Stál na hradbách a pozoroval knížecí vojsko. Ustupovalo spořádaně a rozumně. Věděl, že kníže nejspíš obětoval zadní voj, přesto v něm byl. Mladý a horkokrevný. On sám by raději řídil boj z hradeb. Nebylo to tak namáhavé a nebezpečné, bylo to přehledné a vojsko by se dalo lépe organizovat.

Mladý kníže zdědil dobré vojsko po svém otci. Ten padl v boji několik měsíců před tím, než barbaři sami zaútočili na toto pohraniční město.

Ze zamyšlení ho vytrhl šum okolo něj.

Barbaři zaútočili se zálohami z boku. Přesně jak to předpovídal. Ale copak kdy někdo poslouchal ubohého otroka? Bitva se pomalu měnila v řež. Unaveně si sedl. Tohle vidět už nepotřeboval. Kníže padne a velitel města se dohodne s nepřítelem. Dostane volný odchod i s posádkou a pak nastane plenění. Všechno, co půjde zničit, zničí nebo prodají. Nejspíš i jeho.

Očima vyhledal vyslance. Stál kousek stranou a nadšeně sledoval boj. Pro něho se to vyvíjelo dobře. S barbary se dohodne a zjedná si průchod ke svému pánovi. Kdežto pro něj je nachystáno otroctví, ze kterého nevyjde živý.

Pomalu se zvedl a přibližoval se k vyslanci. Když se mu ho podaří přehodit přes hradby, má nějakou šanci.

Někdo mu položil ruku na rameno.

Starší chlap v uniformě domobrany. Několikrát už ho zahlédl.

„Za vraždu pána, ať je jakýkoliv, tě čeká dost nechutná smrt.“ Ukázal bradou na několik čerstvě naražených na kůl.

„A co mě čeká, až mě odvede k temnému Pánovi severu?“

„Rozdíl je v tom, že zatím máš naději. Když to uděláš, máš jistou smrt. Cesta přes barbarské kmeny trvá mnoho dní. Za tu dobu se může přihodit takových věcí.“

Otevřela se brána. Dovnitř se nahrnuli ustupující vojáci. Někteří nesli zraněné. Barbaři se snažili prodrat za nimi, ale podařilo se bránu zavřít. Z vojska zůstala i tak polovina a z té poloviny byla většina raněných.

Barbaři ustoupili na dostřel a posměšně pokřikovali.

Jediná dobrá zpráva byla, že se kníže zachránil mezi ustupujícími. Hluboká rána ve stehně mu znemožňovala chůzi, museli ho nést. Pronesli ho okolo něho. Vypadalo to na kopí, ta nebývala otrávená.

Okolo městských bran se rozhořely ohně. Nastalo obléhání.

Vyslanec měl zaplacený nocleh v jednom z měšťanských domů, odebral se tam a jeho si nevšímal.

Občas prolétl kolem zapálený šíp a něco zasáhl. Pomáhal s ostatními hasit. Pak šípy pomalu přestávaly létat, barbaři se ukládali ke spánku. Rozhodoval se mezi pohodlím měšťanského domu nebo otrokářskou boudou, ale pak se rozhodl pro pohodlí. Kdoví, kdy se ještě dobře vyspí.

Vstoupil do domu. Majitel hned vyděšeně vyběhl, ale když poznal, že jde o otroka jeho nájemníka, jenom nerudně zabručel.

Poprosil o něco k jídlu. Řekli mu, že nic nedostane. Tak si to vzal sám. Majitel na něj zavolal hlídku. Ta ho chtěla zavřít, ale když jim řekl, že celou dobu pomáhal hasit požáry a nedostal nic k jídlu, dostal vynadáno majitel. Hlídka mu řekla, že kníže otevřel sýpky pro potřebné, a jestli má hlad, tak ať si dojde a popsali mu cestu. Majitel se nakonec omluvil a do rána spolu popíjeli.

Probudil se k polednímu s bolestí hlavy. Začal útok. Barbaři se na třech místech snažili přelézt hradby. Jako štíty používali vesničany, které posbírali z okolních vesnic. Ti nesli žebříky a šli první dopředu, zatímco se za jejich těly kryli barbaři. Vládl zmatek a chaos. Kníže ležel v horečce z ran a obranu vlastně nikdo neorganizoval.

Několikrát už si prošel město a nepřipadalo mu, že útok je veden dobře. Útočníci neútočili s vervou, jen vyvolávali zmatek.

