Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Probudila ho zima. Začal se klepat.

„Žije?“ uslyšel otázku.

„To jo. Je v bezvědomí.“ Odpověděl někdo.

„Už tři dny.“

„A tři noci.“

Chvilku bylo ticho.

„Vaše sídlo dopadlo asi nejhůř, pane vyslanče.“

„Tornádo si vybralo můj dům, vaše knížecí milosti. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

„Už jednou jsem se ptal a zeptám se znovu. Kdo to je?“

„Víte, vaše knížecí milosti, že vám nemusím na tuhle otázku odpovídat.“

„Možná bych z vás odpověď dostal. Spousta lidí vidí ve zničení města trest bohů za to, že jsem se spojil s tvým pánem.“

„Vaše knížecí milosti, oba víme, že nemáte na vybranou. Jste malý národ, a kdyby Šáh chtěl, vyhubí vás okamžitě. Jenom jeho obrovská dobrota, nechť slunce stále svítí na jeho kroky, vám umožňuje žít ve stínu naší říše.“

„Je zvláštní, že přežili. A vaše paní neměla ani škrábnutí. Měl byste se mu odměnit. Kryl vaši paní vlastním tělem. To je u otroka velice dojemné.“

„Jako bych ve vašem hlase slyšel ironii, vaše knížecí milosti. Ale pravdu máte. Odměním se mu takovým způsobem, že na to určitě nezapomene.“

„Když už jsme u toho, to tornádo vytvořilo něco jako obrovský výron magie. Sjíždějí se sem kouzelníci z blízka i z daleka.“

„Spíš byste potřebovali zedníky. Vaše krásné město je dost poničené. Jak vám se podařilo přežít?“

„Když vám to řeknu, budete se smát a mít mě za zbabělce.“

„Nebudu. Bude to jen mezi námi.“

„Ne, opravdu. Není to nic čestného pro knížete.“

„Já vám, vaše knížecí milosti, řeknu, jak jsem se zachránil já, a pak mi řeknete svůj příběh.“

„Pokud uznám, že váš příběh je veselejší než můj, tak souhlasím.“

„Tak, vaše knížecí milosti, já byl zrovna na návštěvě u barona z Horní Dolní, už zase nevím, jak se jmenuje, což je problém, protože ceremoniáře ještě nenašli, ale pravda je, že toho barona taky ještě ne.

Tak když to začalo, moje paní zůstala doma a něco kutila, už takhle jsem z ní nervózní a najednou mi sluha říká, co se děje. Vyběhl jsem do patra a koukám z okna, je to u nás. Zrovna se to začínalo mlít, já jsem z toho dostal takový bolení břicha, že jsem úplně zapomněl na toalety v domě a jediný, čeho jsem si všiml, byla kadibudka na zahradě. Tak jsem do ní vlítl a to mi vlastně zachránilo život, protože ten barák spadl celý a ti, co byli uvnitř, tam skoro všichni zůstali. Ta kadibudka taky odlítla a jediný, co tam zůstalo, jsem byl já a pevně jsem se držel toho, co bylo přibitý. Poslední, co si pamatuju, byly udivený oči toho sedláka, co prolítl okolo, jak mě tam viděl sedět, kalhoty u kotníků, držel jsem se vší silou toho prkna, turban už jsem neměl a jenom ta šerpa s  odznaky, co musím nosit jako vyslanec, mi visela na krku. Tak takhle jsem přežil to neštěstí já.“

„Je pravda, že velké baráky spadly a pohřbily pod sebou mnoho lidí. Lépe dopadl póvl a chudina. Jejich chýše to odneslo, ale oni se jen přikrčili v těch děrách. Stejně tak otroků přežilo pozoruhodné množství.“

„To je pravda, dokonce i u mě přežila většina z nich. Ostatně, on je toho důkazem. Zato strážní a dozorci jsou mrtví všichni.“

„No, mrtví nemrtví. Už jste je pochytali?“

„Některé jo. Jak vyprchává magie, tak to ustane. Museli jsme je nechat svázat, děsili okolí. Ale nebylo to přece jenom u nás.“

„Ne, to je všude. Nejvíc problémů bylo samozřejmě na hřbitovech. Bylo dost těžké poznat, kdo už mrtvý byl a kdo tak jen vypadá. Někteří nejsou k poznání. A navíc se tu objevili úplně neznámí lidé, jiní zase zmizeli. Major Dankirk mi zmizel i s celou setninou jezdců a objevil se v sousedním státě, naštěstí se však vysvětlilo, že to není útok, ale přátelská návštěva.“

