Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Račte si udělat pohodlí,“ mávla tajemná bytost ke dvěma křeslům, která stála vpravo v místnosti, do jejíhož nitra byli přijati. Vstup za jejich zády se tiše uzavřel, ale žádné chvění neucítili. Znamenalo to snad, že stroj, na jehož palubě se ocitli, ještě na něco čeká?

Mlčky uposlechli. Nic jiného také nezbývalo.

Podivná bytost se k nim mezitím otočila čelem. Její zjev byl vskutku andělský, včetně toho, že byl tak přísně neutrálně androgynní, jak si jen možno představit. Napomáhal tomu i jasný, neoslňující, avšak poněkud mrtvolně sinalý svit, zalévající nevelkou prostoru z celého stropu.

„Kdo jsem je nepodstatné,“ pravila dokonalá ústa, „ale budete-li mě chtít oslovit, slyším na identifikátor Sangrefría. Nacházíte se v nitru křižníku Samneth, a než skončí naše cesta, s velikou radostí a potěšením splním všechna vaše přání. Ovšem, pokud budou v mých silách...“

„Cesta kam?“ hlesl Part.

Krásná bytost lehce pokrčila rameny. „To nevím.“

„Kdo tě poslal?“

„To také nevím.“

„Čí je ten křižník?“ ptal se čím dál naléhavěji.

„Ani to nevím. Velmi se omlouvám...“

„Počkej,“ zarazila Parta unaveným gestem Ela. „On je jen nástroj. Někdo ho pro nás poslal. Neví ani písmeno mimo svého úkolu. Je to tak, Studená Krvi?“

„Naprosto přesně,“ rozzářila se andělská tvář.

„Studená-?“ podíval se na ní Part udiveně.

„Překlad jeho jména. Nebo jejího? Je to nějaký vymřelý jazyk, ale Karanlixhaitan ho zná. Ale, to je stejně jedno,“ mávla rukou. „Hele, Sangrefrío, což kdyby mě někdo zatím zkusil ošetřit?“

„S největší radostí!“ souhlasil mechanický anděl. Pak se stalo v rychlém sledu několik věcí.

Zpod křesla, v němž Drancine spočívala, se vymrštilo ohromující množství tenkých chapadélek, která z překvapené elektronýrky v mžiku odstranila veškerý oděv. V příštím okamžiku se přes ní přehnala nová smršť, tentokráte očistná. V těsném závěsu za tím se k nalezeným zraněním bleskurychle natáhla další chapadla, která je v malých obláčcích jakýchsi látek naprosto bezvadně vyhojila a pokryla nepoškozenou pokožkou. Poslední lavina chapadélek, jež kolem sebe metala závoje skenovacích paprsků, pečlivě zkontrolovala provedené dílo, načež celý bezzvučný mumraj vsákl zpět pod křeslo jako kdyby tu nikdy nebyl.

„Uf,“ vydechla mimoděk Drancine a zašilhala po Partovi, který se mírně usmíval. „Neřeš to, milý společníku v průšvihu,“ podotkla nevzrušeně. „Takovéhle detaily jsou tím nejmenším z toho, do čeho se právě po hlavě řítíme.“ Protáhla se, jako by si nevšímala jeho pohledu. „Cítím se skvěle. Nechceš se také dát do pořádku? Neodmítej; je to nejspíš poslední příjemný zážitek na hodně dlouhou dobu.“

Part povytáhl jedno obočí. „Doteď se mi zdálo, že máš pravdu. Ale proč by si někdo dával tak záležet na luxusu naší dopravy, kdyby nás pak chtěl uvrhnout do takového pekla, o jakém jsi mi řekla?“

Upřela na něj otrávený pohled. Já jsem tu byla ty hlupáku – ty ne, znamenalo to.

Nepatrně mrkl. Tak to změňme, signalizoval v odpověď.

„Poslyš, Sangrefrío,“ oslovil anděla. „Patří do tvé pohostinnosti také odpovídání na otázky?“

„Ovšemže!“

„Skvěle. Kdo ti o nás řekl?“

„Nikdo,“ opáčil krátce.

