Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Aflargeo poctivě sběhal půl města, aniž by našel Rogera. Nakonec zaběhl na Nábřežní třídu, kde objevil jednoho známého tygra a ten mu sdělil, že se všichni vyšší důstojníci Černé Lilie, tedy i Roger, sešli náhle a překvapivě hned po ukončení dnešního slavnostního zahájení vyučování k mimořádné schůzi.

Aflargeo tedy běžel po Nábřeží, a za okamžik objevil u zábradlí živě rokujícího Jacka, Kurta a Sonnyho – zřejmě se dohadovali, co je s Enkrou, neboť se k tygrovi přímo vrhli.

„Co je?“ vykřikl Jackie, „Právě chceme jít do zámku!“

„Není Enkra nemocnej?“ ptal se Kurt.

Aflargeo jim v kratší nesouvislé řeči vysvětlil, co se všechno událo včera a dneska. Kluci zůstali jako když do nich hrom udeří.

„A opravdu má odjet navždycky? Není to jenom nějakej hec? Do Arminu se přece každej vždycky rád vrací...“

„Robert hrozně řádí! Už dal Enkru dokonce ostříhat. Myslí to vážně, kluci, fakticky!“

„Kdo se opovážil na něj šáhnout?“ vyletěl Sonny, „Zjisti to, a my mu předvedeme Ku-Klux-Klan!“

„Proboha, jen to ne!“ klidnil je tygr, „Žádné násilností!“

„Jaký násilnosti? Jenom mu trochu pošramotíme vercajk!“ šklebil se Kurt, „Bude z toho mít kůlničku na dříví, to bude psina!“

„Ale napřed se musíme s Enkrou rozloučit,“ řekl Jackie, „To je první úkol. Chápu, jak mu musí být...“

„To asi nepůjde. Robert k němu nikoho nepustí – a jeho zase nepustí z dohledu. Už ho prý nemáte vidět...“

„To je sprostej terorizmus! Přeci musí bejt nějaká možnost! Není přeci možný odvézt ho proti jeho vůli!“

„Je to možný, je to jeho táta. Nic nezmůžem...“

„Mohli bysme se zeptat Rogera. Jenomže ten je na schůzi a do večera se odtamtud nehne...“

„Musíme si pomoct sami,“ rozhodl Jackie, „Když Weston nechce, abysme Enkru viděli, zařídíme něco, aby se o nás dozvěděl jinak! Třeba na něj zařvem, až pojede kolem...“

„Nebo že bysme mu dali třeba zahrát v rádiu...“ navrhoval Kurt.

„To může Weston vypnout. To není ono!“

V té chvíli odbily hodiny na věži blízkého farního kostela deset hodin. Jackie sebou trhl při jejich zvuku.

„Kluci, zvony! Kolik je v Kingtownu kostelů?“

„Děsně moc, nevím! Dvacet, možná víc!“

„Tak my každej ten kostel obsadíme a rozezvoníme všecky zvony! To musí každej slyšet, i kdyby ohluchl! A Weston to zastavit nedokáže!“

„Leda dělostřelectvem! To bude psina!“

„Jenže je nás na to málo...“

„Však počkej, nebude! Owene! Pojď sem!“

Kolemjdoucí kluk se k nim otráveně přiloudal. „Co je?“

„Nudíš se, koukám! Pořádáme rozloučení s Enkrou Westonem, jeho táta ho veze z Arminu! Chceme rozezvonit všecky zvony!“

„Bezvadný, jdu s váma! Mám deset spolehlivejch kluků...“

„Dám za to každýmu dolar! Ať zvoněj trochu čiperně, je to námaha!“ sliboval Jackie.

Owen si hlasitě odplivl a čelo se mu stáhlo. „Hele, nech si svý pětníky, budeš je potřebovat na funus! Jestli to bude ňáká psina, tak do toho jdem zadarmo! Kdy to vypukne?“

„Letadlo letí něco po půl jedné...“ řekl Aflargeo.

„Máme skoro dvě hodiny času! Kluci, sežeňte ještě nějaký lidi! A někdo ať zjistí, kolik je tady kostelů. Kdyby některej nezvonil, je to celonárodní ostuda!“

Owen byl rázný náčelník. Vrazil prsty do úst a zahvízdal, až se okna zatřásla. Jeho lidé, promíšení po Nábřeží, nejdřív mysleli, že vypukla rvačka a seběhli se kromobyčejně rychle. Za nimi ovšem spousta čumilů, kteří se o překot hlásili ku pomoci, jakmile pochopili, co se děje.

