Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Večer se pomalu blížil. Postupně se objevovali i lidé a otroci, které nikdy neviděl. Neuvědomoval si, že je boj mezi otroky tak populární. Od Matěje se dozvěděl, že bude předtím i vystoupení bojového tance, tak se těšil.

Z boje cítil vzrušení. Strach neměl. Jenom nejistotu. Při čarování je potřeba koncentrace a pak uvolnění silné energie. A na to je nejlepší boj. Čarovat sice už neuměl, ale věřil, že instinkty ho nezklamou. Přesto nenechal nic náhodě a poprosil Matěje, jestli by se s ním nešel někam tajně rozcvičit.

Vzali asi dvoumetrové tyče, které už byly připraveny, a odešli do zahrady. Zde asi dvě hodiny zkoušel, co s tyčí dokáže. Matěj se docela uklidnil a připustil, že má naději na vítězství.

Když uslyšeli zvuk gongu nebo něčeho podobného, pochopili, že se mají vrátit.

Plac za domem otroků byl osvětlen pochodněmi. Okolo byly lavice a stoly donesené z různých míst. V čele pak křesla a stoly pro význačné hosty.

Když to viděl, zakroutil hlavou.

Jeho protivník seděl na lavici vpravo. Tělo se mu lesklo potem a olejem. Vedle sebe měl džbánek s vínem. Občas vstal a ukázal se.

Sedl si naproti němu. Moc lidí tam u něj nesedělo. Vlastně jenom Nataniel.

Sedl si vedle a po očku ho pozoroval. Nat strnule koukal před sebe.

„O ty peníze nepřijdeš. Slibuju. Vážím si tvého přátelství,“ slíbil Natanielovi.

„Lhal jsi mi.“

„Šel bys do toho, kdybych ti řekl pravdu?“

„O to nejde. Lhal jsi. A to si kamarádi nedělají.“

„Odpustíš mi, když seženu třípatrovej dort plnej medu a másla?“

V koutku mu zacukalo. „Jestli si myslíš, že mě uplatíš... Třípatrovej?“

„Jasně.“

„Zase lžeš.“

„No, nevím, jestli ho seženu, ale slibuju ti, že pro to udělám, co budu moct. Ber to, že ti ho vlastně už dlužím.“

„Jasně. Hele, kolika lidem takhle už dlužíš za laskavost?“

Chvilku přemýšlel a pak smutně řekl.

„Je jich méně, než bych si přál.“

Přišel vyslanec s paní a několika význačnějšími lidmi. Muselo se o nich vědět předem, protože křesla souhlasila. Za nimi vojáci a všichni, kdo u pána pracovali. Jakmile dorazili, všichni otroci vstali.

U paní obsluhovala Ta z kuchyně, vyděšený pohled, celá se třásla.

Pán pokynul, všichni si sedli.

Po pravé ruce měl Matěje, po levé Nataniela.

„Nejsou tu žádný děti,“ řekl k Matějovi. „Nesměj koukat na tyhle zábavy?“

„Jinde jo, ale paní děti nesnáší. Nikde v okolí nesmí být žádné dítě. Když nějaká otrokyně porodí, okamžitě se musí prodat.“

Kousl se do rtů.

Pán vstal.

„Je to už šest měsíců, co byl poslední spor mezi vámi řešen takto veřejně. Přesto tyto zápasy získávají na oblibě. Zvláště capoeira, ten zvláštní bojový tanec, se začíná rozmáhat. Dokonce už proběhly hlasy, že by mohly být tyto tance otroků pěkným zpestřením gladiátorských klání. Možná by se dalo domluvit s jiným dvorem a zpestřit tak nudné plesy, kde se jenom tlachá.

Ale capoeira není dneska hřebem večera. Tou je spor dvou otroků. Jeden je v mém držení už mnoho let, druhý několik dní. Jeden je zkušený, druhý se teprve učí. Jeden prošel vítězně už mnoha souboji, druhý si své místo mezi otroky musí teprve vybojovat. Popřejme jim hodně štěstí.“

Ozval se potlesk. Jeho protivník vstal a ukázal se ostatním. Ozval se řev a ryk. Vstal taky a zvedl ruku. Ozval se pískot a smích.

