Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jaký div, že Paon jen zíral a nevěděl co dál.

Drancine kývla: „Tak vylezte konečně ven, trochu se protáhnout. Kosmoskafu si nejspíš ještě užijeme do sytosti.“

Spustil se na podlahu. „Kde to jsme?!“

„V Mechanicianově břiše. Prohlédněte si to tu, jestli chcete, ale upozorňuji: na nic nesahat.“

Paon udělal opatrný krok po podlaze, která postrádala jediné rovné místo. „Není tu světlo...“

„Cožpak vy si svítíte do vlastního žaludku?“ zasmála se. „Tak proč by měl on?“ Hmátla rukou do mezery mezi kontejnery a zkusmo lomcovala koncovkami propojovacího kabelu.

„Prosím, Elo, mluvte chvilku vážně. Řekla jste, že tu nejsme jen my dva. Co to znamená?“

„Že Mechaniciana ovládá někdo jiný než my.“

„Nevěděl jsem, že máme v Mechanicerii tajné spojence...!“

„Nemáme. Tohle,“ mávla rukou k tmavému technickému okolí, „teď ovládá můj společník, který se sem dostal stejnou cestou jako my.“

„Také v kontejneru?“

„Ne tak docela. Na tom ale nesejde. Důležitější je, že za chvíli provedeme další přesun, který nás odnese hlouběji do Mechanicerie. Tam zkusíme prodat nebo vyměnit náklad za informace, které by nás přivedly blíže vaší snoubence... tedy...“ náhle umlkla, ale mlčení bylo výmluvnější než slova.

Paon její váhání pochopil. „Jsem srozuměn s tím, že Ezegoteu možná nenajdu živou,“ řekl pevně. „Ale musím se pokusit. Prostě... musím.“

„Jasně. Pouhý pokus. Tak znělo zadání,“ přikývla, jenže vzápětí na sebe její hezká tvář vzala strohý výraz. „Něco je jinak. Zalezte dovnitř. Hned.“ Sama skočila k vedlejšímu kontejneru, který obsahoval její kosmoskaf, a obratně se soukala dovnitř. Paon jí chvatně napodobil. Jen co se usadil ve svém zařízení, kontejner se s tichým zasyčením uzavřel a uzamkl.

„Elo? Můžeme mluvit-?“

„Můžeme,“ slyšel naprosto jasnou odpověď. Kontakty komunikační sběrnice nejspíše již správně doléhaly. „Ale ohledně přísunu informací jsem na tom stejně jako vy: pouhý divák.“

„Takže se o naše osudy stará ten váš... společník sám?“

„Ano.“

„A... je spolehli-“ Paonovi zaskočilo slovo v krku, protože sebou jeho kontejner znovu trhl. „-vý? Co bylo zase tohle, Elo?“

„Nový teleportový skok. Ale ne tam, kam jsem myslela,“ slyšel elektronýrku. „Paone? Podívejte se prosím na ukazatel záření. Pokud na něm vidíte zrovna tak šílené hodnoty jako já, asi budeme mít drobný problém.“

Paon chvatně přelétl očima údaje, promítané před jeho zrak na vnitřní stranu kosmoskafu. I když schéma údajů neměl podrobně prozkoumané, nemusel hledat dlouho: jediná červená hodnota přitáhla jeho zrak automaticky.

Jednotkám, v nichž byl údaj uveden, sice nerozuměl, ale to že ukazatel trčel vysoko nad bezpečnostní značkou, pochopil i bez toho.

„Drancine-?“ vydechl zděšeně.

„Takže to není porucha mého měřáku,“ konstatovala chladně. „Tipuji, že při dosavadní dávce je doba našeho přežití tak dva týdny. A každou další minutou se nejspíše zkrátí na polovinu. Nepropadejte panice, pokusím se zjistit oč jde a jak to napravit.“

Nepropadejte panice! pomyslel si hořce Paon. Čím to je, že je Drancine tak v klidu? Že by se dovedla tak dokonale ovládat? Anebo... není to jen nějaká hra, která z něj má následně vymáčknout ještě víc peněz? To by bylo mazané, pomyslel si, ale když se znovu mimoděk podíval na ukazatel záření, pronikajícího do nitra kosmoskafu, jeho optimismus se ocitl na bodu mrazu.

