Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jackie Therlowe se potápěl v moři. Podařilo se mu vypůjčit harpunu, ale téměř ji nepoužil. Zato brýle, šnorchl a ploutve se hodily velice, zkoumal skály pod hladinou, protože si všiml, že tam někdo žije. Přišel na to, že je to muréna, dlouhá a tečkovaná, ukrývala se ve skalní rozsedlině a hbitě v ní mizela, jakmile postřehla nějaký pohyb. Jackie dělal všechno možné, aby se přiblížil nepozorovaně, ale nikdy z ní neviděl víc než hlavu, která se hbitě vynořila z díry, rozhlédla se a zase zmizela. Fascinovala ho svou chladnou bezcitností, pohledem hada a lhostejnou krutostí, kterou z ní cítil. Kdyby byla o trochu větší, mohla mu být nebezpečná, takhle jí aspoň chytal malé rybky a snažil se je nastražit před díru. Občas se mu povedlo, aby bleskurychle vyjela, sebrala rybku a zase zmizela.

Když už mu bylo moc zima, odložil vybavení a natáhl se na písek, aby se vyhříval na slunci. Potápění bylo značně náročné, takže za okamžik začal podřimovat – a probudil se, když mu někdo přišlápl hlavu do písku. Vymrštil se a chtěl se bránit, ale ten druhý taky nečekal na jeho útok.

„Šalom! Ty si tady klidně spinkáš...“

Jackie zauvažoval, jestli po ní má skočit, jenže už měl jisté zkušenosti, takže se jen otřepal a vyčkal, až Deborah přestane očekávat útok a natáhne se vedle něho.

„Mám tam něco krásnýho... pěkně by tě mrazilo v zádech!“ ukázal na vodu, „Hrozně zlýho vodního hada...“

„Ale nepovídej! Tak ukaž!“

„Tak si vem ty brejle a ploutve. Já to zvládnu... umíš dýchat?“

„Co mi uděláš, když se utopím?“

„Ještě ti uvážu na krk šutr, abys náhodou nevyplavala!“

Deborah se strojila do jeho výstroje. Docela jí to šlo, byla holka od moře a už se potápěla. Ponořili se, a Jackie ji vedl jen minimální oklikou. Muréna byla napůl venku z díry, měli až nezasloužené štěstí. A dokonce mizela dostatečně pomalu, aby z ní Deborah mohla něco vidět. Pak se ovšem dívka pohnula rychleji, než se muréně líbilo a okamžitě zmizela. Vynořili se na hladinu.

„Ta je krásná! A už sis ji ochočil?“

Jackie uvažoval, jestli se vytahovat víc či méně. Nakonec roztáhl prsty na rukou. „Jak vidíš, mám všechny. To bych neměl, kdybych si ji třeba pohladil...“

„A to by byla chyba. Nemohl bys hrát na kytaru.“

„Stejně neumím. A ty?“

„Já umím na harfu.“

Vylezli na písek. „Jak ji taháš na vandry?“

„Maličkou. Jak na ni hrál král David. Ty moc nečteš Bibli, co?“

„Zato ty pořád.“ Jackie uvažoval, jestli si z ní dělat legraci víc či méně. Usoudil, že to bude asi jako s murénou. Velmi krásná a značně nebezpečná. Ne že by se bál. Ale byla to holka.

„Co mi ještě ukážeš?“

„Už tady nic zajímavýho není. Leda ryby... a hvězdice...“

„Hm. Půjdeš večer na slavnost?“

„A co bych tam dělal? Já jsem přeci nebojoval...“

„Já taky ne, a půjdu tam.“

„A já nepůjdu.“

„Tvůj náčelník Roger tam bude.“

„Byl taky v boji. Já ne.“

„A když tě poprosím, abys tam šel se mnou?“

„Ale... a co bych tam dělal?“ vymlouval se.

Chvíli přemýšlela. Potom mu najednou hodila kolem krku řemen od harpuny a utáhla. „Musíš! Jseš můj pes!“

„Cože jsem?“snažil se uvolnit.

„Jseš můj pes a máš obojek. A musíš se mnou večer jít!“

„Tak dobře. Ale budu chodit po čtyřech a štěkat!“

„Předveď!“

Chvíli skákali po skalách a štěkali, což se stejně po dvou moc nedalo. Pak se unavili a nechali toho. Ale Deborah nenechala svých požadavků.

