Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se ani ráno Enkra neukázal, počal být Robert nervózní a několikrát za sebou se ptal, nemohlo-li se mu něco stát. Ujistil jsem ho, že by to bylo velice těžko možné, neboť je to kluk chytrý a zkušený, který se dokáže všemu nebezpečí rozumně vyhnout. Načež jsme šli svátečně oblečeni na korzo pozdravit všechny přátele, které potkáme. Taková činnost se Robertovi docela zamlouvala.

Když jsme se vrátili k večeru domů, Enkra tu stále ještě nebyl. Robert vybuchl vztekem, ale já jej klidnil: „Dobrá, když se neobjeví do zítřka, bude to zvláštní. Ale zatím není žádných důvodů k obavám. Třeba kluci jenom někde zabloudili...“

Jenže to už Aflargeo nastražil uši a za chvíli se ozvaly kroky na chodbě. Enkra se ukázal ve dveřích. Totiž, kdybychom nevěděli, že je to Enkra, asi bychom jej na první pohled nepoznali, neboť se nám představil v kromobyčejném úboru: byla to tygří kožešina, kterou měl na sobě navlečenou souhlasně s jejím umístěním na těle původního majitele, až na to, že mu byla trochu velká a tak zadní tlapy a dlouhý ocas tahal po zemi. Na břiše a prsou byla svázána řemínky tak, že chlapcovu kůži téměř úplně zakrývala. Na rukou byla přivázána stejně až k loktům, zbytek tlap visel volně dolů jako rukávce středověkého trubadúra. Dole byla naposled podvázána pod koleny. Ale nejhorší pohled byl na hlavu, ta byla zachována prakticky v původním stavu a nasazena tak, že tvořila skutečně kompaktní tygři hlavu – až na to, že oči byly prázdné a jimi se Enkra zřejmě díval ven.

„Ahój!“ zahalekal, „Jéje tati, co tady děláš, vítám tě... Rossi, padám hlady, máme něco k večeři?“

„Pěkně tě vítám,“ řekl jsem a Aflargeo to zopakoval.

„Jak to vypadáš?“ zahřměl Weston jako vzdálená bouře.

Enkra rychle odrhnul tygří hlavu ze svého obličeje a široce se na nás všechny usmál. „To jsem rád, tati, že tě zas vidím! Chtěli jsme jet za tebou, viď, Rossi, až o prázdninách! Já ti toho budu vyprávět... jo, ale napřed jestli je něco k jídlu! Jsem utahanej k nevydržení, jeli jsme od včerejška od rána v jednom tahu...“

Při řeči svlékal svoji kožešinu, což byla práce dost těžká, zvlášť když na to nebyl zvyklý.

„Kde jsi vzal ten kožíšek?“ ptal se Aflargeo.

„Byli jsme se podívat v Aurrgharru. Ptal jsem se po tobě, ale zrovna jsi tam nebyl. Je to krásný město... no počkej, tati, ukážu ti pohlednice...“ Za té řeči se svlékl, stočil kůži a odložil do kouta, neboť do skříně se nevešla, „Já jdu opatřit koně, hned jsem zpátky.“ řekl a vyběhl zase z pokoje ven.

„Snad si aspoň něco oblečeš, ne?“ hrklo to v Robertovi, ale Enkra jej snad už ani neslyšel.

„Tady nemusí,“ ubezpečil jsem ho, „Tady je zámek, Alwinovi špiclové jsou tady takhle maličký...“

„Pro živého Boha!“ pravil Weston, chytaje se za hlavu, „Kdybych ho nepoznával po hlase! Ty vlasy a to chování! A ta kůže! To v ní chodí pořád, nebo co?“

„Asi ne! To si asi oblékl před městem, aby neporušil M-zónu. Po džungli by to nevydržel kvůli horku...“

„A v džungli chodí nahý? Já se tomu Alwinovi nedivím, tohle je strašný! Ještě že jsem přišel, kdoví, co by z něj bylo!“

„Normální kluk,“ řekl Aflargeo, „Jako z jinejch...“

„Kde asi přišel k tý kožešině?“ zajímalo mne.

