Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Seděli takhle ještě chvíli, pak se ozval zvučný kovový tón a to bylo znamení, že mají jít do domu. Dozorci je spočítali a sfoukli všechny lampy kromě jedné. Místo po mrtvém bylo volné. Chvilku přemýšlel, že by si tam ustlal, ale nechtěl provokovat osud a otroky. Lehl si na svoje místo, stejně už si tam nanosil trochu slámy ze stáje, a měl vedle Matěje větší klid. Po chvíli jeden z otroků sfouknul lampu a šlo se spát.

Usnul tvrdým spánkem a probudilo ho až drcnutí nohou od dozorce. Byla snídaně.

Po ní řekl tlusťoch, že pán se chce zase projet za město v nosítkách. Vyrazili do stájí. Potřel se šťávou z kuliček a zamazal se hnojem. Už ráno si nasypal do kaše koření a cítil, jak s ním horečka lomcuje. Pro jistotu si nechal dát pár ran a zamazal se krví. Tlusťoch vše zkontroloval a poslal pro dozorce a náhradníka.

Dozorce se ani nepodíval a nechal ho odnést do domu pro otroky. Pak bylo chvíli ticho. Rozhodl se dohnat spánkový dluh a začal usínat. Probudil ho rámus venku. Vstoupili nosiči a vypadali vyplašeně.

„Pán tě chce vidět,“ zašeptali a vynesli ho ven. Dělal, že je částečně v bezvědomí.

Hodili ho na zem před dům. Stáli tam dva dozorci, tlusťoch, nosiči a vyslanec se ženou.

Tlusťoch se klepal, vyslanec se nedůvěřivě usmíval a paní vypadala vztekle.

Vyslanec do něj strčil nohou.

„Vypadá hrozně. Tohle že udělal grošák?“

„Ano, pane. Sám víte, tyhle koně z východu mají divokou krev, neměl se přibližovat, ale on si nedal říct.“

Otroci mluvili o překot.

„Hmmm. No dobrá. Ty rány vypadají jako od klacku. Hmm. Dejme tomu...“

Paní se nad ním sklonila.

„Zavolejte ranhojiče.“

Tlusťoch obrátil oči v sloup a rozklepal se ještě víc.

„Ale drahá.“ Obrátil se na ní vyslanec. „Ranhojiče na mizerného otroka?“

„Chci, aby ho prohlídnul.“

„Pokud je to tvoje přání, zavolejte ranhojiče.“

„Pít.“ Zasténal a pootevřel oči.

Někdo mu podal trochu vody. Vyslanec se sehnul a zeptal se.

„Kdo ti to udělal?“

Chvilku mlčel. Pak zašeptal.

„Kůň. Grošák.“

„A v který kóji je grošák?“

Všichni ztuhli.

„Ptám se. V který kóji je grošák?!“

„Pane, když se dostanete pod koně, nepočítáte kóje,“ odpověděl.

Velvyslanec vítězoslavně vstal.

„Ale určitě to byla třetí,“ ozvalo se od země. Vztekle se tam podíval.

„Hoďte ho zpátky!“ poručil.

„A ranhojič?“

„Na co ranhojič? Má horečku a smrdí hnojem. To pozná i slepej. Pokud chcípne, byla to vůle boží. Jdeme, drahá.“

„Pane, nosítka jsou připravená.“

„Nechci nosítka. Přistavte mi kočár. Jedeme do města, navštívíme barona z Horní Dolní, sakra, kde je ceremoniář, aby mi řekl, jak se vlastně ten baron jmenuje a odkud je, ať neuděláme nějaké faux-pas jako minule.“

Odešli. Tlusťoch se sesunul na lavici a sundal si turban. Hlava se mu leskla potem.

„V pořádku. To vyřídím.“

Pokynul dozorcům a ti šli na pole a zahrady švihat bičem.

„Mám ještě ležet?“ zeptal se.

„Radši jo. Dneska se válej, ale zejtra se pokusíš odkulhat do stáje. Vy dva ho hoďte do domu. Vy.“ Ukázal na další otroky. „Připravte ten zatracenej kočár. A vy běžte uklízet ke koním a ty mi skoč pro něco do kuchyně, hrůzou se mi roztáhnul žaludek, a jestli něco nesním, tak se brzo zblázním.“

Hodili ho na seno a on přemýšlel o tom, jak málo někdy stačí ke štěstí. V poledne ho vzbudila Ta z kuchyně a donesla mu misku.