„Tak co, půjdeš?“

„A musí to bejt?“

„Mohla bych ti říct, že jseš můj otrok!“

„To bych ti já moh říct taky!“

„Jenže já to řekla dřív! Takže ty až zejtra touhle dobou! Do tý doby poroučím já, a já ti poroučím, abys šel!“

Jackie přemýšlel, čím by se ještě mohl vymluvit. Věděl sice od začátku, že bude přinucen, ale bavilo ho se bránit.

„Ty jistě víš, jak to bude probíhat.“

Nepochyboval, že ví. Okamžitě mu začala líčit všechny krásy slavnostního ohně, přičemž silně přeháněla. Jackie toho využil a začal podřimovat, čehož využila zas ona a skočila mu na hrudník nohama. Lekl se, ale zareagoval rychle, strhl ji do písku a chvíli se po ní válel. Počínal si při tom značně neurvale, takže se na chvíli začala bát. Nebo to předstírala?

„Jednou tě uškrtím, a svět si pěkně oddychne!“

„Hele, nesmíš mi ublížit! Jseš můj otrok!“

„Jednoho dne svrhnou ubozí otroci své okovy, a uvidíš!“

„Au! Tohle bolí!“

„Tak po mně nemáš dupat!“

„Tak nemáš pořád spát!“

„Když chceš celou noc řádit u ohně, tak se někdy musím vyspat!“

„Takže se mnou jdeš, jo? Tak mě pusť, já už budu hodná!“

Ne, že by jí moc věřil, ale pustil ji.

„Budu na tebe hodná!“ rozhodla se, „Budu ti zpívat!“

„Ne! Slitování!“ zaúpěl.

„Mlč, bídný červe! Budu ti zpívat krásně!“

„To nemusím nikdy slyšet...“

Pohodlně se usadila, a počala skutečně zpívat hebrejsky:

„Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalamounovy.

Nehleďte na mne, žeť jsem snědá, neboť jsem obhořela od slunce. Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic, a vinice své nehlídala jsem.

Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.

Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu. Aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříží...“

Výsledkem jejího zpěvu bylo, že Jackie doopravdy usnul, a ona ho dokonce nechala, dokud se neprobudil, což bylo asi za deset minut. Pak se ale zvedl poměrně zčerstva.

„Mám hlad.“ oznámil, „Budou krutí páni živit svoje otroky?“

„Já mám hlad taky. Snad už bude Asthra mít uvařený...“

„Copak dělá dobrýho?“

„Nic, chystá se na večer. Teď bude jenom nějaký kitrí...“

Jackie ze sebe vydal vzdech a složil se na písek.

„Jenže hlad je hlad,“ meditovala Deborah, „Jdeme na kitrí...“

Zvedli se a posbírali těch několik předmětů. „Proč vlastně člověk potřebuje tolik věcí?“ ukazoval Jackie, „Brejle, ploutve, nůž, harpuna... vem aspoň ten šnorchl...“

„Když něco nepotřebuješ, tak to zahoď!“ poradila.

„Klidně, ale budu to muset asi vrátit tomu klukovi...“

Loudali se k táboru, kde se skutečně začalo něco rozdávat. Vzhledem k tomu, že Asthra nebyla na doslech, někteří jedinci počali nahlas protestovat proti jejímu jídelníčku. Deborah a Jackie dostali značně velkou porci, usedli opodál a krmili se.

„Až jednou přijdeš k nám, uspořádám ti hostinu!“ slíbila.

„Taky jenom ze zeleniny? Já jsem šelma a jím maso!“

„Já taky. Ale košerovaný. Víš vůbec, co to je?“

„Vím. Myslíš, že to bude k jídlu?“

„Sprosťáku! Sama to budu vařit, maminka a teta mě učily!“

„Ach Bože! Ale nevadí, já se obětuju a sním to, ať třeba umřu! Přineseš mi aspoň kytky na hrob?“

„Seš nevzdělanej jako všichni esejci. To je tím! Nezasloužíš si vůbec mou péči a lásku!“

„Svatý slova. Odejdi a nech mě klidně zahynout.“

„To by se ti tak líbilo! Ne, budu tě vychovávat. Jednou mi za to budeš posílat děkovný dopisy...“