„Dali mu ji v Aurrgharru. Vždycky dáváme hostům kožešiny, ale tahle je opatřená řemínky na svázání. Vypadá to, jako by ho Pruhovaní přijali mezi sebe. Někdy se to taky dělá... Můžeme se třeba zeptat, ne?“

Vhodná chvíle právě nastávala, neboť Enkra se vracel s dupotem stáda slonů. Vstoupil značně zprudka, hodil po zemi přímo k mým nohám sedlovou brašnu a za ní tlumok sbalený z celty, pak poněkud opatrněji postavil do kouta ručnici a přetřel si čelo dlaní.

„Sláva Bohu, že jsem doma! To byla jízda... já se jdu osprchovat, můžeš se zatím podívat na ty pohlednice, Rossi...“

„Jak se to chováš?“ ptal se Weston zostra, „To se dělá, dávat dospělým lidem příkazy jako nějakým sluhům?“

Enkra si ho nevšímal, zapadl do koupelny a pustil si sprchu. Já zatím otevřel sedlovou brašnu a tahal z ní obsah – jako první mi padla do ruky zlatá obroučka s velkým diamantem, jaká se zasazovala do vlasů nad čelem.

„Tak Enkra uzavřel s Pruhovanými bratrství! Takovéhle čelenky rozdávají lidem, přijatým mezi tygry! Musí ho mít asi dost rádi!“

„To snad ještě není důvod, aby se choval jako skoták!“

Vybalil jsem balíček pohlednic a prohlížel je. Robert na můj klid hleděl nechápavě, zřejmě nedovedl pochopit, proč mne nepobuřuje Enkrovo chování. Konečně Enkra vyšel z koupelny, třel se ručníkem a spokojeně se usmíval. Přistoupil k ledničce, zacloumal klikou, ale pak se otočil: „Nepůjdem se radši někam najíst, když přijel táta?“

„Můžem, jestli Robert chce...“

„Ty myslíš jako do restaurace?“ divil se Weston.

„Proč zrovna do hospody? Znám skvělou čínskou jídelnu a docela lacinou, Čingovýho táty zlatej důl. Nikdy nepoznáš co jíš, dokud ti to neřeknou. A jídlo je bez karmickejch důsledků, čistý...“

„Tak dost! Přestaň si z nás dělat legraci, chlapečku! Jseš moc mladej na to, abys chodil po hospodách! A vůbec, mám takovej dojem, že si už dobře nevzpomínáš, kdo je tvůj táta! Nemysli si, že když je strýček Ross na tebe hodnej, nemusíš...“

„Byl jsi někdy v Aurrgharru, Roberte?“ přerušil jsem ho, „Podívej, tahle věž je asi nově opravená, protože když jsem tam byl já před patnácti lety, padala jí věžička mírně na stranu. Jsou to chytří stavitelé, ti tygři...“

Robert se zarazil a hleděl na mne s hrozným údivem. Strčil jsem mu do ruky hrst pohlednic a přitáhl ho za šos zpátky do křesla. Robert chvíli vytřeštěně zíral na snímek Zlaté brány, pak praštil pohlednicemi o zem a zařval: „Co ze mě všichni děláte osla?“

A pohlédl zuřivě na všechny tři, ale nikdo z nás z něj osla nedělal až na Aflargea, o jehož výrazu nebyl dost přesvědčen. Obrátil se proto na syna: „Pojď sem, ať si tě prohlédnu!“

„Mám rozsvítit?“ zeptal se Aflargeo zdvořile a Weston jenom mávl rukou. Tygr tedy rozsvítil velké světlo a to neměl dělat, neboť Weston postřehl zvláštní tmavou kresbu na Enkrových prsou.

„Hele, copak je tohle?“ zeptal se, přejížděje prstem po širokém lomeném pruhu ve tvaru V a pak po dalších, vesměs nejasných a těžko rozeznatelných emblémech.

