První duben je v Arminu jako mnoho jiných dní svátkem, kdy se nepracuje. Bývá oslavován bouřlivě nejfantastičtějšími kanadskými žertíky, jaké si kdo dovede vymyslet, zvláště mezi studenty se pořádají žerty hraničící často s velmi tolerantním arminským zákoníkem. Natření dehtem a vyválení v peří nebo kukuřičné slámě jsou maličkosti, které se přehlížejí a polití hezké dívky lahvičkou inkoustu se bere ten den jako zdvořilý pozdrav.

Tohoto prvního dubna zorganizoval však Roger a jeho kamarádi velmi zvláštní oslavu Dne bláznů. Dali na vědomost, že se toho dne uspořádá přehlídka ozbrojených sil Černé Lilie na Victory street a vydali patřičné příkazy k zajištění akce. Roger počítal s dvojakou reakcí veřejnosti: někdo nebral tento aprílový žertík vůbec vážně, jiný to přijal jako hotovou věc. Ale podstatou arminských žertů je, že jsou zcela pravdivé; také tato přehlídka byla skutečná a měla se skutečně odehrát. Byl to tentokrát kanadský žertík s celým světem, na přehlídku dostali pozvánku diplomaté ze všech zastupitelství v Kingtownu a byla pro ně urychleně sbíjena patřičná tribuna.

Přehlídka se připravovala dlouho dopředu, samozřejmě v přísném utajení. Jako obvykle, do hodiny od prvního nápadu to vědělo celé město, a ne jen to; veřejností obíhaly nejrůznější fámy a pověsti, na kterých sice nebylo zbla pravdy, ale každý jim věřil. Takže se mládež daleko dopředu chystala předvést se v nejvznešenější možné podobě.

Černá Lilie je organizace přísně výběrová, určená pouze těm nejlepším z nejlepších. Jenže po vítězství nad Alwinem se hlásilo tolik nových zájemců, že bylo nutno se zamyslet a... No ovšem! To se týká pouze důstojníků, mužstvo může být jakékoliv. Koho tedy vezmeme? Každého, kdo není profláknutý ničema. U malých kluků... tedy dětí, se to nedá předpokládat, takže každého. Počet členů tím okamžitě vzrostl na desetinásobek.

Voják potřebuje uniformu. Člen ČL potřebuje: černou slavnostní večerní; bílou slavnostní denní; šedivou odpolední; zelenou bojovou; strakatou maskovací; pískovou pouštní; černou noční s kuklou. Představte si, že vás syn navštíví se zásadním požadavkem, abyste mu pořídili sedm nových uniforem. Představte si, že máte těch dětí šest, a všechny chtějí k ČL. To ještě ten nejmenší, co ani nechodí do školy, natahuje moldánky, že chce taky a ti velcí ho nechtějí vzít. Jo, a potřebují to do prvního.

Velitelé Lilie měli hlavy chytré. Co budou skutečně potřebovat na přehlídku? Nejslušivější jsou černé = rozhodnuto. Nikde není řečeno, že uniforma musí být ušitá z látky, třeba stačí ji namalovat přímo na tělo. To se dělá tak, že se barva rozmíchá do velkého sudu, a kdo bude chtít, udělá žbluňk! Byl vydán přísný příkaz, že barva má končit u krku a obličej musí zůstat čistý. Jenže kamarád je černoch a směje se nám, že on se může potopit i s hlavou a nic se nestane! Tak to bysme se na to podívali! Když se někdo ponoří po krk a důsledně kontroluje, aby čára ponoru nevystoupila výš, nějaký dobrý kamarád mu zkrátka hlavu potopí násilím. A pro jistotu jde hned za ním, aby mu to někdo oplatil.

Jasně, důstojníci se v barvě koupat nepotřebovali. Ale když je to tak lákavé! A jdou všichni, i moje holka... A když si namalují na zápěstí, ramena a prsa patřičné znaky, nebudou se muset oblékat! Jak je vůbec definováno, co je oděv? Co třeba tenká vrstvička barvy? Ano? Já jsem si to hned myslel. Takže jsem řádně oblečen a jestli se to někomu nelíbí, má perfektní možnost mi políbit... cokoliv.

Kdo není v Lilii, je jistě ve studentské gardě. Garda má uniformy jednodušší, tričko a šortky v barvách své školy. Podklad je stejný, holky mají leopardí tečky, kluci tygří pruhy. Podle císařských zákonů, jak jistě víte. Tričko a šortky se prostě do barvy namočí... ale proč? Není hezčí, když se do barvy namočí přímo nositel? No jasně – tak kde to vázne?

Co každý bezpodmínečně musí mít, je zbraň. Opasek s mečem a revolverem, pušku. Opasek každý jistě má. Meče visí po stěnách rodinného sídla. Pušky stojí ve stojanu u dveří. Hrdinové jich mají víc než jiní, odzbrojili někoho z intervenční armády a ani jim nenapadlo zbraň odevzdat. Když zbraně nestačí, jistě mají nějaké příbuzní, přátelé, náčelník... něco je taky ve školní zbrojnici. Takže si každý něco vyfasuje a zapomene vrátit.

Další věc, kterou voják potřebuje, je klobouk. Má? Nemá. Co se dá dělat, musí mít aspoň patřičně ozdobný účes. Nejlíp takový, který trčí hodně nahoru a do stran a je v něm zapleteno peří, skleněné perličky, kůže chřestýšů, kovové třpytky, trofejní medaile... a tak dál. Aby účes pěkně trčel nahoru, chtělo by to kolem trochu vyholit. Dejme tomu centimetr nad čelem a nad ušima. Dejme tomu dva centimetry. Dejme tomu... a čert to vem, udělej mi pořádný bojový cop, ať mi každej políbí...

Tohle řekne své dívce. Nikdo jiný nemá právo mu na hlavu sáhnout. Jistě kamarád, v nejhorším máma. Ale holky bývají šikovnější a ochotnější. Dívka dvakrát polkne neprázdno a pak řekne: „Tak jo. Ale ty mně taky.“

Cože, holce bojový cop? Co když se vznešení Ochránci rozhněvají a shodí nám nebe na hlavu? Na druhé straně, když s námi půjdou do boje...?

Nejvyšší dívčí autorita jsou princezny z Monroesu. Konkrétně Dany. Dany krásná, vznešená, všemi milovaná. Dany ostříhaná na ježka, v důsledku smutku za Clarence Whigga. Takový ježek roste pomalu.

