Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bombayské letiště zářilo v paprscích odpoledního slunce oslnivým žárem, parným i z velké výšky, když se letadlo nad ně snášelo. Enkra celou dobu mlčel a hleděl z okénka, také Robert byl klidný a tichý. Teprve když se dveře kabiny otevřely, oba Westonové povstali a sešli se schůdků. Pasová kontrola se sice trochu zarazila nad Enkrovým poněkud zvláštním zjevem, ale u cestujících z Arminu byli na leccos zvyklí.

Westonové prošli do haly a rozhlédli se – hala byla přeplněna lidmi, posedávajícími a polehávajícími na lavicích i okolo nich. V koutě seděl se zkříženýma nohama tlustý bráhman s dlouhými vlasy a vousy, pravou ruku měl ve váčku a meditoval, přebíraje kuličky džapovacího růžence. Enkra si všiml, že má na čele tilak Višnua a poklonil se mu; mnich k němu soustředil svůj pohled a rovněž se uklonil, a Enkrovi na okamžik připadlo, že by ho měl odněkud znát, ale to se jistě mýlil.

Robert už zase nabyl své dřívější ráznosti, ale i Enkra se zatvrdil ve svém rozhodnutí hájit své zásady i v cizině.

„Tak, teď půjdeme konečně k tomu holiči!“ řekl Robert.

„Neodváží se na mne sáhnout.“

„Copak se budeme zase před ním hádat? Víš přece, že se musíš podřídit!“

„Milý otče! Ty mu můžeš poručit, a já mu mohu poručit. Každého z nás musí poslechnout, každý z nás ho může potrestat, když neuposlechne. Jsme arminští šlechtici a máme svoje práva...“

„Dvěma pánům nelze sloužit!“

„To je jeho problém, ne náš.“

„Ale mě přece poslechneš!“

„Ty víš, že tebe poslechnu vždycky. Ale on musí poslechnout mne, nebo zaslouží trest.“

„Dělej si, co chceš,“ uzavřel Robert, „Ostříhat se dát musíš!“

V letištní hale byla spousta různých služeb, rozstrkaných různě po areálu. Holičská oficína, na kterou narazili, patřila nějakému Italovi, který kdysi musel pro určité neshody opustit svou zemi a ke své škodě zakotvil tady. Byl to člověk od přirozenosti bídného charakteru a protože mu obchody šly mizerně, ještě se zatvrdil. Lidi, kteří mu nehodlali přinést zisk, považoval za hlupáky a občas jim svou nenávist dával najevo. Když Enkra vstoupil do jeho krámku, obdařil ho nechápavým pohledem.

„Ostříhejte ho!“ poručil Robert, když se Enkra posadil do křesla. Holič přikývl a zamával širokým ručníkem.

„Okamžik,“ řekl Enkra, „Ani se mne nedotkneš. Jsem Armin.“

Holič se zarazil. Pak se podíval udiveně na Westona.

„Ostříhejte ho!“ opakoval Weston.

„Nedotýkej se mne.“ opakoval Enkra.

„Ale... váš syn říká, pane...“ řekl Ital.

„Není mi nic po tom, co říká můj syn.“

„Och!“ řekl Ital Enkrovi, „Váš otec říká...“

„Není mi nic po tom, co říká můj otec.“

„Madonna mía! Jak se v tom mám vyznat?“

„Je to naprosto jednoduché,“ řekl Enkra vlídně a s úsměvem, „My oba jsme Arminští šlechtici, příslušníci kšatrijské varny, oprávnění dávat rozkazy všem, kdo se nacházejí na nižší úrovni. Ty jsi šúdra a musíš poslechnout rozkaz každého kšatriji. Když poslechneš jenom jednoho z nás, měl by tě druhý potrestat. A pokud tě nepotrestáme my, dostaneš karmu a budeš potrestán ve svém příštím zrození...“

Ital postřehl některé výrazy, které obsahovala poučení, jaká mu v Indii dávali různí vysoce postavení lide z bráhmanské varny. Upřímně je nenáviděl, bráhmana se nesměl svými nůžkami dotknout. Rázem vztáhl svou nenávist i na Westony.

