Vítej, návštěvníku!

První noc ho hodili do sklepa. Řetěz mu žádný nedali, stačil kruh, podle kterého každý poznal, že se jedná o otroka. Hlídky by ho našly během několika hodin. Kromě obojku na krku měl ještě stále ten čarodějný a dva náramky. Bylo tam vlhko a zima. Celou noc se klepal a přemýšlel o sebevraždě. Ale nenašel odvahu. Ráno ho odvedli rovnou na pole, dostal motyku a okopával ztvrdlou zem. Ostatní otroci ho po očku pozorovali. K jídlu byla v poledne kaše, trochu omaštěná. Mezi otroky chodily otrokyně a nosily vodu.

K němu přišla také jedna. Podávala mu hrnek s vodou, a když pil, zašeptala: „Děkuju ti, že jsi mě nebil.“

Podíval se na ní pozorněji. Byla to ta, co mu stříhala nehty.

„Viděla jsem, že tě to bolí,“ pokračovala. „A ruka ti několikrát zacukala. Ale udržel jsi se. Jsi dobrý chlap.“

A odběhla k dalšímu. Sledoval ji pohledem, dokud neslyšel zapráskání biče.

Den se pomalu chýlil ke konci. Ruce měl oteklé a hlava ho bolela. Všechno se mu motalo, a když se vraceli, pletly se mu nohy. V domku pro otroky bylo dusno, ale aspoň byla na zemi sláma a nějaké hadry. Padl na první místo, které uviděl.

„Žrádlo,“ ozvalo se zvenku.

Všichni vyběhli ven ke stolům a k lavicím.

„Ty nepůjdeš,“ kopl do něj někdo.

Zvedl hlavu. Uviděl dozorce, jak se sklání s bičem.

„Ne, pane, promiňte. Je mi zle, nepozřel bych ani sousto.“

Odpověď dozorce uspokojila.

„Včera ses přežral, co? Ty prase. A dneska je ti blbě.“

Zabručel a kolébavou chůzí odcházel.

Usnul horečnatým spánkem. Probudil ho dotek na rameni. Otevřel oči.

Nad ním se skláněla paní domu.

„Můj manžel tě chce nechat žít, ale já s ním v tomto případě nesouhlasím. Zabiju tě při první příležitosti,“ zašeptala a odešla. Zůstala po ní jen těžká vůně.

Znovu usnul.

Probudilo ho lehké zatřesení. Byla už tma, jenom knot lampy osvětloval temnotu. Nad ním se sklánělo několik otroků.

„Kdo jsi?“ zeptal se jeden.

„Jmenuju se Ahonic. A jsem otrok, asi jako vy.“

„Ahonic. Divný jméno. Jak jsi se stal otrokem?“

„To je na dlouhý povídání.“

„Času je dost.“

„Není mi dobře. Vyhodili mě z lodi a rybáři, co mě objevili, mě prodali do otroctví.“

„A to nemáš nikoho, kdo by tě vykoupil?“

„Ztratil jsem částečně paměť, tak nevím, jestli jsem měl vůbec nějaké přátele nebo příbuzné.“

„To by sis měl brzo vzpomenout. Vypadá to, že tě Magdaléna nemá moc v lásce.“

„Nevím, kdo je Magdaléna.“

„Aha. Je to paní domu. Její muž je učenec a jenom studuje a ona to tu všechno řídí. Není zlá, ale když jí někdo nesedne, dokáže hodně ublížit.“

„Tak to já jsem si jistej, že jsem jí nesedl,“ trpce se usmál.

„Včera jsme tě sem nesli v nosítkách. Zajímalo by mě proč.“

„Spletli si mě s někým. A teď je štve, že za mě zaplatili. Přitom jim asi nebudu moc užitečnej.“

„Tak to máš blbý. Jseš nemocnej?“

„Nevím. Spíš si myslím, že toho na mě bylo moc.“

„Leží se ti dobře?“

„Jo, leží. Děkuju.“

„A netáhne na tebe?“

„Ne, je tu příjemně.“

„Tak odsud vypadni. Tohle je totiž moje místo.“

Vytřeštil oči na ostatní otroky. Ten co mluvil, vypadal dost surově.

