Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Budu mít dítě.“ řekla Laura a já se nadzvedl a hleděl na ni s němým úžasem. Ale Laura se tvářila, jako by právě prohlásila, že zítra bude pršet a že je to dobré na brambory.

„Lauro!“ vydechl jsem, „Je to... jisté?“

„Můj otec i já máme lékařské vzdělání. Měli bychom to poznat!“

„To je... to je fantastické! Hned zítra zajdu za plukovníkem a požádám ho o dovolení, abych si tě směl vzít! Jinak bys přece nemohla...“

„Počkej, nepospíchej! Nežádám, aby sis mě vzal. Nezapomínej, máš před sebou budoucnost – jsi mladý, budeš rychle postupovat a tvoje kariéra...“

„Kašlu na kariéru! Já chci tebe, Lauro! Mám tě rád a jestli můj postup nebude takový, jaký si myslím, co na tom záleží?“

„No nevím... nechci tě k sobě poutat...“

Ale neposlouchal jsem její opatrné námitky. „Hned musíš jít na vyšetření k našemu doktorovi! Až to přijde, dám tě do vojenské nemocnice, aby se tam o tebe pořádně postarali! Rozhodně není možný, abys byla v těch vašich hrozných špitálech bez pořádnýho vybavení, jaký tady jsou...“

Laura zvedla hlavu a v očích jí posměšně zablýskalo. „Nesnaž se! Moje dítě se narodí mezi Arminy! Nezáleží na tom, kdo je jeho matka a otec, ale svého syna chci zrodit tam, kam patří svým rodem! Půjdu k našim do džungle, jako všechny holky v takových případech. Tam jsou naše nemocnice a buď bez obav, jsou stejně dobré, jako ta tvoje! A nemysli si, Rossi, svoje dítě si vychovám tak dobře, jak budu umět. Nikdy se nesmí stát zrádcem svého národa, nikdy nezvedne zbraň proti svým... ale ani proti tobě!“

Na chvíli jsem zůstal konsternován. „Ale v džungli ti nebudu moct pomáhat s výchovou...“

„A já se tě o nějakou pomoc prosím? Svýho syna si vychovám sama. Už jsem o tom mluvila s mámou a tátou a oni souhlasí s tím, abych si dítě nechala u sebe. Nic od tebe nepotřebuju, můj milý, uživím a vychovám si ho sama jako každá jiná! Patří mně!“

„Mluvíš pořád o synovi,“ snažil jsem se usmívat, „Ale já chci holčičku! Hezkou jako ty...“

Laura se zasmála a položila mi ruku na čelo. „Nic není ztracený! Potom můžeme mít ještě holku. Ale pamatuj si, děti budou patřit mně! A brát si mě kvůli tomu nemusíš...“

„Hned ráno zajdu za plukovníkem!“ trval jsem na svém.

Plukovník Moran se tvářil starostlivě, když jsem s ním o tom hovořil. Nervózně kouřil, tahal se za knír a mhouřil oči, pak si odkašlal a řekl trochu zdrsnělým hlasem: „Děláš pitomosti, Rossi, jednu za druhou. Nic jsem neříkal, když sis našel tu arminskou holku, prosím, milenky z místních zdrojů jsou povolený. Ale teď se s ní chceš dokonce oženit! Máš pro to nějaký důvod?“

„Mám ji rád! A budu s ní mít dítě!“

„No, to už je důvod! Myslíš, že jiný důstojníci nemají děti s domorodkami? Jenže většina se jich nezblázní a nechce si tu ženskou uvazovat na krk. Nedalo by se od toho odpomoci? Co myslíš, třeba by souhlasila...“

„Já bych nesouhlasil! Chci Lauru a chci to dítě, plukovníku. Chci si ji vzít, mám ji rád!“

Moran pokrčil rameny. „Hlupáku! Je ti jasné, že tvoje kariéra je tím pádem v pytli? Nemůžem potřebovat štábní důstojníky, kterým vidí pod pokličku kdejaká místní špiónka. Ano, říkám špiónka, protože ty zdejší holky nejsou nic jinýho! Neříkej mi, že ta tvoje neví, co se děje na štábu, jednou jsi dokonce říkal, že přesně znala plán naší ofenzívy tam dolů. Všecky to vědí, všichni Armini od starců až po malý děti! Snažíme se tajit, co se dá, ale tady v tom zatraceným městě mají uši i zdi! A ty ještě chceš, aby nějaká taková žila s tebou mezi námi, poslouchala a dívala se, donášela svým bratříčkům do džungle, viď? Neříkej mi, že to neudělá, ať je jak chce dobrá a nám oddaná, když na něco přijde, vyžvaní to některý svý kamarádce a o hodinu pozdějc to vědí povstalci! Známe, jak to tady chodí!“

