Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Trest

Už jsem si bláhově myslel, že jsem z toho venku, ale radoval jsem se předčasně. Hrdelní zločiny jsem vysvětlil, ale drobnější, které mi ani nestály za slovo, mě nenapadly. Bohužel, po těch nejhorších přišly na přetřes i ty slabší.

Můj pokus o průnik branou do Brochikeje, zastavený Šangédem, by ještě jakž takž přijali. Šangéd jim vyřídil, že je žádám o pomoc, čímž jim současně podal vysvětlení, proč jsem se o to pokusil. Měl jsem se ale obrátit přímo na Ferďáska v Egyptě a nepřekračovat hranice světů. Trochu mě zamrzelo, že i Brochikeané lpí na nepřekročitelnosti hranic, i když jde o hranice světů a ne hranice států, ale to bych ještě pochopil – jistě nemají zájem, aby jejich svět nekontrolovaně zaplavili barbaři z nerozvinutých světů – Země přece není jediný barbarský svět v jejich sousedství. Ale cestu kvůli žádosti o pomoc by připustit mohli, však bychom se i s Katkou vrátili.

Horší bylo, že jsem v Čechách neutajil mimozemský charakter jejich darů. Ale co čekali? Že se v Čechách dám na archeologii? Pokusil jsem se o to, ale neúspěšně. Navíc mě ani nepřitahovalo objevovat podzemní poklady, aby si na nich někdo namastil kapsy, jako v Egyptě. Věděl jsem přece, že se v Čechách krade jako v Egyptě, jediný rozdíl je, že v Egyptě se víc krade v malém, kdežto v Čechách převažují opravdu velké zlodějny.

Dobrá, jako archeolog jsem selhal na celé čáře. Navíc jsem to umožnil i dalším amatérům – jenže ti to podle mě nerozkradou, ale zadokumentují, jako čeští archeologové v Egyptě to pohřbené město.

Místo archeologie jsem začal podporovat bezdomovce a postupně jsem to rozšířil i na důchodce a další potřebné lidi. Co jsem tím ale zkazil? Podle mě nic. Lidstvo se sice dozvědělo o vlivu mimozemšťanů na náš svět, jenže ten vliv je teď spíš kladný. Dokonce i Američané přestávají válčit, ačkoliv poslední dvě století prakticky z drobných nebo větších válek nevyšli. Kde je tu nějaká chyba?

A ta požadovaná pomoc? Ano, usoudil jsem, že jeden člověk je na takový úkol málo. Chtěl bych tedy, aby nás, lidí s darem dukingelu, bylo víc. Proč by to nešlo, když kandidáty na tento úkol pečlivě vyberu? Čím je vlastně dukingel tak nebezpečný, aby se nesměl dávat barbarům?

„Váš svět není na takovou změnu připravený!“ tvrdil mi Brochikean v čele podkovy, neboli předseda soudu, jak jsem si ho mezitím v duchu nazval. „Možná až za tisíc let bude situace příznivější, ale teď je to předčasné. Chtěli jsme vám to jen trochu usnadnit, ale ne předělávat systém vašeho hospodářství! To nemůže dopadnout dobře!“

„Budete se divit, jestli to přetrvá?“ zeptal jsem se.

„Divili bychom se,“ přikývl Brochikean. „Zkušenosti z jiných světů jsou ale hodně opačné. Nemáš sílu, abys to zavedl po celém světě! Nanejvýš na malém ostrůvku, ale nedokážeš změnit celý svět!“

„To je možné,“ připustil jsem. „Svět je pro jednoho člověka příliš velký. Ale mám dojem, že se to aspoň na tom ostrůvku velikosti Čech udržet dá.“

„A když ne?“ namítli.