Sepisování kostelů se s nevšední ochotou ujaly dívky. Jackie, Kurt, Sonny a Owen vysílali k jednotlivým místům pětičlenné hlídky, kde byly dvě věže, desetičlenné. Kudrnatý Arab v zeleném turbanu se nabídl, že rozezvučí gongy na mešitě proroka Alího, kde je jeho otec hlídačem, a jeho rodový nepřítel, Hebrejec Abraham ben Sakkai prohlásil hrdě, že může udělat daleko větší rámus stotónovou troubou magrefou v ústřední synagóze. Jackie počal tušit nějaké nesnáze s těmito ochotnými pomocníky. Hlavně se obával protestů představitelů obou nekřesťanských církví, ale Abdul už zmizel a Abraham ben Sakkai jej ujistil, že to spraví vroucí modlitby, půst a výprask, který je jako gentleman ochoten podstoupit.

„Aflargeo, ty se vrať k Enkrovi buď u něj, dokud neodjede! Až uslyšíš zvony, řekni mu, že to se s ním loučí jeho kamarádi! Ať není smutný, že všechno na světě se dá změnit, kromě smrti. A dokud dejcháme, je pořád ještě naděje...“

A pak se Jackie se svými nejbližšími vydal ke katedrále na Victory street. Jako všude jinde, i tam byla vrata otevřena a dostat se dovnitř nebylo pranic těžkého. Kluci se usadili pod zvony na trám, hleděli na bránu zámku a čekali.

Robert se vrátil z města rozčílený na nejvyšší míru, zato na Enkrovi byla vidět oprávněná hrdost na svoje krajany. Když mi Robert vysvětlil, co se stalo, zvýšil jsem jeho vztek ještě víc tím, že jsem se mu od srdce vysmál a oznámil, že od počátku počítám s takovým koncem. Už proto, že by rozzlobení Enkrovi kamarádi byli ochotni roztlouct panu holiči celé jeho vnitřní zařízení na třísky a střepy, kdyby se opovážil svého vznešeného zákazníka neuposlechnout.

„Copak by policie nezakročila?“

„Určitě jo! Hned jak by kluci skončili a utekli. Možná by ještě cvičně probrali majiteli kasu, ale zato by mu před soudem dosvědčili větší škodu, než byla. Jenomže, policajti a soudci mají taky děti, a kdoví, jak by to rozsoudili...“

„Snad tady existujou nějaký zákony!“

„Zákony snad. Ale nikdo si neriskne, aby jím vlastní děti pohrdaly...“

„Copak se může nějaké dítě odvážit pohrdat svými rodiči?“

„Mám obavu, že může. Dej Bůh, abys to nepoznal na své vlastní kůži. Syn může pohrdat svým otcem stejně jako otec synem...“

Robert se ohlédl ke dveřím, za nimiž byl Enkrův pokoj.

„Mám Edwina rád! Věř mi, Rossi, mám ho raději než svůj život! Ale chci, aby z něj byl slušný člověk a dokážu to, i kdybych ho měl tlouct třikrát denně místo jídla! Teď si možná bude myslet všechno možné... ale jednou mi poděkuje, až mu zajistím slušnou budoucnost, zatímco tvoji Armini budou žebrat po ulicích!“

„To hned tak nebude! Uvidíme, Roberte, čas nás rozsoudí! Možná, že jednou ty přijdeš do Arminu prosit!“

„Jsi stejný ignorant jako všichni ostatní! Myslel jsem, že hloupost je výsadou kluků, ale teď vidím, že tvoje šedý vlasy ještě nejsou důkaz moudrosti!“

„Osel je také šedivý a není moudrý. Možná ti moje hloupost přijde ještě někdy k užitku, Roberte!“

Zrovna se vrátil Aflargeo a Weston se přestal hádat. Neměl tygra rád a nechápal, proč jej neodeženu od důležitých záležitostí. Tygři měli nepříjemný zvyk ironizovat a uvádět v posměch všechny vážné starosti důstojných občanů a dělat si z nich legraci, což Robert považoval za zločin téměř hrdelní.

Šli jsme na oběd do Vládcovy jídelny a Enkra si naposledy pochutnal na kvalitním jídle. Pak jsem připravil auto a projevil ochotu odvézt oba Westony na letiště.

