Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ještě celé dvě sekundy po teleportovém přenosu stála elektronýrka bez jediného pohybu – tak dlouho totiž trvalo jejím společníkovi, než potvrdil příšerný fakt, že se ocitli skutečně na Yioxu. Pak se křečovitě rozkašlala a okamžitě si nasadila na tvář malý filtrační přístroj s průzorem. Ekologie na Yioxu rozhodně nebyla v popředí zájmů Entit a životnost nechráněných lidských plic a očí by se počítala na pouhé desítky vteřin. Paon kupodivu reagoval obdobně.

„Jsi se zbláznil?!“ zařvala mu do tváře. „Už teď jsme mrtví!“

Náhle vytrhla z kapsy kombinézy malou zbraň a namířila mu z naprosté blízkosti na hlavu. „Dej mi poslední poděkování, že tě zabiju dřív, než se tě zmocní nějaká zdejší Entita, a já to hned nato zmáčknu,“ řekla s ledovým odhodláním.

„Těší mě, Drancine,“ pousmál se pod maskou, „klidně mi říkej Part.“

Došel jí dech, když pochopila že to vzal jako nabídku k tykání. „Tak jo,“ vydechla a stiskla spoušť.

Jenže výstřel nevyšel.

Důvod seznala téměř okamžitě. „Proč?!“ otočila se mírně zmateně ke kovové hroudě, kterou stále držela v druhé ruce.

„Uf!“ oddychl si Paon, který také rychle pochopil oč jde. „Dobře že tě zastavil! Tvůj společník totiž patrně uvažuje kupředu dál než ty,“ pokračoval a Drancine si s údivem všimla, že v jeho hlasu není ani stopa po předchozí váhavosti a nerozhodnosti. „Takže tě poprosím: neukvapuj se s tím útěkem do nebytí. Mám k dispozici i návratový teleport,“ pozdvihl významně kartu.

„K ničemu ti nebude. Kam chceš skočit? O dvě slunce dál, někam do vzduchoprázdna?“

„Ne, rovnou domů. Tohle je Kroggův hráč. Vezme nás pod Hladinu a vzápětí nás vyhodí zpátky nad ní, akorát že doma.“

Jaký div, že Drancine došla slova. Ne však myšlenky, které divoce bouřily v její hlavě.

„No jasně,“ prohlásila obratem vztekle. „Bude se o nás starat! Směšné! Krogg nikdy nikomu neříká své záměry. Jsi jen jeho nastrčená figurka, a já jsem se k tomu hloupě připletla. Fakt skvělá vyhlídka.“

„Nejspíš ano,“ připustil pobaveně. „Ale tak jako tak je to naše jediná šance. Znáš někoho, komu by Krogg dal něco ze své technolo-?“

„Pryč!“ přerušila ho výkřikem Drancine. Z tónu hlasu bylo jasné, že jí Karanlixhaitan sdělil nějakou závažnou informaci.

Po dobu tohoto krátkého emotivního hovoru stáli na úpatí jakési stavby, jež nesla nepřehlédnutelné rysy válečného bunkru. Náhle se její horní část rozletěla v ohlušujícím výbuchu. Tentokrát se Part nedohadoval, a chvatně následoval elektronýrku, která již prapodivným, avšak velmi efektivním způsobem prchala k blízkému tunelu.

Další exploze rozervala masivní stěnu jako by byla z křídy. Tunové trosky pršely všude kolem nich.

„Jdou po nás?“ křikl Part, přičemž si instinktivně zakrýval paží hlavu, aniž bral v potaz, že pokud dostane zásah nějakým letícím kusem zdi, lidská ruka na výsledku těžko co změní.

„Kušuj a makej!“ odsekla Drancine, a odvážným akrobatickým skokem zmizela v jícnu chodby, která se ukázala v profilu stěny. Navzdory kritické situaci se Part nemohl ubránit úžasu. To bych do ní nikdy neřekl, pomyslel si. Obratná jak šelma! Po jejím vzoru se chvatně se skrčil a vsoukal do temného ústí.

Elektronýrka seděla skrčená jen pár kroků od něj. Ohromený pohled jejích očí Paonovi dopověděl zbytek: útěk nebyl její vlastní aktivitou, řídil ho její Karanlixhaitan. Tuší Ela aspoň, jak se sem dostala?

„Venku začala palba,“ vyrazil ze sebe udýchaně. „Skryli jsme se. Byla jsi...“

„Vím,“ vydechla pod maskou.

