Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Světová konference

Počet států, které Českomoravské království uznávaly, se pomalu, ale jistě zvyšoval. Uznala nás i Austrálie, Čína, Indie a Japonsko. Zatvrzele nás ale odmítaly Spojené státy a islámské státy. Dalo se to pochopit, šlápli jsme jim na kuří oka a to se nezapomíná.

Chystaná světová konference pod záštitou Organizace spojených národů na téma »Proti násilí mezi národy« nám, jak se zdá, dávala šanci vrátit se do této organizace. Zdálo se logické, že Českomoravské království zdědí členství po České republice, jenže na nátlak Spojených států nás pod záminkou »nedemokratického režimu« nepřijali, ačkoliv v OSN jsou jinak bez problémů i vyložené diktatury. Jsou ale přátelsky nakloněné Spojeným státům – což rozhoduje. Jak se říká, jsou to darebáci, ale naši darebáci!

Problém byl, že se konference měla konat v sídle OSN v New Yorku a Spojené státy Českomoravské království dosud neuznávalo. Navíc – což bylo ještě nepříjemnější – nad územím Spojených států nesměla létat pefridu, neboť nesplňovala americké požadavky na bezpečnost leteckého provozu, zejména na nutnost registrace všech cestujících.

Museli jsme se proto rozhodnout. Buď účast na této konferenci oželíme, nebo tam budeme muset letět nějakou komerční linkou, neboť Českomoravské království žádné klasické vládní letadlo nemělo. Peníze nepředstavovaly problém, od doby, kdy se v Čechách zhroutily banky, jsme příjem za elektřinu schraňovali v trezorech České národní banky, která nám přece oficiálně patřila, i když z ní bývalí správci banksteři odvezli vše, co nebylo přišroubované. Trezory však zůstaly a brzy se v nich díky našim jaderným elektrárnám shromáždil i dostatek cizí měny.

Cizí měnu jsme poskytovali českým turistům na cesty do sousedních zemí. Místy – zejména v Itálii – jsou totiž zpoplatněny i pláže, takže se tam bez peněz nedá vůbec nic dělat. Museli jsme s tím spojit povinnost vyúčtování po návratu a vracení nespotřebovaných valut, jinak by tím někteří filutové podporovali uprchlé příbuzné v zahraničí, ale nedělali jsme s tím velké okolky. Kdo se chtěl vypravit do ciziny, dostal co potřeboval. Buď v bankovkách, nebo formou zahraniční platební karty, kterou po svém návratu vrátil na ministerstvo zahraničí.

Nebyl proto problém objednat a zaplatit i speciální let delegace Českomoravského království na rokování »Proti násilí mezi národy«. Původně tam měl letět jen náš ministr zahraničí Zdeněk, ale po krátké poradě jsme se rozhodli, že tam poletím také. Přece jen bude přítomnost krále, i když Američany neuznávaného, významnější. Z Evropy tam měli být králové hned tři – já, král Karl Gustav ze Švédska a Margareta, královna Dánská.

Rozhodnuto – uděláno. Bohužel se na poslední chvíli ukázalo, že speciál nebude – určené letadlo mělo poruchu, ale nabídli nám místo v běžném linkovém airbusu.

Nevadí, nejsme fajnovky.

Na letiště do Mnichova jsme doletěli všichni v jednom pefridu. Na poslední chvíli jsme se s Katkou dohodli, že ona nepoletí, aby byl v Čechách aspoň někdo, kdo přijímá nové členy Bratrstva – zejména šlo o »pilulky telepatie«, které jsem nikomu mimo ní nesvěřil. Katka prohlásila, že do Ameriky nespěchá a zůstane raději doma. Nebydlela už na stromě v parku, ale se mnou na Pražském Hradě, takže nás jen vyprovodila na nádvoří a mávala nám, dokud se naše pefridu neskrylo za střechami okolních budov.

Linkové letadlo bylo i s námi napůl prázdné. Údajně v něm měla letět i delegace z Izraele, ale ta let na poslední chvíli zrušila, takže s námi letěli jen businessmané, kteří měli ve Spojených státech své kšefty.