Dany si pořídila přepychový kadeřnický salon. Taky najala kadeřnici z Milána, ale ne aby upravovala vlasy, nýbrž aby ji to naučila. Dany si našla skvělého koníčka, zkrášlování kamarádek. Kdokoliv zabloudil do její blízkosti, byl vmanévrován do křesla a nesměl se z něj zvednout, dokud nevypadal o poznání jinak, než když přišel. Kluci se chovali rezervovaně, tak se cvičila na holkách. A šlo jí to jedna radost.

Zamyslela se, poradila se štábem a vydala rozhodnutí: Ano, dívka má právo učesat se jakkoliv. Může mít i bojový cop. Ale co s přebytečnými vlasy, které při tom budou odstřiženy? To je jednoduché, budou připleteny do copu jejímu chlapci, kamarádkám a když pořád budou zbývat, třeba do hřívy jejímu koni. Určité množství bude potom ukryto neznámo kde, například omotáno kolem větví významných stromů, zakopáno na tajných místech a tak. Magie, copak si nepamatujete? Ještě nějaký problém?

Ano, jeden. Pořádně dlouhý, tlustý a majestátní cop už nikdy nepůjde rozplést. A kdyby, utrpí natolik, že vlasy nebudou hezké.

„A co?“ zeptala se Dany klidně.

„To bysme musely leda... ustřihnout!“

Dany neřekla nic. Jen se začala čím dál víc usmívat.

Když pominuly výkřiky nevole i vole, došlo jim, že to myslí vážně. Tehdy konečně něco řekla:

„Do prázdnin vám cop vydrží bez problémů. A potom si stejně necháte udělat hezký moderní účes...“

Hezký moderní znamenalo ježek, jaký má ona. Aby byl ještě hezčí, nechala si v něm vyholit parádní proužky. Troufnete si jí říct, že by se vám takový nelíbil? Když se dá očekávat, že dříve či později se vyřádí na vaší hlavě?

A tak princeznám začalo docházet, že jim to určitě bude slušet. Tak se do toho hned daly, proč něco odkládat. Konec konců, musejí jít příkladem všem mladším a méně významným.

A vlastně, opravdu jim to slušelo.

Ráno prvního byl v zámku trochu zmatek – atašé a tajemníci jednotlivých vyslanců zjišťovali nejrůznějšími způsoby, jedná-li se o skutečnost nebo o grandiózní aprílový žert, a odpovědi Arminů málo přispěly k jejich klidu. Ačkoliv se mnozí páni diplomati báli znemožnění, dostavili se před sedmou hodinou na svá místa a očekávali odevzdaně věcí příštích.

Victory Street zaplnily davy. Převážnou většinu tvořili rodiče a příbuzní dětí, které měly defilovat. Taky děti příliš malé. Hodně jich mělo stejnou barvu, takže se dalo poznat, k jakému oddílu jejich potomek patří. Důvod? Koupání v barvě se konalo veřejně, a děti tak škemraly, až je rodiče vzali s sebou a dovolili jim taky si hupnout do toho sudu. Jenže: 'Mami, tati, pojďte taky! Budeme vypadat všichni stejně!' Konečně, proč ne? Je Den Bláznů, proč se trochu neodvázat? A když jsme krásně barevní, proč se přemrštěně oblékat? Dámy se oblečou převážně do šperků, pánové si vezmou zbrojní opasky se všemi zbraněmi, které jim děti nechaly. A kalhoty; ty mít musí, aby bylo kam dát peněženku.

Rodiče měli jeden nesmírně důležitý úkol: pořizovat fotografie. Za poslední dny se prodalo ve Městě daleko víc špičkových fotoaparátů, než za minulý rok. Mládež došla k názoru, že není nemožné změnit vzhled, a chtěli mít přesnou dokumentaci, jak vypadali před měsícem. Ne že by dřív neměli zeď pokrytou fotkami svými i kamarádů, ale teď přišly do módy velké portréty ve vznešených pózách.

A kdo za to mohl? Kate Therlowová! V Dunbarovském paláci byla spousta portrétů různých princezen se všemi šperky, zbraněmi, významnými atributy moci. Když už se taková holka nechá parádně načesat od Dany, je potřeba to zdokumentovat, než se zase změní. Takže od kadeřnice rovnou k fotografovi a udělat skutečně reprezentativní portrét!

Jeane jen potřásala hlavou. Proč otravovat fotografa, když ona má několik dobrých aparátů, fotografovat ji baví a ještě ničím nepřispěla k úspěchu akce? Kromě toho, měla by vést kartotéku vyšších důstojníků, holek i kluků. Takže si posadila kamarádku do křesla, hezky nainstalovala, nařasila oděv, vyzdobila šperky a cvakla dva tři snímky, aby si mohla vybrat. Negativy do kartotéky, samozřejmě.

V kartotéce by měl být též snímek, jak kdo opravdu vypadá. Takže vestoje před bílou stěnou, bez oděvu. Pokyn dát se vyfotit nahý není pro mladé nic zvláštního, spíš je překvapí, že by se měli oblékat. Naši mladí se ukazují nazí rádi. Jednak jsou si vědomi, že jsou krásní, jednak je baví, že to cizince pohoršuje. Každá správná dívka si je vědomá, že chlapi v její blízkosti propadají vzrušení, a těší ji to. Baví to i dívenky, které nejsou krásné ani náhodou, ale možná budou, až vyrostou. Někteří mají matné ponětí, co je pornografie, ale těžko chápou posedlost cizinců časopisy, ve kterých není nic než snímky děvčat v různých pózách. A to vážně existují lidé ochotní platit za to, že se můžou dívat na nahou ženu? Myslíš, že bych dostala i já nějaké peníze za to, že se nechám takhle vyfotit? Tak to udělej, bude legrace!

Všechny tyto činnosti nemohly sestry Monroesovy zvládnout samy. Ani s pomocí dívky Adriany, která se ukázala dost málo chápavá, vyznala se vlastně pouze v tvorbě účesů a ničem jiném. Takže se přidalo několik dalších dívek, podstatně nápaditějších. Úplně nejlepší nápady měla Zuzanka Albertová, která první upozornila, že když je uniforma namalovaná přímo na kůži, působí velice rušivě všelijaké tělesné ochlupení. A byla hned ochotna je oholit, klukům dokonce s potěšením.