„Normálka. Rituální tetování.“

„A kde jsi k tomu přišel?“

„To má přece každej, ne?“

„No například já to nemám! Co to vlastně představuje? A jak sis to mohl vůbec dovolit?“

„To mi udělali kluci v rámci přijímačky do Černý lilie! Tohle je normální véčko, na pravým rameně mám znak Kingtownu, na levým lilii. Uprostřed, dá-li mi pán Bůh zdraví, budu možná jednou nosit náčelnický pero. Tady tohle je stylizovanej Stříbrnej kříž, Zlatý Pes a Tygří Dráp, moje vyznamenání. Tohle je znak Tygrů, to jsem získal před týdnem v rámci krevního bratrství s Kwarrem... to nevíš, viď, že jsem bráška tygrů? To bylo krásný, ohromná sláva to byla, přál bych ti být při tom! A tady to na ruce je monroesovská růže, odznak smečky. To je zatím všecko...“

„I tak je to moc! A neptal jsem se, co to znamená, ale jak ses opovážil takhle se zřídit! Jde to dolů?“

„Po smrti, zároveň s kůží...“ usmál se Enkra hrdě.

„No... ještě štěstí, že se to dá schovat pod košili! Tak se podívej, milý synu: přijel jsem sem, abych si tě odvezl domů. Stává se z tebe moc velkej darebák, a teď jseš ještě tetovanej jako zločinec. Nejvyšší čas tě zas naučit lidským způsobům...“

„Kam domů? Já jsem snad doma tady, ne?“

„Do Anglie. Tvoje arminská výchova končí, teď budeš žít zase jako člověk. Vrátíme se do Londýna...“

Enkra se krátce zasmál a zakroutil hlavou. „To nemyslíš vážně?“

„Smrtelně vážně. Nechci, abys dál pustnul a divočel v tomhle zatraceným Arminu. Koupil jsem už i letenky.“

Poprvé po dlouhé době se v Enkrových očích objevil strach.

„Ale tati... Co jsem ti udělal, že mě chceš takhle trestat? ...jsem snad neudělal žádný zločin, abych musel... opustit svůj domov!“

„Tvůj domov je tam, kde jsem já! Nemysli si, se mnou si nebudeš hrát jako se strýčkem Rossem! Patříš mezi lidi, to si pamatuj! Nebudu se zrovna tobě zodpovídat z důvodů, proč tě chci odvézt, rozumíš? Pro tebe musí stačit, že ti to rozkazuji!“

Viděl jsem Enkrovu tvář dobře – v tu dobu se v ní ještě dalo číst. Nejdřív si vší silou skousl spodní ret, bylo na něm vidět, že má co dělat, aby se nerozplakal. Ale příklady, kterými na něj po dva roky působilo jeho okolí, jej vyučily. Zůstal nehybně stát a posléze se mu podařilo zkřivit tvář do vznešeně nehybné grimasy samuraje, jakou zaujímali hrdinové jeho oblíbených filmů.

„Odjedeme zítra odpoledne,“ řekl Robert, „A do Arminu se už nikdy nevrátíš! Mám jen jednoho syna! Nedovolím, aby se z něj stal tetovaný divoch a zločinec! Teď se najez a jdi spát!“

Enkra už neřekl ani slovo. Vzal si mlčky z ledničky chleba a pořádný kus uzeného, usedl ke stolu a počal hltavě, zprudka jíst. Robert jej pozoroval trochu udiveně – čekal přece jen nějakou ostrou reakci na svůj rozkaz, ať už pláč nebo vztek, a když se nedočkal toho ani onoho, napadlo mu, že snad Enkra má v záloze nějakou svoji tajnou zbraň nebo úskok. Ale nedal mu to najevo a myslel si: „Však počkej, uvidíme!“

Když Enkra dojedl, zlehka se nám všem uklonil, řekl „Dobrou noc!“ a odešel z pokoje.

„To jsi neměl dělat, Roberte.“ řekl jsem.

„Rossi, jsou dva důvody, proč nechci, aby tu byl. Vyhraje-li starý způsob života, bude z Edwina divoch. A vyhraje-li Alwin, bude z něj mrtvola. A to obojí nechci.“

Šli jsme spát – ale já dlouho nemohl usnout a přemýšlel jsem, jak asi spí tuto noc Enkra.

Errata:

30.05.2021 11:46