Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Moskevský protokol

Neúspěch v Organizaci spojených národů nás rozladil, situace v Čechách nás naopak povzbudila. Na obnovených ranvejích letiště Praha Ruzyně začala po dlouhé přestávce přistávat dopravní letadla plná turistů. Rozhodli jsme se starost o turisty ocenit jako prospěšnou práci a v Praze, ale i v jiných městech vznikl dispečink turistických průvodců.

Ve všech zemích světa jsou turisté zdrojem nemalých příjmů, v Čechách to bylo jinak. U nás turisté neutráceli své pracně vydělané peníze. Jakmile vstoupili na Ruzyni na půdu Českomoravského království, nepotřebovali ani jedinou minci. I bez ní mohli obdivovat dvě věci. Tradiční památky a lidi, kteří se jim snažili pobyt zpříjemnit. Vláda se nedávno rozhodla obnovit turistický ruch ne jako zdroj příjmů, ale jako výkladní skříň království.

Krátce po přistání turistického letadla se mohli turisté podle svého výběru připojit k některé z rychle vznikajících skupinek, organizovaných pod vývěsními štíty s nabídkou míst pobytu. Pod každým štítem stál průvodce a jakmile se skupinka zformovala, vyrazila pod jeho vedením na ochoz letiště, kde turisté nasedali do jinde nevídaných létajících lodí – pefridů. Pak se vznesli a zamířili k cíli.

Členové Bratrstva se o ně starali po celou dobu jejich pobytu. Návštěvníci, jak se turistům říkalo, měli na výběr ubytování v některém obnoveném hotelu. Krátkodobě si mohli vychutnat i pobyt v zavěšeném pefridu, změněném v dům, ale pro dlouhodobý pobyt nebyly pefridu vybavené – lépe řečeno, návštěvníci nebyli vybavení pro pobyt v pefridu. Příčina byla jednoduchá – nebyly tam záchody.

Někteří průvodci i tento nedostatek nouzově vyřešili. Možnosti různého tvarování pole byly nepřeberné a odpad se dal vyřešit anihilací, jenže tu musel řídit člen Bratrstva, návštěvníci bez telepatie to nesvedli. Údržba hotelů však byla záslužná činnost, pro kterou se našlo dost zájemců.

Průvodci návštěvníky dopravovali, hostili a případně ubytovávali, a to všechno – zdarma. Pobyt v Čechách se stal velice atraktivní a aniž si to návštěvníci uvědomovali, rozšiřovali o Českomoravském království po sousedních zemích úplně jiný obraz než jaký stále šířili presstituti.

Zprávy médií se diametrálně rozcházely s realitou.

Jako skoro všude…

Světová zdravotnická organizace si velice znepokojivé skutečnosti všimla až když v nejvíce postižených zemích začala nabývat přímo obludných rozměrů. Statistiky však hovořily jasnou řečí. V celém světě prudce poklesly počty nově narozených dětí a v některých oblastech se dokonce děti přestaly rodit úplně.

Vědci začali bít na poplach, ale to bylo všechno, nač se zmohli. Příčinu neobjevili, i když se celosvětově tímto směrem zaměřily tisíce výzkumníků. Na jednu stranu by bylo snížení nebo i úplné zastavení přírůstků pozemské populace vítané, je nás ve světě už příliš mnoho, ale začal hrozit druhý extrém, že některé země budou vymírat. A to už nebylo tak žádoucí.

V Čechách jsme si celosvětového nebezpečí nevšimli, u nás se totiž zatím neprojevilo. Statisticky se sice rodilo dětí méně než v dobách Husákových dětí, na druhé straně prudce poklesla úmrtnost, takže celkovým efektem byl po dlouhé době růst počtu obyvatel. Prosté srovnávání počtů nebylo možné, statistiky za poslední léta zkreslila masová emigrace, ale situace v Čechách nevypadala tak vážně, aby si toho někdo všiml.

Ale už za hranicemi to vypadalo hůř. Prakticky v celé Evropě nastal citelný pokles natality a ani neustálý příliv uprchlíků z Afriky to nevyrovnal. Vědci a zejména média začali spřádat chmurné scénáře o vymírání Evropy, které může zastavit jen ještě větší imigrace než dosud. Současný stav příznivcům migrace opravdu, zdá se, nahrával.

