Vítej, návštěvníku!

„Tahle... brambora?!“

Takovou nejapnou otázkou reagoval pan Paon, když mu Drancine sdělila, že ta na pohled všedně vyhlížející kovová hrouda, sedící na jednom z ovládacích panelů, je její společník.

Do salónku, kde se zrovna nacházeli, byli přeneseni ještě ve spánku, takže jejich probuzení dalo okamžitě jasnou odpověď na otázku, kdo ovládá Mechaniciana, v jehož nitru se právě nacházeli.

„Rasborgen,“ přetlumočila Drancine identifikátor korábu. „Zjevně je to konvertita – koráb, určený původně pro hominidní bytosti. Tím lépe pro nás, nemusíme se krčit v nějaké narychlo vygenerované buňce. Rodilí Mechaniciané už takového vnitřní struktury nemají.“

„Rasborgen?!“ vykřikl pan Paon.

„Ano Znáte to jméno?“

Vzrušeně přitakal. „Ferglamský obrněný výzkumný koráb, zhotovený Lastakarijci na objednávku. Správně Raas Borgen, neboli Neutronový drak. Mám v něm uloženo osm procent jeho pořizovací ceny jako svou investici...“

„Takže už víte, že se s ní můžete rozloučit,“ pousmála se.

„Aspoň bych se mohl... podívat, ne?“ Paon vstal, přišel ke dveřím a zdvihl ruku. Ale než se dotkl průchodu, přepážka se sama odsunula. Zvědavě nakoukl na chodbu a jeho výraz se stal ještě zaraženějším. Vpravo koridor vedl normálně dál, ale vlevo byl po celém průřezu zavalen něčím, co ze všeho nejvíce připomínalo nahuštěnou stěnu nejrůznějšího kovového odpadu.

„Nebádejte nad tím,“ ozvala se Drancine zevnitř. „Rasborgen samosebou nezachovává své lidsky příznivé vnitřní uspořádání, protože mu k ničemu není. To vlevo není odpad, ale nějaké vygenerované struktury.“

„Stroje?“ upřeně se v tom plastokovovém chaosu snažil něco rozpoznat. „Nic mi to nepřipomíná... absolutně nic.“

„Nepochybně. Nezkoušejte něco z toho definovat. Rasborgen pracuje multidimenzionálně. To co vidí vaše oči, je jen trojrozměrný řez vícerozměrným zařízením.“ Z tónu hlasu cítil, že se elektronýrka usmívá. „Aspoň vidíte, že vaše osmiprocentní investice nebyla zahozena do černé díry.“

„Smutný pocit,“ potřásl hlavou. „Platím rebelské stroje, co utíkají od lidí a bojují za svou samostatnost...!“

„Na druhou stranu, možná je to osud, že vám teď Rasborgen na oplátku zachránil život.“

„Opravdu on?“

„Vlastně tak úplně ne. Je to maličko komplikovanější. Můj společník totiž Rasborgena ani tentokrát neovládá.“

„A co je to vlastně za toho společníka?!“ zvolal Paon.

Drancine tedy mlčky ukázala na ovládací panel, a my již známe poněkud nejapnou reakci páně Paonovy.

„Brambora? Ale no tak,“ řekla elektronýrka mírně káravě. „Karanlixhaitan sice není urážlivý, ale možná by se slušelo trochu více úcty k někomu, kdo má v rukou naše životy.“

„Eh... uhm... omlouvám se,“ zahuhlal Paon.

„Omluva je přijata,“ pousmála se Drancine. „Mimochodem, jak se cítíte?“

Protáhl se. „Velmi... skvěle. Skutečně jsme vyléčeni z nemoci z ozáření, nebo se jedná jen o milosrdný odklad?“

„Nešlo o léčbu, takže bychom spíše mohli užít výraz – rekonstruováni a reanimováni. Nicméně momentálně jste tak zdráv, jak jste v životě nebyl, za to vám ručím. Ale chtěla jsem původně mluvit o vztahu Rasborgena a mého společníka Karanlixhaitana.“

Váhavě se vrátil do sedačky. „Máme na to čas...?“

„Ano. Nuže, můj společník je sice schopen ovládnout značnou část Mechanicianské populace, ale tak jako u nás, ani zde vývoj neustrnul na místě. Rasborgen už patří k těm Mechanicianům, na kterých si, žel, obrazně řečeno vylámal zuby. Je příliš složitý a vyspělý na to, aby šel přemoci.“

„Tak jak to, že jsme stále naživu-?“

„Co se nedá ovládnout, může jít ještě zničit. Karanlixhaitan prokázal této lodi, že je schopen ji zničit. Sice by to bylo kontraproduktivní, ale každý svobodný stroj je – tak jako člověk – rád naživu. Došlo tedy k dohodě: můj společník Rasborgena nezničí, pokud nám do jisté míry pomůže. Což zrovna dělá.“

„Ta vaše brambora- s prominutím, váš Kara... Karamelix Haiťan je pěkný terorista, že?!“

„Účel světí prostředky, milý Paone. A prosím, neparodujte jeho jméno. Karan-lix-haitan. Snadno zapamatovatelné, ne?“

„Hm, ano, jistě. A kde jste k takovému společníkovi přišla, Elo Drancine?“

„To si zatím necháme na jindy, Paone,“ odvětila vyhýbavě. „Máme něco zajímavějšího k probrání. Můj společník s Rasborgenovou pomocí během naší rozmluvy prohledal dostupné Mechanicianské databáze, a právě teď narazil na zmínku o Vende a vaší snoubence.“

„U Leptona! Mluvte!“ vykřikl Paon ohnivě.

