Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Monarchie

Vzalo to zkrátka obrat, jaký jsem nečekal.

Ta naprostá jednomyslnost mi byla podezřelá. Taková se vyskytuje spíš u diktatur, ale tuhle změnu jsem nejenže nevymyslel, ale ani nečekal. Jak to, že celý Parlament tak uchvátila? Drtivá většina poslanců byla členy Bratrstva, ale že aspoň ti zbývající nebyli proti?

V rychlosti jsem si nechal promítnout aktuální seznam poslanců – u průběžného volebního systému může být každý týden jiný – a nechal jsem si zvýraznit poslance nepřináležící do Bratrstva. Byli jen dva – Desider Vaňo za Svaz Romů a Věnceslav Forhajt za Koalici zahrádkářů a myslivců. I ti však hlasovali s ostatními. Dežovi Vaňovi bych se neměl divit, Cikáni mají tradici králů, takže mi to ani nepřišlo divné, ale nepostavil se proti ani pan Forhajt. Budu se ho na to muset zeptat.

Dobrá, očekávají ode mne, že se nebudu vykrucovat a vyhýbat odpovědnosti. Hlasovat proti tedy nebudu, ani když jsem změnu Ústavy nechtěl a nevyvolal. Rozhodoval jsem se ve fofru, protože už naskakovala čísla hlasujících. Stiskl jsem knoflík »Pro« a podíval se na tabuli. Plných sto procent – mě snad budou muset omývat!

Ale ve druhém hlasování, až se bude volit král, budu hlasovat pro Pavla. Byl přece dobrým prezidentem, proč by v tom nemohl pokračovat? Hlasovat sám pro sebe mi připadalo nemístné, i když politici pro sebe běžně hlasují.

Druhé hlasování započalo a tentokrát trvalo déle, než se na tabuli objevil výsledek. Ale bylo to jednoznačné. Tři hlasy pro Pavla, zbytek pro mě, takže bylo rozhodnuto.

Králem Českomoravského království dnes Sněmovna zvolila mě. Král Tomáš, v Českomoravském království toho jména První – to ale zní! Zajímalo by mě, kdo ještě hlasoval pro Pavla? Jeden hlas byl můj, takže ještě dva. Řekl bych – aspoň dva! Ale zbytek hlasoval jako jeden muž a stejně hlasovaly i poslankyně.

Podíval jsem se na galerii, ale mimozemšťané už tam nebyli. Vytratili se po anglicku, ale nic bych za to nedal, že to spískali oni. Nejenže to navrhli, ale kdoví, jestli sami nějak na dálku neovlivnili i hlasování!

Dobrá, budeme tedy Českomoravské království! Však to taky půjde! Největším rozdílem je, že o prezidentský úřad by se občas vedly volební kampaně, kdežto o králi se nediskutuje. V Čechách nebudu první volený král, i když moji předchůdci nebyli žádná sláva. Snad Jiří z Poděbrad, zvaný »Husitský král«, trůnu žádnou hanbu neudělal jako jiný zvolený král Fridrich Falcký zvaný »Zimní«, který po bitvě na Bílé hoře z Prahy zbaběle ujel, ačkoliv se ještě mohl snažit o obranu dobře opevněného města, a zanechal Čechy na pospas Ferdinandovi.

Nebudeme ani jediná monarchie na světě, i když jiné se chlubí delšími rodokmeny svých korunovaných hlav. Délka rodokmenu nic neříká o současném panovníkovi, projevuje se nanejvýš vyšším stupněm degenerace.

Otázkou je, zda nás uzná svět.

Vlastně jsme si vyměnili pozice.

Pavla jsem pověřil funkcí premiéra, kde mě nahradil, stejně jako jsem já nahradil jeho. Trochu mi to připomnělo situaci v Rusku, kde se podobně střídal Medvěděv a Putin, ačkoliv tam to bylo dané pravidlem, že nikdo nesmí být prezidentem více než dvě volební období po sobě. Tohle pravidlo jsme zrušili, ale jinak to vypadalo jako v Rusku. Takže – nic nového pod sluncem, to už tady bylo…

Zbytek vlády se nezměnil, dostala důvěru jako když jsem ji vedl já. Celkově to proběhlo hladce.

