Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Noční řádění podnapilé mládeže samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Kdo se cítili poškozeni, si šli stěžovat, a protože jim bylo jasné, že by u Vládce neuspěli, obrátili se se stížnostmi na poslance přistěhovaleckých stran. Ty Vládce vyslechnout musel, a jejich námitky se nesly v duchu: Ani se zločinci nelze jednat nespravedlivě a brutálně. Důrazně žádali, aby reagoval, a on to skutečně udělal. Vystoupil v televizi a řekl:

„Se znepokojením jsem vyslechl zprávy o událostech, k nimž došlo v nedávných dnech v Kingtownu. Pravděpodobně vám není utajeno, že určité skupiny mládeže v podnapilém stavu pronásledovaly a týraly svoje spoluobčany. Takové jednání je ohavné a nelze s ním souhlasit!

Nicméně chápu, že zvyklosti oněch postižených jsou toho druhu, že mohou v počestných občanech vyvolávat averzi. Je smutné, že tito lidé nejsou zrovna vzornými občany státu. Osoby živící se zlodějstvím, prodejem drog, organizací prostituce, majitelé heren a podobně nejsou pro stát žádným přínosem, naopak sprostě parazitují na poctivě pracujících občanech a vysmívají se společnosti, která je toleruje. Je mi líto zastavárníka, kterému shořel jeho majetek. Ale mnohem víc líto je mi staré babičky, které bezcitný zloděj ukradne staré rádio a prodá je v zastavárně, aby utržené peníze mohl prohrát v nejbližší herně! Je mi líto utrpení zákazníků bordelu, které surově zmlátili – ale uvědomme si, že jsou to chlípní prasáci, kteří nestojí ani za odplivnutí. Co je dobrého na ženě, která požaduje za sex peníze? Co je dobrého na jejím pasákovi? Čím prospívá národu zloděj, drogový dealer, lichvář či podvodník? Mohl bych jim říct: Přestaňte škodit, a nikdo vám neublíží!

Samozřejmě musím pokárat neuvážené činy nezodpovědné mládeže. Nedělejte to, je to ošklivé. Neubližujte svým spoluobčanům, i když si to zaslouží. Naopak, trpělivě je převychovávejte, aby se z líných a neužitečných povalečů stali poctivě pracující občané, kteří budou společnosti prospívat. Také oni jsou našimi spoluobčany a zaslouží si naše přátelství.“

Všichni tři mladí Monroesové sledovali projev společně. Když se dost vysmáli, řekl Roger:

„Tak vidíte, holky, co děláte. Nestydíte se aspoň trochu?“

„Co říkáš, zbijem ho?“ zeptala se Jeane.

„Kašli na něj. Máme důležitější věci na starosti.“

„Počkej!“ zadržel ji Roger, „Než se rozběhnete na nějakej další mejdan... Ty seš vrchní velitelka dívčích gard?“

„Nejsem si jistá. Gardě velí Mabel, Purpurová Kočka. Já jsem...“

„První dvorní dáma?“ zašklebil se, „Vévodkyně z... něčeho? Měla by ses vdát. Nejlíp za nějakého významného hodnostáře.“

„Nestarej se, jednoho mám na háčku. Jen co se sejdeme...“

„Fajn. Tak než zasekneš, udělej mi tu radost a dohlídni, aby se holky chovaly vzorně. Opakuji: vzorně. Chápeš, co to je?“

„Slyším a poslouchám. Jsem tvoje pokorná služebnice, bráško. Ještě něco?“

„Snad ani... nevím, jak tě požádat o spolupráci. Chtěl bych... aby to na Den Bláznů klaplo. Chápeš?“

„Jasně. Svátek Bláznů dopadne špičkově. Co bude po něm, za to neručím.“

„Kdybys nebyla moje ségra, dal bych ti pusu.“

„Kdybys nebyl můj brácha, tak bych... radši ti to ani neřeknu.“

To, na co holky spěchaly, byla schůze Sesterstva.

Oprava: Dany zásadně odmítala myšlenku, že jsou Sesterstvo. Sešla se prostě dvacítka až třicítka holek, jejích kamarádek i významnějších děvčat ze smeček, které doprovázely svoje kluky. Každá patřila k jiné partě, jenom se znaly a hodlaly se čas od času scházet. Tentokrát se sešly v čajovně Mistra Man-su, což nebyl Číňan, nýbrž Korejec, avšak nějaké menšinové národnosti. Jeho dcera se jmenovala Ooin, patřila k Daniným kamarádkám a pozvala je. Dany hodlala vší mocí zabránit, aby to byl seminář, takže navrhla, aby si posedaly na zem, jak je zrovna napadne, a každá promluvila, jak bude mít chuť, aniž by se hlásila nebo jinak šaškovala. Taky odmítala, že by byla vrchní velitelka nebo cokoliv jiného toho druhu. Je prostě jedna z nich, můžou se jí ptát na cokoliv, ale nikdo není povinen dělat, co nařídí. Je to jasné?

