Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Seděli u hradu knížete Myskina a popíjeli víno.

„Co dělá ten sráč?“ pohlédl Nik na věž.

„Sedí ve svých komnatách a pletichaří. Představ si, že poslal dopis, v němž žádal o pomoc. Kníže mu odeslal úplně stejnou odpověď, jakou dostal před nedávnem od něj. Svezlo se to po něm jako hovno po mokrým kameni a vůbec se ho to nedotklo,“ zasmál se pán z Neumětel.

„Jdeme za ním?“ Nik maloučko povytáhl meč.

„No, není kam spěchat. Dosáhli jsme pozoruhodného vítězství. Všichni se radují a jásají. Barbaři byli na hlavu poraženi a rozehnáni. Kořist je obrovská. Knížata teď sama posílají další vojáky pro výpravy na území barbarů.“

„To je dobře. Povýšil jsem svého kaprála na poručíka a bylo by dobrý, kdyby se vytvořily nějaké jednotky pod jeho velením. Rozumí tomu a už si tuhle expedici prošel.“

„Ty jsi ho povýšil?“ kapitán zvedl obočí.

„Ale no tak, vyhráli jsme. Bude se odměňovat a povyšovat. Je dobrej, tak to odsouhlas a kníže ať to schválí.“

„Kníže je nasranej, že jsme ho vynechali ze závěrečné bitvy. Už sem jede.“

„Ach jo.“ Nik si pořádně přihnul ze džbánku a pokračoval. „Kníže je mladý. Horkokrevný. Ale pokud se dožije aspoň třicítky, mohl by vykonat hodně dobrých věcí.“

„To jeho zranění nám víceméně pomohlo, že se do toho tolik nemotal.“

„Možná jsem mu tu nohu měl uříznout, mohl by místo válčení vládnout.“

„Pánové, to je rouhání. Uvědomte si, že jsem také kníže.“

„A já jsem král.“ Nik zvedl džbánek dnem vzhůru a pozoroval posledních pár kapek, jak skanuly na stůl.

„A já císař!“ zasmál se kapitán. „Šenkýři, ještě džbán červenýho. Toho, co moji muži vytáhli knížeti ze sklepení!“

„Pánové, kníže se bude zlobit. Nechá mě spráskat.“

„A my ti uřízneme uši, chachá, jestli neposlechneš nás,“ zabodl kapitán dýku hluboko do stolu a otočil se na Nika.

„Skončil jsi u toho, že jste vyrazili na město Bachmatora a Bachmapana.“

„Jo. Začalo jít do tuhého.“ Nik počkal, až hostinský vymění džbánek a pokračoval.

„Už se o nás vědělo a Bachmapan sehnal, kde se co dalo. Když jsme dorazili k jeho městu, byl připraven. Naše štěstí bylo, že se o nás vědělo všude a mnoho otroků se začalo bouřit. Zvláště když Bachmapan sebral i ty poslední zbytky mužů a dětí z okolí na obranu. Dvakrát jsme zaútočili a dvakrát nás odrazili s rozbitými hlavami. Potřetí jsem na něj ušil léčku a vylákal ho ven. Chtěl jsem ho vlákat do jedné rokliny a tam ho zašlapat. Neskočil na to, obešel rokli a vpadl mi do zad. Byla z toho bitva. Přišel jsem o dvě třetiny vojáků a o polovinu otroků. Už jsem si říkal konec, s tímhle co mám, budu muset s brekem odtáhnout a najednou koukám, město hoří. Otroci když viděli, že zmizel Bachmapan i s tím, co mu zbylo, z města, vzbouřili se. I tak to musela být řež, přestože je hlídalo jen několik starců, jinak ženy a děti. Bachmapan to viděl a hnal se zpátky. Už bylo pozdě. Otroci se ozbrojili, bylo jich tak dvacet na jednoho. Celé město lehlo popelem. Zachránil jsem jen několik barbarských žen a dětí. Posadil jsem je na koně, dal jim ty průvodní listy pro vás a poslal je za Bachmatorem. Počítal jsem, že jakmile je k němu pustíte, bude se chtít vrátit a zachránit, co se dá. Pánové!“ zhluboka se napil. „Řeknu vám, že kdyby Bachmapan vládl místo Bachmatora, tak jsme byli v loji, protože toho bychom neoblbli. A teď jste na řadě vy. Jak se vám povedlo donutit ho, že napadl Myskina?“