Snažil se něco vycítit, ale marně. Nic ho nebolelo, ale věděl, že jeho tělem každou vteřinu proniká nespočet vysokoenergetických částic, které kosí a trhají jádra jeho buněk stejně jako kulometná palba nekrytě běžící pěchotu. A to jsme odstínění trilibrixiem a antamaciem, pomyslel si. Být venku, tak už je dávno po nás.

„Drancine...?“ odvážil se ozvat po mučivě nekonečných pěti minutách.

„Dělám na tom-!“ odsekla rázně.

Paon pochopil, aby byl zticha. Kolik že to je? Našel očima časomíru. Takže do deseti hodin je po nás? Ó Leptone. Vzalo to rychlý konec...

Ke svému překvapení však vzápětí znovu uslyšel Drancinin věcný, klidný hlas.

„Došlo k omylu v plánování,“ začala. „Respektive v mém chápání plánu. Myslela jsem, že můj společník Mechaniciana stoprocentně ovládne, a pak poletíme kam bude potřeba. Mýlila jsem se. Mechanician je stále při vědomí a všechno si dělá podle svého, akorát že si neuvědomuje, že to co chce, není jeho vlastní vůle.“

„Ale-“

„Hned se k tomu dostanu, Paone. Mechaniciani této úrovně se drží v okrajových oblastech, a dobře vědí proč. Totéž dělá náš Steamklang – tak by se dal přepsat jeho identifikátor za použití notné dávky fantazie, která z pytle plného jedniček a nul vytvoří něco, co jsme schopni pojmenovat.

Takže, Steamklang nezamířil do centra, jak bych chtěla, ale pokračoval v letu po periferii, aby svůj úlovek nejprve, nu, takříkajíc strávil. Skočil k aktivní hvězdě, která nás nyní obšťastňuje svým smrtícím dechem. Jemu je to pochopitelně jedno, na rozdíl od nás. I když dvojvrstvé obložení našich kosmoskafů zadržuje většinu záření, bude potřeba se odtud pohnout. A to-“

Náhle sebou Paonův kontejner znovu silně trhl. Současně se ukazatel záření vrátil se na nulu a zhasl.

„-a to se nyní stalo,“ dokončil elektronýrčin hlas větu. „Akce však nekončí, naopak, právě začíná, proto vás vyzývám abyste ani náhodou neopouštěl váš úkryt, dokud z něj nebudete... vyzvednut.“

„Záření je pryč,“ potvrdil, ale ulehčení mu to nepřineslo. „Kolik života nám zbývá...?“ Kontejner sebou znovu počal házet, otřesy přicházely ve vlnách. Než se ale mohl zeptat, slyšel znovu Drancine.

„S tím zářením nepočítal ani můj společník, takže musel přijmout alternativní řešení. A tím je, že jsme značně neopatrně zkřížili cestu jinému Mechanicianovi, který si – jak právě cítíte – ze Steamklanga s chutí udělal příležitostnou svačinu.“

„My jsme napadeni?!“

„Napadeni a přemoženi, takže ty otřesy berte s klidem. Právě totiž probíhá Steamklangova dezintegrace, v jejímž průběhu budeme i my přemístěni na palubu vítězného stroje.“

„Stroje se navzájem požírají?“ žasl.

„Ne všechny. Některé z nich jsou však, dalo by se říci, vlastenecké. Tento k nim patří, a soudil, že starý Steamklang dělá Mechanicerii ostudu. Tak ho eliminoval. Vtipné, že?“

„To nepochybně. Je sice krásné, že se Mechaniciani perou, ale kdy začneme řešit náš stav?!“

„Potřebujeme se do třiceti minut dostat na ošetřovnu,“ řekla stručně.

„Ošetřovnu?!“ zalapal po dechu.