Z letiště v Mnichově jsme startovali bez problémů. Po dosažení cestovní výšky třiatřiceti tisíc stop nám kapitán letadla popřál příjemný let a zanechal nás v péči tří velice příjemných letušek, které jsme trochu zklamali, když jsme opovrhli nabízeným občerstvením. Naopak jsme všechny, od letušek po pasažéry, pozvali na hostinu, uspořádanou nejen z českých, ale i z mimozemských pochoutek.

Přeletěli jsme pobřeží Atlantiku, které se brzy ztratilo v dálce za námi, když jsme naprosto nečekaně vletěli do turbulence. V těchto místech neměla být, ale byla. Letoun se vzepjal do výše, pak ale sklonil nos k zemi a všechno v kabině létalo vzduchem.

„Připoutejte se!“ ozval se výkřik kapitána z palubního rozhlasu.

Varování přišlo pozdě, několik pasažérů už létalo po kabině. Ostatní rychle zapínali pásy. My co jsme hodovali, jsme pochopitelně připoutaní nebyli, takže jsme se chytali všeho možného.

„Já to stabilizuji!“ vykřikl major Novotný, který letěl s námi jako odborník na letecký provoz, neboť jsme chtěli opět vyjednávat o povolení létání pefridu.

Než jsem stačil zareagovat, major Novotný vytvořil v přední části kabiny pefridu a pokusil se zevnitř srovnat let do vodorovného směru. Podařilo se mu to, ale pak se letoun roztřásl.

„Všichni ke mně do pefridu!“ vykřikl major Novotný.

Bylo to rozumné, letoun se otřásal, až jsem se obával, zda to vůbec vydrží. Členové naší delegace se vmáčkli do pefridu, ale ostatní cestující nechápali oč jde. Snažil jsem se přimět je, aby nastoupili za námi, ale chápali to strašně pomalu. Teprve když jsem v krátkosti vysvětlil jedné ze tří letušek, co se děje a co proti tomu děláme, došlo jí, že asi bude lépe poslechnout nás a všechny tři začaly cestující ve spěchu přesvědčovat, aby se odpoutali a přesedli k nám.

„Zdeňku, převezmi řízení, půjdu k pilotům!“ zakřičel na našeho ministra zahraničí major Novotný.

„Počkej, jdu s tebou!“ přidal jsem se k němu.

„Já jsem bývalý pilot!“ varoval mě major Novotný.

„Já ale znám pefridu nejlépe!“ odvětil jsem.

Řízení se tedy ujal Zdeněk. Uměli to všichni členové Bratrstva, ale řídit volně létající pefridu bylo poněkud jiné než stabilizovat zevnitř dopravní letadlo. Silové pole se opíralo o sedačky, až mě napadlo, jestli by nebylo lépe pár jich anihilovat, aby se uvolnilo místo. Nápad jsem spolkl, musel jsem se propracovat dopředu a následovat majora.

Krátce jsme se zarazili na dveřích pilotní kabiny. Po teroristických útocích konstruktéři dveře pilotních kabin zpevnili, aby se nedaly násilím otevřít. Major Novotný na ně nejprve zaklepal, ale když to zůstalo bez odezvy, použil jsem na ně givlygebovu anihilaci. Dveře se od prostředka ke krajům vypařily a mohli jsme vstoupit.

„Co se tady děje?“ zeptal se major Novotný posádky. „Co mají znamenat ty vibrace?“

V první chvíli na něho vytřeštili oči, cizí lidé v pilotní kabině jsou dnes něco neslýchaného. Major se jim rychle představil jako bývalý stíhací pilot a přitom jim oznámil, že se snažíme let zevnitř stabilizovat, ale letadlo má stále snahu buď padat, nebo naopak stoupat.

„Nevíme co se děje!“ vysvětloval mu v rychlosti pilot. „Prostě nás to neposlouchá. Jako kdyby kormidla ovládal někdo jiný než my!“

„Má tahle mašina možnost dálkového řízení?“ zeptal se ho major.