„Laura taková není! Říká mi všechno, co ví – a nikdy na mně nic nevyzvídala. Stejně ví všechno lépe...“

„I kdyby tě měla ráda, předpis je předpis. Když se oženíš, dostaneš hodnost kapitána a odloučenou posádku někde v horoucích peklech. Budeš tam pár let a pak tě podříznou tygři nebo ti nějaký kluk vpálí z recese šíp mezi žebra. Nebo začneš pít a nebudeš si všímat, jak ti rozkrádají posádku pod rukama – jenom v tom případě máš šanci přežít, takový lampasáky šetří. Tví vojáci se budou bratříčkovat s domorodcema, vyměňovat s nima zbraně za kořalku a nakonec nebude tvá posádka stát za nic. To je tvoje kariéra, když se oženíš, Rossi!“

„Přesto si Lauru hodlám vzít...“

„Když se už musíš ženit, proč si nevezmeš nějakou naši dívku? Plukovník Gollon má tři dcery, jednu hezčí než druhou! Proč ses nezakoukal do některý z nich, ale ausgerechnet do Arminky? Chci ti pomoct, Rossi, nemysli si, chápu to – ta holka může zůstat tvou milenkou, ale neber si ji, říkám ti, neblbni!“

Mlčel jsem, pokud možno uraženě, ale plukovník Moran se nedal tak snadno urazit. „Nemysli si, Rossi, myslím to s tebou dobře a mám tě rád, protože jsi mi kromě jinýho zachránil život! Buď ujištěn, že ti budu pomáhat při tvý kariéře, budu nad tebou držet ruku! Ale neztěžuj mi to takovýmihle schválnostmi!“

„Já nestojím o žádnou kariéru, plukovníku! Chci Lauru – a taky ji dostanu, pane, i kdybyste byli všichni proti tomu...“

Plukovník se zasmál a poplácal mě po rameni. „Teď to stejně nejde, Rossi. Něco se děje – shora ze štábu přišly poplašný zvěsti. Nevím co to je, ale je přísný zákaz jakýchkoliv samostatných akcí, zákaz vyjíždění z Kingtownu a dovolených. Před polednem máme mít poradu, dozvím se tam co je, ale nebudu ti to moct říct, je to přísně tajný. Konečně zeptej se tý svojí dívky, jistě to bude vědět líp, když je Arminka. Jdi, Rossi – a ještě si to dobře rozmysli...“

„Ano,“ řekla Laura, „Vím, co se děje. Vládce umírá. Náš císař, sir Charry de Guyrlayowe.“

Byla velmi vážná a měla černý jašmak, závoj na tváři. Většina Arminů měla toho dne černé závoje – a jejich tváře působily tím pádem ještě pochmurněji.

Neměla na mne mnoho času a tak jsem vypadl z nemocnice a šel pomalu do kasáren. Díval jsem se na město – jako by na ně padl nějaký zvláštní stín. Císař umírá, dalo se číst na tvářích chodců, i když to nikdo neřekl a nikde to nebylo napsáno. Lidé mne sledovali podezřelými pohledy: to jsou oni, vrazi, okupanti, tolik dlouhých let nepřátelé ve vlastním domě! A tam na konci města, v bělostném zámku, umírá starý císař, pán této země. Starý muž, který jí vládl tolik let pevnou rukou. Císař, který svůj národ zradil, a kterého přesto národ miluje.

Starý muž umíral. Bojoval se smrtí jako tygr, jehož má ve znaku, bránil se jí se vší úporností svého tvrdého jádra. Již po třikrát se rozletěla zpráva, že umírá, již třikrát přicházeli kněží a nejvyšší hodnostáři k jeho úmrtnímu loži. Ale po třikrát vstal bělovlasý stařec ze svého lůžka a opřen o hůl a o rámě svých sluhů, vyšel zase do Kvádrové síně, usedl na zlatý trůn, vybledlýma očima sledoval dění a vynášel stařecky třaslavým hlasem neodvolatelné rozsudky. Neboť jeho slovo tu bylo stále ještě zákonem a všichni je poslouchali.