„Nemohl bych tady? Projednou...“

„Nemohl. Tvoje místo je u dveří.“

Vstal a zamotaly se mu nohy. Někdo do něj kopl nebo spíš nohou ho posunul žádaným směrem. Přeběhl ke dveřím a spadl na zem. Místo bylo studené a páchlo močí. Nikde žádná sláma.

Sedl si na zem a zády se opřel o zeď. Kolena si přitáhl k bradě a objal je rukama. Byla mu zima.

Ostatní otroci se uložili ke spánku. Někdo sfoukl lampičku. Ozvalo se chrápání.

Sám začal usínat, byl to spíš polospánek.

Probudil ho dotyk. Cukl sebou.

„Pst.“ Uslyšel neznámý hlas.

„Co se děje?“ zašeptal

„Odsuň se na druhou stranu dveří. Tolik tam netáhne a do tohohle rohu choděj chlapi chcát. Dal jsem ti tam trochu slámy.“

„Děkuju. Jak se jmenuješ?“

„Matěj. Ale nehlas se ke mně. Nechci mít problémy.“

Přesunul se tam, kam mu Matěj poradil. Bylo tam o poznání tepleji a na zemi sláma.

Znovu se opřel zády o stěnu a za chvilku usnul.

Probudil se o něco později. Do nosu ho udeřila těžká vůně. Uslyšel šustění bosých nohou a pak smrtelné zachroptění. Ale děsivě tiché. A opět ta těžká vůně. Cvaknutí dveří.

„Slyšels to?“ zašeptal Matěj. Musel ležet vedle něj.

„Neslyšel. A ty jsi taky nic neslyšel.“

Chvilku bylo ticho.

„Musí tě hodně nenávidět. Co jsi jí provedl tak hrozného?“

„Neptej se. Stejně bys mi to nevěřil. Dělej, že spíš, a ráno se tvař překvapeně. Jinak ti jde o život.“

Matěj mlčel.

Přestože měl nervy napjaté k prasknutí, k ránu se mu podařilo usnout.

Když se rozednilo, vešel dovnitř dozorce a začal otroky vyhánět. Ti se s kletbami zvedali a vycházeli ven. Prohlídnul si Matěje. Vyšší, hubený, spíš šlachovitý než vychrtlý. Živější oči. Jinak jako všichni otroci.

Podíval se směrem, kde v noci uslyšel zachroptění. Ležel tam otrok, co ho vyhnal ze svého místa. Vypadal, jako by spal. Jen malá kapička krve v koutku úst a zvláštní strnulost ukazovaly, že něco není v pořádku.

Vyšel ven. Venku byly lavice a dlouhé stoly. Na stole misky. Počkal, až se usadí ostatní. Nechtěl opakovat chybu ze včerejška a porušit hierarchii, která tu panovala, i když mu zachránila život. Místa zbyla volná dvě. Úplně první a úplně poslední. Bylo mu jasné, že první dostává první jídlo a má víc času na snědení než ten na konci. První místo není pro nováčky.

Sedl si až dozadu. Otroků bylo asi padesát.

Matěj seděl u jiného stolu. Spíš vzadu. Vpředu ostatní nechávali místo takovým typům, se kterými se nevyplatilo dávat se do křížku. Vypadali nervózně a pokukovali po dveřích.

Mezitím přišlo několik otrokyň a do misek nalévaly kaši. Ta, co mu stříhala nehty, byla u jeho stolu. Když přišla až k němu, nalila mu o poznání víc kaše.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

Neodpověděla.

„Jak se jmenuje?“ otočil se na vedle sedícího.

Ten mlčel a koukal do své misky.

„Aby ses neposral,“ zamumlal nasupeně.

Ten se rozhlédl, a když neviděl dozorce, poučil ho: „Za mluvení při jídle je pět ran bičem.“

Sklonil se nad jídlo. Připadal si hloupě. Pak se přemohl a zašeptal: „Promiň.“

Dozorci zmizeli. Bylo vidět, že to otroky překvapilo a znepokojilo. Pak se najednou vyrojili ze dveří. Zároveň s nimi přišly stráže. Dozorci si stoupli tak, aby stáli otrokům za zády.

