Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

K večeru překročili hranice. Knížectví opravdu nebylo velké.

Jak jeli, měnil se tvar země i lidských obydlí. Snažili se nezdržovat se, přesto trvalo ještě několik dní, než dorazili do hlavního města.

Pak začalo martyrium podávání si dveří. Nejprve ho odvedli do něčeho jako polovězení. Nikam nesměl, ale měl všechno, co chtěl. Dostal jako sluhu jednoho otroka a jednu otrokyni. Využil toho, nechal si donést knihy. Dostal toho překvapivě málo, bylo vidět, že mu nedůvěřují. To trvalo několik dní. Nerozčilovalo ho to, věděl, že je to normální. Čím větší mocnář, tím déle se u něj čekalo na audienci. Nebyly výjimkou případy, kdy se někdo audience nedočkal. Nebo se po několika měsících podmínky změnily, že už nebylo třeba.

Pak se dostal blíže hradu, to už ho pouštěli i do knihovny a mohl debatovat s učenci. Bylo to lepší, ale měl za sebou něco jako osobní stráž, která hlídala každý jeho krok. Šáhova knihovna byla obrovská, ale najít v ní něco trvalo řadu hodin. Trávil v ní hodně času.

Po několika dnech se opět stěhoval. Stráž zmizela, nahradil ji tajemník nebo co to bylo, který se neustále vyptával. Zároveň ho začali brát k výslechům. Nebyly to nějaké brutální nebo násilné výslechy. Spíš se snažili vyzvědět, co s ním je. Odpovídal jim podle pravdy. Pak se načas zase vrátil na své první místo, ovšem bez otroka a otrokyně, jen s jedním hlídačem. Z toho usoudil, že vyvodili, že pro ně nebude zajímavý.

Jeho království leželo daleko a nemohl počítat, že Šáh bude mít zájem ho nějak získat.

Měl relativní volnost pohybu. Nepouštěli ho z komplexu Šáhova paláce, takže se mezi obyčejné lidi nedostal, a nepouštěli ho do určitých míst v paláci, aby se nedostal k Šáhovi.

Po peripetiích, kterými prošel jako otrok, byl vděčný i za tohle.

Stále byl vlastně otrokem. Kruh okolo krku mu nesundali, ale měl jídla, kolik snědl, nějaké oblečení také dostal. Časem odešel i strážce.

Jako jinde si mohl otrok přivydělat. Vlastní majetek mít nesměl, ale nikdo to moc nekontroloval. Studoval lékařské recepty a vybudoval si docela slušnou klientelu nemocných. Některé i uzdravil.

Bedlivě také sledoval vývoj ve světě. Válka se dostala do patové situace, mnoho lidí umíralo pro kousek země. Pokud se mu podařilo získat zprávy, prohlížel výsledky bitev, hledal chyby vojevůdců. Fascinovalo ho množství lidských obětí na bojištích. Jeho království bylo malé, na lidi chudé, a proto každý voják, který padl, chyběl. Jeho vojáci byli dobře vyzbrojeni a důkladně vycvičeni. Zde odcházeli do boje bosí chudáci, co ani neuměli držet šavli. Díky tomu Šáh prohrál hodně bitev.

Dostal zprávy, že Šáh přišel o některé provincie, jiné se začaly bouřit. Na lid doléhala chudoba. Otroci dostávali méně jídla, byla jim nabídnuta svoboda, pokud vstoupí do armády. Využili toho hlavně chudí otroci na nejnižších postech. Začas začaly docházet i tyhle síly a otroci, kteří nebyli potřební k chodu domácností, začali být využíváni k polním pracím.

Chodil s ostatními na pole a doufal, že se na něho zapomnělo. Šáh možná. Ale někdo jiný na něj nezapomněl. A to ten, od koho by to ani moc neočekával.

Bylo to přibližně po roce, kdy se dostal k Šáhovi. Jeden den k němu vstoupil do komůrky ozbrojenec a ukázal rukou. Nevěděl, co se děje. Odvedli ho přímo do paláce. Tam dostal nádherný pokoj a opět otroka a otrokyni. Oblékli ho do krásných šatů, pouze otrocký obojek ukazoval, že nepatří ke dvořanstvu. Dostával hodně jídla a pití, ale u dveří stáli dva vojáci. To nebylo dobré znamení.

