Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ministr Herbert Alwin se vřítil do svého sídla jako puma a hned seřval všechny sekretářky a písařky svého sekretariátu, načež svolal okamžitou poradu svých věrných. Sešli se v rekordním čase, neboť ministr vypadal, jakoby už nadešla hodina H. Ale Alwin si je jen postavil do řady a začal:

„Pánové, vaše schopnosti naprosto neodpovídají místům, která zastáváte! Nikdo z vás snad neplní dobře svěřené úkoly, kašlete na práci a očekáváte za to, že vám budou lítat pečení holubi do huby! Vládce mi právě teď dal ultimátum čtyřiadvaceti hodin – je jen na vás, jak se s tím vypořádáme...“

„Zaútočíme?“ ptal se Werther.

„Nesmysl! Sollang přiletí zítra ráno. Musí tady být, aby řídil vojenské operace spojenců. Útok může být zahájen v nejnutnějším případě, a to nejdříve zítra ráno. Každopádně odjede Werther večer k armádě a připraví je na všechny eventuality. Zatím se budu snažit řešit věci smírně, to znamená zkusím dostat do sebe tygry a arminské vojáky, kteří táhnou s Lerou. Ale potřebuju ke všem čertům jednu věc: chci vědět, kdo je vlastně von Cross a proč nad ním starej drží ochrannou ruku! Mám dojem, že ten chlap vede tygří povstání, ba dokonce velí i Santanuevovi a Quiroqovi! To všechno jsou hlavy jedné hydry – kdo je pánem v Aurrgharru, je pánem i v Iron-city a Orlím hnízdě! Nevím, zda je to Cross nebo někdo jiný, kdo se skrývá za jeho jméno, pokud je ten mizerný přivandrovalec opravdu mrtev – ale každopádně je tenhle člověk smrtelně nebezpečný pro naše plány! Jasný?“

Všem to bylo jasné. Alwin se tedy odebral s Wertherem do archívu, kde ještě od svého nástupu nebyl. Po cestě vysvětloval: „Vládce se dnes zmínil o jedné důležité věci, o svých agentech, kteří mu dodávají zprávy. Už dřív mluvil o agentovi, kterýmu říkají Bernardýn a kterýho se nám nepovedlo objevit. Ale dneska se mi podřekl o celý síti! Musíme zjistit, co je to zač, jsem si totiž zcela jist, že za Monroesovy éry Vládcova tajná agentura neexistovala...“

„Za ten rok bylo možno vytvořit síť...“ soudil Werther.

„Před našima očima?“

„Třeba z našich neprověřených příslušníků! Víš o všech, co teď dělají a kde?“

„Většinou to víme. Pochybuju o tom, to by asi měl lepší informace! Spíš mám dojem, že mu dodává zprávy nějaký amatér, třeba někdo z Černý Lilie nebo Santanueva. Jeho hádka o Grahama mohla být klidně kamufláž. Ačkoliv, proč by si Santanueva ještě stále Grahama nechával?“

„Zprávy z města mu určitě nosí jeho tygři! Nikdo jinej toho tolik neprošmejdí. Ale jak je možný, že neví o tygřím spiknutí?“

„Garn se jim zřejmě nepochlubil. A co my? My přece taky nevíme jistě, zda se už rozhoupal nebo ne! Pevnost na Kravím Brodu nehlásí nic zajímavýho, tygři sedí v tom svým Aurrgharru jako pecky zrovna když nejvíc potřebujeme jejich pomoc...“

Zatím došli do archívu – byl to prakticky sklep budovy ministerstva, v němž se bez ladu a skladu povalovaly stohy nejrůznějších papírů v šanonech, obalech, svazcích i zcela volně, zaprášené a ožrané od myší, neboť nikdo si nikdy nedal práci s tím, aby tu haldu starých zbytečností prohlížel a oprašoval.

Správcem archívu byl již po několik desetiletí starý usmolený děda s dřevěnou nohou (přišel o tu svou při policejní akci), který byl naprosto neškodný a díky tomu zůstával na svém místě i při nejdivočejších zvratech osudu. Při spatření ministra na svěřeném pracovišti se starý dobrák strašlivě ulekl a měl chvíli strach, že snad ministr hledá nějaký spis sežraný myší sebrankou. Ale Alwin jej požádal o seznamy všech bývalých příslušníků policie a tajné služby, které měl v plechové skříni a díky tomu ušly zkáze.

