Vítej, návštěvníku!

„No to bylo teda rychlý. Počítal jsem, že se to trochu protáhne, ta volba náčelníka.“

„Ona žádná nebyla. On Bachmatuck má ještě dva bratry. Ten prostřední dal tomu nejmladšímu pěstí a řekl: ,,Teď jsem náčelníkem já!“ a nikdo ani necekl.

„Aha. A jak se jmenují Bachmatuckovi bratři?“

„Bachmator a Bachmapan.“

„Fakt dobrý jména. Všichni jsou Bachma?“

„To je v jejich jazyce udatný.“

„Tak, jak jsou ty jména v našem jazyce?“

„Udatný medvěd, Udatný beran a Udatný vlk.“

„A pokud tomu rozumím, teď je vede Beran.“

„Správně. Protože Bachmatuck dobyl docela dost vítězství a tohle knížectví měl na lopatkách, přidaly se k Bachmatorovi i ty zbývající kmeny, které váhaly. To znamená skoro jednou tolik mužů.“

„Jaký je ten Beran? Co o něm víš?“

„Beran. Je tupější než jeho bratři. Nedělá léčky jako Bachmatuck, není tak opatrný jako Bachmapan. Ale o to je možná nebezpečnější.“

„Chtěl bych s ním mluvit.“

„To nebude problém,“ řekl kapitán, který poslouchal. „Vždycky přijedou na dostřel a nabízej nesplnitelné podmínky. Slibují volný odchod, ale nikdy to nedodrží. Nevím, proč to stále ještě dělají, asi tradice.“

„A Bachmator?“

„Ten nebude chybět.“

„Tak to se připravím.“

„Jdu s tebou,“ ozvalo se za ním.

„Fuj. Stíne, to jsem se lekl. Jednou se neovládnu a vrazím ti kudlu do břicha, jestli se takhle za mnou vždycky objevíš.“

„Proto mi říkají Stín. A jdu taky.“

„Záleží, kdo půjde. Jestli půjde kapitán a kníže, musí někdo zůstat a držet obranu.“

„Já nepůjdu,“ posadil se kapitán obkročmo na židli. „Nemám si s nimi co povídat.“

„Já bych šel,“ řekl pán z Neumětel.

„Jdu taky,“ ozval se kníže.

„Vy nikam vaše knížecí milosti!“

„Chceš mi rozkazovat?“

„Ne, ale mohla by se vám znovu otevřít rána, znovu a ještě víc zhnisat, znovu léčba a žádné víno.“

„A sakra!“

Rozezněly se zvony. Temným a smutným varujícím tónem.

„Přicházejí.“ Stín se koukal z oken hradu.

Stoupli si k oknům a pozorovali přibližující se cizí vojsko. Nejprve oblak prachu. Pak začaly být k rozeznání jednotlivé osoby. Jezdci na malých konících. Lučištníci. Vozy. Otroci. Ti okamžitě začali budovat tábor. Jezdci pomalu objížděli hradby, držíce se mimo dostřel. Bylo jich opravdu mnohem více než minule.

„Jdeme?“

„Dneska ne. Přijdou zítra za úsvitu. Nebo po rozednění. Záleží, jak se vyspí. A co mu vlastně chceš.“

„Nevím. Ale zkusím se dohodnout.“

„Nemůžeš vést dohodu za mými zády!“ ozval se kníže.

Kapitán přikyvoval. Měl pravdu.

„Tak to budeme muset jít spolu. Ale nesmí poznat, že jste kníže. Mohli by nás napadnout.“

„Poznají mě podle kulhání.“

„Převlíknete se za vojáka z doprovodu. Stáhnu vám ráno ránu a dám vám něco na bolest.“

„A o čem s ním chceš mluvit?“ zeptal se kapitán.

„Kličkovat. Získávat čas. Rozeštvat je. Obelstít je. Vždycky jsem to tak dělal.“

„Vždycky?“ kníže se otočil od pozorování barbarů a zadíval se na Nika. „Přišel jsi sem jako otrok. Kdo jsi byl předtím, než ses stal otrokem, Niku?“

Dělal, že otázku přeslechl.

Moc mluvím, pomyslel si.

Ráno opravdu přišli tři barbaři s velkou větví. Zarazili ji do země a sedli si k ní. Kníže byl připraven a kapitán se rozhodl, že jde taky, aby případně ochránil knížete. To bohužel nepotěšilo Stína, který tím byl vyřazen.