To trvalo několik dní. Jednou k polednímu ho vyrušil nějaký zvuk na nádvoří. Vyhlédl okénkem a překvapeně sledoval masu vojáků směřujících k paláci. Pochodovali pomalým krokem, jakoby v zamyšlenosti. Z pochmurných obličejů jim čišela nezúčastněnost. Byli vysocí, mnohem vyšší než běžný člověk. Co mohl odhadnout podle okolostojících, mohli mít tak okolo dvou a půl metru. Měli helmy bez jakéhokoliv odznaku, mastné vlasy jim padaly na ramena. Kroužkové košile až ke kolenům. Železem oplátovaní. Na rameni sekyra, meč nebo palcát. Na zádech kruhový štít. Pomalu stoupali vzhůru.

Na nádvoří se zastavili, seřadili do bezvadných útvarů.

Od nich se oddělilo několik postav. Stále je pozoroval a nemohl od nich odtrhnout oči. Věděl, kdo to je. Byly to severské legie temného Pána. Hodně o nich slyšel, ale nikdy je neviděl na vlastní oči. Jeden každý vydal za desítky běžných bojovníků. A tady jich bylo několik set.

Věděl, že temný Pán je vyšlechtil a vycvičil jenom pro boj. Poslouchali pouze příkazy jím určených velitelů. Nikdy neustupovali. Znali jen pár povelů a s nimi si vystačili. Ideální vojáci.

Tak tohle byla posila, která mohla změnit poměr sil na válečném kolbišti. Zajímalo ho, kolik musel Šáh zaplatit za tuhle vynikající armádu.

Ozvalo se zarachocení zbraní vojáků vzdávající čest a Šáh vstoupil do jeho pokoje.

Vlastně nevstoupil. Nejprve vstoupilo několik vojáků. Pak několik dvořanů. Pak několik úředníků, nějací šlechtici. Ti všichni se rozestoupili a utvořili uličku. Pak vešel Šáh.

Vypadal jako běžný dvořan. Pouze nadřazenost a pohrdavý pohled ho odlišoval od ostatních. Za ním dva muži. Jeden obyčejný voják severské legie a vedle něj hubený chlap vyššího vzrůstu s dlouhými bílými jemnými vlasy splývajícími až k pasu. Hubený, až vychrtlý obličej s vysedlými lícními kostmi. Úzké rty a ledové oči, bez výrazu.

Nikdo ho nesrazil na zem, tak se rozhodl stát a díval se jim do očí.

Chvilku se pozorovali. Pak promluvil Šáh.

„Tak to by měl být on, vyslanče. Ale nechal jsem ho dlouho sledovat a jsem si jistý, že žádnými nadpřirozenými silami nevládne.“

Vyslanec si ho prohlížel ledovým pohledem.

„Je to on. A jestli vládne nadpřirozenými schopnostmi, to už nechte na nás. Pokud jsme ochotni poskytnout vám dvě ze svých legií, určitě najdeme způsob, jak z něj dostat cokoliv.“ Zasmál se, až zamrazilo.

Šáh jen zvedl ruku a opovržlivě vystrčil spodní ret.

„Je váš.“ Pronesl. „Můžete si ho odvést, kdykoliv chcete.“

Vyslanec jemně pokývl hlavou.

„Odjedeme hned ráno po hostině. Požádám vás jenom ještě o řetěz k tomu kruhu na jeho krku. Chci ho mít stále v ruce.“

Šáh kývnul na jednoho z vojáků a pak odešel i s celou suitou. Vyslanec zůstal a čekal.

„Rozuměl jsi nám?“ zeptal se ho.

„Za ten rok, co jsem tady, jsem se naučil hodně z místního jazyka,“ odpověděl zamračeně.

„Víš asi, kdo jsem. Rovnou tě upozorním: nezkoušej žádný trik ani se mě nepokoušej oklamat. Dokážu ti způsobit bolest, o jaké nemáš ani ponětí.“

Přistoupil k vyslanci a podíval se mu do očí.

„Tak dělej, ty náfuko,“ řekl pomalu.

Vyslanec poodstoupil a zatleskal. Vstoupil jeden z vojáků severské legie. Stoupl si mu za záda.

„Tak uvidíme, jak ti dlouho vydrží to hrdinství.“

Uvolnil si tělo a připravil svůj mozek na bolest.

„Zlom mu ruku!“ vyštěkl vyslanec.

Nic.

Vyslanec zvedl oči v sloup a zopakoval to v sykavě chrochtavé řeči.

Voják vyrazil jak blesk, ozvalo se křupnutí a ruka se ohnula v nepřirozeném úhlu.