Maličká potíž nastala v Organizaci spojených národů. Českomoravské království uznalo jen málo států. Vlastně jen Rusko a některé monarchie, i když zdaleka ne všechny – jen Británie, Dánsko a Švédsko. Organizace spojených národů vzala na vědomí zánik České republiky, ale nás za nástupnický stát neuznala. Místo abychom hladce převzali členství po České republice, byli jsme mimo. Nehlásily se k nám ani tradiční monarchie, zejména když se pyšnily dlouhými rodokmeny vládnoucích rodů a propracovaným systémem nástupnictví.

Volený král byl pro ně asi nestravitelnou pilulkou.

Například Saudský král prohlásil, že zvolenému králi z komunistického království nikdy ruku nepodá. Tím lépe, aspoň nemusím podávat ruku hadům jako on. Jordánský král se zase nechal slyšet, že Českomoravské království je neuvěřitelně xenofobní, uzavřené světu a odmítající dávat azyl utečencům před válkou. Pravdou je, že do Čech nikdo nepřicházel. Jednak do Čech nevedly cesty a navíc cizinci zde nedostávají peníze. Místní lidé si navzájem pomáhají, mezi členy Bratrstva je dost soucitných, kdo by pomáhali i cizincům, nouzí by tu netrpěli, jenže neexistence peněz cizince velice spolehlivě odrazuje.

Válečné uprchlíky bychom dnes přijali přátelsky, ale je otázkou, kolik z nich by se projevilo jako přátelských k nám. Měl jsem neblahé tušení, že by mi většina jiskřila před očima všemi barvami. Ještě že se k nám nehrnou!

I my jsme se však museli před světem nějak vybarvit. Nebude to ale zničeným průmyslem ani zemědělstvím, ani vývozem již rozkradeného přírodního bohatství. Svět už si zvykl škrtnout nás ze všech bilancí a v národním důchodu na obyvatele bezpečně zaujímáme poslední místo, méně než nic nemá opravdu nikdo.

Na druhé straně nemáme žádné dluhy – zaplatili jsme všechny pohledávky.

A k tomu zlatem, jako Švédům.

Ti zírali!

Nejvíc práce mělo naše ministerstvo zahraničí. Ostatní ministerstva se tak snažit nemusela.

Se změnou názvu a hlavně režimu se naše vztahy se světem znatelně zkomplikovaly. Po vzoru Američanů své zaměstnance evakuovala většina velvyslanectví a přerušila s námi diplomatické styky. Jako kdybychom byli prašiví, či co! Některé země si ponechaly aspoň budovy, jiné je úplně vyklidily a vypověděly i pronájmy.

Zůstalo u nás pár zastupitelských úřadů ze sousedních zemí. Turisté zmizeli a o zastupitele se Bratrstvo staralo jako o naše občany v nouzi. Nedá se tvrdit, že by strádali, ale přece jen… asi nejvíc jim vadil nedostatek elektřiny, i když se ji hoši z Bratrstva snažili nahradit Brochikejskou technikou. Obnovili jim světlo a teplo, ale ne počítačové spojení se světem. Fizerové zprávy je nenahradily. Později dostaly cizí zastupitelské úřady elektrické generátory, aby se mohly spojit s mateřskými zeměmi.

Ale to bylo až mnohem později…

Ministerstvo pořádku – dříve vnitra – se staralo jen o pořádek, který však málokdo porušoval natolik, aby byl důvod k zásahu. Dopravní policie neexistovala, nebylo nač dohlížet. Auta stála bez benzínu a nafty nehybně na špalkách. Lidé je likvidovali postupně, podle toho jak jim docházelo, že věk automobilismu v Čechách skončil a už se nevrátí. Pefridu byly jednoznačně lepší. Ani do šrotu se auta nedostala. V Čechách ztratily druhotné suroviny cenu i význam, mizely i popelnice. Příkaz pro givlygeb, který nepotřebnou věc anihiloval, byl jednoduchý a tak účinný, že byl pro mládež do patnácti let pro jistotu zablokovaný, aby děti jen tak z plezíru neničily i užitečné předměty.

Ministerstvo informací dostávalo na počátku existence až desítky stížností denně, ale brzy je urovnalo. Hodně mu pomohlo rozdělení rubrik fizerových novinek, umožňující každému zájemci zveřejňovat prakticky cokoliv. Některé příspěvky prostě nezaujaly a jejich autoři buď pochopili, že o jejich výplody není zájem, nebo sklouzávali čím dál hlouběji mezi »Hvězdnou pěchotu« – neboli odmítané.

