vyhladili několik měst, takže nepochybovali o tom, že i má hrozba je reálná. Pak ale smysl měla. Američané ucouvli a začali stahovat své vojáky z celého světa.“

„A kdyby neucouvli?“

„Potom bych New York zničil,“ řekl jsem pevně. „Ale nejprve bych vyhnal lidi, aby nikdo zbytečně nezahynul. Ale opakuji, pravděpodobnost, že couvnou, byla vysoká. Byla to skoro jistota.“

„Jak jsi chtěl lidi vyhánět?“ zajímal se Brochikean.

„Vodou,“ odvětil jsem. „Postavil bych kolem města hráz a nechal bych tak dlouho pršet, až by stoupající voda donutila lidi uprchnout. Jenže voda by stoupala pomalu a dala by jim dost času k útěku. A až by bylo město úplně vyprázdněné, vytvořil bych místo něho skálu. Ale opakuji, byla to naprosto nepravděpodobná možnost.“

„A to ti tolik vadili ti… vojáci ve světě? Opravdu bylo nutné tak masívní varování? Vždyť jen ta spotřeba hmoty odpovídá celosvětové spotřebě hmoty na Brochikei! Země má zatím nepatrný počet uživatelů givlygebu, ale ani dnes byste neměli používat tak megalomanská gesta jen kvůli nějakým vojáčkům!“

„Ti by nám ani nevadili,“ mávl jsem rukou. „Vždyť jsou ve světě už desítky let. Ale bylo to od nás stupňování požadavků. Nespokojili jsme se vyklizením Čech, žádali jsme vyklizení celého světa! Tím pochopili, že nám nejde jen o naše území, kde jsme jejich vpád i okupaci strpěli.“

„No právě!“ chytil se toho Brochikean. „První vpád jste strpěli, proč byste nestrpěli i další?“

„Protože druhý by byl podstatně ničivější,“ řekl jsem. „První jejich vpád skončil fiaskem. Obsadili nás, ale pak zjistili, že u nás jejich vojáci nic nezmohou.“

„Ale tím spíš by druhý vpád ani nepodnikali!“ opáčil Brochikean. „Nač potom tak kruté vyhrůžky?“

„Druhý vpád by nepodnikli,“ souhlasil jsem. „Místo toho by nás totálně vymazali z mapy světa. Stačilo by jim pár desítek nukleárních bomb, které na nás měli už dávno připravené. Zažehnání tak děsivého nebezpečí vyžaduje hodně silnou vyhrůžku, uznejte!“

„Vymazali by vás z mapy?“ pochyboval Brochikean.

„Jen obrazně,“ přisvědčil jsem. „Území by zůstalo, jen většina lidí by se vypařila a zbytek by je brzy následoval ve smrti. Američané takové bomby mají a už jimi zničili dvě města. Nepochybujte o tom, že je na nás už delší dobu chystali. Pro Čechy vyčlenili devětašedesát nukleárních bomb, ty by celé území změnily v mrtvou poušť.“

„To je ovšem podezíráte z nejhorších zločinů!“ namítl Brochikean. „Máte snad pro to důkazy? Měly by být ale věrohodnější než pouhé vaše obavy!“

„Už se na to začali připravovat,“ řekl jsem. „To, že od nás stáhli vojáky, aniž by se snažili zachovat si na našem území aspoň jednu základnu, byl první příznak. Dalším příznakem jsou tyhle noviny!“

Ukázal jsem na bulvární plátek ležící přede mnou

„Tam nic o ničení není!“ upozornil mě.

„Ale naznačují, že v Čechách žijí nejhorší zločinci na světě, kteří se nerozpakují hromadně vraždit a pohřbívat do hromadných hrobů. Je to proto, aby nikoho nenapadlo litovat nás, až nás vygumují z map.“

„To už někdy ve vašem světě bylo?“ zeptal se mě dost otřeseně.

„Bylo,“ přikývl jsem. „Vždycky, když se Američané někoho chystají přepadnout, začnou propagandou, ve které své budoucí protivníky očerňují jak mohou.“

„Jak třeba?“ chtěl vědět.

