Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Santanuevův návrat do Iron-city byl přiměřeně slavnostní, neboť jeho oddíly dobyly velkého vítězství a získaly značnou kořist. Okamžitě po návratu dal se Pedro ohlásit u prefekta Le Ducqua a pečlivě jej informoval o dobytí plantáží a o všech událostech na stepi. Sid byl sice přítomen a mluvil jako Santanuevův přítel, ale velmi opatrně, aby neprozradil, že zná náčelníka déle. Ostatně hned při vstupu do místnosti vstrčil Le Ducque Pedrovi před oči papír s nápisem:

„Pozor! Odposlouchávací zařízení!“

O otázkách kolem Velkého šéfa se Pedro zatím nevyjádřil a při řeči vyvolával dojem, že považuje za Velkého šéfa někoho z mužů na plantážích, který byl zabit. Le Ducque schválil jeho postup a vydal povolení k oficiálnímu převzetí akcií, nalezených v doupěti Carsonovy bandy v Ironu i na plantážích. Byly to akcie řádných a slušných podniků, zabývajících se činností naprosto legální, ve kterých nikdo neměl ponětí, komu vlastně jde výnos vší práce. Teď se tedy stal oficiálním vlastníkem těch firem Santanueva a když na doklady připojil (i když s dosti kyselým obličejem) svůj podpis i guvernér Torrey Graham, který se dostavil na Le Ducquův telefonický hovor, mohl se klidně ujmout šéfování. Potom oba pánové potřásli Pedrovi zdvořile rukou a srdečně mu poděkovali za zneškodnění proradné gangsterské bandy.

Na to Pedro odešel zjistit, co se stalo se zajatým inženýrem Bronbym. Byl zatím vězněm v táboře Paula Foxe a předpokládalo se, že je pod dobrou stráží a nemůže uprchnout. Přesto se tam Pedro vypravil okamžitě a za několik hodin se tam skutečně dostal. Ale čekalo jej nepříjemné překvapení.

„Ach, ten ničema?“ divil se Paulův pobočník Joe, „Už je po něm! Pokusil se o útěk a dost přiškrtil svýho hlídače, ještě mu není dobře. Utekl ze stanu a chtěl do stepi, ale na obvodu tábora stál ještě jeden kluk na hlídce. Vypálil po něm z revolveru šest ran, z toho pětkrát zasáhl. A bandita pochopitelně zhasl – mysleli jsme, že to nebude tak velká škoda...“

„Škoda ho skutečně není! Ale škoda je, že se už nikdy nedovíme, kdo je Velký šéf! Ten chlap byl asi jediný, kdo ho znal, bez něho nám ten ničema uteče pod rukama!“

„Vždyť Velký šéf nám už nemusí být nebezpečný,“ mávl rukou Joe, „Je to vojevůdce bez armády – sám nic nezmůže a když by se pokusil udělat něco proti nám, oddělá ho každý bojovník...“

„Ano, jistě,“ vzdychl Pedro, „Určitě to tak bude...“

Ale Quiroqa jej oslovil kníže Santanueva – a kníže se musí naučit ovládat svoji rozmrzelost před svým lidem, i když jej to někdy velice rozzlobí...

Druhého dne odešel Le Ducque opět na poradu ke guvernérovi Grahamovi, který si po Santanuevově akci důrazně přál, aby byl o všem okamžitě informován pro případ, že by jej Vládce povolal k odpovědnosti. Neměl nic proti samostatným Le Ducquovým akcím, ale soudil, že by působilo trapně, kdyby Vládce zjistil, že Graham nemá o ničem ponětí.