„Podle mého mínění je potřeba to aspoň zkusit,“ trval jsem na svém. „Neříkejte, že to nejde, dokud to nezkusíte. Dejte mi čas a pak se můžeme bavit, jestli to jde nebo ne!“

„A víš, co bude znamenat, jestli to nevyjde?“ pokusili se mě zviklat. „Obvykle to znamená pokles úrovně celého světa hluboko pod počáteční stav. Opravdu chceš vzít na sebe zodpovědnost za něco takového?“

„Nějakou zodpovědnost unesu,“ holedbal jsem se.

„Dobrá, svěříme ti ji,“ couvl znenadání Brochikean. „Ale jestli ji přijmeš, neočekávej naši pomoc v případě, že ti to nevyjde!“

„Nechcete mi pomoci ani když to vychází!“ řekl jsem vyčítavým tónem. „Nevidíte to? Celé Čechy už přešly na režim podobnější Brochikejskému. Přitom jsem na to sám, nikdo jiný tam nemá moji klíčovou schopnost rozeznávat důvěryhodné lidi od nedůvěryhodných! Na té je to přitom postavené. Potřeboval bych aspoň pár pomocníků.“

„A jsi ochotný převzít zodpovědnost i za ně?“

„Jistě!“ holedbal jsem se.

Brochikeané se chvíli radili. A možná do toho vtáhli i další, u telepatie člověk nikdy neví, kdo se s kým baví.

„Zkusit to můžeme,“ prohlásil předseda, když se podle všeho shodli. „Profesor Ilch Erasyb nám právě připomněl historii světa Lýšuzde, kde se podobný pokus zdařil. Jenže na Lýšuzde byla již od začátku dokonalejší společnost než na Zemi… zkusit to ovšem můžeme, ale nebudeš se bránit zodpovědnosti!“

„Nebudu!“ slíbil jsem.

„Vrať se tedy do vašeho světa!“ pokynul mi předseda blahovolně. „Umožníme ti darování vlastnosti »dukingel« – stačí se zblízka dívat vybranému člověku do očí a přitom vyslovit klíčové slovo »vtórigó«. Dobře si ale rozmýšlej, komu to dáš, poslechne tě to jen jednou do roka.“

„I to by byla vítaná pomoc!“ nadskočil jsem.

„Ale nebudeš odmítat zodpovědnost nejen za sebe, ale ani za ostatní!“ připomněl mi.

„Nebudu!“ slíbil jsem, ačkoliv mi to už trochu začalo vrtat hlavou.

Co mají pořád s tou zodpovědností? Nejen za sebe,ale i za ostatní… Za sebe se zodpovědnosti bránit nechci a za druhé… jasně, když někoho špatně vyberu, měl bych za to zodpovídat také.

„Vykrucovat se z toho nechci,“ dodal jsem.

„Dobrá, vrať se do svého světa!“ pobídli mě. „Můžeš bez doprovodu, už jsme to domluvili.“

„Nedáte mi spojení na někoho zdejšího?“ vzpomněl jsem si na poslední chvíli. „Nevylučuji, že bych se občas potřeboval poradit.“

„Dobře, že tě to napadlo včas,“ vzdychl si předseda. „Spojení ze Země na Brochikeu je větší problém. Ale na Zemi se často nachází náš vědec Firgu Flibykej, pozemský givlygeb ho dokáže zavolat. Zapamatuj si ho!“

„Firgu Flibykej!“ zopakoval jsem to jméno a současně jsem ho ukládal do adresáře fizeru. „Nebudu ho obtěžovat bez příčiny, ale co kdyby…“

„Můžeš jít!“ propustili mě.

Návrat už ležel jen na mně. Nejprve jsem pomalým letem zamířil v pefridu do míst, kde za hvězdnou branou byly Čechy. Teleporty na Brochikei jsem neuměl a vlastně ani nechtěl použít. Nač spěchat, zdejší pobyt si přece rád prodloužím! V Čechách mi dění neuteče!

Ale přece jen mi to vrtalo hlavou.

Co měli pořád s tou zodpovědností?