„No,“ pán z Neumětel se natáhl po džbánku s vínem. „Náhoda a štěstí. Bachmator furt otálel, začínal věřit Myskinovi, že je v tom nevinně, ale nechtěl ztratit tvář a vrátit se. Tak se dohadovali, co dál, a Myskin jako projev dobré vůle poslal několik desítek otroků. Jenomže ty otroky koupil od mých synů a to byli ti otroci, co jsi poslal ze svých nájezdů, to znamená jeho vlastní lidi.“

„Jé, no to by mě nenapadlo.“

„Zaútočili jsme ve chvíli, kdy prolomili bránu. V tu chvíli jich už byla jen polovina. Myskin se bránil docela dobře. Bachmatorovi ale odešlo hodně bojovníků po tom, co zjistili, že jim vyvražďuješ rodiny. Bylo lehký je pobít na cestě domů. Hele, něco ti ukážu.“

Došel ke koni a chvilku se hrabal ve vaku. Pak vytáhl obrovskou lebku.

„Bachmator. Musela se vařit celý den a nakonec jsem ji hodil do mraveniště.“

Šel k vozu a vytáhl dva balíky.

Rozbalil první.

„Bachmapan.“ Položil hlavu na stůl. „A tady je dárek pro kapitána. Upozorňuju tě, že takhle smrděla už předtím.“

Kapitán rozbalil balík a prohlížel si poloshnilou hlavu.

„Je to ona?“ zeptal se.

„Jo.“

„Tak to jsem rád, že mně utekla. Když si představím, že bych s tímhle žil...“

Sedl si na židli, ne obkročmo, ale normálně, a pozoroval svoji ženu.

„Je opravdu moje?“ ujistil se.

„Jistě.“

Vzal hlavu za zbytek dlouhých vlasů, roztočil ji a přehodil přes hradby ven z města.

Sledovali její let a čekali. Žádný zvuk se neozval.

„Musela spadnout do měkkého.“

„Kdoví. Co dál?“

„No, je to tam v rozkladu. Bojí se otroků, tak je pobíjejí. Ti se zase nechtějí nechat dát, tak se brání. Někde se sami ozbrojují a ničí vesnice a města. Jedině dobře jsou na tom ty kmeny, které neposlaly Bachmatorovi moc svých lidí, ti se v pohodě udrží. Ale otroci jim berou stáda, a na těch jsou oni závislí.“

„To nemyslím, myslím toho nahoře,“ Nik se podíval znovu na věž hradu.

„Čekáme na knížete. Myskin nás formálně přivítal a vykázal z města. Řekli jsme, že si musíme odpočinout a odpočíváme už třetí den.“

Pán z Neumětel si pořádně přihnul.

„Píše memoranda jiným knížatům. Že jsme vlastně stejní jako barbaři a že si na nás mají dát pozor. Neví, že skoro všichni knížata tu mají svoje vojáky. Navíc kníže nechal kolovat ty dopisy od Bachmatora, a tak se sejde velká rada a bude rozhodovat, co s ním.“

„Má dědice?“

„Ne, zatím se na svůj věk moc nevytáhl.“

„Tak co s ním bude?“

„Většinou se dělá, že se mu sebere určitý díl země a musí zaplatit a tak dál.“

„To z toho vyjde lacino. Vždyť takový byl už jeho otec. Má největší území.“

„Ale zbavit se ho nemůžou. Víš, jak dopadne země bez pána. Podívej se na Foxe. Kvůli takový malý zemičce máme válku už třetím rokem.“

„Válka by byla stejně. Prostě se to nahromadí a čeká se, kde to praskne. V tomhle případě to byla Ahonicova země. Prostě byl dlouho mír a to není ono.“

„Tak si to vezměte vy, pane z Neumětel. Stejně vás děti chtějí vyštípat.“

„Nemůžu. To by ostatní řvali a byla by z toho válka mezi všema. Až umřu, zbylo by tu území bez dědice a velmi lukrativní. Neřeknu, kdyby mi nabídli nějaké malé hraniční knížectví, ale tohle je moc velké sousto.“

„Kníže jede!“ kapitán položil džbánek.

Vyskočili a vyšli mu v ústrety spolu s vojáky a ostatními okolo. Jel na koni, ránu už měl zhojenou. Kromě pána z Neumětel poklekli a sklonili hlavu.