Statistiky jsou věc ošidná. Už Winston Churchill říkal, že věří jedině těm, které si sám zfalšoval. Svět však i bez jeho bonmotu ví, že právě statistiky jsou falšované velice často, podle toho, jak se to politikům hodí nebo ne.

Také tyto statistiky se staly brzy předmětem utajování a falšování. Některým politikům bylo nepříjemné přiznat, že právě jejich země patří mezi ty více postižené, i když se pořád nevědělo, co je příčinou. Tím víc popoháněli lékaře a obecně vědce, aby »už s tím konečně něco udělali«.

Bohužel – marně. Vědci si nevěděli rady.

Konečně jsme zjistili, proč nás některé země uznaly, ale nepomohly nám do Organizace spojených národů.

Byly to, jak jinak, špinavé politické kšefty. Američané s Rusy vyhandlovali Českomoravské království za vliv na Středním Východě. Přestanou se tam vměšovat, když se Rusové na oplátku nebudou zajímat o Čechy.

Musel jsem se však divit, že na to Rusové přistoupili. Američané přece nedávno stáhli všechny vojáky ze svých základen, takže se vlastně přestali skoro na celém světě vměšovat. Proč jim teď Rusové předhodili nás?

Když jsem si to však v hlavě probíral, nezdálo se mi to od Rusů tak proradné. Českomoravské království bylo na mapě světa jen nepatrný flíček, Střední Východ byl co do plochy mnohem větší. Kromě toho světové finančnictví považovalo Čechy za nejchudší národ světa. Hospodářská čísla v našem případě ovšem lhala o sto šest. Podle HDP jsme byli nejchudším národem ve světě, jenže to kritérium vůbec nic neříkalo o naší životní úrovni. Podle Světové banky jsme byli žebráci a přitom jsme obdarovávali turisty ze všech zemí světa, včetně bohatých sousedů. Pravda, Arabové měli ropu, ale my jsme ji nepotřebovali.

V době, kdy svět přešel na barevné televizní vysílání, se posměšně tvrdilo, že Československo je světová velmoc ve výrobě černobílých televizních obrazovek. Je dokonce možné, že jsme byli v jejich výrobě skutečně nejlepší. Ale co to říkalo o naší technické vyspělosti? Vždyť už ty staré černobílé křápy nikdo nechtěl!

Teď nás tedy Rusové předhodili Američanům, jenže my jsme si z toho těžkou hlavu nedělali. Američané si na nás ze známých důvodů netroufali a v poslední době jsme jim vrátili množství odhalených agentů. Zkoušeli to pěšky přes hory i letecky, jenže měli smůlu, v Čechách byli příliš nápadní. Stačilo, aby vytáhli peněženku nebo kreditní kartu a každý věděl na čem je.

Ty z nich, kteří překročili naše hranice nelegálně a bez průvodců, jsme označili za nežádoucí a vraceli jsme je po krátkém pobytu v nadzemním zádržném zařízení. Ne po jednom, ale když se jich sešlo aspoň deset. Odváželi jsme je většinou do Mnichova. Byl tam jen konzulát, ale byl blíž než velvyslanectví v Berlíně.

V Praze Američané své velvyslanectví neměli. Když je tak demonstrativně opustili, už se nevrátili a konzulární služby pro ně zajišťovalo Polsko. Byl to ale handicap spíš pro ně než pro nás. Pro nás bylo vlastně velice výhodné, že Českomoravské království dosud neuznali. Mnichovský konzulát nám nevadil a bylo lépe vozit jejich agenty do Německa než mít ty štěnice přímo v Praze.

Dva týdny po nepodařené konferenci jsem ale dostal neočekávané osobní pozvání k návštěvě Moskvy.

Taky dobře! Chystal jsem se vyčíst jim, že nás prodali za Střední Východ, a oni mě sami zvou. Uvidíme, co jim řeknu! Za rámeček si to nedají!

Už se na to těším!

Ministr zahraničí Zdeněk v Moskvě vyjednal, že Rusko nebude proti pefridu. Na rozdíl od jiných nám nevyčlenili pásmo v nízkých výškách, místo toho jsme dostali mapku oblastí, kterým se máme vyhýbat v jakékoliv výšce. Tím nám vlastně prozradili rozmístění ruských strategických bodů – buď šlo o typické vojenské oblasti, nebo tam byly továrny vojenského komplexu, ale ty nás ani nezajímaly. Celkově mapka umožňovala plynulejší průlet než když se pefridu zdržovaly pomalým kopírováním terénu.

