Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno se Enkra objevil, jako by se nic nestalo. Přišel oblečen do uniformy Černé lilie a choval se, jako by se včerejší rozhovor vůbec nekonal.

„Svlékni ten hadr a oblékni se rozumně!“ požádal ho Robert.

„To bohužel nejde, tati. To je předepsaný oblek do školy. Členové Lilie jej musejí nosit při všech školních svátcích.“

„Jenže ty do žádné školy nejdeš! Co bys tam dělal? Strýček Ross tam zatelefonuje a odhlásí tě.“

Enkru to trochu překvapilo. „Aspoň bych tam snad mohl zajít rozloučit se s kamarády...“

„S nikým z nich se už nemusíš vidět! Jsou to stejně samí uličníci! Nemysli si, že tě pustím z dohledu, dokud neodletíme z téhle země! Zůstaneš tady, pod mým dozorem!“

V Enkrově tváři to křečovitě škublo. Ale opět neřekl ani slovo a jenom mlčky sklonil hlavu.

„Převleč se do něčeho rozumného! A rovnou si sbal kufry, ať se to nezdržuje! Pak někam půjdeme, do města. Buď připraven za půl hodiny odejít...“

Enkra se mlčky otočil a odešel do svého pokoje. Aflargeo, který byl už po snídani, odešel rovněž. Robert mne přitáhl blíž k sobě a ptal se: „Poslyš, Rossi, kde je tady nějaký holič? Při cestě městem jsem žádného neviděl...“

„Je jich tu několik. Nejblíž tady dole na Victory, pracuje pro vládu a diplomatický sbor, ale i někteří jiní tam chodí. Jestli ti jde o Enkru, ti ale mají svoje lidi na Nábřežní třídě... to je ta ulice, kde se shromažďuje mládež... Ale radil bych ti...“

„Tak to ne! Nechci, aby se viděl s někým z té své bandy! Půjdem k tomu na Victory. A svoje rady si nech pro sebe!“

Pokrčil jsem jenom rameny. Ať si dělá, co uzná za vhodné.

V té době skládal Enkra svoje nečetné svršky a jiný majetek do jednoho z kufrů a Aflargeo mu pomáhal. „Zajdi na Nábřeží, nebo raději ke škole, řekni všechno Rogerovi! Nebo Jackovi... Hlavně jim pověz, že se loučím a že jim děkuju...“

A Enkra se rozplakal tygrovi do kožichu – za tyto slzy se nemusel stydět. Aflargeovi ho bylo líto, ale musel se opanovat, neboť je tygr, a tygr nepodléhá emocím.

„Klid, bratříčku! Tiše, jen tiše! Jsi přece bojovník... musíš být takový, jací jsou Armini! Jdeš mezi lidi a musíš být lepší, než jsou lidé! Tak jenom tiše, bratříčku...“

Po pravdě řečeno, omezily se Enkrovy úpravy oděvu pouze na to, že svlékl kabát a odložil klobouk. Zůstal v řádových kalhotách a bílé košili, což se zdálo Robertovi docela rozumné. Takto se vrátil a na vyzvání odpověděl, že je připraven k odchodu do města. V jeho tváři byl vznešený klid, když sestupoval se svým otcem se schodů, neboť ještě netušil, kam se vlastně jde.

Popsal jsem Robertovi dobře cestu, takže šel klidně a bez váhání přímo k označenému holičství. Teď v ranní dobu tam byl klid a pusto, hlavní provoz měl začít odpoledne – takže v celém krámu byl pouze samotný majitel.

Enkra zprudka vydechl, když mu otec pokynul, aby vstoupil – ale vešel bez odporu a zdvořile pozdravil. Holič odpověděl s mírným údivem – Enkru znal z fotografií v novinách, o Robertovi nevěděl, kam ho honem zařadit. Robert pokynul Enkrovi do křesla:

„Ostříhejte mi ho na normální způsob...“

Holič byl původně přistěhovalec, ale žil v této zemi už dlouho. Byl sice zvyklý stříhat občas nakrátko děti diplomatů nebo lidí, kteří odjížděli do světa, ale byl taky zvyklý, že se mu tykalo. Přesto přikývl a obrátil se k Enkrovi – a ten řekl pomalu a důrazně: „Okamžik. Já s tím nesouhlasím.“

„Taky nemáš co!“ vyštěkl Weston, „Mlč a seď, nebo...“

Holič zavětřil nějaké nesnáze. „Okamžik, pane! Snad byste se mohli nějak dohodnout...“

„Žádné dohadování! Je to můj syn a musí mne poslechnout! Ostříhat a basta!“

„Zakazuji ti se mne dotknout.“ řekl Enkra s ledovým klidem.

