Skvělý chlapec Billy Waughn splnil úkol na výtečnou. O peníze obral jakéhosi opilce, sepsal klopotně tohle psaní a odeslal je na Jackovu adresu. Že trochu popletl jména, mu nikdo neměl za zlé. Roger okamžitě vytvořil krátký článek o tom, jak byl Enkra surově zbit a doručil do redakce Hlasu Arminu, aniž by si myslel, že byl potrestán neprávem. Potom se postavil před zrcadlo a cvičil si před ním delší dobu extatické vytržení, v němž chtěl promlouvat před shromážděnými náčelníky.

Již od časného rána připomínal Kingtown město v době karnevalu. Ulicemi procházelo neobyčejné množství chlapců i dívek ve fantastických krojích, kluci tu a tam v uniformách Černé Lilie, ale všichni se zbraněmi. Dívky se oblékly pestře, nosily mávátka, transparenty a kytice, případně se připravovaly na večerní lampiónový průvod s ohňostrojem, který zajistila armáda.

Potom se roznesly zprávy, co se dělo v noci. Dost zmatené zprávy, protože nikdo nic nevěděl. Jedině to, že nějaká banda, která nejspíš přespává ve zříceninách Starého paláce Dunbarů na jižním okraji města, se na jedné diskotéce nezřízeně opila a hrozně servala. Potom se opilé tlupy začaly toulat městem a ničit, na co přišly. Spousta lidí je ve špitále, další v celách předběžného zadržení.

Roger se znepokojil.

Skutečnost mu přišla objasnit sestra Jeane, celá rozesmátá. V jejím podání to vypadalo trochu jinak:

Mladí z Dunbarova paláce si skutečně přišli zatančit. Trochu divoce, to je pravda. Napili se, to je taky pravda. Okolo půlnoci si někteří začali vyměňovat dívky; některým se to líbilo, třeba Dany a Jeane. Některým se to tak docela nelíbilo, tak se trochu pošťuchovali, ale jen z legrace.

Problémy nastaly, když narazili na partu mladých podnikatelů. Nebyli cizinci, ačkoliv pár jich tam bylo taky. Dalo by se říct kravaťáci, slušně oblečení a ostříhaní chlapci z bohatých rodin. O co šlo ze začátku, Jeane nevěděla, začala si jich všímat, až když začala hádka. Slovo dalo slovo, facka dala facku. Není vyloučeno, že to celé vyprovokovaly holky.

„Počkej! Ty ses taky rvala?“

Jeane to těžko mohla zapřít, pod levým okem měla monokl a klouby prstů otlučené. „Ale jenom s klukama!“

„Aha. Tak dál.“

Dál došlo k neshodám mezi děvčaty ohledně oblečení. Rogerovi bylo jasné, jaký názor obhajovala která strana. Vypadli ven na ulici a tam si to regulérně rozdali s každým, kdo si troufal. Kravaťáci nebyli žádné housky, ale byli zbiti a naházeni do kašny.

Mladí, rozjaření vítězstvím, se rozhodli zavést ve Městě pořádek a slušnost. Hosté z vesnic a malých měst slyšeli hodně o odporné neřesti, která tady bují: nevěstince, herny, noční zastavárny a jiné peleše lotrovské. Rovněž existují hospody, v nichž se shromažďují ničemové všeho druhu, policie o tom sice ví, ale nemůže s tím nic udělat, protože jim nemůže nic dokázat. Zákony jsou špatné...

Tak si kluci vyhrnuli rukávy a zeptali se: „Kde to je?“

„Počkej! Tys tam byla taky?“

„No... byla jsem u toho, ale...“

Roger si uvědomil, že je syn ministra. „Policajti se tam neukázali?“

„Až potom...“

Mladí se vydali zábavní čtvrtí a zaváděli pořádek. Vpadli do nevěstinců a heren, obsluhu zmlátili, zařízení rozbili, sem tam něco zapálili. Pasáky a členy ochranky mučili. Prasákům, tedy zákazníkům bordelů, rozřezali šaty, aby museli prchat nazí. Prostitutkám zapalovali vlasy.

„Kde byli sakra policajti?“ zvýšil hlas Roger.

Policajti samozřejmě přijeli, ale to už bylo po nejhorším boji. Pozatýkali všechny a odvezli na velitelství. Tam provedli selekci a při tom zjistili, že mezi výtržníky se nacházejí i dcery jejich ministra. Tak uspořádali mejdan na oslavu vítězství.

Roger už ani nebyl překvapen.