„Jistě, jako všechny tohoto typu,“ dostal odpověď.

„Pak vás prosím, vypněte všechno, co se vypnout dá, jako po úspěšném přistání!“ požadoval po nich.

„To bychom se zřítili!“ vyjekl druhý pilot.

„Letadlo povedeme my!“ oznámil mu major. „Už teď ho stabilizujeme, budeme ho i táhnout. Nedivte se, jde to i zevnitř, ještě jste se nesetkali s možnostmi pefridu.“

Kapitán chtěl ještě něco namítat, ale v té chvíli se letadlo tak roztřáslo, že mu to trhalo rukama na řízení.

„Vypněte všechno!“ zařval na něho major.

Současně se obalil další bublinou pefridu a snažil se přímo z pilotní kabiny stabilizovat let. Když se mu to po chvilce podařilo, zavolal mě k sobě a řekl mi, abych piloty přesvědčil, aby si také nastoupili.

Kapitán ještě chvíli zkoušel cloumat kormidly, ale když se přesvědčil, že ho neposlouchají a letadlo přesto letí jakž takž rovně, odhodlal se a začal vypínat vypínače na palubní desce.

Zvuk motorů sjel o oktávu níž, pak ještě níž, až umlkl úplně. V letadle postupně zhasla světla až na nouzová. Let se tím kupodivu uklidnil. Letadlo bez motorů plachtilo dál a přístroje, pokud ukazovaly, nesignalizovaly nic vážného. Mnoho jich ale zhaslo.

Vtáhl jsem do naší bubliny oba piloty i navigátora.

„Zhasly mi přístroje!“ stěžoval si. „Jak poznáme, kde se nacházíme?“

„Zaměří nás givlygeb,“ odvětil major.

Před námi se objevil nevelký obraz bez obrazovky, jen tak ve vzduchu. Dal se tu rozeznat tvar Atlantiku, pobřeží Ameriky i Evropy a svítící tečka mezi nimi. Měli jsme ještě dvě třetiny cesty před sebou.

„Vidíte?“ ukázal na obraz major. „Víme kde jsme. Let je klidný, navzdory vypnutým motorům nezpomalujeme, takhle doletíme v pohodě.“

„Ale co cestující?“ staral se kapitán.

„Jsou ve druhé takové bublině,“ ubezpečil ho major. „Tou jsme vyrovnali let na počátku. Teď zajišťuje životní podmínky pro všechny cestující.“

Po vypnutí motorů a elektrických generátorů se let zklidnil. Nabídl jsem zatím pilotům kávu a něco k snědku, sám jsem šel příkladem. Major Novotný však občerstvení odmítl s tím, že on jako pilot nikdy nejedl.

„To víte – ten až dosud řídil jen stíhačku, tam žádný komfort nebyl,“ vysvětloval jsem pilotům.

„To je k zbláznění!“ řekl kapitán. „Kdyby mi někdo tvrdil, že se dá boeing táhnout a řídit letadlem umístěným uvnitř jeho kabiny, považoval bych ho za cvoka.“

„A kdyby vám někdo řekl, že bude letadlo i s vámi řídit někdo jiný na dálku a ke všemu tak, abyste beze stop zmizeli v Atlantiku, taky byste mu nevěřil, co?“ zašklebil se na něho major. „Přitom mám neblahý dojem, že právě to nastalo. Nějaká bestie se nás pokusila vykoupat.“

„Tomu bych věřil spíš,“ odvětil vážně kapitán. „O této možnosti se ví už dávno. Tvrdí se, že takhle havarovalo už několik letadel. Nad Indickým oceánem i v Evropě. Pak se to svedlo na chybu pilota, někdy i na jeho úmysl.“

„Zřejmě je to i náš případ,“ konstatoval suše major.

„Kdo tady komu vadí?“ zajímal se druhý pilot.