„Na Mechanicianskou ošetřovnu,“ upřesnila důrazně. „Proto jsme také Steamklanga přemluvili, aby se nechal přepadnout Mechanicianem, který má takové zařízení na své palubě. Máte-li nějakou pažbu v dosahu, můžete si na ní udělat zářez: právě jsme jako neúmyslný vedlejší důsledek našeho výletu zlikvidovali jednoho Mechaniciana.“

Paon žasl. „Elo, a ten nový... on nám vážně pomůže?!“

„Ale jistě že nepomůže. To, co jste patrně slyšel o Mechanicianských ošetřovnách, je naštěstí, ale i naneštěstí pravda. V tuto chvíli záleží na tom, zda se mému společníkovi podaří našeho nového majitele ovládnout dříve, než budeme deportováni do jeho biologické laboratoře.“

Paona tak roztřásla hrůza, až se mu udělalo špatně. „A jak... jak to poznáme?“

„Snadno. Buďto začne naše totální obnova, nebo totální demontáž.“ Maličko se odmlčela. „Jistě rozumíte drásavé dialektice našeho postavení: bylo by lepší, aby nás Mechanician objevil později, protože tím větší šance bude, že nad ním můj společník již převezme vládu. Ale naopak čím déle budeme mimo ošetřovnu, tím více se blížíme ke smrti...“

Paon ztěžka polkl, a náhle si s naplno uvědomil všechny příznaky akutní otravy zářením. Ta nevolnost... není zdaleka jen strachem. A to že hůř a hůř vidí, že se mu zdá, jakoby neustále musel vzpírat aspoň tunu neviditelného závaží, nebude jen iluze...

„Umírám, Elo,“ řekl vyčerpaně.

„I já,“ odvětila. „Ale že nám to jde, co?“

Tiché zasyčení odemykaného uzávěru už Paona nevytrhlo ze šoku, v němž se nacházel. O chvíli dříve, nebo o chvíli později? řekl si odevzdaně. Kosmoskaf se otevřel a dovnitř obratně vnikla čtveřice chapadel. Jako z dálky vnímal, že jsou věnčena lesklými perlami – zřejmě optickými členy. Umělé končetiny ho zručně vyprostily z kosmoskafového lůžka a vynesly ven, aniž narazil na okraje kontejneru. Byl uložen na oranžovou levitující desku, přichycen samočinnými pásy a vzápětí se jeho nové lože dalo nehlučně do pohybu.

Jen letmo zahlédl, jak je na podobnou desku ukládána Drancine. Nepodařilo se mu zachytit její pohled, ale nevypadala moc dobře. Ještě že nevidím sám sebe, řekl si malátně.

Zavřel oči, a jen podle míhajících se stínů a světel vnímal, jak je rychle transportován nitrem Mechaniciana.

Přesun netrval dlouho. Změna vzduchu ho upozornila, že opustil dopravní koridory. Otevřel oči, a to co viděl, ho fascinovalo i přes stav, v němž se nacházel. Bezpochyby se dostal do proslulé Mechanicianské ošetřovny. Nikdy jí neviděl, ale nepochyboval o tom ani na okamžik.

Všechno kolem vypadalo jako... marně pátral v bolavé paměti po něčem, k čemu by mohl své okolí přirovnat. Fraktálová džungle, napadlo ho najednou. Ano. Nespočet nepopsatelně složitých tvarů, vymodelovaných jakoby vrcholným vzepětím imaginace nespoutaného mozku, který dokáže tvořit makrostruktury, propracované až do nejmenších detailů, ve všech třech rozměrech naráz, rozbouřit je smrští zdivočelých siločar a pak celé to peklo nechat v jediném mžiknutí oka ztuhnout. Chaos zakovaný v řádu, a řád zrozený replikací nejčistšího chaosu!

Náhle po jeho levé straně něco krátce zazářilo: do ošetřovny vplulo lůžko s Drancine. Tak. Společně stojíme na hraně. Kam uděláme další krok? K životu nebo do nekonečného pekla?

Vtom se struktury kolem něj daly do pohybu. Jako nespočet tykadel a hrotů se k němu natáhly ze všech stran.

Víc Paon nevěděl. Ztratil vědomí.

Errata:

30.05.2021 13:23