Vyrazili k barbarům. Nik, kapitán, kněz a za nimi kníže, jako sluha, nesl jídlo. Pomalu přicházeli k větvi, která měla něco znázorňovat, ale nikdo už nevěděl co. Barbaři je pozorovali s překvapením. Přišli naproti nim a beze slova se posadili.

„Co si sedáš?“ obořil se kapitán na knížete. „Máš obsluhovat a ne se tu válet.“

„Promiňte.“ Uklonil se kníže a začal vybalovat. Rozložil ubrus a dost neobratně začal vyndávat jídlo. Kněz si chtěl nabrat, ale Nik ho praštil přes ruku.

„Nejdřív hosti.“

Ani se nepohnuli. Pozoroval je. Bachmator se poznal na první pohled. Druzí dva byli asi jeho podnáčelníci.

Bachmator ukázal na několik kousků jídla a něco řekl.

„Nejdřív máme jíst my.“

Začali jíst. Barbaři se za chvilku přidali. Hltali jídlo a zalévali to vínem.

„Doufám, že jsi tam nedal jed,“ ozval se kapitán s plnou pusou.

„No, něco jsem tam nasypal, ale jed to nebyl.“

„A co to je?“ znejistěl kapitán.

„Jenom koření, aby se líp trávilo a řeč se lépe rozproudila. A trochu uklidnila emoce.“

„A co to jako je?“

„Dělají se z toho lana,“ usmál se.

Bachmator si mohutně říhl a něco pronesl.

„Říká, že se těší, až nás vymlátí, že tam u nás najde takového jídla hodně.“

„Než se k nám dostane, všechno bude sežraný. Ono živit skoro tisíc vojáků je opravdu těžký.“

Bachmator se hlasitě rozesmál.

„Že prej vybleje všechno, co teď snědl, pokud máme ve městě víc jak tři sta vojáků.“

„Byla by škoda takového jídla. Pošlu sluhu, ať vám udělá přehlídku.“

„Nejsem hlupák. Kde byste sehnali takové množství vojska. A kde je kníže?“

„Leží s horečkami ve svých komnatách. Vypadá, že přijde o nohu.“

„Jo, vím. Doufám, že uhnije až k rozkroku. A ty jsi kdo?“

„Jsem ten, kdo zabil tvého bratra.“

„Co, taková troska?! To musely bejt kouzla. Umlátím tě tady tímhle džbánem hned na místě.“ Popadl džbán od vína a rozpřáhl se.

„A každý bude říkat že Bachmatorovi se nedá věřit. Jsi snad rád, že jsi se stal díky mě náčelníkem nebo ne?“

Kněz rychle překládal. Bachmator se zarazil a začal se pochechtávat.

„To je pravda. Mlátil mě od dětství. A dostane ho tahle křehule. Hele, nechám tě naživu a budu tě ukazovat ve stanech pro zábavu.“

„Jsi hodný,“ usmál se.

„Dobrý,“ pochechtával se dál.

Podíval se na kapitána. Měl pusu od ucha k uchu.

„Čemu ty se směješ?“

„He. Nevím. Přišlo mi to vtipný. He, he. Ukazovat ve stanech.“

„Dobrý,“ poplácal ho Bachmator po rameni. „Ty máš prý jeho hlavu.“

„Nemám. Vyměnil jsem ji.“

Zarazil se a zvážněl.

„Ty jsi vyměnil hlavu mého bratra!?“

„No, já ji dal spíš jako dárek.“

„Komu?!!“ zařval.

„Jednomu knížeti. K čemu by ti byla?“

„Musím ho nechat pohřbít s hlavou. Jinak mě bude v noci strašit a dožadovat se toho.“

„Aha. No to je blbý. My jsme za ni dostali právě ty vojáky na pomoc.“ Nejistě vysvětloval Nik.

„Jaký vojáky?“

„Říkal jsem, že máme skoro tisíc nových vojáků.“

„Tisíc vojáků za lebku? Co si myslíš, že jsem idiot?“

„Ne. Za zlato a kus území. Tu lebku kníže Miskin chtěl jako dárek.“

„Kdo!??!“ zaskřípal Bachmator zuby.

Chytil se za pusu.

„Neboj. Já to jméno nepřeložil,“ položil mu kněz ruku na rameno.