„Obviní třeba některý stát z hodně odporného zločinu, který však nikdo z toho státu nespáchal,“ řekl jsem. „Před vpádem do Afghánistánu někdo úmyslně zničil ve městě New York dvě veliké budovy i s lidmi. Obvinili z toho Afghánce, ačkoliv mezi údajnými teroristy nebyli. Přesto je přepadli a pobili zhruba tisíckrát víc lidí, než kolik jich zahynulo ve zničených budovách. Předtím lhali stejně jako v těchto novinách. I tenkrát byli Američané odhodlaní ke všemu, už tenkrát uvažovali o nukleárních bombách, jenže tehdy tím tak pobouřili světové veřejné mínění, že si tu největší špínu přece jen rozmysleli.“

„Nerozmysleli by si ji i proti vám?“

„Měli byste víc sledovat naši elektronickou světovou síť internet,“ poradil jsem jim. „Chcete-li, dodáme vám pro ni převodníky. Určitě byste si všimli, kolik Američanů zase hlásá názor »Nuke them!« – neboli »vybombardujte je nukleárně!« My jsme právě z toho odvodili, že jsou na naši úplnou likvidaci psychologicky připravení a nebudou se rozpakovat uskutečnit ji. Museli jsme jim dát výstrahu, aby se obávali trestu. Dali jsme jim ji – a dnes Američané vyklízejí základny. Uznali, že je to pádná výstraha. Takže bychom ji ani nemuseli uskutečnit.“

„Zajímavé úvahy!“ zavrčel Brochikean. „Přitom jste to tam jasně a jednoznačně napsali! Co nám ale dáte jako záruku, že byste to nesplnili, a třeba přesně tím odporným způsobem, jaký stojí na tom nápisu?“

„To, že jsme žádného Američana úmyslně nezabili ani když k nám vpadli a úmyslně zabíjeli naše lidi,“ řekl jsem. „Nepočítám vojáky ve zničeném letadle, ti nás samotné mrzí, ale snad jste už pochopili, že ani tam jsme neměli úmysl zabíjet, jen jsme chtěli ochránit naše lidi.“

„Ale co ty tisíce zmizelých a zavražděných?“ vrátil se pohledem k bulvárnímu plátku, ležícímu přede mnou.

„Nikdo nezmizel a nikoho nevraždíme,“ tvrdil jsem. „Máme ale v Čechách lidi, kteří mají na svědomí opravdu těžké zločiny, včetně úmyslného zabití jiných lidí. Takové musíme od ostatních lidí oddělit, aby už nevraždili. Jinde – a právě v Americe – to řeší zabíjením zločinců. Jenže bez dukingelu je nebezpečí, že za těžký zločin odsoudí a zabijí někoho, kdo to nespáchal. My vrahy nezabíjíme, jen je oddělujeme. Donedávna jsme měli tradiční věznice, domy se zamřížovanými okny a dveřmi. Jenže v Čechách vězně po okupaci vypustili na svobodu, aby mohli páchat další zločiny. Vymyslel jsem proto lepší řešení.“

„Jaké?“ zajímali se všichni.

„Místo do budovy, snadno dostupné nepřátelům, jsem je zavřel do podzemní dutiny,“ řekl jsem. „Přístup do ní je jen ve formě allohmoty, v našem světě neznámé. Jednak to vylučuje útěk vězňů, ale nikdo je ani nevypustí úmyslně jako nedávno. Řekl bych, že tak vznikla fáma o zmizelých lidech. Jsou sice pod zemí, vlastně jsou svým způsobem pohřbení, ale jsou živí. Ověřte si to, jsou v jeskyních pod východnější částí, zvanou Morava.“

Brochikeané na sebe pohlédli.

„Už se tak děje,“ řekl po chvilce ten uprostřed. „Ve vašem světě to ověřuje tvůj učitel Deslak. Nejprve s tebou nechtěl nic mít, že jsi mu připravil strašné zklamání, ale teď šel zkoumat tvá slova na místo. Řekl, že by se ti měl za tu nedůvěru omluvit.“

„Máte s ním spojení, že?“ usmál jsem se. „Tak ho ode mne pozdravujte! Doufám, že má slova potvrdí.“

„V této chvíli se stalo,“ řekl Brochikean. „Objevil vaši podzemní věznici a shledal ji tak, jak jsi řekl. Omlouvá se mým prostřednictvím, že ti nevěřil.“

„Také jsem rád,“ oddychl jsem si.

Maně mě napadlo, co by se mnou asi dělali, kdyby se jejich obavy potvrdily a byl bych padouch, vyžívající se v sadismu, mučení a zabíjení. Co by asi se mnou dělali?

Ještě že to není pravda!

Errata:

08.11.2021 15:25