Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Příšerně to svědí.“ Stěžoval si kníže. „Aspoň číši vína.“

„Ne. Protáhlo by to léčení.“

„Zešílím od toho, že se tam nemůžu podrbat.“

„Podrbejte se a za pár dní budete šílet bolestí.“

„Ach jo. Takže vy říkáte, že barbaři odtáhli, ale že se nejspíš za deset dní vrátí.“

„To neříkáme my, to říká pes Marko.“

„Psi nemluví, nedělejte si ze mě legraci.“

„Tenhle jo. A říkal ještě mnoho dalších věcí.“

„Dobře a co teda budeme dělat?“

„Připravit se. Požádat o pomoc další knížectví. Vždyť se přeci jmenujete Spojená knížectví. Máte si pomáhat.“

„To už je dávno.“ Mávl rukou. „To hrozně svědí. Já se snad zblázním. Nikdo nepřijde na pomoc.“

„Žádal jste je?“

„Stejně jako jiní žádali mě a já jsem nepomohl. Už nejsme k ničemu. Možná je dobře, že nás barbaři porazí. Nejsme jednotní.“

„A poručit jim?“

„No, to už vůbec ne. Nejsem jejich král a myslím, že by mě stejně neposlechli, i kdybych byl.“

Chvilku přemýšlel.

„A co je obelstít?“

„To svědí. Jak to myslíš obelstít?“

„No třeba napsat jim dopis, třeba...“ Zamyslel se Nik. „Moment... Asi tohoto znění. No, to by šlo, je tu písař?“

Kníže zazvonil. Vstoupil sluha.

„Písaře! A džbán vína!“ sluha odešel.

„Výsosti, říkal jsem vám...“ zvýšil Nik hlas.

„To není pro mě. Ten písař píše nejrychleji, když je ožralej jak motyka. Aspoň vidíš, rytíři Niku, s kým se tu musím potýkat.“

Za chvilku přišel písař i s poskokem a nezbytnou výbavou a džbánem vína. Kníže čekal. Písař si sedl na židli, nalil si číši vína a jedním rázem ji vypil. Pak další.

Kníže si žádostivě olízl rty.

„Jssemm přřippraven.“ Ozvalo se za chvilku.

„Nebudu ti diktovat já, ale tady rytíř Nik. Jasný?“

„Jssemm pppřřřioprravenn, rytřři Nikuku.“

„Ach jo. Tak začneme. Velevážený kníže X Y.“

„Kddoo?“

„To je jedno, ty tupče. Ten dopis potom opíšeš tolikrát, kolik je tu knížectví, a místo X Y doplníš jméno knížete.“

„I tty cco sssou mrrtví?“

„Jo a těm to pošleš ve dvou kopiích. Osobně!“

„Ossobbně?“

„Tak piš už! Velevážený kníže X Y.“

„Kdooo?“

Popadl hůl, kterou měl kníže v ruce, a přetáhl s ní písaře po zádech.

„Uuuž vímm!“ vzpomněl si písař.

Vstoupil kapitán.

„Opravdu odcházejí. Ale jestli se vrátí za deset dní... S tím zbytkem, co nám tu zůstal, nevydržíme ani tři dny.“

„Proto sháníme pomoc. Kde jsme to skončili?“

„Velevážený kníže X Y.“

„Kdo?“ zeptal se kapitán.

Sevřel prsty okolo hole, až mu klouby zbělely.

„Velevážený kníže X Y.“ Odmlčel se a čekal. Bylo ticho.

„Jak jistě je vaší knížecí milosti už známo,“ pokračoval, „byli jsme napadeni, jako jiní před námi, spojenými kmeny barbarů. Protože naše statečnost nám pomohla udržet obranu, barbaři nám dali velkorysou nabídku. Pokud se jim podrobíme, jsou ochotni ušetřit naše životy. Naše situace už je neudržitelnou, máme jen čtvrtinu vojska. Dostali jsme deset dní na rozmyšlenou. Víme, že další útok povede nejspíš na vaše knížectví. Proto prosíme, abyste byli milosrdní k našim vojákům, kteří budou útočit na vaši zemi společně s barbary, a dopřáli jim v případě zajetí milosrdné smrti, neboť pouze neudržitelná situace je dovedla na toto místo.

Věříme, že budete bojovat statečně a vydržíte aspoň tak dlouho, jako naše knížectví.

S pozdravem. A tak dál.“

Bylo ticho, jenom brk škrábal po pergamenu.

„Nevypadá to jako úplná blbost,“ řekl kapitán.

„Mě to jako hloupost připadá,“ odsekl kníže. „A co si jako od toho slibuješ?“

„Doufám, že si některý z těch knížat řekne, že je lepší bojovat s vojáky na cizím území, než čekat, až přitáhnou na jeho. Doufám, že přijdou na pomoc, anebo alespoň pošlou posily.“

„No tomu moc nevěřím.“

„Vaše knížecí milosti. Je to jenom osm dopisů. Pošlu vojáky a do pěti dnů musí být zpátky,“ přemlouval kapitán.