Hodně děvčat mělo uniformy podobné té její, tj. černé a do jisté míry průhledné. Průhledná trička nosila spousta holek už předtím, obchodníci jim říkali 'opalovací' a tvrdili, že sluneční paprsky jimi volně můžou pronikat a majitelku hezky po celém těle opálit. Nebyla to pravda, ale holka, která nosí takové tričko, se taky klidně svlékne, jakmile má příležitost. Některé látky byly pouze průsvitné a vidět detaily bylo, když se namočily; hezké holce se za horkých dnů často stane, že se osvěží v nejbližší kašně, nebo ji tam někdo hodí. Zkrátka, průhledné tričko se dalo koupit v každém butiku, stačilo jen obarvit je na černo (pokud mělo jinou barvu) a našít příslušné ozdoby. Proč? Aby jim to slušelo, nechápete?

Holky, které byly na tom slavném policejním mejdanu, měly policajtské brigadýrky s tygří hlavou. Vyfasovaly je, když složily přísahu. Nebyly při tom tak docela střízlivé a považovaly to za velkou legraci, ale byly legálními členkami policejní brigády. Uniformy nedostaly ani nepožadovaly, ale kdo má černou čepici s tygří hlavou, je policajt. Jiné je získaly tak, že v rámci laškování sebraly některému policajtovi čepici a odmítly vrátit.

Znáte termín 'výstrojní kázeň'? Vláda očekává, že její reprezentanti budou vypadat jeden jako druhý, proto zavedla uniformy a nařídila, kdy se nosí která verze. Vojáci a policisté to dodržují zejména na slavnostních přehlídkách. V běžném denním provozu to vypadá takto: policajt musí mít blůzu, aby bylo na co našít hodnostní označení. Dále kalhoty, přepásané zbrojním opaskem, na kterém visí revolver, pendrek, pouta atd. Boty a čepici. Ale mladší kluci mají obvykle přitažlivou postavu a impozantní svaly a chtějí, aby to bylo vidět. Takže místo blůzy nosí vestičku přesně tak velikou, aby se na ně vešly všechny jejich odznaky a nášivky. Taky kalhoty se dají očesat na nejmenší možnou velikost, v nouzi nahradit koženou zástěrkou. Zato zbrojní opasek musí být parádní. K výzbroji policajta rozhodně nepatří meč či šavle, ale může nosit na opasku nůž. Jak velký? Není stanoveno. Takže to, co ho mlátí do lýtek, není šavle ani katana, ale delší nůž. Jasné? Boty taky nějaké má. A čepici, samozřejmě. Taky existuje dívčí verze. Je žádoucí, aby dívčí vesta byla vpředu sepnutá tak, aby držela prsa uvnitř, pod látkou. Je žádoucí, aby holky od seržanta výš měly prsa, která vyrazí chlapům dech, v případě úderu zuby. Správná holka chce, aby její prsa byla vidět, ale aby bylo vidět, že je nechce ukazovat.

Pokud holka není důstojník, nemusí její tričko mít límec a rukávy, to je jasné. Existuje verze, která odhaluje ruce i ramena, zato dosahuje do půlky stehen, a v pase je stáhnuta stuhou. Slušivé je, když je triko černé a průhledné, kdežto stužka ostře barevná. Ooin předvedla širší stuhu, která se dá použít jako zbraň: jedním trhnutím se uvolní, švihem omotá okolo krku soupeře a přiškrtí. V drsnější verzi se škubnutím zlomí vaz. Ooin ji uměla dokonale používat a byla ochotná to naučit kamarádky. Jinak vypadala jako porcelánová ozdoba.

Projednávání těchto věcí byla věnována doba, než Ooin, její otec a někteří další roznesli čaj. Byl chutný a nebylo do něj přimícháno nic, co by nějak ovlivnilo náladu přítomných. Samozřejmě Mistr Man-su umí i takové nápoje, proto je Mistr. Byl to dobromyslně vypadající pán s kulatou hlavou, kulatým bříškem a věčným úsměvem. Kromě přípravy čaje učil taky bojové techniky.

