Alwin byl bez sebe vzteky. Svolal si svoje nejbližší a řval na ně celý rudý, třískaje pěstí do stolu: „Zatknout! Okamžitě zatknout ty ničemy, kteří jsou tady napsáni! Monroese, Santanuevu a Alligera hned, Garna a Quiroqu potom! Von Cross je mrtev, k čertu, kdo se opovážil...“

„Odpusť, šéfe,“ podotkl Werther, „Ale myslím, že jejich zatčení by nebylo tak docela na místě. Tohle jim nemůžeme přičítat za vinu, odpovědí nám, že někdo zneužil jejich jména. Spíše přikládám důležitost té formulaci „pod blahovolnou patronací Vládce“ atd. Máš opravdu dojem, že by sir Lera nebyl proti tvé likvidaci, kdyby se nějaký blázen k tomu rozhodl?“

Alwin potřásl hlavou. „Sir Lera bude zakrátko rád, když si zachrání svůj život! Myslete na vítězství, pánové! Až zvítězíme, potrestáme všechny ty drzé pisálky, jak náleží! Ale teď je bezpodmínečně nutné odstranit z politiky Monroese a Santanuevu, nebo...“

„Mimochodem,“ řekl jeden z důstojníků, „Donesla se k nám velmi zajímavá věc: Santanueva prý drží v zajetí bývalého guvernéra Iron-city Torrey Grahama!“

Alwin se zarazil. „Graham přece uprchl!“

„Zdá se, že ne tak docela. Je prý zavřený v Santanuevově soukromém žaláři a náčelník ho odmítá vydat spravedlnosti!“

Alwin přešel tuto informaci bez dalšího všímání a poradu zakončil. Teprve když byl sám s Wertherem, znovu se k tomu vrátil: „Ten chlap se nesmí dostat k soudu! Jestli bude vypovídat o tom, že jsme o něm věděli a přijímali od něho peníze, mohlo by se na poslední chvíli stát něco, co by změnilo všechny plány! Musíš to zařídit, Werthere!“

„O.K., šéfe,“ řekl Werther, „Dojedu tam a zařídím to.“

A učinil, jak si předsevzal, a to ještě téhož dne. Rychlíkem dojel do Iron-city a šel v první řadě do guvernérova paláce. Nový guvernér nebyl zatím jmenován, ale očekávalo se, že to bude znovu starý a osvědčený Dr. Hector Gold, t.č. v nemilosti. Werther hledal prvního náměstka, Alwinova člověka ve víře vlažného a v práci se nepřetrhnuvšího, dona Antonia Monteze. V jeho kanceláři našel rozcuchaného mladíka a krásnou sekretářku, která mu pomáhala něco hledat pod šéfovým stolem na huňatém koberci. Ten mladík mu rozmrzele oznámil, že šéf odjel a v dohledné době se nevrátí, což se dle jeho činnosti dalo předpokládat. Werther tedy zašel do místnosti písařek a našel je tam v plavkách při ostré diskusi o nejnovějších módních směrech, což předváděly jednak v módních časopisech z celého světa, jednak volnými improvizacemi červené látky na svých tělech. Tato látka patřila jedné z nich, která si ji před chvíli koupila a teď diskutovala s kolegyněmi, co z ní ušít. Na Werthera brala ohled jenom ta nejstarší z nich, která jej poslala na prefekturu, kde by snad měl mít někdo z panstva službu. Jinak zjistil, že všichni jeho známí z dřívějška práskli v době zcela nedávné do bot a zdrávo jim to bylo, neboť kteří zůstali, byli zavřeni do basy pro spojitost s kšefty pochybné úrovně.