„Nebudu škemrat o pomoc a podvádět tímto způsobem.“

„To není podvod, to je lest. Uděláme obchod. Číši vína za dopis!“ nadhodil Nik vějičku.

„Beru!“

Podíval se na kapitána a ten jenom zvedl oči v sloup. Usmál se na něj.

„Kapitáne. Časem zjistíš, že všechno je kšeft. A válka nejvíc.“

„Pokud se mi vrátí knížectví, dám si těch osm číší vína do erbu,“ zakroutil hlavou kapitán.

„Kde bylo to tvoje knížectví?“

„Na hranicích. Byl jsem na řadě jako první. To mi bylo šestnáct a nechal jsem se obelstít. Teď je mi čtyřicet a už jsem stařec nad hrobem.“

„Neskuhrej!“ ozval se kníže. „Znám i takový, co se dožili pětačtyřiceti.“

„Opravdu útěcha.“

Dopis několikrát upravili a pak nechali poslat. Čekání si zkracovali přípravami na další obléhání. Kapitán nechal Nikovi velení nad otroky a domobranou. Ten vymohl pro otroky právo používat zbraň v době ohrožení. Nechal okolo hradeb postavit množství pastí. Pes Marko se vydal po stopách barbarů. Knížeti se noha po dvou dnech začala hojit, červi, nyní velcí jak malíček, sami ránu opouštěli. Rána se zatáhla a kníže byl radostí bez sebe. Trochu trpěl paranoiou, že několik červů mu zůstalo v ráně a teď se mu prožírají k žaludku, ale Nik mu namíchal lektvar, po kterým tvrdil, že všechno živý z těla vypustí. Kníže si to zkontroloval v nočníku, což Nikovi nevadilo, protože věděl, že každý je plný všelijakých cizopasníků, a on sám si občas udělal léčebnou kůru ze silného projímadla.

Třetí den dorazil zpět prvý posel. Kníže nedočkavě rozlomil pečeť a četl. Pak otráveně hodil dopis Nikovi k nohám.

„Říkal jsem, že je to na hovno.“

Zvedl dopis.

„Přečti to nahlas.“

„Velevážený kníže!

Je naší svatou povinností bojovat do posledního muže proti všem nepřátelům spojených knížectví. Pokud některý z nás v našem úsilí zaváhá nebo povolí, je právem ostatních považovat ho za slabocha a za zbabělce. Pouze Vaše mládí Vám dává omluvu pro Vaše zaváhání. Věřím, že vytrváte a s pomocí Boží zaženete tu lůzu do jejich stanů.

S úctou a pokorou.

Kníže Myskin, strážce poslední pečetě a ochranitel víry, vítěz nad zástupy a bojovník proti zlu.“

„Šmejd,“ procedil kapitán mezi zuby.

„Strážce poslední pečetě a ochranitel víry, vítěz nad zástupy a bojovník proti zlu? Co to je?“

„To si nadělil. Přitom nikdy nebojoval. Jeho knížectví leží víc stranou a na každý válce spíš vydělal. Pošle vojáky, ale zaplať. Nemáš peníze, tak kus území.“

„Aha. A vychází mu to už dlouho?“

„Už od dob mého dědy. Věřím, že se paktuje s barbary, ale důkaz nemám.“

„Myskin. Takové divné jméno.“

„On se prý původně jmenoval Krysařík, ale připadalo mu to nevhodné pro knížete, tak se přejmenoval na Myškin, později na Myskin.“

„Krysa zůstane krysou, i když změní jméno.“

„No uvidíme, stále není situace tak beznadějná, aby se nedalo něco dělat. Jdu za lékárníkem, aby mi něco zase namíchal. Nechám otrávit studně v okolí a seženu ten zbytek sedláků, co tu zůstal.“

„Nechal bych je venku, jídla máme málo a peníze na nakoupení dalšího už nemám, knížecí pokladna je prázdná.“

„Jdu. Třeba mě něco napadne.“ Strčil si dopis do kapsáře a vyrazil. Venku se k němu připojil Stín, který se ho stále jako stín držel.

„Něco nového?“

„Samé problémy. Jaká je nálada?“

„Sklíčená.“

„Hele, Stíne, pomohl jsi mi a já tě jmenuju velitelem domobrany.“

„To nejde, nejsem zdejší.“

„To je výhoda. Potřebuju, abys udělal oddíly několika mužů, kteří se rozjedou po okolí a seženou cokoliv k jídlu, cokoliv, co se dá za jídlo vyměnit.“

„Radši bych byl někde poblíž, jsem rád tam, kde se něco děje.“

„Neboj, o nic nepřijdeš.“

Vstoupili do lékárny. Lékárník vyběhl ze skladu.

„A je tu zase ten otrok, co se stal rytířem. A já byl tak nervózní. A...“

„Jak to vypadá?“

„A to jako tohle?“ vytáhl obrovskou vybělenou lebku. Stín vydechl.