Policajti hbitě oddělili zrno od plev. Veškeré lumpy pozavírali do cel a kterým se to nelíbilo, ty ještě seřezali. Mládež ze smeček nechali složit přísahu členů policejního sboru, čímž se jejich zásah stal legální akcí. Potom jim naznačili, kterým ještě lumpům se nemůžou dostat na kobylku. Ale není vhodné je napadnout hned, cely jsou prozatím přecpané a výslechy budou obtížné.

„Tys tam byla taky?“ zeptal se Roger. Ne že by pochyboval.

Jeane se zasmála. „Jsem policejní poručík.“

„Ví to táta?“

„Zavolala jsem mu.“

„Co říkal?“

„Že mě přerazí. Taky říkal, že ze mě stáhne kůži a zarazí mi kapesný. Nám, všem třem. Jako vždycky.“

„Proč mně? Já tam nebyl, klidně jsem spal doma!“

„Právě proto. Schválně, s kým?“

„Krávo!“

Jeane jen mávla rukou. „Jdu odpočívat a lízat si rány. Večer mám rande s jedním borcem z Policejní akademie. Možná mě vezmou...“

Roger o tom nepochyboval. Za Alwina se řada policistů zkompromitovala, někteří utekli do ciziny, některé ubil rozlícený dav. Policie neměla plný stav a sháněla další posily. Vlastně, Roger měl taky propůjčenu hodnost poručíka. Papír na to neměl žádný, ale když šel do akce, nosil nárameníky s příslušnými hvězdami.

Tak nad tím mávl rukou a věnoval se organizaci Smečkové rady.

Sjížděli se náčelníci ze všech krajů Arminu. Většinou dojeli na koních, alespoň jednu zastávku vlaku, neboť tak velela slušnost. Pouze delegace z Onga-Orangu přijela vlakem až na hlavní nádraží, ovšem ti byli známi jako oportunisté a renegáti a jejich hlas v radě neměl skoro žádnou cenu. Rovněž přijeli prostě oblečeni, skoro jako běloši, což bylo očividnou urážkou ctěné rady.

To zase delegace z jihu, ze Sun City a Tigerstownu, zářila pestrobarevnými čelenkami z ptačího peří a obleky s množstvím vyšívání a lesklých cetek. V čele jel nedávno zvolený náčelník Jimmy Dixon zvaný Zrzek, velký Enkrův kamarád z doby bojů proti obchodníkům se psími štěňaty.

Společně s nimi přijela delegace psů z Dogstownu. Bylo jich skutečně jako psů, všech možných ras velkých i malých, a jejich štěkot a dohadování s místními příbuznými rázem naplnilo všechny ulice. Byl to asi nejhlučnější národ v Arminu.

To aristokratičtí tygři, kteří se dostavili v počtu dvou setnin s Vládcem Kwarrem a jeho pobočníkem typardem Zabrím, se chovali tiše a nenápadně. Od bojů ve městě sem nevpadlo tolik pruhovaných a tak se za nimi lidé na ulicích ohlíželi a zdravili je. Kwarr, který byl Vládcem teprve měsíc, se cítil neobyčejně poctěn a zdvořile každému odpovídal.

Náčelník Garawahsigharí přijel s dvaceti leopardy. Radostně se zdravili s tygry, později se přidali k Reortům, kteří rozbili své stany na dlouhých kopích poblíž Nábřežní třídy. Na Nábřeží samotném byly postaveny stany pro jednotlivé náčelníky, což už dopředu zajistil Roger.

Zaskřípalo to na tom, že se nedostavil nikdo z jaguárů. Přijel jenom mladý vikomt Tirra, syn hraběte Wahrgunda a několik dalších mladých. Ale ani Quiroqa, ani jeho syn markýz Gunnarr se neobjevil. Vikomt Tirra přinesl nemastnou neslanou Quiroqovu omluvu a jeden jaguár krátkou a stručnou omluvu hraběte z Crossu. Mike se omlouval, že se pro zranění nemůže dostavit.

Z Indiopolisu zato přijela početná delegace, vedená všemi patřičnými náčelníky, kteří vedli námořní město.