„Mně tam zase visí ve vzduchu jeden dozorce, nejde sundat, chtěli jsme ho odříznout, ale pak si říkáme, my ho odřízneme, on uteče. Počkáme, až ten zombismus zmizí, a buďto ho odřízneme, nebo to spadne samo. Ale jak se udělalo horko, tak se začal roztékat, je to hnus, udělali jsme pod ním díru, a až spadne, tak ho jenom zahrneme.“

„No to je opravdu nechutný.“

„Ale neřekl jste mi, vaše knížecí milosti, jak vy jste prožil tu katastrofu.“

„Já?“ kníže se zasmál. „Koukal jsem se z okna, co se to děje, najednou mi tatínek poklepal na rameno a řekl, že jestli budu takhle koukat, že z toho okna vypadnu.“

„No a.“

„No on tatínek zemřel už před devíti lety.“

„Promiňte, vaše knížecí milosti, neuvědomil jsem si to.“

„Otočím se a stáli tam všichni. Až do praotce zakladatele. Žádný zombii. Tak jak byli v době slávy. Polekal jsem se a schoval jsem se před nimi do sklepa. Zamkl jsem se tam, ale to pro ně nebyl problém. Začali mi vysvětlovat, co dělám špatně. Pak si vjeli sami do vlasů. Zjistil jsem spoustu zajímavých věcí. Tak jsem tam seděl a popíjel. Když jsem odešel, venku bylo po všem. Ještě tam jsou a hádají se. Ale už jsou takoví hodně průhledný.“

„Takže jste o to přišel.“

„Svým způsobem ano. Řvali na sebe tak, že jsem si myslel, že ty stěny se třesou od toho. Vylezu ven a zjistím, že jsem jako po rozvodu. Vlastním jen půlku hradu.“

Zasmáli se. „Ještě že to berete takhle s nadhledem, vaše knížecí milosti.“

„Co můžu dělat. Jiní přišli o celý majetek.“

„No u mě z toho podobně vybruslil jeden tlusťoch. Vylezl ze stájí a prý se mu najednou udělalo zle a omdlel. Když se probral, ležel u nějakého stromu. Rozhodl si dát něco k jídlu, když tak dlouho spal, kouká, kuchyně není, konírna není, zahrada není, dům není. Jenom prázdný prostranství a tihle dva v objetí.“

„Opravdu mi nechcete říct, kdo to je?“

„Věřím, že se to dřív nebo později sám dovíte, vaše knížecí milosti. Pojďte už radši pryč, začíná mi tu být zima. Ještě jednou děkuji, že jste mi umožnil využít vaše vězení.“

Uslyšel zavírání mříží a řinčení klíčů.

Sedl si a objal kolena. Pomalu se rozpomínal, co se stalo. Zvedl ruce a pokusil se o nějaké čarování. Nic. Akorát puchýře na zápěstí a zčernalé náramky. Když je zmáčkl, drolily se jako starý chleba. Praštil zápěstím o podlahu a náramky praskly. Odhodil je s odporem do kouta a prohlížel si spáleniny. Pak se chytil za obojek a zlomil ho. Opatrně si sáhl na spáleniny na krku.

Chvilku si hrál se svojí špinavou zástěrkou, pak vstal a došel ke mřížím.

„Haló!“ zavolal a opřel se o mříže.

Nic se nedělo.

„Haló!“ zavolal znovu a zbytkem obojku zaťukal na mříž.

Ozvaly se šouravé kroky. Po chvilce přišel starej dědek v hadrech.

„Co chceš?“ zabručel.

„Vy jste dozorce?“ zeptal se podezřívavě.

„Ne, já jsem místní žebrák. Všichni, co přežili, uklízejí trosky a snaží se najít někoho živého.“

„Mám hroznou žízeň. A hlad.“

„To všichni.“

„Zaplatím.“

„Jasně. Na svatýho Dyndy.“

Zvedl ruku a ukázal měďák, který vytáhl z opasku u zástěrky. Žebrák po něm hmátl. Schoval ho zpátky do dlaně.

„Jídlo a pití. A něco na spáleniny.“

Odšoural se zpátky. Za chvilku přišel se džbánkem a miskou.

„Jídlo je problém. Jenom starej chleba, novej nikdo neupekl. Bylo tam ještě nějaký maso ale je to nějaký živý, furt se to hejbe. Zato k pití máš víno. Studny jsou zasypaný, tak se bere, co je ve sklepech. Na ty spáleniny tu máš husí sádlo, zbytek si namaž na ten chleba.“

Jedl pomalu, automaticky. Smutek v srdci, prázdno v duši.

Když dojedl, sedl si do rohu vězení a přemýšlel.