„Moc šancí mi nedávají.“ Vzdychl, když si sedl.

První byla na programu capoeira. Dva mladí otroci předváděli tanec plný náznaků, kopů, úderů, úhybů a úskoků. Zaujalo ho to. Prošel dobrým vojenským výcvikem, ale tohle bylo něco jiného. Elegantnější, ale nebezpečnější. Bojovali chvíli, a když skončili, ozval se potlesk. Pak další. Ti byli ještě lepší. Byl tím tancem úplně fascinován. Tentokrát byl závěrečný potlesk mnohem větší. Nakonec proti sobě nastoupili dva zjizvení otroci. Před jedním ho už Matěj varoval.

Byli bosí a v prstech u nohou svírali barevná dřívka. Podobná, ale jinak barevná, měli v rukou.

„Co to je?“ zeptal se Matěje.

„Barva. Tady už se to dotahuje a ukáže, kde se dotkl. Kdyby bojovali doopravdy, měli by tam skleněné střepy.“

„To je nebezpečný.“

„Proto se to dělá jenom v opravdu velkých sporech a mnohdy to pán zakáže. U toho se už umírá.“

„Vypadá to fakt nebezpečně.“

„To není tak nebezpečný, horší je, kdyby si ten spor chtěl s tebou vyříkat o samotě a bez skla. Může tě tím kopnutím zabít, kdykoliv bude chtít.“

Souboj začal. Jestli předtím sledoval zaujatě, tak teď pozoroval zděšeně. Ruce a nohy se míhaly v šíleném tempu. Těla se prohýbala s hadí lehkostí. Chvilku jenom prach zavířil a vzápětí měl jeden z otroků někde znamínko. Diváci tleskali do rytmu a upadali do transu.

Byl rád, že spor neřeší s jedním z těch dvou. Ale předpokládal, že ten čas přijde.

Boj skončil. Po počítání se zjistilo, že zásahů mají oba stejně. Matěj mu prozradil, že je to většinou schválně.

Přišla jeho chvíle.

Do placu nakráčel jeden z otroků a vyvolal je.

Vstoupil a podíval se na svého protivníka. Byl skoro o půl hlavy větší a samá šlacha.

Otrok, co je vyvolal, je poučil o pravidlech boje. Bojovalo se tyčemi. Pokud by se nerozhodlo, nebo boj trval moc dlouho, pak případně i rukama a nohama. Do ležícího se nesmělo mlátit ani kopat. Byly zakázány jen údery do očí. Konec boje nastává v okamžiku, kdy protivník dlouho leží a nehýbe se. Přestávku mohl přikázat pán, stejně tak ukončit boj, pokud se mu zdá, že by se mu mohl otrok nenávratně poškodit.

Vzal si svoji hůl a připravil se. Druhý zatím stál a čekal. Pochopil, že začátek stanoví vyslanec.

Ten vstal a zvedl ruku. Když se vše utišilo, pronesl: „Je nepsaným zvykem splnit vítězovi jedno přání. Samozřejmě v mezích rozumu. Tak, co si kdo budete přát, pokud vyhrajete?“

„Pokud vyhraju, přeju si...“ Narovnal se jeho soupeř. „Džbán dobrého vína a noc s otrokyní, kterou si sám vyberu.“

„Máš to mít.“ Pokynul hlavou vyslanec. „A ty?“ obrátil se na něj.

„Pokud vyhraju, přeju si,“ podíval se na Tu z kuchyně, „třípatrovej dort plnej sladkostí, medu a másla.“

Do očí jí vyhrkly slzy a sklonila hlavu.

„Jestli je to tvoje přání, máš ho mít,“ řekl překvapeně vyslanec a zvedl ruku.

„Momentík,“ ozvala se jeho paní. „Chci si s nimi připít.“

Zarazil se a otočil. Paní si stoupla před něho. Za ní Ta s kuchyně, v rukou držela tác a na něm tři číše s vínem.