Nejrychlejší byla cesta oklikou. Přes Polsko ve výšce deseti tisíc metrů nad Baltické moře a přes Petěrburk do Ruska. Oblétávali jsme tak nepřátelská území Ukrajiny a Běloruska, kde byly pefridu zakázané, kopírovali jsme vlastně trasu plynovodu Nord Stream, který tudy vedl ze stejného důvodu – je jistě jednodušší vyhnout se některým státům, než se později bezvýsledně hádat, kolik plynu kdo ukradl bez zaplacení.

Ukrajina a Bělorusko se daly obletět i přes Maďarsko, Rumunsko a Černé moře, případně jsme je mohli přeletět ve výšce družic, cesta přes Petěrburk však byla nejlepší.

Opět nás letěla celá výprava. Pefridu měl řídit major Novotný, který měl také úlohu tlumočníka, doprovázel mě ještě ministr zahraničí Zdeněk a tisková mluvčí Bratrstva Lenka Dvořáková, která i dnes měla zdokumentovat co se dalo. Jen jsem se jí ze žertu optal, zda ji nepřešla chuť nás doprovázet ani po sestřelení boeingu nad Atlantikem, ale jen se smála a řekla, že pefridu věří víc než Američanům.

„A co Rusové?“ zeptal jsem se jí.

„Připadali mi srdečnější,“ odvětila.

Připadali… jenže Lenka nemá dukingelové oči… zatím mi všichni politici před očima jiskřili falší, pokrytectvím, lakotou a někteří i krvavou barvou, signalizující vražedné úmysly. Byl jsem proto opatrnější. Až uvidím, pak teprve budu hodnotit.

Let probíhal bez problémů. Organizačně to zajišťoval major Novotný – byl to opravdu schopný člověk a jeden z mála upřímných vojáků, nemáme takové na rozdávání. Všude jsme byli předem ohlášení. U ostrova Gotland nás zvědavě sledovala letka švédských stíhaček grippen, ve Finském zálivu je vystřídaly stíhačky finské, ale ty byly dál, sotva jsme je zahlédli. Švédi i Finové nás však mohli obdivovat jen krátce, jen jsme se kolem nich mihli. Letěli jsme něco kolem čtyř Machů, takovou rychlost nedosahují ani nejrychlejší stíhačky.

Petrohrad, dříve Leningrad a ještě dřív Pitěrburk jsme minuli z jihu a pak už jsme se až do Moskvy drželi tratě, procházející ruskou rovinou a přímé jako málokterá na světě. Stavitelé hrabě Pjotr Kleinmichel a Pavel Melnikov ji podle carova přání narýsovali do mapy podle pravítka. Povídá se dokonce, že jediné křivé místo, objíždějící malé městečko, vzniklo tím, že trasu maloval podle pravítka sám car a v tomhle místě mu překážel jeho vlastní prst. Od té doby se tomuto kousku trati říkalo »Carův prst«, než to později narovnali.

Je to ovšem jen mýtus. Ve skutečnosti se tam trať vyhýbala většímu kopečku.

-Carův prst- - původní trasa železnice (červeně)

Nás nic neomezovalo a za čtvrt hodiny jsme hladce dosedli na nádvoří Kremlu poblíž obřího kanonu »Car puška«, kde nás už čekal uvítací ceremoniál.

Udělali jsme ale dobře, že jsme se ohlásili předem. Neměli jsme noční režim, ale jevili jsme se jako stříbrný šíp bez křídel. Rusové nás zachytili na radarech a jen to, že o nás předem věděli, zabránilo vyhlásit atomový poplach. I tak operátoři radarů kroutili hlavami. Na raketu jsme letěli příliš nízko a na letadlo příliš rychle. Mezikontinentální střely létají rychleji, ale vysoko nad stratosférou a ne aby celou cestu prorážely tak hustý vzduch jako my.

Byli jsme ale tady a v pořádku.

Moskva, Kreml. Kdo by si to pomyslel, že?

Můj první dojem byl však nepříjemný. Vítací delegace mi svítila pokrytectvím a nejčistší byli ruští vojáci z čestné jednotky, kteří tu však dělali jen křoví. No potěš koště, to toho moc nevyjednáme, pomyslel jsem si.