Tak ona přežila. Dokonce bez škrábnutí. Poslední jeho vzpomínka byla, když pohlédl do jejích očí. Výbuch v hlavě.

Neodbytný pocit toho, že je pozorován. Zvedl oči.

Jako blesk vyrazil, prostrčil ruce mřížemi a chytil ji za krk.

Nebránila se. Jen smutně čekala.

Cítil její tep na svých prstech. Chtěl sevřít prsty, ale nedokázal to.

„To bys měla moc jednoduchý,“ zabručel rozpačitě a pustil ji.

Stála tam a v očích měla slzy.

„Co se to s námi stalo?“ zašeptala.

Díval se na ni. Pak pomalu promluvil.

„Myslel jsem, že znám bolest. Rozmlátili mi ruce, ubičovali mě skoro k smrti, vydloubli mi oči a zase mi je vsunuli zpátky. Ale až ty jsi mi ukázala, co je to opravdová bolest.“

Podívala se mu do očí.

„Měla jsem dobrého učitele.“

Otočila se stranou.

„Myslela jsem si, že mě potěší, když ti ublížím, jako ty jsi ublížil mně. Ale je to horší. Připadám si taková nečistá, prázdná. Je mi smutno. Zabila jsem dva lidi jen pro pomstu. A najednou mi připadá, jako bych ty dva chlapce úplně ztratila. Měla jsem je stále před očima a teď jsou pryč. Zbyla jen prázdnota.“

Se sklopenou hlavou odcházela. U dveří se zastavila.

„Stala jsem se tím, čím jsi ty. Vrahem. Odejdu do kláštera.“

Seděl tam a nevěděl, jak dlouho. Občas usnul neklidným spánkem.

Probudilo ho zarachocení klíče v zámku.

Dva ozbrojenci vtrhli dovnitř, zkroutili mu ruce za záda a pevně je svázali. Pak mu sundali otrocký kruh a nasadili mu mnohem větší. Přidělali k němu řetěz a provlíkli pouty.

Postavili ho na nohy a vyváděli ho beze slova ven. Prošli několika poschodími a dostali se na nádvoří. Byla tma, jen několik ohňů probleskovalo a měsíc zaléval krajinu svým svitem.

Zvedl hlavu. Knížecí hrad viděl jako otrok několikrát a jednou dokonce běžel s nosítky okolo. Teď jej byla opravdu tak polovina. Vysoké věže byly pobořené, střechy chyběly. Brána byla vyvrácená z veřejí a místo ní bylo břevno, sloužící jako závora.

Před branou stál nádherný kočár. Před ním čtyři koně, černý jako uhel.

Ozbrojenci ho hodili do kočáru a řetěz přivázali k oku, zapuštěnému do stropu kočáru.

Naproti seděl vyslanec.

Koně vyrazili a vyslanec zatáhl závěsy v okýnkách kočáru.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Drž hubu, otroku, a mluv jen, pokud jsi tázán.“

Chvilku přemýšlel.

„Na to vám kašlu. Podle toho jak spěcháte, se něco děje. Víme oba, že jsem se jako otrok nenarodil, ale jako tvůj pán. Možná si přestaneme hrát na slepou bábu a začneme se bavit normálně. Není tady nikdo, kdo by nás mohl slyšet, kromě toho na kozlíku a těch dvou zahalených vzadu. Tak mě zajímá, co se děje.“

„Vůbec nic ti do toho není. Jestli chceš, můžu nechat zastavit a napráskat ti padesát ran na záda.“

„Ale to bych ti to mohl potom u Šáha polepit.“

Vytřeštil na něj oči.

„Kdo ti to řekl?“

„Tohle se utajit nedá. Město v troskách. Kdejaký magický talisman teď vrčí a ukazuje na město. Takový výron magie. Kdo to mohl udělat. Že by samo? Tomu nevěřím. Tak Ahonic žije. Paní domu v objetí s otrokem, mluví o tom celý město, přímo v epicentru. Láska, vášeň, nenávist? Co rozpoutalo takovouhle sílu? Kdo je ten otrok? Sežeňte ho.

Kníže tuší, ale mlčí. Objevují se tu divní lidé a ptají se. Mají šikmý oči a tvrdí, že jsou kupci. Pak náhodou pomoc od Foxe. Přinesou jídlo, nářadí a pomáhají a ptají se.

A zpráva od Šáha. Pokud ho dostaneme my, odměna tě nemine. Kočár s jeho znaky. A koně obrovské ceny. A věřím, že za městem se připojí jezdci na černých koních v turbanech. Osobní stráž Šáha. Už jsme za městem? Mám se podívat?“

Zvedl se k oknu.