Když si Enkra přinesl kufr, Robert se značně podivil. „Copak nemáš víc zavazadel? Cos tady ještě všechno nechal? Jen si to vem s sebou, přece nepojedeš domů bez výbavy!“

„Nic víc nemám a nepotřebuju. Jeden kabát od uniformy, tři košile, plavky. Mokasíny a jezdecké boty, a to je všechno.“

„Cože? Rossi, tys mu nic nekoupil? Říkal jsi přece, že výbavu mu obstaráš! Kdybych věděl, že jsi taková držgrešle...“

„Má všechno, co potřeboval. Jsou tací, že mají jenom jedny plavky a nic víc a taky jim to stačí.“

Robert zafrkal zlostí, ale neřekl už nic.

Šli jsme po chodbě a Robertovy boty vztekle dupaly po kamenných dlaždicích. Všiml si, že Enkra i já jdeme zcela neslyšně, ačkoliv naše podrážky jsou tvrdé jako jeho – všiml si toho už dřív, ale teď si to teprve pořádně uvědomil.

„Chodíš jako tichošlápek! Nechápu proč!“

„Aby mě nikdo neslyšel. Sleduj Aflargea, ten umí chodit tiše!“

Nasedli jsme do auta – já a Robert dozadu, Aflargeo k řízení a Enkra vedle něho. „Bude se mi stýskat...“ řekl tiše a ohlédl se na bělostný zámek, „Tady jsem doma...“

Aflargeo mlčky nastartoval a vyjel. Ve chvíli, kdy vůz projel branou mezi vojáky, vzdávajícími čest, ozval se hluboký, dunivý zvuk chrámového zvonu. Vzápětí se přidal druhý, pak i ty z protější věže katedrály. Enkra nastražil uši a rozhlížel se, co se děje – to už katedrále odpovídaly zvony z chrámu svatého Patricka, svaté Margarety a odjinud. Na věži musea se rozezněly nakřáplé zvonky orloje a ve chvíli, kdy jsme opouštěli Victory street, zaslechli jsme první pronikavý úder nejtěžšího zvonu Kingtownu – zvonu zámeckého kostela, který nezvonil snad od posledního svátku Nezávislosti. Tento zvon ovšem nerozezněli kluci, ale zámecký zvoník, hluchý a zapomnětlivý, když zaslechl všechny zvony města v činnosti, se polekal, že snad něco přehlédl a rychle napravil svou chybu.

„To se s tebou loučí Armin,“ řekl Aflargeo, „To Jackie a jeho kamarádi. Na tvoji počest, bratříčku!“

Enkra se zhluboka nadechl – nemohl mluvit dojetím a tak jen prudce dýchal a rozhlížel se po věžích, které jsme míjeli. V jeho očích plál jas, jako by se tam rozsvítily všechny hvězdy spadlé z oblohy. „Nezapomněli na mne! Strýčku Rossi, Aflargeo, oni nezapomněli! Jsem jeden z vás, přísahám, bratři... ať se stane cokoliv, ať budu kde chci, patřím k vám, k těmhle zvonům, které teď zní... Rossi, věčně budu slyšet ten jejich hlas!“

„Jaká síla je v tom kovu,“ řekl jsem, „Kov naráží o kov, ale těmi údery mluví lidský hlas... Vždycky budu mít rád zvuk zvonů, Enkro. Zvony mají také srdce jako lidé...“

I Aflargeo sotva viděl na cestu – protože plakal.

Na ústředním velitelském stanovišti Kingtownské posádky panoval až doposud ospalý polední klid. Důstojníci hráli karty a nadávali na službu, která je nutí sedět zde a ne u vody. Dozorčí důstojník tam vpadl jako puma a vnesl dovnitř průvan, který rozfoukal karty a shodil je na zem. „Blázni! Copak nevíte, co se děje?“

„Co, hoří?“ ptal se ruměný kapitán, nahýbaje si z láhve.

„Zvoní všecky zvony ve městě! Nechápu, co se to děje! Dělejte něco, sakra chlapi!“

„Rozkazy žádný nemáme.“ řekl major, sedící jen v plavkách.