Upřela na něj těžký pohled. „Ezegotea skutečně zůstala na Vende, a nebylo to z její vůle. Je velmi divné proč – ostatní posádku Vende klidně propustila. Ale mnohem důležitější je, že vaše snoubenka byla vyměněna za cosi se světem Yiox. A tím naše pátrání končí, pane Paone.“

„Můžeme se přece vydat na ten Yiox, ne?“

Ale Drancine zavrtěla hlavou. „Ne. To nejde.“

„Všude se dá nějak dostat,“ naléhal Paon.

„Tam ne.“

„Ale no tak, Elo Drancine! Máte přece svého společníka! Pokusme se o to! Musím Ezegoteu najít. Musím!“

Jen mlčky vrtěla hlavou.

„Nezůstanu na půli cesty,“ řekl náhle Paon.

Její výraz byl netečný. „To je vaše věc. Já i Karanlixhaitan míříme zpět domů. Paone, dostali jsme se tak blízko, jak jen to šlo. Je čas na návrat, chcete-li přežít.“

„Ne, to ne. Nesmíte mě nechat samotného! Koupil jsem si vaše služby! Neomezeně!“

„Nesouhlasím. Jen do míry, která není vyloženým šílenstvím. A to jsme splnili. Yiox je hodně dramatické místo i z hlediska nelítostné Mechanicerie.“

Paon rozhodil rukama. „Tvrdíte, že tenhle Neutronový Drak najednou nějak umí pracovat s více rozměry. Tak ať nám trochu pomůže!“

„Už jsme to ověřovali. Každá vícerozměrná funkce nakonec musí interagovat s naším prostorem, aby měla smysl. A v tomto případě jsou všechny dostupné interakční body nepoužitelné. Nejde to, Paone. A nejen z tohoto důvodu.“

„Co je ještě ve hře? Proč to nevím rovnou?!“

„Rasborgen samosebou nesedí a nečeká, až ho můj společník milostivě přestane ohrožovat. Jak mi Karanlixhaitan průběžně sdělil, koráb vyvíjí určitý vícerozměrný mechanismus, kterým by zlomil otroctví, do něhož upadl. Nelze sice přesně zjistit, co to je, ale z různých náznaků lze soudit, že k aktivaci toho prostředku dojde za nějakých osmnáct minut. Budeme-li v tu dobu ještě na palubě Rasborgena, ocitneme se poznovu na ošetřovně. Tentokrát jako oběti.“

„No...“ zavrčel Paon.

„Vaše >no< zní příliš málo vystrašeně,“ zamračila se Drancine. „Patrně jste neslyšel podrobnosti, co taková internace znamená. Mechaniciani vás dokáží rozebrat, to už víte. Tak jako stroj, na nejmenší kousíčky. Počínaje kůží. Tak, jako to udělali s námi v době, co jsme byli v bezvědomí. Jenže dovedou to i zaživa a při plném vědomí. To však není to nejhorší. Oni vás pak zase složí zpátky do plně funkčního celku. Stále přitom žijete a vnímáte.

Přitom si měří elektrochemické potenciály ve vašem nervovém systému. A pak vás napíchnou, prorostou do vás, a simulují tenhle proces už jen virtuálně. Ale váš mozek – tedy vy sám – to vnímáte jako bezprostřední realitu. Rozebírají vás pořád a pořád, velmi vynalézavými a roztodivnými způsoby. Donekonečna. A vy ne a ne umřít. Neskutečná jízda, že?“

Zdálo se, že teprve nyní Paonovi došlo, s čím má co do činění. Pobledl a statečně se snažil zakrýt strach. Ne každý má tu možnost, stát osmnáct minut od bran samého pekla.

„U Leptona. Proč??“ vydechl.