Nejkrásnější a nejmocnější však byli hosté z Iron-city. Kníže Pedro Santanueva přivedl všechny svoje náčelníky vyjma Paula Foxe, který byl služebně pryč. Sám přijel v doprovodu setniny vybraných bojovníků, s dalšími padesáti gardisty přijela princezna Asthra. Bylo něčím nezvyklým, když mezi náčelníky zasedala dívka, ale Asthra, krásná a vážná, nediskutovala ani na okamžik o své účasti. Zkrátka tady byla a velela. Byli tu nazí, nedůvěřiví a udivení stepňáci Taycamma a Cheywonnah, byl tady Thor-Häkän Shönhaaren, zvaný Bludný Viking, byl tu bohatý loďař Joy Maszlányi, Kärgüt-chán, náčelník Mongolského kmene, který žil na okraji Větrné stepi a kočoval se svými stády z místa na místo, byl tu gepardí kníže Langhaart a další a další. Pozornost diváků se často upírala též na mladého bělocha, který patřil k Santanuevovým náčelníkům, Sida Hawkera, jednoho z členů Vládcovy tajné policie a hrdiny nedávného boje proti pašerákům drog. Hovořilo se o vztahu mezi ním a princeznou Asthrou; i ti nejnepřejícnější jim přáli šťastnou budoucnost.

Roger sledoval to shromáždění s pýchou a nadšením. Stál u okna svého domu na Nábřeží, pozoroval ruch na ulici a v duchu počítal, kdo je už tady a kdo ne. Když se za ním jako duch objevil Harky Alliger, ani si toho nevšiml, dokud nepromluvil: „Je tady?“

„Je. S celou parádou.“

„Srazíš mu hřebínek?“

„Ano – myslím, že to udělám.“

„Už je na čase. Nafukuje se bezostyšně.“

„Není tady Mike Cross. Čekám, že se přece jenom objeví.“

„Těžko. Mluvil jsem nahoře u jezera s leopardy. Je prý těžce raněn, nemůže se postavit na nohy. Nepřijede.“

„Kdyby chtěl, přijel by. Nevěřím tomu. Nechce.“

Chvíli mlčeli a hleděli dolů na ulici.

„Jdi za knížetem,“ řekl pak Harky, „Uvidíme, co na to řekne.“

Roger opustil své místo, seběhl po schodech a vyšel. Zastavoval se s tím i oním, pronášel přátelské zdravice a tu a tam i nějaký ten rýpavý vtip, potřásal si rukama a mazlil se se šelmami. Zastavil se u kdekterého náčelnického stanu a pro každého měl dobré slovo, ale vstoupil jen do toho největšího, nad jehož vrcholem vlála korouhev s černou labutí. Ten stan byl přehrazen na několik oddílů, neboť princezna si přála spát sama a někteří náčelníci též. Teď však byly závěsy rozhrnuty a všichni seděli na koberci uprostřed, pouze vpředu zůstala malá předsíň, v níž hlídali dva gardisté s oštěpy.

Roger je pozdravil a jeden z gardistů vešel dovnitř ohlásit Santanuevovi návštěvu. Vzápětí vyšla princezna Asthra v obleku ze dvou pruhů rudé látky, se širokým náhrdelníkem z perel a zlatou čelenkou ve vlasech. Byla krásná a Roger se až zarazil.

„Vítám tě, bratránku!“ nastavila mu ústa k políbení. To učinil, ona odhrnula zástěnu a vedla ho dovnitř. Santanueva vstal, když Roger vstoupil, a s úsměvem mu podával ruku.

„Vítám tě! Jsem rád, že jsi přišel ještě před jednáním. Snad bys mi mohl říct, co si přeješ od našich nindžů, na jednání pak budeme moci vystupovat jednotně...“

Roger si málem odfrkl nad jeho sekernickou diplomacií. „Jdu se jenom podívat, jak se ti daří! Vidím, že tvoje bohatství a moc nadále vzrůstá – kdo by si mohl dovolit přijet s takovým průvodem jako ty? Gold Step zůstal daleko za tebou, jak jsem viděl...“

Santanueva se cítil velmi polichocen a jeho sestra jenom zářila. Ostatní náčelníci, až na stepňáky, se usmívali.

Roger prohodil ještě pár dalších obdivných vět, potom se dotkl několika slovy každého z přítomných, zvláště Raye Swallowstarra, který vyhlížel ještě přepadlejší a nemocnější než jindy. Ale v jeho mozku se rodily nové a nové geniální myšlenky a nápady k ovládnutí vzduchu. Raye Roger Pedrovi opravdu záviděl, neboť tušil, že kdyby měl tohoto chlapce sám, mohl být už třikrát bohatší než Santanueva.

„Mimochodem,“ řekl pak mezi řečí, „Máš ještě víc takových skvělých agentů jako Paul Fox? Snad bys mi mohl některého z nich doporučit – místo něho...“

Pedro se zarazil. „Proč? Paul ti nevyhovuje?“

„Vyhovoval mi až moc. Ale my asi nevyhovujeme jemu. Vždyť to přece zabalil a začal se v Londýně živit prací! Nebo nic nevíš?“

Pedro vytřeštil oči. Nejdřív myslel, že je to nějaký Rogerův žertík, jimiž byl mladý státník proslulý, ale pak pochopil, že to Roger myslí asi vážně. Pedro nemohl nic vědět, přijel s většinou oddílu skutečně na koních celou cestu až z Iron-city a poslední poštu měl doma na stole.

