Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Můžu to zkusit,“ odvětila škrobeně Drancine, „pokud ti to v něčem pomůže!“ Neboť ona byla druhým obyvatelem transportního kontejneru v nitru válečné nestvůry. „Do Kelu!“ připojila kletbu, neboť nový otřes jí vyrazil z dlaně obvaz, kterým se snažila zastavit krvácení na noze. Jenže když se člověk musí jednou rukou držet aby se dočista neomlátil o stěny, jde ošetřování špatně.

„Ukaž,“ řekl docela prostě. Chtěj nechtěj musela Drancine volnou pravačkou spolupracovat s Paonovou levačkou, ale nakonec se dílo celkem podařilo.

„Kde se tu bereš?“ navázal pak hovor.

„No kde asi. Karanlixhaitanovo řešení,“ zavrčela. „Předpokládám, že na tom jsi stejně.“

Přikývl. „Přijde mi to jako šachová partie. Tvůj hráč tě dostal do tanku sice za cenu zranění, ale výrazně dříve než můj. Ten zase volil jinou taktiku – trvalo mu to sice déle, ale s mírně odlišným výsledkem: zatím mi nic není.“

Podívala se na něj vyloženě nepřátelsky. „Takhle chytrý jsi pořád nebo se jen vykecáváš ze stresu?!“

„Kus z obojího,“ přiznal. „Nicméně je vidět, že oba naši páni loutek volili jedinou možnou cestu jak nás i sebe zachránit. Aniž jsme to věděli, upadli jsme do něčeho co jde mimo nás. Myslíš že se na tom domluvili bez našeho vědomí, nebo šel každý vlastní cestou?“

Jeho mluvený projev ovšem zdaleka nebyl tak kultivovaný a nepřerušovaný, protože tank prováděl divoké bojové manévry, které s nimi nemilosrdně bušily o všechny stěny. I když byli uzavřeni pod ochrannými pláty stroje, co chvíli k nim zalehla ohlušující ozvěna blízkých explozí. Možná, že tank přímo inkasoval zásahy, ale dosud odolával.

Okamžiky beztíže střídalo drtivé přetížení, jež z nich hrozilo vymačkat dech. Díky brutálnímu bojovému letu se co chvilku ocitli v nějakém rohu na jedné propletené hromadě. Drancine byla poměrně krásná dívka a Paon byl vcelku pohledný muž, ale za daných okolností se ze své blízkosti jaksi nedokázali patřičně těšit. Heslo aktuální chvíle znělo „jak si neurazit hlavu a pokud možno nic nezlomit“.

Náhle se let překvapivě zklidnil. Když se už tři sekundy nic nedělo, opatrně úlevně vydechli.

„Jsem poškozen natolik, že mám právo být stažen do servisu k renovaci,“ promluvila zničeho nic Drancine změněným hlasem. Paonovi chvilku trvalo, než pochopil, že Karanlixhaitan nejspíš konečně převzal vládu nad tankem, a mluví o něm ústy elektronýrky v první osobě.

Prásk! Prásk! Dvě poslední exploze s nimi znovu surově udeřily o stěny. Unikající tank patrně od někoho dostal ještě pozdrav na rozloučenou.

„Poškození 73 procent,“ hlásila odosobněně Drancine. Parta poněkud obešla hrůza, když viděl jak se Ela proměnila v bezduchý tlampač svého Karanlixhaitana. „Jdu k zemi. Jdu k zemi.“ Situace tomu nasvědčovala – kontejner, v němž byli uzavřeni, se počal zvolna naklánět, a Part cítil jak ztrácí tíhu. Dozajista padali z oblohy, v níž probíhala kdoví jak rozsáhlá bitva.

To není dobré, blesklo mu hlavou. Kdo nás zabrzdí dole?

Náhle se zvedl, otočil uzávěrem a po hlavě vypadl ven z tanku do volného vzduchu.

Nejprve se děsně lekl, než mu došlo, že za tím nepochybně stojí Kroggova karta. Honem si znovu nasadil masku. A nestačil si to ani nějak srovnat v hlavě, když k němu přiletěly dva drony a chytily ho svými chapadly.

Zatímco brzdily jeho pád, měl celé čtyři sekundy, aby se rozhlédl. V dálce vlevo za ním stále probíhala bitva. Celý svět, od země až vysoko do temné oblohy, byl jediným tornádem blýskající a běsnící zkázy. Z této perspektivy to vypadalo, jako by se do sebe krvelačně pustili obyvatelé dvou znepřátelených sršních hnízd.