Jakmile prefekt zmizel, zazvonil u Sida telefon. A Sidovi se roztřásla kolena, neboť najisto věděl, že uslyší: „Velký šéf. Side Hawkere – pro koho pracuješ?“

„Teď už jenom pro Le Ducqua.“

„Well. Hlavně, že ne pro Santanuevu. Při tvým talentu se divím, že jsi na to spojení nepřišel dřív. Poslouchej mě dobře: chceš si vydělat deset tisíc dolarů?“

„Ano... a za co?“

„Za poslední den práce pro mne. Pak můžeš sloužit Le Ducquovi, Santanuevovi, Vládci nebo třeba Alwinovi. Ale ještě dnes do 12.00 budeš pracovat pro mne!“

„To by šlo. Ale dvacet tisíc by se mi hodilo víc...“

„Jseš sprostej vyděrač, Hawkere. Souhlasím. Přijď okamžitě do guvernérskýho paláce, sedni si u Jenny a dej si kafe. Uniformu si vem a pistoli měj pohotově, pro každý případ! Padej!“

Ve sluchátku to klaplo. Sid vstal, přeleštil knoflíky blůzy rukávem, učesal si vlasy, prohlédl pistoli a šel do guvernérského paláce. Tam si sedl k sekretářce Jenny, dal si udělat kávu a začal jí obšírně líčit, jak to bylo s tím lordem, co se oženil na stará kolena se sedmnáctiletou tanečnicí.

Klaplo to jako vypočítané – právě když se dostal ke svatební noci a Jeho Lordstvo odstrojovalo mladou nevěstinku kus po kuse, což Sid neopomněl patřičně zdůraznit, otevřely se dveře a objevil se guvernér Graham. Pod očima měl stíny a působil velice sešle. Na Sida vztekle zavrčel: „Co tady děláš, flákači? Pojď sem!“

Sid povstal a v předtuše nějakých komplikací šel za ním. Byl už v šéfově pracovně několikrát a tak to tam znal. Graham šel před ním s obvyklou suverenitou a ve své kanceláři se posadil na stůl a řekl: „Jsi tedy připraven?“

Sid otevřel údivem doširoka ústa a pohlédl na něj s dávkou překvapení, tím větší, že se Graham ironicky usmíval.

„Nevím, jestli sis představoval Velkýho šéfa jako gorilu nebo rodinný strašidlo rodu Canterwillů, ale jisté je, jak vidím, že sis ho nepředstavoval jako moji osobu! Tak si na to laskavě zvykni. Pojď za mnou a ani slovo!“

Vyšli z kanceláře a kráčeli směrem ke schodišti, a pak do druhého poschodí, kde se nacházel soukromý guvernérův byt. Tam vešli rázně dovnitř a Graham zamkl dveře.

„Měl jsem tě vždycky rád jako syna! A moc by mě mrzelo, kdybys dopadl tak špatně jako ti ostatní! Mám tě za šikovnýho mladýho kluka – proto ti chci přinést štěstí...“

Sid potřásl nevěřícně hlavou a čekal kulku do zad po tomto úvodu – ale Graham vypadal velmi sklesle a unaveně na takovouto činnost. Sid si všiml, že na zemi u skříně stojí dva velké kufry, opatřené dobrými zámky. „Odjíždím do Evropy, Side! Dovedu pochopit, kde už pro mě není místo. Vím, že jsem prohrál a trochu taky díky tvýmu šéfovi! Teď už jsem silnej jenom tady v paláci a snad ještě dole ve městě, jestli mě ještě poslouchají policajti. Jenomže já nejsem tak blbej, jak jsem o sobě roztrušoval tolik let, víš? Pojistil jsem se – a ty mi pomůžeš se odtud dostat!“

„Well,“ řekl Sid, „A těch dvacet tisíc?“

Graham sáhl do hlubin velkého psacího stolu a vyndal odtamtud dva balíčky stodolarovek. Sid si neodpustil jeden z nich pro jistotu přepočítat. „V pořádku. A co mám dělat?“

„Vezmi ten kufr a jdi za mnou!“ guvernér se chopil druhého a vyšel s ním ze dveří. Tentokrát mířili ke schodišti pro služebnictvo, jímž sešli až dolů do přízemí a malou postranní chodbou se dostali do garáže. Tam seděli tři policajti, o nichž Sid dobře věděl, že pracují pro bandity. Mimo to bylo připraveno velké černé policejní auto. Graham přistoupil k jednomu z policajtů: „Vrátím se do poledne. Tady Hawker jede se mnou!“

„O.K., šéfe.“ přežvýkl policajt v puse gumu.