Zuzanka byla na člověka dost ošklivá, což vysvětlovala tím, že je Khazd, trpaslík. Nejspíš má pravdu. Už v útlém věku jí rostly leckde po těle ošklivé chlupy, které si raději holila. Její brácha Sonny vypadal ještě hůř. Vlasy měli řídké, tvrdé jako dráty a dost nepoddajné, Sonnymu už rostly vousy a dalo se čekat, že Zuzance časem vyraší taky. Kdyby aspoň k něčemu vypadaly! Otec, inženýr Albert, měl prošedivělou bradku, která mu dodávala úctyhodného zjevu. Dětem vyhlížely vlasy i všechno ostatní jako ohyzdné štětiny. Možná proto, že nebyli čistokrevní Khazdové, nýbrž míšenci. Naučily se tedy navzájem se holit a Zuzanku to bavilo.

Trpaslíci se objevili v Arminu zcela nečekaně krátce po první válce, když nová vláda podporovala přistěhovalectví kohokoliv. Nikdo neví, odkud a proč přišli; snad tam, odkud pocházeli, nastaly nějaké zlé časy. Neví se, kolik jich bylo, ale státu hodně pomohli. Rádi bydleli a pracovali ve sklepních prostorách, hodili se do dílen, laboratoří a sešeřelých pracoven. Neradi bojovali, ačkoliv to uměli, a zásadně nepoužívali bojové sekery. Inženýr Albert měl jednu v pracovně pověšenou na stěně, ačkoliv taky nebyl čistý Khazd a nikdy s ní nebojoval. Vzdali se taky dlouhých vousů, nosili krátké bradky a s velkou oblibou dlouhé kníry. Po válce se poměry v jejich světě urovnaly, tak zase nepozorovatelně zmizeli.

Zuzanka se nepovažovala za člověka, což ráda zdůrazňovala, kdykoliv se jí něco nelíbilo. Nedělalo jí potíže lidi všelijak zlobit a provokovat, třeba tím, že by je ostříhala. Dany stříhání bavilo a měla spoustu řečí, co by komu udělala, ale byla taky strážkyní veřejné morálky a nesměla se dopustit žádného prohřešku. Zuzanka mohla cokoliv. Takže oholila každému všechno co chtěl, s největší ochotou v klíně. A možná se budete divit, kluky to bavilo taky.

Holky byly uchvácené. Pevně se rozhodly zdokumentovat každou změnu, kterou na sobě provedou. Například bojový cop a tělo v barvě svého pluku. Některé už žertovaly, jak budou vypadat, až půjdou úplně dohola. Zatím to rozhodně odmítaly, ale mít portrét, na kterém vypadám jako čarodějka? Kdo ví, jak se věci vyvinou za takové dva, tři měsíce!

Požádaly Dany o názor, co ona by na to řekla.

„Oholení hlavy je naprosto nepřípustný zásah do osobní integrity každého bojovníka. Rozhodně není dovoleno se toho dopouštět z příčin nízkých a nečestných. Možná lze považovat za omluvu, když si někdo chce vyzdobit hlavu tetováním...“

Takže se spousta bojovníků honosila majestátním bojovým copem, kolem kterého zářilo zcela nové barevné tetování. Kdo je neměl, tiše záviděl. Kdo je měl, plánoval další výzdobu, až si nechá ustřihnout cop. Ovšem, to nikdo neudělá, ale...

Kdo první vyslovil tuhle myšlenku: za měsíc nastane další důležitý svátek, Belthine. Noc planoucích ohňů a lásky, kdy se mladí přestrojí a nikým nepoznáni budou celou noc tančit a milovat se s náhodnými partnery, aniž by věděli, kdo to je. Stříhání vlasů je nepříjemné a škodlivé vždy, ale na Belthine je poškození nejmenší. Máte měsíc na rozmyšlenou, čeho se odvážíte...

Na hlavní tribuně zasedli všichni státní hodnostáři vyjma funkcionářů Černé Lilie. I já s Aflargeem jsme tam měli své místo – viděl jsem z něj dobře na celou ulici i na Vládcův vyvýšený stolec. Viděl jsem také, jak úderem sedmé předjelo naleštěné bílé auto, z něj vyšel leopard, tygr a lev a nakonec sám Vládce sir Lera de Guyrlayowe. Pozdravil vztažením rukou zdravící davy okolo silnice a pak vystoupal po schodišti na svůj stolec, tam se zastavil, poděkoval za hold a konečně usedl.

Všichni arminští hodnostáři, pokud byli členy armády, což byla většina, byli nastrojeni do bílých slavnostních uniforem se zlatými šňůrami a nárameníky, včetně mnoha vyznamenání. Též Vládce byl v bílé uniformě, prosté a bez zvláštních ozdob, jen na levé klopě saka se mu oslnivě třpytil velký diamant.

Jakmile usedl, oznámila to spojka velení slavnosti. Z dolního konce Victory street od musea se ozvala hudba, česká dechovka, která se na přehlídky používá tradičně. Při břeskné muzice pochodovala až k hlavní tribuně, vyšňořená do bílých uniforem, kapelník se oháněl maršálskou holí se spoustou pestrých fáborů a lesklých cetek. Před Vládcovou lóží hůl sklonil na pozdrav, potom zavelel hudebníkům zařadit se před tribunu, kde zůstali po celou dobu slavnosti a vyhrávali ryčné pochody.

Teď však na kapelníkův pokyn všichni naráz zmlkli. Od musea se blížilo rachotivé bubnování válečných bubnů. A už se blížila řada bubeníků a za nimi se vznášel na bílém koni praporečník s vlajkou Arminu, rudou s modrým terčem a zlatým tygrem v něm. Byla to oficiální vlajka Černé Lilie, proto namísto osmihrotého kříže obsahovala lilii. Praporečník stejně jako bubeníci byl oblečen do černé uniformy Lilie s bílými rukavicemi se širokými krajkovými manžetami a krajkovým límcem. Všichni ti kluci seděli na svých koních jako vytesáni z kamene, nepohnuli se ani o centimetr ze svých strnulých pozic, když projížděli okolo Vládcovy tribuny, jen ruce s paličkami se vznášely a vyvolávaly víření na napjaté kůží. V jediné chvíli zastavili, praporečník elegantně otočil koně k lóži a donutil ho pokleknout. Pak sklonil v jedné ruce těžký prapor až k zemi a opět jej pozvedl, obrátil se do původního směru a odjel i s bubeníky směrem k zámku. Ministr obrany maršál MacLeod si s trpkostí uvědomil, že ani jeho vlastní praporečníci nevynikají takovou elegancí. Ale na druhé straně mohl být hrdý, neboť tyhle vycvičil jeho syn.