„Hej, otroku!“ uslyšel hlas za sebou. „Včera jsi tvrdil, že jsi pomáhal, a dneska tu jen bloumáš. Hni se na hradby.“

Otočil se. Byla to noční hlídka.

„Co bych dělal na hradbách, když ten útok je jen fingovanej!“ odsekl.

„Nekecej a táhni na hradby nebo tě nechám spráskat!“ zařval jeden.

„Moment!“ zarazil ho druhý. „Víš něco, co my nevíme?“

„Nevím zatím nic. Ale chci to zjistit.“

„Ty patříš k tomu divnému, co ho kníže nemá rád?“

Přistoupil k nim.

„Je to vyslanec temného Pána severu,“ promluvil šeptem „Domlouval se se Šáhem. Já jsem jenom otrok, ale bejt vámi, na něj bych si dal pozor.“

Muži z hlídky se na sebe podívali.

„To je pravda,“ povídal jeden. „Viděl jsem ho na hradbách. Jen tam stojí a čumí.“

„A v kterých místech?“ zeptal se ho.

„Tam kde je ten sráz.“

„Jdeme tam. Rychle!“ mávl rukou na hlídku.

Ani je nenapadlo ho neposlechnout. Vyrazili.

Doběhli na konec města, které stálo na okraji srázu. Vyběhli na hradby a pohlédli dolů.

„Poplach!!“ zařval jeden z hlídky.

Vlítl do budky, kde měla být stráž. Zakopl o bezvládné tělo. Popadl provaz od poplašného zvonu a začal zvonit.

Několik stínů se přehouplo přes hradby. Hlídka se na ně vrhla.

Sehnul se a vytáhl z opasku meč ležícímu strážnému. Jílcem meče srazil jednoho barbara zpátky z hradeb, pak prudkým sekem odhlavil jedno tělo. Kopl do obličeje, který se začal objevovat nad opevněním. Ozvalo se klouzání těla a nadávky.

Vystrčil hlavu a hned ji zas schoval. Okolo prolétlo něco, co vonělo po smrti. Rychle sekl do lana, zaklesnutého v hradbách. Ten, co na něm visel, se prudce ohnal mečem. Uhnul a znovu sek. Lano povolilo. Chvilka křiku a pak ticho.

Znovu vykoukl. Ještě čtyři lana. Dvě za ním, dvě vepředu. Otočil se. Hlídka se rvala, záda měl krytá. Zatím. Tak dopředu.

Chlap, nevelkého vzrůstu, se sekerou. Nebezpečný. Sekl po něm z otočky na bok, jen taktak to vykryl.

Otočil se a ramenem do prcka narazil. Barbar sletěl z hradeb na druhou stranu, do města. Nebylo to tak vysoko, ale v těžké zbroji si určitě musel něco zlomit.

Za ním další. Kyj nad hlavou. Zabodl mu meč do oka. Dřív, než se složil, zatlačil na něj celým tělem. Ti, kteří se hrnuli za ním, se skáceli. Vypadalo to jako výhoda, ale byla to chyba. Mrtvý překážel, nemohl se dostat na živé. Nakonec musel ustoupit. Přeskakovali mrtvé tělo a bylo jich hodně. Srážel je jednoho po druhém. Nejvíc cvičení a bojů absolvoval v úzkých chodbách na hradě. Oni byli zvyklí bojovat na širokých pláních. Tady byly z jedné strany hradby, z druhé pás volného prostoru a pak několik metrů kolmo dolů. Když se rozmáchli, překáželi si navzájem. On nesekal, jen bodal. Vybíral si nechráněná místa v brnění.

Přesto musel ustupovat. Instinkt ho varoval. Sehnul se a sekera se mu zasekla nad hlavou. Odštěpky kamene z hradeb ho šlehly do tváře.

Záda už neměl krytá. Rychle se připravil skočit. Dolů to bylo několik metrů.

Někdo ho chytil zezadu. Vyrazili mu meč, zkroutili mu ruce a donutili kleknout. Nad ním se postavil chlap se sekerou. Zvedl ji vysoko nad hlavu a začal kašlat krev. Z prsou mu trčelo několik šípů. Za ním se ozvalo zachrchlání a bolest v rukou povolila. Rychle vstal, vytrhl sekyru z rukou kašlajícího chlapa a rozsekl mu s ní hlavu. Potom se otočil. Stál tam místní voják. Otočil se na druhou, i tam byli místní. S úlevou se opřel o zeď. Boj byl během chvilky u konce.