„Jednou tě zadávím jako škodnou!“

Doběhli k nim Sonny a Kurt. „Tak takhle by to nešlo, Jacku! Ty seš pořád přilepenej na tuhle svoji holku a veškerý práci se zdaleka vyhýbáš! My uznáváme, že seš mazanej ulejvák, ale...“

„Jakou moji holku? Tohle? Zbavte mě jí, dokážete-li to!“

„Jenom se nedělej! Vybereš si nejhezčí kočku z tohohle města, a ještě budeš ohrnovat nos! Hele, jdete večer na ten oheň?“

„Vás už taky někdo vyblbnul?“

„Jde o to, jestli si berete masky na noční tanec!“

„Nevím nic o žádným tanci a na žádnej nejdu.“

„Jde, ale ještě to neví!“ poznamenala Deborah.

„Nejdu! A vůbec, ani by nás tam nepustili!“

„Tebe ne. Ale s Asthrou klidně, neměj péči...“

„Nějaký holky tam budou?“ zajímal se Kurt.

„Pch!“ pravila Deborah a ušklíbla se.

„To znamená jo nebo ne?“ upřesňoval Sonny.

„Co tobě je po tom? Vy dva stejně nic nesbalíte...“

„Kdybys nebyla Jackova holka, tak ti rozšlapu hubu!“

„Hele, klidně můžeš!“ řekl Jackie, „Já bych jí to rád udělal sám, ale mám k ní určitý ohledy...“

„A že se tě já tak bojím...“ smála se Deborah.

Ještě se chvilku hádali, pak kluci zase odešli. Deborah šla umýt a vrátit tácky z nerezové oceli, ze kterých se jedlo. Jackie zatím zkoumal, kde by dostal nějakou práci vhodnou pro sebe. Taková práce musela splňovat několik podmínek:

a) nesměla být namáhavá

b) musela být vhodná pro dvě osoby různého pohlaví

c) musela být dost daleko z dohledu nadřízených osob

d) v nejpříznivějším případě se měla omezovat na nabídku, která ovšem nebude přijata.

Zvítězila varianta d). Féri Jackovi nařídil, aby počkal, že ho bude za chviličku potřebovat, což Jackie pochopil tak, že vzápětí zmizel i s Deborou, a odmítal se do večera objevit. Raději se oba toulali po břehu moře a protože jim bylo horko, Deborah zlobila tak vášnivě, že ji Jackie musel zanést do moře. Potom se chvíli prali v příboji, a zase se vyhřívali.

Jenomže také Deborah měla kamarádky, a ta nejprotivnější z nich, která se jmenovala Letty, je objevila, i když po delším hledání. Bylo pravdou, že Deboře silně záviděla, což Jackie až doposud vcelku nechápal. Určité náznaky, že je hezký a líbí se děvčatům, prozatím velkoryse přehlížel a svému vzhledu věnoval jen tu péči, že se podíval do zrcadla, není-li umazaný. Jenže tady, v tom bláznivém Ironu...

„Jé hele, vy jste tady?“ zavřískala Letty, nakrucujíc se, „Vy se koupete, žejo?“

„A co máme v tom vedru dělat?“ zeptala se Deborah, zívaje.

„Jejda! A mohla bych se koupat s váma?“

„No, když chceš...“

„Jé hele, a půjdete večer na ten oheň? Já teda půjdu!“

„No fajn, tak jdi.“

„No, přeci musím jít na oslavu, když jsme zvítězili, ne?“

„Ale no jo.“

„Já jsem byla taky v akci, ne že ne! Já jsem schovávala klukům zbraně, když se chystali! A to je přeci pomoc, ne?“

„To víš, že jo.“

„Jé hele, a budete se taky malovat?“

„Jo, budeme.“

„Já se teda pomaluju celá. Víte, že Asthra dovolila, abysme se pomalovali? Dokonce i obličej, víte to?“

„A víš, že mi Asthra nemusí radit, co mám dělat? Myslím, že jsem svéprávná a mám dost vlastního rozumu.“

„Nojo, to jo! Ale když uděláš něco blbě, tak Asthra vždycky hrozně zuří. Já bych se teda neodvážila udělat něco jinak, než jak mi to ona řekne...“