Rozhovor byl veden tak, že mluvili všichni najednou, jak je mezi děvčaty zvykem. Když některá chtěla říct něco skutečně zásadního, zjednala si máváním rukou a příšerným ječením ticho. Odpovídala většinou Dany, ale někdy taky ne. Několik děvčat nahrávalo diskusi na různé přístroje, takže existuje poměrně věrohodný záznam, co se říkalo.

Zahájila nějaká holka z provincie otázkou, proč nemůžou chodit rovnou nahé.

Odpověď někoho jiného než Dany: „To v tom vašem Teletíně neplatí M-zóna?“

„No – platí. Ale když si nevezmu tričko, nikdo mi nic neřekne. Když si vezmu třeba girlandu z květin. Nebo větší náhrdelník.“

„Nedivím se. Vypadáš hezky. Jak to řeší ostatní lidi?“

„No – děcka běhají nahý. Do školy nosí tričko a kalhotky v tašce, a v šatně se převlíknou. Učitelky zavedly povzbuzovací systém: za první plus si můžeš sundat tričko, za druhý šortky. Po dvou hodinách je velká přestávka, všichni se jdou vykoupat do školního bazénu. A už se neoblíknou, to je jasný. Leda za trest.“

„Vaše škola zavedla oblečení jako formu trestu?“

„Jo. Učitelka zařve: 'Jseš pitomá jako štoudev! Oblíkni se, aby to všichni viděli!'“

„Aha. To se brzo roznese. Jak jsou oblečený učitelky?“

„U nás nosí pracovní pláště. Většinou rozepjatý. Kalhoty leda když... to na ně přijde.“

Informace vyvolala živý zájem, některé dívky se chystaly v budoucnu vyučovat děti.

„Klid! Ticho! Tak sakra, držte zobáky! Dany, co si myslíš o tom Vládcově projevu?“

„Co já, poslušná poddaná, můžu říkat o projevu Pána Nebe a Země? Samozřejmě souhlasím!“

„Je pravda, že jsi dopoledne byla na soukromé audienci?“

„Ne tak docela. Na koberci byl táta. Nás vzal s sebou jako ukázku pachatelek.“

„Aha. Co na to sir Lera?“

„Smál se.“

„Měla jsi na sobě tuhle uniformu? Co na ni říkal?“

„Koukal. Neřekl nic, ale prohlídl si nás pozorně. Je to chlap.“

„Byla u toho Mabel Herringtonová? Myslím Purpurovou Kočku!“

„Znám Mabel a nebyla. Proč myslíš, že tam měla být?“

„Já myslela, že sira Leru občas navštěvuje... povídá se...“

„Zásadně: co dělá sir Lera, je jeho věc. Co dělá Mabel, je její věc. Když se chtějí sejít, tak se sejdou. Nemůžou to dělat moc často, protože sex s Mabel přežije normální člověk tak jednou do měsíce.“

„To víš, nebo si myslíš?“

„To ví každej, kdo s ní měl tu čest.“

„Takže je pravda všecko, co se o ní povídá?“

„Nevím, co se o ní povídá. Pokud se týče mne, informace tisku jsou silně přehnané.“

„Proč se Vládce neoženil? Nebo proč nemá aspoň stálou... přítelkyni?“

„Vládcovy činnosti jsou věc, o které se nemluví. Císařský zákon říká, že má právo na každou ženu, která se mu líbí.“

„Na každou? To znamená taky na tebe? Nebo i na mne?“

„Takové je znění zákona. Mně by bylo potěšením, kdyby mne požádal. Tebe si doufám nevybere, protože seš tele.“

Déle trvající smích, pak ještě déle trvající hádka.

„Mluvíš o císařských zákonech. Císařovnin zákon říká, že oblečení nahrazuje tetování a pomalování.“

„Ano. Současný zákon nic takového neříká, ale přihlíží se k tomu.“

„Tvůj táta je ministr vnitra. Co si o tom myslí on?“

„Můj táta nikdy nemyslí, pokud není vyzván nadřízenými.“

„Ne, beze srandy. Můžeš doma chodit nahá?“

„Ve vlastním domě a na vlastním pozemku může každý chodit nahý. Ano. Táta si nevšímá, jak je kdo oblečený.“

„Říkal něco, když ses mu předvedla v tomhle mundúru?“

„Že mi naseká na zadek, až budu brečet. Neudělal to. Nikdy nás nebil. Možná ví, že mě výprask eroticky vzrušuje.“