„Maso?“ zavolal překvapeně.

„Pst. Ať mě neprozradíš.“

Chytil ji do náruče. Vysmekla se mu.

„Nech si to. Žádný důvěrnosti. Kdyby nás chytli, to by bylo bití.“

„Bili tě často?“

„Kvůli tomuhle ne. Nikdy mě nechytli.“

„Sem nikdo nepřijde.“

„Ale, ale. Seš tu třetí den a myslíš, že víš, jak to tady chodí.“

„To ne. Ale ty bys nepřišla, kdybys nevěděla, že je tady bezpečno.“

„Panáček je nějakej chytrej, ale zástěrka se mu tam dole zvedá,“ zasmála se.

Chytil ji znovu do náruče. Už se mu nesnažila vysmeknout.

„Chtěl bych se ti nějak odvděčit. Za to, co jsi pro mě všechno udělala.“

„Tak si dávej pozor. Nechci, aby se mi narodil malej otrok.“ Přitulila se k němu.

Večer se přibelhal ke stromu. Matěj tam už seděl.

„Na to, jak tě pokopal kůň, se ti divně klepou nohy,“ podíval se na něj.

„Copak ty víš, jak kopou koně?“ zasmál se.

„Dej si pozor. Máš tu konkurenci. Toho vysokého, jak hraje drápky, a támhle toho, jak je samá jizva.“

„Toho už jsem si všiml, že je tu hodně chlapů zjizvených. Od čeho to mají?“

„Od tancování.“

„Od tancování?“

„To sem dotáhli kdysi nějací otroci odjinud. Tancuješ proti druhýmu. Kopeš ho nohama a biješ rukama. Ale jenom lehce. Náznakově. Ale pak se to zvrhlo. Dneska si ti drsnější přivazují mezi prsty střepy. A od toho jsou ty jizvy. Kdo víc krvácí, prohrál.“

„Zajímavá hra.“

„No, pokud tě on vyzve, tak ti to moc zajímavý připadat nebude. Patří k těm nejlepším.“

„Tak odmítnu.“

„Jsou věci, který tady nemůžeš odmítnout. Tohle je jedna z nich.“

„A co mi udělají?“

„Chm. Nic. Ale začne si tě všímat určitá sorta otroků. Je tady takový nepsaný právo, že pokud by si začali všímat zadku někoho, kdo o to nestojí, tak dostanou přes držku. Ale pokud se někdo takhle vyčlení z kolektivu...“ nechal větu nedokončenou.

Bylo ticho.

„Na co myslíš.“ Zeptal se po chvíli Matěj.

„Přemýšlím, co je pro mě lepší.“

Noc proběhla v klidu. Ráno po snídani se přibelhal do stájí. Tlusťoch už tam byl a cvičili nošení. Šlo to rychle, naučil se přehmátnout, vyměnit, prohodit. Poradili mu, jak klást chodidla, aby se nevysiloval a aby nehoupal s nosítky. Pak se šel tlusťoch najíst a ostatní se zašívali. Hráli drápky a kostky. Přidružil se k jedné skupince.

„O co hrajete?“

„O co může hrát otrok. O jídlo.“

„Ale to, co cinká, to není jídlo.“

Zasmáli se.

„Hele.“ Povídá jeden. „Až budeš otrokem nějakej čas, naučíš se v tom chodit a seženeš si i jiný věci než jídlo.“

„Můžu hrát s vámi?“

„Jasně. Hrajeme o jednu misku kaše.“

„Sázím večeři.“

Znovu se na něj podívali.

„Ach jo. Seš opravdu otrokem jen pár dní, co? Ty si myslíš, že nám jde o žrádlo.“

„Ale říkali jste o kaši.“

„A když dozorce uslyší, že hraješ o měďák, co asi udělá, když otrok nesmí nic vlastnit.“

Praštil se do čela. „Pardon.“ Omluvil se.

Hráli dál a on je pozoroval. Snažil se naučit systém hry. Pak přešel k další. Pak se objevil tlusťoch a oni se vrátili k práci.

Večer už uměl skoro všechno. Tlusťoch se nechal nosit po stáji a dělal pusou. „Prásk, schody, prásk bahno, prásk poslední prohodit.“ Bylo to namáhavé, ale veselé.