Do jisté míry jsem to chápal. Poslali mě pomáhat při nějakých zasutých archeologických výzkumech, po nichž pes neštěkne, a já jim překopu Čechy, vyděsím světovou velmoc a fakticky prozradím vliv mimozemšťanů na náš svět. Ale když pomáhat lidem bylo tak lákavé! A že jsem nezůstal u bezdomovců? Měli se snad důchodci lépe, bylo by správné ani si jich nevšimnout?

A teď? Smím věnovat někomu dukingel! Rozumí se samo sebou, první bude Katka, ale další? I když by to mělo být až za rok, měl bych si to rozmyslet už teď. Dukingel je v Čechách klíčová schopnost, tu musí dostat jen ten, kdo ji nejlépe využije.

A jsem na místě. Teď brána vljokra a cesta do hlubin světa Brochikea. Doufám, že na mě u brány nebude čekat Šangéd. Je-li to s ním dohodnuté, neměl by mi už překážet v další cestě, ale přece jen… nejsou v okolních vesmírech jen bytosti pohledné, některé jsou vysloveně ohyzdné. Ale nepříjemnosti můžete zažít i od člověka s tváří Adonise, kterému stoupne do hlavy i nepatrná moc dělat problémy.

Šangéd tu není – a teď nahoru domů!

První dukingel dostala, jak jinak, Katka. Nejprve jsme to prodiskutovali, následoval dlouhý pohled zblízka do očí – ovšemže delší než bylo nezbytně nutné – a klíčové slovo »vtórigó« pro givlygeb.

Zdánlivě se ale nic nestalo, jako kdyby se Katčiny oči nezměnily. To však bylo dobře, neboť teď viděla jen mě a bylo by hodně špatné, abych jí před očima začal jiskřit.

„Musíme se projít po Praze,“ vzdychl jsem si.

„Jinde nic neuvidím?“ dívala se na mě zklamaně.

„Dokud se budeš pohybovat mezi členy Bratrstva, nic neobvyklého neuvidíš,“ řekl jsem. „Úplně vyloučené to sice není, lidé se občas mění, nedá se vyloučit ani změna k horšímu, ale Bratrstvo představuje výběr. Je mezi nimi málo z bývalých elit, ale tím víc opravdu upřímných lidí. A protože v Čechách zmizel zdroj zkaženosti, peníze, mají Bratři jen nepatrné příležitosti, jak a čím se zkazit.“

„To je ale dobře, ne?“

„To je opravdu dobře,“ souhlasil jsem. „I když – úplně to vyloučené není. A kdybys na mě někdy spatřila nějaké jiskření, pak mi to v té chvíli řekni. Ber to jako svou první povinnost.“

„Máš pocit, že by to mohlo někdy nastat?“ podívala se na mě šelmovsky.

„Neříkal jsem vždycky lidem pravdu,“ řekl jsem, teď už vážně. „Asi to vždycky nejde, ale snažím se nelhat. Tobě lhát nechci ani v nejhlubších tajemstvích, ale mám k tobě prosbu – zachovávej je se mnou.“

„Kdy jsi lidem vyloženě lhal?“ chtěla hned vědět.

Dal jsem jí tedy hned dva příklady. První byla v tom, že moje pilulky na některé lidi neúčinkují. Účinkovaly, ale umínil jsem si – obrazně řečeno – důsledně oddělovat zrno od plev, takže jsem dával pravé jen lidem bez morálního kazu. Druhá lež se týkala »individualizovaných« potravin, kdy jsem chtěl dát nějakou práci i lidem, kteří by si ji sami nenašli. Obě ty lži měly své opodstatnění a neškodily tolik jako většina lží předchozích politiků. V prvním případě by pravda přinesla hodně zlé krve a lidé by na mě měli vztek. Když jsem to podal jako něco, co nemohu ovlivnit, brali to jako nepřízeň osudu a proti tomu se těžko reptá. V druhém případě by pravda připravila lidi o práci a o pocit, že jsou ostatním potřební.

Nakonec to i Katka označila za »milosrdné lži«, které se dají ospravedlnit právě tou milosrdností.