V davu zašumělo. Vzala jeden pohár a podala ho jeho soupeřovi. Pak jiný podala jemu. Třetí si nechala sama.

„Na čestný boj.“ Zvedla číši a připila si. Jeho protivník ji vypil do dna.

Stál tam s číší v ruce. Podívala se na něj s úšklebkem.

„Tak co?“ zeptala se.

„Promiňte, paní, ale z krajů, odkud pocházím, je zvyk, že bojovník musí před bojem prokázat úctu bohům úlitbou. Děkuji vám, že jste mi umožnila tento zvyk dodržet.“ Pomalu vylil víno na zem a díval se jí do očí.

Okolí zabouřilo a dozorci vytáhli karabáče.

„To je v pořádku,“ zvedla paní ruku. „Pokud je u vás takový zvyk, neberu to jako urážku, ale jako že jsem si vlastně připila s tvými bohy.“

Usmála se a odešla.

Vydechl si.

Pán zvedl znovu ruku. Jeho protivník odešel ke své lavici. Pochopil a stoupl si před tu svoji.

„Boj.“ Zvolal pán a spustil ruku.

Pevným krokem vstoupil do prostoru plácku. Jeho protivník na nic nečekal a zaútočil. Jedním bodnutím tyče se mu snažil dostat na žaludek.

Uhnul bokem. Překvapila ho rychlost, jakou byl útok veden.

Znovu úder, znovu úhyb. Švih po nohou. Skok a zakolísání. Úder vedený shora. Zvedl ruce se svou tyčí a kryl se. Úder byl tak silný, že se obě tyče zlomily.

„Stop.“ Zvolal pán. „Nové klacky.“

Šel ke své lavici poněkud otřesen. Instinkty fungovaly, ale protivník byl mnohem rychlejší, než čekal.

„To bylo dobrý!“ zašeptal Matěj, když mu podával tyč.

„To je špatný,“ odpověděl mu.

Matěj se vytřeštěně podíval za něj. Instinktivně zvedl ruce s tyčí a částečně zabránil úderu na svou hlavu. Tyče se znovu zlomily, ale rána byla vedena takovou silou, že ho zlomený kus hole udeřil do obličeje.

Oči se mu zalily slzami. Šel do podřepu a udělal podmet. Zbytkem zlomené tyče udeřil do míst, kde slyšel pád těla, ale už tam nikdo nebyl.

Rychle si vytřel z očí slzy.

„Nové tyče!“ uslyšel.

Rychle vzal tyč, kterou mu podal Matěj, a otočil se. Protivník na něj útočil rukama. Odkopl ho od sebe a udeřil koncem tyče do spánku. Dlouhán se zapotácel a začal ustupovat.

„Nemá tyč, počkej, až bude mít tyč!“ hlas pána.

Uslyšel zasyčení. Otroci měli asi větší cit pro spravedlnost než pán.

Ustoupil dozadu a čekal, až si doběhne pro zbraň.

Popadl ji, roztočil a útočil v rychlém sledu. Údery byly chaotické, ale přesto schytal pár ran. Sám jich nepříteli několik uštědřil, a přestože musely být hodně bolestivé, nebylo vůbec poznat nějakou reakci. Potom sám dostal zásah do nohou a bolestí podklesl v kolenou. Protivník ho srazil na zem a přimáčkl. Držel ho na lopatkách, klečel na něm a tyčí se mu snažil dostat na krk.

Přiložil svoji tyč na jeho, přehmátl si tak, že držel tyče obě i tu jeho a vší silou zmáčkl. Protivníkovy prsty zůstaly mezi tyčemi. Bolest z drcených prstů musela být příšerná, přesto na ni ani nezareagoval. Naopak vahou nalehl na tyče a přimáčkl ho k zemi.

Otočil hlavu na stranu a snažil se nadechnout. Viděl otroky, jak mávají rukama a křičí.

A viděl paní, jak se vítězně usmívá.

