17
Vítej, návštěvníku!
|
|
Projížděli krajinou, kterou si pamatoval z předchozí cesty. Původně chtěl jet jenom se Stínem, ale knížata jim dala nějaké vojsko a otroky na cestu. Pes Marko chtěl taky, ale rozumně uznal, že důležitější je tam, kde to zná. Z bývalých otroků dělal malou armádu, se kterou podnikal spanilé jízdy na území barbarů. Ostatní knížata uznala Drakula jako pána území po Myskinovi a domácí odboj po pár popravách také zmizel. Nechali znovu osídlit pohraničí a postavili některé hrady a pevnosti, dokonce hluboko v zemi barbarů. Osidlovali je propuštěnými otroky, kteří rádi přijali svobodu a půdu v dobytých územích. Říše barbarů se jen pomalu vzpamatovávala z porážky a spousta jejich kmenů se posunula hodně na sever, aby se vyhnula útokům knížectví. Nakonec i pán z Neumětel začal budovat knížectví na hranicích i za nimi. Bylo vidět, že ho to baví, stejně jako útoky na barbary, ale nakonec se nechal přemluvit a souhlasil se smlouvou o míru mezi knížaty a barbary. Sice brblal, že rozhodně v posteli umírat nehodlá, ale nakonec byl rád.
Po několika měsících tedy vyrazili. Vojsko nechali v posledním knížectví jako pomoc v boji proti Šáhovi. Vypadalo to, že už ho nebude třeba, Šáh uštědřil západní lize pomocí severské legie několik porážek a začalo se jednat o míru. Země byla vyčerpaná, zničená. Na hranicích přizpůsobili svůj oblek poměrům a vyrazili. Oba uměli obstojně místní řeč a nikde se nezdržovali, tak nebudili pozornost. Relativně v klidu projížděli Šáhovým územím, pouze jeden incident v místní vesnici je zdržel. Udělali co udělat museli, aby nenechali stopy, a pokračovali dál. Pro jistotu ale odbočili z plánované trasy a pokračovali jen v noci.
Za nějakou dobu překročili hranice a vstoupili do knížectví, kde Ahonic trávil část svého života jako otrok. Teda do bývalého knížectví. Šáh usoudil, že autonomie tomuto kraji nesvědčí a zařadil ho do své říše. Po několika válkách a vzpourách se knížectví změnilo v pustou krajinu obývanou jenom lidmi, kteří neměli kam jít jinam. Živili se, jak se dalo, většinou loupežemi na pocestných. Města hlídala neoblíbená Šáhova posádka, vesnice nikdo. Všude vládla chudoba, hlad a zmar.
Cestou se k nim přidružilo několik poutníků. Bylo to bezpečnější, lépe se mohli bránit.
Přišli do bývalého hlavního města. Bylo pobořené, hrad zničený a žila v něm vojenská posádka.
Najednou nevěděl, jak dál. Potřeboval se dostat do své bývalé země, ale nevěděl, co tam bude dělat. Nakonec jenom tak bloumal a pomalu se přibližoval k bývalému vyslancově příbytku.
Místo bylo holé. Tady se nikdo nesnažil nic postavit ani pěstovat. Ruiny, které vydržely bouři, zarostly býlím a travou.
Procházel z místa na místo. Tady vybojoval svůj boj o Tu z kuchyně. Tady se scházeli. Tady ji viděl naposledy. Tady stál strom, u kterého sedávali s Matějem. U této zdi se scházel s Nosáčem.
Přišel k ruině zdi a rozhrnul bodláčí. Na stěně byly stále vidět znaky abeced, které mu tam Nosatej psal.
Prošel okolo míst, kde byla kuchyně. Došel tam, kde stála kovárna. Oči se mu zamlžily.
Z kovárny stála jen zeď, co přiléhala k pánovu domu. Přišel k ní a chvilku ji pozoroval. Pak neomylně vytáhl kámen ze zdi a sáhl do otvoru za ním. Chvilku hmatal a pak vytáhl ruku prázdnou.
Srdce se mu sevřelo. Takže Žabák přežil. Nikdo jiný kromě něho o tom úkrytu nevěděl. To znamená, že sebral peníze a mapu a zmizel. A Žabák věděl, jak se dostat k temnému Pánovi severu.
Vrátil se do města. Koupil kousek voskového plátna a pergamen. Chvilku přemýšlel a pak napsal.