„Mechaniciani jsou takoví. Tvrdí se o nich, že nás od doby, kdy jim někdo v dávné minulosti sebral jakéhosi vůdce Jaa, nenávidí. Já si myslím něco jiného. Možná se snaží najít duši podobně, jako my na urychlovačích hledáme neznámé částice: teprve výsledek nespočtu pokusů dá směrník, jak a kde hledat dál.“

Udělala pomlku. „Kdybychom připustili, že částice v urychlovačích jsou živé, jak bychom jim připadali, když je produkujeme výslovně s úmyslem vzápětí je zabít...?“ pravila zamyšleně. „No nic. A tak Mechaniciané nechávají ulovené lidi trpět nekonečné série všemožných smrtí a číhají, zda nenatrefí ten velký wow okamžik, kdy budou moci prohlásit něco na způsob: ano, milion těchto rovnic zcela přesně definuje duši. Teď jsme, my stroje, dokonalé!“

Paon si sevřel spánky dlaněmi. „Ale... ona...“

Drancine zhluboka vzdychla. „Nechtěla jsem to říci tak otevřeně, ale koledoval jste si o to. Ano, tak možná dopadla vaše snoubenka. Ale stále zbývá malá šance, že ne. Yiox je opravdové srdce hlubiny, peklo na druhou. Tam si na takové hlouposti obvykle nehrají. Pokud tam byla vyměněna, už dávno z ní je velmi pravděpodobně něco, co nemá s člověkem téměř nic společného. Smiřte se s tím, Paone. A mizíme zpět, dokud to jde a je jak.“

Náhle řekl: „Vy jste byla přímo tam, že?“

Nyní bylo na Drancine, aby žasla. „Proč si to myslíte?“

„Něco jsem o Yioxu zaslechl. Tam se válčí, všude a vším, bez sekundy oddechu, že ano? I sami Mechaniciani se té planetě vyhýbají.“

„Paone,“ namítla nespokojeně. „Začíná nás tlačit čas. Jdeme!“

„Ještě jsem neskončil,“ vrtěl hlavou. „Podívejte se kolem nás. Jsme v nitru obrovského korábu, který musí nepochybně disponovat obrovským mozkovým centrem. A přesto ho tamhle ta kovová brambora drží v šachu. Zvláštní, řekl by si člověk. Jsme tu nepochybně svědky střetnutí technologicky vysoce vyspělejšího objektu s méně vyspělým. Neboli Karanlixhaitana s Rasborgenem. Vzhledem k tomu, že víme, jaký drtivý náskok musí Yiox mít, hádám že váš průvodce je právě odtud.“

Drancine mlčela, ale výraz jejích očí byl výmluvný.

„A tím se také vysvětluje, proč se tam ani vy ani on nechcete za žádnou cenu vrátit. Sdělte mi pravdu, je na to správná chvíle.“

Drancine se dlouze nadechla.

„Přesná úvaha, Paone,“ řekla poté tiše. „Můj společník je část jádra jedné z bývalých, velmi mocných Entit na Yioxu. Vedlejším účinkem aktivit Lastakarijců naše situace v minulosti neplánovaně dospěla do bodu, kdy jsme se dostali pryč. Víc o tom neřeknu.

Zavedli jsme si na Bokweru dobrou živnost: já obstarávám interakci s lidskou společností, a on se stará o faktickou stránku věci: obnovuje zničená data, odemyká zaheslované soubory, kompromituje kvantově kódované linky aniž je co poznat, mění jádra strategických superpočítačů za chodu, hledá či naopak podsouvá informace které by měly být nejpřísněji utajené, a tak různě. Úroveň elektroniky v Planetárním svazu je pro něj jak legrační mateřská školka. To ale neplatí zde.

Vzhledem k tomu, že si systémy Yioxu vůči každé chybě či prohře okamžitě vyvinou rezistenci, není možno na něj beztrestně vkročit dvakrát. Takže mě byste k výsadku na tu prokletou planetu možná nějak přemluvil nebo snad donutil, ale Karanlixhaitan to neudělá za nic na světě. A bez něj jsme hluší, slepí a ochrnutí. Takže čelem vzad a návrat, doufejme že ho zvládneme za živa. Deset minut. Domluvila jsem.“

„S prominutím, Elo Drancine. Já jsem ale ještě nedomluvil. Mé rozhodující slovo je Krogg.“

Elektronýrku ledově bodlo u srdce. Jméno reálného mága bylo velkou, a po pravdě řečeno velice hrozivou neznámou v tomto případu. Jenže žádná jiná možnost nepřipadala v úvahu.

„Devět minut. Jdu, s vámi nebo bez vás,“ řekla tvrdě.

„Dobře,“ sklonil hlavu. „Půjdeme.“

Vstal a připojil se k Drancine. Ta sebrala z ovládacího pultu svého společníka, a podívala se Paonovi do očí: „Udělali jsme maximum. Teď se starejme o vlastní přežití.“

„Ještě ne,“ odpověděl trochu nepřítomně.

„Jak – ještě ne? Nejdeme? Paone, řekla jsem, že už se debaty nevedou!“

„Myslel jsem to jinak. Ještě jsme neudělali maximum.“

„Jak to-?“

„-myslím? Takhle,“ řekl a vyňal z kapsy kombinézy předmět, velmi podobný černé prehistorické kreditní kartě.

Drancine mimoděk ustoupila o krok. „Je to skutečně to, co si myslím?“

„Ano. Můj průvodní lístek.“

Její oči byly náhle studnami děsu. „Kam?“

Řekl: „Právě tam.“

Errata:

30.05.2021 13:23