„Naučím tě připravovat »pilulky telepatie«,“ slíbil jsem jí. „Budeš je ale dávat jako já. Lidem, kteří by si je nezasloužili, dáš jen neškodné, ale nefunkční.“

„Tím ale dělíme lidi na kasty,“ připomněla mi.

„Ano, dělíme,“ souhlasil jsem. „Přesněji řečeno, lidé se na kasty už dávno dělí sami. Například kasty nekuřáků a kuřáků, střízlivých a opilců, upřímných a podrazáků. My je tam ale nezařazujeme, zařazují se sami. My jen maličko zvýhodňujeme kastu upřímných. A to je dobře, tahle kasta byla donedávna podrazáky odstrkovaná, takže je dobře, že to napravíme. A všimni si, v Čechách netrpí ani příslušníci znevýhodněných kast. Lidé je chápou jako nevinně stíhané nepříznivým osudem a v rámci vzájemné výpomoci jim pomáhají.“

„Takže je bezpodmínečně nutné, aby lež s neúčinnými pilulkami nikdo neodhalil,“ vzdychla si. „Já určitě nikomu nic neprozradím. Ale co až dáš dukingel dalším lidem?“

„Dukingel příště dostanou i lidé, kteří nebudou mít nic společného s pilulkami,“ řekl jsem. „Na pilulky vystačíme my dva. Budeme ale potřebovat soudce. Dnešní soudci se jistě snaží soudit spravedlivě, ale teprve s dukingelovýma očima dokáží odhalit podvodníky. Jestli máme v Čechách něčeho nedostatek, pak je to spravedlnost.“

„To bude jistě potřebné,“ uznala. „Skoro se mi zdá, že těch dukingelových očí byla pro mě škoda.“

„A to zase ne!“ řekl jsem. „Jeden člověk je na celé Čechy málo. Když na to budeme dva, bude to veselejší.“

„Když to vidíš takhle…“

Jistěže mi to odpustila…

Nebyl jsem mimo náš svět tak dlouho, aby to vzbudilo pozornost, ale na příštím zasedání Parlamentu se ke mně přihrnula trojice, kterou jsem opravdu nečekal.

Dva by vyčnívali z davu, byli vysocí přes dva metry, ty bych asi nepřehlédl. Navíc byli nepřirozeně bledí, takže se odlišovali i barvou obličeje. Zajímavé na nich bylo, že byli oblečení v ancubu. To by dneska v Čechách zajímavé nebylo, jenže jsem si navzdory jejich výšce nepamatoval, že bych jim dával »pilulky telepatie«. A bez telepatie se nedá ancub používat, to už dneska ví každé dítě. Ještě než na mě promluvili mi došlo, že tihle dva nejsou ze Země.

Samozřejmě neuměli česky a mohli se dorozumívat jen telepatií, což však naštěstí šlo, takže nás dorozumívací problémy nečekaly. Telepatie je pojmořeč, které rozumí každý. My jsme zatím na Zemi vymysleli jen její náznaky v podobě piktogramů a dopravních značek. I když neumíte čínsky, dopravním značkám v Číně rozumíte. A v nouzi si všimnete i celosvětových značek s panenkou a panáčkem, abyste se nemuseli rukama nohama vyptávat.

Tihle dva svůj mimozemský původ ani netajili. A ten třetí, nám lidem nejpodobnější, byl rovněž mimozemšťan. Na Brochikeana byl příliš vysoký, ale mezi lidi by se i se svými dvěma metry zamíchal k nerozeznání.

„Přišli jsme vám pomáhat,“ oznámil mi jeden z těch vysokých.

„Výborně!“ uvítal jsem ho. „Odkud přicházíte? Pojďte se mnou vedle do salónku, ať nás nikdo neruší!“

Odvedl jsem si je stranou a začal jsem se vyptávat.