Alwin, Werther a dva další se usadili ve staříkově kumbálku a pod světlem si prohlíželi zašlé stránky, popsané zmatenými údaji o lidech dávno mrtvých nebo doposud žijících někde v ústraní. Stařík byl vyhozen na chodbu. Von Crossův kádrový materiál našli poměrně brzy, jenže to byla změť nejrůznějších papírů dílem důležitých, dílem zcela zbytečných, která dávala o hledaném muži velmi zmatený dojem. Dozvěděli se sice mnoho o různých jeho eskapádách po různých zemích světa, kam jej zavedla povinnost a vášeň pro cestování, kterou nemohla zahladit válka ani epidemie. Ale to byl zvyk mnoha Arminů, z nichž každý je tak trochu lékař i válečník. Dozvěděli se také nějaké zamotané povídání o jeho emigraci z rodné země a o složitých a částečně popletených argumentech pro tento odchod, jak tak asi písař pochopil, o co mělo jít. Jenže části materiálu chyběly úplně nebo byly nečitelné pro špatnou kvalitu válečného inkoustu. Od některých nejzávažnějších papírů se tu nacházely jenom průvodní dopisy – zvláště to bylo množství příkazů Vládcovy kanceláře, jichž tu asi kdysi bývalo značně víc.

„Je to beznadějný nepořádek,“ povzdechl si nad tím Alwin, „Víme jenom to, že Cross býval kdysi policistou a býval pověřován Vládcem nějakými úkoly tady i v cizině. Jenže to víme i bez těch dokladů. Potřebujeme znát charakteristiku úkolů, co vlastně ten člověk dělal pro šéfa, že byl tak cenný...“

„Tak toho radši necháme!“ uzavřel Werther a hodil spisy zpátky do skříně.

Starý správce se vrátil dovnitř, zatímco pánové už zase vycházeli ven. Werther poplácal staříka po zádech: „Máš to tady ve vzorným pořádku, táto! Ale o Crossovi jsme se stejně nic nedozvěděli...“

„Vo mladým Mikovi? Bodejť by jo, když si z toho spoustu vodnesl na ten svůj statek! Bodejť, pánové – na copak by tady taky nechával hnít takový důležitý papíry...“

Alwin se otočil a roztřásl se celý jako v horečce. „Jaký papíry?“ vykřikl.

„No, Vládcovy příkazy a svý raporty na ně! Mike bejval dobrej stylista, však proto taky dřív psával raporty za celou Desítku! Však ho jenom kvůli tomu původně vzali do party...“

Alwinova tvář se značně protáhla. „Co plácáš? Do jaký party? Jaká Desítka?“

„Copak vy nevíte, co to byla císařova Desítka? To bylo deset nejlepších agentů tajný služby, jaký vůbec existovali! To ale bylo už dávno, vy jste tady ještě žádnej nebyli, mládenci. Mike byl z těch chlapíků nejmladší a taky největší trouba, po pravdě řečený. Proto taky ti vostatní zařvali a von zůstal živej až doteďka...“

„Počkej,“ řekl někdo, „To přece byla kdysi Vládcova osobní tajná služba! To už je... takovejch...“

„Tehdá musel být Mike malej kluk!“ namítal Alwin.

„No von taky byl mladej!“ souhlasil stařík, „Však jedinej ze starý tajný služby, kterej zůstal! Však počkejte, povím vám vo něm toho... jak třeba...“

„Zítra, dědo, jo?“ řekl Alwin a přímo vyběhl ke schodišti. Už v běhu se chytal za hlavu: „Pane bože, Vládcův tajnej agent! A já ho dal zlikvidovat, ke všem čertům, já blbec... a tím jsem vlastně spustil kolečka jeho nový tajný služby!“

Zastavil se a vzal všechny kolem ramen. „Pánové, objeví-li se von Cross v Kingtownu, chci ho dostat, rozumíte? Chci ho tady – a živýho!“

Tou dobou byl John Mortimer na okraji města a blížil se k džungli. Tam se rozloučil s Gurkhy a rozjel se po cestě – ale o dvě stě metrů dál se ocitl tváří v tvář tygří hlídce.

„Jsem John Mortimer, přítel knížete Quiroqy!“

O chvíli později stál před Quiroqou a celým jeho dvorem. Mezi těmi byl také muž od hlavy k patě oblečený do reortského kroužkového brnění z lístkové oceli, včetně přílby s chocholem. Na hrudi se mu leskl komthurský kříž řádu Templářů.

„To byla chyba,“ řekl ten muž, „Alwin byl varován, musím okamžitě do Kingtownu, Quiroqo...“

„Kdo je to?“ ptal se za chvíli John Gunnarra.

„Von Cross,“ zasmál se markýz, „Vládce Arminu...“

Errata:

30.05.2021 11:46