Někoho to omrzelo včas, jiní se trápili dál.

Zato na ministerstvu zahraničí se teď občas zapotili.

Nejobtížnějším úkolem bylo prosadit možnost pohybu pefridu mimo naše území. Ve spoustě států to byl problém takřka neřešitelný. Pefridu nebyl automobil ani letadlo. Na silnice nesměl, protože neměl poznávací značky, letadlo to nebylo, tam to nesplňovalo ještě víc podmínek, ani jako člun se nedalo zaregistrovat.

V Čechách žádné problémy nebyly. Pefridu řídil pilot jen nepřímo – mohl sice požadovat, kudy má letět, ale pohyb zajišťoval givlygeb včetně jištění nehod a jiných mimořádných stavů. V místech většího nakupení pefridů se zdálo, že se bubliny musí každou chvíli srazit, ale opak je pravdou. Givlygeb nebezpečí srážek prakticky vyloučil a pefridu létají bezpečně a tak plynule, jak se ostatním dopravním prostředkům ani nezdá.

V Čechách se mohly pefridu prohánět zcela libovolně. Na našem území nic jiného nelétalo a nejezdilo. Letecké linky vedou ve stratosféře, těm jsme cestu nekřížili, pár startovacích a přistávacích koridorů letiště Praha Ruzyně jsem zanesl givlygebu do výjimek. Ministerstvo zahraničí chtělo dosáhnout v jiných zemích dohody o využití výšek, nevyužitelných pro jiný druh provozu. Nejbližší sousedé, tak jak nás postupně uznávali, svolili, aby u nich pefridu létaly, kromě zakázaného okolí letišť, v pásmu mezi deseti a dvaceti metry nad terénem a střechami budov, kde je to pro letadla nebezpečné.

Francouzi ale to pásmo odmítli uvolnit, neboť pefridu podle názoru francouzských právníků nesplňují ani letecké předpisy, ani předpisy o provozu na komunikacích, takže do Francie nesmí a basta! Znamenalo by to buď Francii oblétávat, nebo ji přelétávat ve výškách družic, což ovšem znemožňovalo přistání. K Francii se přidala Itálie, Belgie, Velká Británie, Lichtenštejnsko, Monako a část arabských zemí – ty už dřív neunesly formální vyvlastnění pozemků.

Česká vláda na to odpověděla uzavřením vzdušného prostoru nad Českomoravským královstvím pro letecký provoz těchto zemí. Tím ničemu nepomohla, nicméně dala najevo, že jen tak neustoupí.

Ostatní letecké společnosti využívaly výhod, že za průlet nad Českomoravským královstvím neplatily žádné poplatky, běžné u okolních zemí. Když ale český vzdušný prostor narušilo belgické dopravní letadlo, pefridu majora Novotného z ministerstva pořádku je přinutilo otočit o sto osmdesát stupňů a nejkratší cestou vzdušný prostor našeho království opustit.

Major Novotný byl před svým vstupem do Bratrstva vojenským stíhačem, znal tedy leteckou problematiku do podrobností a mohl si dovolit poměrně riskantní manévr. Za letu se posadil na pravé křídlo Boeingu a zatlačil je dolů, čímž letadlo dostal proti vůli pilotů i autopilota do náklonu a tím do zatáčky. Piloti ho ze své kabiny neviděli, ale pro pasažéry to byl jistě zajímavý pohled. Novotného pefridu bylo průhledné, takže to vypadalo, jako by letadlo nutil k zatáčce chlap jen tak sedící na konci křídla.

Letuška, přivolaná pasažéry, přivedla rychle k tomuto zjevu druhého pilota, který se chytal za hlavu a nechtěl ani věřit svým očím, jenže desítky fotoaparátů tento incident zdokumentovaly beze všech pochybností.

Belgie poté ustoupila, připojila se k Německu, Polsku, Rakousku, Maďarsku a Slovensku, kde měli Češi povolení létat v extrémně nízkých výškách, kam se letadla odvažují mimo start a přistání jen zřídka. Následovala ji Itálie, čímž se našim občanům otevřelo cestování k moři.