„To snad vědí všichni, ne?“

„Táta je jeden z mála, který o mých zvyklostech nic neví – a nechce vědět.“

„Co by dělal, kdybys šla do města úplně nahá?“

„Nic. Nemůžu být úplně nahá. Mám tetování, jak vidíš.“

„Jaké předpisy bys považovala za ideální?“

„Tak: pro děti před pubertou žádné předpisy. V pubertě: co nejvíc přísných omezení, aby bylo co porušovat. Každý přestupek přísně trestat. Bitím, stříháním, mučením. Zavedení teenagerské policie, která bude provinilce chytat, soudit a rovnou trestat...“

„To si děláš srandu, ne?“

„No... trochu. Kolik je tobě? Tak šestnáct, co? Jaký druh mučení máš nejradši?“

Smích a hádka v rozsahu jako předtím.

„Dodatek: hezkým klukům bych nařídila chodit nazí do pětadvaceti... no, do třiceti roků.“

„Co když se některá holka stydí?“

„Zaplať pámbu. Aspoň máme menší konkurenci.“

Smích a hádka.

„Mezi tresty jsi jmenovala stříhání. Sama jsi ostříhaná hodně nakrátko. Můžeš nám k tomu něco říct?“

„Jsem ostříhaná, protože dosud trvá můj smutek za Clarence Whigga. Na jeho pohřeb jsem se dala ostříhat, jak nejvíc jsem považovala za slušné. Mohla jsem se dát oholit, ale netroufla jsem si. Což je chyba. Až mi to doroste, nevím, jak to budu nosit. Asi jak budu chtít.“

„Je pravda, že jsi v dětství stříhala holkám copy?“

„Ustřihla jsem cop jedné kamarádce, když mi byly tři roky. Hrály jsme si. Ona mě měla ostříhat taky, ale netroufla si. Nařezala mi za to chůva.“

„Napsali o tobě, že máš úchylnou touhu stříhat kamarádky!“

„To je pravda. Zřídila jsem si v paláci kadeřnické studio a najala holku z Itálie, která mě to učí. Baví mě být kadeřnicí. Výsledky vidíš na ségře a pár dalších holkách kolem. Líbí se mi, když holka při odchodu vypadá jinak, než když přišla.“

„Ale Jeane a těm ostatním to sluší!“

„Koťátko moje, jsem úchylná, ale nejsem blbá. Zásadně: při každé návštěvě ustřihnu kámošce maximálně deset centimetrů. Pro pitomce: tři palce. Až dojdeme na ježka, jako mám já, zastavím to. Oblíbenou kámošku bych s chutí oholila, ale jen když si výslovně řekne. Opakuju to každýmu a trvám na tom. Pochopila jsi to?“

„Ale to není nic špatnýho!“

„Kupříkladu ty máš krásný vlasy, ale v životě ti na ně nešáh odborník. Ostříhala bych ti ofinu a hodila na ni tak čtyři, pět barev. Proužky, chápeš? Zastřihla bych ti konce, kde je to roztřepený. A poradila dobrej šampón. Vlasy se nemyjou práškem na nádobí!“

Další smích a hádka.

„Jak bys vypadala, kdyby tě absolutně nic neomezovalo?“

„Chceš to vážně vědět? Ve všední den dohola, na svátek parádní hřívu. Absolutně perfektní vzhled.“

„Jako za císařství? Ale tehdy to dělali iluzí!“

„Přesně. Očišťování Živým Ohněm, zdobení iluzí podle toho, jak mám zrovna chuť.“

„To by ale znamenalo návrat čarodějek!“

„Ano. To mám na mysli.“

Smích, který zvolna přechází. Zato hádka eskaluje.

„To by znamenalo návrat císařství!“

„Ano. Kvůli tomu dělám všechno, co dělám.“

Delší, naprosto nezvládnutelná hádka.

„Pro začátek načančám vás, jak jste tady. Na Den Bláznů chystá Roger velkou parádní show, to stihneme. Když přijdete, samozřejmě. Nikoho nenutím a kdo se bojí, ať zdrhne co nejdál. Kluci mají svoje hry, ale my taky. Je to všem jasný?“

Chvilku to trvalo, ale nakonec se jim rozjasnilo.

„Tak fajn. A můžeme se jít napít. Ale v pohodě! Slíbila jsem Vládci, že se budeme chovat slušně...“

Errata:

30.05.2021 11:45