Po večeři si zase sedli ke stromu a povídali. Snažil se toho dozvědět co nejvíc.

„Kde otrok sežene peníze?“

Matěj se usmál

„No záleží jak kdo. Můžeš něco ukrást. To je normální. Když tě chytí a je to drobnost, dostaneš jen pár ran. Třeba ti, co chodí na pole, donesou něco odtamtaď. Ti co na dřevo, mají zase šanci propašovat sem něco chycenýho. V kuchyni ti to pak upečou...“

„Jasně, ale to nejsou peníze.“

„No, jdeš z lesa a vezeš na vozíku dřevo. Odpočineš si u nějakého stavení a jedeš dál. Toho dřeva už máš jenom polovinu. Už rozumíš.“

„Jasně.“

„No, pak můžeš sehnat peníze hazardem nebo nějakou prací navíc.“

„Prací? Teď jsem zase trochu mimo.“

„Jsou tu otroci, co mají víc vyděláno. A bojí se o ty peníze. Tak si najmou někoho, kdo jim je hlídá. Vidíš támhle toho hubenýho nosatýho?“

„Jo.“

„Tak ten půjčuje peníze. Dneska ti půjčí měďák, za pět dní chce měďáky dva. Je docela bohatej na otroka. Ale občas se vyskytne problém, že někdo nemá na zaplacení. Tak ti dva, co stojej vedle něho...“

„Rozumím. Ale měďák za pět dní.“

„Sázky a hry. Sází se tu na všechno. Ale nejvíc na ten tanec. Nebo na jinej boj. U toho se dá někdy hodně vyhrát.“

„Rozumím. A za ty peníze si koupíš svobodu.“

„No ty jsi vůl. Jasně. Půjdeš k pánovi a řekneš, tady jsem si nakradl hromádku měďáků, kupuju si svobodu. A on si zaťuká na čelo, sebere si tvoje peníze a nechá ti vyplatit deset ran holí.“

„No, nějak to musí přece jít.“

„Hergot, co pořád máš s tou svobodou. Je ti tu blbě? Nemáš co jíst?“

„Tobě se nechce? Co tvůj sen?“

„Ale jo. Ale prošel jsem si vícero pánů a tady je to nejlepší. Já to už asi dožiju jako otrok. Až budu starej a pán bude spokojenej, poprosím ho, jestli by mi nedal svobodu, když už nejsem k užitku. Většinou ti ji dají. Zabít tě nechtějí a živit taky ne. Seberu si to, co tady mám schovaný, a půjdu tam, kde jsem se narodil. A tam umřu.“

„A co rodina, děti.“

Matěj zesmutněl.

„To mi není souzeno.“

„Tak na co ti tu jsou peníze.“ Rozhodil ruce.

„Na cokoliv. Zaplatíš dozorci a on tě nechá dělat lehčí práci. Zaplatíš kuchaři a dostaneš maso. Zaplatíš otrokyni a ona... Jo, to mi připomnělo, mám ti vyřídit, že na tebe čeká u plotu u psího vína.“

„To mi říkáš až teď?“ a vyrazil.

„Aby ses nepotento.“ Volal za ním uraženě. „Já myslel, že tě víc zajímá, jak to tady chodí.“ Mávnul rukou. „Ale všichni jsme stejní. Jak máme něco zadarmo...“

Ráno Matěj uraženě mlčel. Udobřil si ho jablkem, které dostal večer od ní. Schoval si ho pod bederní roušku.

„To je dobrý,“ ukázal na roušku. „Kde to seženu?“

„To je jednoduchý. Nejdřív si sežeň ještě jednu roušku. Kup, vyměň, vyhraj, ukradni.

U toho posledního se nenech chytit, mohl bys v noci skončit s klackem v oku. Pak si sežeň měďák, dojdi za švadlenami a nech si tam našít takovou kapsu. A teď ticho, jde dozorce.“

Den byl jako jinej, chodili s nosítky, zašívali se a hráli. Zjistil, že náplň otrokova života je hledat, jak se ulejt, kde něco šlohnout nebo vyhrát. Pozoroval a učil se. Večer se zase sešli u stromu.

„Tak co. Vzkazuje něco? Bude tam?“ zeptal se dychtivě Matěje.