Vyslanec vyskočil a srazil ho zpátky.

„Ještě jsme ve městě. Nikdo vás nesmí vidět!“

„Jsem teď důležitá osoba. Co asi udělá Šáh, až mu řeknu, jak jste mě měl skoro rok v otroctví. Že zatímco jeho vojáci krváceli na světových bojištích, ten kdo by mohl zvrátit jazýčky vah na miskách osudu, nosil jeho sluhu na nosítkách. Co řekne jizvám na mých zádech?“

Skočil po něm a v ruce dýku.

„Zabiju tě. Zabiju tě a řeknu, že jsem tě nikdy neviděl.“

„Zabij. Bodni. Mně už na životě nezáleží. Tolikrát mi ta beznosá dáma dýchala do obličeje, že se jí už opravdu nebojím. A jestli si myslíš, že tě to zachrání, tak to budeš muset zabít mnohem více lidí než jen mě, aby se to neprovalilo. Začni knížetem a svojí ženou.“

Držel mu dýku pod krkem několik okamžiků. Pak ji zasunul zpátky.

„Proklínám den, kdy jsem tě vytáhl z arény,“ zašeptal.

Bylo ticho.

„Nebylo by lepší sundat mi ta pouta? Stejně nemám kam utéct a ani nechci.“

Sundal mu pouta.

„Možná by bylo lepší, kdybys utekl.“

„A kam?“

„Je dost možný, že tě Šáh nechá popravit.“

„Před chvilkou jsem měl dýku na krku.“

„Neumím zabít člověka.“

„Je mi to jedno. Jde po mě Loki s Foxem a Pandorou. Pak tisíce dalších, kterým jsem ublížil. Možná u Šáha budu nějaký čas v bezpečí, než mě vymění za něco cennějšího.“

„Máš magické schopnosti?“

„Já nevím. Myslel jsem si, že ne. Ale tvoje paní mě přesvědčila, že něco ve mně zůstalo.“

„Co se tam stalo?“

Vyprávěl mu to.

„Tak takhle to bylo.“ Vydechl, když skončil. „Moje paní se hodně změnila. Od útěku z tvého hradu před několika lety mi byla chotí jen podle práva. Když jsem vás viděl tam ležet v objetí, myslel jsem...“

„Chtěl jsem ji zabít, ne se s ní vyspat.“

„Celé město v troskách. Nevěděl jsem, že máš takovou moc.“

„Vůbec nevím, jak se to stalo. Byl jsem to já a nebyl. Jako by ta síla vycházela od někoho jiného. Bylo toho tolik, jako když někdo umírá žízní a najednou se octne uprostřed hluboké řeky.“

„Tolik lidí. Takový zmar. Kvůli pomstě.“

„Možná by bylo lepší, kdybych zemřel. Jsou okolo mě jenom mrtví.“

Pozorně ho sledoval.

„Hodně jsi se změnil, Ahonicu.“

„Vím. Ale je to jen tím, kde jsem. Možná ti připadá, že jsem byl necitelný, ale rozdíl mezi námi dvěma je jen v množství lidí, které ovládáš. Ty se svými otroky jednáš možná přívětivěji než jinde, ale jejich smrt bereš jako ztrátu krávy nebo koně.“

Rozhrnul závěsy v okýnkách kočáru. Byli už mimo město. K oknu přijel jezdec na černém koni, celý v černém, nahnul se do okýnka tak, aby viděl na oba, turban si přidržoval rukou.

Ve chvíli, kdy vzal udidlo do úst, Ahonic skočil k velvyslanci, vytrhl mu dýku a vrazil ji jezdci do krku.

Nastal zmatek. Vyslanec zaječel. Kočár začal brzdit. Ahonic se snažil vytrhnout řetěz z háku, který se tam namotal ještě víc. Venku někdo řval v cizí řeči. Kočár zastavil, řetěz se podařilo vymotat. Vyslanec se tiskl v koutě kočáru.

Venku se ozval třesk zbraní a smrtelný výkřik.

Ahonic vyskočil. Stáli na cestě, v dálce bylo vidět nějaké stavení, měsíc dál svítil na krajinu.

Pět jezdců se vzájemně prohlíželo, zahnuté šavle v rukou. Jeden ležel na zemi.

„Turbany dolů!“ zařval Ahonic. Ztuhli, ale nic se nedělo. Sáhl do kočáru a vytáhl vyslance.

„Řekni jim, ať okamžitě sundají turbany nebo jim je sundám sám i s hlavami.“

Čtyři poslechli. Pátý otočil koně a uháněl k městu.