„Tak se zeptáme plukovníka, ne? Kdoví, co to je – abysme nakonec něco nezaspali!“

A dozorčí se v čele všech vyřítil ke konci chodby, kde byla plukovníkova kancelář. Vpadl tam a udiveně se rozhlédl, neboť místnost plná tajných spisů, plánů a různých poplachových systémů postrádala páně plukovníkovu přítomnost. Pouze plukovní písař, hubený dlouhý mládenec v brýlích, seděl u otevřeného okna u klavíru a bezúspěšně se pokoušel vybrnkat něco na klávesách.

„Kde je plukovník?“ vyštěkl dozorčí.

„Na rybách, pane majore.“ řekl písař, aniž zvedl hlavu.

„Nech toho brnkání, Johne! Copak neslyšíš, že zvoní všechny zvony v celým městě?“

„Jo,“ řekl John udiveně, „Taky jsem si všiml, že slyším víc tónů, než jich hraju! Tak tím to asi bude, pane majore! To jsem rád, že jste mě upozornil, děkuji vám!“

Na rozdíl od jiných byl John přistěhovalec, hudební skladatel, básník a svrchovaně neschopný voják. Ale byl jediný z posádky, kdo byl schopen a ochoten udržovat plukovní agentu jakž takž v pořádku.

Major obrátil oči k nebi a zafuněl. „Johne, nedal ti plukovník nějaké rozkazy, než jel na ty ryby?“

„Jo. Abych sem žádnýho troubu nepouštěl. A když by ho někdo hledal, že je ve štábu. Ale to snad pro vás neplatí, ne?“

„A co má asi znamenat to zvonění, co myslíš? O tom neříkal pan plukovník nic?“ snažil se major držet vztek na uzdě.

„Ne,“ potřásl John hlavou, „To bude asi cvičnej poplach.“

Důstojníci se na sebe podívali a oba majoři současně zvedli a zase spustili brady na znamení souhlasu.

„Hrome, to je mu podobný! Že bysme tedy měli vyhlásit poplach?“

„Já nevím... Snad ne...“

„Já si myslím, že starej chce zjistit, jak jsme operativní, když tady není! Vyhlásíme poplach a basta!“

„Já nevím, neukvapuj se!“ řekl druhý major, ale to už John natáhl naslepo ruku k velké řídící desce a otočil třemi červenými knoflíky. V té chvíli přeřvalo zvonění i klinkání piána příšerné ječení sirén.

„Ty idiote!“ zařval dozorčí, „Copak ses zbláznil? Vyhlásil jsi všecky tři stupně poplachu najednou, pitomče, copak to jde?“

John se ulekl a pokusil se vrátit knoflíky zpět do výchozích pozic. Ale nešlo to, byly zajištěny poruchovým zámkem, jehož klíč měl u sebe pouze plukovník nebo službu konající důstojník na ministerstvu obrany.

„Pojď, prosím tě!“ křikl major na svého kolegu, „Nezdržuj se tady s tím troubou!“

„Počkej, až bude po poplachu!“ zařval dozorčí na Johna a vyletěl jako splašený švec. John jenom potřásl hlavou a počal opět něco drápat do notové osnovy, rozložené na piáně.

V téže chvíli hledělo několik dozorčích důstojníků na různých místech města na signalizační panely, na nichž blikala hned tři červená světélka. Poplach I., II. a III. stupně současně přesahoval jejich chápání. Až na velitele poříčního oddílu městské policie, který si myslel, že to má z whisky. Ale vzhledem k tomu, že se jejich mužstva o překot řítila z ubikací, nemohli důstojníci příliš přemýšlet a museli se čiperně ujmout řízení bojových operací.

Ve chvíli, kdy se ozvaly sirény, sebou Robert trhl, jako by se strašlivě lekl. Ale jelikož jsem zachovával klid, zůstal klidný i on, jen se občas pátravě ohlížel. Projeli jsme okolo policejní stanice; ze dveří vybíhali muži v přílbách a polních bleděmodrých uniformách, samopaly v rukou. Někteří naskakovali na motocykly, jiní do přepadových vozů, které se s houkáním rozjížděly na všechny strany. Na nejbližších rozích už stály trojčlenné hlídky policie. Na křižovatce shazovali vojáci z auta pytle písku a budovali z nich provizorní kulometné hnízdo.

„Co se to děje, Rossi?“ ptal se Robert.