„Se nedivím. Právě proto tak zuří.“

„Jé hele, mně je takový vedro! Já bych se vykoupala!“

„Tak se vykoupej.“

„Když voni kluci jsou takoví suroví! Stačí, aby holka jenom šla po břehu, a on ji hned někdo hodí do vody! A co si všecko ještě při tom dovolujou, to bys teda nevěřila, Deboro!“

„Hm!“

„A ty, hele, Jacku, namaloval bys mě? Já si chci nechat namalovat celý tělo, a potřebuju někoho, kdo mi to udělá!“

„Nebude mít čas. Já ho taky potřebuju. Je tady dost kluků!“

„Nojo, ale když...“

Jackie se zvedl. „Je to fakt, půjdem něco dělat. Žejo?“

Deborah ani nezaváhala, taky se zvedla a šli se skutečně ještě jednou vykoupat. Pak se vrátili k ostatním, nevšímaje si Letty, která pobíhala kolem a bez ustání vřískala. Ačkoliv několikrát upozornila kluky, jak se jich bojí, aby jí něco neudělali, nikdo z nich se neobtěžoval po ní skočit.

„Máš nějakej nápad na ten večer?“ ptal se Jackie.

„Jeden jsem dostala – ale je hrozně blbej!“

„Po zádech mi přebíhá tichý příjemný mrazení. Povídej!“

„Vzpomínáš si, jakou barvu má ta muréna dole ve skalách?“

„Bílou s černejma tečkama. Myslíš?“

„Holky dělají takovou správnou barvu. Perleťově šedou. Na tý by tečky krásně vynikly...!“

„Ale to by byl určitě průšvih...“ přimhouřil oči.

„Zvlášť, kdyby nějakýho blázna napadlo namatlat si tím celý tělo! Dneska bude svítit měsíc... a v noci...!“

Nenápadně se připlížili zezadu ke kotlům, ve kterých se vařily barvy. Santanuevovci se v přírodní chemii vyznali velmi dobře, jejich barvy bývaly proslulé. Asthra tomu velela, pobíhala sem tam a vypadala rozčíleně a šťastně. Jackie hbitě sehnal velkou plechovku, Deborah nenápadně došla k ohni a odlila si tu správnou perleťovou v dostatečném množství. A vzápětí zmizeli z dosahu.

„Hele, a že nemáme nic, čím bysme se natírali?“

„Máme ruce!“ řekla spokojeně, „A ty začínáš! Barvou nešetři!“

Namáčel ruce do barvy a vtíral jí tekutinu do kůže. Dělal to pečlivě a značně bezohledně, jak se patří a sluší, a dívčina kůže začínala pomalu blednout a získávat nepřirozený světlý vzhled, jaký neměla snad od narození. Když si potřeboval odpočinout, oplácela mu to zas ona – nevynechali ani kousek kůže toho druhého, takže zakrátko zářili oba perleťovým leskem a pozvolna se přestávali podobat lidským bytostem.

Když Jackie přišel vrátit zbytek, všimla si ho dokonce Asthra.

„Seš krásnej! Ani se neptám, čí je to nápad...“

„Ještě potřebuju černou...“

„Támhle v tom kotlíku...“

Jak kličkoval mezi kamarády a kamarádkami, povšiml si, že většina z nich si dělá válečnické pomalování, jaké se u některých smeček nosilo do boje. Kingtownští kluci je moc nepoužívali, ale lidé z jihu a vůbec z džungle to považovali za dokonalou náhražku jakéhokoliv oblečení. Jackie se dost zajímal o různé zvyklosti druhých lidí, vyznal se dokonce i v symbolice kreseb, takže mohl snadno odhadnout, kdo je odkud a jaké vlivy u něj právě převládají. Ale neměl na to moc času.

Když se vrátil, začal jí malovat po těle tečky zhruba v tom rozložení, jak je měla muréna. Ale doposud se pečlivě vyhýbal tváři – při práci uvažoval, a když skončil u krku, nechal ji nejdříve, aby namalovala ona jeho. Teprve potom se rozhodl.

„Obličej uděláme jinak. Víš, jak má pruhy na hlavě tygr?“

„No jasně! A ty bys to dokázal?“

„Ještě jsem to nedělal. Ale za starých časů se to dělalo...“

„Tak schválně!“ stáhla si vlasy dozadu a zavřela oči, protože bylo třeba pomalovat i víčka. Jackie jí po paměti nakreslil na obličej tygří kresbu, a potom jí radil, když to dělala ona jemu.