A měl jsem pravdu, oficiální jednání za moc nestálo. Ruští delegáti na nás doráželi jako vosy. Během americké okupace jsme u nás zničili ropovody i plynovody, od té doby jsme je neobnovili a Rusku tím vznikla škoda. Navíc jsme úplně přestali odebírat jejich paliva a to také něco přidalo ke ztrátám. Podezírali nás, že jsme úplně přešli na paliva z Norska nebo kdovíodkud ještě a ptali se, jestli se hodláme vrátit, když nám dají větší slevu. Chovali se jako umanutí, těžko jsme jim vysvětlovali, že nic neodebíráme nejen z Ruska, ale ani ze Západu, že je Českomoravské království soběstačné, i když nám Američané vyhodili do povětří poslední zbytky průmyslu a nemáme co nabízet.

„Můžeme přijímat vaše návštěvníky,“ navrhl jsem.

„To by ale nebylo symetrické,“ namítali. „Povídá se, že čeští turisté nedávají nikde nikomu vydělat.“

„To je pravda,“ připustil jsem. „Naši turisté jezdí po světě zásobení z domova, takže neutrácejí peníze, kde to není nutné. Na druhou stranu cizí turisté neutrácejí u nás, my návštěvníkům poskytujeme všechno zdarma.“

To bylo pro ně zřejmě trochu nečekané sdělení, chvíli jim trvalo, než si to přebrali v hlavách.

„Tím chcete říct, že ekonomický efekt turistiky máte úplně nulový?“ dovtípil se konečně jeden ekonom.

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Turistika je v našem pojetí čisté poznávání a ne zdroj příjmů. Naši turisté jezdí všude s úmyslem poznávat cizí země a ne kdeco nakupovat. Náš styl života se neváže na hmotné předměty, jdeme spíš po duchovní stránce. Cizím návštěvníkům zase umožňujeme poznávat naši zem, pořád máme dost památek, které stojí za shlédnutí.“

„Ale finančně je to nula od nuly!“ namítl ekonom.

„To ano,“ připustil jsem. „Finanční stránka nás neživí. Máme zkrátka jiný styl života. Ale vyhovuje to nejen nám, ale i našim návštěvníkům. Nikde jinde nejsou tak vítaní. Přitom u nás neutratí víc než za letenku, a i tu platí doma. Můžeme se starat i o vaše návštěvníky, není v tom žádná klička.“

„Ale ekonomicky to výhodné není,“ trvali na svém.

Opakovali to jako kolovrátek, nebyla s nimi řeč. Ropu ani plyn jsme nechtěli, beztak jsme na ně neměli peníze. Výměna zboží nepřicházela v úvahu z téhož důvodu. My jsme jim neměli co nabídnout, oni nám také ne. Bezplatná turistika je nezajímala. Nakonec jsem jim slíbil obnovu plynovodů a ropovodů, vedoucích přes naše území. Šlo by o nepříliš rozsáhlé opravy. Plyn ani ropu brát nechceme, ale proti tranzitu nic nemáme.

Trochu jsem je šokoval prohlášením, že ani za tranzit nepožadujeme žádné poplatky. Budeme jim ho zajišťovat zdarma – to už se ekonomové jen chytali za hlavy.

Ekonomické jednání bylo bezvýsledné, politické také. Na přímou otázku – proč nás nepodporovali v OSN – jsem dostával jen vyhýbavé odpovědi. Nejdůležitější osoba na ruské straně – prezident – pořád mlčel a nechával za sebe mluvit své ministry a poradce.

Pak se stočila řeč na to, jak jsme prý donutili Spojené státy k takovému kroku, jako bylo vyklízení základen po celém světě. Odpověděl jsem jim po pravdě, že jsme před vjezdem do New Yorkského přístavu postavili Linhartův ostrov s pohrůžkou, že stejný pomník dokážeme postavit na místě kteréhokoliv města, načež se Američané zalekli a začali vyklízet své základny.

„Američané aby se něčeho tak polekali?“ nedůvěřoval nám jeden z manažerů ropného průmyslu. „O tom ostrově se přece tvrdí, že vznikl nějakým tektonickým zlomem, či co se tam stalo…“

„Tektonický zlom pár set metrů od města – a nespadl tam ani jeden mrakodrap?“ zpochybnil jsem to. „A navíc, že by se ostrov vynořil z oceánu už s pětimetrovou zlatou sochou i s nápisy?“

„Pravda, to už je úplná pohádka!“ přikývl manažer.