Mnoho lidí v Arminu čeká na jeho smrt. Čekají generálové naší armády, čeká těch pár Arminů, kteří vsadili na naši kartu a kteří nás nezradí v případě převratu, neboť v té chvíli budou zabiti vzbouřenci. Čeká ministerský předseda Monty Draggon, který očekává, že po smrti starého císaře bude on na našich bodácích dosazen na uprázdněný trůn.

Ale na smrt starého muže čekají i jiní. V továrnách, na polích, v úřadech a školách čekají arminští muži a ženy. Čekají, kdo přijde po starci a v duchu přemýšlejí, zda jej uznají za svého pána, nebo zda zvednou zbraň. Čeká moje Laura, čeká její kamarádka Rosalinda a její Fritz. V bance na hlavním náměstí čeká mladý čiperný finančník Algernon Monroes. V konstruktérské dílně čeká inženýr Jackie Therlowe, nedávný novomanžel a zcela čerstvý otec syna Jacka. V barokní budově arcibiskupství čekají žáci a přátelé kardinála Baarfelta. V Yokohamském chrámu Zen-buddhismu v kleku na kolenou před posvátnou sochou očekává tu zprávu mladý mnich, kníže Jotsuró Yamanaki. A někde daleko na jihu, na okraji divokých hor, čeká mladý muž s dlouhými vlasy a královským diadémem na čele: princ Lera de Guyrlayowe, zapřený a prokletý, tisíckrát zavržený vládou i vlastním otcem, ale přesto existující, bojující a vítězící. A věřící ve svého otce.

Někde daleko v posvátné trůnní síni tajemného města Aurrgharru čekají na tu zprávu bílí tygři, nejvyšší rasa těchto šelem. Ve svatyních s tisíci starých kožešin čekají jejich poddaní. Pod věžemi města leopardů čekají jejich drsní zlí náčelníci. Vysoko v Orlím hnízdě očekávají v klidu a tichu zprávu knížata jaguárů, potomci legendárního Ao Harrapa. V pralesích, džunglích a savanách, všude okolo nás, čekají tisíce šelem velkých i malých. V poušti, kterou jsme určili za neobyvatelnou a kterou jsme i my odmítli ukrást jejímu národu, čekají tisíce lvů v pancéřových brněních, která neprostřelí lidská kulka. Čekají a mlčí, ale ta zpráva se mezi nimi rozšíří tak rychle, jak nedokáží naše telegrafy a telefony, a všichni to budou vědět. Co udělají? Nechají si to líbit, stejně jako si dali líbit před dlouhými lety okupaci? Nebo vezmou do rukou zbraně?

Starý muž v pevných zdech zámku o tom nepřemýšlí. Leží na lůžku a vyhaslýma očima hledí na strop svého pokoje. Sbírá síly. Naposledy sbírá síly k zápasu, naposledy se přemáhá, aby znovu povstal, znovu odešel opřen o své věrné, do trůnního sálu a znovu oslovil supy, čekající na jeho smrt: „Nezemřel jsem, jsem tady a vládnu stále! A vy mne můžete jenom prosit, abych nařídil to či ono, ale stále ještě ne rozkazovat mému národu!“

Sbírá síly a mlčí. Pak se obrátí k černému sluhovi: „Lékaře...“

„Tvůj lékař byl zabit, pane.“ řekne sluha, „Po minulém záchvatu, když tě zachránil, ho otrávili...“

Stařec se zašklebí námahou, pak řekne: „Ať pošlou... nového!“ A téměř zakřičí: „Armina!“

Vojenský lékař, který se již již chystal ulehčit starci jeho utrpení, musel odtáhnout s nepořízenou. Starý je nad hrobem, ale ještě poroučí. Dokud se jeho oči nezavřou, je jeho vůle svatá.

Plukovník Gollon jede do Ústřední nemocnice (arminské), aby tam našel patřičného lékaře. Po cestě se staví u svého přítele plukovníka Morana. A Moran souhlasí po kratším přemlouvání s tím, že to zařídí sám. Gollon odjede na štáb, aby tam pomáhal svému veliteli generálu Gusmanovi v přípravách pacifikace případných demonstrací ve městě – tam je ho více třeba.