„Jdem se předvést ostatním?“

„Nejlíp rovnou Kurtovi a Sonnymu!“

Měli štěstí, našli je vzápětí. Oba tedy zírali.

„Ty dostaneš doma pěknej nářez! To bude zas jednou psina!“

„A ve škole se jim to asi taky nebude zdát!“

„Je na čase, aby si začali zvykat!“ rozhodl Jackie, „Náš duchovní učitel povídal, že máme vychovávat lidi, který žijou v nevědomosti. Nikdo nemůže říct, že bych to nezkoušel!“

Kurt a Sonny (zatím zdobení jenom několika vcelku bezvýznamnými malůvkami na prsou) na sebe mrkli.

„Ono když má bejt průser, tak je vždycky lepší, když se rozloží na víc lidí,“ řekl konečně Sonny, „Tak ať je psina, ne?“

„Ale ty pruhy na ksichtě mi musíš udělat ty, Deboro!“ dodal spokojeně Kurt.

„A pročpak? Je tady dost holek, ne? Starejte se taky trochu o kamarádky, pánové, buďte aspoň chvilku gentlemani...“

Sice se do toho dalo víc dívek najednou, ale Deborah a Jackie tam zůstali taky, přihlíželi a radili. Kolem se všichni strojili jak nejlíp uměli, což je pro lidi z tohoto kraje vždy trochu problém. Nastrojit se, když většině je jakýkoliv oděv odporný a nosí ho s krajním sebezapřením, je umění.

Zato se hodně lidí vyznalo v hudbě a uměli ji provozovat – kus dál od ohně začínaly dunět bubny a kartály a vřeštět píšťaly, zatím se však muzikanti teprve snažili sladit své produkce. Byli tady důležití, protože se mělo tančit, a k tomu byl doprovod nezbytný. Bubeníci měli většinou černou pleť, další pocházeli zase z Číny nebo Jihovýchodní Asie. Chlapec, který skvěle ovládal sitár, byl z Indie, kluci s píšťalami z Tibetu.

Konečně přišel Santanueva, v tuto dobu ve své slavnostní černé uniformě se stříbrným premováním. Společně s ním tu byl Roger a většina náčelníků, jichž bylo ovšem poněkud víc, než se zúčastnilo boje. Někdy to tak bývá. Ale k jejich cti je třeba říct, že si mezitím udělali pořádek ve svých oblastech, takže také oni patřičné zásluhy měli.

Hranici zapaloval Roger, Joy, Zrzek a Taycamma. Ten připadal ostatním obzvlášť podivný – v otroctví mu ostříhali vlasy, takže měl jen krátkého ježka a jedinou jeho ozdobou byl šrám na levé tváři. Stepňákům velela jejich víra nenosit oděv z látek, jen někdy mívali kovové nebo kožené ozdoby, a o ty Taycamma přišel. Ani pomalování, ani tetování u nich nebylo obvyklé, takže někteří z přítomných se nejdřív domnívali, že je cizinec. Ale když jim byl omyl vysvětlen, okamžitě k němu pocítili úctu.

Na slavnostní zapálení ohně Jackie a Deborah přišli a ukázněně je sledovali. Ale potom zas pobíhali sem tam a očumovali, co dělají ti větší. Zvlášť když se začalo tančit – jednotlivé skupiny kluků předváděly akrobatickým tancem svoje činy v boji, dívky zas přispěly poněkud něžnějšími tanci s milostnou tématikou. Santanuevův kmenový svaz pocházel z různých národů a národností s různými zvyklostmi, a každý považoval za čest své obyčeje předvést celé smečce.

Ale později v noci vypozorovali Jackie a Deborah, že ne všichni sledují program. Čím dál častěji se dvojice vytrácely od ohně, vždy chlapec a dívka; pokud se vrátili, tak až za hodně dlouho. Ostatní to sledovali s pochopením a souhlasem. Vítězům patří přece všechno, i krásné dívky – a oni zvítězili!