„Já mám odnášet vzájemný spory vás dvou? Není to blbost?“

„Je. Ale máš tu smůlu, že jsi se za své špatné činy v minulém životě narodil jako šúdra. V této chvíli máš určitou šanci se ze svého nízkého postavení pozvednout a vykonat čin v kvalitě dobra, který tě povznese. Ovšem je na tobě, jestli ten čin bude dobrý, nebo zda se budeš opět řídit májou, smyslovým klamem...“

„Jak to myslíš, povznést se?“

„Podívej se, je jisté, že tě čeká trest, a to od toho z nás, kterého neposlechneš. Rozhodni si sám, kterému dáš přednost.“

Ital chvíli uvažoval. Šlo mu to ztěžka, protože to dělal málo kdy. Potom s rozmachem uvázal ručník Enkrovi pod hlavu.

V té chvíli zaťukal na skleněné dveře krámku svou trojitou sanjásinskou holí brahmán, kterého předtím pozdravil Enkra v koutě haly. Ital zaváhal, postřehl, že obě návštěvy možná mají určitou souvislost, ale přesto vyšel.

„Požehnání Šrí Višnua tvému konání, pokud jím nezpůsobíš nikomu škodu,“ řekl vlídně bráhman, „Domnívám se, že bych tě měl zachránit před velikou pošetilostí.“

„Koukněte, starej pane, nepleťte se do toho, co já dělám!“ řekl Ital zostra. Už mu ty diskuse lezly krkem.

„Když se šakal domnívá, že může beztrestně ublížit tygrovi, pak obvykle pozdě zjistí, že se mýlil. Mohu ti to říct dopředu. Ten chlapec stojí pod vyšší ochranou, než můžeš tušit.“

„Já vím, pod ochranou bohů! Jenomže na ty já seru, chápeš?“

„Každý má právo volby. Ale potom je vinen vším, co se stane. Možná i krví, která bude prolita.“

„Vypadněte, vy chytrej! Zavazíte mýmu kšeftu a děláte tady zbytečně ostudu! Co je vám vůbec do toho?“

„Tvoje oči jsou slepé, zastřené smyslovým klamem. Tvoje mysl je nestálá a příliš touží po smyslových požitcích. Je mi tě líto. Až tě osvítí slunce poznání, bude už asi pozdě...“

„Koukej!“ Ital jej chytil za řízu a jeho tvář se zkřivila nenávistí, „Vy potrhlý Kryšpíni mi jdete na nervy od začátku, co jsem prvního z vás viděl! Ten malej blbeček je Armin, a s Arminama já mám ještě svý účty! Nemysli si, že jsem v tý jejich zblblý zemi nebyl a nezkoušel se tam uchytit, ale nikde jsem nemohl sehnat práci, a když jsem si otevřel holičství, nikdo ke mně nechodil! A když jsem trpěl hladem, poradili mi na úřadech, abych se vyučil nějakýmu poctivýmu řemeslu! Já jsem rád, že to můžu aspoň jednomu z nich vrátit, víš? Ať trpí ten smrad za všecky, co mi kdy ublížili! A ještě si na něm smlsnu!“

Pustil bráhmana, ale ten se nepřestal vlídně usmívat.

„Poprosil bych vznešeného Šivu, aby byl milostivý, až tě bude trestat, a Kálí Tisícirukou, aby od tebe odvrátila tvoji špatnou karmu. Ale obávám se, že tobě hrozí spíše Jamarádž, pán temnot, neboť právě věčné temnotě jsi nabídl svou duši...“

Ital se zachechtal, odstrčil bráhmana a práskl dveřmi svého krámku. Bráhman potřásl hlavou a potom, trochu ztěžka napadaje a opíraje se o hůl, kráčel halou zpět.

