Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když nevíte, kdy se co stalo, nechce se vám to zjišťovat nebo je vám to docela fuk, řeknete 'za císařství'.

Za císařství byla v Kingtownu a jeho nejbližším okolí postavena řada objektů, které vytvořily jednotlivé vznešené rody. Některé byly později za války zničeny, některé přestavěny a některé jsou dodnes ozdobou města a klenotem architektury, jako zámek Monroesů. Na předměstí se nachází starý palác vévodů z Dunbaru, který je ještě větší a krásnější. Býval.

Monroesům patří řada staveb. Ten zámek, to je jasné. Potom palác ve městě, bývalé sídlo Baarfeltů, kde kdysi bydlela stará kněžna, později tam byla komandatura armády a v současnosti tam sídlí bankovní dům Monroes. Z dávných časů zůstala parádní fasáda a některé sály používané jako reprezentační, vše ostatní bylo zmodernizováno a nacpáno nejvyspělejší technikou. Jelikož to nestačí, budují se průběžně další sály a kanceláře, ale ježto není místo, v podzemí. Podzemí už má několik pater a je napojeno na další systémy. Někteří obyvatelé se jako krtci zavrtávali pod zem, takže vznikl rozsáhlý systém chodeb a průchodů, jimiž se lze dostat prakticky kamkoliv. Současná generace přidala podzemní garáže a výjezdy ledaskam, kde byste to nečekali. Problém je jediný: v Kingtownu není možno postavit podzemní dráhu.

Monroesům patří oficiálně Arcibiskupství, sídlo kardinála Baarfelta. Objekt patřil církvi a církvi taky zůstal. Banka Monroes má tu čest platit za církev elektřinu, plyn, vodné, stočné a takové věci. Církev by měla platit nájemné, ale neplatí, neboť na to nemá. Naopak má ve sklepě generátor elektrické energie z dávných časů, který dosud funguje. Případné dotazy na cokoliv můžete předložit administrátorovi nebo vrchnímu diakonovi arcibiskupa, ovšem nečekejte, že vám odpoví. Tedy, něco určitě řekne, ale chytří z toho nebudete.

Leon a jeho rodina bydlí v Novém Paláci, taky z časů... no, za císařství tam něco bylo. Potom to přestavěli. Několikrát. Ještě několikrát se to přestavět chystají, každý ze tří sourozenců nějak jinak. Možnosti: buď vzniknou tři nezávislá křídla, nebo si každý postaví něco vlastního. Palác je krásný, kromě soukromých pokojů přístupný turistům.

Dále Monroesům patří několik objektů různé velikosti leckde ve městě. Nejsou jejich, patří někomu, kdo si kdysi půjčil od banky nějaké peníze a pak neměl na zaplacení, takže uzavřel jakousi smlouvu a dal ten objekt bance do zástavy. Pokud je to šlechtický rod, může v něm bez problémů bydlet dál. Někteří už ovšem nejsou naživu, takže tam bydlí někdo jiný, příbuzný či kamarád. Některé domy taky Monroesové koupili, a potom se jich nemohli či nechtěli zbavit. Ono je to vlastně jedno, Dany, Jeane i Roger můžou přespat kdekoliv, kde mají kamarády či příbuzné.

Potomků rodu Baarfeltů je tolik, že se v nich prakticky nelze vyznat. Z téhož důvodu těžko zjistit, co komu kde patří, na co má nárok a jaká je toho hodnota v penězích. Tedy, ono by to šlo, ale koho to vlastně zajímá?

Dunbarovský palác patří rodu Therlowů. Inženýr Therlowe s rodinou žije v pohodlném rodinném domku blízko centra, ke kterému patří velká zahrada se stavbou zvanou Pavilon, což je obydlí dětí. Vrchní velitelkou je tam Kate, významnými veliteli Jackie a Leslie. Bydlet tam mohou kamarádi těch tří, a prakticky kdokoliv. Kdyby mezi nimi došlo ke konfliktu, je vzadu cvičiště, vhodné pro rvačky osobní i hromadné. Potyčky se konaly několikrát denně, zpravidla z bujnosti.

Therlowům patřily taky Konírny, stavba na okraji města, k níž patří taky ohrady. Konírny patří klanu Ballambwi, černým příbuzným. Komu patří který kůň, se pozná podle značky, nebo se můžete zeptat kteréhokoliv stájníka. Nepochybně ví nejen to, ale i kdo byli rodiče, prarodiče a další příbuzní toho koně, a jací budou jeho potomci, až ho připustí ke klisně. Jste-li odborník na koně, bude vás to hodně zajímat. Pokud chovu koní nerozumíte, za deset minut přestanete chápat, co vám povídají.