A najednou se stalo, nejspíš nějakou náhodou, že i Jackie s Deborou stáli na mořském břehu v místě, kam už nedopadalo světlo od ohně, a jenom jejich těla, podobná tělům murén, se perleťově leskla v záři hvězd. Jackie byl v trapných rozpacích – už delší dobu mu přicházely na mysl všelijaké nápady, za které mohl nejspíš očekávat pár facek. Ale nemohl zapomenout, jak jemnou a hebkou kůži má dívka po jeho boku, natíral ji odpoledne barvou dost dlouho, aby si to pamatoval. A uvažoval, zda by neměl riskovat a aspoň se jí dotknout... Jenže, co kdyby se strašlivě urazila a utekla a už ji nikdy neviděl? No jistě, určitě by se urazila, je taková... Ne, to by jistě nešlo...

A vtom se náhle k němu přitiskla celým tělem, uchopila jeho ruce a položila si je na kůži – dokonce mu těmi dlaněmi přejela po těle, pak nechala jeho ruce a začala ho objímat a hladit a její dlaně mu přejížděly po kůži jako odpoledne, když ho natírala perletí, Jackie se rozklepal a jistě zrudl, ale to ve tmě a pod pomalováním nebylo vidět, ať se bránil jak chtěl, ty jeho ruce ohledávaly její tělo a dostávaly se proti jeho vůli do míst, kam by si jinak v životě netroufly.

A ještě se při tom tiše smála.

Jackie neříkal nic. Učebnice slušné výchovy obvykle zapomínají, co by měli mladí muži vědět o takových případech.

A potom Deborah řekla: „Vlastně bych ti měla poděkovat.“

„Za co?“ vydechl a hlas mu přeskočil.

Položila mu tvář na rameno a zavrtala se obličejem pod jeho dlouhé vlasy. „Byla jsem hrozně hloupá holka! Moc malá a hrozně hloupá! Kdybys nepřišel, tak jsem nepoznala všecko... Ale tys mě doporučil k Asthře! Fakt ti moc děkuju...“

„Ale... já vůbec... vždyť já jsem ani...“ koktal.

„Ty přeci víš, co všechno jsem díky tobě poznala...“

„Ne...“

„Asthra mě naučila spoustu věcí! Je to největší čarodějka, jakou tahle země má! Nejfantastičtější holka ze všech!“

„Čarodějka?“

„Nedělej, že nic nevíš! Naučila mě hledět do budoucnosti... a ještě spoustu dalších věcí...“

„Cože? Ty taky...?“ mimovolně ucukl.

„No, bát se mě snad kvůli tomu nemusíš! Nebo mi chceš dát najevo svoje pohoršení? Nedělej se, jseš Rogerův bojovník a Roger ví moc dobře, jak se s čím zachází!“

Takže Jackie zmlkl a jenom zíral. Deborah ostatně nikdy pro svoje řeči nepotřebovala odpovědi.

„Nejdřív ze všeho mě naučila rozeznávat dobré a špatné energie. Pak brát sílu ze slunce, ze stromů, z lidí kolem. Mimochodem, ty máš hrozně dobrou energii, k tobě se budu chodit nabíjet, až mi bude nějak špatně. A máš... jakou máš vůbec budoucnost?“

„Nevím...“ hlesl.

Vzala jeho ruku a přejížděla po ní dlaní. Do jejího hlasu se pomalu vkrádal nějaký vážnější tón. „Myslela jsem si to. Tohle ještě není konec. Ta válka bude pokračovat a ty jsi jeden z těch, co v ní mají ještě hodně práce. Dneska v noci... ach ne!“

„Copak? Něco zlého?“

„Já na tvé cestě nikde nejsem.“

„Blbost! Přijedu za tebou... třeba příští víkend...“

„Ne. Až se zase uvidíme, už to nebude mít žádný smysl. Už bude všechno jiné. A ty máš před sebou ještě hodně práce...“

„Nesmysl. Chtěl jsem jít do boje, ale Roger mi zakázal. Jsem ještě moc mladý a neumím dokonale bojovat...“

„Jsi kšatria, Jacku Therlowe. Už brzo dostaneš úkol pro bojovníka, a ty jej splníš. Staneš se náčelníkem a... jednou možná dvořanem císaře nebo králem nějaké země... Budeš mít mnoho bojovníků a mnoho zlata a mnoho krásných žen...“

„Takové předpovědi se říkají každému.“

„Každému ne.“ V jejím hlase zaznělo něco, nad čím musel chvíli přemýšlet, protože ho to trochu zabolelo. Vůbec měl pocit, že zatímco on si dělá ze všeho legraci, Deborah mluví vážněji, než od ní kdy slyšel. Mátlo ho to.