Na prefektuře vládl ospalý klid a prefekt Le Ducque si četl noviny. Na Wertherovy důrazné příkazy odpověděl, že Grahama nedrží ve vězení on, ale Santanueva a doporučil vyjednávat přímo s mladým náčelníkem. Po další vzrušené diskusi řekl otrávený prefekt Wertherovi, že neposlouchá žádného pobočníka ministra vnitra, ale pouze guvernéra města a Vládce sira Leru. Pouze tito dva lidé mu mohou poručit, aby se odebral zatknout Santanuevu. Osobní iniciativa pana prefekta by byla zhola zbytečná, protože Pedro má mnohem více vojska než prefekt Le Ducque policistů. Zato však Le Ducque ochotně vysvětlil Wertherovi cestu k Santanuevovu paláci v Kasbě.

Werther tam tedy odjel. Domníval se, že jednání se Santanuevou bude dlouhé a úmorné, ale velmi se mýlil. Bylo tak stručné a krátké, až se tomu sám divil. Přijal jej Féri, vzal jeho vizitku a odnesl ji náčelníkovi. Werther byl zatím v předsíni domu držen dvěma nindži na mušce jejich samopalů. Potom jej pustili dovnitř do audienční síně, kde pod znakem černé labutě seděl v křesle Santanueva, přesně tak jak vypadal na obrazech, s červeným šátkem na hlavě a stříbrným premováním na prsou černých hedvábných šatů. Kolem stála spousta stráží v nindžovských stejnokrojích se zakrytými tvářemi.

„Jsem kapitán Werther, pobočník ministra vnitra Alwina. A přicházím k tobě...“

„Kapitán Werther je bezectný vrah a lupič, kterého bych měl dát zatknout a okamžitě zastřelit,“ přerušil ho Santanueva, „Chrání jej pouze nedotknutelnost vyslance a to, že vstoupil do mého domu dobrovolně a bez násilí. Ať řekne, co chce.“

„Žádám, aby mi byl vydán zajatec, bývalý guvernér pan Torrey Graham. Je to zločinec, který musí být souzen řádným soudem a vyšetřován policií, které velí můj nadřízený, pan Herbert Alwin. Žádám tě, Santanuevo, abys ho vydal.“

„Žádost zločince Werthera se zamítá. Co chce zločinec Werther dál?“

Werther zezelenal zlostí. „Jak se opovažuješ, ty drzý kluku, označovat mne za zločince? Jakým právem odporuješ mým rozkazům? Jak je vůbec možné, že si osobuješ moc, která ti nepatří?“

„Moc pochází z hlavně pušky. Žádám zločince Werthera, aby do šedesáti minut opustil město Iron-city způsobem, jaký se mu bude zdát vhodný. Po této lhůtě bude mými bojovníky zastřelen, bude-li tu ještě nalezen.“

Werther se ohlédl po strážcích, kteří stáli okolo něho. Měl sice v pouzdře po boku revolver, ale také oni měli zbraně a nezdálo se, že by příliš váhali jich použít.

„Vojenský velitel města, prefekt Le Ducque, si to s tebou vyřídí!“ řekl Werther vztekle.

„Zločinec Werther má již jen padesát devět minut.“ řekl Pedro Santanueva klidným, nevzrušeným hlasem.

Kapitán se rozpačitě podíval na hodinky, pak se otočil a vyšel ze sálu. Odjel z Kasby a během dvaceti minut opustil Iron-city prvním vlakem do Kingtownu.

Alwin zaváhal, když mu Werther radil vyslat do Iron-city vojsko a po zralé úvaze se rozhodl zatím ponechat tuto věc osudu. „Kdyby Santanueva chtěl postavit Grahama před soud, udělal by to! Třeba ho zabije sám a bude po starostech!“

Takže jedinou radost udělal toho dne Alwinovi jeho zahraniční spojenec Mr.Sollang, s nímž se večer sešli v baru.

„Náš parlament odhlasoval potřebnou pomoc. Jakmile budete pány hlavního města a požádáte písemně jménem vlády naše vyslanectví, budou tady naše vojska do čtyřiadvaceti hodin. Rychlejší postup není možný s ohledem na veřejné mínění – jistě to chápete...“

Alwin to chápal. Vděčně stiskl Sollangovi ruku, opřel se do pohodlného křesla a odpočíval po tom dlouhém, namáhavém dni.

Errata:

30.05.2021 11:46