A do tohoto všedrtícího mlýna, plného explozí, výbojů, projektilů a vířícího dýmu, ze všech stran směřovaly další a další síly, a naopak z něj všude možně pršely poškozené či zničené stroje. Některé z nich se snažily samy kymácivě dosáhnout opravných doků, jiné byly opravovány či naopak demontovány a rabovány rovnou za letu, a plno jiných jen mrtvě padalo k zemi, kreslíce za sebou černorudé ohnivé stopy.

Než si Part stačil srovnat v hlavě hrůzu válečné scenérie, něco podobného se zničeho nic rozhořelo vpravo, na opačné straně. Epicentrum ohnivé zkázy, jež se zběsile rozpoutalo o poznání blíže, jasně dokumentovalo, že na Yioxu neexistuje fronta a týl. Přesně jak to řekl sám: válčí se všude a vším, bez sekundy oddechu.

Oba jeho únosci, svírající jej svými ohebnými kovovými chapadly, nejspíše obdrželi aktuální informace, a zamířili s ním strmě k zemi. Fronta nového střetu se ale rychle přibližovala. Z mistrně zamaskovaných kontejnerů v terénu počaly vzlétat střely i samočinná bojová zařízení, často věnčená roji svých vlastních dronů. A vzápětí byla tato útočná hnízda zahlcena ohněm explozí, to jak se nejspíše nepřítel pokoušel zničit výchozí postavení svého protivníka.

Ve chvíli, kdy Partem počaly cloumat tlakové vlny přibližujícího se boje, se nad ním objevilo něco černějšího než nebe. Vtom se drony po jeho boku bez viditelné příčiny rozletěly na kousky, jako kdyby je zničeho nic rozdrtila nějaká neviditelná pěst. Otočilo ho to a nad sebou spatřil černé břicho jiného pancéřového monstra, z něhož náhle vylétly odlišné menší stroje, které ho poznovu lapily a v mžiku zavlekly do mateřského korábu.

Part dopadl na podlahu, pokrytou drobným protiskluzovým reliéfem, a znovu ho obklopila tma. Byl kořist, nikoli cestující.

Teprve nyní ho napadlo, že se možná nepřipletli k probíhající bitvě, ale naopak mohlo jít o nemilosrdný souboj dvou či více Entit – o ně!

Nebylo by to tak nepravděpodobné. Na Yioxu patrně žádné biologické bytosti už dávno nebyly, a pokud se tu nějaké dvě zničeho nic zjevily, každý kdo se o nich dozvěděl musel být velmi zvědav jak, a hlavně proč se sem dostaly. Možná šlo o náhodu; ale kdyby ne, mohly mít ty dva kousky dosud živé biologické tkáně velký strategický či taktický význam.

Partovi se mihla hlavou vzpomínka na slova elektronýrky o zdejších ošetřovnách. Brrr. Otřásl se, jenže už pochopil, že na tom co se s ním děje, nedokáže nic změnit. Nezbývalo než doufat, že má Kroggův dar situaci aspoň pokud možno pod kontrolou. Velmi znepokojivou otázkou však zůstávalo, nakolik mu v tom, co chce provádět, záleží na něčem tak zanedbatelném jako byl v dané situaci on sám.

Tvrdý náraz ho nečekaně přibil k podlaze. Uf! To byla pecka!

Jeho nové vězení se náhle nepatrně rozvibrovalo a naklonilo k jedné straně. Nechápal, a i kdyby chápal, stejně neměl jak do událostí zasáhnout. A tak nezbývalo než sedět a s obavami čekat, zda a odkud přijde další úder.

Ale zatím se nic takového nestalo. Vteřiny, dokonce minuty plynuly, a kromě neustálého jemného chvění se nic nedělo. Part se tedy zvedl a počal hmatat rukama v naprosté tmě, v níž se nacházel, rozhodnut aspoň prozkoumat svůj malý prostor.

Když se z ničeho nic ocitl opět v pračce, jeho objevitelská vášeň ihned vyhasla. Tentokrát se zdálo, že se z něj kdosi rozhodl vymlátit duši definitivně. Nevěděl jak dlouho to peklo trvalo, ale najednou zničeho nic jeho kontejner praskl po celé délce, rozpadl se a zůstal otevřený ležet.

Do tváře ho udeřil děsný žár.

Zcela dezorientovaný a ohlušený se po čtyřech vyhrabal ven. Kupodivu tu bylo něco vidět, i když ne díky osvětlovacím tělesům. Mohutný trup stroje, v jehož vnitřku do teď byl, stál divně nakřivo a na mnoha místech hořel. Do jeho čelní části byl dramatickým způsobem v protisměru vklíněn předek jiného stroje, který na tom očividně nebyl o nic lépe. Oba nehybné kolosy nesly stopy krutého boje v podobě nespočtu kráterů a jizev ve svých ohořelých pancířích.