A opět zahrála dechovka a od Musea se blížilo čelo přehlídky. Napřed četa jezdců v tak zvaném těžkém odění, což je prsní plát a přílba z lístkové oceli, štít a dlouhé reortské kopí. Další oddíl měl přílby, ale byl oděn pouze do plátěných kalhot a vyzbrojen meči a ručnicemi, visícími u sedel.

Za těmi jel opět praporečník, tentokrát se standartou velmistra Černé Lilie. Za praporečníkem celý nejvyšší sbor z Kingtownu v čele se samotným Rogerem Monroesem. Po pozdravu praporečníka přinutili náčelníci své koně pokleknout před tribunou a sklonili hlavy – potom projeli a rychle se vraceli ke svým oddílům, neboť každý z nich byl současně velitelem některé části přehlídky.

A teď se potěšilo srdce všech občanů: nastupovala Rogerova pýcha, Kingtownská elitní kavalerie, složená z kluků z hlavního města, synů místních občanů, přihlížejících přehlídce. Pozdravné volání se ozývalo po celou cestu a ti mladí, šikovní kluci v polních uniformách obraceli veselé mladé tváře k Vládci a zdravili ho pozvednutými zbraněmi. Setníci drželi v rukou tasené šavle, ostatní měli dle dobrého zvyku ručnice opřené pažbou o pravé stehno s hlavní pozvednutou k obloze. Bylo jich šest tisíc, včetně těch osmi i sedmiletých, kterým to ještě s tou puškou tak nešlo, ale chtěli se taky blýsknout před svým Vládcem.

Když přejeli, u zámecké zdi rychle sesedali, kdo měli, shodili ze sebe těsné a nepříjemné uniformy a utíkali organizovat další části průvodu – měli malé kapesní vysílačky a konkrétní úkoly. Menší kluci, kterým žádnou funkci nedali, pospíchali ke svým příbuzným, aby sledovali další části přehlídky; byli asi nejzvědavější. Všichni měli uniformy namalované na těle, i ti, co předtím měli nějaký oděv. A samozřejmě parádní účesy, které půjdou obtížně, případně vůbec, rozčesat.

Rogerovým nápadem bylo hned po kingtownské jízdě zařadit některé speciální oddíly, takže před obecenstvem i Vládcem defilovali mohutní sloni s čabrakami a howdahy na hřbetech a s těžkými děly připřaženými za sebou. Okolo nich kráčeli pěšky dělostřelci, vzadu vezly muly na vozíčcích střelivo a nářadí. Děla byla patřičně starodávná a dnešním bezzákluzovým kanónům se vyrovnala asi jako kuše kulometu, ale působila impozantně a mnohá, než se dostala do vlastnictví Lilie, bránila Kingtown za dob císařství proti okupantům. Zbývající byla rukodělná práce tygřích zbrojířů z Aurrgharru a jejich účinnost nebyla známa, byvše doposud velmi nedostatečně prozkoušena, ale náčelníci Lilie jim věřili. Obsluha se skládala převážně z lidí indického původu s tímto rozdělením: dělostřelci byli sikhové s modrými turbany a nikdy nestříhanými vlasy, o slony pečovali jako mahuti vaišnavové se šikhami na pečlivě vyholených hlavách. Proto také byli sloni vyzdobeni Višnuovými tilaky a ten největší velitelský měl na čabrace výšivku Rádhy a Kršny, který jí hraje na flétnu.

Pak následoval oddíl poříčního loďstva, kluci v bílých čepicích s bambulkami, kteří ovládali flotilu pěti motorových lodí Lilie, kotvících na řece Charraggu a používaných k vodnímu lyžování, projížďkám a vystřelování raket při slavnostech a benátských nocích. Jinak se daly čluny použít také k rybolovu a torpédování lodí větších, pokud by se na ně namontovaly příslušné zbraně. Podle výpočtu někoho z důstojnictva Lilie byly čluny vhodné pro plavbu přes moře, dokonce podstatně víc než drakary Leifa Erickssona, se kterými objevil Ameriku.

Potom presentoval Harky Alliger svůj pluk Černých střelců. Ten měl slavnější minulost než současnost, byl založen císařem Charrym kdysi dávno a jeho prvním velitelem byl černý král Kwenzori, po něm jeho syn Lobe Ngwunga. Většina černých střelců popadala na bojištích císařství, zbytek se rozpustil v mase černých přistěhovalců. Teď si na to Harky nějakým zázrakem vzpomněl a tak opět defilovali před vládcem mladí černoši v krátkých kožených sukénkách, s nábojovými pásy přes prsa a dlouhými ručnicemi na ramenou. Dokonce oproti historii měli značné vylepšení v tom, že byli rozděleni na oddíl pěší a jízdní. Jízdní střelci byli do jednoho vyškoleni Federací černých chovatelů koní a svým zvířatům dokonale rozuměli.

Po černoších následovala pauza – po ní naplnily Victory street pruhované kožešiny. V čele celý oddíl černobílých tygrů, čestná garda tygřího Vládce, mladého Kwarra, který se rozhlížel po jásajících davech stále ještě s údivem. A potom po setninách nepřehledné moře tygřích bojovníků, s krátkými oštěpy a podivuhodnými karabinami, nebo i zcela neozbrojených, vybavených pouze dary přírody, zuby a drápy na silných tlapách. Patnáct tisíc jich přivedl Kwarr do Kingtownu, a to ještě si znepřátelil dvojnásobný počet dalších, které nepřivedl, neboť by je neměl ve městě čím živit. Strašlivá síla to byla, mnohem horší, než jakou viděl Kingtown před dvěma měsíci, kdy předvedla v praxi svou ničivou schopnost. Všichni se ještě pamatovali, jak na stejné Victory street zůstala ležet pod kopyty tygřích koní elita povstalecké armády Herberta Alwina.