„To není pohádka,“ řekl jsem. „Zdejší pevninská kra je silná a stabilní, tektonické procesy se tu neprojevují. Co byste řekli, kdyby na dohled od Moskvy přes noc vyrostla šest set metrů vysoká hora?“

„To je úplný nesmysl,“ odvětil manažer, přesvědčený o své pravdě.

„Rozzlobte nás – a mohli byste se toho dočkat,“ usmál jsem se trochu trpce. „Ale mohl bych vám tady v Kremlu postavit stejnou sochu majora Linharta, jako sedí nad New Yorkem. Kde by se vám nejvíce líbila? Co třeba mezi Carem-Puškou a Carem-Zvonem?“

„Do výzdoby Kremlu nám cizinci nesmí zasahovat!“ naježil se jiný.

„Jak myslíte!“ usmál jsem se. „Ani Američanů jsme se neptali! Linhartův ostrov jim překáží před přístavem víc než jedna socha na náměstí.“

„Já bych našeho hosta raději neprovokoval,“ vložil se – konečně – do řeči i ruský prezident. „Mohli bychom se dočkat nepříjemného překvapení. Už to, že sem přilétli tak podivným letadlem! Podle údajů naší protivzdušné obrany letělo čtyřnásobnou rychlostí zvuku, takže by s přehledem uletělo všem stíhačkám světa, našim také. Ale po přistání se vypařilo, to jsme viděli všichni. Je to záhada na záhadu, ani ostatní divy bych nepovažoval za pouhou pohádku.“

Blikal mi také, politika bez přetvářky nenajdete nikde na světě, ale nebyly v něm všechny barvy jako u ostatních.

„Mohl bych si s vámi pohovořit mezi čtyřma očima?“ požádal jsem ho drze – ačkoliv jako král země, odkud nedávno s nepořízenou odtáhli Američané, jsem měl jistě nějakou váhu.

„Beze všeho!“ souhlasil. „Beztak si myslím, že jsme první kolo rozhovorů vyčerpali a víc už dohodnout nebude možné. Zanechme tedy zbytečných řečí a nechme hosty prohlédnout si naše pamětihodnosti. Také jich ještě máme dost k obdivování.“

Vstali jsme tedy od stolu a ukončili debatu. Mě pozval prezident, abych ho následoval.

„Nemám vám dělat tlumočníka?“ zeptal se mě major Novotný.

„Můžeme hovořit anglicky,“ odmítl jsem ho. „Má to být mezi čtyřma očima…“

Nechal nás tedy jít samotné.

Zakrátko jsme došli do nevelkého salonku, kde stálo na stolečku jakési pohoštění a poháry.

„Říkal jste, že budeme mluvit anglicky,“ oslovil mě prezident, když jsme se posadili. „Mluvte raději česky, já té řeči rozumím, i když vaši předchůdci se mnou mluvili rusky. Ale slyšel jsem, že vy mladší se už naši řeč neučíte. Podle mě je to ale škoda.“

„Tomu se nesmíte divit,“ začal jsem tedy česky, jenže pomalu a srozumitelně. „Když od nás odtáhli Němci, uměl německy každý. Po deseti letech uměli německy už jenom pamětníci. Nová generace jazykem okupantů opovrhla. Stejně tomu bylo po odchodu okupantů ruských.“

„Znám to,“ přikývl. „Brežněv nám zkazil reputaci ve světě na dlouho.“

Podíval jsem se na něho udiveně. Takovou upřímnost jsem od něho nečekal. A navíc se mi zdálo, že pokrytectví z něho jiskří méně než při jednání. Snad to myslel vážně!

„Vraťme se k jednání ve Spojených státech,“ navrhl. „Předně omluvte mé spolupracovníky, že vám nevěřili. Mám lepší informace, pro mě to není otázka víry, ale faktů a proto vím, že jste ten ostrov vytvořili, i když si z našich vědců ani jeden nedokáže představit, jak jste to dokázali.“

„Vy tedy nepochybujete?“ zeptal jsem se opatrně.

„Mám jasné důkazy, že je to tak, jak říkáte,“ přikývl. „Jiná věc je, že je to nad mou schopností pochopit. Musím to zkrátka přijmout.“

„Dobře děláte, fakta jsou fakta,“ přikývl jsem.