„Zrovna to jsem potřeboval, abys to přeložil,“ ucedil koutkem pusy ke kněžímu. Kapitán se chytil za hlavu.

Bachmator vyskočil a řval.

„Říká, že rozuměl. Že je to ten had Myskin.“

Všichni začali kroutit hlavou.

„Neříkal, na co tu lebku chce?!“

„Když ti to řeknu, tak mě zabiješ na místě.“

„Nezabiju.“

„Zabiješ.“

„Zabiju tě, jestli mi to neřekneš!“ zvedl znovu džbán.

„Říkal, že si z tý lebky udělá nočník, a bude to jedno, protože tvůj bratr měl stejně v hlavě nasráno, když se nechal zabít od takový trosky jako já.“

Kapitán vyprskl. Bachmator se na něj podezřívavě podíval.

„Lžete!“

Vytáhl uraženě z kapsáře dopis.

„Velevážený kníže!

Je naší svatou povinností bojovat do posledního muže proti všem nepřátelům spojených knížectví. Posílám vám své muže za sjednanou cenu a věřím, že si s tou chátrou poradíte. Přijal bych také od vás jako dárek hlavu toho tlustého prasete Bachmatucka, udělám si z ní nočník, protože musel mít stejně v hlavě nasráno, když se nechal zabít od otroka. Doufám, že sbírku rozšířím i o jeho dva bratry, jsou to stejní idioti jako on.

S úctou a pokorou.

Kníže Myskin, strážce poslední pečetě a ochranitel víry, vítěz nad zástupy a bojovník proti zlu.“

Vytrhl mu dopis s rukou. Chvilku se dohadoval se svými pobočníky. Pak jeden odběhl. Bachmator si znovu sedl a nenávistně si je prohlížel. Za chvilku přišel pobočník s otrokem a velkou taškou. Ten četl dopis polohlasně v cizím jazyce. Bachmator brunátněl. Pak vytáhli několik dopisů a kontrolovali pečetě a podpisy.

„Budeme utíkat?“ zašeptal kapitán.

„Proč? Podpis a pečeť je pravá. A že někdo vyměnil prostředek, to se nekontroluje. To přece píše písař, ne? Udělal jsem to už hodněkrát.“

„Kdo vlastně jsi, Niku?“

Zase ho napadlo, že moc mluví. To dělá to víno.

Bachmator se zvedl a odcházel.

„Chci ty dopisy,“ zašeptal kníže.

„Nebylo by správné, kdyby byl tvůj bratr pohřbený v brnění?!“ zavolal za Bachmatorem Nik.

„Nepohřbíváme. Necháváme ležet na pohřebišti,“ odsekl.

„No a?“

„Jo. Chci jeho brnění,“ zastavil se.

„Za dopisy od toho zrádce.“

Hodil mu tašku k nohám. Jeho pobočník, nebo kdo to byl, se s ním začal dohadovat. Pak se otočil a běžel pro tašku. Bachmator ho doběhl, chytil za krk, druhou rukou popadl džbán od vína a několikrát ho tím džbánem přetáhl po hlavě. Vystříkla krev a ozvalo se praskání. Bachmatorovi se u pusy objevila pěna. Serval pobočníkovi z hlavy helmu, klekl si mu na prsa a dál ho mlátil džbánem do obličeje, dokud jako obličej vypadal. Pak se zarazil, zvedl hlavu a podíval se na ně.

„Vypadněte!“

Kněz nemusel překládat, všichni to pochopili. Popadli tašku a rychle vyrazili. Za zády znovu slyšeli rány a smrtelné chroptění.

„Kdyby už nic, tak jich je o jednoho míň,“ zachechtal se potichu kapitán. „Hele, co to je za koření? Je to fakt dobrý. To bylo nejveselejší vyjednávání.“

„Nejsi zvyklý,“ Nikovi se kroutily koutky. „Podívej se na knížete. Asi bude zvracet.“

„Buhahahahá,“ začal se kníže chechtat.

„Jestli nás uslyší, rozemele nás na kaši.“

„Hihihi, na kašičku.“

„Hahahahá.“

„Utíkáme!“

„Moje noha! Počkejte!“

„Hihihi, nožička.“

„Kněz zdrhá. Chce být doma první.“

„Nezdrhej, kněžoure! Stejně tě tam nikdo nečeká, jen tvoje ovečky!“

„No právě. Dědek jeden nadrženej.“

„Buhahahahá.“

Doběhli k bráně. Hned za ní se zhroutili smíchem. Nik prorazil očumující dav a vytáhl lékárníka.