Tygři, ačkoliv jeli dosti rychle, projížděli dlouho. Někteří cizí diplomati se pokoušeli počítat jejich setniny, lehce rozeznatelné podle válečných praporců z tygřích kožešin. Když dospěli k výsledku, domnívali se napřed, že snad objíždějí dokola a vracejí se, ale moudří a rozumní lidé je ujišťovali, že vše, co vidí, je naprostá a plná pravda.

Po tygrech nastoupil jejich spojenec Jimmy Dixon, jednohlasně zvolený vůdce náčelníků z jižanských městeček a vesnic. Jimmy se dostavil v tygří kožešině navlečené přímo na nahém těle, jak nosívali před dávnými lety kluci za osvobozovacích bojů. Za ním pak jeli v jen mírně uspořádaných oddílech bojovníci jednotlivých náčelníků. Nebylo mezi nimi jednoty ani pořádku, každý byl oblečen tak, jak se mu zdálo nejparádnější a vyzbrojen tím, co měl doma. Největším dílem to byly zálesácké ručnice, přesné a nechybující, neboť byly používány i k obživě při lovu. Cizinci byli tou spoustou nejfantastičtějších krojů a péřových i kožených čelenek upřímně zmateni a nevěděli, co si mají myslet. Dixonovi kluci vypadali opravdu víc jako karnevalové maškary, než skuteční bojovníci rytířského řádu.

A aby se pocit šoku ještě více posílil, nastoupili po nich leopardi, v čele se svým náčelníkem Garawahsigharím. Bylo jich sice jenom pět tisíc, ale jejich fantastické přílbice s nejrůznějšími ozdobami vykonaly své dílo. Rychle přišly ke cti černošské ozdoby, nedávno obětované ve vodopádu. Malí a štíhlí leopardi sice nevyvolávali dojem tak hroziví jako ohromní a nebezpeční tygři, ale když si někdo z diváků představil, že by se jim dostal do spárů, běhal mu mráz po zádech.

Jako pěst na oko působila dvoutisícová armáda, kterou horko ťažko seškrábali z neochotných a opovrhovaných přistěhovalců v tom zatraceném zrádcovském hnízdě Onga-Orangu. Tito kluci jeli všichni na koních, ale ostře se od sebe odlišovali praví Armini a nedávní přistěhovalci – kluci s přistřiženými vlasy, v pestrých košilích a se širokými slamáky se udiveně rozhlíželi po spojencích i divácích a zdálo se, že mají před tygry a leopardy větší strach než případný nepřítel. Jejich arminští kamarádi se chovali klidně a pokud možno je trochu krotili. Vcelku udělali lepší dojem, než se čekalo, a před Vládcem se chovali tak důstojně, že to zarazilo i Rogera, který měl mírné obavy.

Aby měl všechny možnosti nějaké ostudy za sebou, zařadil hned za Onga-Orangské dosti zvláštní oddíl cizinecké legie, sestávající ze synků přítomných i nepřítomných diplomatů a různých cizích státních příslušníků v Kingtownu. Ti kluci brali svoji účast na přehlídce stejně vážně, jako brali vážně rvačky na Nábřežní třídě a byli opravdově odhodláni v případě napadení Arminu postavit se místním kamarádům po bok. Hlavní díl zásluh o ustavení legie měl její velitel, syn švýcarského velvyslance Etienne Sorrel. Tento sotva patnáctiletý chlapec se ukázal být už skutečným diplomatem, neboť se mu podařilo usmířit a sjednotit Araby a Izraelce, Číňany a Rusy, Jihoafričany a ostatní Afričany, Američany a Vietnamce, Němce mezi sebou a Arminy se všemi ostatními, což byl úkol nadlidský. Organizace byla denní trpělivou prací lepena víc než rok, ještě před Alwinovými kousky, ale teprve dnes se celý oddíl představil. Kluci si nechali každý ušít uniformu svého státu, na ramenou pod nárameníky měl každý našitu vlaječku své země podle vzoru amerických skafandrů. Pohled na tento oddíl byl tedy tak zvláštní, že každý novinář si jej vyfotil jako dokument možné dohody mezi všemi nepřáteli světa.

Že je řeč jen o klucích, je poněkud nespravedlivé. Byla mezi nimi řada dívek. Oč míň jich bylo, tím víc byly vyparáděné a tím víc prosazovaly zájmy vysoké šlechty. Staly se princeznami tím, že se za ně považovaly, a potvrdily tím, že chodily s místními kluky. Že každá měla doma velký portrét, který je ukazoval v plné kráse, není pochyb. Do boje se možná tolik nehrnuly, ale křičely ze všech nejsilněji. Samozřejmě se okamžitě po sesednutí svlékly do naha a pobíhaly sem tam, aby každému ukázaly, jak krásně mají na těle namalovanou uniformu.

Jedním z koníčků cizineckého dívčího klubu bylo bádání ve starých spisech. Tak se dozvěděly, že v určitou dobu bylo svléknutí do naha oblíbeným stylem protestu proti čemukoliv. Zostřenou formou protestu pak bylo ostříhání. Jelikož tyto slečny stále proti něčemu protestovaly, navrhly pořádat před sídly nepřátelských zastupitelských úřadů, popř. provinilých firem nátlakové akce, v jejichž rámci by to realizovaly. Například postavit před sídlo Mezinárodního měnového fondu židli, na níž by se demonstranti jeden po druhém dávali stříhat. Pokud by to udělalo tak deset tisíc lidí, musel by si toho všimnout i MMF, zvlášť kdyby někdo přivolal dostatečný počet novinářů, televizi atd. Bohužel souhlas všech ostatních byl vlažný, každý se jen vymlouval a nakonec se nestalo vůbec nic.

Některé dcerky cizinců byly bohaté. A rozmazlené. Vznešenost se dokazuje tak, že zblbneme co největší počet jiných lidí a přinutíme je dělat něco, co původně nechtěl. Třeba těm méně bohatým zaplatit hezké tetování, nejhezčí tam, kde je to hodně vidět. Až se vrátí domů, některé části těla se dají skrýt oděvem, v nejhorším plavkami. Ale ruce a nohy neschováš, leda na Sibiři. Takže začneme od kotníků a zápěstí a skončíme... proč vůbec končit, když je na těle ještě tolik místa? Správná šestnáctka se dá krásně zblbnout a je rozkoš sledovat, jak se kroutí bolestí a potom se zas pyšně předvádí široké veřejnosti. Bílé princezny nebyly zlé ani zákeřné, ale nudily se. A ty malé nebyly proti, stačilo lehce ťuknout. Dá se říct, že samy prosily, aby se mohly vyparádit.