„Takže se vraťme k faktům,“ pokračoval. „Nejprve se musím osobně omluvit za dohodu se Spojenými státy, že se nebudeme vměšovat do Českého království. Omlouvám to tím, že vám přitom nehrozilo žádné nebezpečí, zatímco nám to umožnilo dát Spojeným státům šanci vycouvat ze Středního východu bez ztráty tváře.“

„Co vám dávalo jistotu, že nám nic nehrozí?“

„Linhartův ostrov – jak mu říkáte,“ odvětil. „Někteří lidé i u nás věří, že by se Američané jen tak něčeho nelekli a že ostrov vznikl přírodní cestou. Přesněji řečeno – chtějí tomu věřit. Ale vědci přírodní cestu vylučují, technici zase tvrdí, že je to nad síly pozemské civilizace. Já v tom vidím zásah něčeho nepozemského – rozmluvte mi to, logika na mě snad ještě platí.“

„Nebudu vám to rozmlouvat,“ řekl jsem. „Udělal jsem to já, ale s použitím prostředků nepozemské civilizace.“

„Možná se budete divit, ale věřím vám,“ řekl. „To, jak rychle Spojené státy vyklidily Českomoravské království a pak i své základny, muselo mít příčinu v něčem hodně drastickém. Zpochybňovat vznik toho ostrova nelze, je až příliš hmotný.“

„Čtyři sta miliard tun kvalitní žuly,“ doplnil jsem ho. „Vytvořené přímo z energie podle známého Einsteinova vzorce, vzniklé anihilací stejného množství hmoty jinde ve vesmíru. Těžko ji odhadnete, převyšuje denní energetický výdej slunce. Ano, je to nad síly pozemské civilizace.“

„Připusťme, že je to opravdu dílo cizí civilizace,“ řekl. „Klíčové je, jak se ta civilizace bude stavět k nám. Může nám pomáhat, ale může nám i škodit.“

„Správně,“ přikývl jsem. „Zatím nám pomáhá.“

„Pomáhá Českomoravskému království, chcete říci,“ doplnil mě. „Ale ostatním zemím očividně škodí. Co vás vlastně vedlo ke spolupráci s cizí vesmírnou mocností proti ostatním národům světa?“

Tím mě ale tvrdě překvapil. O takovou spolupráci přece nejde a nikdy nešlo!

„Nechápu, co tím myslíte,“ řekl jsem nejistě. „Ano, odstřihli jsme Českomoravské království od zbytku světa. Je to takový pokus, zda mimozemské prostředky pomohou ke vzniku lepší civilizace. Srovnání těch dvou nedopadá pro pozemskou lichotivě. A jestli jsme někomu uškodili? Českomoravské království je na mapě světa malý flíček. Býval to průmyslový stát, který Moskevskému diktátorovi stál za vpád obrovské armády. Gorbačov se ho ale vzdal, státeček se přidal k Západu a dopadl jak dopadl. Z vyspělé průmyslové země zbyla zaostalá kolonie. Český průmysl nám rozkradli, zemědělství zničili, zkazili i školství a nad výsledkem by zakladatelé jen hořce zaplakali.“

„Neměli jste se trhat od Východu!“ vyčetl mi.

„Kdyby nás Východ bestiálně neokupoval, nikdo by se netrhal. Přičtěme to za vinu Brežněvovi. Ale nechápu, čím bychom úplným odstřižením od zbytku světa komu škodili. Jen na nás naši kolonizátoři – dřívější i dnešní – přestali bohapustě vydělávat.“

„To jsem ani nemyslel,“ vycouval trochu. „Zkusím k vám být upřímný. Říká se, že za pohromou nazývanou »Boží trest« stojíte vy. Co mi na to můžete říci?“

Přiznám se, netušil jsem, o čem vlastně mluví. »Boží trest«? Co to má být za podivnou pohromu?

Jenže mi úplně přestal svítit, takže to zřejmě nemyslel pokrytecky. Jen jsem zatím nechápal oč jde.