Kluci jezdili na výpravy do džungle. Kate a její kamarádky si chodily hrát do starého paláce Dunbarů. Dostat se tam dalo buď tramvají, zastávka byla blízko a stačilo jen prolézt džunglí a přebrodit řeku. Nebo tam dojet na kole, každá holka vlastnila parádní bicykl a když jí chtěl někdo dát dárek, aby z něj měla opravdu radost, dal jí novou helmu. Přílby nosí kdekdo, bývají fantastických tvarů a divoce pomalované, a chrání proti všemu, včetně rány palcátem. Když holka dostane novou, stará nepřijde nazmar, zdědí ji mladší sestra, která jí už dlouho záviděla. První bicykly odněkud přitáhla Kate, předtím nebyly tolik rozšířené, ale stále jich přibývá a má je snad každý.

Kate má spoustu kamarádek a neustále nabírá další. Její ideální představa je dvacet až dvě stě holek přibližného věku, k nimž patří jejich kluci; ti se ovšem všelijak střídají, a správná holka se o změně dozvídá nejpozději do začátku vyučování příštího rána. Holky jejího věku zatím chodí s kluky brum brum nezávazně; některé starší už ovšem na vážno, což je nutno důkladně projednat s nimi a ještě víc v nepřítomnosti. Co neví Kate, vědí její nejlepší kamarádky Zuzanka Albertová, holky Diettermannovy a různé další.

Jeane a Dany jsou sestřenky; s Jeane Kate docela kamarádila, Dany nenáviděla. Důvod: Dany byla krásná, chytrá, o poznání starší a hravě svedla každého kluka, který se jí zalíbil. S přehledem balila i kluky, kteří se líbili Kate, Zuzance, Sentě atd. Ti potom samozřejmě nevěnovali pozornost holkám mladším a nezkušeným, leda až na ně dojde řada. Kromě toho Dany šikanovala svoji sestru Jeane, která si na ni často stěžovala. Byla ochotná šikanovat i ostatní, zejména jim doporučovala, se kterými kluky by měly chodit a co s nimi dělat. Kate nenáviděla lidi, kteří jí říkali, co má dělat. Ještě ke všemu měla Dany peníze, spoustu peněz. Therlowové nebyli chudí, ale nebyli ochotní vyhazovat peníze za každou blbost, kterou si Kate vyvzpomněla. Dany by jí to klidně koupila, ale vyžadovala by poslušnost.

Starý Dunbarovský palác bylo nádherné místo. Byl obrovský zvenku i zevnitř, měl několik pater a rozsáhlé podzemí. Některé části ležely v rozvalinách. Jiné byly prakticky nezničitelné; postavila je vévodkyně Julie, druhá v hitparádě čarodějek císařovny Diany. Další části ženského křídla vytvořily její dcery, popř. vnučky. S energiemi uměl dobře zacházet také vévoda Jan Dunbar, případně jeho četné milenky. Ty se dělily na oficiálně schválené, doporučené WZ Julií, a soukromé, které si vybíral sám. To vše Kate věděla a vědět musela, neboť to je součást dějepisu.

Na konci války Dunbarové palác opustili a většinou padli v boji. Poslední princezna Sylvie se provdala za dědečka Therlowa, zplodila s ním několik dětí a poté zmizela neznámo kam. Další přeživší princezna Clarissa někde žije a žít bude, protože je tak prošpikovaná umělými součástmi, že nedokáže ani zemřít. Leda by jí zkolaboval mozek, ten se nijak nahradit nedá. Jestli je to všechno pravda? No, je to dějepis.

Opuštěný palác mohutně dráždil vítězné přistěhovalce. První vlna ukradla všechno, co se dalo odnést. Druhá se pokusila zničit, co se odnést nedalo, leč ouha, nešlo to. Vrtáky a sbíječky se lámaly, výbušniny explodovaly ve chvíli, kdy neměly, nejlépe v okamžiku, kdy s nimi někdo něco dělal. Stavba se nedala narušit, nebylo ani jasné, z jakého je materiálu. Hledači pokladů to zkoušeli po celou dobu Draggonovy vlády, mnozí tam zmizeli a není vyloučeno, že někde jsou ještě jejich kostry. Případně že dodnes bloudí podzemím a nemohou ven. Nejspíš budou šílení, dobře jim tak. Nebo je sežralo něco, co žije v podzemních patrech.

Kate měla jasno: dům se brání. Paláce čarodějek byly živé a existovaly v interakci se svými tvůrci. Když jejich paní zemřela, některé uhynuly steskem. Jiné byly naprogramované, aby sloužily potomkům rodu. Některé byly přátelské ke každému, kdo je osídlil. Paláce měly rády, když v nich lidé žili a dotýkali se jich. Například palác Monroesů je tak krásný proto, že v něm žije mocný a významný rod, palác si je hýčká a rozmazluje. Palác Dunbarů by rád dělal totéž, kdyby jej osídlila jeho paní. Oprava: bude to dělat, až se v něm usadí Kate, její dcery a vnučky.