„Dneska ne, paní si koupila nový šaty, tak musí bejt u ní a pomáhat.“

„Hmmm.“

„Já ti nestačím?“

„No, v tomhle bys mi moc nevyhovoval.“ Zasmál se. „Kde se s ní vídáš?“

„Já dělám v domě. Uklízím, meju a tak dál. Je to lepší než na zahradě.“

„Tam se toho ale moc ukrást nedá, co?“

„Moc ne.“

Debatovali dlouho, než museli do domu. Když usínal, myslel na ni.

Ráno přiběhl tlusťoch, že pán se po něm ptal. Obnovil si trochu modřiny a dal se jinak dohromady. Opravdu, za chvíli vyslanec přišel a pak projevil přání nechat se donést na trh. Vyrazili a cesta proběhla bez problémů. Zpáteční cesta byla oklikou, ale zvládli ji také. Na vyslancovi nebylo nic znát a jeho paní se usmívala.

Ve stájích si trochu odpočinuli.

„Tak to je poprvé, co jsem byl s nimi na trhu.“ Ovíval se tlusťoch turbanem. „Jsem zvědavej, kam to bude příště.“

„Myslím si, že nás vyzkoušej ještě jednou a pak se na nás vykašlou.“

„Proč si to myslíš?“

„Chtěj trápit mě. A pokud jim to tady nepůjde, budou vymýšlet něco jiného.“

„Proč tě nezmlátěj jen tak?“

„Asi mají pocit, že by se shodili, že by se ponížili, ubližovat mi jen tak bez důvodu.“

„A myslíš, že něco najdou?“

„Určitě. Nelíbil se mi ten úsměv na tváři jeho manželky.“

„No, to je mi tě docela líto.“

Podíval se na tlusťocha. Vypadal opravdu soucitně.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Nataniel. Zkráceně Nat.“

„Jsi dobrej chlap, Nate.“

Usmál se a podal mu ruku. „Ty taky Ahonicu. Zkráceně je to Nik?“

„Vlastně jo, víš, že mě to nikdy nenapadlo?“ přijal podanou ruku.

„Ahonic je takový divný, nehodí se pro otroka. Nik je lepší.“

Večer si je znovu zavolali a nechali se odnést ke knížeti. Cesta nebyla špatná, problém byl jen, že před nimi musel někdo jít s lucernou a stíny od ní dělaly problémy při hledání cesty. U knížete byl nejspíš ples nebo něco takového. Pozoroval okna a vzpomínal, jaké plesy, vlastně spíš pitky, byly u něj na hradě. Vzpomínky se mu pletly, nevěděl, co bylo kdy. Strašně zatoužil po svobodě. Rozhlížel se kolem. Nevěděl, kde je, nevěděl, kam by šel. Ale už věděl, že za oznámení uprchlého otroka je odměna, pomoc od svobodných tedy čekat nemohl. Pak měli menší incident s nosiči vedlejších nosítek, když jim někdo od nich ukradl polštář ze sedačky. Vše se vyřešilo několika ranami a byl klid. Nataniel donesl něco z kuchyně, protože večeři doma nedostanou. Když řekl Nataniel doma, uvědomil si, že si vzpomněl na dům otroků. To byl pro něj teď domov.

Vrátili se k ránu. Šel hned spát. Ráno je vzbudili normálně, a protože se vědělo, že pán po plese vstávat nebude, poslali ho okopávat do zahrady. Vůbec mu to nevadilo, měl radost, že uvidí Tu z kuchyně. Taky se po chvíli objevila a roznášela vodu. Počkal, až přijde kolem, objal ji okolo pasu a přitáhl ji k sobě. Se smíchem se mu vymanila a šla dál. Sledoval ji pohledem.

Najednou dostal silnou ránu do zad. Otočil se. Asi pět metrů za ním stál vysoký otrok a v ruce držel hroudu hlíny.

„Máš problém?“ zeptal se a uhnul hroudě, která prolétla okolo hlavy.

„Ne! Ty máš problém! Večer tě čekám za barákem!“ podíval se na něj z pod obočí.

Dozorce zapráskal bičem. Sklonil se a okopával, ale tak aby viděl za sebe. Vysokej si ho ale už nevšímal.

Zpráva se rychle rozšířila. Za chvilku přišel dozorce.