Pravdou je, že turisté z Čech dnes nejsou nikde vítáni. Nedávají totiž vydělat místním lidem, často závislým na turistice. Neubytovávají se ani v nejlevnějších hotelích, nedávají vydělat restauratérům, neutrácejí za taxíky ani za jinou místní dopravu, nekupují suvenýry. Čert aby vzal ty české držgrešle! Kupují si jen vstupenky na pláže, ovšem jen tam, kde jsou řádně zpoplatněné. A někteří dokonce na plážích provozují nekalou konkurenci a turistům z jiných zemí zdarma nabízejí limonády a jiné občerstvení. Turisté to sice vítají, jenže pak ani oni nekonzumují a především neplatí za místní speciality.

Čert aby ty Čechy vzal!

Ačkoliv – někteří hoteliéři i restauratéři brzy přišli na to, jak Čechům účinně brnkat na strunu soucitu. Dávali se s nimi do řeči a když si postěžovali na těžký život, Češi se snadno dali obměkčit a darovali jim leccos – od šperků po zásoby trvanlivých českých potravin, ze kterých se potom hoteliéři finančně hojili. Někteří – ale bylo jich málo – při těchto příležitostech dávali i nevelké zlaté destičky, každá v ceně nového mercedesu. Přidávali však varování, že se to nesmí a aby se tím obdarovaní nikomu nechlubili, což ti nejenže radostně slíbili, ale i poctivě dodržovali.

Pořád ale byly ve světě země, kam jsme Čechům cesty nejen nedoporučovali, ale přímo vymlouvali. Zákaz to sice nebyl, ale případné odvážlivce jsme důrazně varovali, že se jich Českomoravské království nezastane, ani kdyby je tam chtěli veřejně popravit.

V Evropě to byly Francie, Británie, Norsko, Dánsko, Bulharsko, Rumunsko, země bývalé Jugoslávie, Albánie a Turecko. Ve světě to byly všechny státy, kde byl státním náboženstvím islám a kde se ani poprava nedala vyloučit.

Islám totiž vyhlásil Čechám fatwu…

Mé pojetí náboženské svobody se neosvědčilo. Myslel jsem to dobře, ale zvrtlo se to.

„Svoboda vyznání spočívá v tom, že můžeš věřit čemu chceš, pokud tím neomezuješ jiné,“ hlásal jsem. „Svoboda znamená, že nikomu žádnou víru nevnucuješ. Víra nesmí ohrožovat jiné na životech! Modli se, ale nepřekážej!“

Co si ale počít s náboženstvím, jehož podstatou je víra v nedotknutelnost Vyvolených a s tím spojené utlačování ostatních? Může být svobodně hlásaná víra, schvalující vraždění jinověrců a dokonce přikazující vraždit je?

Členové Bratrstva, oblečení jako věřící, navštívili pár náboženských společností a pořídili fizerem záznam jejich kázání. Výsledkem bylo, jak se dalo čekat, rozpuštění těch společností a vypovězení náboženských vůdců z Čech. Místní dostali na vybranou: buď se násilnické víry veřejně zřeknou, nebo mohou svobodně odejít prakticky kamkoliv mimo Českomoravské království. Většina jich zvolila tuto možnost a odstěhovala se – s tučným odškodněním – do Německa, kde je místní vřele přivítali.

Kdo by nevítal souvěrce, přinášející dolary?

Nesměli jsme se ovšem divit, když nám představitelé těchto náboženství vyhlásili fatwu. Vydali jsme varování před návštěvami zemí, kde by si Češi nebyli jistí životem, bylo jich však příliš mnoho.

Uspořádali jsme o tom velkou konferenci, ale ani tam jsme se nedohodli.

Absolutní svoboda vyznání dovoluje otevřené hlásání nenávisti k jiným lidem. Takhle tedy ne! A netýká se to jen náboženství, ale i jiných ideologií a kastovnictví. Jenže Bublinové Bratrstvo je vlastně také kasta privilegovaných, což naštěstí zmírňuje zásada vzájemné pomoci. Členové pomáhají nečlenům zásobováním produkty givlygebu a na vyžádání i rychlou přepravou pomocí pefridu, ale hlavně – nehlásají nenávist k lidem jiných kast.

Vždyť většině těch nešťastníků chybí jen troška toho štěstíčka, aby i oni byli členy Bratrstva!

Trochu mě znepokojovalo, že je to celé založené na klamu. Měl sice charakter milosrdné lži, ale při prozrazení by mohl ze dne na den uvolnit obrovskou nenávist.

Naštěstí jsme to věděli jen dva – já a Katka.

Ale také – mimozemšťané…

Errata:

08.11.2021 15:25