„Vážně? Jak jsi nás tedy našel?“

„Našel vás Samneth.“

„Aha. Můžeme s ním mluvit?“

„Ne.“

„Škoda...“

„Počkej,“ vstoupila do hovoru elektronýrka. „On to myslí doslovně. Tak jinak, Sangrefrío: můžeme s ním mluvit tvým prostřednictvím?“

„Ale ovšem,“ rozzářila se andělská tvář.

„Výtečně. Předávej mu tedy naše otázky a nám zase jeho odpovědi. Začneme: kdo mu o nás řekl?“

„Sami jste mu to řekli,“ padla šokující odpověď.

Drancine se netvářila nijak inteligentně, když řekla: „My?“

„Ovšem,“ splynulo ze rtů Studené Krve přitakání.

„V tom má prsty tvůj brambor, Elo, anebo moje černá karta,“ poznamenal střízlivě Part. „A co s námi bude dál?“

„Putujeme k cíli,“ ujistil ho anděl vlídně.

Oba pasažéři jako na povel přitiskli dlaně ke kovovým nosníkům. Ale žádné chvění necítili. I když...

Tik. Ticho. Tak.

Zvolna, s pomlkami, prolétaly Samnethovou konstrukcí maličké, sotva znatelné pulsy.

„To není plazmový razicí štít,“ zašeptala elektronýrka.

„Není,“ souhlasil jejich hostitel, který přesto otázku slyšel. „Teleportujeme se. Postupně.“

„Stále na planetě?“

„Ano!“

Jaký div, že Part i Drancine nenašli vhodná slova k reakci!

Teleport klasického Gitsefebeho principu, neboli teleport prvního řádu, je moc šikovná věc pro zdolávání velkých vzdáleností. Ale má i svá omezení. Jedním z nich je i minimální vzdálenost, na kterou se dá prostor lidově řečeno zakřivit k doteku. Podobně jako je tomu s lukem: čím je luk kratší, tím hůře se dají jeho konce přiblížit k sobě, až pod jistou délkou se prostě ohnout nedá.

Co Drancine věděla, tato minimální hranice zatím nebyla exaktně vypočítána, ale empiricky byla stanovena zhruba na třicet milionů kilometrů. Jenže pokud je pravda, co slyšeli od Studené Krve, křižník se teleportuje po neuvěřitelně krátkých skocích!

Náhle se Drancine pousmála. „Jak prosté,“ podotkla objevitelským tónem. „Vy-“

Jenže nedořekla, protože v tom okamžiku se průchod za jejich zády znovu otevřel a dovnitř jako ve zlém snu vnikla doslova tsunami bělavých chapadélek. Nebyl slyšet jediný zvuk: celá ta nespočetná, chaoticky leč přesto koordinovaně se pohybující masa tenkých ohebných hádků útočila zcela tiše.

Než se Part stačil leknout, byl na tom stejně jako Drancine – nejen co se týče oděvu, ale i svobody, neboť oba byli ve vteřině zabaleni nespočtem pružných, ale nezdolných šlahounů jako do nějakých ďábelských zámotků.

„U Leptona!“ zvolal Part překvapeně, ale to už byli oba hladce eskortováni výstupem ven, na jakési nástupiště, na němž Samneth spočíval.

„Bylo mi ctí být vašim doprovodem!“ zaslechli ještě Sangrefríovo zvolání, ale to už je zdivočelé hordy šlahounů unášely z nástupiště jakousi chodbou pryč. Navzdory znepokojivé situaci se Part neubránil úžasu. To co je eskortovalo, nebyl žádný stroj ani živočich, ale skutečná vlna nespočtu naprosto dokonale spolupracujících separátních hadovitých chapadel. Ani jedno nebylo spojeno s žádným jiným, přesto však své oběti unášela jistě a neústupně.

„Kam nás to vleče?!“ křikl Part.

„Neptej se tak-“

Drancine poznovu umlkla, neboť tunel je právě vyvrhl do velkého, jen slabě osvětleného hangáru. Nebyl nijak vysoký, zato rozlehlý na obě strany. A to co v něm spatřili, způsobilo že Part naprosto nepříčetně zařval.

Errata:

30.05.2021 13:23