Sid a Graham nasedli do vozu, jeden policajt jim vytáhl roletu a všichni tři přihlíželi, jak auto vyjelo z garáže a rozvážně se kolébalo na ulici. Sid viděl koutkem oka, že Graham vytáhl z brašny na dveřích samopal a položil si jej na kolena. Mimo to si nasadil policejní čapku a na oči velké brýle.

„Kolem jsou jistě Santanuevovi špiclové! Možná je tu i pár našich, pokud už neslouží Le Ducquovi. Poznat mě nemusí jedni ani druhý, chápeš?“

Sid to chápal. Dobrý pan guvernér se rozhodl podfouknout svoje i cizí lidi a zmizet jim za moře. Otázkou bylo, zamíří-li k letišti nebo k Rossa Blance, to jest k moři.

„Doleva!“ řekl na jedné křižovatce. To znamenalo moře. Sid poslušně natočil volant a blížil se k okraji města. Tam stála Le Ducquova hlídka. Graham se uložil na podlahu vozu se samopalem připraveným ke střelbě. Ve stejné pozici setrval, dokud se úplně nedostali z města. Po cestě potkali pár Santanuevových hlídek a Sid by jim rád Velkého šéfa předal, ale samopal v Grahamových rukou mu v tom bránil.

Teprve za městem se Graham opět posadil. „Můžeš se naposledy podívat na Iron-city. Už se tam nikdy nevrátíš. Za chvíli budeme v Rossa Blance, tam nás už čeká loď. A zítra budeme začínat novej život, rozumíš? Pamatuj si, Side, mám ještě dost lidí k dispozici, ale nechal jsem je všechny osudu a vzal si jenom tebe! Tebe, protože seš nejlepší! Pamatuj si to!“

Sid přikývl a usmál se na něj.

„Od týhle chvíle seš můj syn! Až nám budou vystavovat papíry, pamatuj si, že se jmenuješ Sidney Graham! A na Armin radši zapomeň – to nebyl dobrej život! Zapomeň na to!“

„Ano, otče!“ řekl Sid poslušně.

Když se na obzoru objevila Rossa Blanca, řekl Graham: „Nadešlo poslední dějství. Teď už máme ke svobodě jenom pár kroků. Pistoli pohotově, Side – v posledních metrech může bejt nejhůř! Kdoví, zda tu nemají svoje špicly! Doprava, doprava!“

Jeli přímo k přístavu. Policejní hlídka na ulici se po nich ohlédla, ale nezdálo se jim nic podezřelé. Graham dirigoval ke krajnímu molu, kde kotvila loď na první pohled podobná rybářskému kutru, ale mnohem obratnější a rychlejší. Sid uhodl, že se na ní přepravují drogy po celém světě. Na palubě zevlovalo několik námořníků – když viděli auto, rychle vstali.

Sid dojel k molu a zastavil. Oba muži vylezli z vozu a šli k okraji betonového mola.

„Jenom tahle voda nás dělí od svobody!“ řekl Graham, „Podívej, Side – tam na obzoru je už jiný svět...“

Sid pohlédl směrem, kde se třepetala plachta nějaké výletní jachty. Náhle zaslechl podezřelý zvuk a prudce pohnul hlavou, právě včas, aby mu na ni nedopadla pažba Grahamovy pistole. Sid zařval jako šelma, chňapl Grahamovu ruku a zkroutil mu ji, až zbraň pustil. Pak jej přehodil přes hlavu tváří přímo na betonové molo a hranou dlaně udeřil do zátylku jako králíka. Graham vyjekl, natáhl se na zem a zůstal nehybně ležet. Námořníci sice běželi k můstku, aby pomohli, ale Sid na ně namířil revolver: „Klídek, mládenci, nic se neděje!“

Potom vytáhl z kapsy píšťalku a zahvízdal, aby ho dobře slyšela policejní hlídka z Rossa Blanky.