„Co jsi mi to dal, podívej se na ně!“ ukázal na svíjející se postavy.

„Říkal jsem, že stačí málo a působí to až za dlouho. Kdyby někdo poslouchal ušima a ne zadnicí, tak se to nestalo.“

Zahodil lékárníka a vrátil se k hloučku. Okolo stojící vojáci se začali pochechtávat.

„Vylejte na ně kýbl vody.“

„Na knížete? Nikdy.“

Došel si do jednoho baráku pro židli, sedl si a čekal. Přišlo jim to hrozně veselý. Nakonec se taky začal smát.

„Co dál?“

Seděli v přijímacím sále a pročítali dopisy.

„Nevím.“

„Myslíš, že to sežrali?“

„Nevím. Aspoň jsme na tom vyzískali důkazy o zradě Myskina.“

„Poslouchejte tohle,“ ozval se Pán z Neumětel. „Milý příteli, posílám vám dvě stě otroků a zbraně podle dohody. Zároveň upozorňuju, že kníže Ježek z Horního Hradu dostal zpět dluh od pana z Neumětel a to v počtu jedné kopy zlata a tří kop stříbra. Nemá silné vojsko, a tak určitě přistoupí na zaplacení výpalného.

S pozdravem.

Kníže Myskin, strážce poslední pečetě a ochranitel víry, vítěz nad zástupy a bojovník proti zlu.“ Praštil dopisem o stůl. „Tehdy Ježek tvrdil, že to někdo vykecal a všichni koukali na mě jako na hajzla.“

„Můj otec taky.“

„Takových let. Zrazoval už jeho otec. I děd.“

„Já vím,“ kníže ukázal bradou na kapitána. „Možná se tu zjistí, kdo otevřel brány tady kapitánova hradu.“

„To není potřeba zjišťovat, byla to moje manželka,“ posmutněl kapitán.

„Vyprávěj. Neznám ten příběh.“ Nik zpozorněl.

„Já taky ne,“ přidal se kníže.

„Není to nic moc. Hraniční knížectví, vídala se s barbary a do jednoho se zamilovala. Rodiče ji provdali za mě, bylo mi čtrnáct, jí dvacet. Otevřela jim brány jednou v noci. Vyskočil jsem oknem do hnoje a zůstal tam trčet noc a den. Nenašli mě. Okolí lehlo popelem, ti, co nebyli zabiti, skončili v otroctví, naštěstí různě po světě, tehdy ještě nikdo o temným Pánovi nevěděl. Já vylezl z hnoje, pohřbil rodiče a příbuzný a stal se psancem.“ Kapitán se dlouze napil.

„A co ona?“

„O tom nechci mluvit.“

„Nechceš o tom mluvit, takže víš, kde je.“

„Vím.“

„A já taky asi vím.“

„Kecáš Niku.“

„Má tři syny. Jeden už je mrtvý. Jmenují se Bachmatuck, Bachmator a Bachmapan.“

Všichni strnuli.

„Jak jsi na to přišel?“

„Když jsem si šel pro hlavu Bachmatucka, kterou jsem nechal připíchlou před branou, stál jsi tam a pozoroval jsi ji. Koukal jsem na tebe snad hodinu. A když jsem ji odnesl k lékárníkovi, ptal jsi se, co s ní budu dělat. Tehdy mi to neseplo, ale teď po tom příběhu...“

„Je to pravda, kapitáne?“ vydechl kníže.

„Nevím. Nevím vůbec nic.“

„Nebudeme dloubat do kapitánovi minulosti,“ mávl rukou pán z Neumětel. „Spíš co budeme dělat teď?“

Vstoupil Pes Marko.

„Tak co?“ otočil se na něj kníže.

„Odcházejí opravdu směrem k Myskinovu území.“

„Dobrý,“ praštil se kapitán pěstí do dlaně.

„Nic to neznamená. Myskin se z toho vykroutí.“

„Mám taky ten dojem.“

„Musíme ho zatáhnout do války.“

„Jak?“

„Nevím,“ pokrčil Nik rameny.

„Dobře. Máme tak tři dny, než dojdou tam. Den, než se to vysvětlí, a tři dny zpátky. To je v nejhorším případě.“

„Vpadneme jim do zad,“ povytáhl meč pán z Neumětel.