Aby se to vykompenzovalo, nastoupil hned po cizinecké legii pluk z Dogstownu a celou šíří ulice se rozletěly pečlivě podle ras srovnané psí smečky. Od dánských dog a irských vlkodavů o velikosti řádně vyspělého telete až po maličké teriéry a jezevčíky, všechny k boji způsobilé psí rasy defilovaly před tribunou a jejich mohutný štěkot otřásal ctihodnými domy okolo. K nim se přidružil pluk vlků, kteří naopak táhli zcela tiše a ze šikmých očí šlehali zelenými blesky po divácích, a lišek, které to považovaly jen za dobrou legraci a vyhlížely tudíž, jako by to nebraly vážně.

Potom šli kluci z námořního města Indiopolisu. Většinou v bílých nebo modrých uniformách všech odstínů, se jmény svých lodí na čapkách. Joy Maszlányi presentoval svoje bleděmodře oblečené námořníky z dělového křižníku, skutečné bojové lodi, která však v současné době konala službu někde v odlehlé části světa ve službách Greenpeace a honila lovce tuleních mláďat.

Dále spatřil Kingtown něco velmi zajímavého: Rogerovu pýchu, oddíl freefighterů, svobodných bojovníků, samostatných válečníků, kteří byli postrachem každého nepřítele. Speciálně vycvičení muži, doprovázení někdy arminským psem a mnozí cizím sluhou, který je provázel a pomáhal jim v boji. Na kingtownské přehlídce bylo vidět oddíl o síle asi stodvaceti bojovníků, to však nebyla celá bojová síla, mnozí pracovali ve světě.

Freefighter bojoval zvláštním způsobem na frontě, častěji v nepřátelském týlu. Obvykle se uměl sám uživit v nehostinných krajích, přesně střílel, vydržel hlad, zimu a strázně cesty. Uměl dobře stopovat, skrývat se, bojovat nožem či rukama proti ozbrojeným nepřátelům. Někdy se tito bojovníci sdružovali do skupin, jindy chodili sami nebo se přidávali k vojenským oddílům. Neposlouchali žádného velitele a od nikoho nevyžadovali poslušnost. Sloužili v zahraničí, v Asii, Jižní Americe i Africe. Brali si veškerou kořist, na kterou narazili, hlavně kvalitní zbraně a střelivo. Často si hledali domorodé spolubojovníky, které si velmi rádi brali s sebou jako sluhy i do Arminu nebo do dalších bojů v jiných částech světa.

Po freefighterech nastoupila armáda koček Chi-Chi XVIII. Sám král přišel v jejich čele do Kingtownu a vedl je – byl nesen v krásných nosítkách velkými divokými kocoury, s nimiž nedávno uzavřel vřelé přátelství. Potom táhla skupina kočkovitých šelem, nesdružených do žádné organizace: pumy, rysové, sněžní leopardi, kteří byli opozici proti Garawahsigharímu. Jednotliví náčelníci vedli svoje oddíly s nadšením, dychtiví připomenout, že i oni měli zásluhy o nedávné vítězství, když rozehnali do všech stran světa hordu dobrodruhů, která zabloudila někde v džungli.

Po kočkovitých šelmách táhli kluci z různých menších smeček v Arminu se svými náčelníky, většinou ne tak vyšňoření jako Jižané. Právě s těmi absolvoval Roger a ostatní náčelníci z Kingtownu vleklá jednání ohledně jejich příslušnosti k Černé Lilii. Zajisté, všichni chtěli k Lilii patřit, ale mnozí si tuto příslušnost představovali velmi různě. Bývalo zvykem, že když počet členů vzrostl natolik, že nemohl být účinně řízen z centra, založila se vlastní odloučená lóže, jako například Černá Labuť Santanuevovců. Kluci z malých měst si to představovali tak, že při první hádce se odtrhnou od svých velitelů a založí samostatnou lóži, jejíž vůdce si nárokoval titul velmistra. Bylo dost těžké jim to rozmluvit, mnozí se považovali za rovnocenné Rogerovi a byli ochotni s ním o toto uznání vést dlouhé boje.

Opět se u musea objevily skvrnité kožešiny, ale tentokrát se v jejich čele vzdouval široký černý plášť. Kníže Quiroqa přivedl do Kingtownu jenom tisíc jaguárů, s černými stužkami na hrdlech a krátkými smrtonosnými karabinami u sedel. Vzrušené šumění davu vítalo nejstrašnější šelmy Arminu i světa. Quiroqa jej v čele bez ohlédnutí, bez jediného hnutí divoké tváře, jen před Vládcovou lóží na okamžik rychle, bezděčně sklonil hrdou hlavu. Jaguáři projeli bez hnutí, oči upřené dopředu na svého pána a velitele.

Roger je pozoroval. Viděl z nich vlastně jen hraběte Wahrgunda, který mu ráno přišel říct, že oddíl spolu s knížetem se dostavil, a vzít si od něj instrukce. Teď hledal, kdo z jaguárů je přítomen a kdo ne. Zjistil, že z živých všichni, chyběl jen markýz Gunnarr, což Rogera mrzelo nejvíce, neboť mladý jaguár byl jedním z nejpopulárnějších hrdinů nedávného boje a lid na něj zřejmě čekal.

Nastala chvíle přerušení. Šli už všichni kdo měli jít, všichni kdo za něco stáli v této zemi. Chyběl jenom kníže z Iron-city, Pedro de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatrez. Roger na něj čekal a nelíbilo se mu, že si Santanueva dává tak na čas, jako by vyčkával, až se místo přehlídky zcela vyprázdní. Konečně spatřil, jak vyjíždějí první bojovníci – a strnul.

Napřed řada těžkooděnců s reortskými přílbami a pancíři na prsou, s dlouhými kopími s červenými praporky. Pak druhá a třetí, čestná stráž, jakou si smí dovolit pouze samostatný kníže nebo velká a mocná organizace. Tygři si to dovolili, také vlajka Černé Lilie měla tuto poctu – ale Santanueva?