Voják mu podal ruku.

„Vypadáš jak prase těsně po porážce,“ prohlížel si ho zkoumavě.

Sáhl si na obličej. Ruka mu sklouzla po něčem mokrém a lepkavém. Když se na ni podíval, byla celá červená.

„Doufám, že to není všechno jenom moje,“ pronesl otráveně.

Plácali ho po rameni a vedli ho na náměstí. Novina se nesla. Otrok, který zachránil město. Každý si s ním chtěl připít. Když procházeli okolo domu, kde byl ubytován, vyslanec ho pozoroval z okna. Na jeho tváři se nepohnul ani sval.

Došli na náměstí. Musel znovu vyprávět, jak bojoval na hradbách. Z hlídky nikdo nepřežil. Poprosil, aby bylo vzpomenuto právě na ně, protože oni hlavně přispěli k záchraně města a oni při jeho záchraně padli.

Pak seděl v hospodě a připíjel si s každým. Jazyk se mu už trochu motal.

„To jsi měl dost štěstí,“ uslyšel vedle sebe hlas. Podíval se tam. Byl to ten muž z domobrany, jenž ho odradil od vraždy vyslance.

„Docela jo. Jenom povrchový rány.“

„To nemyslím. Podle celkového nařízení otrok, který má zbraň bez povolení, propadl katu.“

„Ležela u mrtvého strážného.“

„Je mi to jedno.“ Mávnul rukou. „Předevčírem popravili otroka, který hájil hradby s kopím v ruce. Správně jenom klacky a kamení.“

„Bojí se nás víc než barbarů?“

„To jo.“ Podíval se někam mimo. „Možná by ti kníže mohl dát svobodu, když jsi vykonal takový záslužný čin.“

„Možná kdybych patřil jeho poddanému. Ale vyslanec pod něj nespadá.“

„Tak ať tě vymění. Vypadáš dost sešle, vyslanec by mohl dostat lepšího otroka za tebe.“

„To je osobní věc. Na sto procent mě nevymění.“

„Rád bych ti nějak pomohl, ale nevím jak.“

„Taky nevím, ale přesto ti děkuju.“

„Máš nějaký jméno? Jako otrok jsi se asi nenarodil.“

„Říkají mi Nik. A tobě?“

„Mě znají jako Stína.“

„Stína?“

„Ne Stína, ale Stín. Jako to, co se ti motá za zády.“

„A ty se motáš za zády?“

„Právě že si každý myslí, že pořád. Proto to tak nějak vzniklo.“

„Tak ahoj, Stíne.“ Podali si ruce. To se otrokům moc často nestává. Ještě chvilku popíjeli a pak se Stín někam ztratil. Zaplatil útratu penězi, které našetřil u Šáha. Hostinský sice z těch peněz nadšen moc nebyl, ale platily, tak co.

Usnul někde ve škarpě.

Ráno ho probudil vyslanec se dvěma dozorci. Nechal mu natáhnout zase řetěz na obojek a ruce mu dal svázat za zády. Pak mu nechal vysázet od kata deset ran za to, že nepřišel na noc domů.

Byla to jen pomsta, nic víc.

Přivázal ho ve stáji a odešel.

Opřel se, jak nejlépe dovedl, a snažil se dospat. Šlo to dost špatně, záda bolela a v rukou ztrácel cit. Občas upadl do dřímoty.

Probudilo ho zakašlání. Naproti němu stál Stín.

„Hledal jsem tě všude a nakonec mi kat řekl, že tě tvůj pán nechal seřezat. Proč?“

„Když ti to řeknu, stejně neuvěříš.“

„Tak to zkus.“

„Můj pán je vyslanec temného Pána severu. To víš.“

„Vím.“

„Potřebuje se k němu dostat. Kníže ho nechce pustit.“

„To vím taky.“

„S barbary se dohodne, to není problém, temný Pán severu od nich kupuje zajatce. Takže jediný problém je, dostat se z města. Jenže teď to nejde, kníže to zakázal. Ale kdyby barbaři dobyli město, problém by se vyřešil.“

„Jasně, pokračuj.“

„A nejlepší by bylo, kdyby někdo barbarům pomohl dostat se do města. Když jsem hledal pána, hlídka mi řekla, že je na hradbách u srázu. Šli jsme tam za ním, ale našli jsme jen mrtvého strážného a zaháknutá lana.“

„To je vážné obvinění.“

„Hlídka, co tam byla se mnou, je mrtvá. A slovo otroka nemá cenu.“

„Rozumím. Proto tě nechal zmlátit.“

„No, ono je toho trochu víc, proč mě nemá rád.“ Nik se zaposlouchal. „Co je to tam venku za řev?“ zeptal se po chvíli.