„Žabáku, byl jsem tu. Občas se tu stavím. Rád bych se s tebou setkal. Napiš mi, prosím, kde tě najdu. Nik.“
Přiložil k pergamenu několik stříbrných mincí, celé to zamotal do plátna a vložil do otvoru. Kámen dal na svoje místo.
Vrátil se do města a našel hospodu, kde byl ubytovaný se Stínem. Ten seděl u stolu, ukusoval starej chleba s cibulí a zapíjel to vodou.
„Kde jsi byl?!“ obořil se na něj. „Zmizel jsi mi hned, jak jsi vyšel ven.“
„Tak to je obrovské vítězství, ztratit se ti z dohledu.“
„Byl jsem z toho nervózní. Nějak moc se tady vyznáš.“
„Žil jsem tady.“
„Jako otrok?“
„Jo.“ uvědomil si, že Stín ho zná z doby, kdy byl otrokem. Nemuselo to být pro něho moc dobré.
„Kdy jsi tu byl?“
„Na začátku války.“
„To už je dlouho. Hledáš svého bývalého pána? Chceš se mu pomstít, jako jsi se pomstil vyslanci?“
Zarazil se. I tohle Stín věděl.
„Ani ne. Jen jsem chtěl najít přátele a třeba jim pomoct.“
„Můžu ti pomoct já. Víc nohou víc oběhne.“ Stín zaťukal ztvrdlým chlebem o stůl.
„Vlastně asi ano. Stejně by ses se to dozvěděl, mám tě pořád za zadkem. Otročil jsem tady pro Šáhova vyslance v době, kdy tu bylo ještě knížectví. Prohnala se tady magická bouře a smetla to tu všechno. Přičítá se to mně, proto po mně zatoužil Pán severu, ale moje práce to nebyla. Z těch, co jsem znal, to přežil vyslanec, jeho paní a myslím si, že jeden otrok, jmenoval se Nataniel a byl hrozně tlustý. Pracoval u koní a měl na starosti nosítka. To je asi tak všechno.“
„Dobrá. Dáme se do toho. Pozeptáme se různě, kde skončil vyslanec. To by nás mohlo dovést i k tomu otrokovi. Proč ho vlastně chceš?“
„Přítel.“
Stín pokýval hlavou.
„Člověk, který má za přátele knížata, hledá přítele otroka. Hezký.“
„Vlastně hledám hlavně jednoho kováře.“
„Taky přítel?“
„Ano. Ale on to ještě neví.“
„A co mu chceš?“
„Ví, jak se dostat k temnému Pánovi severu.“
„Jsi divný, Niku. Když tam můžeš jít, tak tam nechceš, a teď tam chceš?“ mávl rukou. „Ale pomůžu ti. Skočím se poptat na trh. Aspoň tam koupím něco k jídlu. Tady je opravdu k jídlu jen tuřín, cibule a plesnivej chleba. Ty se zeptej oficiálně na vyslance. Patřil k Šáhovi, budou vědět, kde asi jsou.“
Sedl si k němu a chvilku ho pozoroval.
„To tu opravdu nemají nic pořádného?“ zeptal se.
„Smutná krajina, smutný lidi, neštěstí všude okolo. Hospodský měl před dvěma lety jedenáct dětí. Zbyly mu tři. Manželku a osm dětí si vzala válka, hlad a neštěstí. Prokleté místo.“
„Hospodo!“ zavolal dozadu.
Vyšel ven pohublý muž.
„To tu opravdu nemáš nic jiného než starej chleba?“
„Ne, pane.“
„Dám ti peníze a skočíš na trh!“
„Pane, cestou mě okradou nebo mi to seberou Šáhovi vojáci. I po vás se už tu ptali.“
„Co jsi jim řekl?“
„Že jste ozbrojeni a že peněz moc nemáte.“
„Díky. Kořalku nemáš?“
Mlčel.
„Takže máš. Kolik chceš za láhev?“
„Stříbrnej.“
Stín vydechl odporem. Nik zvedl ruku, aby mlčel.
„V pořádku. Jestli nebude ředěná, dám ti ho.“
Hospodský zmizel a za chvilku přišel s lahví nažloutlé tekutiny. Nik nalil sobě i Stínovi.
„Vezmi si taky skleničku a přisedni si.“
Hospodský se začal ošívat. Nik mu podal stříbrný.
„Už je to v pořádku?“
Odběhl a přiběhl s kalíškem a džbánem vody.