Enkra si mezitím stihl něco rozmyslet. Vzpomněl si na svého kamaráda Kéšavu ze zámku Guyrlayowu a na to, že existuje jediný způsob, jak být ostříhán a neztratit svoji čest.

„Tak se do toho dáme!“ řekl Ital.

„Existuje jedno řešení. Pokud na tom trváš, můžeš mi vyholit hlavu, ale z temene mi necháš copánek. Říká se mu šikha a...“

„Hovno!“ Ital se naklonil až k Enkrovi a vycenil na něj zuby, „Vyseru se ti na tvoje blbý problémy a udělám, za co jsem placenej, chápeš? A dokonce s velikým potěšením!“

Enkra neřekl už nic. Podřídil se.

Bráhman došel zatím k telefonní budce, a přestože to byl poněkud podivný pohled, vstoupil dovnitř, vylovil odněkud ze záhybu šafránového roucha váček, vyňal minci a hodil ji do automatu. Pak vytočil číslo a řekl do mluvítka: „Dejte mi plukovníka Worthe!“

Za okamžik byl spojen – promluvil anglicky se zřetelným arminským přízvukem: „Hallo, Henry, tady je Mike! Ale ano, znáš mne... arminský delegát na konferenci styčných důstojníků Interpolu. Těší tě to? Mne samozřejmě také...“

„To jsem velice rád, že ses přijel podívat na starého kamaráda! Kdepak jsi...“ v plukovníkově hlase se ozvala určitá obava, neboť nebylo jisté, jaký důvod Mika přivádí, „Hele, já vezmu auto a přivezu tě k nám, ne? Takový setkání po letech...“

„Bohužel, já jsem nepřijel, ale odjíždím. Ale potřeboval bych tvoji pomoc... tak nějak soukromě...“

„Výborně, Miku! To se mi hodí, já taky, a taky soukromě!“

A oba se zasmáli a kámen jim spadl ze srdce, protože byla naděje, že vzájemná úsluha bude oběma k užitku.

„Potřeboval bych, aby sem přišel nějaký iniciativní mladý muž s tak dvěma policisty. A zeleným Antonem. Ten mládenec by mohl být Sikh, tím to bude jednodušší. Dohodnu se s ním už sám. Ať hledá vaišnavského bráhmana se sanjásinskou holí...“

Bylo slyšet, jak se plukovník nahlas směje. „Well, Miku, pošlu, počkej chvíli...“ bylo slyšet neurčité hlasy, jak vydával rozkazy. „A teď si poslechni, co bych chtěl já. Mám syna...“

„Gratuluji...“

„Nejsem si jist, je-li k čemu. Já mám tři a tomu nejstaršímu bude osm. Počítám, že z něj vychovám policajta jako jsem já. Ale k tomu by bylo dobře, aby dostal pořádně tvrdou školu, ledacos uměl a dokázal... Tak mě napadlo, že by mu možná prospěl nějaký ten rok výchovy v Arminu. Vy dokážete udělat z takových kluků chlapy... Trochu se sice o Henryho bojím, ale...“

„Zvláštní. Jeden jiný muž právě v tuhle chvíli zkouší zabránit tomu, aby jeho syn používal, co se naučil. Lidé jsou blázni.“

„Nepochybuju o tom ani na chvíli. Tak co, pomůžeš?“

„Slyšel jsi někdy o rodu Santanuevů z Iron-city? Doporučím toho tvýho Henryho k němu na výchovu. Myslím, že to bude nejlepší.“

„Výtečně, Miku! Věděl jsem, že je na tebe spoleh...“

„Nech mu zatím trochu narůst vlasy a přivez ho příležitostně do Iron-city. Pošli mi předem telegram, ale ne na policii... třeba do Ironu, Zlatnická ulice v Kasbě, dům Santanuevů...“