„My dva jsme z Lýšuzde,“ sdělil mi jeden z těch dvou vysokých. „Pokud jde o jména, já jsem Gyzíd a kolega je Chyríd, doufám, že nás rozeznáte.“

No potěš koště, pomyslel jsem si, podobní jsou si jako Japonec Japonci a ani jejich jména se zas tak moc neliší…

„A ty?“ obrátil jsem se na třetího vzadu.

„Já jsem tu z jiného důvodu,“ odvětil suše. „Jmenuji se Narjare Baulod z Mrhyro, pomáhat vám nebudu, mám tu dohlížet a kontrolovat zpětné proudy.“

„Pověřili vás tím na Brochikei?“

„Požádali nás o přátelskou službu,“ řekl Gyzíd. „Nás ale zajímáte i tak.“

„No dobrá, čím chcete začít?“ zeptal jsem se jich.

„Ze všeho nejdřív se tu musíme orientovat,“ doplnil kolegu Chyríd. „Asi se budeme nějakou dobu víc vyptávat než něco dělat. Slyšeli jsme, že tu máte dost jedinců, kteří ovládají telepatii a dá se s nimi hovořit.“

„Je, ale podstatně víc je tu lidí bez telepatie,“ varoval jsem je. „Ty, kdo telepatii ovládají, snadno poznáte podle ancubů, lidé bez telepatie mají oděvy původní. Těm asi neporozumíte, ale na to si jistě brzy zvyknete.“

„Nám to postačí,“ ujišťoval mě Gyzíd.

„Já se možná domluvím i s těmi bez telepatie,“ řekl Narjare Baulod. „My z Mrhyro vycítíme víc než ostatní.“

„Dobře, zkuste to,“ pokrčil jsem rameny.

„Tobě to nevadí?“ zeptal se mě Narjare Baulod.

„Ne, nevadí,“ usmál jsem se na něho.

„Ani to, že tě mám kontrolovat?“ provokoval.

„Nemám co skrývat,“ odvětil jsem.

Řešili jsme právě ultimatum ze Švédska. Týkalo se – jak jinak – zničených grippenů. Švédská strana žádala nejen jejich plnou hodnotu, ale navíc i doplatit pronájem a to všechno i s úroky. Vydřiduši! Ministr zahraničí nám dokazoval, že je to vyděračství, že by měli požadovat buď jedno, nebo druhé, ale ne oboje najednou. Uklidnil jsem ho upozorněním, že jim nebudeme platit v dolarech, které beztak nemáme, ale ve zlatě, kterého můžeme mít víc než si kdo umí představit, takže nám to může být jedno.

Jenže v té chvíli mi zavolal Pavel, ať necháme všeho a přijdeme všichni do Sněmovny, neboť Parlament začíná projednávat změnu ústavy a měli bychom být u toho.

„Jakou změnu ústavy?“ podivil jsem se.

„Navrhli ji tvoji poradci a vypadá to, že projde!“ řekl Pavel jen tak na půl úst a ukončil hovor.

Hovor se odehrával telepaticky mezi mnou a fizerem, musel jsem to tedy říci nahlas ostatním, ale nemeškali jsme a vyrazili do Sněmovny. O žádné změně ústavy jsem totiž neměl nejmenší potuchy a to mě nabudilo víc než co jiného. Na změnu ústavy musí být ústavní většina, jenže tu Bratrstvo s přehledem mělo. Ale měl bych o tom snad jako premiér něco vědět!

Do sálu jsme vtrhli jako velká voda a zdálo se mi, že všichni čekají jen na nás. Což nebyl jen můj dojem, ale bylo tomu tak doopravdy. Nestačili jsme ani zaujmout svá místa za předsednickým stolem, když současný předseda vyhlásil hlasování o nové podobě Ústavy.

„Moment!“ přihlásil jsem se s připomínkou. „Musím se přiznat, vůbec jsem ten dokument neměl v ruce! Jak o tom chcete hlasovat bez debaty?“

Ukázalo se, že všechno probíhá ve zkráceném řízení, na němž se usnesli poslanci v počtu sto procent a nejenže nikdo nebyl proti, ale nikdo se ani neomlouval a nezdržel hlasování. Poslanecká sněmovna byla zkrátka jednotná, až to bylo podezřelé.