„Nevím. Jeď pomaleji, Aflargeo...“

Tygr poslušně zpomalil, na rozdíl od většiny automobilů, které tempo zrychlily a překvapivě měnily směr. To se příslušníci domobraneckých sborů řítili na svá stanoviště. Rolety většiny krámů se kvapně stahovaly, ženy s malými dětmi prchaly do domů. Na ulicích se zahemžily uniformy: šedivé, zelené, khaki, bílé, tmavomodré, bleděmodré, černé, dokonce i špinavě žluté kabáty pouštních oddílů. Enkra nahlas zalitoval, že má kabát své řádové uniformy v kufru a že pro něj momentálně dost dobře nemůže.

„Kdy už budeme na tom letišti?“ ptal se Robert, „Jeď trochu svižně, k čertu!“

„Teď nemůže! Zajeď k chodníku a zastav...“

Po celé šíři ulice za námi se valily tanky. Vše mimo tramvají jim ujíždělo z cesty. Tanky jely po třech vedle sebe, kanóny hrozivě napřažené dopředu. Na pancířích seděli samopalníci, jimž šedá uniforma a matná přílba propůjčila nezvykle stejný vzhled, podobný sériovosti jejich strojů. Tanky jely rychle, zanechávaje na asfaltu znatelné stopy. Policisté na křižovatkách jim rychle zajišťovali zelenou ulici.

S vytím proletěl mezi tanky džíp nějakého důstojníka – ten se držel vpředu za okraj, zatímco jeho vojáci vzadu nadskakovali při otřesech a smycích vozu. Důstojník byl oblečen do cajkových kalhot a řádového kabátu, zřejmě se ani nestačil řádně upravit. Po chodníku projel opačným směrem mládenec na světlém hnědáku, v plavkách a vojenské košili s desátnickými proužky. Do dlouhých vlasů měl zasunuto sokolí pero spojky, jako nosili poslové mladých náčelníků a kolem krku koženou brašničku. Přímo s koně zaječel něco na tlustého cukráře s ručnicí na medvědy, který byl podle narychlo přehozeného kabátu velitelem ulice v městské domobraně, a cválal dál.

„Zmeškáme letadlo!“ řekl Robert vztekle.

„Ne, že by mi to tak moc vadilo!“ oznámil Enkra nadšeně.

„Teď by stejně neletělo! Právě startují stíhačky a bombardéry! Podívej...“ Ukázal jsem nahoru, kde právě přeletělo několik trojic štíhlých strojů se šípovitými křídly. Robert je podmračeně pozoroval a podivně se šklebil.

Tanky projely. Aflargeo vyrazil v jejich stopách, ale jel velmi pomalu, neboť okolo nás ještě tu a tam přejížděly plně obsazené vojenské kamióny. Bučení sirén stále rozechvívalo vzduch, ulice vypadaly jako před bitvou – jen Enkra seděl na svém místě a s blaženým úsměvem se skvěle bavil.

Dojížděli jsme k okraji města, kudy vedla výpadovka k letišti – ale okraj města byl zatarasen dvěma tanky, mezi nimiž bylo místo sotva pro jedno vozidlo. V bočních ulicích kolem bylo postaveno několik náklaďáků a mezi nimi civilní automobily – u jedné zdi stálo několik lidí s rukama složenýma za hlavou, čelem ke zdi. Jejich svršky ležely za nimi na chodníku a kolem obcházel voják se samopalem.

Do cesty nám vskočil důstojník pořádkové policie, mávající hrozivě pistolí. „Vystoupit, svléknout, ke zdi! Ruce za hlavu!“

Místo odpovědi jsem mu podal svoji identity card. Podíval se na ni, pak na mne a zasalutoval: „V pořádku, comcole!“ pohlédl na Enkru, který díky arminskému vzhledu vypadal nenápadně, a Aflargea, který měl jako tygr znamení loyality napsáno zřetelně na kůži. Nakonec si povšiml Roberta. Hlavní pistole mu pozvedl bradu a zeptal se: „Co ty jsi zač? Průkaz!“

„Robert Weston, můj přítel...“

„Hrdina Arminské války!“ řekl Enkra s oprávněnou pýchou, „Copak ses o něm neučil v dějepise?“

Důstojník se vymrštil do pozoru a zasalutoval. Pistoli ale držel pořád v ruce, když kývl na vojáky, aby odstranili zátaras.

„Co se děje?“ ptal jsem se, „Co to pořádáte?“

„Nevím,“ řekl o něco přátelštěji, „Snad válka...“

V té chvíli řekl Robert trochu zastřeným hlasem: „Poručíku, jsem major letectva. Mohu vám v něčem pomoci?“

Důstojník cvakl podpatky. „Děkuji, majore! Záložníky doposud nepovoláváme...“

Robert zlehka cukl koutkem úst. Pak pozdravil lehkým mávnutím ruky (jako letec nesalutoval, poručík od policie ano) a dal tygrovi pokyn, aby projel na výpadovku.