Po těžkooděncích řada bubeníků, oproti Rogerovým v bílých oděvech s černou labutí na prsou. Ale rachot jejich bubnů byl stejně impozantní jako u Rogerových a pohyby rukou s paličkami snad ještě o stín elegantnější. Jejich velitel si dokonce při bubnování s paličkami hrál, vyhazoval je a plavným způsobem zase chytal, s otěžemi koně zachycenými na loktech nutil koně, aby do rytmu tancoval. To Roger neměl, nebylo ostatně divu, ten mládenec byl z cirkusu, kde tyhle věci předváděl před začátkem.

Za bubeníky pak nesl mohutný Santanuevův pobočník Féri ohromný bílý prapor s černou labutí uprostřed. Nesl jej opřený žerdí o koleno, ve vztyčené pravici, jak se slušelo, levou rukou ovládal koně. Před Vládcovou lóží předpisově zastavil, otočil koně, přinutil ho k pokleku a sklonil v napjaté ruce těžký prapor až do prachu cesty. Pak jej zvedl a pokračoval dál k zámecké zdi.

„Kníže Santanueva,“ řekl Roger Harky Alligerovi, „Nestačí mu nic, co jiným. Nedá pokoj, dokud se nestane Vládcem. Lidí k tomu má dost – až bude starší, stačilo by mu jenom chtít...“

„Armin zatím má Vládce...“ řekl Harky.

„Santanueva se dožije smrti sira Lery,“ řekl Roger a ohlédl se omluvně k tribuně: „... Jehož nám zachovávej Bůh!“

„Myslíš opravdu, že ten Ironský divoch...?“

„Dívej se a uvidíš.“

Teď jela Santanuevova jízda. V čele slavný Létající oddíl, jako z kamene vytesaní jezdci v šedivých uniformách, které si zřejmě navlékli jen pro dnešní den, neboť byly takřka nové. Potom jeho normální jízda, kluci v kožených kalhotách či džínsách, do pasu nazí, s orlími péry v účesech. Bylo jich trochu málo na takového náčelníka a Roger počal bláhově doufat, že Santanueva nechal nějakou část vojska doma a oslabí tím dojem ze svého vystoupení. Ale kdepak – za Pedrovým oddílem jel další a v jeho čele, div se světe, princezna Astra ve složitém, napolo chlapeckém oděvu z rudého hedvábí, s černými labutěmi na prsou a zádech. Na krku třpytící se náhrdelník z briliantů, na čele diadém ve zlaté čelence. V ruce držela nástroj, jakým bývaly obvykle ozbrojeny dívky: bičík s ozdobnou rukojetí a dlouhou žílou, tentokrát však s rukojetí ze stříbra zdobeného drahokamy. Žílu měla natřikrát omotánu okolo ruky a obrácenou rukojetí ovládala svoje bojovníky, oblečené do bílých slavnostních uniforem s rudými výložkami na prsou. Před Vládcovou lóží se sice nesklonila jako Pedro i s koněm, ale pozdravila ho pozvednutím velitelského bičíku, jako to jezdkyně dělávaly na dostizích.

Asthra nebyla jediná dívka ve smečce, doprovázelo ji kolem dvaceti kamarádek, oblečených a učesaných normálně, tedy v barbarské parádě. Dany bylo jasné, že jejich dlouhé hřívy se v životě nedotkl kadeřník, možná ani o takové profesi nikdy neslyšely. Rozhodla se, že se co nevidět s Asthrou spřátelí a pořádně jí tu její parádu pročeše. Nebude to lehké, princezna se bude bránit, možná nejen slovy, ale i pěstmi. Legendy tvrdí, že dokáže bojovat stejně dobře jako kluci a vyžaduje to i od svých dvorních dam. Dany se už teď těšila na správnou rvačku.

Následovali námořníci Thor-Haakona Shönhäräna v bleděmodrých uniformách a elitní oddíl ve vikingských krojích. Thor-Haakon před lóží vytáhl dlouhý vikingský meč z pochvy a pozdravil jím.

Pak oddíl mongolských kočovníků vedený svým náčelníkem Kärgüt-chánem. Mongol s oholenou hlavou, z níž vyrůstaly jenom dva spletené dlouhé copy, působil strašlivě, ale ještě hůře vyhlížel jeho pobočník Džaumjarch-kadan, který účes svých předků zavrhoval a měl vlasy rozcuchány každý jinam, takže mu nad plochým obličejem seděly jako vrabčí hnízdo. Mongolové byli oděni do svých národních krojů a měli tradiční zbraně, luky a šípy, dlouhá kopí a u sedel jako malý přídavek moderní kulovnice, které nedávno pobrali v nějaké šarvátce s hledači zlata.

Další přítomné Kingtown ještě neviděl – hubení nazí stepňáci na vychrtlých konících, s náčelníky Taycammou a Cheywonnahem. Aby se předvedli Kingtownu se vším všudy, táhli za sebou desetispřežím pouštní plachetnici. Lidé s úžasem zírali na fantastické plavidlo, na němž tito nuzní a ubozí kluci dokáží brázdit strašidelnou Větrnou step.

Za stepňáky jel osamělý jezdec s nezdravě nažloutlou tváří, sledovaný dvěma gardisty jako čestnou stráží. Před Vládcovou lóží se zastavil a zvedl velitelský bičík, obyčejný a nijak zvláštní, k obloze. Vládce tam pohlédl a spatřil, jak se nad domy objevily úzké stříbrné čárečky: Stříbrné šípy Raye Swallowstarra. Až potom zaslechli všichni hřmot jejich raketových motorů, ale to už vládcové vzduchu zmizeli zase někde za obzorem.

Potom jel Santanuevův mocný vazal, kdysi nesmiřitelný nepřítel, syn Ironského guvernéra Stephen Fitzgerald Galahad Gold. Gold Step přivedl všechny svoje lidi, které vyzbrojil a vystrojil co nejlépe, ale těžko mohl zastínit svého velitele.

Jako závěr Santanuevových poddaných jel kníže Langhaart se svými gepardy. Město je vidělo poprvé, nepočítáme-li krátký výstup za bojů o zámek. Teď viděli jejich bojové žirafy, jimž seděli bojovníci až vysoko na krku, na speciálně upravených sedlech, a z velkých praků mohli vystřelovat oštěpy. Gepardi byli sice elegantnější než ostatní kočičí náčelníci a jejich tváře byly mírné a přátelské, ale každý věděl, že taky dokážou udělat kus práce a že to již také patřičně dokázali na prostranství před zámeckou zdí.