„Nevím, čemu říkáte tak vzletně »Boží trest« a velice pochybuji, že to má s námi nějakou souvislost,“ řekl jsem opatrně. „Ani nevím, co si mám pod tím představovat. Můžete mi to nějak srozumitelně popsat?“

„Mám na mysli světovou populační krizi,“ řekl. „Říká se jí různě, muslimové ji nazývají »Satanův škleb«, jinde se tomu říká i jinak, ale Českomoravské království je silně podezřelé, že v tom má víc prsty než je ochotné přiznat.“

„Přiznám se, nemám tušení o nějaké populační krizi,“ řekl jsem. „V Čechách poslední dobou počet obyvatel spíš stoupá, ale to je způsobené tím, že stoupá průměrný věk dožití a umírá méně lidí než se jich rodí. Má se za to, že to způsobil odklon od chemicky znečištěných potravin a tím i zlepšení celkového zdravotního stavu lidí.“

„Chcete tedy popírat, že za tím stojíte?“ podíval se na mě přísně. „Chci k vám být upřímný a očekával bych totéž i od vás. Dobře, řeknu vám ještě víc. Američané se s námi chtějí proti vám spojit. Tvrdí, že se chystáte zničit svět.“

„Chápu jejich postoj,“ přikývl jsem zamračeně. „Asi jsme je zbavili vlády nad světem. Ale to, že používáme kosmické síly, přece neznamená, že stojíme za kdejakou vymyšlenou pohromou! Nedávno vtrhli do Iráku, že tam chystají nebezpečné jaderné zbraně a co se ukázalo? Lhali jako dnes, rozvrátili kvetoucí zemi, přinesli tam jen chaos, násilí a smrt. Ano, máme mimozemské prostředky, ale jen pod podmínkou, že nebudeme škodit lidem. Upřímnost za upřímnost – nedávno mě mimozemšťané vzali na výslech, že lidem škodíme. Byli tu na inspekci a dostaly se jim do rukou nějaké bulvární noviny, kde nás bez důkazů obvinili z hromadných vražd, mučení a teroru. S pomluvami máte jistě vlastní zkušenosti, dokázal jsem jim ale, že to byly prachsprosté pomluvy. Například jsme na našem území za americké invaze nezabili ani jednoho okupačního vojáka. Mimozemšťané to ocenili a mám opět jejich důvěru.“

„Hm…“ neodpověděl hned. „Ještě tak vědět, jestli mě právě teď neklamete… Přiznám se, očekával bych to…“

No jo, já na jeho místě asi taky. Jenže teď mi nesvítil vůbec, takže to myslel upřímně. Vlastně – ani já neříkám lidem vždy a za všech okolností pravdu, i kdyby to byly jen »milosrdné lži«.

Napadlo mě ale, že bych mu měl věnovat dukingelové oči. Vládce takhle silného státu by s nimi získal ohromný prostředek k prosazování pravdy, zejména když má kolem sebe smečku všech barev, dokonce i vraždychtivých.

Jenže toho se právě Brochikeané nejvíc báli, že by ty možnosti získal někdo, kdo je obratem ruky zneužije.

Pak mě ale něco napadlo. Dukingel smím použít jen jednou za rok, ale není přece jenom dukingel…

Natáhl jsem k němu ruku prázdnou dlaní nahoru. Sice trochu ucukl, ale bylo jasné, že mu nechci ublížit. Pak se mi na ruce objevil staromódní – cvikr.

„Vezměte si tohle!“ pobídl jsem ho.

„Co je to?“ zeptal se zaraženě a opatrně.

„Vypadá to jako brýle, ale je to od mimozemšťanů, jak jste sám viděl,“ řekl jsem. „Nasaďte si to – nebudete vidět o nic líp ani hůř, nejsou v tom čočky. Ale jistě tušíte, že to není ani obyčejné sklo.“

Opatrně si cvikr nasadil a podíval se na mě.

„Jak mě vidíte?“ zeptal jsem se ho.

„Jak? Normálně!“ odvětil. „Co to má vlastně být?“

„Zavolejte sem teď někoho z vašich lidí,“ pobídl jsem ho. „Podívejte se na něho těmi skly, ale nic neříkejte.“

Vytáhl mobil a kamsi zavolal.

Za chvíli přišel jeden z členů jeho delegace. Vybral si ale toho pravého – zářil mi krvavě, buď to byl vrah, nebo se k tomu chystal. Zatím byla ta záře ještě blikající, kdyby svítil nepřetržitě, už by mě asi varovalo i tušivo. Prezident ho požádal, aby se otočil ze všech stran jako manekýn a pak ho poslal pro dalšího.

„Co to má znamenat?“ zeptal se chlap.