„Mám zaznamenáno. Děkuju a těším se na shledanou, Miku...“

„Děkuju i tobě, Henry...“

Bráhman vystoupil z budky, usedl znovu na staré místo a počal se přebírat pravou rukou ve váčku s růžencem. Odtamtud sledoval lhostejnýma očima vše, co se dělo v letištní hale. Viděl také, jak se vraceli otec a syn Westonové. Enkra byl přistřižen skutečně dost nakrátko, jeho uši, krk a spánky byly podivně mrtvolně bledé, neboť je po dlouhou dobu vlasy kryly před sluncem. Strašně se styděl – a se svraštělým čelem a očima metajícíma blesky vypadal nebezpečně.

„Měl by sis jít vyměnit peníze,“ řekl svému otci. „Arminské dolary ti už nikde nevymění. Já mám jen pár drobných...“

„Ty se mnou nepůjdeš?“

„Ne. Musím ještě... něco zařídit.“

Robert se upřeně zahleděl svému synovi do očí. „Musí to být?“

„Musí, otče! Je to bezpodmínečně nutné, věř mi to!“

„Edwine...“ řekl Robert, ale pak si to rozmyslel a jen zlehka pohladil syna po rameni. A Enkra se otočil a vracel se, odkud právě přišli.

Holič právě zametal dlouhé kadeře, jichž bylo překvapivě mnoho na jednoho zákazníka. Když zaslechl klapnutí, otočil se a spatřil Enkru stát ve dveřích. Jeho oči metaly zelené blesky.

„Co ještě chceš?“ zeptal se Ital.

„Dát ti duchovní poučení o tvém postavení v hmotném světě.“

Enkrův hlas byl tichý a monotónní a jeho oči hleděly někam do prázdna, jako ráno oči chlapce z Indiopolisu.

„Ty zatracenej smrade,“ vyskočil Ital, „Teď ti to teda...“

Přiskočil k Enkrovi a chtěl jej udeřit do obličeje, ale Enkrova tvrdá hnědá ruka zasáhla dřív – Ital odletěl zpět a zastavil se až o svoje křeslo. Vytřeštil oči.

„Odvážil ses nesplnit rozkaz. To nemohu dovolit, protože příště bys to udělal znovu. Jen ten, kdo je silnější než já, mi může odporovat. Ty musíš poslechnout. Beze slova...“

Ital se na něj znovu vrhl, ale vůbec se s ním nesrazil – Enkra jen uhnul a lehkým ťuknutím jej poslal správným směrem. Ital rozbil hlavou zrcadlo, pořezal si tvář a rozbil několik lahviček se svými pomádami. Rozčílilo ho to – zaťal pěsti a vrhl se na Enkru znovu, ale znovu se nesetkal s odporem a znovu upadl na svůj stolek a něco roztřískal.

„Jsem náčelník a mohu se slitovat nad tím, kdo lituje svých zlých činů,“ řekl Enkra, „Tohle ti snad zatím stačilo...“

V té chvíli Ital vyskočil a v ruce se mu rozevřela břitva. V jeho úzké snědé tváři se objevila krvežíznivost, jakou obvykle tento národ maskuje uhlazeností a ochotou.

„Tak pojď, ty hajzle! Říkáš si o to, tak ti to dám!“

Enkru již dlouho nenapadl nikdo břitvou – naposledy instruktor v řádové škole. Ale Enkra se zásadně nebál podobných zbraní. Jak se po něm Ital rozehnal, zachytil jeho ruku a zkroutil mu ji, až muž zařval bolestí a břitvu pustil. Pak mu lehce pomohl kolenem a poslal jej hlavou do dalšího zrcadla. Teprve když dozněl řinkot skla a chudák se natáhl na zem, Enkra klidně odešel.

V té chvíli přistupoval k bráhmanovi vysoký štíhlý důstojník v turbanu, s hustým, pečlivě pěstěným plnovousem na velmi mladé tváři. Dva policisté stáli uctivě za ním.

„Poručík Jaywayrádž Singh!“ představil se.