Zatím ovšem čeká. Za ta léta si v něm zřídila doupata spousta zvířat. Opice, kočky, psi, medvídci, kuny a lasice. Také mutanti a hybridi. Nevěříte, že se kočkovití a psovití mohou volně křížit s opicemi a vytvářet potomstvo? Přijďte se podívat. Vlastně ne, nechoďte, pokud vás nepozve Kate. Mohlo by vás to sežrat.

Kate byla ještě maličká, když ji sem zavedli poprvé. Dany Monroesová, kdo jiný? Rodiče jí dali to škvrně na starost, a ona už nevěděla nic lepšího, než ji posadit na koně, zavézt do paláce a svěřit do péče psohlavé opici, která zrovna pečovala o vlastní mládě. Kate byla spokojená. Dany taky, řádila s kámoškami v chodbách a v parku. Park byla džungle, během let se tam rozrostly mohutné stromy a neprostupná křoviska. Květiny, které pěstovala vévodkyně Julie, samozřejmě zahynuly, namísto nich vyrostly nové, některé masožravé. Většina rostlin je zmutovaných, mírně jedovatých, což vyhovuje alchymisticky zaměřeným kamarádkám.

Dneska tam Kate jezdí hlavně na víkendy. Maminky jim zabalí velkou spoustu potravin, holky skočí na kola a za chvilku jsou venku z města. Do parku se dostanou snadno. Prokličkují trnitým křovím, přelezou padlé stromy a dostanou se do nádvoří, kde kdysi byla dlažba, ovšem dneska jí prorůstá hustá tráva. Tam někde nechají bicykly, helmy a veškeré oblečení. Všechny arminské děti nenávidí oděv. Jelikož jsou vzdělané, vědí, že povinností oblékat se potrestal Hospodin Bůh Adama a Evu za neposlušnost, když je vyhnal z Ráje. Císařovna Diana uprosila Boha, aby se slitoval a dovolil na území Arminu nahradit oblečení náznakem: tetováním, pomalováním a tak. Proto musí každá princezna nosit na těle posvátné znaky. To zaslíbení trvalo, dokud Armin neobsadili prokletí cizinci; ti nařídili povinné oblékání, ale princezny si občas dovolí předpisy porušit. Kdykoliv si troufnou. Bez oděvu se víc podobají zvířatům a krásně zdivočí.

V některých komnatách se dalo pohodlně bydlet. Stačilo jenom vyklidit různé harampádí, vyčistit to tam a vybudovat pelíšky. Kate a její kámošky si tam natahaly různé rohože, matrace, polštáře a deky a vytvořily příhodné doupě. Arminské děti nejraději spí v jednom chumlu, promíchané zvířaty živými i plyšovými. Když někdo z oblíbených šelem uhyne, odkáže svoji kožešinu smečce, a pak ji děti použijí jako další deku. Pokud je naprosto nepoužitelná, dá se ještě vždycky pověsit na zeď. Na zeď patří také zbraně funkční, polámané i trofejní, obrázky a fotografie, plakáty oblíbených kapel a herců a další cennosti. Zvláště cenné jsou ustřižené copy, ty jsou ale vzácné. Ještě o nich bude řeč.

Kate milovala pohádky. Pokud se životní realita od pohádek lišila, zuřila. Palác byl z tohoto hlediska v pořádku, strašilo tam. Holky se brzy naučily poznat, co jsou strašidla, co příšery a co ochranní duchové. Strašidla a příšery jsou nebezpečné. Ochranní duchové vystupují z obrazů, které jsou rozmístěny kdekoliv v komnatách i po chodbách. Jsou ještě nebezpečnější, ale ne Kate a kamarádkám. Samozřejmě bylo nutno provést patřičná opatření: obětovat trochu krve, odevzdávat tělesnou vodu zemi a umístit někam pramínek svých vlasů. Když dům poznal jejich auru, už jim nikdy neublížil. Ostatně, můžete klidně spát, když vás hlídá pes velikosti telete s žíhanou srstí, mohutnou tlamou plnou zubů a svítícíma rudýma či oranžovýma očima. Takových tu je celá smečka, zvláště štěňátka jsou kouzelná. Všechny šelmy jsou polointeligentní, nemluví ani nemyslí ale děti milují, rády se s nimi mazlí nebo si hrají.