„To je Bachmatuck, náčelník těch hovad. Stojí tam a vyzývá někoho na souboj.“

„No a?“

„No nic. Všichni se ho bojí. U barbarů se nestaneš náčelníkem proto, že umíš hezky mluvit. Ale protože se umíš rvát. Má obrovskou sílu. Říká se, že uškrtil medvěda. Chlapovi rozseknul štít, helmici a hlavu až ke krku.“

Chvíli bylo ticho.

„Já bych to zkusil.“ Začal Nik.

„To jsi mě neslyšel? Bojovali s ním rytíři na koni a sundal je i s koněm.“

„Řekni knížeti, že když mi dá svobodu, tak to zkusím.“

„Ani jsi ho neviděl.“

„Jestli je to ten, který vedl poslední útok, tak jo.“

„Jsi blázen. Jak tě zasáhne, je po tobě. Neochrání tě žádný štít, žádný brnění.“

„Žádný mít nebudu.“

„Ani ti nikdo žádný nepůjčí. Jsi magor.“

„Běž a řekni to knížeti. Svobodu nebo smrt. A podívej se po mým pánovi, jestli zase něco nekuje.“

„Ne, to neudělám! Jsi blázen a já nehodlám být spoluviníkem tvé smrti.“

„Stíne! Pokud to neuděláš, dřív nebo později nás všechny dostanou. Ty to víš. Nejsme první knížectví, které se v této válce změnilo v prach. Jsme jen další na řadě.“

„Takže se chceš nechat zabít první?“

„Nezabije mě. Vyhraju. Běž to ohlásit. Prosím.“

Chvilku se na něj díval. Pak povídá.

„Jestli tě zabije, tak mě fakt nasereš.“

A rychle odešel.

Uplynula asi hodina. Pak se Stín vrátil s jedním vojákem. Odvázali ho a vedli ke knížeti. Novina se musela roznést, protože se cestou shromažďovali lidé, aby ho viděli. Řev venku utichl, náčelník se šel asi naobědvat.

Vedli ho křivolakými uličkami k hradu. Pak po schodech nahoru. Velký sál. A čekat.

Rozhlížel se.

Pak donesli knížete. Přinesli ho na křesle, přes nohu hadr, skrz který prosakovala krev. Měl horečku.

Koukali se na sebe. Byl mladý, ale výraz tváře měl oduševnělý. Z hraničních knížectví zatím vzdoroval nejdéle. Pokud by se dožil požehnaného věku, mohl dokázat velké činy.

„Proč chceš zabít náčelníka barbarů?“ zeptal se ho po chvíli kníže.

„Protože doufám, že mi za to udělíš svobodu.“

Někdo ho zezadu chytil za krk a srazil ho na zem. Kníže zvedl unaveně ruku.

„Nechte ho. Nevadí mi, jak se mnou mluví.“

„Ale výsosti!“ ozval se hlas za ním. „Pokud dovolíme, aby otroci s námi mluvili jako rovný s rovným, kde potom bude náš stav, kde hierarchie. Začne to u jednoho a příště tu máme vzpouru.“

Otočil se. Stál tam muž v uniformě kapitána.

„Nebyl jsem vždycky otrokem,“ zasyčel na něj vztekle. „Byl jsem dobrý válečník a čaroděj. Vážený muž ve své zemi. A zvratem osudu jsem se stal otrokem. To je to, co se může stát i tobě, až tady barbaři vyhrajou.“

„To radši zhebnu, než se stát otrokem!“

„Kdysi jsem měl stejný názor. Nějak se to změnilo.“

„Říkáš, že jsi byl čaroděj.“ Uslyšel hlas knížete. „Dokázal jsi vyléčit i zranění?“

„Kdysi ano. Jenomže ti, co mě sem dostali, mi tak důkladně proprali mozek, že si nepamatuju nic z toho, co jsem znal. Musel jsem se dokonce znovu naučit číst a psát.“

„Takže neumíš nic. A to chceš porazit nejšílenějšího bojovníka na světě?“

„Instinkty mi zůstaly. A navíc, něco jsem se znovu naučil. Třeba ta vaše rána. Bylo to kopí. Barbaři si na něj mažou hovna. Nebo ho zabodávají do hnoje. Pokud to udělali, moc naděje není. Co vám řekli vaši léčitelé?“

„Vykuřují mi to kouřem ze šalvěje.“

„Můžu se podívat?“

Kníže odhrnul látku.