„Prej bude bitka?“

„No, asi jo.“

„Co kdybych si na tebe vsadil.“

„A jakej je kurz?“

„Pro tebe špatnej. Tři ku jedný. Ale já tě pozoruju a mám pocit, že máš vojenskej výcvik.“

„Myslel jsem, že máte bránit rvačkám mezi otroky.“

„Jen do večeře, jen do večeře. Chceš motivaci?“

„Mno.“

„Jestli prohraješ, vysázím ti deset ran.“

„Pane.“

„Co?“

„Když budu pracovat v tomhle horku, vysílím se. Co kdybych šel třeba pomoct do domu. Je tam chladno a budu se moct připravit.“

„To není špatnej nápad.“

„Kolik na mě vsadíte?“

„Kolik. No měďák.“

„To bych vám ho mohl dát, kdybych prohrál. Abyste jako netratil.“

„To ti snad bylo jasný. Jeden měďák když prohraješ, jeden měďák za to, že jsem tě pustil dřív a deset ran bičem. A teď už běž, ať se mi tu nevysílíš mluvením.“

Šel do domu a ohlásil se strážnému v domě.

„Ty máš jít sem?“ drbal se na hlavě. „A proč?“

„To je tajný.“

„Tajný?“ zeptal se a zvedl bič.

„Mám spor s tím vysokým a večer bude boj. A pan dozorce si na mě vsadil měďák. Tak mě poslal sem, abych se na sluníčku neunavil.“

„S tím vysokým? No nevím. Ten starej rypák ví něco, co nevím já. Měďák říkáš, mno, to je divný, noo, to šel vysoko, mhmh, no, jestli on měďák, tak, no víš co? Jdi se někam zašít, já se ho zeptám sám.“

Vyhledal Matěje. Myl podlahu v jedné z mnoha místností.

Když přišel, drhl jako o život.

„Neblázni, to jsem já.“

„No fuj, sem se lek,“ zvedl se a sedl si pohodlně do křesla. „Co tu děláš?“

„Jak tady probíhá večer boj?“

„Ha, ha. Ten vysokej, co?“

„Hmm.“

„Tak klacky nebo pěsti. Dokavaď neležíš v bezvědomí.“

„To je všechno?“

„To není sranda. Je to vyhlášenej rváč.“

„Sázky jsou prej tři ku jedný proti mně.“

„Hrome. Jdu si taky přisadit.“

„Pro mě nebo proti.“

„Nejsem blázen, proti.“

„Hele, Matěji.“

„No.“

„Nepůjčíš mi.“

„Promiň příteli, ale jak jsem řekl, nejsem blázen.“

„Kdo bere sázky.“

„Ten vysokej, nosatej.“

„Počkej, kam jdeš? Vždyť ještě není konec.“

„Ahonicu nebo Niku, jak ti tu začali říkat. Tohle je výjimečná situace. Teď už nedělá nikdo. Vsadím tři ku jedný, že se večer přijde podívat i pán s paní.“

„Jako jak nikdo?“

„No teď už jsou všichni určitě u domu a debatujou.“

„Počkej. Já slíbil dozorci měďák za to, že mě za tebou pustil.“

Otočil se ve dveřích.

„Niku, ty jsi ale vůl.“

Matěj měl pravdu. Když se přiblížil k domu otroků, už tam stáli skoro všichni. Okamžitě se ho někdo chopil a odvedli ho k plácku za dům. Tam už stál Vysokej. U něj Nosatej se svojí ochrankou. Různě se dohadovali. U Vysokého bylo hodně jiných otroků. Různě ho osahávali a uznale pokyvovali hlavami. Pak přišli k němu, sáhli mu na svaly a buď si odplivli nebo se hlasitě zasmáli.

Vyhledal Matěje. Stál kousek stranou a dělal, že ho nevidí.

Přišel k němu.

„Děje se něco?“

„Kurz je proti tobě už pět ku jedný. Chci vsadit proti tobě a on mi to nedá, protože až prohraješ, řekne, že jsi prohrál schválně.“

„A když vsadíš na mě?“

„Tak o to přijdu.“

„A co když ne.“

„Hele, já ho viděl hodněkrát bojovat. A vyhrávat.“

„A viděl jsi bojovat mě?“

„Neviděl.“

„Tak vidíš. Hele Matěji. Nemáš na vybranou. Každej ví, že jsme kamarádi. Nemůžeš vsadit proti mně. Vsaď na mě a půjč mi.“

„Tady jde vo prachy. Jdi pryč.“

Šel k Nosatýmu.