„Jste velmi laskavý, pane.“
„Řekni mi. Byl jsem tu před dvěma lety na návštěvě u barona z Horní Dolní, ale změnilo se to a baron zmizel nevím kam.“
„Před dvěma lety?“ hospodský ztišil hlas. „Pane, to jste přišel o hodně. Šáh se rozhodl zničit tuhle zemi, a proto poslal mocného čaroděje. Ten se usídlil u Šáhova velvyslance a odtamtud zničil celý město. Vašeho barona našli až měsíc po tom. Mě to zabilo manželku a tři děti.“
Nik se kousl do rtů.
„A co ten vyslanec?“
„Lidi ho umlátili. To si vzal Šáh jako záminku a vtrhl sem se svým vojskem. Knížete nechal roztrhat koňmi, jeho milenky upálil na náměstí.“
„Vyslance ubili?“
„Jo, jo. Otroci se mu rozutekli, jeho paní odešla do kláštera. Ten potom vypálili.“
Nik svěsil hlavu. Takže nic. Stopy jsou pryč, všichni jsou mrtví.
Někdo vstoupil. Stín se naježil.
„Kdo jste?“ ozvalo se nad ním.
„Původně kupci, teď už spíš tuláci,“ odpověděl Stín.
Zvedl hlavu, stáli tam tři vojáci Šáhovy armády.
„Tuláci?“ zeptal se nedůvěřivě voják. Pak vzal ze stolu láhev a přičichl. „Na tuláky moc bohatí.“
„Když přijdete o všechno zboží, už vám na posledních penězích nesejde.“
„A kolik těch posledních peněz je?“
„Dost málo na to...“ odpověděl Nik a rozvalil se na lavici tak, aby byl vidět meč i kroužková košile. „...aby kvůli tomu umírali lidé.“
Voják chvilku přemýšlel a pak mávl rukou.
„Naval!“ otočil se na hospodského.
„Milost, pane!“ rozbrečel se hospodský. „Je to to jediný, co mám. Za co nakrmím děti?“
„Jestli máš problém s dětmi, můžeme ho vyřešit.“
Nik se pohnul. Stín ho pevně chytil za zápěstí.
Hospodský sáhl do kapsáře a s třesoucíma se rukama rozmotal kousek hadru, ve kterým měl stříbrňák a několik měďáků. Voják po nich hmátl.
Hospodský položil hlavu na desku stolu a hlasitě se rozeštkal.
Voják se podíval na Nika. „Spolu ještě nejsme hotovi.“
„Modli se ke svému bohu, abychom byli!“ procedil Nik mezi zuby. Cítil, jak mu Stín drží ruku vší silou.
„Nedokážeš pobít všechny v tomhle městě!“ zašeptal mu.
„Ne, ale tomuhle uříznu ptáka a narvu mu ho do prdele takovou silou, že mu vyleze nosem.“
Voják poodstoupil.
„To je útok na Šáhova zřízence!“ zavolal.
„Ty pytle hoven!“ vykroutil se Nik ze Stínova sevření a vstal. „Byl jsem přes rok v paláci toho tvého Šáha. Koukal jsem se mu do očí z takový blízkosti, z jaký teď na tebe. Měl jsem od něj otroky a otrokyně na svoji potřebu. A ty mi chceš vyhrožovat!?“
Vojáci utekli.
Nik si sedl a hodil hospodskému dva stříbrný. Ten po nich hmátl a pousmál se bezzubým úsměvem. Pak posmutněl.
„Tolik peněz. Zase mi to vezmou.“
„Dej to sem!“ zvedl se Stín. „Skočím na trh, tam to rozměním na měďáky. Rozděl si je potom na hromádky, a když ti jednu seberou, snad zachráníš další. A taky koupím maso. Snad se v tomhle všivým kraji nějaký sežene.“
„Jdu s tebou,“ zvedl se Nik. „Kdyby se vojáci chtěli prát.“
Pomalu se dostávali k místu, kam Nik párkrát nesl nosítka. Tržiště bylo velké, ale zaplněné tak z poloviny. Lidí bylo hodně, ale skoro nikdo nic nekupoval. U každého stánku stál ozbrojený chlap s palicí a hlídal zboží. Pomalu procházeli okolo. Zboží pocházelo většinou z loupeží, občas se někdo snažil prodat něco osobního. Ženy, dívky i děti se nabízely kolemjdoucím. Nik několikrát cítil, jak mu něčí ruka zajela k opasku, ale nahmátla jen provázek od měšce. Peníze si schoval do opasku od otrocké zástěrky a zbytek měl různě zastrkán po oblečení.