V tu chvíli mu to došlo. Ne jeho pohár s vínem. Ale pohár jeho soupeře obsahoval něco, co mu dalo sílu, rychlost a necitlivost k bolesti.

Vzepnul se do mostu, trhnul rukama dolů a nastavil čelo. Nepřítel se převážil a narazil obličejem na jeho hlavu. Křuply nosní kůstky.

Pustil hůl, otočil se na břicho a lehce se dostal zpod protivníka. Postavil se na nohy.

On už stál. Z nosu se mu valila krev, ale nevšímal si toho. Nohou odkopl jeho hůl za sebe a roztočil tu svoji.

Ustupoval před ním a snažil se utřídit myšlenky. Něco povzbuzujícího. Ale co?

Tolikrát to míchal, ale nemohl si vzpomenout z čeho. Co to bylo?

Zoufale se snažil. Jak to působí, jak to funguje? Nic. Prázdno v hlavě. Jediné, co mu prolétlo mozkem, byla poučka.

Brzy oheň, brzy popel.

„Brzy oheň, brzy popel. Brzy oheň, brzy popel,“ opakoval si v duchu.

Jasně, dávka působí silně, ale krátce. Musí získat čas.

Uskočil před holí. Znovu rána, tentokrát do boku. Zkroutil se bolestí, ale podařilo se mu hůl zachytit. Chvilku se o ni přetahovali. Snažil se ho kopnout, ale uhýbal. Několikrát mu ji málem vyrval, ale vždy ji udržel. Jednou se i překulil, ale hůl nepustil.

Přitom se mu dařilo si i odpočinout a popadnout dech. Nakonec se dostal tam, kde ho potřeboval mít. V zápalu boje o tyč se mu podařilo dotancovat do míst, kde ležela ta jeho. Odstrčil protivníka, rychle nahmátl zbraň a postavil se do bojového postoje.

„Zastavte boj!“ ozval se hlas pána.

Nechtěl se nechat překvapit, tak si stoupl tak, aby měl oba na očích.

„Už to začíná být dlouhé,“ pokračoval pán. „Odložte klacky a pokračujte bez nich.“

To nebylo dobré. Pokud droga ještě působila, byl nebezpečnější bez tyče, než s ní. Taky to tak bylo. Jak odložili tyče, zasypal ho údery a kopy. Kryl si hlavu, ale přesto mu jedna rána zasáhla oko. Během chvilky oteklo a skoro na něj neviděl. Z nosu už mu také tekla krev.

Pomalu ustupoval, stále dokola, aby se nedostal do rohu.

Najednou začal mít pocit, že rány už nejsou vedeny takovou silou a rychlostí. Opatrně se odkryl a podíval se zdravým okem. Protivník tam stál a jakoby spíš už bezmyšlenkovitě mával rukama.

Rychle přiskočil a udeřil vysokého muže do nosu. Ozval se výkřik bolesti a vzteku a z nosu, který skoro přestal krvácet, se opět vyvalil proud krve.

Znovu byl zasypán ranami, ale všechny byly takové bez života. Opatrně se odkryl a pozoroval ho.

Protivník sípal, jak nemohl popadnout dech, a oči měl zakalené. Hned mu mezi ně poslal několik úderů.

Vysoký se zapotácel a lapal po dechu. Rozhlédl se a uviděl džbánek s vínem na svém stole.

„Pít!“ zašeptal a rozběhl se k němu.

Předběhl ho a srazil džbán rukou na zem.

„Jestli chceš pít, tak vodu!“ zavolal. „Nechci, aby někdo tvrdil, že jsi prohrál, protože si měl vypito.“

Někdo mu podal džbánek s vodou. Lokavě pil, voda mu stékala po krku a břiše a mísila se s krví, potem a špínou. Pak ho odložil a rozhlédl se po okolí, jako by tu byl poprvé.

Začínalo mu to být nepříjemné. Rychle k němu přiskočil a vrazil mu pěst do žaludku.

Padl na zem, na čtyři a začal zvracet.