Graham se probral na zadním sedadle auta s rukama spoutanýma. Sid klečel na předním a pozoroval jej. „Máš divné představy o otcovské lásce, tatíčku! Málem jsi mě svými řečmi dojal. Kdybys mě nechtěl zabít, byl bych tě nechal běžet. Takhle ne.“

Graham na něj pohlédl očima plnýma chladné nenávisti.

„Zabiješ mne?“ zeptal se.

„Já ne,“ řekl Sid, „Kat.“

29. ledna: ZABITÁ RŮŽE

Paulovo vězení měřilo dvakrát dva metry a nacházela se v něm pryčna a noční stolek. Vstupovalo se buď dveřmi z prostoru pod schody nebo po čtyřech otvorem ve zdi za lůžkem do zahrady. Tudy mohl odejít, když se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu. Saíd mu pečlivě dodával stravu a k pobavení tu měl zavedeno rádio a televizi. Kromě toho citlivé mikrofony shora z pokojů panstva, které byly nahoře trvaly zapojeny a dole se daly regulovat. Dům nebyl na neštěstí připojen na síť podzemních chodeb, jíž je protkán celý Kingtown od dob okupace. Proto na něj také von Cross měl, domy s podzemím byly nepoměrně dražší a prodávaly se jenom starousedlíkům na čestné slovo, za součinnosti ručitelů a skládání kaucí vzájemně podpůrným sdružením. Ani Alwin sám mnoho nevěděl o těchto chodbách a ačkoliv vynaložil mnoho úsilí a peněz odborníkům na jejich objevení, podařilo se mu najít jenom několik vchodů v různých domech, které však v době, kdy byly zkoumány, vedly jen do slepých ulic. Proto Paul nemohl vycházet – ale bral to jako bojový úkol a snášel nepohodlí s trpělivostí, jakou se vyznačují všichni bojovníci, ať z měst, hor či ze stepi.

Toho večera ležel na pryčně a poslouchal mikrofon shora. Maya si totiž od jisté doby zvykla vytrvale a dlouze hovořit sama k sobě nebo k osobám v té chvíli nepřítomným. Zvláště často mluvila s Mikem a Paul to pochopil, teprve když mu Saíd vysvětlil, že si koupila magnetofon a že její řeči skutečně může Mike slyšet, až se vrátí a pustí si pásek. Paul sice magnetofony znal, ale až doposud je považoval za zbytečný luxus. Teď svůj názor kvapně změnil.

Mimo to Maya ráda zpívala písničky za doprovodu vlastní kytary, ať už to byly písně známé či docela nové, jak si je přinesla od známých z rozhlasu či televize. Také tyto písně nahrávala na pásky, ale již dvakrát se stalo, že Paul slyšel píseň i z rádia. Jednou to byly Legendy, podruhé Zaprášená cesta – obě písně byly smutné a podivně znepokojivé, a obě měly zvláštní tesklivou atmosféru, v níž se však Paul domníval objevit prapodivnou neurčitou hrozbu. Nebo snad obžalobu někoho, kdo se provinil proti lidskosti a koho záhy stihne nelítostný, spravedlivý trest?

Tohoto večera byla Maya ještě smutnější než obvykle. Právě zkoušela něco zpívat, ale najednou skončila píseň uprostřed sloky ostrým zadrnčením strun, jak do nich udeřila pěstí. Pak bylo slyšet, jak odložila kytaru a vzala do ruky mikrofon magneťáku. Chvíli se rozmýšlela, pak řekla:

„Miku, až budeš tohle poslouchat, budeš si myslet, že jsem moc a moc hloupá a že ničemu nerozumím. Ale nemysli si to, prosím tě, měj se mnou soucit! Připadám si tak opuštěná, tak osamělá, jako bych žila na poušti! Bojím se i tady, i když mě hlídá tvůj skvělý sluha Saíd a možná ještě někdo, kdo chodí v noci po chodbách a nikdy se neukazuje. Nemysli si, já nejsem zbabělá a nebojím se jen tak něčeho! Ale tady na mne padá taková tíseň, jakou jsem ještě nikdy nepoznala – a já vím, že se neuklidním, dokud se ke mně nevrátíš...“

Na chvíli se odmlčela – pak pokračovala ještě vzrušeněji:

„Odešel jsi do míst, odkud se nikdo nevrací a kde každý zemře strašnou smrtí. A odešel jsi tam ve chvíli, kdy jsem na tebe čekala. Je to pro tebe všechno tak prosté a jasné: ty máš kam odejít, jdeš za svou povinností, která je pro tebe cennější než tvůj život. Ale můj život, který sis bez rozmyšlení vzal, je také tvůj a měl by pro tebe být cennější než těch pár slov, o kterých nevím, jsou-li na rozloučenou nebo na shledanou! Tvoje cesta je jasná a prostá – ale já na ní nikde nejsem! Přesto jsi vzal můj osud do svých rukou, obrátil jsi celý můj život naruby a postavil mne na místo, o kterém jsem nikdy ani nesnila. A pak jsi odešel ve chvíli, kdy jsem tě nejvíc chtěla! Nebylo to od tebe hezké a byla to zbabělost, bojovníku, který se ničeho nebojíš. Porušil jsi staré zákony, které jsem chtěla poslouchat jenom z lásky k tobě. A když jsem ti to řekla, nalezl sis Povinnost – jen abys mohl odejít. Možná jsi šel na smrt. Když slyším zprávy o tom, co se děje v Aurrgharru, mám pocit, že již teď jsi mrtev. Ale já bych chtěla znát ještě jednu odpověď na otázku, která mne trápí: připadala ti smrt v Aurrgharru příjemnější než já?“

Najednou se zprudka rozplakala – ale setřela si zase slzy a pokračovala, pevně a zpříma, jako by stála proti němu:

„Já vím, že nejsem hezká, že jsem se ti nikdy nelíbila a že ti připadám směšná – ale slibuju ti, že udělám, co budu moci, abych se ti zalíbila! Přestanu si stříhat vlasy, budu se oblékat, jak si přeješ ty a budu mírná a hodná a budu tě ve všem poslouchat, ať se stane co chce! Nechci nic, jenom být s tebou, třebas se skrčím někde v koutku, abych ti nepřekážela, ale chci být s tebou a chci být šťastná...“

Vypnula magnetofon, přešla k oknu a otevřela je. Tak setrvala dlouhou dobu, po kterou mlčela – a Paul počal klímat. Jenže Maya se opět vrátila k magneťáku, zase jej zapnula a mluvila dál:

„Teď jsem se dlouhou chvíli dívala na hvězdy. A ty mi daly odvahu, abych ti řekla tohle: Mám strach, že se již nikdy nesetkáme. Že se nesplní sen, který mám od doby, kdy mi Saíd popsal zařízení tvého paláce pod tygřími horami. Chci alespoň jednou za život spát v širokém loži ve slavnostním pokoji. V tom, v jehož hlavách je zavěšen štít s obrazem tančícího tygra. V tom loži, v němž jsi nespal ty ani nikdo jiný, v tom, které je připraveno pro budoucí hraběnku z Crossu...

Vím, že je to odvážné a smělé přání. Ale ty se je stejně nedovíš, protože ráno, až se probudím, smažu tenhle pásek jako ty předešlé, které jsem ti namluvila. Protože vím, že ti nikdy nebudu patřit. Že pro tebe bude vždy existovat nějaká povinnost, pro niž odmítneš dívku, kterou nemiluješ...“

Opět chvíli mlčela – pak vzala do rukou kytaru.

„Jestli jsi někdy něco miloval, pak je to tvá země. Ta, o které sníš a kam se nemůžeš vrátit. Ta země, které patří píseň, co jsi mi zanechal a kterou jsem se už naučila. Jsi-li v Aurrgharru, jistě mě můžeš slyšet v rozhlase. A já mám zítra nahrávání, a tu píseň natočím jako ty ostatní, abys ji mohl slyšet. Tu píseň, která začíná Ať vládne mír dál nad mojí zemí... Zazpívám ti ji. Až ji uslyšíš, snad budeš mít dobré slovo i pro mne...“

Hmátla do strun kytary a zazpívala svým krásným, zastřeným a hlubokým altem:

„Ať vládne mír dál nad mojí zemí...“

Paul poslouchal se zavřenýma očima.