„Vychytají všecky podezřelý existence,“ smál se Enkra, „To se bílý pitomci asi divěj, co, Aflargeo?“

Robert hleděl přimhouřenýma očima dopředu a ruce položené na kolenou se mu chvěly. „Rossi... jestli je opravdu válka...?“

Neřekl jsem ani slovo.

„Dlouho jsem už neseděl ve stíhačce... snad bych tomu už ani nerozuměl. Nebo myslíš, že bych to zvládl?“

„Určitě. Ale říkal jsi přece...“

„Ty tomu nerozumíš, sakra! Je... je něco víc než dobrej plat a zajištěný postavení! Kdyby do toho šli všecky, copak bych se mohl někde válet? Copak nejsem Armin jako ostatní?“

„Před několika hodinami jsi o nás mluvil jako o divoších,“ připomenul jsem mu, „Říkal jsi...“

„Sakra, co záleží na tom, co jsem kecal? Teď nás volá zas naše vojenská trubka, víš? Jo, Armin je mizerná díra, ale já za něj bojoval, chápeš? A tady padli skoro všecky moji kamarádi, já je přeci nemůžu zradit! Kdybych byl jedinej, kdo ještě zbejvá, tak musím!“

Enkrovi zazářily oči. „Tati, budu ti dělat nabíječe, chceš? Nebo navigátora jako Kid Balúovi!“

„V letadle nic takovýho není! Copak jsi v životě neseděl ve stíhačce?“

„Nikdy jsi mě tam nevzal, tati.“ řekl chlapec s výčitkou.

„Však tě vezmu, Enkro!“ Robert si ani nevšiml, že oslovil syna jeho arminským jménem. Dneska už podruhé.

Náš automobil přímo letěl – Robert měl přimhouřené oči a zdálo se, že v duchu už si představuje těsnou kabinu stíhačky. Zdálo se mi, že omládl – že je to opět ten neohrožený pilot, kterého obdivovaly dívky před dávnými lety... nejvíc Mary, moje malá sestřička, která teď čeká někde daleko v městě Londýně...

Proti nám se řítil strážní džíp z letiště – kousek do nás trochu přibrzdil a zastavil nám těsně před kapotou. Mladý poddůstojník vystrčil hlavu. „Kdo jste? Kam jedete?“

„Trhni si nohou a zakokrhej!“ houkl na něj Robert dřív, než stačil odpovědět kdokoliv z nás. Voják údivem pootevřel ústa, ale pochopil, že Robert je zřejmě důstojníkem, zalezl a vyrazil ztřeštěnou rychlostí dál po silnici.

V dálce se objevila výstavná letištní budova. Robert si rukou zaclonil oči a pozoroval startující bombardéry, pokud je bylo možno rozeznat. Projeli jsme mezi špalírem tanků až před budovu, tam Robert jako první vysedl a vyběhl proti důstojníkovi, stojícímu se založenýma rukama v otevřených dveřích.

„Major Robert Weston se hlásí k zařazení do bojových útvarů! Jsem letec...“

Důstojník po něm sklouzl lhostejným pohledem. „Hoď se do klidu, majore! Dostali jsme před chvílí telefonát z velitelství. Je to jenom cvičnej poplach...“

V Robertovi se něco zlomilo. Uvolnil ruce ze švů kalhot, sklopil hlavu a mrzutě se odvrátil. Chvíli mlčky hleděl do prázdna, pak si odplivl a řekl normálním hlasem: „Kdy s tím k čertu chcete být hotoví? Mám letět do Bombaye a dál do Londýna, tak abych stihl letadlo...“

„Do půl hodiny uvolníme letiště pro civilní dopravu. To ještě v pohodě stihneš...“

Robert se otočil a vracel se k nám. „Zbytečně člověka zdržujou kvůli pitomýmu cvičení! Ber kufr, Eddie, za chvíli letíme...“

Enkra šel loudavě ke kufru. Robert mi pohlédl do očí a řekl ještě vztekleji než měl ve zvyku: „Zapomeň na to, Rossi. Na tam to, co jsem kecal. Nebyla to pravda. Nešel bych nasazovat krk... za takovou bandu ničemů...“