Procházeli a odhadovali zboží. Najednou se Nik zarazil a zamířil k jednomu ze stanů, ve kterém právě zmizel někdo, kdo mu připadal povědomý. Před stanem se mu do cesty postavil svalovec.
„Co chceš?“
„Dovnitř.“
„Ukaž peníze.“
Vytáhl stříbrňák a ukázal. Svalovec uvolnil vchod.
Vstoupil a chvilku trvalo, než zaostřil v šeru.
„Přání?“ uslyšel hlas.
„Rád tě vidím, Nosáči.“
„Kdo jsi?“
„Nik.“
Chvilku přemýšlel.
„Nik, ten otrok?“
„Jo. Bývalý otrok.“
„To je jen dočasné. Než tě někdo zase zajme. Tady jsou teď všichni otroci, i když kruh nemají. Čím ti můžu pomoct, Niku? Ale jestli chceš půjčit, tak to máš smůlu.“
„Ne. Chci to rozměnit.“ Vytáhl Nik několik stříbrných.
„Spojená knížectví. Tak tam tě osud zavál, Niku? Zmizel jsi po tý bouři, stejně jako většina. A vrátil ses jako holub. Otroci říkali, že jsi spal s paní, ale já tomu nevěřím. Proto prý se snesla ta bouře. Paní s otrokem, to je horší než se psem.“
„Nespal jsem s paní. Ani ona se mnou. Nevíš, kde skončili ostatní?“
„Pána utloukli, paní unesli z kláštera.“
„Co Matěj, Žabák, Nataniel?“
„Nevím.“
„A co teda víš?“
„Posaď se, Niku. Vím, že ti můžu dát za stříbrňák padesát pět měďáků. Vím, že ti můžu sehnat za ty stříbrňáky a měďáky cokoliv. A vím Niku, že nejdražší budou informace. Co ty na to?“
„Povídej.“
„Ne, řekni otázky, já řeknu kolik.“
„Matěj, Žabák, Nat.“
„Tři stříbrné hned, když se ti cena nebude potom líbit, můžeme se dohodnout. Pokud zjistím něco víc, doplatíš.“
„Souhlasím. Řekl jsi cokoliv. Jsem v hospodě U Kalicha. Něco pořádného k jídlu. Maso, myslím, aby bylo k jídlu, ne krysy nebo něco takového. Pití. Nějaký ženský. Jo?“
„Zlaťák.“
„Hu. Zlaťák?“
„Jo.“
„Mám zlaťák z knížectví. Neořezaný, pravý. Nejsem ale blázen, za tuhle cenu.“
„Dobrá, vrátím jeden Šáhův.“
„Pcha, vyměním je někde za tři a ten jeden ti donesu.“
„Ach jo. Ze starého přátelství ti ty dva dám.“
„Dobrá.“
„Problém je v tom, že mám jenom jeden. Tak ti dám ve stříbrných a měďácích.“
„No jo, ale ty to potom tak zamotáš, že z toho vyjdu dost bledě.“
„Jo. Ale ty jsi bohatý a já chudý,“ usmál se Nosáč.
„Dobrej argument.“
„Kdybys potřeboval peníze, pořádají se tu zápasy v bývalé aréně. Dohodli bychom se, jak budeš bojovat a měl bys provizi.“
„Hele, Nosáči!“ Nik se naježil, ale pak se najednou uvolnil. „Původně jsem tě chtěl poslat do prdele, ale už jsem si všiml, že osud si s námi hraje tak divně, že je dost možný, že opravdu budu bojovat za trochu jídla a pár měďáků.“
Nosatej se usmál.
„Věčná pravda.“ A začal sázet peníze.
Venku se setkal se Stínem, kterého svalovec nepustil dovnitř. Vraceli se stejnou cestou.
„Tak co jsi zjistil?“ ptal se Nika.
„Celkem nic. Ale už mám lidi, co mi ty věci budou zjišťovat. Co ty?“
„Koupil jsem králíka.“
„Ukaž.“
Stín vytáhl kus masa.