„Možná my,“ řekl jsem sice klidně, ale nechtělo se mi přiznat si to. „Jsme delegace Českomoravského království na rokování »Proti násilí mezi národy«.“

„To má váš král odvahu posílat své lidi do Spojených států?“ vzdychl si kapitán. „Pokud vím, nemají vás rádi!“

„To víme!“ odvětil jsem. „Ale nezdá se mi, že by tak rychle někdo dokázal zorganizovat takovouhle akci!“

„Já tomu naopak plně věřím,“ namítl major Novotný. „Poslyš, Tome, nezdá se ti, že bylo těch náhod nějak moc? Nejprve porucha speciálu, pak nám nabídli místa na této lince, ale skoro současně odřekla delegace Izraele. Zdá se, že je někdo včas varoval. Zbývalo havarovat tohle letadlo, ale u možnosti dálkového řízení to ani nepřekvapí.“

„To by přece obětovali i ostatní cestující a posádku!“ zamračil jsem se.

„Všechny ne,“ opáčil major. „Ty důležité nenápadně varovali a stáhli. Ostatní jsou – jakže se jim říká? Vedlejší oběti neboli collateral damage, co?“

„Jestli je to tak,“ řekl jsem, „pak to mají u mě jako v bance!“

„Nejprve se musíme dostat na zem,“ připomněl nám všem major. „Nejsem si jistý, jestli to bude snadné.“

„Řekl bych, že pefridu přistane hladce i s boeingem,“ uklidňoval jsem všechny – a především sebe.

„Tomu bych věřil,“ přikývl major. „Jde ještě o to, jak se na to bude tvářit druhá strana.“

„Máte pravdu,“ zvážněl kapitán. „Bez generátorů nám nefunguje nic elektrického. Nejen přístroje, ani odpovídač. Budou nás považovat za neznámé letadlo.“

„No právě!“ ušklíbl se major. „Neznámé letadlo – neboli vetřelec. Správně by nás měli zkoušet kontaktovat všemi prostředky, jenže nám nefungují ani vysílačka, ani přijímač. V tom případě by nás měli podle mezinárodních pravidel navést na nouzové přistání, ale jestli si dovolím o něčem hodně pochybovat, pak o jejich poctivém úmyslu dodržet všechny předpisy.“

„V nejhorším případě se sneseme kolmo dolů jako helikoptéra,“ odhadoval jsem naše možnosti. „Dvě pefridu to podle mého mínění utáhnou.“

„Pefridu to utáhnou,“ opakoval po mně major. „Jen je otázka, jestli nás nechají v klidu kolmo dolů přistát.“

Jiskřička se na mapě posouvala blíž a blíž k Americe.

„Vidí už někdo pobřeží?“ položil otázku major, ale i když jsme třeštili oči dopředu všichni, nikdo nic neviděl.

„V tom případě letíme pomaleji než s motory,“ odhadl to kapitán. „Touhle dobou už jsme měli být na dohled.“

„Lépe když letíme pomaleji než rychleji,“ řekl major rozšafně. „Pefridu sice dokáže letět nadzvukově, ale to by mohlo boeingu utrhnout křídla. Pomalejší let nám nevadí.“

„Já vidím nějakého ptáka či co!“ hlásil navigátor.

„Ptáka v deseti kilometrech?“ zpozorněl major a také se zadíval dopředu.

Najednou sebou trhl a zařval.

„Chlapi, držte se! To je raketa a letí na nás!“

Na jakoukoliv jinou reakci než zkusit se čehokoliv chytnout bylo pozdě. Major ještě zkoušel varovat Zdeňka v kabině pro cestující, ale měl na to málo času a Zdeněk už asi nestihl varovat nikoho.

Záblesk byl opravdu oslňující. Kabinou boeingu svitla ohnivá záře, doplněná jiskřičkami světla, procházejícího tisíci děrami ve stěně. Bublina pefridu dostala obří rukou facku zleva, prohnula se až k nám, major s posledním zlomkem vteřiny uhnul obličejem, ale dostal od silového pole ránu do ramene, až odletěl a udělil kapitánovi krásný bodyček jako v hokeji. Vzápětí se celá kabina začala trhat, proděravěné kusy kokpitu odlétávaly do stran, kolem nás se ozval nervy drásající zvuk, jako když roztrhnete dlouhé prostěradlo a trup boeingu se rozpadl po délce i napříč.