Plukovník Moran navštíví šéflékaře Dr. Heinricha Lüppowa a tlumočí mu císařův rozkaz. Doktor Lüppow se cítí poctěn a po předání nemocnice do rukou svého zástupce odchází s plukovníkem Moranem. Při té příležitosti ho upozorní, že by bylo dobré, aby měl s sebou i ošetřovatelku ku pomoci, plukovník Moran s tím souhlasí a Dr. Lüppow mu dá na vybranou ze všech ošetřovatelek přítomných v nemocnici.

Dle očitých svědků si nechal Moran nastoupit všechny dívky, dokonce požádal, aby sňaly roušky přes ústa, které nosily místo závojů. Pak kráčel podle řady a několika se zeptal na jméno. Konečně došel k té, která mu odpověděla: „Laura Noordenová.“

„Pojď se mnou,“ řekl, „Posloužíš Jeho Veličenstvu císaři.“

„Ano, pane.“ řekla Laura.

Jeli pak automobilem plukovníka Gollona přímo do zámku. Laura celou cestu přemýšlela, zda to má znamenat poctu nebo je to nějaký můj osobní vliv na plukovníka, který jí to umožnil. Zámek byl plný vojska a pobledlých arminských gardistů, kteří však neměli příliš možností k zásahu a stáli okolo dveří jen jako čestná stráž. Doktor a Laura byli kontrolováni a prohledáni, nemají-li u sebe zbraň. Nůž, který Laura nosila na krku, byl zabaven, i když si stráž nebyla jista, je-li to vražedná zbraň.

V předpokoji Vládcovy ložnice se nacházeli dva muži, každý na jedné straně pokoje: ministerský předseda Monty Draggon a arcibiskup kingtownský don Diego Miranda, který se šeptem modlil z breviáře. Monty Draggon se chystal přijmout od starce oficiální jmenování Vládcem, ne-li císařem. Don Diego Miranda se chystal přijmout císařovu duši.

Dr. Lüppow se krátce uklonil Draggonovi, pak přistoupil k arcibiskupovi a políbil mu podanou ruku. Laura rovněž políbila starému muži ruku, ale Draggona si ani nevšimla. Ministerský předseda se na to zatvářil pohoršeně – byl přesvědčen, že po vítězství jej lidé budou mít raději, ale zatím to nevypadalo.

Lüppow a Laura vstoupili do ložnice. Byl tam mimo císaře jen jeho černý sluha, který stál nehnutě v hlavách postele. Když vešli, uklonil se před nimi lehkým kývnutím hlavy.

Doktor Lüppow pozdravil císaře a když se mu nedostalo odpovědi, rychle jej prohlédl. Starý muž zřejmě již ztratil vědomí, při prohlídce se však probudil a sledoval lékaře bedlivým zrakem. A jeho černý sluha jej sledoval rovněž, připraven zasáhnout při některém doktorově podezřelém pohybu.

„Nuže?“ zeptal se císař, když lékař skončil.

„Pane...“ řekl doktor Lüppow a sklonil hlavu.

„Vím,“ řekl císař, „Kolik času mi zbývá?“

„Do rána nejvíc...“

„Neodvolatelně?“

„Bohužel.“

„Nemůžeš mi pomoci nějakou drogou? Baarfelt mi dával mandragoru a můj čínský lékař žen-šen. Máš něco podobného?“

„Lituji, můj pane. Nic už ti nepomůže.“

„Špatné!“ řekl císař drsně, „Chci vládnout, rozumíš?“

„Je už konec tvé vlády,“ řekl doktor Lüppow, „Nelze.“

Císařovy oči jej probodávaly jako nebozezy. „Dobře, děkuji ti. Pošli mi sem dona Diega...“ Císař něco dodal k černochovi, který se uklonil, odpověděl touže řečí a odešel z pokoje. Doktor Lüppow a Laura vyšli do předpokoje a don Diego Miranda vstoupil, aby vyzpovídal umírajícího.

Černoch opustil pokoj a kráčel bez rozmyšlení a zastávky ke vchodu do zámku. Strážný v bráně mu zastoupil cestu. „Kam jdeš?“

Černoch neodpověděl a chtěl jej odstrčit.