„Vždyť je to kočka.“
„Já vím. Ale aspoň je to maso. Štve tě to?“
„Ne, ale musí se to déle péct.“
Tlachali o hloupostech celou cestu do hospody. Hospodský je vyhlížel a podal jim zprávu, že je nikdo nechtěl. Vyplatili mu peníze, předali kočku a Stín šel ještě nakoupit další věci. Nikovi už se nechtělo.
Než bylo jídlo připraveno, dorazili lidi od Nosatého a donesli další jídlo a pití. Nik uznal, že za ceny, co si Nosáč řekl, byla služba opravdu kvalitní. Když večer dorazily ještě dvě docela hezké ženské, byl opravdu spokojen.
Kočku nechali hospodskému a krmili se selátkem. Dívenky se také neupejpaly, nebylo nic, co by chybělo. Nik se zrovna zaobíral jednou a po očku pozoroval Stína, jak se snaží nožem oddělit maso od kosti. Najednou ho něco zarazilo.
„Stíne?“
„Hmm, no?“
„Ten nůž.“
„Chceš si ho půjčit?“
„Ne. Odkud ho máš?“
„Koupil jsem ho na tržišti. Když jsi byl v tom stanu.“
„A bylo jich tam víc?“
„Ne, to bylo od vojáka. Je hezký. Prý je to kořist po nějakým mrtvým.“
„A nevíš po jakým?“
„No, protože je to nový, teď se nebojuje s ligou ale s Foxem. Takže je to po nějakým Foxově žoldákovi.“
„Seženeš mi toho vojáka?“
„Blázníš. Nepamatuju si, jak vypadal chvilku po tom, co odešel. Natož večer. Říkal, že je to trofej a že s tím bojuje dost Foxových vojáků. Divný, co? Nůž a jsou na něm severský runy.“
„Hele, ty jsi se narodil ve Foxově království?“
„Narodil a žil.“
„A říkal jsi, že chceš tam?“
„Říkal.“
„Ráno vyrážíme.“
„Ty, Niku. Zrovna když se mi tu začalo líbit. Co ti to zase přelítlo přes nos?“
Vyrazili časně ráno. Brblal Stín, brblal hostinský, brblaly ženský, co jim dělaly společnost. Ale Nik nebyl k udržení. Za pár dní dorazili k moři. Museli si najmout rybářskou loď, protože Král Fox byl se Šáhem stále ve válce, oficiální styk mezi oběma zeměmi nebyl, a tak se cesta protáhla o několik týdnů. Stínovi to nevadilo, ale Nik byl jako na trní. Jednou si pohrával s nožem od Stína a najednou ho zarazil drobný nápis u rukojeti. Bylo vidět, že je čerstvý, že ho tam někdo dopsal teprve nedávno. Bylo tam napsáno runovým písmem:
|
DRŽ SE SVĚTLA. |
Drž se světla. Co tím chtěl Žabák naznačit? Protože nikdo jiný než Žabák tohle písmo neovládal.
Drž se světla. Drž se světla. Pohrával si s nožem. Snad na to jednou přijde.
Hodil nůž a ten se s tichým zadrnčením zabodl hluboko do dveří kajuty.
Po třech týdnech kličkování dopluli do Foxovy země. Cesta ubíhala mnohem lépe, bylo vidět, že se Stín tady vyzná. Okolí bylo podobné Nikově zemi, jen ne tak hornaté. Lidé opatrní, drahota všední. Byla stále válka.
Po dalších dvou týdnech dorazili do hlavního města. Přestože Nik pátral, jiné zbraně, které vykoval Žabák, nenašel. Stín se rozhodl, že se poptá ve městě, a když nic nenajdou, půjdou hledat jinam. Nik s tím souhlasil, nikdo ho tu neznal a nikoho by nenapadlo, že půjde do jámy lvové.
Ubytovali se v dobré hospodě blízko hradu a Stín odešel na výzvědy. Nik popíjel velmi dobré víno a čekal. Protože byl unavený po cestě, víno mu stouplo rychle do hlavy, a tak se rozhodl jít spát. Po dlouhé době si vychutnal pohodlí dobré postele a prachových peřin.
V noci se mu zdál zvláštní sen. Viděl Žabáka v plné zbroji, jak k němu kráčí tanečním krokem. Žabák měl na sobě helmu, ze které trčel obrovský nos. Na štítu měl vyrytý nápis Drž se světla. Za Žabákem někdo stál.
Drž se světla. Najednou mu to seplo. Drž se světla, boj se stínu.
Pozdě.
30.05.2021 17:50