„Hej, co to je?!“ zeptal se a seskočil z koně. „Předtím jste se mi neklaněli a teď jo?“

„Předtím to vypadalo, že už dlouho knížetem nebudete, tak jsme měli pocit, že to nemá cenu. Ale teď jste vítěz nad barbary, majitel velké kořisti a sjednotitel knížat,“ zvedl Nik hlavu a bezelstně zamrkal.

„Si děláš prdel. Zvedněte se a jásejte!“ přistoupil k nim. „Já jsem udělal akorát hovno. Ze všeho jste mě vyřadili. Šli jste na medvědy a mě jste nechali lovit zajíce.“

„Výsosti, jak si můžete...“

„Buďte zticha. Prý tu je někde dobrý víno. A nechci nic slyšet o tom, jestli můžu nebo ne.“

„Výsosti, vy můžete všechno.“

Napil se ze džbánu a prohlížel si jejich obličeje.

„Pane,“ pokračoval Nik. „Kromě pána z Neumětel tu není žádný kníže. A i pán z  Neumětel sem přišel, protože ho, podle jeho vlastních slov, vlastně odstavili. Knížata nebojují. Řídí bitvu jako hráč šachu na šachovnici. Jenom barbarští válečníci se hrnou do boje, aby zemřeli jako hlupáci.“

„Nepoučuj mě! Nejsi můj otec.“

Sklonil hlavu a mlčel.

Kníže se znovu zhluboka napil, pak si sedl ke stolu.

„Tak řekne mi někdo konečně, co se všechno tady dělo, ať nejsem poslední, kdo se to tu dozví?“

Sedli a začali vyprávět.

Stoupali nahoru po schodech.

„Máte ty dopisy?“

„Od Bachmatora. Mám je u sebe. Otluču mu je o hlavu.“

„Klid, výsosti. Dejte je, prosím, mně. Chci s ním, prosím, mluvit. Je slizkej jako had. Byl by schopný vás přesvědčit o své nevině, jako málem přesvědčil Bachmatora.“

„Ale on byl vůči Bachmatorovi bez viny.“

„Aha. To je vlastně pravda.“

Přede dveřmi stála ochranka. Odevzdali jí zbraně a vstoupili k Myskinovi.

„Kníže, můj mladý příteli!“ vrhl se v ústrety knížeti a potřásl mu rukou. „Jsem rád, že jste tady. Tihle vaši pohůnci nedodržují základy etikety a chovají se tady jako dobyvatelé. Jsem rád, že jste tady a vaše přirozená autorita jistě zajistí, aby tito vyvrhelové opustili brány mého krásného města.“

„Pán z Neumětel, rytíř Nik a kapitán, vlastně už plukovník Drakul,“ představil je kníže.

„Nebudu si podávat ruce s okupanty!“ odsekl Myskin.

„Ani bych o to nestál,“ odpověděl Nik a vytáhl dopisy z brašny. „Rád bych vám něco ukázal a chtěl bych vysvětlení.“

Myskin zbledl.

„Co to má jako být?“

„To jsou Bachmatorovy dopisy. Našly se u něj. Možná bych do nich nezasvěcoval víc lidí, než je nutné,“ podíval se na Myskinovu osobní stráž a několik sluhů, co postávalo okolo.

Myskin zamával rukou. Místnost se začala vyprazdňovat.

„Budeme vyjednávat. Víte určitě, že sem nikdo nevstoupí?“

„Ne. Co to jako má být?“ ukázal na dopisy, které Nik rozložil po stole. „Podvrhy, které mě mají zdiskreditovat?“

Nik vyhodil Myskina z okna.

Ozval se přidušený výkřik a plesknutí těla o dlažbu.

„Co jsi to udělal?“ zařval kníže.

„Viděli jste to? Uviděl dopisy a vyskočil z okna.“

„Co?!“

„Hnulo se v něm svědomí,“ pokýval hlavou pán z Neumětel.

Dovnitř vtrhla stráž s tasenými meči.

„Je to moje chyba,“ naříkal Nik. „Mělo mě to napadnout, že to udělá, když zjistil, že máme důkazy o jeho zradě.“

„Co se tu stalo?!“ zařval velitel stráže.

„Kníže se paktoval s Bachmatorem, našli jsme dopisy o jeho zradě, a když jsme ho žádali vysvětlení, vyskočil z okna.“

„Co!?“

„Ty dopisy. Jsou na tom stole. To je neštěstí. Knížectví bez knížete. Co budeme dělat?“ hořekoval Nik.

Velitel stráže šel ke stolu a namátkou vybral jeden z dopisů. Chvilku ho studoval a pak zařval.