„Ale tvůj otec říká...“

„Co říká můj otec, je jeho věc. Já ti poroučím!“

Robert hleděl udiveně ze svého syna na holiče. Ten se tvářil poněkud rozpačitě a zřejmě váhal, jak se rozhodnout. Osud však chtěl tomu, že právě v té chvíli kráčel kolem nějaký kluk – Enkra ho neznal, ale soudil, že pochází z Indiopolisu, neboť jeho cajkové kalhoty držel převázaný bílý pruh látky, uvázaný na boku na uzel. Enkra jej viděl v zrcadle. „Hej, kamaráde! Nechceš prokázat laskavost baronovi Rogerovi z Monroesu?“

Chlapec se zarazil, pak vstoupil dovnitř. „Co mám udělat?“

„Nic. Počkej tady a vyřiď baronovi, co se tady bude dít. Říkal jsem tomu muži, že nechci, aby se mne dotýkal. Zakazuji si to.“

V tu chvíli vrazil Robert klidně sedícímu Enkrovi takovou facku, až mu hlava zaduněla o rám křesla. „Nařizuju ti, aby ses podvolil!“

„Přesto zakazuji dotknout se mne!“ řekl Enkra nevzrušeně.

Chlapec z Indiopolisu se opřel ramenem o zeď a hleděl klidnýma modrozelenýma očima přes ně někam do dálky. Nezdálo se, že by ho dění v místnosti nějak zvlášť zajímalo.

„Tak do toho, k čertu!“ řekl Robert zostra.

„Moment, pane! Váš syn s tím nesouhlasí!“

„Nemá co souhlasit! Poručil jsem mu, a on poslechne! Buďte ujištěn, že bránit se nebude...“

„Nebudeš?“

„Nebudu. Ale zakazuji to.“

Holič pohlédl do skelných, nevidoucích očí chlapce z Indiopolisu. Nehýbal se, mlčel, ale holič věděl, že pečlivě registruje vše co se tu děje, a přesně to vypoví mladému baronetovi...

„No tak, co je?“ ptal se Weston.

Baronet Roger z Monroesu. Holič jej znal – teď mu bylo čtrnáct let a začínal se z něj stávat švihák, který si při vhodnějších příležitostech nechával dlouhé kaštanové vlasy pečlivě přičesávat a kroutit do elegantních prstýnků. Bylo na tom práce jako na kostele, ale odměna stávala obvykle za to. Samozřejmě nechodil k němu, měl svého kadeřníka mezi služebnictvem. Tenhle Roger je náčelníkem tohoto chlapce. Co udělá, až se dozví, že holič neuposlechl Enkrův rozkaz?

Holič celý život nedělal nic, než sledoval obličeje lidí, a dost se v nich vyznal. Taky Rogerovu tvář si přečetl a věděl, že je v ní dvojí výraz. Jeden pro celé lidstvo, tím je nejvyšší dobro, všeobecná láska a ušlechtilost. Druhý pro ty, kdo si troufnou Rogerovi ublížit. A právě tu jeho zlou, potměšilou tvář si holič zapamatoval. Ne, že by se bál hněvu nějakého Rogera; ale věděl, že Monroesové neútočí zpříma a po jednom. Spíše se daly jejich útoky čekat v plucích, šicích, eskadronách, drtivé a překvapivé, jako moře útočí na opuštěný vrak. Leon Monroes už sice ztratil svou moc – ale monroesovské zlato je stále stejně třpytivé a lidé ještě ztrácejí hlavu při jeho záblesku.

„Hrome, copak se bojíte toho kluka?“ ptal se Robert.