„Kam jdeš?“ ptal se strážný znovu a tentokrát pevněji.

„Jsem Vládcův sluha,“ řekl černoch hlubokým hlasem, „A jdu, kam mi poroučí!“

„Nemám příkaz tě pustit!“

„Já jsem ten příkaz. Tady platí vůle mého pána! Ustup mi z cesty, otroku!“

Voják se zasmál. „Tvůj pán natáhne za chvíli bačkory! Zpátky!“

Černoch vytáhl z pochvy v rukávu dlouhou úzkou dýku a beze slova ji vrazil vojákovi do prsou. Počkal, až se muž s chrčením svalil, překročil ho a vědom si své suverenity kráčel ven. Po dvou krocích za ním zarachotila dávka ze samopalu dalšího strážného – černoch se zastavil, otočil se a překvapeně hleděl na vojáka. Snad v té chvíli pochopil, že už skutečně není vůlí svého pána a nestojí v jeho mocném stínu. Potom klesl beze slova na zem a zemřel dřív, než k němu strážní doběhli.

Doktor Lüppow a Laura seděli na lavici, kde předtím čekal arcibiskup a mlčeli. Byli přítomni, když voják přinesl Draggonovi zprávu o podivné smrti Vládcova sluhy, a otřáslo to jimi.

„Už dlouho si takhle dovolovat nebudou!“ řekl Draggon, „Už jim odzvonilo, dědouškovým chráněncům...“

Doktor Lüppow a Laura na to neřekli nic. Vládcův černoch si chodil kdykoliv a kamkoliv chtěl a nikdo se nikdy nesměl odvážit ho zastavit. Stejně tak, jako členové Vládcovy gardy, příslušníci jeho osobní agentury a kurýrní pošty.

Arcibiskup Miranda vyšel z ložnice, poklekl před lavicí, na níž položil breviář, a tiše ševelil svoje modlitby.

Lüppow vstoupil bez vyzvání k císaři. Stařec ležel naznak a nevidoucíma očima hleděl ke stropu. Lékař přistoupil a pohlédl mu do tváře, pak mu vztaženými prsty zamával před očima a byl potěšen, že panenky zareagovaly. „Pane, prosím, probuď se...“

Císař se pomalu, ztěžka probíral k vědomí. Pohnul očima, pak svraštil čelo a tím dal doktorovi pokyn mluvit.

„Lituji, pane, že tě ruším v této chvíli. Ale tvůj příkaz nebyl splněn...“

Císařovo obočí se stáhlo ještě víc. „Kdo... se opovážil?“

„Tvůj Nigger byl v bráně zastaven. Když se vzpíral a zabil strážného, zastřelili ho...“

„Zrádci!“ zachrčel stařec, „Popravit... okamžitě!“ Zkřivil tvář nějakou vnitřní bolestí, potom se v jeho očích náhle objevilo světlo, jaké v nich vždycky bylo, a císař promluvil téměř normálně: „Doktore Lüppowe! Jsi věrný Armin?“

„Ano, pane, jsem.“

„Můžeš to dokázat?“

„Jsem setníkem třiadvacáté eskadrony, ve funkci vojenského lékaře. Mám spojení na velitelství...“

„To stačí. Řekni jim: Má smrt ruší smlouvu. Rozumíš tomu?“

„Ano, pane. Řeknu jim to.“

„Děkuji. Posloužíš novému císaři, mému synovi. Jdi. Pošli mi arcibiskupa Mirandu.“

„Je tady taky Monty Draggon...“

„Nechci ho vidět.“ řekl císař a hlava mu opět klesla.

Doktor vyšel do předpokoje. „Done Diego, chce tě ještě vidět.“

Arcibiskup namáhavě povstal, ale Draggon mu zastoupil cestu. „Teď mám právo jít já!“

Svatý stařec jej beze slova odstrčil z cesty, vstoupil a zavřel za sebou dveře. Monty Draggon začal nervozně přecházet předpokojem a skřípal zuby.

Rozmluva císaře a arcibiskupa netrvala dlouho – potom vyšel kněz opět z pokoje a řekl Lauře: „Jdi tam, děvče. Řekl mi: Ať sem jde někdo z nich. Nechci být sám...“

„Ano, otče,“ řekla a vešla, ale současně s ní vstoupil také Monty Draggon.