„Vstát!“ zařval někdo.

Všichni se poslušně zvedli. Ozvalo se zasvištění bičů a zasténání těch několika, co včas neodložili nedojedené jídlo. Otrokyně rychle přiběhly a začaly házet misky do kýblů, které měly s sebou. Když odešly, stráže vstoupily do domku otroků. Za chvilku se vrátili, za ruce a nohy vlekli bezvládné tělo. Hodili ho na stůl, na místo, kde večer před tím asi seděl. Všichni zašuměli údivem a překvapením.

Velitel stráží si stoupl před stůl, na kterém leželo tělo, doširoka se rozkročil a rozkřičel se.

„Vy hovna! Vy slepičí lejna! Vy jste jen to, co vypadlo prasatům od rypáku. Dneska ráno jsem vstal se zasranou náladou, a jenom jsem litoval toho, kdo mi vstoupí do cesty, abych si na něm mohl zchladit žáhu. A měl jsem štěstí! Dali jste mi záminku vás nechat mlátit tak dlouho, až vám střeva polezou prdelí a mozek vám bude stříkat ušima. Jenom se modlím, aby se nenašel někdo, kdo by mi mohl říct, co se tady stalo, a vysvětlit, kdo má tady ten pytel hoven, co tu leží na stole, na svědomí. A nedej bože, aby se přiznal viník. To bych musel odložit vyšetřování vás všech a počkat, jak rozhodne pán. Já teď budu, vy hovnožrouti zasraní, chvilku přemejšlet, jak vás začnu trestat, a vy si zatím rozmyslete, jestli mi to nepřekazíte nějakým vysvětlením.“

Kývnul na jednoho ze strážných a nechal si donést stoličku. Sedl si na ni a s brunátnou tváří sledoval otroky.

Nic se nedělo. Stáli v horku, jen občas nějaký dozorce práskl bičem.

Za chvilku přišel ranhojič a ohledal tělo. Jenom kývl na velitele a ten se ještě víc zachmuřil.

Slunce pálilo a všichni se hodně potili. Začínali mít žízeň.

Po chvíli přišel vyslanec se svojí paní. Ta se usmívala, ale jen do chvíle, než uviděla tělo. Trhla sebou a očima hledala mezi otroky. Když našla tvář, kterou hledala, obličej se jí zkřivil vzteky.

Vyslanec chvilku mluvil s velitelem stráží.

„Dobrá!“ zařval velitel a vstal. „Jak chcete. Každej dostane pro začátek deset ran, ti co leželi vedle tý mrtvoly, padesát. A tři dny bez jídla!“

Mezi otroky zašumělo. Ten, co stál vedle prázdného místa, zavolal.

„Ten novej! Měl s ním spor!“

Všichni ztichli a otočili se na něj. Dozorci ho popadli a vlekli před velitele. Tam ho srazili na zem a hlavu mu zabořili do hlíny.

„Než tě nechám ubičovat, nechceš mi něco říct?“ uslyšel posměšný hlas.

Zvedl hlavu. Velitel si ho prohlížel škodolibě, vyslanec překvapeně. Jeho paní s vítězným úšklebkem.

Najednou mu to bylo všechno jedno.

„Pane veliteli, neměl jsem s tímto mužem spor. Jen jsem nevěděl, že ležím na jeho místě. Když mě upozornil, odešel jsem jinam. Neznal jsem toho otroka a nikdy jsem ho předtím neviděl. A navíc, neměl bych ho jak zabít. Byl zabit něčím ostrým a dlouhým. Něco jako je jehlice, kterou nosí naše paní ve vlasech.“

Pohlédl na ni. Pak překvapeně pronesl. „Vlastně, dneska ji tam nemá.“

Velitel vytřeštil oči překvapením. Pak se zvedl tak prudce, až překotil židli, na níž seděl, a vytáhl meč.

„Ty se opovažuješ obvinit naši paní?“ zařval a rozpřáhl se.