„No,“ vysvětloval Roger, „Oliver mi poslal hlášení. Mladý pan Fox už za ním byl a oznámil mu, že si našel dívku a tudíž nemá další zájem na práci pro nás. Vypadá velmi směšně, je ostříhaný jako běloch a vyhlíží o deset let mladší. Tu jeho dívku Oliver neviděl, ale je prý velmi krásná a Paul do ní jenom hoří. Jo, všechna sláva polní tráva. Sic transit gloria mundis...“

Santanueva mlčel a hleděl vyjeveně na Rogera. Zato jeho sestra se usmála a řekla něžně: „Ale na to má přece právo, viď, Side? Když se mu dívka líbí, může požádat o propuštění ze služby. Já s Paulem souhlasím...“

„Já taky,“ řekl Roger, „Je správné, co udělal, samozřejmě. Potřebujeme ale jiného agenta. A byl bych ti povděčen, Pedro, kdyby to byl tentokrát někdo, kdo se tam jen tak nezamiluje. Změny agentů lezou do peněz a stojí hodně času. Mimo to Oliver se tomu diví, to víš, nezná arminské mravy...“

„Víš co?“ řekl Pedro, „Tak si toho svýho agenta najdi sám mezi svýma lidma! Nebudem za tebe pokaždý všecko nepříjemný vyzobávat! Nech si taky něco pro sebe!“

Roger protáhl tvář a měl co dělat, aby se nerozzlobil. Pedrovi náčelníci se usmívali a vyhlíželi drze.

„Dobře, já se bez vašich lidí obejdu. Děkuji za dobrou spolupráci, Santanuevo. Až budeš něco potřebovat, tak na revanš...“ usmál se a odešel.

„Prásk!“ karabáč princezny Asthry zaduněl o zem, jak jím dívka ve zlosti švihla. Féri sedící nejblíž se lekl a nadskočil, jako by za ním vybuchla puma. „Zatracený hlupák!“ zařvala princezna a švihla ještě jednou.

„Roger?“ zeptal se Sid, „Nebo Paul?“

„Ten malej ničema!“ šeptala Asthra, „Já až ho dostanu, já mu budu zaživa stahovat kůži z těla! Vrážet do něj roztavený hřebíky a smažit ho ve žhavým oleji! Náš agent a taková ostuda...“

„Zklidni se, maličká...“ řekl Pedro obdivuhodně klidně.

„Můj agent! Já ho tam poslala, aby byl připravenej! Čekala jsem, že se tam něco dozví, něco co nevím ani já, ale co se docela jistě stane – a on vyvede tohle!“

„Má na to právo – nebo ne?“

„Jistě že na to má právo! Ale já mám právo ho uvázat ke kůlu a bít a bít, až z něj zbydou jenom kosti! Kdyby aspoň na nás nepřivolal tu ostudu! S jakým potěšením mi ten elegantní gangster citýroval, že se Paul dal ostříhat jako běloch a jak vypadá! Já bych ho, kdybych ho dopadla, ničemu...“

„Co ti vlastně víc vadí? Že to složil nebo že se dal ostříhat?“ zeptal se Sid a jen tak tak uhnul před jejím bičíkem.

„Osle! Vzdát činnost a jít s holkou k čertu bylo jeho právo! Ale nemusel nás uvádět ještě do posměchu! Tím ostříháním urazil celý Armin, jasný? To jeho právo nebylo, to teda ne! To si odskáče, až ho dostanu!“

Ale všichni se tomu jenom smáli. Pedro potřásal hlavou. „Bereš to zbytečně moc osobně!“

„Vy! Kdyby nad vaším kloudným vzhledem nebděla pečlivá ženská ruka, co by z vás bylo? Vyhlíželi byste jak z divokých vajec, páni náčelníci! Side, ty zvlášť – co mi dalo práce, než jsi vyhlížel aspoň trochu jako svéprávný člověk! Já jsem pevná hráz vašeho dobrýho chování a vaší výchovy. Kdyby mě nebylo, shnili byste ve špíně a morálním bahnu. Co je komu platný zlato, Pedro, když se neumí ani oblíct? Nad tím přemýšlejte, panstvo!“

Sid si zamyšleně cvrnkal palcem o zuby. „No jo – ty nás doháníš k pořádku a slušnýmu vzhledu. Co když Paula k tomu taky dohnala ona? Co když je stejně ostrá a nesmlouvavá jako ty a taky ho vychovává ke slušnosti a tak...“

Asthra se na něj podívala s despektem a zakroutila hlavou. „Měla bych jí vyškrábat oči! Ale nechám toho. Jsem dáma. Maximálně ji nechám zmrskat a hodit do řeky...“ A vesele se zasmála nad tou představou. Pedro jen zakroutil hlavou a pak ji rezignovaně složil do dlaní.