Ani se nepohnul. Naučil se bolest vnímat, jako by k němu nepatřila. Velvyslanec zvedl obočí v údivu.

„Tak a teď já.“

Vyrazil zdravou rukou proti vyslancově nosu. Prsty měl lehce sevřené a dlaní zespoda nabral nos, využívaje svoji menší výšku. Ozvalo se křupnutí, vyslancova hlava se zaklonila dozadu a vyvalila se krev.

Vyslanec zaúpěl a chytil se za nos.

Využil chvilky, kdy vyslancovy oči byly zality slzami, a dalším úderem na žaludek ho složil.

Pak ho něco zvedlo do vzduchu, zmačkalo ho a rozbilo o zeď.

Probouzel se pomalu, s bolestí.

„Takový skandál!“ uslyšel rozčílený šepot. „Rvačka v paláci. Kdekdo jiný by byl bez hlavy.“

„No, stalo se.“ Uslyšel huhňat vyslance. „Teď potřebujeme vyrazit. Co nejdřív.“

„To určitě nepůjde. Má zlomenou ruku, klíční kost a žebro. Výrony v koleni a kotníku. Strašný zhmožděniny. Divím se, že hlava vydržela. Rozhodně neujde ani krok.“

„Tak ho poneseme.“

„Uvědomte si, kudy chcete jít. Něco jiného je projít s armádou a něco jiného s jedním neschopným a několika strážci, byť jsou to takovýhle obři. Jsou národy, kterým váš pán nic neříká. Zato vaše oblečení a váš měšec je bude určitě zajímat.“

„O to se nestarejte. Půjdeme přes východní knížectví. Tam je ještě civilizace. Ty barbarské kmeny nějak uplatím.“

„Zuří tam válka.“

„Řekněte mi něco, co bych nevěděl!“

„Jak chcete. Ruku jsem srovnal, žebro a rameno se snad srovná samo. Tady jsou ty léky. Po tomhle bude hodně spát.“

„Rozumím. Tady jsou peníze a jděte.“

„Není za co,“ ozvaly se šouravé kroky.

Chvilku bylo ticho.

„Vím, že jsi vzhůru!“ ozval se vyslanec.

Otevřel oči. Stále byl ve svém pokoji. Vyslanec seděl proti němu a na nose měl obvaz, skrz který lehce prosakovala krev.

„Nejsi teď všem pro smích?“ zeptal se ho.

„Sklapni. To si s tebou ještě vyřídím!“

„Není ti dobře rozumět. Jako bys nějak huhňal.“

„Podívej se sám do zrcadla. Za tohle ti tu cestu znepříjemním, jak jen to půjde.“

„Tak já ti to zase polepím u temného Pána.“

„U temného Pána?“ zasmál se vyslanec skřípavým hlasem. „Vůbec nemáš o ničem ponětí. Jsi hlupák jako všichni tady okolo.“ Mávl rukou. „Uděláme z tebe slintajícího tvora bez vlastní vůle. Pokud jen trochu umíš čarovat.“

„Nic neumím. Pořád se pokouším a kde nic tu nic.“

„To už není tvoje věc. Něco v tobě je, když jsi zničil celý město.“

„To nebylo ze mě. Nepatřím mezi zřídla. Já uměl jen energii přijímat a přetvořit. Neumím ji vyrábět a rozhodně ne v takovým množství.“

„Opravdu mě tvůj problém nezajímá. Mám tě dopravit v jakýmkoliv stavu do naší pevnosti a tam už je mi jedno, jak dopadneš.“

„V tom je mezi námi trochu rozdíl. Mně se do vaší pevnosti nechce.“

„Jak již bylo řečeno dříve, to není tvoje věc,“ zasmál se vyslanec.

Vyrazili hned zrána. Naložili ho do kočáru, vlastně to nebyl kočár, spíš vůz s plachtou. Vyslanec seděl na koni, jako zbraň měl luk a tenký kordík. Pak dva otroci, z nichž jeden řídil povoz, a válečníci. Ti neseděli na voze, ale lehce klusali podél vozu. Před nimi jel vozík s několika sluhy, za nimi ještě dva další, a kočár. Vozy byly plné darů a různých nezbytností na cesty.

Nikdo se s ním neloučil, nikdo nevěděl, že odchází. Když projeli branou, zachytil udivený a smutný pohled vysokého muže v turbanu a uniformě desátníka domobrany. Za ruku ten muž držel asi dvanáctiletou dívku.

Z té holky bude jednou nádherná ženská, prolétlo mu hlavou. Chtěl jim pokynout na pozdrav, ale ruce ho neposlouchaly.