Podíval se jí do očí. Věděl, že vyhrála, ale byl spokojen, že nebude umírat dlouho.

Velitel máchl rukou.

„Stop!“

Meč se zastavil několik centimetrů nad jeho hlavou. Velitel nevěřícně zíral na vyslance, který měl zvednutou ruku.

„Stůj!“ opakoval klidněji. „Tento otrok nikoho neobvinil. Jenom se hájí. Je pravda, že mi moje paní řekla, že včera při procházce zahradou ztratila jehlici do vlasů. Musel ji někdo najít a použít pro vyřešení sporů. Ale proto nebudeme zabíjet tohoto otroka, který se nám může ještě hodit.“

Otočil se ke své paní.

„Nemám pravdu, drahá?“ pronesl o poznání tvrdším hlasem.

Jenom sevřela rty a kývla.

„A teď, už jsme marnili dost času. Přichystejte naše velká nosítka, chci se s paní podívat za město. A tohohle nového dejte k těm nosítkům na místo toho mrtvého. Chci ho mít na očích.“

Ještě jednou pohlédl na mrtvolu a odešel. Jeho paní ho následovala a ani se neohlédla.

Podíval se na velitele. Stál nad ním, rozkročen, meč stále v ruce několik centimetrů nad jeho hlavou. Vypadal jako někdo, komu to pořád nedošlo. Pak, jako by se probudil, zatřepal hlavou a zařval na dozorce.

„Slyšeli jste pána, vy hovada tlustý, tak se hejbejte nebo vám ty vaše líný zadky nakopu tak, že budu mít boty plný vašich hoven.“

Ozvalo se práskání bičů a řev dozorců. Všude byl zmatek. Jeho někdo popadl a táhl ho ven. Dotáhli ho ke stájím, kde byly kočáry, vozíky a několik nosítek. Vzali ty největší a spěchali s nimi ven.

Venku stál tlusťoch, který ho přivedl. Všichni si stoupli k tyčím nosítek, u každé tyče tři lidi, jen on stál a nevěděl kam. Tlusťoch zakroutil hlavou.

„Kde je Dog?!“ zařval.

„Mrtvej,“ odpověděl jeden z otroků.

„Cooo?! A koho nám dali místo něho?!“

Otroci jenom ukázali bradou.

Tlusťoch se na něj podíval a jen zavrávoral.

„Tady se někdo musel zbláznit. Tahle troska neuběhne ani deset metrů. Navíc určitě nikdy nenosil nosítka. Na to se musí měsíce cvičit. Kdo to nařídil?“

„Pán,“ zahuhlali otroci.

Tlusťoch ztuhnul.

„No, pán je rozumný a velice chytrý. Určitě ví, co dělá. Když nařídil, že tenhle, tak teda poběží jako chrt, i kdybych z něj měl vytřískat duši. Neříkal ještě pán, kam půjdeme?“

„Říkal, že za město.“

„Za město? V nosítkách? Určitě říkal v nosítkách? Neříkal v kočáře?“

„Ne, říkal v nosítkách.“

„Tak to se poserem, to bude cesta do pekla. To je snad za trest,“ zaúpěl tlusťoch a sednul si na tyč nosítek, která se ohnula pod jeho vahou. „Tak to bude moje smrt!“ bědoval.

Za chvilku vyslanec s paní vyšli s domu. Tlusťoch k nim běžel v uctivém předklonu. Chvilku s nimi rozmlouval a ukazoval na něj. Vyslanec jen pokrčil rameny a s úsměvem nastoupil do nosítek. Jeho paní naproti němu.

Pokynul rukou. Otroci zvedli nosítka a vyrazili. Tlusťoch šel před nimi, práskal bičem a řval na lidi, kteří neuhnuli z cesty.

Stál u zadní tyče jako poslední. Paní seděla tak, že ho mohla pozorovat. A pozorovala.

Držel se tyče, ale byl spíš na obtíž. Nosiči byli sehraní, šli stejným krokem, ale tak, aby nosítka sebou moc neházela. On z toho rytmu vypadával. Navíc mu za chvilku začala dřevěnět ruka a tlusté dřevo mu klouzalo v dlaních.