„Přiveďte písaře. Toho němého!“

Šel k oknu a chvilku koukal ven. Během chvilky přivedli písaře. Vzal ho za krk a dovedl k dopisům.

„Znáš tyhle dopisy?“

Písař zakroutil hlavou.

Velitel zvedl ruku a stráže zbraně.

„Chvilinku!“ zavolal Nik a vzal písaře za ruku. „Něco ti ukážu.“ A vedl ho k oknu.

Pohlédli dolu. Myskin ležel v nepřirozené póze na dlažbě a okolo něj dav lidí.

„Tak, teď pojď zpátky k tomu stolu, znovu si prohlédni ty dopisy a třeba si vzpomeneš.“

Písař vzal dopisy, zadíval se na Nika a pokýval hlavou.

„Takže znáš ty dopisy?“ ověřoval si velitel stráže.

Kývnutí.

„Diktoval je kníže?“

Kývnutí.

„Byl u toho ještě někdo?“

Zakroucení hlavou.

„Kdo to odnášel?“

Pokrčení ramen.

Mávl na vojáky a ti stáhli meče dolů.

„To ještě nic nedokazuje.“

„Ale dokazuje. Viděl je a věděl, o co jde. Proto vás poslal pryč.“

„Nedokazuje to, že vyskočil z okna.“

„Jsou tu čtyři svědci. Dvě knížata, jeden rytíř a jeden plukovník. Nestačí to?“

Mlčel. Nebyl hloupý a věděl, že slovo vojáka proti dvěma knížatům nemá cenu.

„Knížectví je bez knížete,“ řekl nakonec.

„Proto to musíme změnit,“ usmál se Nik.

„Niku! Ty hade!“

„Výsosti, sebe jsem nemyslel. A vás taky ne,“ dodal rychle. „Pán z Neumětel sám řekl, že by to neustál.“

„Tak kdo?“ zeptal se kníže.

Chvilku bylo ticho.

„No na to zapomeňte!“ ozval se kapitán, vlastně už plukovník.

„Na to zapomeň,“ řekl kníže.

„Je to dobrý chlap. Nezrazuje. Má knížecí krev. A není vázaný na jiný knížectví. Nikdo nemůže říct, že se to plánovalo.“

„Ostatní knížata to neuznají.“

„Tak ať jednají. Budou zase nejednotní. Kapitán, vlastně už plukovník, teda kníže Drakul vedl jejich vojska do boje a povede je dál. Kořist mají jistou. Podporujete ho vy a pán z Neumětel.“

„To už není moje věc, ale mých synů,“ mávl rukou pán z Neumětel.

„Ale vaši synové to odsouhlasí. Vy budete mít azyl u knížete Drakula a oni budou moci vládnout. To jsou tři knížectví. Další dvě dostanou něco ze svých území, která jim Myskin sebral. No řekněte, dostanou to od jiného?“

„Jaký dvě knížectví? Já trpěl od Myskina nejvíc!“ ozval se kníže.

„Jak se k tomu postavíte, kníže Drakule?“

„No pokud mi dá záruky...“ našpulil Drakul pusu.

„Určitě, potřebuje vedle sebe chlapa, který ho podpoří.“

„Ale je mi čtyřicet a stále nemám dědice.“

„Hele, Drakule, stojí ti?“ zeptal se pán z Neumětel.

„Furt.“

„Tak pokud to není proto, že jsme tu my, tak to není problém.“

„To neprojde,“ vzdychl si kníže. „Knížata, to ještě není autorita.“

„Tak jestli to pomůže,“ ozval se Nik. „Já jsem král.“

„A já císař.“

„Jsem král Ahonic!“

Opět chvíle ticha.

„Já to tušil!“ praštil se kapitán pěstí do dlaně. „Celou dobu mi to bylo jasný!“

Kníže pokyvoval hlavou, jako když si v duchu něco přepočítává.

„Jasně. To souhlasí. Ale Ahonic byl velký čaroděj.“

„Byl. Kdyby mu Pandora nevyprala mozek, zůstal by jím. A taky by zůstal králem ve svém království.“

„Takže neumíš kouzlit?“

„Jen ty jednoduchý kouzla, co zvládne každý. Rostliny, jedy, základní čarodějnický úkony.“

„A co to město?“ zeptal se pán z Neumětel.