„Pane,“ řekl a poklekl k lůžku, „Shlédni milostivě na svého přítele a spolupracovníka! Nechtěli mne pustit, ale já...“

Císař mu nevěnoval jediný pohled. „Zrádče! Ven!“

„Můj pane, čím jsem si zasloužil tvůj hněv? Vždy jsem jednal podle tvých příkazů, v duchu spojeneckých smluv a přátelství s našimi ochránci...“

„Táhni,“ pravil císař, „Proklínám tě, vrahu a zrádče. Jdi!“

Monty Draggon povstal. V obličeji se mu zračil vztek. Otočil se a vyšel z pokoje, tam se obrátil k arcibiskupovi a doktorovi a řekl jim se zlostí zkřivenou tváří: „Pomátl se už nadobro! Ani mě nepoznal...“ Vyšel a beze vší úcty k umírajícímu práskl dveřmi.

Po vyhození Draggona upadl císař do jakési letargie. Laura usedla k němu na židličku a pozorovala ho. Probral se a chtěl pít – když se ale napil vody s trochou přimíšeného vína, opět ulehl a ležel bez hnutí a bez života, jako by už byl mrtev. Laura však věděla, kdy člověk umírá – dokud byl živ, byla po jeho boku.

Arcibiskupovy rty bezzvučně ševelily modlitby. Doktor Lüppow seděl zprvu nehybně a mlčky, pak poklekl vedle starce, sepjal ruce a naslouchal jeho sotva slyšitelnému šepotu. Miranda maličko přidal na hlase, když to viděl – a doktor naslouchal a čekal na Lauřino zavolání.

Po nekonečně dlouhé době se císař znovu probral. Pohlédl na Lauru a dlouho soustřeďoval svůj zrak, jako by ji nepoznával. Pak zašeptal sotva slyšitelně: „Diano...“

Laura se polekala – ale velitelské starcovy oči jí nedovolily odejít pro doktora. Naklonila se k němu a řekla: „Ale lady Diana již dlouhá léta... nežije, pane...“

„Vím,“ zašeptal, „Jdu za ní, dítě...“

„Mám zavolat doktora?“

„Ne! Princ... Lera...“

„Žije! Buď si jist, otče, že žije...“

„Vím. Slyš mne dobře, děvče... jsi... z našeho rodu?“

„Přísahám! Nezradila jsem tě...“

„Dobře. Poslouchej... kdyby doktor... a Jeho Eminence... musíš jim říct... má smrt ruší smlouvu... víš, co to znamená?“

„Vím. Vím to... Buď klidný, pane. Vyženeme je...“

„Děkuji,“ zašeptal, „Polib mne, děvče...“

Laura se sklonila a políbila jej na promodralé rty. Pak se zvedla a poznala, že stařec už nežije. Nezarazilo ji to. Neučinila nic, jenom ho zlehka, naposledy pohladila po tváři, vyšla z pokoje a řekla: „Heinrichu...“

Lüppow stiskl stejně bez vzrušení paži dona Diega: „Otče, prosím tě...“

Jeho Eminence arcibiskup Kingtownský don Diego Miranda povstal a vstoupil do císařova pokoje. Za ním se cpal Monty Draggon, teprve poslední mohl vstoupit doktor. Arcibiskup se postavil z jedné strany, lékař z druhé – pohlédl císaři do tváře a několika latinskými slovy oznámil arcibiskupovi císařovu smrt.

„Je skutečně mrtev?“ ptal se Monty Draggon.

„Ano.“ řekl doktor Lüppow a Miranda dodal:

„Pokoj budiž jeho duši...“

Draggon zůstal chvíli nehnutě stát a hleděl na císařovu tvář, jako vyřezanou ze vzácného dřeva. Potom se sklonil a řekl bez dojetí, chladně, jen jako konstatování: „Byl to velký muž. Škoda ho – Armin ho bude velmi postrádat.“ A odešel, aby se připravil k převzetí moci.

„Poklekněte,“ řekl don Diego Miranda, „A pomodlete se za duši tohoto sluhy Božího. Co Bůh činí, dobře činí. Je psáno: buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi. Císař Charry žil dlouho a vládl dobře a spravedlivě. Pokoj jeho duši na věky...“

A pak, zatímco Laura a lékař klečeli u lože mrtvého, pronesl krátkou latinskou modlitbu. A dodal: „Jděte v Pánu. Vysvětím ještě ostatky mrtvého...“

Vyšli do předpokoje a Laura pomohla doktorovi sbalit jeho věci. „Proč se dělají jen tak prosté obřady?“ zeptala se šeptem.