„Tady vidíš,“ řekl Roger, „Proč Santanueva může být Vládcem.“

„Musíme najít někoho jiného, kdo by se jím stal!“ řekl Harky.

„Kdo?“ ptal se Roger s nadějí.

„Nevím. Neznám nikoho, ke komu by lid měl důvěru. Nezlob se, Rogere, ani tobě všichni nevěří. Třeba moji černoši... bojí se, abys jim dovolil... například vyznávání Velkého Woodoo...“

Roger zlostně sevřel rty. „Musíme najít někoho jiného...“

Teď všichni očekávali, že bude slavnosti konec. Dokonce i hudba už přestala hrát, diplomaté a hosté se usmívali jeden na druhého, sdělovali si poznámky a chystali se odejít. Ale Vládce, který byl zřejmě lépe informován, ještě neodcházel, a dokud neodešel on, nebo dokud aspoň nepředjelo jeho naleštěné auto, nebylo dost dobře možné odejít.

Z konce Victory street od musea, se ozval zvláštní zvuk: zvonečky, bubínky a cimbály se tam snoubily v podivnou, nezvyklou a velmi nelidsky znějící melodii. Mimo to otřásalo zemí silné a pravidelné dunění, jako by tam dopadal mohutný buchar. Lidé, kteří zažili boje v Kingtownu před dvěma měsíci, pochopili, co to je – a s nadšením hleděli vstříc železné zdi, která s kopími napřaženými vpřed projížděla znovu ulicí.

Reortská falanx! Kdo by se nezachvěl při těch slovech? Reorti vstoupili se svou vojenskou mocí na půdu Kingtownu zatím jen dvakrát v dějinách. Poprvé za války, když bránili Kingtown a na pláni za městem rozdrtili několik pluků jedním útokem, podruhé před dvěma měsíci, když je Jackie Therlowe přivedl na pomoc zle tisknutým tygrům, leopardům a jaguárům.

Železná zeď z lístkové oceli a pevných lvích svalů. Přilbice s nádhernými chocholy, pod nimi zelenavé pozorné oči klidných a rozvážných bojovníků. Ti se nezachvějí, když jim pod kopyty zahyne nepřítel – rozdupou jej tak klidně, jako člověk rozšlápne mouchu, a jdou a jdou, dokud zbývá v cestě jediný nepřítel. Nepomůže střelba z ručnic, revolverů, samopalů, snad jedině těžké dělo by mohlo v jejich řadách udělat díru. Ale Reortská falanga se skládá z několika řad, na místo zabitého přijde zase nový, všichni dohromady rozdupou dělo i s osádkou na prach, než stačí několikrát vystřelit.

Za těžkooděnce se zařadili normální Reorti s prsními pancíři a přilbicemi s hrdými chocholy. Velitelský sbor jel až uprostřed několikatisícového pluku – náčelníci patřičně pozdravili Vládce pokleknutím svých koní a hlubokou úklonou. Opět tady byl Golden Rain a oba Enkrovi přátelé Toarr a Gha-warr. Jejich dospělá jména si nikdo nepamatoval, říkali jim tak, jak to psal Henry Gardner v seriálu o Enkrových dobrodružstvích.

Bouři nadšení vyvolaly zvláštní reortské oddíly s velbloudy namísto koní. To potěšilo Arminy nade všechno, neboť takovéto vojenské uskupení ještě neviděli, přesto byli rádi, když ta masa železa a svalů zmizela zase na konci ulice.

Sir Lera přihlížel přehlídce s obvykle klidným a vznešeným výrazem obličeje. Sledoval ty skvělé mladé bojovníky a byl s nimi spokojen. Usmál se jen, když kolem procházely studentské gardy, vedené Purpurovou Kočkou Mabel. Uvažoval však o tom, jak má rozumět tomu všemu, co se tu děje a co pro něj může mít nejrůznější důsledky. Myslel na to, co řekl včera večer Roger Monroes svým náčelníkům (a co Vládci ochotně a neprodleně přinesla jeho tajná služba):

„My nejsme jenom děti, které si hrají na vojáčky. Jsme občané a vojenská šlechta této země. Jsme dědicové císařství. Naši otcové se ho kdysi zřekli – možná to bylo správné, možná nebyla ta správná doba uskutečnit všechno, po čem toužíme. Ale nyní přišel čas zvednout z bláta korunu a rozzářit ji do lesku, který jí náleží! Je to náš úkol, bratři a sestry!

Neříkám, že to máme udělat dnes. Ani zítra. Nikam nespěcháme, máme výhodu, kterou ti druzí nemají – máme čas! Ale už nyní musíme vědět, že náš čas přijde. A neposkvrnit svoje čisté štíty pohanou zbabělosti, zrady, nevíry. Každý z nás zodpovídá Bohu sám za sebe i za ty, kteří se svěřili jeho vedení...

Kdo se vyhne úkolu, který mu svěřil Bůh, se měl raději narodit jako strom nebo hlávka zelí – byl by z něj větší užitek. My máme povinnost zachránit svoji zemi. Země, která nemá pána, nemá budoucnost. Až přijde čas, musíme být připraveni ji chránit...“

Vládce povstal. Zezadu mu podali mikrofon. Rozhlédl se ulicí, po níž prošlo vojsko, nadechl se a řekl:

„Viděli jsme tady mnoho bojovníků. Mnohem víc, než bych já sám považoval za potřebné na ochranu naší milé, krásné země. Milujeme svoji zemi a bráníme ji – k tomu náleží také povinnost bránit spoluobčany, kterým se stala křivda. Chápu vás, bratři, jsem také Armin a kdybych byl jako vy, vzal bych sám svůj meč a v první řadě vystoupil na ochranu našich práv.“

Nadechl se znovu a rozhlédl se. Pak řekl: „Ukázali jste svoji sílu. Vaše požadavky znám. Vládce Arminu chce říct toto:

Já, Lera z Guyrlayowu, Vládce Arminu a Světa, splním povinnost, kterou mi uložil zákon a lid této země. Právo a spravedlnost jsou v mých rukou. Proto mi důvěřujte a očekávejte mých rozkazů. Vládce Arminu splní své slovo.“

Odložil mikrofon a sestoupil z tribuny.

Errata:

30.05.2021 11:45