„Co to je?“

„To je lebka Bachmatucka.“

„Toho barbara?“

„Jo, toho. Sundal jsem ji z brány a nechal jsem si ji vyčistit.“

„A co s ní budeš dělat?“

„To nevím.“ Vzal ji do ruky a prohlížel si ji. „Původně jsem si z ní chtěl nechat udělat pohár. Ale je tak obrovská, že by jsem se z toho ožral během prvního přípitku.“

„Bylo by lepší, kdyby si z toho rytíř udělal nočník. Stejně musel mít náčelník barbarů v hlavě nasráno, když se nechal takhle ojebat od otroka,“ ozval se lékárník.

Položil lebku na pult a podíval se zle na lékárníka. Ten znejistěl.

„Nejsi kníže. Nemůžeš mi nechat dát pět ran, jako to dělá on.“

„Ale můžu tě tady seřezat klackem. A to je horší než od kata. Hele, nechává tě kníže takhle vyplácet často?“

„Tak jednou, dvakrát do roka. Já rychleji mluvím, než myslím a pak je většinou pozdě.“

„Už jsem si všiml. Potřebuji ještě jedy rozpustný ve vodě, který v ní dlouho vydrží.“

„Otrávit studně?“

„Jsi chytrej.“

„Je to zbytečný. Vozí si sebou otroky a nechají je ochutnávat vodu. Všichni nejsou blbí jako ten náčelník co...“

„Drž už tu hubu!“

Venku se ozval jásot. Do lékárny vrazil rozesmátý otrok.

„Sto padesát mužů z Horského knížectví!“ zavolal dovnitř a běžel dál.

„Schovej mi ji!“ hodil lebku lékárníkovi a se Stínem vyrazili k hradu.

„Sto padesát mužů z Horského knížectví.“ Usmíval se kapitán. „A padesát jezdců v plné zbroji od pyšného pána z Neumětel. A do tří dnů by měly dorazit vozy s jídlem, jsou těžké a jedou pomalu.“

„No to stihnou jen tak tak. Jdeme ke knížeti.“

Přede dveřmi zvolnili a nasadili obřadní krok. Vojáci jim otevřeli a vstoupili ke knížeti. Seděl na trůně a okolo zase ti, co se tam motají. Posel zrovna dočítal zprávu. Stálo tam několik mužů ve zbroji a s erby.

„Mého kapitána určitě všichni znáte, ten vedle je rytíř Nik. Má na starosti domobranu.“

„Nik. Zvláštní jméno pro rytíře. Takové otrocké,“ ozvalo se od rytířů. Spíš přemýšlivě než urážlivě.

„Byl jsem otrok. Nechal jsem si tohle jméno, aby každý věděl, že má co dělat s bývalým otrokem, a podle toho se ke mně choval. Hlupák se ke mně bude chovat přezíravě, moudrý jako k někomu, kdo se vlastní statečností vymanil z otrockých pout a stal se rytířem,“ zadíval se Nik pátravě mezi rytíře.

„Slyšel jsem už o tobě, rytíři Niku,“ ozval se ten samý hlas. „I o tom, že jsi jednou ranou usekl hlavu Bachmatuckovi. Můj bratranec s ním bojoval a byl poražen. Viděl jsem v trůním sále Bachmatuckovo brnění a nechci být hlupák. Rád tě poznávám a dovol mi stisknout ti ruku, rytíři Niku.“

Z hloučku rytířů se oddělil jeden, sundal si helmici a napřáhl ruku.

Kníže vyskočil z trůnu.

„Pane z Neumětel. Vy sám. Tady?“

„No, sám nejsem. Mám s sebou výkvět svých mužů,“ usmál se prošedivělý vousatý rytíř, zatímco drtil Nikovi ruku. „Děti chtějí vládnout, tak je nechám, ať se poperou, a já si to jdu užívat do války.“

„Nevíme, jestli bude válka. Jenom předpokládáme, že se vrátí s posilou.“

„Věděl jsem, že ten dopis, co jsi mi poslal, je hodně divný. Ale pokud jste s nimi neuzavřeli opravdu mír, mám naději, že se nám podaří se zapojit do bojů a vydobýt si na stará kolena nějakou slávu.“

Stiskl ruku kapitánovi a pak knížeti. Chvilku se omlouvali za porušení hierarchie v podávání rukou, ale bylo vidět, že je to nemrzí. Ostatní rytíři se obřadně představili a pak byla hostina. Druhý den dorazilo šedesát jezdců a další den dvakrát sto pěšáků a první vozy s jídlem. Z osmi knížectví neposlal pomoc jen kníže Myskin a dvě knížectví na jihu se omluvila, že právě vytáhla do boje na pomoc západní lize, zle tísněné legiemi temného Pána.

Jedenáctý den přiběhl pes Marko.

„Přicházejí. A je jich hodně.“

Errata:

30.05.2021 17:50