Několikrát zakopl. Jazyk se mu lepil na patro a pot mu smáčel záda. Začalo se mu zatmívat před očima.

Asi po hodině pán nechal zastavit. Nebyli ještě ani za městem.

„Koukám, že dneska vám to nějak nejde!“ rozkřikl se na tlusťocha. „Zkazili jste mně a mojí paní hezký den. Pokud to nezvládáš, najdu si jinýho velitele nosítek a ty jdeš zpátky mezi tu chátru.“

Tlusťoch sebou praštil o zem, až se mu turban skoulel z hlavy.

„Milost, pane! Napravím to. Neposílejte mě zpátky!“ kňoural.

„Jedeme domů. A těm lemplům tady dneska polovinu jídla. Jsou asi moc přežraní.“

Otroci zašuměli vzteky a zlostně se na Ahonica podívali. Vyslanci zacukalo v koutcích.

„Jedeme domů. Přešla mě nálada na cestu.“

Cesta zpátky byla ještě horší. Tlusťoch několikrát nechal nosítka předběhnout před sebe a přetáhl ho po zádech bičem. Když viděl, že paní jeho práci schvaluje, dělal to častěji a častěji.

Když dorazili k domu, zhroutil se bolestí a vyčerpáním.

„Tak co. Není to přece jenom lepší než rychlá smrt?“ uslyšel vyslancův hlas.

Poprvé ji slyšel se zasmát.

Odnesli ho do domu pro otroky. Tam ho hodili na slámu.

Jeden se nad ním sklonil.

„Kvůli tobě máme polovinu jídla. Za to nám tu svoji půlku necháš. A večer si to s tebou vyřídíme.“

„A ty myslíš, že to pomůže?“ zasténal.

„Nepomůže, ale uklidní.“

„Zejtra budu ještě slabší a neujdu ani polovinu toho co dneska.“

Vešel tlusťoch.

„Ty hromado hnoje. Nejradši bych tě zabil.“

„Udělej to. Bude to pro mě vysvobození.“

„To nemůžu. Pán si mě zavolal a rozkázal mi, že nesmíš chcípnout.“

„Tak mě zbijte. Tak abych nemohl chodit. Jenom tak si nás zejtra nevytáhne na procházku.“

„Ty chceš po nás, abychom tě sami zbili?“ zeptal se jeden z otroků.

„A co mám dělat? On a jeho paní si na mě zasedli. Když budu moct chodit, bude zejtra další cesta za město. A odnesete to i vy.“

Chvilku bylo ticho. Někdo donesl jídlo.

„Máte dostat prý jen půlku. Rozkázal to pán.“ Uslyšel známý hlas.

Zvedl hlavu. Byla to stříhačka nehtů. Smutně na něho koukala.

„Jak ti říkají?“ zeptal se.

„Říkají mi Ta z kuchyně.“

„Myslím, jaký jméno ti dali rodiče.“

„Nevím. Narodila jsem se jako otrokyně a otrokům se jména moc nedávají.“

„Ani sama sis nedala nějaký jméno? Určitě tě to muselo napadnout.“

Začervenala se a začala uklízet misky.

Tlusťoch ji sledoval a pak si sedl k lavici.

„Jestli budu muset zpátky...“ zahořekoval. „A znova jíst tyhle blafy. To se radši oběsím v konírně.“

„Uděláme to tak, jak řekl on.“ Řekl jeden z otroků a zvedl se. „Jdu pro nějaký klacky. Musíme ho zmlátit tak, abychom ho nezabili.“

„Možná by to nebylo potřeba,“ řekla Ta z kuchyně.

„Jak to myslíš?“

„V rohu zahrady na plotě roste psí víno. Když se kuličky rozdrtěj a natřou na tělo, kůže zmodrá, že to vypadá jako modřina. V kuchyni máme nějaký koření. Můžu z toho udělat něco, po čem bude mít horečku.“

„To se mi líbí víc ho zmlátit,“ praštil se jeden z otroků rukou do stehna.