Kusy letadla vířily dolů do vln Atlantiku, ale nahoře se dál vznášely dvě bubliny s lidmi.

„Já věděl, že nás nenechají v klidu přistát,“ řekl major spokojeně, že došlo na jeho slova, ale rozhlížel se dál.

„A je to tady!“ vykřikl podruhé. „Zdeňku, nastav stěny pefridu na noční režim! Jde po nás druhá rachejtle!“

Noční režim používaly pefridu při nočních útocích na kolony amerických cisteren. Při nočním režimu neodráží pefridu téměř nic – radar, viditelné světlo ani infračervené záření. Pokud na nás letěla nějaká raketa – a že se to po té první dalo čekat – pak musí oslepnout.

Ohlédl jsem se. Druhé pefridu, podobné dlouhé štangli tlustého salámu, najednou zčernalo. Naše ale nezčernalo. Prudce se otočilo a zamířilo dolů.

„Co je?“ obrátil jsem se udiveně na majora.

„Nesahej mi do řízení!“ zavrčel. „Vím co dělám!“

Raději jsem se ohlédl. Zřejmě jsme byli pro naváděcí čidla rakety viditelní, protože začala za námi točit zatáčku. Sledovala nás jako ohař svou kořist. A naše pefridu, místo aby ve všech částech spektra zčernalo jako Zdeňkovo, se před ní pokoušelo uletět. To je přece nesmysl, raketa má stokrát větší akceleraci než stíhačka, té neuletí nic!

Jenže major podle všeho zkoušel i nemožné. Pefridu s námi začalo zatáčet tak ostře, až se mi úplně tmělo před očima. Následující chvíle jsem neviděl ani neslyšel, dokud jsme opět nenabrali přímý směr.

„Teď se ohlédni!“ vybídl mě major.

Oblak ohně za námi a z něj vypadávající křídla, kusy trupu a ocasní kormidla.

„Člověče – snad jsi je nezabil?“ vyjekl jsem.

„Já?“ ohradil se okázale. „Já jsem přece tu rachejtli nevystřelil! Jen jsem opsal nejostřejší možnou zatáčku do protisměru, rachejtle pochopitelně za námi, a pak jsem se zneviditelnil. A rachejtle se potom chytila a navedla sama, bylo to přece její poslání, ne? Ti syčáci se sundali vlastní střelou! A oba dva najednou! Přejme jim to, chystali to přece na nás!“

Dolů do oceánu padaly trosky, ale bylo jich nějak víc než jsem čekal. Pak jsem viděl, jak hluboko dole pod námi rozkvetly dva padáky.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se.

„Dvě stíhačky,“ řekl major. „Mám dojem, že to byly šestnáctky. Piloti se katapultovali, ale koupel v moři bych jim nezáviděl, jsme ještě daleko od pobřeží.“

„A teď jsme co?“ zeptal jsem se. „Viditelní nebo ne?“

„Teď jsme jim zmizeli z radarů,“ přikývl major.

„Možná se tam teď všichni radují, objímají a chystají šampaňské!“ řekl sarkasticky kapitán. „Člověče, jak jste to mohl tak přesně předpovídat?“

„Jednoduše,“ odvětil major. „Předpokládal jsem, že je napadne to nejhorší, co by je asi tak mohlo napadnout. A strefil jsem se, nebo snad ne?“

„Strefil,“ zachmuřil se kapitán teď už neexistujícího boeingu. „Ale když teď budu uvažovat stejným stylem, to znamená očekávat to nejhorší, vychází mi, že bych raději měl zůstat v troskách. Ty bestie nemají rády svědky!“

„Nechcete azyl?“ obrátil jsem se na něho. „Můžeme vám ho poskytnout.“

„Ve Spojených státech?“ ušklíbl se na mě.