„Teď bude tělo císaře přeneseno do kaple a tam uloženo přes noc. Kaple bude zamčena a zapečetěna. Teprve ráno ji rozpečetí a oznámí smrt císaře lidu. Nevím, proč to tak je, snad nějaký starý zvyk...“

Vyšli na chodbu. Tam stála skupina vojáků a důstojník v jejich čele jim zastoupil cestu. „Pan Heinrich Lüppow, lékař?“

„Ano, to jsem já...“

„Slečna Laura Noordenová?“

„Ano. Co si přejete?“

„Jste zatčeni. Podejte mi ruce!“ řekl důstojník a vzal od jednoho z vojáků kovová pouta.

„Proč?“ ptal se doktor Lüppow, „Jakým právem?“

„Příkaz císaře Monty Draggona. Je to rozkaz! Budete-li se vzpírat, mám příkaz použít zbraně...“

Laura vzhlédla udiveně na Lüppowa. „Co to znamená, Heinrichu?“

Neodpověděl. Šli pod ochranou vojáků ke schodišti a pak dolů, až do základů věže. Tam je zavřeli do kobky, zamkli a odešli. Laura se zachvěla strachem, když se rozhlédla.

„Proč nás sem zavřeli? Co to má znamenat?“

Doktor potřásl hlavou: „Nevím. Snad nějaký omyl, nebo co... Nechápu to...“

Usedli vedle sebe na pryčnu a mlčeli. Najednou sebou Laura trhla – slyšeli kroky na schodišti, po němž přišli, a tyto kroky se blížily ke dveřím. Zaskřípěl klíč v zámku, dveře se otevřely a dva vojáci postrčili k nim arcibiskupa Mirandu. V příští chvíli se dveře zase zabouchly.

„Otče!“ vydechla Laura, „Ty také?“

Arcibiskup Miranda k nim přistoupil a položil Lauře konejšivě ruku na čelo. „Neobávej se ničeho, má milá! Bůh, který vidí naše kroky a který nás chrání, nás neopustí ani v této chvíli...“

Lüppow povstal a bezmocně zaťal pěsti. „Co proti nám mají? Za co nás zavřeli? Vždyť jsme nikomu neublížili ani snad nejsme nikomu v cestě...“

Arcibiskup vážně zavrtěl hlavou. „Můj synu, chovej se klidně, prosím. Byl jsi s císařem dlouhou chvíli sám. V té chvíli ti něco řekl, vzkaz, který jsi měl vyřídit někomu venku. Je to pravda?“

„Otče...“ zaváhal doktor, „Řekl mi něco, ale...“

„Mně také. A tobě, děvče?“

„Ano. Má smrt ruší smlouvu.“

„Tak,“ souhlasil arcibiskup, „Ta slova se nikdo nesmí dozvědět. Proto jsme zavřeni. Oni netuší, co nám císař řekl – ale bojí se toho, proto musíme zůstat zavřeni v této kobce...“

„Ale – to je nelidské!“ řekl doktor Lüppow.

„Celý Draggonův režim bude nelidský,“ povzdechl si don Diego, „Pomodleme se, bratři...“

O půl hodiny později se dostavil do sklepení plukovník Moran.

„Velice lituji, ale mám povinnost sdělit vám rozsudek císaře Edmonda I. Vy, kteří jste byli s bývalým císařem, jste jím byli v poslední chvíli zřejmě informováni o některých skutečnostech státně důležitého charakteru, které není možno oznámit veřejnosti. Je taky možné, že se tak nestalo, ale není to možno vyloučit. Proto císař Monty Draggon rozhodl, abyste byli za úsvitu popraveni...“

„Popraveni?“ doktor Lüppow málem po Moranovi skočil.

„Vaše další existence ohrožuje mír v říši. Lituji velice, doktore. Buďte ujištěni, že jsem to nevěděl, když jsem vás požádal o tuto spolupráci...“

„Děj se vůle Páně.“ řekl arcibiskup Miranda.

Laura Noordenová jenom zaťala zuby.

Errata:

30.05.2021 11:45