Saíd byl tou dobou v pokojíčku vedle kuchyňky, který pro něho byl vyhrazen, ačkoliv nerad spával v posteli a nejraději se stočil do klubíčka na koberci na chodbě. Pocházel z prérie a spát na zemi bylo pro něj nejlepším odpočinkem. Také teď seděl na zkřížených nohou na zemi a brousil si jednu ze svých pang. Ale když Maya začal zpívat, přestal pracovat a bez hnutí poslouchal.

Najednou zaslechl z chodby nějaký zvuk, jako by někdo neopatrně šlápl. Člověk by zřejmě takový tichý zvuk ani nezaregistroval, ale černoch byl dítkem přírody a jako takový měl mnohem jemnější sluch než obyčejní lidé. Napřed myslel, že je to Paul, také to tak vypadalo, neboť Paul chodil jako kočka. Přesto sevřel pevněji rukojeť pangy a pootevřel dveře.

Hrůzou se mu sevřelo srdce a zpotila záda. Na chodbě byli lidé, mnoho lidí a všichni v policejních uniformách. Taky oni ale byli z džungle a strávili mládí na výpravách, takže uměli bojovat i chodit tiše. Jeden z nich stál přímo proti dveřím, obrácen k Saídovi zády. A jejich velitel byl u Mayiných dveří a pozorně naslouchal, co se tam děje.

Píseň dozněla. Maya řekla ještě několik slov do mikrofonu, kterým už Saíd nerozuměl, neboť v té chvíli pozvedl svou pangu a z výšky ji pustil přímo na hlavu nejbližšího muže. Ostří rozťalo ničemovi lebku a on s výkřikem klesl. Saíd skočil směrem k veliteli, ale v té chvíli se ten muž zprudka otočil a pistole v jeho ruce třikrát suše třaskla. Saíd se zarazil uprostřed skoku, zasténal a přitiskl si ruce na prsa. Panga mu vypadla z ruky a černoch pomalu, mlčky klesl.

Z pokoje se ozval Mayin výkřik. V té chvíli velitel vykopl dveře a vpadl dovnitř. „Tak jsme se přece zase sešli, Marguerito Lembergová! Nebo mám říct raději Mayo Freemanová?“

„Poručík Kent?“ vykřikla, „Ty vrahu!“

„Velmi správně řečeno...“ posmíval se.

„Jdeš mne zatknout? Tak prosím, když chceš...“

„Ne, zatýkání je zbytečné. Mám svoje instrukce. Pan Alwin nemá chuť se s tebou otravovat. Nechce tě vidět.“

A třikrát vystřelil. Maya Freemanová se zprudka nadechla, jak ji kulky udeřily do hrudníku. Pak se pomalu sesula k zemi.

„Rychle, najděte jeho!“ vykřikl Kent na zbývající čtyři členy svého doprovodu. Sám přistoupil k magnetofonu, zastavil ho a vybral z něj pásek – jeho šéfovi by se přece mohl hodit.

V té chvíli se pomalu, ztěžka pozvedl Saíd. Černá tvář byla zkřivena bolestí a napětím, ale Wassongové nejsou slabí bojovníci a když Wassonga umírá, vezme vždy někoho s sebou. Saíd si byl vědom, že musí zemřít. Ne-li pro nic jiného, tedy proto, že nesplnil příkaz svého pána a neochránil dívku, kterou mu pán svěřil a která jeho pána milovala. Ale Saíd nechtěl zemřít dřív, než bude mrtev poručík Kent.

Jeho prsty sevřely rukojeť pangy a tělo se pomalu, milimetr po milimetru, zvedalo. Saíd pozvedl pangu, zamířil a hodil. A ve stejné chvíli jej zasáhla do hlavy první z kulek revolveru jednoho z vojáků, který si všiml jeho počínání. Ale panga už byla v letu a tupý konec se zasekl do zad poručíka Kenta, který byl pořád ještě skloněn nad magnetofonem. V Kentově obličeji se objevil nic nechápající výraz, poručík vycenil zuby a dlouze, táhle zařval jako zvíře. Ale potom pustil pásek z ruky a klesl na podlahu vedle své oběti.