„Víš?“ opakoval překvapeně. „Ty už jsi něco takového zažila?“

Maličko kývla. „Trénovali jsme to spolu. Nouzové protokoly různých kritických situací jsou nezbytným doplňkem povolání elektronýra. Když mě Karanlixhaitan vezme pod svou správu, vnímám všechno, jen to nedokážu řídit. Jsem jako divák v první osobě, ale nedokážu do toho zasáhnout.“

„To zní příšerně,“ zašklebil se, ale vzápětí se přikrčil, protože nový výbuch šel hodně blízko.

„Což je poslední, co mě zrovna zajímá,“ odsekla. „Parte, řekneme si to na rovinu: únosem na Yiox byla ukončena naše smlouva. Už nejsem v tvých službách a nemám za tebe zodpovědnost. Svévolně jsi převzal kontrolu nad akcí, tak si to teď užij.“ Učinila pohyb, jako by chtěla vstát, ale ještě na okamžik se zarazila.

„Skutečně nechceš zabít?“ tázala se naprosto vážně.

„No, ani ne,“ pousmál se trochu nuceně.

Neřekla ani slovo, zvedla se a vyběhla dál do tmavé chodby. Part neváhal ani okamžik a rychle vyrazil za ní.

Za běhu se na něj krátce ohlédla. „Nemusíš mě následovat. Chráním už jen sama sebe. Nedám ti žádnou radu, a nepodám ti pomocnou ruku.“

„Nic takového nežádám,“ opáčil. „Běžím s tebou, protože to je momentálně optimální varianta. Bude-li jiná, také na tebe nebudu brát ohled.“

Jenže Drancine náhle prudce zastavila.

„Tebe řídí ten... Kroggův doplněk. Přiznej to!“

Maličko rozpačitě pokrčil rameny, jako kdyby říkal: však to muselo být jasné od počátku, ne? A nahlas řekl: „Neřídí. Jen... napovídá. Tedy doteď...“

Mlčky se odvrátila a běžela dál.

Zprvu měl Part co dělat, aby s ní udržel krok. Karanlixhaitan podle všeho uměl vybudit lidské tělo v rozsahu, těžko dostupném i špičkově trénovaným sportovcům. Však já to chápu, běželo Partovi v hlavě. Když lidské svaly aktivuje Clostridium tetani, vyvinou takovou příšernou sílu, až praskají zuby i kosti. Stupeň svalového zapojení, jež si umí vynutit Karanlixhaitan, je nejspíše srovnatelný.

Elektronýrka letěla chodbou jak vystřelená. Někdy, když se vyhýbala překážkám, jí setrvačnost vynášela nahoru a krátké okamžiky se řítila po stropě jako nějaký přízračný dravec.

Zvláštní. Opravdu zvláštní, běželo mu hlavou, když se bez problémů přizpůsobil jejímu děsnému tempu. Bezpochyby mě Kroggův doplněk ovládá stejně jako Karanlixhaitan Elu. Jen se o tom se mnou nebaví. Výrazně vyšší technologie. Odkdy řídí moje chování, aniž si to uvědomuji? Od chvíle, kdy jsem ho dostal, nebo ještě dříve, takže to, že jsem ho dostal, již bylo výsledkem nějaké předchozí manipulace s mou osobností?

Ale černá karta v jeho kapse mlčela. Buďto uvažoval zcela mylně a zatím mu pomáhalo jeho vytrénované tělo, anebo ho Kroggův doplněk neuznával za hodna k hovoru stejně jako řemeslník nevidí sebemenší důvod proč se bavit se svými kleštěmi.

V dálce za jejich zády něco ostře zabzučelo.

Nikdo z nich se neohlédl, přesto oba rázem věděli: TEĎ po nás někdo jde. Předchozí zkáza byla jen náhoda, že se připletli do místa, na něž dopadla palba určená někomu jinému. Svým způsobem to bylo ideální, ač riskantní řešení – chaos útoku účinně překryl stopy jejich teleportu. Ale ne nadlouho. Entita, ovládající tuto oblast, je již zaznamenala a teď po nich jde.

Křižovatka!

Drancine ostře zahnula vlevo, Part bez váhání vpravo.

Ovládá mě, vycítil Part v nepatrném záchvěvu, když v jednom okamžiku nečekaně položil prsty na nerovnost stěny maličko jinak, než byl zvyklý z boulderingu. Také jsem pouhý divák? Ale proč, proč?

Divné. Vážně divné. Jakoby přitom dočista zapomněl, že jde o jeho život.

Chodba se náhle ostře lomila vzhůru. Bez nejmenšího zaváhání počal rychle zdolávat kolmé stěny. I kdyby předtím byl na pochybách, nyní už to zapírat nešlo: tohle by sám za sebe nevylezl ani náhodou.