Part se roztřeseně zvedl. Zjistil, že se ocitl v prostoru, připomínajícím malý hangár. Temný, žhavý dým z ran v obou strojích se válel pod stropem, houstl a viditelně klesal. Za chvíli bude celý prostor nasycen jedovatými zplodinami, a kdo ví jak si s nimi moje maska poradí, uvědomil si.

Pryč!

Jenže, situace měla jeden drobný, ale rozhodující háček, a jak Part zkoumal možnosti záchrany, propadal víc a víc zoufalství. Ne vše, co žhavého kapalo z obou vraků, byl roztavený pancíř. A ty bolestně skřípající nosníky podpírající strop a stěny nepatřily povrchové stavbě. Byl uvězněn v nevelké pancéřové hale kdo ví jak hluboko pod zemí, kam se obě válečné nestvůry propálily na svém útěku!

Takže to jsou – pansférické křižníky!

Možná, že by se našli konstruktéři, jejichž snem by bylo nyní stát na Partově místě, aby si mohli ověřit, že ty bájné stroje, jež dokáží účinně operovat absolutně kdekoli na planetě, počínaje vysokou atmosférou a konče hlubokým mořem či podzemím, skutečně existují.

Part k nim nepatřil. Bezradně se otočil kolem dokola. Ne, není kudy pryč. Tohle je konečná. Navíc je poloviční zázrak, že tunely, plné do běla rozžhavené lávy, kterou za sebou pansférické křižníky pod zemí nechávají, ještě nepovolily a nezalily tuto prostoru spalujícím přílivem.

Jak tak bloudil očima po té pekelné scenérii, náhle kus od něj něco zaskřípalo a ve zmačkaném boku druhého stroje se trhaně otevřel otvor. A vůbec ho už nepřekvapilo, že se z něj zmláceně vyplazila Ela Drancine.

„Zase ty-?!“ zaznělo unaveně zpod její masky.

„Na to, že má Yiox hustotu osídlení zhruba jednu osobu na nějakých sto milionů kilometrů čtverečních, se potkáváme až podezřele často,“ přišel k ní pomalu. Podal jí ruku a pomohl vstát. „Také jsi vyskočila?“

„Ne. Servisní jednotky ho chytily a než přistál, stačily ho opravit natolik, aby se zavrtal do země,“ vzdychla a osahávala si naražené rameno. Pak se rozhlédla pečlivěji. „Vidíš ty strojové struktury tam a tamhle? Jsme v nějakém opravném doku. Tipuji že přišel o velení a oba křižníky svedly sebevražedný boj o to, kdo z nich nad ním získá velení a nechá se uzdravit. Jak to dopadlo, vidíš. Raději zjistěme kudy odtud!“

Ukázal na kovovou hroudu, kterou elektronýrka stále svírala v ruce. „To ti řekl ten tvůj zázrak, viď? A co radí teď?“

„Táhni k čertu!“ zaječela najednou a otočila se k němu zády.

Part se ale kupodivu ani nerozzlobil. Naopak. Udělal krok kupředu a zezadu jí vzal jemně za ramena.

Tedy... chtěl vzít.

Pohyb nedokončil, protože ho v té chvíli s otřesnou jistotou napadla odpověď i důvod, proč to chtěl udělat. Podlomily se pod ním nohy. Ztěžka si sedl na zem a trhaně se rozesmál.

„Co-?!“ ohlédla se po něm překvapeně.

„Nic neříkej,“ mávl rukou.

„Co nic-?!“

Zavrtěl hlavou. „Elo... naprosto se nám to vymklo z kontroly. Ty už nebojuješ o přežití, a já už nehledám Ezegoteu, i když si to každý ještě ze setrvačnosti myslíme. Měj tu odvahu, a přiznej si to.“

Chvíli mlčky stála, zatímco hustá clona dýmu nad nimi zvolna, nezadržitelně klesala níž a níž. Pak se s bolestným sykáním také posadila.

„Chtěl jsi to udělat...?“ řekla tak tiše, že to bylo zpod masky sotva slyšet.

Pokrčil rameny. „Jak mám poznat, které myšlenky a pocity jsou mé, a které pocházejí z toho pekelného Kroggova amuletu? Ale očividně, když jsem si uvědomil, že to udělat chci ale ne z vlastní vůle, nenutilo mě to pokračovat...“

„Dostala jsem naprosto stejnou radu,“ přiznala zdrceně. „Ale Karanlixhaitan mě také nenutil, jak jsi... no, viděl.“

Chvilku na sebe rozpačitě hleděli. Part pochopil, že její zaklení předtím nepatřilo jemu, ale bylo reakcí na nabídku, kterou od svého společníka dostala. Teprve potom si všiml, že Ela od posledního setkání utržila další zranění.