Šel před vyslance a čekal. Ten mlčel.

„Pane?“ zeptal se.

„Co?“

„Je konec.“

„Pravidla mluví jasně. Pokud je v bezvědomí a nebo leží na zemi. A on klečí.“

Vrátil se k protivníkovi a stoupl si před něj.

„Promiň, ale pán mě k tomu donutil.“ A vší silou ho udeřil do spánku.

Spadl na zem a ani se nepohnul.

Znovu se postavil před vyslance.

Ten se zvedl a tvář měl kamennou.

„Vyhráls´! Boj je u konce!“ zavolal.

Zvedla se bouře řevu. Otroci vběhli na plac a vysadili si ho na ramena. Koutkem oka zachytil pohled paní. Seděla jak zařezaná a z očí jí šlehaly blesky. Usmál se na ni a lehce povyplázl jazyk. Okamžitě se zvedla a beze slova odešla.

Oslavy večer nebraly konce. Všichni ho poplácávali a shodli se, že to byl nejlepší souboj, co kdy viděli. Usnul až k ránu.

Do práce šli všichni jako zmlácení.

Jeho soupeř se ještě neprobral z bezvědomí. To zvýšilo jeho popularitu, zvláště když se vědělo, že to udělat nechtěl.

Celý den byl jako na trní. Večer se při večeři snažil promluvit s Tou z kuchyně, ale nevšímala si ho. Po večeři došel za Nosáčem a ten mu bez problému vyplatil výhru. Nechal si vyplatit i podíl pro Nataniela a šel za ním do stájí. Tam nebyl, ale prý je v kuchyni. Tam normální otroci nesměli, ale vymluvil se na výhru, tak ho tam pustili.

Nat seděl v kuchyni na židličce a krmil se kaší.

Byla tam i Ta z kuchyně.

Nevšímal si jí a otočil se na Nata.

„Nevíš, kde je kuchař?“

„Ne, na co ho potřebuješ?“ srkal Nataniel svoji kaši.

„Na ten dort, co jsem ti slíbil za to, že jsi mi jako jediný půjčil peníze do hry. Abys mi odpustil, že jsem tě podvedl.“

Celý se rozzářil.

„Dort, ten jsem neměl několik let. To jsi mi opravdu udělal velikou radost.“

„Ani nevíš, jakou oběť jsem pro to musel podstoupit.“

„Každej jinej by si vybral noc s nějakou otrokyní.“

„To jsem chtěl taky,“ podíval se na Tu z kuchyně. „Ale víš, jak mě mají pán a paní rádi a bojím se, aby jí neublížili. Copak sis nevšiml, jak po mně šli při souboji?“

„Toho si musel všimnout každej. Ale jenom u pána. Paní si s tebou chtěla dokonce připít.“

„Jasně. Hele, ty jsi viděl toho mého protivníka někdy už bojovat?“

„Jo, dřív se to tu dělalo dvakrát do měsíce. A jinde je to taky častější. Ale pak to přestalo.“

„A když bojoval, jakej byl?“

„Nejlepší, skoro pokaždý vyhrál.“

„Takže bojoval vždycky takhle?“

„Ne, to ne. To byl nejlepší boj, jakej jsem viděl. Ty rány. Ještě nikdy se klacek nezlomil a vy jste zlomili čtyři. Kmitalo to tak, že se kolikrát nedalo postřehnout, kde je konec.

A ten závěr, jak tě jenom mlátil a ty jsi se tam motal v kruhu. Byl jsem přesvědčenej, že mám po penězích. Všichni už nad tebou lámali hůl a najednou bum, bum, bum, pár ran a on je na zemi.“

„A to ti nepřišlo divný?“

„Jako co?“

„Ta rychlost.“

„Jste prostě oba dobří.“

Mávnul rukou.