Sklonil se a chvilku pozoroval.

„Maso začíná hnisat. To je špatné znamení. Navíc ten hadr, to také není dobré. Jediný, co bych mohl doporučit, jsou červi.“

Kníže se na něho zhnuseně podíval.

„Co? Mám jíst červy?“

„Ne. Něco horšího. Nechte masařku, ať vám tam naklade vajíčka. Lepší by byla taková ta zlatá moucha, ale tu jsem tu neviděl. Červi sežerou to, co vám tam hnije.“

„To je to nejblbější léčení, co jsem kdy slyšel.“

„Četl jsem to v jedné knize z východu. Červi vyžírají jenom to, co už beztak vyhnilo.“

„A pak udělají co? Vrhnou se na zdravý maso?“

„Kdyby se to dělo, tak jsme už dávno všichni sežraný. Vím, že se vám to nelíbí, ale kouř ze šalvěje nepomáhá. Nechte tam naklást vajíčka a vezměte nejjemnější plátno, dejte ho vařit do vody a usušit na prudkém slunci. Tím si to ovažte. Jednou za čas to zkontrolujte. Až se to začne hojit, červy vydloubejte ven.“

„To neudělám. Ať si mě červi sežerou po smrti, ale teď se od nich žrát nenechám.“

„To už je vaše věc. Ale každý den to bude horší a horší. Pokud vyhraju, tak za několik dní tu nohu uřízneme.“

„Co?! Nohu?“

„Jistě. Vypálíme pahýl, a pokud to přežijete, seženeme dřevěnou protézu.“

„To si děláš ze mě srandu?!“

„Ne. To je pracovní postup. Pokud by vás zranili do palce, uřízne se palec. Když nákaza bude postupovat, uřízne se noha u kotníku. Pak u kolene a tak dál. Vy máte smůlu, že to bylo do stehna. Zbývá jenom celá noha. Bude to hodně krvácet a nevím, jestli se to podaří zastavit. Pokud to přežijete a neumřete od bolesti, za rok za dva začnete se belhat o berlích.“

„A jak budu bojovat?“

„To asi moc nepůjde. Ale bude to tak lepší. Aspoň vám nezraní tu druhou nohu.“

„Já tu nejsem nikomu pro srandu. Nechám ti vysázet padesát ran holí, až ti žebra polezou masem ven.“

„To už je můj osud. Ale nejprve mi dovolte vybojovat ten boj.“

„Ale jo. Klidně. Už jenom proto, že když tě zabijou, tak naštvu toho panáka, který tě vlastní. A jestli tě nezabijou, tak jenom dobře.“

„Jenom se chci pane ujistit. Když zvítězím. Mám vaše slovo, že jsem volný?“

Kníže se uraženě zavrtěl.

„Slibuju ti tady před svědky, že pokud porazíš to monstrum venku, přestaneš být otrokem, nebo já přestanu být knížetem. Což podle těch keců, co jsi mi tu navěsil na nos, asi dlouho stejně nebudu. Krucinál!“ praštil kníže pěstí do opěradla židle.

„Zavolejte mi kuchaře, ať najde kus shnilý koniny a donese mi to sem. A jestli o tom tady někdo cekne, nechám ho sežrat červama zaživa, i když nevím, jak to udělám. A vezměte ty hedvábný košile po mé nebožce matce a udělejte z toho obvazy. Je mi šestnáct a nechce se mi pod zem ve stejným věku, jako zemřeli moji bratři.“

Znovu se postavil. Kapitán ho rozvázal a sundal mu řetěz. Pak mu ukázal, že audience je u konce. Když vycházeli, zeptal se kapitána na lékárnu. Kapitán věděl o dvou. Potom se zamyslel a zavolal dva vojáky.