Přistrčili mi útlou knížečku s novou ústavou a Pavel vyhlásil desetiminutovou přestávku, abychom si ji stihli přečíst my, co jsme tu nebyli. Šibeniční termín – podle toho, v čem se bude nová Ústava odlišovat od staré.

Jenomže když jsem knížečku otevřel, začal jsem lapat po dechu.

Hlavní, nejdůležitější a vlastně jedinou změnou bylo, že Česká republika mění politický systém z parlamentní demokracie na konstituční monarchii. Prezident abdikoval a název země se mění na »Českomoravské království«, v jehož čele má stát sice zvolený, ale zato doživotní král.

„Proboha!“ zmohl jsem se na zaúpění. „Koho tohle mohlo napadnout?“

„Přišli s tím tvoji poradci,“ vysvětloval mi Pavel, tedy vlastně právě abdikovaný prezident.

„Já přece nemám poradce!“ opáčil jsem udiveně.

„Ale máš – ty dva nové!“ ukázal mi Pavel na ně.

Seděli na galerii a se zájmem sledovali cvrkot v sále. Chyríd a Gyzíd, mimozemšťané z Lýšuzde. To že mají být moji poradci? Ačkoliv – přišli nám pomoci, přímo jsem je neodmítl, dalo by se to tak chápat. Ale že by se za mými zády vrhli do takových hurá-akcí?

„Říkali, že jsi ochotný přijmout zodpovědnost za celé Čechy, i za nás,“ dovysvětlovával mi Pavel. „Je to tak?“

„To jsem slíbil mimozemšťanům v Brochikei,“ zaúpěl jsem. „Ale nemyslel jsem, že vyvedete něco takového!“

„Tvrdili, že se ničemu nebudeš vyhýbat!“ chtěl ode mě Pavel ubezpečení.

„Slíbil jsem jim, že se nebudu vyhýbat zodpovědnosti za to, co se v Čechách teď děje!“ upřesňoval jsem to.

„Takže druhým bodem bude volba krále a oni se nám zaručili, že to neodmítneš!“ uzemnil mě Pavel.

„Cože?“ zalapal jsem po dechu ještě víc. „Opakuj to!“

„Druhým bodem programu je volba krále,“ opakoval to s klidem Angličana. „Jsou jen dva kandidáti, já a ty, ale proti tobě nemám šanci. Hele – deset minut končí, máš to dočtené, budeme pokračovat ve schůzi!“

Panebože, to je snad jenom sen! Anebo je to trest za všechny mé hříchy od batolete po dnešek! Ano, slíbil jsem mimozemšťanům, že se nebudu vyhýbat zodpovědnosti, ale spíš jsem měl na mysli případnou trestní zodpovědnost za zločiny, kterých jsem se vůbec nehodlal dopustit. Ne že to vezmou takhle!

Jenže už se rozsvítila hlasovací tabule a Pavel vyhlásil, aby se všichni znovu přihlásili, že dá hlasovat.

Rozhlédl jsem se po ostatních členech vlády, ale ti to podle všeho chápali jako hotovou věc a chystali se ve vší vážnosti hlasovat.

V té chvíli se mi ozval fizer, někdo mě volal. Nikdo si toho nevšiml, fizer mě volal telepaticky. Přijal jsem hovor, ačkoliv se mi neohlásilo, kdo mě volá.

„Čekáme, že se nebudeš vytáčet!“ vnímal jsem.

„To je kdo?“ odpověděl jsem ve zmatku.

„To jsme my, Lýšuzďané!“

Podíval jsem se na galerii. Ano, seděli tam oba dva, třetího u sebe neměli. Ale dívali se oba přímo na mě.

„Slíbil jsi…“ pokračovali, ale přerušil jsem je.

„Já sliby plním,“ řekl jsem.

Errata:

08.11.2021 15:25