Opřel se o vůz a hrabal mechanicky po kapsách, aby nalezl cigarety. Když si zapaloval, ruce se mu chvěly. Enkra postavil svůj kufr, přistoupil k otci a zlehka jej pohladil po ruce – ale Robert jej drsně odstrčil a řekl: „Jdi, ty...“

Enkra se opřel vedle a přitulil se ke mně. „Rossi... až se bude Roger ptát... a Jackie a kluci... řekni jim, aby se nezlobili. Řekni jim, že táta... a že já jsem jeho syn...“

„Žvanile,“ zachrčel Weston, „Neopovaž se jim nic říct, Rossi!“

Enkra měl v očích slzy.

Když začaly houkat sirény, všichni kluci z kostelních věží se ztratili, jako když střelí do vrabců. Instinktivně vycítili, že to bude na nich. Pouze Jackie a jeho kamarádi zůstali na katedrále a rozhlíželi se po městě. Viděli, jak se otevřela brána Vládcova paláce a po hradbách se rozběhly gurkhské stráže, jak potom tanky obklíčily palác a dávaly najevo ochotu bránit jej do posledního náboje a posledního muže. Bavili se skvěle a ani za nic by o ten pohled nechtěli přijít.

Zaslechli těžké kroky na schodech a v příští chvíli se na věži objevil důstojník policie s několika svými muži. Byli chudáci dost udýchaní, schodů bylo mnoho.

„To vy jste začali zvonit? Kdo jste?“

Jackie hrdě vystoupil vpřed. „Já jsem to přikázal!“ ukázal důstojníkovi svůj průkaz Černé Lilie.

Důstojník si kartičku prohlédl a zakroutil hlavou: „To už teď nic neplatí! Černá Lilie byla dnes dopoledne zrušena a zakázána. A vůbec, nemysli si, že ti tohle projde! Jsem kapitán Werther, pobočník ministra vnitra Alwina! Žádný z těch benevolentních kamarádíčků, ale skutečný policista! Tohle ti přijde draho, Jacku Therlowe!“

„Ale no, přece bys na mě nebyl tak zlej!“ zkusil to Jackie.

„Nepásli jsme spolu husy, chlapečku! Ten průkaz si nechám – a sejdeme se u soudu!“ bručel Werther.

„Neblázni a dej sem ten průkaz, není tvůj!“

Ale Werther zastrčil kartičku do kapsy blůzy. „Poznamenejte si, seržante, co říká ten chlapec! Ještě slovo a zatknu tě pro urážku úřední osoby! A zapiš si za uši, že starším osobám se netyká! Nebo tě to v polepšovně naučí...“

Jackie považoval tohle všechno za žert – a tak se ani moc nebránil, když je Werther vyhnal z kostelní věže. Ale nezatkl je a nechal je odejít – Jackie se otočil a křičel za ním:

„Na shledanou, pane Werther! A nezapomeňte pozdravovat pana Goetha...!“

V té chvíli vstupoval schlíplý plukovník, kterého urychleně přivezli z ryb, do pracovny ministra obrany generála Jimmy MacLeoda. Očekával degradaci a válečný soud, ale generál se na něj usmíval už od prahu.

„Výtečně, Henry! Ukázali jste skvělou bojovou připravenost! Takovou rychlost by nikdo nedokázal ani při skutečném poplachu! Jenom jste mi mohli dát včas vědět...“

„Ale...“ plukovník se necítil příliš dobře.

„Víš, že u nás na štábu absolutně nikdo nic nevěděl? Kdybysme dosáhli takovýho utajení u jiných našich operací, mohli bysme si gratulovat. Zkrátka, jseš skvělej, a povýšení tě jistě nemine...“

„Povýšení?“ zalapal plukovník po dechu.

„No a co? Budeš generálem, však léta už na to máš!“

„Jenže ten poplach vyhlásil omylem můj písař!“ bránil se plukovník, „Víš, ten brejlatej, co pořád smolí nějaký písničky! Už jsem ho dal zavřít, tentokrát bude sedět, až zčerná a poteče z něj zelená voda!“

„Ach... ten hlupáček? Nebuď na něj zas tak přísný, Henry – dej mu čtrnáct dní basy, to bude docela stačit, ne?“

„No... konečně, proč ne.“

„Tak vidíš. A bude všechno v pořádku...“

Errata:

30.05.2021 11:46