„To nevím.“

„No, byl jsi to ty. Říká se to.“

„Byl jsem toho příčina nebo důsledek, ale neudělal jsem to. Nebyl jsem to já. Zkoušel jsem to potom znovu snad stokrát. Nebo si myslíš, že bych bojoval jako normální člověk, kdybych tohle dokázal? Postavil bych se s přehledem temnému Pánovi severu, kdybych dokázal udělat aspoň z poloviny takovou spoušť jako v tom knížectví.“

„Jak ti to máme věřit?“

„Vždyť už to všechno řve. Je jen otázka času, kdy to dojde ostatním.“

„Všechny jsi nás ohrozil a stále ohrožuješ. Kdybych věděl, že jsi to ty, neodvážil bych se zastavit vyslance. Mimochodem, kde je, nikde jsem ho neviděl.“

„Zahynul v boji.“

„No opravdu dobrý. Tak to tu máme temného Pána za prdelí každou chvilku.“

„Zase pro něj tak důležitý asi nejsem. Jen ho znepokojilo to město. Proto po mně šel. Možná má strach, že bych ho mohl porazit.“

„Kéž by.“

„Radši mlčte, kníže!“ Drakul se posadil do Myskinovy židle a zkoušel, jak se v ní sedí.

„Nebudu tu dlouho. Pokud by byly problémy, řekněte pravdu. Stejně by poznal, že lžete. Já musím pryč.“

„A kam chceš jít?“

„Nesmím zůstat na místě. Buď mě dostane on nebo Fox. Tak jim půjdu naproti.“

„Nerozumím.“

„Pandora mi vzala schopnosti. Musí mi je vrátit nebo se to musím znovu naučit. Bude to trvat mnoho let. Ale nejradši bych někam zmizel, kde mě nikdo nenajde. Jsem z toho všeho hrozně unavený.“

„A kam chceš zmizet?“

„Hm...“ podíval se z okna. „Měl jsem jeden krásný sen a jedna žena mi ho zničila. Ale mám pocit, že bych mohl přece jenom ten sen uskutečnit. Mít klid a nikam se nehonit.“

„Blázne!“

„Aspoň na čas, než mě minulost dožene.“

„Dobrá, vyhráli jsme nad barbary, vyhrajeme i tuhle bitvu. Co chcete dělat?“

„My? Támhle je kníže. Jsme na jeho území.“

Kníže Drakul se chvilku pohupoval na židli. Pak prudce vstal.

„Byl bych fakt idiot, kdybych to nezkusil,“ postavil se před velitele stráží. „Přísahejte mi věrnost a jste kapitán.“

„Přísahám, vaše knížecí milosti.“

„Výborně, kapitáne. Vaši přísahu slyšela tři knížata a jeden král. Do pěti minut všechny důstojníky od kaprála nahoru tady. Rychle. A cestou houkněte na komořího, poslouchá za dveřmi.“

Komoří vstoupil.

„Co si vaše knížecí milost bude přát?“

Kníže Drakul uznale kývnul hlavou.

„Ty se neztratíš.“

„Jsem komořím už dvacátý rok.“

„Výborně, víš tedy, co máš dělat?“

„Připravit oficiální korunovaci, sepsat jména vnitřních nepřátel, nechat zajistit nepohodlné osoby, udělat kompletní dokumentaci zločinů toho zrádce Myskina, odstranit opozici, sepsat přátelské dopisy ostatním knížatům, pozvat je...“

„Nezval bych je, pokud to nebude na sto procent a oni to oficiálně neschválí,“ prohodil pán z Neumětel.

„Dobrá, dále navrhnout povýšení důstojníků, připravit všeobecnou amnestii...“

„Stačí, stačí!“ zamával kníže Drakul rukou. „Vidím, že víš, co máš dělat, dej se do toho. Podepíšu to, a pokud máš nějaké osobní přání nebo pocit nějaké křivdy, připiš to tam taky, dokud se rozdává.“

„Výsosti, jsem poctěn. Víte, mám tři děti...“

„Napiš to tam, pokud jsou z poloviny tak dobrý jako ty, uvidím, co pro ně budu moct udělat.“

Komoří odkráčel s poklonami.

„Tak a teď dav,“ nadechl se Drakul a přistoupil k oknu.

Postavil se do okna a zvednul ruku. Hlasem, kterým řval na své vojáky, zařval dolů.

„Kníže Myskin se paktoval s barbary! To všichni jistě víte! Skočil z okna, když se na to přišlo! To jste si všimli! Jsem váš nový kníže! Jmenuju se Drakul! Komu se to nelíbí, toho nechám nabodnout na kůl! Ostatní můžou slavit! Tři dny a tři noci to tu platím já! Tak si nacpěte břicha a ožerte se! To je všechno! Sláva knížeti Drakulovi!“ a odstoupil od okna.