„Budeme vyčkávat,“ zadíval se kapitán na knížete.

„Zaútočíme na jejich území,“ zamyslel se Nik.

„Hm. Moc se nedohodneme.“

„Já jsem kníže a udělá se to podle mě. Vpadneme jim do zad. Udělal jsem to několikrát a vyšlo to.“

Kníže povyskočil na židli.

„Až na tu poslední díru ve stehně,“ zakroutil Nik hlavou. „Dlouhou cestu bych vám nedoporučil. A stejně návrh kapitána zůstat a vyčkávat. To vojsko znudí a začne si vymýšlet.“

„Tvůj návrh taky není bez chyby. Vtrhnout na jejich území znamená mít nekrytý záda od Bachmatora,“ zasunul meč zpátky pán z Neumětel.

„Musí se vyčerpat na Myskinovi.“

„Rozdělíme se. Část půjde proti Bachmatorovi, část vtrhne na území barbarů a část jich zůstane jako záloha. Kdyby jedna skupina zklamala, dá se jí pomoct zase od ostatních,“ navrhl Nik.

„Připadá mi to hrozně riskantní,“ podíval se kapitán na knížete.

„Když Bachmator porazí jednu skupinu, může si vylámat zuby na městě. A třetí skupina se vrátí zpátky, jak nejrychleji bude moct,“ obhajoval Nik.

„Dobře, já jdu do boje,“ rozzářil se kníže.

„Vy ne, kníže. Budete řídit obranu města,“ zakroutil Nik hlavou.

„Nemůžete mi poroučet.“

„Pokud se vám při cestě rána znovu otevře, můžete ohrozit celé tažení.“

„Kdo by tedy šel kam?“

„Kníže obrana, kapitán a pán z Neumětel útok a já bych napadl barbary na jejich území.“

„Co si od toho slibuješ?“

„Zmatek mezi barbary. Pokud se dozvědí, že někdo plení jejich stany, budou chtít domů. Jiní zase bojovat. A chci se podívat co nejblíže k temnému Pánovi.“

„Jako otrok ses tomu bránil a jako rytíř se tam ženeš? Apropos, co s vyslancem?“

„Vezmu ho s sebou, pokud mi ho, výsosti, necháte. Může se mi hodit.“

„Jo, rád se ho zbavím. Podezření mám, ale důkazy žádný. Tak mi aspoň zmizí z očí.“

„Promiňte, že se vám do toho pletu,“ ozval se někdo, kdo dosud mlčel.

„Fuj. Stíne, jsem se lekl. Jednou tě zabiju, takhle se mi vynořit za zády.“

„Promiňte, výsosti, ale napadlo mě, když jste tvrdili, že jsou to vojska knížete Myskina, mohly by mít jeho znaky. To by mohlo barbary utvrdit v tom, že je opravdu zradil.“

„To je opravdu dobrý nápad!“

„Moji rytíři nikdy nevyjedou do boje se znaky zrady.“

„Ale nemusí, Pane z Neumětel. Stačí jen obyčejné vojsko. Byl by to problém?“

„Ani ne. Barva a dobrý kovář by to dokázali během krátké doby.“

„Ale to je několik set mužů.“

„Nemusí být všechno tip ťop. Stačí pár, aby je to přesvědčilo.“

Kníže si nechal zavolat kováře, malíře a krejčí. Dohadovali se dlouho do noci. Nakonec se dohodli, že kapitán a pán z Neumětel budou sledovat a otravovat Bachmatora, kníže s malou zálohou zůstane na hradě a bude řídit obranu a Nik si vybere z vojáků a otroků několik desítek mužů a půjde dělat zmatek na území barbarů. Pes Marko a Stín se přidali k Nikovi. Protože je tlačil čas, nechali nastoupit vojáky už brzo ráno. Nik si vybral okolo čtyřiceti vojáků a jednou tolik otroků, jimž vyprosil svobodu anebo je vykoupil. Vybral si koně a několik lehkých vozíků z knížecích stájí, naložil potravinami, zbraněmi, na jeden vůz uložil vyslance a vyrazili. Brána se za nimi zabouchla s temným zaduněním a zvony městských věží, které je vyprovázely, připomínaly zvonění umíráčku.

Errata:

30.05.2021 17:50