„Budou stále s tebou. Nevysvětluj si to divně a nebo si to vysvětluj, jak chceš, ale nevěřím ti a nevěřím ani tvému pánovi. Dají mi zprávu o všem, co děláš. A zároveň posílám další vojáky, aby střežili tvého pána. Pamatuj si, že pokud tvůj pán něco provede, jeho otroky zabijí většinou s ním. Tak se snaž, abys byl svobodný dříve, než na pána dopadne katova sekera.“

Mlčel.

Šel popsanou cestou k lékárně. Vypadala solidně i zásobeně. Střecha byla prohořelá od šípů, ale přikrytá plátnem. Vstoupil.

Nikdo nebyl uvnitř, ale okamžitě zezadu přiběhl mužíček.

„Á, otrok, co zachránil město!“ spustil překvapeně. „A chce se poprat s náčelníkem barbarů. A myslí si, že tu sežene mast na nezranitelnost. Ale to tu otrok nesežene. A náčelník barbarů z něj udělá fašírku. A všichni budou jako vždycky naštvaný na lékárníka, že to nesehnal.“

„Nech si to,“ zabručel.

„A tak co si otrok přeje? A má vůbec peníze? A ví otrok, že otroci nemají mít peníze?“

„Jestli nezmlkneš, tak si to vezmu násilím. Mám od knížete povolení a ti vojáci jsou tu se mnou, aby dodali mým slovům patřičné vážnosti. Tak si vyber. Peníze nebo ne.“

„A tak to radši peníze. A co si jako pán přeje?“

„Foenyculum a Borago. Ty hlavně.“

„Á, pán myslí fenykl a brunták. A kolik toho jako?“

„Tak dvě kila od každého.“

Mužíkovi poklesla čelist.

„A to si jako otrok myslí, že ho to tu mám tolik? A má na to vůbec dost peněz?“

„A to tě nemusí zajímat, kolik mám peněz. Jestli to máš, tak sem s tím a nebo jdu jinam.“

„A tak se nečertěj. To se ví, že to dám dohromady. A s tím placením to nebude tak hrozný. Bude mi jich líto, až je ten obr rozseká. Ale mají odvahu.“

Vzdychl.

„Ještě budu potřebovat...“ Pokračoval Nik.

„Moment!“ přerušil ho jeden z vojáků. „Napište to všechno na papír. Jméno, kolik a na co to bude. Napište tam cenu a ten papír bude chtít kapitán.“

„A to má pravdu. Na co tolik fenyklu a bruntáku?“

„Udělám si z toho koupel. Je to na povzbuzení. Ještě tam budou některé přísady, aby se mi hojily rány a aby to zmírnilo účinek jedu, pokud by ten chlap měl otrávené zbraně.“

„Pokud tě ten chlap zasáhne, bude ti jedno, jestli to je otrávené nebo ne,“ zasmál se voják.

„Jistota je jistota. Z něčeho si chci namíchat lektvar. Je to kůže z jedné žáby. Pak jed z chřestýše. Šťáva z nezralé makovice. Určitě tu máš sušené muchomůrky. Ty červené.“

„Jed z chřestýše nemám. Ale mám z kobry.“

„Dobrá, víc si ho naředím.“

Voják za ním vydechl. „Jed z kobry?“

„To je pro knížete.“

Uslyšel, jak za ním někdo vytáhl meč.

„Vy si myslíte, že kdybych chtěl knížete otrávit, že bych to řekl? Pro mě je výhodnější, když bude naživu. Kdo by mi dal potom svobodu? Tak ty párátka zastrčte zase zpátky.“

Neochotně zbraně zasunuli zpět, ale podezřívavost jim z pohledu nezmizela.

Ještě chvilku se dohadovali, ale dostal všechno, co chtěl. Pak zamířil k městským lázním, ale ty byly pro nedostatek vody uzavřené. Vojáci ho vzali do hradu, kde si mohl ve velké kádi vychutnat koupel. Pak míchal různé masti a lektvary. Mezitím se setmělo. Dostal jídla, kolik chtěl, a stavil se za ním Stín. Řekl mu, že vyslanec dostal domácí vězení a je hlídán, protože se chová podezřele. Pak se mu snažil s vojáky pomáhat, ale spíš se motali. Nechal je být, protože věděl, že se ho spíš snaží kontrolovat, tak jim vysvětloval každou věc, proč a na co ji dělá. Nakonec objednal konev vína, vylepšil ji nějakými bylinami a společně ji vypili.

Šel spát brzy. Ustlal si na lavici a přikryl se jen vojenským pláštěm.

Errata:

30.05.2021 17:50