„Prej půjčujete peníze?“

„Jo, ale jenom těm, co je vracej.“

„Já vracím.“

„Odprejskni!“

Odešel. Šel pomalu. Tak, aby si ho nikdo moc nevšímal. Zvolna došel ke kuchyni. Byl tam ten, koho zrovna potřeboval.

„Nazdar Natanieli.“

„Zdar Niku. Co tu děláš?“

„Přišel jsem si oddáchnout. To víš, venku je frmol.“

„Frmol, co se děje?“

„Ale budu se večer bít.“

„Co? Ty máš spor? A s kým?“

„S tím malým. Jak kulhá.“

„Jo, to je v pohodě. Na toho máš. Jakej je kurz.“

„Tři ku jedný na mě.“

„To si na tebe taky vsadím.“

„No já bych si taky vsadil, ale nemám co.“

„Jestli chceš, založím tě. To se nedá prohrát.“

„To bys fakt udělal? No, to bych ti byl nadosmrti vděčnej.“

„Ale jo. Kolik.“

„Padesát.“

„Ses zbláznil. Ti nedám tolik. A tak velkou sázku ti nevezme při takovým kurzu.“

„Ale vezme. Rozložím to mezi pár známých.“

„Jak rozložit?“

„No, dám jim pár měďáků.“

„A kde je vezmeš.“

„No, od tebe přece.“

„Počkej, ty asi nevíš, jak to tady funguje. Já jdu tam a řeknu – Sázím padesát na Nika a on řekne jasně.- A když vyhraju, jdu za ním a řeknu si o to. A on mi řekne: Přijď v tolik a tolik, tam a tam. Já tam přijdu, on mi dá asi sto šedesát, pár měďáků si totiž ještě strhne, a já se potáhnu s takovým balíkem. Takhle to tu funguje. Živý peníze tu plavou málo.“

„Aha, už to chápu. Tak to je trochu problém.“

„Jakej. Sebereme se a jdeme.“

„Počkej, počkej. To se musí jinak. Kolik ty chceš vsadit?“

„No asi pět.“

„A kolik mi nejvíc půjčíš?“

„Půjčím ti dvacet.“

„A na rovinu, kolik budeš chtít vrátit.“

„Hele, jsi kamarád. Dvacet pět.“

„Půjč mi třicet a vrátím ti čtyřicet.“

„To by šlo. Jdeme?“

„No to nemůžeme. Kdybychom tam přišli a vybalili to tam, tak by kurz klesnul. Já ti sem přivedu Nosáče a ty mu jenom řekneš, že na mě sázíš pět a že mi půjčuješ čtyřicet.“

„Třicet.“

„Dobrá, tak já jdu, jo. Jdu pro něj. Zatím si sedni a něco pojez.“

Postavil se před Nosáče.

„Řekl jsem ti, že nepůjčuju,“ zamračil se na Nika.

„Půjčil mi přítel. Třicet. A pět si na mě vsadil.“

„To bych chtěl vědět kdo.“

„Nataniel.“

„Nat?“ podivil se Nosáč. „Tomu bych i věřil. To byl vždycky osel. Proč mi to neřekne sám?“

„Má strach, že by se mu smáli. A nebo že by mu mohl někdo něco udělat.“

„Udělám mu já, jestli nezaplatí. Kde je?“

„No kde. V kuchyni. Jdeme za ním a promluvíme s ním přes okno.“

„Proč přes okno?“

„No on se stydí, vždyť už jsem to říkal. Jakej je kurz.“

„Pořád pět ku jedný.“

„Sází na mě někdo?“

„Ale pár bláznů se našlo.“

„Hele, je ti jasný, že když na sebe sázím tolik, že nejsem s Matějem domluvenej.“

„Matěj vsadil na tebe.“

Došli s Nosáčem pod okno.

„Hele, Nate, slyšíš?“ zavolal Nik.

„No jasně.“

„My nepůjdeme dovnitř, stačí jenom, když řekneš, kolik sázíš na mě a kolik mi půjčuješ.“

„Na tebe, kamaráde, pět a půjčuju ti třicet.“

„Nate, opravdu jsi si jistej, že chceš dát do toho tolik?“ zeptal se Nosáč.

„Jasně, to se nedá prohrát v tomhle kurzu.“

Nosáč pokrčil rameny a vrátil se.

Errata:

30.05.2021 17:50