Ozvalo se nesmělé volání slávy.

„Divná řeč,“ zakroutil pusou pán z Neumětel.

„Oni to stráví. Dneska zkušebně budou chlastat. Zítra víc a pozítří je bude bolet hlava. Sluha! Sakra kde je, to tu budu čekat věčně!“ zařval, až se v oknech začaly třást tabulky.

Vstoupil chvějící se chlap.

„Co si výsost přeje?“

„Vyvalte sudy pro ty venku. Kuchaři a pekaři ať pečou a vaří. A mám tam venku chlapy, ať dostanou taky svůj díl. A ať kuchař udělá něco extra pro mě a mé knížecí přátele. A někde tu ten lump měl určitě něco extra dobrého k pití. Chci to!“

Sluha zmizel.

„Čumím,“ kývl hlavou Nik. „Teda, takhle dokonale bych to nezvládl ani já.“

„Dokonale?“ zarazil se Drakul. „Hovno dokonale. Tohohle jsem měl zavolat jako prvního. Pokladník!!!“

Vstoupil malý mužíček.

„Chci kompletně soupis veškerého majetku. Jestli zjistím jedinou nesrovnalost, pohřbím tě spolu s Myskinem. Ale ty na rozdíl od něho budeš pod zemí ještě chvíli naživu. Tak a zmiz.“

Pokladník zmizel.

„Uf!“ Utřel si Drakul čelo. „Je to dřina.“

Ostatní se spokojeně usmáli.

„To mi připomíná,“ otočil se Drakul na knížete. „Musíte mě propustit ze svých služeb.“

„Jo, stalo se.“

„V tom případě mi dlužíte žold za dva roky.“

Kníže se chytil za hlavu.

„Nesmažeme to?“

„Pak tu máme dělení kořisti. Můžu ustoupit v některých věcech, ale rád bych si podržel některé svoje muže.“

„Potřebuju je.“

„Já víc, vám převrat nehrozí.“

„Pánové, snad si tohle můžete dohodnout bez nás,“ Nik si žíznivě olízl rty.

„Je to otázka mé existence.“

„Kníže Drakule, myslím si, že v nejbližších dnech převrat nehrozí. Pokud vám bude přísahat věrnost místní aristokracie a vojsko. Já bych teď slavil.“

Chvilku tlachali o bezvýznamných věcech a pak přinesli jídlo. Drakul občas vyhlédl z okna a zamával davu, který ho oslavoval stále více a více podle počtu vypitého vína. Delegovali různé komise a lidi, aby mohli přísahat věrnost novému knížeti a poděkovat mu za zbavení tyranského jha, pod kterým museli léta úpět.

Nik si o tom myslel svoje, a když se koukl okolo, zjistil, že není sám. Drakul mu připadal trošku lehkomyslnější, on by se určitě obklopil svým vojskem a rozhodně každé jídlo i pití zkoušel bezoárovým kamínkem.

Prudce se otočil, nadechl se, ale pak mávl rukou.

„Stíne.“ Pronesl spíš vyčítavě.

„Pane?“

„Říkal jsi, že nejsi odsud. Odkud jsi vlastně?“

„Toulám se už čtvrtý rok, ale původem jsem z Foxovy země.“

„Ale?“

„No jo. Chci se tam znovu podívat, bohužel jediná cesta, kterou znám, je přes Šáhovo území a to není nejlepší cesta.“

„Taky bych tam chtěl jet.“

„Proč ne, dva jsou víc než jeden.“

„Nebudeme dva. Určitě nás pojede víc.“

„Budilo by to pozornost.“

„Máš pravdu, zmizíme odsud. Čím míň lidí to bude vědět, tím lépe.“

„A kdy?“

„Nevím, zítra, za týden, za měsíc. Jak ty jsi na tom?“

„Jsem tulák a čas mě netlačí. Z kořisti mám docela slušné jmění, tak jsem si myslel, že si doma koupím nějaké stavení a usadím se.“

„Takže na spanilé jízdy na území barbarů nemáš náladu.“

Sedl si ke stolu, vzal kus šunky, opatrně si k ní přičichl a ochutnal.

„Jak to říkal můj táta. V nejlepším přestat. Ať bojují jiní.“

„Moje řeč.“

Errata:

30.05.2021 17:50