„Hele, necháme to na jindy. Teď mám jinou prosbu. Umíš číst a psát?“

„Na co?“

„Co na co?“

„Na co bych to potřeboval?“

„Aha. A je tu někdo, kdo umí číst a psát?“

„No pán a paní, písař samozřejmě, možná ještě někdo z panstva nahoře, ale z otroků o nikom nevím.“

„Škoda.“

„Jestli něco potřebuješ napsat, za někým skočím...“ Nat si naložil poslední lžíci kaše.

„Ne. Já se chci naučit číst a psát.“

„A na co je otrokovi čtení?“

„Věř mi, kdysi jsem to uměl a na něco to bylo.“

„To jsi ale nebyl otrok.“

„To jsem nebyl. A věřím, že zase nebudu.“

„Hele, ty chceš...“ Naznačil rukou.

„Tobě se líbí bejt otrokem?“

„Jsem jím už od patnácti let, kdy naši vesnici na jihu přepadli lovci lidí, a je mi tu dobře. Hele...“ Podíval se na Tu z kuchyně. „Víš, že kdyby tě slyšel někdo, kdo si chce udělat oko u paní nebo pána, tak máš dvacet na holý záda jen to hvízdne?“

„Mě se nemusíte bát.“ odsekla Ta z kuchyně. „Budu jen ráda, když zmizí.“

„A copak ti udělal tak hroznýho, že ho tak nenávidíš?“

„On?“ otočila se znovu k plotně. „Myslela jsem...“ hlas se jí zlomil.

Otočila se a objala Nika.

„Měla jsem takovej strach,“ vzlykala. „Jak tě tam mlátil. Hrozně jsem se bála. Tý krve. Vypadáš tak příšerně. To oko. Máš ho fialový, myslela jsem, že tě zabije. To bylo příšerný.“

Podíval se na Nata. Seděl s pusou otevřenou a kapala mu z ní kaše.

„Tak takhle je to. No že mi to hned nedošlo. No jasně.“ Dal si do pusy prázdnou lžíci. „Pro tebe to bylo. Tak to jo. Tak to se možná o ni popereš se Žabákem.“

„Kdo je to Žabák?“

„Ten zjizvenej, co tam byl před tebou. On je ze severu a má divný jméno a divnou pusu, tak mu začali říkat Žabák. Ten jí taky furt nadbíhá. Kdysi spolu chodili, jo, tak dva roky to jsou, nechala ho po tom dítěti.“

„Po jakým dítěti?“

„No měla s ním dítě, ale paní ho hned po porodu dala pryč.“

Odstrčil ji od sebe a podíval se jí do očí. Měla v nich slzy a vzdor.

„Ty máš dítě?“ zeptal se.

„Copak otrok může něco mít? Všechno patří pánovi. Když jsem porodila, ani mi ji neukázali. Jenom mi řekli, že to je holčička. Nikdy jsem ji neviděla.“

„A proto jsi se s ním rozešla?“

Mlčela a slzy jí tekly po tvářích. Palcem setřel jednu z nich.

Kdybych nezabil děti naší paní, napadlo ho, tak by se tohle všechno nejspíš nestalo. Mohla žít šťastně jako otrokyně, nic by jí nechybělo, protože nic jiného nepoznala. Mohla mít děti a být šťastná, protože páni většinou nedávali pryč děti otroků. Jsem za tohle všechno odpovědný.

Přimáčkl ji k sobě. Cítil mokrou tvář na svém krku.

„Přijdeš zítra na naše místo?“ zašeptal.

Jenom ho víc stiskla.

Když se vrátil, seděl Matěj na svém místě. Posadil se vedle něj.

„Myslel jsem, že se se mnou už nebudeš chtít kamarádit, když jsi tak slavnej.“

„Co to je slavnej?“ máchl rukou. „Za tejden si ani nevzpomenou. Ale přátelé zůstanou.“

„A já jsem pořád tvůj přítel, i když jsem ti nepůjčil peníze?“

„Přátelství není o penězích.“

Chvíli bylo ticho.