„Máš ještě nějaký obvaz?“ zeptal se nesměle. „Pomůžu ti... jestli tedy chceš... tyhle rány...“

S povzdechem svěsila hlavu. Pak opět vzhlédla a rozpřáhla ruce: „Vnímáš to samé co já? Vážně? Tamhle tu puklinu, jak z ní bublá láva? A fakt myslíš, že jakékoli moje zranění hraje na těch pár minut než zemřeme nějakou roli? Tak vidíš. Nemá to nejmenší smysl.“

„Možná právě proto,“ opáčil tiše.

Zašklebila se. „To jsou tvoje vlastní slova, anebo...“

Předklonil se a tentokrát už jí vzal za dlaně. „Elo, řekl bych že si můžeš bez obav přiznat, co jsi...“

Podívala se na něj a její oči byly dočista nešťastné. „Já vím... já vím. Celé se to pokazilo. Nikdy jsem k tomu neměla dát souhlas. Karanlixhaitan se ocitl zpátky doma. Myslela jsem, že se bude návratu na Yiox bát stejně jako já, ale on tu naopak... zdivočel. Nemám představu, co to s ním udělalo. Teď tu vládne on a my jsme jen figurky v jeho hře... a ve hře té prokleté Kroggovy karty. Hm. Proč myslíš, že nás nedonutili na sebe skočit, když jsme couvli?“

Pousmál se. „Třeba jsou rafinovanější, a míří k tomu různými vzrušujícími oklikami zatímco my si myslíme, že nás nechali na pokoji. Slast oddalování nevyhnutelného.“

Chytila se za hlavu. „Už nám oběma dočista přeskočilo. Za chvíli povolí tamhle ten kus skály a my shoříme v roztaveném kameni. A podívej o čem se tu bavíme.“

„Když je o tom řeč,“ vstal náhle Part, „pomoz mi s tímhle.“ Vstal a počal vláčet jakousi trosku stranou.

„Šílenství je nejlepší obrana v šílené situaci,“ poznamenala Drancine sama pro sebe, zvedla se též a přiložila ruku ke zcela zbytečnému dílu. Z kamenů a různých ulámaných komponent vybudovali kolem praskliny nízký val.

„Stále nechápu,“ zavrtěla hlavou, když skončili. „Tohle nám má nějak pomoci? A jejda.“ To dodala, protože kus stěny kolem praskliny se náhle prolomil a ven počala vytékat žhoucí tavenina.

Ucouvli před náporem nesnesitelného žáru, který láva vyzařovala.

„No, aspoň jsme se pokusili,“ vzdychl Part a přiklekl, protože dým už klesl na úroveň jejich hlav.

Nechápavě povzdechla, ale neřekla nic.

Vtom se počala lámat stěna vlevo od nich.

„A jejda,“ zopakovala Drancine. „Tlak za zádí křižníku si nejspíš našel další cestu. To bude velké, podívej na ty kusy. Aspoň bude náš konec rychlejší.“ Kývla na něj. „Nastává poslední šance použít teleport té Kroggovy karty. Jestli víš jak ho spustit, neváhej. Zbývají nám vteřiny.“

„Netuším,“ přiznal.

„Cože?! Jak jsi nás tedy vzal na Yiox?!“

„Nevím. Ono samo.“

„Aha. No, je dobré mít ve věcech jasno,“ řekla.

Z rukávu svého oděvu, beztak rozervaného, utrhla kousek látky a zmačkala do malého smotečku. „Budeš křičet, až budeme hořet? Já určitě. Nechci poslouchat ještě tebe,“ podotkla a vsunula si ho do ucha.

Improvizovaný bazének, který zhotovili kolem první pukliny, se zatím zvolna, ale nezadržitelně plnil lávou, zatímco Paon marně přemýšlel, nakolik to Ela myslela vážně či nakolik je to další z projevů jejího neotřesitelného sebeovládání, koncipovaný do šibeničního humoru.

Drancine se rozhlédla, zatímco motala druhou ucpávku.

Vtom stěna vlevo povolila. Ale místo lávy se objevil tucet vířících čepelí, které vyjely z kamene, zastavily se a stáhly zpět. Úplně bez dechu přihlíželi. Prostor za stěnou se náhle rozzářil a ze světla vystoupil... anděl.

„Rád vás vidím, drazí účastníci zájezdu,“ řekl naprosto dokonalým unilangem. „Bude mi potěšením pozvat vás na palubu mého stroje...“

Jako kdyby měli na výběr! Oba chvatně zamířili k proraženému průchodu. Opustili dýmem zamořený podzemní bunkr právě ve chvíli, kdy se láva přelila přes jimi zhotovenou improvizovanou hráz...

Errata:

30.05.2021 13:23