Ležel na voze a nic mu nechybělo, kromě pohybu. Jeli pomalu, zastavovali se v každém větším městě. Pak bylo vidět, že se válka přibližuje. Několikrát projeli vypálenou vesnicí. Západní liga zatlačovala Šáhova vojska a metodou spálené země se snažila vyhrát válku. Bylo vidět, že Šáh je v úzkých, když si vybrečel takovou pomoc. Dvakrát se objevili jezdci na koních v turbanech a po krátké debatě s vyslancem a prokázání se povolením od Šáha je nechali být.

První větší problém se objevil šestý den cesty. K vyslanci přijel rytíř v plné zbroji. Vyslanec s ním diskutoval, a když rytíř odjížděl, neustále pokukoval po voze, kde byl Ahonic. Tomu předtím vojáci vlili do úst nějakou látku, při které byl otupělý a nevnímal okolí.

Vyslanec chvilku rytíře pozoroval a pak sundal ze zad luk a přesnou ranou ho sestřelil z koně.

Vyrazili dál. Pro Ahonica byl vyslanec arogantní idiot. Zanechal zbytečné stopy, které se mu vymstí.

Strčil si prsty do krku a začal se dávit. Když vyslanec přijel blíž, začal se nekontrolovatelně třást a předstíral záchvat.

Zpomalili a lili do něho nějaké pití.

Vyslanec začal být nervózní. Kvečeru je dojeli další tři rytíři. Jeden se přiblížil a dohadoval se s vyslancem. Druzí dva se drželi mimo dostřel. Ahonicovi neušlo, jak rytíř sledoval šípy na vyslancových zádech. Našli koně, našli jezdce se šípem trčícím ze zad jejich přítele a ty šípy měl na zádech člověk, nebo spíš tvor, který veze někoho, komu koukají jen nohy. Je to vyslanec temného Pána severu, se kterým válku nevedou, ale proslýchá se, že Šáh nasadil do boje jednotky, které jsou nachlup podobné těm, které se drží poblíž vyslance a vozu.

Vyslanec a rytíř na sebe začali křičet. Pak vyslanec něco zavolal v cizí řeči a jeden z vojáků severské legie vytáhl meč a jednou ranou rozsekl rytíři hlavu.

Druzí dva se dali na útěk. Dva vojáci severské legie se za nimi rozběhli lehkým během. Tihle vojáci byli cvičeni, aby podle stop uštvali zvíře nebo jezdce. Ale ve válce nejsou osamělí jezdci. Jsou jen hlídky, které se spojují s vojskem. Kdyby vyslanec nebyl hlupák, muselo mu dojít, že ti jezdci tu jsou, aby našli vojsko nepřítele a podali o něm zprávu. Vyslance omlouvalo pouze to, že nebyl voják. Ahonic ano.

Vyslanec vydal příkaz, aby přidali. Snažili se jet v noci, ale vozy na nepřehledné cestě zapadaly do bahna. Museli se utábořit. Chtěl se dobelhat na záchod, ale musel u ohně.

V noci přilétlo několik šípů. Zasáhly koně.

Ráno se nad obzorem objevilo několik jezdců. Mávali zbraněmi a posměšně volali. Vyslanec tentokrát další muže neobětoval.

Zdraví koně zůstali pouze tři. Dva zapřáhli za lehký vozík, na který přenesli Ahonica. Zbytek nechal vyslanec zapálit.

Vyrazili o hodně rychleji. Když projížděli vypálenou vesnicí, poručil vyslanec zastavit u polorozbořeného stavení. Svázali Ahonica, zavázali mu pusu a nechali ho tam. Vyslanec nechal dva otroky zabít, převlékl jednoho do svých šatů, druhého do Ahonicových a hodil je na vůz. Pak nechal vyrazit kolonu původním směrem a zůstal s Ahonicem ve stavení.

Asi po půl hodině projelo kolem asi tak padesát jezdců.

Zůstali dlouho do noci. Teprve pak sundal vyslanec Ahonicovi pásku z úst.

„Jestli cekneš, budeš ji mít až do konce cesty.“ Pohrozil mu.

Spal neklidným spánkem. Ráno pojedli z hojných zásob a zase čekali. Večer vyrazili.

Ušli jenom pár set metrů. Vyslanec nebyl zvyklý chodit a neorientoval se. Ahonic ano, ale schválně kulhal a zdržoval. Výrony už měl skoro zahojené a i ruka se lepšila. Žebro a rameno ani nevěděl, že měl zlomené.