„Moment,“ zvedl ruku tlusťoch. „To není špatnej nápad. Získáme čas, aby zesílil, ale hlavně aby se naučil nosit nosítka.“

„A co když se na to přijde?“

„Na co, jako?“

„Že jsme ho zmlátili. Potrestají nás, že jsme ho zbili.“

„Ty jsi ale vůl! To jsi tady nikdy nikoho nezbil? Prostě upadl. Vždycky to tak bylo. Copak nepamatuješ na toho s těmi černými zuby, jak na to umřel?“

„Toho jak ho pokopal kůň?“ zasmáli se.

„Jo, kůň je lepší. Pokope ho grošák. Odneseme ho do konírny.“

„Teď?“

„No ty jsi kus vola. Až ráno. Večer by chyběl.“

Tlusťoch si koncem biče posunul turban. „A teď se jdeme někam zašít a sehnat něco k jídlu, než si dozorci všimnou, že jsme už zpátky.“

„Pojďte do stájí. Je tam smrad a mouchy. Tam nikdo moc nepřijde.“

„Dobrej nápad. Jeho vezmeme s sebou, prozradil by nás, kdyby ho tu našli.“

Ve stájích se každej pro jistotu chytil nějakého nástroje a jeden hlídal. Ahonica pohodili dozadu ke hnoji a sami hráli drápky. Po nějaké době se dovnitř vplížila Ta z kuchyně a donesla bobule psího vína a nějaké koření. Tajně mu podstrčila jablko.

Odpoledne přišel tlusťoch a donutil ho vstát. Zároveň ho s ostatníma začali učit, jak nosit nosítka, aby si ulehčili práci.

Zjistil, že práskání biče není jen na rozhánění davu. Tlusťoch byl vpředu a podle práskání biče dával znamení, kde jít opatrně, kde zpomalit, kdy se prohodit, aby ruce tolik nebolely.

Večer už rozeznal několik povelů. Když uslyšeli ostatní otroky, vrátili se mezi ně. Bylo ještě světlo, tak ti, co neměli už žádnou práci, byli většinou venku. Už mohl chodit docela dobře, jenom nohy bolely. Jeden z otroků byl bývalý gladiátor a za jablko mu je namasíroval.

Večeře byla už skoro potmě, měli dostat půlku, ale nikdo to nekontroloval a jídla bylo dost.

Někteří si šli lehnout, jiní zůstali venku. Sedl si před nějaký strom a pozoroval hvězdy.

Někdo si sedl vedle. Matěj.

„Už se mě nebojíš?“ zeptal se.

„O to tady nešlo. Jakmile se sfoukne poslední lampa, musí být všichni otroci na svých místech a nesměj ani špitnout. Stejně tak u jídla, při práci na zahradě, vlastně všude. Jenom takhle večer máme chvilku.“

„Hmmm. To je drsný.“

„Není to tak hrozný. Zažil jsem horší.“

„Jsi otrok od narození?“

„Ne. Od desíti let. Táta byl rybář, a když ryby nebraly, zadlužil se, abychom neumřeli hlady. No a když neměl na splácení, musel začít prodávat. A deset je nejlepší věk na prodej.“

„A kolik je ti teď?“

„Jo, tak to nevím. Koho zajímá otrokův věk?“

„Nepřemejšlel jsi někdy o útěku?“

„Blázníš? Chytli by mě za chvíli. Ubičovali by mě na náměstí, pro výstrahu ostatním. Tady to není tak zlý. Jídlo dvakrát i třikrát denně, každej rok nová bederní páska. Jsou otroci, co chodí nazí.“

„Ty opravdu nemáš nějaký sen?“

„Sen? Jaký sen?“

„No třeba kdybys nebyl otrok.“

„Sen. Mám sen. Mít někde u moře domek. A člun a síť. A ženu a děti. A nemuset je nikdy prodat. A tvůj sen je jaký?“

„Hm. Stát se králem. Mít vlastní království. Pobít všechny nepřátele a vymlátit jejich rodiny. A zabít přátele mých nepřátel. To je můj sen.“

Matěj se na něj otočil a chvilku si ho prohlížel.

„Tak to můj sen je mnohem krásnější,“ pronesl po chvíli.

Errata:

30.05.2021 17:50