„Můj synu,“ pravil bráhman, „Víš, že zub jedovatého hada může ublížit více, než všechny zuby leoparda?“

Poručík dal kývnutím najevo souhlas.

„Co bys učinil, kdyby nějaký ničema urazil některého z tvých souvěrců... tím, že by jej ostříhal?“

„Bylo by nutné jej potrestat!“

„Správně. To se stalo. Avšak poškozený nebyl Sikh, ale Armin. Což je velmi podobné...“

„Zajisté. Skutečná škoda je asi v obou případech stejná.“

„Když náš pes pokouše cizího člověka, nezabíjíme jej, pouze potrestáme. Chci, abys toho muže také potrestal... Není třeba, aby to bylo přespříliš kruté, snad by bylo možné nechat jej den dva odpočinout na strážnici. Nebo jej zbavit licence, neumí-li si jí vážit. Oddaní Pána musí být laskaví, nikoliv však laskavější než samotný Pán...“

„Chápu.“ řekl poručík Jaywayrádž.

„Celý svět je otevřen lidem, kteří chápou.“ řekl bráhman a dal mu pokynem ruky na srozuměnou, že domluvil.

Poručík se vydal se svými muži směrem k holičskému krámku. Za chvíli se vraceli, přičemž dva policajti táhli vzpouzejícího se Itala. „Nic jsem neudělal!“ ječel, „Jsem nevinen, to on mne ztloukl a všechno mi tam rozbil! Všechno zavinil on... a tenhle zatracenej flanďák! Aby tě peklo pohltilo, ty bečko sádla...“

Poručík Jaywayrádž jej odborně udeřil obuškem za ucho, Ital zvadl a zůstal viset policistům na rukou.

„Jak pošetilí jsou lidé, kteří odmítají uznat své skutečné postavení věčného služebníka Božího,“ povzdychl si bráhman, „Buďte k němu laskaví, děti. Je to nešťastník...“

Otec a syn Westonové kráčeli v paprscích zapadajícího slunce k letadlu, které je již očekávalo. Enkra hleděl mlčky přímo do slunce, ani jeho otec nemluvil. Oba to chápali: začínají těžké dny. Enkra bude bojovat za svou svobodu, třeba proti celému světu. A Robert neví, na čí straně má být – zda na straně své krve, nebo lidstva. Zda bojovat za syna, nebo za něco, co by mu chtěl vnutit.

V téže chvíli je doběhl mladý arminský pilot, který je vezl sem; podával Enkrovi složený papír. „Právě to vyklepala vysílačka! Mám ti to odevzdat!“

Enkra rozložil papír a četl tibrem nadrápané věty:

Enkra si krátce zvesela hvízdl. Agent Arminu v Anglii, to už je přece funkce hodná rytíře Černé Lilie! Tím tedy padají námitky proti ostříhání a jiným nesnázím.

„Škoda, že jsem potrestal toho ničemu,“ řekl si Enkra s trochou rozmrzelosti, „No, škoda rány, která vedle padne...“

A nahlas řekl svému otci: „Teď, tati, tě už vždycky poslechnu ochotně a rád...“

Obratně vylovil z jeho kapsy zápalky, zapálil papír a držel v ruce, dokud neshořel. Pak rozemnul popel mezi dvěma prsty a pustil do větru.

Když kráčel vesele, radostně si pohvizduje, k letadlu, v očích mu opět plál hrdý arminský svit.

Netušil, že v této chvíli projednává velitelský sbor Černé Lilie operace, vedoucí k dočasnému rozpuštění organizace nebo přechodu do ilegality. Netušil, že nad Černou Lilií se stahují husté černé mraky, a že velitelský sbor má teď mnohem důležitější starosti, než je ochrana cti nějakého kluka.

Netušil, že to jenom chytrý a soucitný Roger Monroes splnil svou povinnost kapitána potápějící se lodi...

Errata:

30.05.2021 11:46