Vyslanec se choulil v pokrývkách a řetěz od Ahonicova obojku měl připevněný k zápěstí. Ahonic byl rozhodnut, že až se mu ruka zhojí, tak ho tím řetězem uškrtí. Ale zatím si jednou rukou netroufal a vyslanec byl opatrný.

Ráno něco pojedli a vyrazili. Šli mimo cestu, a tak si včas všimli jezdců, kteří projeli okolo a stihli se schovat. Byla jich polovina a mnozí byli zranění.

Šli dál. Druhý den dorazili na bojiště. Všude byly jen trupy bez hlav. Otrok, který měl na sobě vyslancův oblek, byl nahý, bez hlavy a nabodnutý na kůl. O kus dál byla mohyla a v ní zabodnuto dvacet jedna kopí.

Vojáků severské legie bylo osm. Dva poslal vyslanec pronásledovat jezdce a ti se nikdy nevrátili. Zbylo šest. Měli proti sobě skoro desetinásobnou přesilu zkušených bojovníků, a přesto jich stihli pobít téměř polovinu.

Sluhové a otroci nejspíš do boje nezasáhli.

Prošli okolo. On by se zastavil, hledal stopy a snažil se zrekonstruovat boj. Vyslance to nezajímalo. Trhl řetězem a šli.

Šli ještě dva dny, než narazili na nevypálenou vesnici. Už jim docházely zásoby. Ve vesnici jim nic prodat nechtěli, nakonec za přemrštěnou cenu trochu jídla dostali.

Šli stále na severovýchod. Vesnice zde byly sice zničené, ale čilí obyvatelé je už dávali znovu dohromady. Tady útočila Spojená knížectví, což byl svazek východních knížat. Ti se kdysi spojili proti útokům barbarů. Spojenectví se sice časem rozpadlo, ale stále se tomuto území říkalo postaru. Některá knížata byla ve spolku se západní ligou. Západní liga bylo zase spojení obchodních společností na západě, jimž vládl bohatý trust. Ti cvičili ve svých službách bojovníky a najímali žoldnéře.

Spojená knížectví zaútočila z platu západní ligy na Šáha, ale jejich absence zase využili barbaři a zaútočili na jejich hranice. To donutilo Spojená knížectví přestat plenit severní část Šáhovy říše, obrátit se na druhou stranu a urychleně zajistit obranu vlastních hranic. To se událo asi před rokem. Nyní lidé znovu osívali pole a stavěli vesnice.

Pak překročili hranici. Zde se válka lidí zatím skoro nedotkla. Jídlo bylo drahé, ale bylo ho dost. Vyslanec najal nějaké sluhy a žoldáky. Moc důvěryhodně sice nevypadali, ale lepší zboží už bylo dávno někde na bojišti. Koupil i vozík a osla a vezl se. On sice musel pěšky, ale nevadilo mu to.

Projížděli východními knížectvími a pomalu se blížili k hranicím s barbary. Zde už byly zase vidět stopy války, a to čerstvé. Nakonec dorazili na jedno z krajních knížectví. Dál už nemohli. Právě probíhala bitva.

Uchýlili se za nejbližší hradby a pozorovali boj. Zde mu vyslanec sundal řetěz, neměl kam utéct. Zdejší řeči kupodivu velice dobře rozuměl, a tak se zamíchal mezi otroky. Od nich se dozvěděl hodně.

Celý kraj byl v jednom ohni. Několik pevností už padlo. Jejich obyvatele buď pobili barbaři, nebo je prodali do otroctví temnému Pánovi severu. Nikdo z otroků se nikdy nevrátil.

Druhý den se objevil kníže se svými vojáky. Byli utahaní a poranění, ale prý vyhráli.

Vyslanec chtěl vyrazit, ale kníže ho nepustil. Barbaři prodali mnoho zajatců temnému Pánovi severu a kníže doufal, že by mohl některé vyměnit zpátky za vyslance.

Za několik dní kníže vyrazil opět proti barbarům. Vyslanec se chtěl nenápadně vytratit, ale protože mu utekli sluhové i vojáci, které najal, tak se rozhodl neriskovat.

Za pár dní dorazily znepokojující zprávy. Kníže prý padl do léčky a musí ustupovat před přesilou.

Stoupl si na hradby a pozoroval ustupující vojsko. Ruku už měl zhojenou a byl celkově v dobré kondici. Rozhodl se skončit s údělem otroka.

Errata:

30.05.2021 17:50