„Moje hry jsou jiné než hry kluků,“ pronesla vážně.

„Ty umíš číst myšlenky?“

„Tvoje snadno. Jsi čitelný jako obrázková knížka, Jacku. Zatím. Ale i to se časem změní. Poznal jsi někdy bolest?“

„Myslíš při mučení? Nebo dokonce při tetování?“

„Kdyby bylo po mým, nechám tě odchytit od našich kluků a mučit týden v kuse, aby ses probudil! Pálit žhavejma jehlama a udělat ti tetování na takových místech, kde to nejvíc bolí!“

„Tak schválně na to si přijedu! Uvidíme, kdo vydrží dýl!“

„Jenže já cítím všechno, co cítíš ty, když chci...“

„Hele, nebásni! Slyšel jsem, že prej čarodějky...“

Měla ruku položenou na jeho paži. Najednou pocítil, jako by se jej dotkl elektrický proud, až málem nadskočil – ale Deborah se jenom usmívala. „Malá ukázka, abys mi věřil...“

„Ty seš fakt nějaká dobrá! A zanechává to taky jizvy?“

„Co bys ode mě ještě nechtěl? Copak ti vůbec někdo něco udělal? Nic jsem ti neudělala, ani tu ránu jsi nedostal, jen se ti to zdálo! Můžu ti vnutit jakékoliv představy... No, jakékoliv ne. Ale pro tebe dost reálné...“

„Veliká čarodějka Deborah...“ zasmál se.

„Smích, jo? Přejde!“ prohlásila sebevědomě, „Však počkej, já bych ti mohla ukázat, jenom kdyby...“

„No, že prosím! Nebo mám nejdřív zaplatit vlezný?“

„Neposmívej se! Všechno tohle... nevím, jestli se to smí! Kdyby tady byl někdo cizí, tak bych vůbec nesměla mluvit... ale ty jsi přece jeden z těch, co... jaký máš zasvěcení?“

„Jsem rytíř Černé Lilie.“

„Tak vidíš. Vy Templáři přece moc dobře víte, o co jde!“

„I kdyby. Jak můžu vědět, že zrovna ty to umíš?“

„Ale ne! Sám jsi mě k Asthře přivedl! Tak se jí chceš zeptat?“

„A snad ani ne. Nebo je to potřeba?“

Objala ho kolem ramen a přitiskla se k němu. „Jseš asi teďka jedinej, s kým můžu mluvit... kromě Asthry a holek z party. Asi jedinej normální člověk... Ani doma to nemůžu říct! Copak by naše matka mohla pochopit, co dělám? Jednou jsem se jí zeptala, co je kabala. Málem mi nařezala, že se na to ptám...“

„A co je to kabala?“

„Taková knížka. Ne, vlastně metoda, jak vypočítat... ale pro tebe to není nic důležitýho. Naši jsou židovského původu, ale já nikdy nikoho neviděla, že by četl Písmo nebo zašel do synagogy... Já jsem asi jediná, kdo se něčím takovým zabývá...“

„No... ale to se stává!“

„Jenže to je strašné! Když zjistíš, že tvoji vlastní rodiče žijí v nevědomosti...“

„A cos udělala?“

„Nevím. Trápila jsem se. Pak ses ukázal ty...“

Jackie se zatvářil, jako kdyby ho ve škole obvinili, že rozbil okno, a on byl přitom včera za školou. Neřekl nic.

„Je čas vrátit se domů. K pramenům života...“

„To ti řekla Asthra?“

„To říkám já tobě. Je čas, abychom byli zase pány ve své zemi. Ty jako bojovník, já jako čarodějka. Jako jedni ze smečky...“

Jackie řekl: „Hm...“

Deborah mu začala na přeskáčku povídat o svých nevzdělaných rodičích, zaslepených učitelích, tupých spolužácích a nechápající veřejnosti. Postupně se rozohnila čím dál víc.

„...a on mi povídá: My Satanisti dobře víme, že to co děláte vy, je blbost. A já na to: Jakej ty seš Satanista? Ty seš pazneht z buvola a nic jinýho! Jestli namísto Bohu chceš sloužit jeho pacholkovi, je to tvůj problém. Tupounů je plný les!“

Jackie neříkal nic, jen se tiše smál.