Čtyři živí muži hleděli s údivem na čtyři mrtvé. Potom ten nejchytřejší řekl: „Rychle pryč! Tady to není zdravý ani pro nás!“ A první ze všech se rozběhl po schodišti.

Jenže to už stál pod schodištěm Paul Fox se svou osvědčenou starou Kentucky v rukou. Jak ho spatřil, vystřelil a ten svrchovaně opatrný policista vykřikl, kolena pod ním podklesla a jeho tělo se skutálelo po schodišti dolů, až dopadlo k Paulovým nohám.

„Tudy to nejde!“ křičel někdo, „Oknem, k čertu!“

Paul se vyřítil po schodech nahoru. Zatím už dva muži vyskočili z prvního patra a třetí stál v okně. Paul vystřelil podruhé a ten muž zařval a zřítil se dolů na dlažbu.

Zvenčí se ozval rachot motoru automobilu. Paul Fox už neměl v ručnici náboje, ale sebral samopal jednoho z padlých, opřel jej o rám okna a vypálil směrem na nádrž startujícího vozu. Po prvních několika kulkách se ozval výbuch a auto stálo vmžiku v plamenech.

Paul chvíli čekal. Ale když viděl, že jeden z mužů se zvedl a s řevem prchal od hořícího vozu, stiskl znovu spoušť a prostřílel ho dlouhou dávkou. Pak nasypal zbytek nábojů ze zásobníku do vozu na místo, kde tušil druhého muže. Mezitím už chytlo také několik granátů, uložených v kufru vozu, a jeden po druhém vybuchly. Paul překvapeně zahodil samopal a běžel zpět do Mayina pokoje.

Na první pohled bylo zřejmé, že dívka je mrtvá. Paul k ní poklekl a jemně jí přejel prsty po tváři, jako by se s ní loučil.

„Tvá přání už skončila, dívko. Už se ti nikdy nesplní, co sis přála. Ale on se dozví, co jsi mu chtěla říct. Já mu to přinesu – protože ať byla tvá přání sebe pošetilejší, tvá smrt jim dodala cenu zlata...“

Sebral magnetofonový pásek a zasunul do náprsní kapsy jelenicové vesty. Pak uchopil svoji ručnici, znovu nabil a vyskočil otevřeným oknem do zahrady, neboť před domem se scházeli lidé okolo hořícího automobilu. Když dobíhal k plotu, zaslechl jak někdo tluče na dveře, ale Paul se přehoupl přes plot a rozběhl se do tmy. K domu, kde u kamaráda měl schovaného koně, to byla sotva čtvrthodina cesty poklusem, Paul však byl u něho za sedm minut a aniž by zaťukal, aby svého přítele probudil, přelezl zeď, otevřel zevnitř dvířka, vešel do stáje a koně odvázal. Teprve na odchodu zaklepal prsty na okno, za nímž kamarád spal, a vzápětí vyrazil ze vrátek. Nemusel se zdržovat, jeho kamarád pochopil, že jediný, kdo si může beztrestně odvést Paulova dobře vycvičeného koně, je Paul sám. A bylo jasné, že za několik desítek minut nezbude v tomto domě žádná památka, že tu byl a že vůbec kdy existoval nějaký Paul Fox.

Mohl očekávat, že policie již dala nějaké instrukce svým hlídkám, aby zadržely podezřelého uprchlíka. Jenže Paul nejel po hlavní třídě, ale prokličkoval úzkými uličkami do stavenišť na jižním okraji města, která těsně přiléhala k džungli. A tak se stalo, že jej žádný ze strážníků nespatřil.