„Ne, v Čechách,“ řekl jsem vážně. „V Čechách se vám nic nestane, tam dlouhé prsty grázlů nesahají.“

„To bych si dal taky,“ přidal se druhý pilot.

„Já taky,“ dodal navigátor. „Ale opravdu si věříte, že nás tam dostanete živé?“

„Věřím,“ odvětil jsem. „Jen bych vás musel přijmout do českého Bublinového Bratrstva. Chcete?“

Obě pefridu teď letěly v nižší letové hladině, odhadem do čtyř tisíc metrů. Obě byly v této chvíli neviditelné pro radary. Naše letělo jako dřív vepředu, řídil major Novotný a následovalo nás pefridu se všemi ostatními, řízené naším ministrem zahraničí Zdeňkem. A já jsem vpředu dával osádce sestřeleného boeingu pilulky telepatie.

Všem třem pravé.

Zasloužili si je.

Světová konference dopadla podle očekávání majora Novotného, který ji předem označil za zbytečné plácnutí do vody. Jediným kladným výsledkem mohlo být podle něho přijetí Českomoravského království do Organizace spojených národů, ale ani to se nestalo. Spojené státy totiž právem veta zakázaly Radě bezpečnosti vydat doporučení o přijetí Českomoravského království za člena OSN podle článku 4 Charty, bez něhož se o přijetí nedá jednat. Podle Spojených států Českomoravské království trvale porušuje Chartu OSN a hlavně, nedodržuje lidská práva, především právo na majetek.

Tím pádem se s námi na konferenci nikdo ani nebavil. Naštěstí se nás na půdě OSN nikdo nesnažil ani zatýkat. Pro jistotu jsme se v budově OSN pohybovali v sevřeném houfu, uprostřed něhož jsme drželi posádku boeingu, které jsme slíbili v Čechách azyl. Počítali jsme s tím, že po nás půjdou desítky dobře placených specialistů a nesměli jsme jim poskytnout šanci.

Přišli tam za námi i novináři, ale byli jsme pro ně jen exotická zvěř. Major Novotný jim zkusil vnutit video ze sestřelení boeingu, pohotově natočené Lenkou Dvořákovou, dokumentaristkou delegace, jinak též osvědčenou mluvčí Bratrstva, ale nikdo neměl sebemenší zájem video vidět, natož převzít a nedejbože zveřejnit.

Presstituti zbabělí! Však jim to pěkně osladíme, jen co se vrátíme do Čech!

Náš pobyt na konferenci byl tudíž zbytečný. Nechápal jsem, jak má tohle společenství jednat o násilí, když se letecké síly Spojených států v předvečer konference snaží jednu delegaci sestřelit – a nikoho to nezajímá. Ani pes by tam po nás neštěkl! Má se snad jednat jen o určitém typu násilí, zatímco jiné je promíjené?

To ať raději nejednají vůbec!

Po krátké poradě jsme se rozhodli manifestačně tuto zbytečnou a pokryteckou konferenci opustit a vrátit se domů. Ale ještě jsme si neodpustili závěrečnou ukázku.

Vstoupili jsme do sálu a před zděšenými zraky všech delegátů jsme nastoupili do pefridu, vytvořeného přímo na předsednickém stolu. Odstrčili jsme při tom všechny, kdo tam seděli. Nastupoval jsem jako poslední, ale předtím jsem se ještě naklonil k předsednickým mikrofonům.

„Nechcete nás – dobrá. Nebudeme se vnucovat. Ale s tímto přístupem ani vy nic nevyřešíte. Vaše jednání bude o ničem a u toho opravdu nemusíme být. Sbohem!“

Pefridu pak i s námi prolétlo zrcadlem vljokra a celé černé vyletělo stěnou mrakodrapu ven. Jestli nás dole před budovou čekají místní šerifové s příkazem k zatčení, nebo rovnou komando Národní gardy s ostře nabitými útočnými puškami, ať se načekají!

Vylétli jsme z boku mrakodrapu a nabrali směr šikmo vzhůru – domů do Evropy.

Doma je doma!

Errata:

08.11.2021 15:25