„Matěji.“

„Hmm.“

„Ty asi neumíš číst.“

„Umím chytat ryby.“

„A nevíš o někom? Myslím z nás.“

„Nosáč.“

Druhý den upekl kuchař dort. Nebyl velký, ale dobrý. Půlku snědl Nataniel okamžitě, o druhou se podělil. Nik dostal čtvrtku a rozdělil si ji s Matějem a s Tou z kuchyně. Další den byl pán a paní pryč, tak si ho Nataniel vzal na práci do stájí. Využil toho a zašel za švadlenou. Nechal si ušít zdvojenou zástěrku a místo provazu okolo pasu pásek z několikrát přeložené pevné látky. Do toho pásku nasoukal zbývající mince.

Několik otroků už ho požádalo o půjčku, ale vždy je odkázal na Nosatého.

Pak odešel do kovárny.

Žabák tam stál a do něčeho tloukl.

„Vždycky jsem si myslel, že kováři jsou velcí a svalnatí,“ promluvil na něj.

„U nás v rodině jsou všichni spíš hubení a šlachovití,“ odpověděl tak na půl huby.

Chvilku bylo ticho.

„Jak to že někteří otroci nemusí bejt přes noc v domě pro otroky?“

„Ti co jsou prověření nebo nejsou tak blbí.“

„Ty spíš v kovárně?“

Odložil kladivo a otočil se na něj.

„O co ti jde?“

Rozhlídnul se po kovárně.

„Kolik by stálo naučit mě tančit tak, jak to umíš ty?“

Sledoval jeho pohled.

„Normálně to stojí měďák za pět dní.“

„A já bych platil kolik?“

„Tebe to naučím zadarmo. Nechci mít proti sobě amatéra, až začneme spor.“

Podíval se mu do očí.

„Máš ji pořád rád.“ Bylo to konstatování.

Uhnul pohledem.

„Teď vypadni. Přijď večer.“ Vzal do ruky kus železa a strčil ho do výhně.

Stihl ještě vyhledat Nosatého.

„Ahoj. Hele, jak se vlastně jmenuješ?“

„Nosáč.“

„Nosáč? Proč?“

„Tak se podívej a třeba ti to dojde.“

Zasmál se. „Takže ti nevadí, když ti tak říkají?“

„Připravil jsi mě o dost peněz. Tak vyklop, co chceš, anebo zmizni.“

„Chci umět číst a psát. Zaplatím za to.“

„No dobrá. Ale musím tě upozornit, že tohle spadá do kouzelnictví. Musím sehnat nějaký vykuřovadla a poprosit bohy, aby mi povolili tohle tajemství předat. Dál musím...“

„Hele, nech toho. Uměl jsem číst a psát a vím, že k tomu toho zase tolik nepotřebuješ.“

„A co se stalo? Jestli teda můžu vědět. Že jsi tohoto daru pozbyl.“

Podíval se na svoje nehty.

„Vytloukli mi to z hlavy.“

Dny se začaly navíjet s pomalou pravidelností. Střídal učení a cvičení, občas se mu podařilo do toho vtlačit i nějakou schůzku s Tou z kuchyně. Žně skončily a přišel teplý podzim a po něm krátká zima. Otroci měli více času a i paní s pánem si ho už tolik nevšímali jako dřív.

Něco se ale začalo měnit. Začínali se objevovat lidé v hadrech s uzlíky, žebrající o almužnu. Okolí navštěvovalo víc a víc verbířů a krajem začínaly procházet malé jednotky vojáků. Rovněž ceny obilí a jiných věcí prudce stouply. A Žabák měl víc práce, koval meče a ostatní zbraně.

Začalo se šuškat o válce.

On si toho moc nevšímal. Práce, cvičení a učení mu zabíralo tolik času, že i za Tou z kuchyně nechodil tak často, jak by si přál a i jak by si přála ona.

Pomalu si zvykal na život otroka. Ale vše se najednou změnilo.

Seděl tehdy s jinými otroky ve stáji a hrál kostky. Najednou vstoupila dovnitř Ta z kuchyně a uslzená mu řekla:

„Prosila jsem tě jen o jedno. Aby sis dával pozor!“

Errata:

30.05.2021 17:50