Doslova se vymrštil nahoře z otvoru a vpadl přímo do bojové vřavy. Pak všechno nabralo ještě rychlejší průběh než dosud.

Rozevřel náruč a srdečně obejmul nejbližšího robota, který zrovna měnil palebný úhel. Jen co se ho chytil, využil jeho rotace, ihned ho pustil a skokem se vrhl stranou. Mezitím se kolem odehrávala urputná řežba strojů proti strojům. Automaty i jejich doprovodné systémy divoce manévrovali, série projektilů vztekle hvízdaly vzduchem a bleskurychlé přímky laserových záblesků s praskavým syčením spalovaly vzduch i vše, nač dopadly.

Z šachty, kterou právě vylezl, vylétlo jedno a vzápětí i druhé samonaváděcí minitorpédo. Dva krásné, matně šedě strakaté kusy vražedného důmyslu, vybavené účinným manévrovacím agregátem, náloží a biodetektorem. Takové s oblibou užívaly Entity na Yioxu k eliminaci směšně pomalých a zranitelných živých objektů.

Obě torpéda obratně a velmi ostře zakřivila svou trajektorii letu. Jenže kupodivu nezamířila za Partem, ale chtivě se vetkla do těla robota, kterého Paon ještě před chvilkou objímal.

Dalo to ránu.

Před smrští rozervaného železa, plastu a sublimujících technických kapalin ochránil Parta jiný robot, dost možná soupeř toho prvního, který ho o zlomeček okamžiku dříve zakryl stěnou otevřeného kontejneru, určeného pro sběr biologických vzorků. Part se ani nestačil leknout, když ho popadla trojice mechanických chapadel, a ocitl se v něm.

Víko zaklaplo a kolem nastala černočerná tma. Prudký závan vehnal dovnitř dýchatelnou atmosféru. Aspoň že to. Ať už se ho zmocnil kdokoli, chtěl ho živého.

Několik sekund si připadal jako prádlo v pračce. Robot nejspíše divoce manévroval, aby se vyhnul palbě, a neměl čas starat se o náklad.

Prásk! Řvoucí žhavý výboj probil skrz naskrz obě stěny kontejneru těsně nad jeho nohama. Part ani nestačil vztekle zaklít – nějaký surový úder mu shodil z tváře jeho dýchací masku a vzápětí se mu na obličej neurvale přilepilo cizí dýchací zařízení, jež ho nepochybně mělo udržet naživu i při ztrátě hermetizace kontejneru.

Ups! Part divoce zamával rukama, protože kontejner náhle volně padal. Tvrdý náraz a prudká změna vjemu pohybu signalizovala, že jeho původní mechanický únosce byl sestřelen a nyní ho ukořistil nějaký jiný stroj.

Prásk! Další výboj doslova urval uzávěr kontejneru. Dovnitř vtrhla kakofonie výbuchů, palby, jedovatých zplodin a stroboskopických záblesků bitvy. Syntetický chobot, zajišťující mu dýchání, bezvládně odpadl. Part si ihned nasadil zpět vlastní masku, jenže to už se kontejner prudce naklonil a on doslova vypadl ven. V ten samý okamžik mu do cesty zleva přiletěla rozměrná metaloplastová hmota, sršící ze dvou divoce se otáčejících věží laserovou rychlopalbu.

Narazil na pancíř, až mu to vyrazilo dech, ale vzápětí pevně sevřel prsty kolem výrazného montážního úchytu.

Dzinnng! odrazila se těsně vedle něj od pancíře nějaká střepina. Part okamžik vlál nad prázdnotou jako hadr, protože mohutný tank, kterého se držel, prudce změnil svůj let vzduchem, přičemž za sebou rozhazoval koberec krycích pyropatron a vypustil dva k nerozeznání sobě podobné klamné cíle.

Part ale ani na chvilku neztratil koncentraci. Využil vhodného momentu setrvačnosti, stojkou se přehoupl výše, a jako kdyby to předem věděl, otočil ovladačem který se mu dostal na dosah.

Mohutný plát se s třeskem otevřel a Part se prosmykl do nitra tanku. Měl to jen tak tak – kryt vstupu se uzavřel tak prudce, až myslel že mu to urazilo obě paty. Dopadl poněkud nekoordinovaně na nečekaně měkce obložené žebroví vnitřní konstrukce, ale v té samé chvíli si všiml slabého svitu vedle sebe i osoby, k níž se poněkud dramaticky připojil.

„Tak to mě popracuj,“ řekl.

Errata:

30.05.2021 13:23