Jednání začalo odpoledne, ovlivněno hlavně články v novinách o Enkrově strastiplném životě v Muttoncornu. Jméno ústavu bylo však vynecháno, aby si některý bojechtivý mládenec nešel prozkoušet, jak mu nese puška, do okolí tohoto ústavu. Roger nestál o to, aby byli Armini považováni za agresory, dokud nepřijde pravý čas.

Santanueva, vážný a tvrdý po té ranní diskusi o Paulovi, navrhl po Rogerově výzvě celoarminskou mobilizaci. Prohlásil, že je jasné, že ojedinělí agenti nemohou tu věc rozhodnout. Je třeba, aby Černá Lilie prokázala, že je dostatečně silná a umí prosadit své požadavky silou. Santanueva dá několik tisíc bojovníků, dva Stříbrné šípy, dostatečné množství lodí a všechny zbraně, které zabavil ve výzbroji banditů. Další stovky bojovníků pošle gepard Langhaart a další spojenci, které mají či získají.

Harky Alliger byl jeho řečí nadšen a slíbil další stovky mužů černé pleti, posílených vírou ve Velké Woodoo a palmovým vínem. Bylo to poprvé, co se přiznal k možnosti disponovat černými bojovníky a všechny to udivilo.

Tygr Kwarr slíbil deset tisíc tygrů okamžitě a dalších sto tisíc po roce, až se trochu vzpamatují po boji před měsícem. Měl neobyčejný vztek, že nemůže postavit pod prapory celou svoji armádu, ale sliboval, že tygry nějak donutí. Rovněž jeho spojenci půjdou jistě rádi s ním. Načež leopard Garawahsigharí slíbil pět tisíc leopardů, a to do dvou měsíců.

Vikomt Tirra nemohl slibovat nic a divoký kníže Quiroqa nebyl přítomen. Tirra tedy aspoň slíbil, že zahájí na první požádání námořní blokádu Velké Británie a potopí každou loď pod svatojiřským a svatoondřejským křížem, kterou potká. Jeho nabídka vyvolala jisté rozpaky a byla prozatím odsunuta do pozadí.

Reortský vyslanec nabídl klidným hlasem deset tisíc Reortů. Kromě toho slíbil udělat mezi lvím panstvem průzkum, kdo by šel do boje tak zvaně „na podíl“, totiž podíl z kořisti. Očekával, že by zájem byl značný.

Chi-Chi XVIII. se nadšeně hlásil a sliboval deset tisíc koček, pak i patnáct tisíc, ač byly oprávněné obavy, zda vůbec tolik bojovníků má. Medvědi a další podobné šelmy slibovali vojska jen po tisících. Roger začínal mít obavy, aby se v důsledku jeho akce Armin nevylidnil a nestal se pustinou.

Psi byli ve zvláštním postavení. Jejich záležitosti byly méně známé než u jiných – teprve čtrnáct dní po porážce Alwina se proslechlo, že svedli velkou bitvu v blízkosti Přístavu na jižním konci země, kam si Alwin objednal invazní jednotky a poslal tam tudíž speciální skupiny vojáků k zajištění operace. Psi je během dvou dnů zlikvidovali, včetně zkušených bojovníků, na které museli uspořádat hon po lesích. Invazní jednotky neměly kde přistát a radši si svoje záměry rozmyslely. Ještě ve zvláštnější situaci byli vlci, kteří mezitím vyhlásili nějakou krevní mstu jistým osobám, které zavinily nějaký přepad jednoho jejich sídla. Jak tato akce probíhala a v které části světa, prozatím raději nezveřejňovali. Všichni však ochotně slíbili pomoc.

Nakonec se rozhoupali i Onga-Orangští a slíbili aspoň potraviny a munici. Na jejich souhlasu bylo vidět, že nadšení pro věc je skutečně celonárodní.

Schůze se k večeru rozešla s tím, že na prvního dubna bude svolána přehlídka elitních oddílů Černé Lilie, které by mohly být dány k disposici Osvobozovacímu výboru pro záležitosti Enkry Westona. Roger byl spokojen.

Errata:

30.05.2021 11:45