„Jen se o něčem hádáme,“ uklidňoval ho prezident. „Je to v pořádku, ustrojený jste přímo vzorně.“

Chlap spokojeně odešel a prezident se obrátil na mně.

„Na náměstkovi jsem viděl jakési červené jiskření,“ oznámil mi s dychtivostí. „Má to něco znamenat?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Ty brýle ukazují psychický stav lidí, na které se díváte. Ale vybral jste si toho nejhoršího. Červené jiskření signalizuje vraha. Buď nedávno někoho zabil, nebo se k tomu v dohledné době chystá. Na vašem místě bych se mu vyhnul, ten chlap chce vraždit. Být ta záře trvalá, už bych se před ním kryl.“

„Mať bogorodnaja!“ zalapal po dechu. „Má to snad i jiné možnosti?“

„Jistě,“ přikývl jsem a popsal jsem mu celou barevnou stupnici, kterou dukingel pokrývá.

„Vy mi ale nesvítíte!“ podíval se ale na mě.

„Vy mně teď také ne,“ ujistil jsem ho. „Proto vím, že vám mohu věřit. Upřímnost za upřímnost. Signalizuje to jen povahové vady. A vadné lidi kolem mě nenajdete, ani v naší delegaci žádného nemám. Proto nemám problémy ani se zbytkem království.“

„Že by Češi byli všichni takoví… andělé?“

„Nejsou,“ pokrčil jsem rameny. „Ale vybírám si lidi, kterým mohu věřit, ostatním odpovědná místa nesvěřuji.“

„Moment – ale vy přece žádné brýle nemáte!“ podíval se na mě s náhlým podezřením.

„Nepotřebuji je,“ ujistil jsem ho. „Já mám takové oči. Brýle se dají ukrást, oči… těžko.“

Mezitím přišel další náměstek či co to bylo, ale byl to »jen« pokrytec od hlavy po paty.

„Takové brýle bych potřeboval!“ vzdychl si prezident.

„Zapůjčím vám je na rok,“ nabídl jsem mu. „Musíte mi ale slíbit, že je neztratíte a nenecháte si je odcizit. Bude lépe předstírat oční vadu, třeba dalekozrakost, aby ty brýle nebyly nápadné. Po roce si o nich opět promluvíme. Jste pro takovou dohodu?“

„Rok je příliš málo,“ namítl.

„Po roce vám smím upravit oči a brýle pak nebudete vůbec potřebovat,“ ujistil jsem ho. „To je ještě lepší!“

„Ale teď – nesmíte?“

„Nesmím,“ přikývl jsem. „Ani to nejde. Buďte rád, že vám nabízím tuto pomůcku. Mimozemšťané by mi nikdy neodpustili, kdybych ji dal nehodnému.“

„I tyhle brýle mají úžasnou cenu,“ přikývl.

„Vraťme se tedy k vašemu »Božímu trestu«,“ obrátil jsem rozhovor zpátky. „Tady pod dukingelem – to jsou ty brýle – vám tvrdím, že s tím nemám nic společného. U vás se s tím setkávám poprvé, neznám příčinu, ale pokusím se zjistit, co za tím vězí. Mám mimozemskou biologickou školu a všechno jsem snad ještě nezapomněl.“

„Za zlepšením zdravotního stavu Čechů tedy není jen lepší potrava, nebo se mýlím?“ pochopil další souvislost.

„Nemýlíte,“ souhlasil jsem. „Ale těch faktorů je víc. Pomáhá i to lepší jídlo a žádná chemie ve vzduchu.“

„Něco mi říkalo, že nám tato schůzka hodně přinese!“ liboval si. A bylo mi sympatické, že nehovořil jen o sobě, ale že očekával přínos i pro jiné.

„Přijel jsem vám vlastně vynadat za tu nepodporu na půdě OSN,“ usmál jsem se. „Ale upřímně řečeno, ani moc netoužíme po členství v té pokrytecké organizaci. Vlastně se nás to nijak nedotklo. A až budete jednat s Američany, ukažte jim vaši sochu majora Linharta. Jistě ji poznají, druhou takovou mají kousek před New Yorkem.“

„Kde má ale ta naše socha být?“ zeptal se opatrně.

„Mezi Car-Puškou a Car-Zvonem,“ řekl jsem.

„Tam snad žádná socha není!“ nechápal.

„Teď ještě není,“ přikývl jsem.

Errata:

08.11.2021 15:25