Potom jel Paul Fox k jihu, dokud se druhého dne po poledni nesetkal se strážní hlídkou. Byli to dva leopardi, kteří měli špatné mínění o možnosti setkání s nepřítelem a krátké karabiny na sedlech. Když jim Paul dlouze a široce vyložil, co vlastně od nich chce, rozhodli se doprovodit ho ke svému náčelníkovi. Tomu Paul předal pásek s prosbou, aby ho leopard doručil Mikovi do Aurrgharru. Paul nebyl natolik šílený, aby se do tygřího města vypravil osobně. Leopard mu to vcelku ochotně přislíbil, ačkoliv o funkci a účelu magnetofonového pásku měl jen velmi matné představy. A skutečně vyslal ještě v té chvíli zvláštního rychlého posla, který pásek spolehlivě donesl do Aurrgharru.

Paul Fox poté odjel směrem k Iron-city, kam také v pořádku a včas dorazil a ujal se opět své náčelnické funkce.

Na této poradě byl přítomen pouze Alwin a Werther, a oba se tvářili velmi znepokojeně. Werther mlčel, protože nevěděl, co by odpovídal na otázky svého šéfa, a Alwin poprvé poznal něco jako hrůzu, když si vzpomněl na Kentův osud.

„Kenta a toho chlapce zabil černoch. Ale kdo zabil ty zbývající čtyři? Podle Kenta snad – von Cross?“

„Pak by musel být ve městě! A my bychom ho jistě dopadli! Je strašlivě nápadný a mnozí z nás ho znají!“

„Nejde mi do hlavy ten důstojník, který se posekal s Kentem! Uměl Cross šermovat? A byl někdy důstojníkem?“

„Nevím. Ale Kent neuměl nic, zkoušel jsem ho jednou a jeho šerm byl víc sekání do vzduchu jak co jiného. Takovýho pitomce musel vyřídit každý, kdo umí držet šavli!“

„Někteří lidé říkají, že von Cross byl dobrý šermíř.“ přemýšlel Alwin, „Povídá se, že kdysi byl trenérem Vládce, ale to bude asi kec. Vůbec se o tom lotrovi mluví víc než by pár měsíců po smrti bylo vhodné. Co myslíš?“

Wertherova tvář pomalu zešedivěla. „Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc pochybuju, že jsme ho tehdy dostali! Něco ho zachránilo, snad bůh nebo ďábel, ale člověk určitě ne, a sám se ubránit nemohl. Mám obavu, Herberte, že se vrátí a že se nám pomstí. Snad to byla chyba, obrátit se proti němu...“

„Začal s tím sám,“ řekl Alwin tvrdě, „Kdyby se neangažoval v té pitomé záležitosti s mladým Therlowem, mohl si žít klidně a spokojeně až do své smrti, která by jistě byla přirozená...“

„Na každý pád se proti nám postavil. A museli jsme ho zabít, jistě. Ale... vyčítám si, že jsem ho aspoň nepropíchl nožem. S ranou v srdci se už neožívá. To jenom Lammer věří, že je to von Crossův duch, co štve tygry proti nám...“

„Lammer?“ řekl Alwin vztekle, „Co ten stopař zas plácá?“

„Že Cross je už mrtev. A proto že se spojil s tygry a chce jim pomáhat proti nám. Že to byl on, kdo zadržel jejich povstání. Lammer se bojí, že ho Cross zabije.“

„Ne, že bych chápal, co povídáš! Tak je mrtvej nebo není?“

„Je mrtvej a není mrtvej. Zemřel, ale někdo ho oživil, chápeš? Je zombie nebo vampýr nebo něco na ten způsob...“

Alwin se velice mračil. „Lammer je blbec! Poslyš, potřebujeme my vůbec ještě Lammera? Asi ano, viď, dokud to neskončíme s těmi tygry! Ale potom bude muset buď změnit názor, nebo... já zkrátka nestrpím ty jeho jižanské způsoby, mystiku a tajemné průpovědi! Chápeš to, že ano?“

„Chápu. A co s von Crossem?“

„Nu – ať už je živ či mrtev – přišijeme mu aspoň tu vraždu. Na každý případ ho preventivně obžalujeme z vraždy z vilnosti, z vraždy na Margueritě Lembergové. Neukojený sexuální pud a tak. A o pohřeb Kenta a těch ostatních se postaráš tajně...“

„V pořádku.“ řekl Werther a samolibě se usmál.

Errata:

30.05.2021 11:46