Holič se nebál. Ale věděl, že je závislý na zákaznících, a to hlavně na lidech z města, práce pro vládu činila nepatrný zlomek jeho činnosti. Co se stane, až jemný, aristokratický švihák Roger prohlásí s despektem o jeho práci: „Ten? Stříhat tak ovce, ale lidi? Docela by tě znemožnil...“ a kingtownská mládež ohrne nos a půjde ke konkurenci. Monroesové drží obdivuhodně při sobě a Roger má dvě sestry, krasavice. Co když některá řekne při taneční zábavě svému tanečníkovi: „Jít tančit, a s tebou? Při tom, jak nemožný účes ti ten křupan udělal? Chceš, aby se mi smáli?“ A co staré tetičky, ty jedovaté dračice, kterým nic není svaté? Pustí pár slov v okruhu svých starousedlických přátel a všichni, kdo ve městě něco znamenají, budou jeho krám zdaleka obcházet. Od panstva se to naučí střední vrstvy a od těch obecný lid. Zbudou maximálně přívrženci nejreakčnějších přistěhovaleckých kruhů, lidé Alwinova typu – o těch je všeobecně známo, že smrdí grošem!

Enkra, pohodlně rozvalen v křesle, se mlčky, přimhouřenýma očima, díval na holičovy rozpaky.

„Tak sakra, nad čím ještě váháte?“ ptal se Robert, „Nebojte se, zaplatím vám – na to snad ještě mám...“

„Neudělám to. Lord Enkra s tím nesouhlasí. Až dá svůj souhlas..“

„Enkro! Okamžitě řekni, že souhlasíš!“ vyjel Robert – v rozčílení dokonce oslovil syna jeho arminským jménem.

Ale Enkra se jen mlčky usmíval – a chlapcovy modrozelené oči hleděly bezvýrazně do dálky, jako by vůbec nic nevnímaly.

Robert si ho všiml a obrátil se k němu. „A ty vypadni! Nevidíš, že zdržuješ?“

Chlapec z Indiopolisu hleděl nevidomýma očima do dálky. Ani se nepohnul, když mu Robert šermoval pěstí pod nosem.

„Opusťte tento krám!“ řekl holič pomalu a tiše, „Nebudu stříhat toho chlapce. Za žádných okolností!“

Enkra pomalu vstal a zlehka se jej dotkl dlaní. „Řekni to baronu Rogerovi.“ řekl chlapci. Tentokrát se modrozelené oči pohnuly – a pohlédly zpříma do Enkrových černých očí.

V té chvíli se Robert Weston otočil a plnou silou vrazil Enkrovi ránu pěstí do tváře. Enkra upadl na zem a otočil se ještě jednou – když vstal, stékal mu z koutku úst pramínek krve, ale ústa se stále ještě usmívala.

„V celém Arminu tě nikdo neposlechne, tati. Nikdo a nikdy, víš? I kdybys mne bil, jak bys chtěl a mohl...“

Robert zrudl vzteky. „Ukážu vám, co je to neuposlechnout přání zákazníka! Víte snad, že Alwin vydává nové zákony proti dlouhým vlasům, ne? Jsem zvědav, zda se odvážíte odporovat i zákonům!“

„Budu odporovat všemu, co odporuje zákonům cti.“ řekl pomalu holič, „A říkám vám, nestojím o pomstu Monroesů! A radím vám, nekoledujte si o ni ani vy...“

„Monroes už přece padl! Nikdo v celém Arminu už nemusí v ničem a nikdy poslouchat Monroesy!“ křičel Robert.

Holič ukázal s trpkým úsměvem bradou na chlapce z Indiopolisu, jehož oči už zase nepřítomně hleděly do dálky. A Robert pochopil, že ten kluk se bez váhání rozhodl splnit Enkrovo přání jenom při zvuku Rogerova jména.

„Budiž! Tohle kolo jsi vyhrál! Uvidíme, až se dostaneme z téhle zatracené divošské země!“

„Nikdo na světě se neodváží odporovat Arminům!“ řekl Enkra a napjal tvář, neboť očekával další ránu. Ale Robert Weston ani nezvedl ruku, jen se podíval do nehybné tváře cizího chlapce, chytil Enkru za ruku a vedl jej zpět k zámku.

Chlapec z Indiopolisu se pomalu odlepil od zdi. Pozvedl mlčky ruku na pozdrav holiči a vyšel ven – chvíli hleděl ještě za oběma Westony, a pak se pomalu vydal na Nábřežní třídu.

Errata:

30.05.2021 11:46