Ostatní se začali obracet.

„Stát!“ poručil.

Sice mu nerozuměli, ale poslechli.

„Vrazi jsou dva. Jednoho jste zabili vy, jednoho já. Ten třetí dohlíží na akci. Když se nepovede, podá zprávu. Typická práce, Lokiho.“

„Ale jak jsi to mohl poznat?“ zeptal se vyslanec.

„Trčely mu vlasy z pod turbanu. Vy máte všichni hlavy vyholený.“

„Ale kdy?“

„Nejspíš dneska. Ta vaše móda být úplně zahalený. Asi během dne je někde otrávili a vzali si jejich věci. Pokud je už neměli dávno připravený.“

„Nechám kontrolovat všem hlavy.“

„Najdeš jen vši v turbanech. Podruhé stejnou chybu neudělají.“

„Vrátíš mi tu dýku?“ zeptal se opatrně.

„Ne. Dej mi to pouzdro a pořádný oblečení. Nebo mám takhle předstoupit před šáha?.

A sundej mi ten řetěz vzadu. Málem mi to zlomilo vaz. No nekoukej takhle, tobě je ta dýka jen pro okrasu, já ji potřebuju na přežití. Kdybych tě chtěl zabít, mohl jsem to udělat několikrát.“

Otočil se k němu zády. Bylo vidět, že váhá, pak zašramotil řetěz a z krku zmizela podstatná část tíhy.

„Ale slíbíš mi, že neutečeš ani se nepokusíš nějak...“

„Jsem tvůj král a nemusím ti nic slibovat!“

„Nejsi, ty jsi...“

„Jsem. A ty jsi můj nevolník a nevšiml jsem si, že bych ti povolil volný odchod ze svého království. Navíc jsi několikrát vztáhl ruku na svého krále. Víš, jak se to trestá?“

„Ale...“

„Víš, jak se to trestá!?“

„Vím.“

„Tak přestaneme kecat kraviny a pojedeme dál, za chvilku máme na krku další bandu hrdlořezů.“

Přistoupil k ležícímu a chvilku si ho prohlížel. Pak ukázal na dva jezdce.

„Řekni jim, ať mi pomůžou ho svlíknout. Vezmu si jeho věci a pojedu na koni. Jeho strčíme do vozu. Až začne smrdět, tak ho někde vyklopíme.“

Začal překládat. Oblékl si věci mrtvého a cítil se divně po roce mít na sobě něco víc než bederní pásku. Nechal si jenom pásek, ve kterém měl pár měďáků. K pasu si připnul meč a nikdo neprotestoval.

U mrtvých našli několik zlatých mincí. Jednu si nechal na památku, zbytek dal vojákům a požádal je, aby to předali pozůstalým po jejich zavražděných kamarádech. Tu jednu minci propijí na jejich vzpomínku.

Věděl, že teď za ním půjdou do pekla.

Vyrazili. Léta neseděl na koni a bylo to pro něj utrpení. Ale nechtěl dát najevo bolest.

Přesto když ráno dojeli k nějaké hospodě, spíš se z koně zhroutil, než slezl.

Stoupl si vedle vyslance a šeptal mu rozkazy, které on předával vojákům.

Nejprve hospodu obklíčili, což při tak málo lidech moc efekt nemělo. Vyvlekli hostinského a vyptávali se.

„Ano, bylo tu několik lidí, ale nic podezřelého.“

„Jezdec dopředu, jezdec dozadu a cokoliv divného hlásit. Jeden nahoru na střechu. Jíst budeme venku. Žádné víno, jen jídlo a voda. Po hodině střídání stráží. Po jídle odpočinek.“

Lehl si do trávy za hospodu. Usnul okamžitě, drže uzdu koně v ruce. Při čemkoliv podezřelém ho pasoucí kůň vzbudí.

Vzbudil se, když slunce pálilo hodně vysoko. Nezvyklé oblečení a navíc v černé barvě ho skoro dehydrovalo.

Osobně zkontroloval zásoby vody a jídla.

Pak přivolal hlídky a nechal donést kalíšek vína na osobu.

Připili si na duše vojáků, kteří padli v boji, zaplatili a odjeli. Nejel na koni, seděl vedle kočího a přemýšlel. Kdysi už zažil něco podobného. Ale tehdy toho hospodského nechal zabít, aby nemohl prozradit, kudy jeli. Připadalo mu to tehdy hodně veselý. Zbavil se svědka, a ještě ušetřil za útratu.

Vyslanec měl pravdu. Asi se změnil.

Ale co bylo lepší?

Errata:

30.05.2021 17:50