„A on mi povídá...“ Deborah se najednou zarazila uprostřed věty a rozklepala se, jako kdyby po ní přejel mráz. A zmlkla.

„Co je?“ Jackie se rozhlédl, neboť ho napadlo, že uviděla něco nebezpečného.

„Někdo zemřel.“ řekla velice vážně a přímo mrazivě.

„Cože?“

„Právě teď. Někdo zemřel. Něco zlého se stalo!“

Vstala a otáčela se – vztáhla ruce, jako by pátrala, odkud k ní přišel nějaký signál. Tvář měla vážnou a soustředěnou, pokud se to dalo poznat pod pomalováním.

Jackie taky zvážněl. Neměl s sebou žádnou zbraň, neměl vlastně vůbec nic kromě sebe samého, ale bojovat mohl. Jen nevěděl, jak a proti čemu.

Deborah si zase sedla. Svěsila ramena a vypadala nešťastně.

„Tak co? Co mám dělat?“ zeptal se.

„Nic. Nemá to cenu. Už se nedá nic dělat...“

„Ale... ta věc...“

Deborah zaťala prsty do písku jako šelma, rvoucí kořist. Chvíli vypadala úplně nepříčetně. „Umírala těžko, v bolestech,“ šeptala vytřeštěně, „A měla někoho ráda! Jacku, umírat je hrozně těžké... pak už to je dobré, ale než se umře, to hrozně bolí... hrozně...“

„A to všechno ty cítíš?“

„Všechno ne. Jenom, když volá... prosí o pomoc...“

„A ona prosila? Tebe?“

„Nevím. Někoho... ne mne. Toho člověka. Jenže on tam nebyl. Byl tam někdo jiný, ten zasáhl. Zabil vraha... i některé další. Zemřelo tam víc lidí, ale nevím, kdo a proč, je to zmatené. Mám dojem, že už je to vyřízeno.“

„Takže nemám dělat nic?“

Neodpověděla. Seděla a vypadala jako zmoklý vrabeček. Vůbec nepřipomínala tu veselou dívku, která před chvílí žertovala. Zdálo se, jako by se ponořovala do hlubiny vlastního vědomí, Jackie nad ní nešťastně stál a nechápal, co si počít.

Najednou začala sotva slyšitelně zpívat hebrejsky:

Slyšteť králové a ušima pozorujte knížata, já zpívati budu Hospodinu, žalmy zpívati budu Hospodinu Bohu Izraelskému.

Hospodine, když jsi vyšel z Seir, když jsi se bral z pole Edomského, třásla se země, nebesa dštila a oblakové déšť vydali.

Hory se rozplynuly od tváři Hospodinovy, i ta hora Sinai třásla se před tváří Hospodina Boha Izraelského.

Za dnů Samgara syna Anatova a za dnů Jáhel zpustly silnice, kteříž pak šli stezkami, zacházeli cestami křivými.

Spustly vsi v Izraeli, spustly pravím, až jsem povstala já Debora, povstala jsem panna v Izraeli.

Kterýžto kdyžkoli sobě zvoloval bohy nové, tedy bývala válka v branách, pavézy pak ani kopí nebylo vidíno mezi čtyřidcíti tisíci v Izraeli.

Srdce mé nakloněno jest k správcům Izraelským a k těm, kteříž tak ochotni byli mezi jinými. Dobrořečtež Hospodinu...

Jejímu hlasu přibývalo na síle a zvučnosti – pozvolna se jí zřejmě vracela její síla.

Pak zvedla hlavu. „Tahle válka ještě neskončila. Co ty – nebojíš se jít do boje?“

„Nebojím. Co mám udělat?“

„Ještě nevím. Ale je to velice nutné. Viděla jsem mnoho jezdců, kteří útočili na nějaké město...“

„Kde to je?“

„Ještě to není, teprve bude. Ještě se to nerozhodlo – ale brzy už se rozhodne. Možná tvojí zásluhou.“

„Jsem připraven. Co mám udělat.“

Deborah chvíli stála mlčky a její oči hleděly někam do prázdna. Konečně odpověděla: „Jdi a osedlej si koně. Pak se vrať. Mezitím přijdu na to, kam máš jet a co tam máš udělat.“

Errata:

30.05.2021 11:46