Kočky sídlí ve vyšších patrech a létají. Na zádech mají složená blanitá křídla, v noci poletují po okolí a loví vše, co je slabší než ony. Rády mlsají krev; děti si s potěšením nechají prokousnout krční tepnu a každá kočka si trochu lízne. Zvlášť výhodné to je pro děti, které pocházejí z přistěhovalců a nemají tím pádem přirozenou imunitu proti nemocem. Sliny koček obsahují protijed, který spolehlivě zbaví dítě veškerých chorob, i vrozených a chronických. Nejsou to upíři, upír je humanoid. Snad domácí zvířata upírů?

Strašidla a příšery není možno spatřit, skrývají se ve stínech a útočí znenadání. Princeznám se vyhýbají, dům je chrání. Děsit je mohly, ale holky se bály rády a než usnuly, choulily se k sobě a poslouchaly všelijaké zvuky z okolí. Duchové, to je něco jiného. Každý má konkrétní jméno a původ, je možno jej oslovit a pozdravit ho. Sídlí v portrétech, a ty jsou rozmístěny skoro všude. Nejčastěji byl vyobrazen vévodský pár, Jan a Julie, a pak jejich děti. Po stěnách jsou fresky, které se nepovedlo zlodějům ukrást, dokonce ani poškodit. Spousta obrazů, které bylo možno odnést, skončila v cizině, ale legendy říkají, že to ničemu nevadí, i tam mohou konat blahodárné dílo.

Kate milovala obrazy. Ráda bloudila odlehlými chodbami, prohlížela si portréty po stěnách a luštila nápisy, které označovaly totožnost členů či přátel rodu. Často přemýšlela, jak ty obrazy vznikly; legenda tvrdila, že čarodějka prostě zachytila okamžitý obraz skutečnosti, a vrhla jej na stěnu, kde se otiskl. Ozdobné rámy a popisy pak už dodělala později. Nebylo to vyloučeno. Mnoho osob bylo zachyceno několikrát, v různé době, jak se vyvíjel jejich vzhled. Ani v těch dobách si princezny nepotrpěly na oblečení, zato na šperky a ozdoby. Rády chodily nahé, a když měly nějaký oděv tak krásný, že stálo za to ho zachytit, učinily jej nějakým způsobem průhledný. A ještě se lišácky usmívaly.

Kate fascinovaly portréty, kde byly princezny oholené. Rády a často se koupaly v Živém Ohni, který je zbavil vlasů i veškerého ochlupení, včetně obočí a řas. Jejich holé hlavy se matně leskly, jako by okolo nich zářila svatozář, jediná výrazná věc byly oči. Když se do nich Kate zahleděla, zdálo se jí, že dívka na portrétu se na ni také dívá a chce jí něco říct. Občas zůstávala déle a beze slov si povídaly.

Potom jednou objevila kapli. Samozřejmě, palác musel mít řadu kaplí, Dunbarové byli velice zbožní. Tahle byla téměř prázdná, nejspíš vykradená hledači pokladů. Byl tu kamenný oltář, světlo proudilo dovnitř několika okny, ale zvláště kupolí, tak vysokou, že se tam ani zloději nedostali. Tam zůstala jediná malba: Duch svatý v podobě holubice. Bylo tam příjemně, a když Kate vymetla prach a špínu, cítila se tam skvěle.

Kate sbírala byzantské ikony. Některé si koupila sama, jiné jí přinesli darem. Teď ji napadlo, že by se nejvíc hodily sem, kdyby... kdyby nebylo nebezpečí, že je někdo ukradne. Nějaký čas to promýšlela. Pak přišla na zvláštní věc: její kapli nikdo nedokázal najít bez ní. Byla v boční chodbě, všichni to věděli, ale když u toho Kate nebyla, nebyly tam ani dveře, jimiž se vcházelo. Ani Senta a Zuzanka je neobjevily. Je možné, že to místo existuje jen kvůli Kate? Když tomu uvěřila, přenesla sem ikony a rozvěsila po stěnách. Jak je zavěsila? Nebyly tam žádné háčky, prostě přiložila ikonu ke stěně a přitiskla. Stěna předmět přijala a držela, dokud jej Kate nesundala. Nikdo jiný to nemohl udělat, ani v její přítomnosti. Leda by na tu ikonu položila ruku, pak s ní mohl manipulovat kdokoliv.

Některá dívka by se zděsila, ale Kate věřila pohádkám. V tomto paláci byly chodby a komnaty, které patřily jediné člence rodu. Když zahynula, ty věci zemřely s ní. Nebo doposud existují a pouze se skryly? Kdyby byla čarodějka, dokázala by je možná objevit. Tento palác je stvořený z čisté magie, slouží svým pánům. Až jej Kate ovládne, bude její součástí.

Taky tu bylo několik maličkostí, které by někoho překvapily, ale Kate ani náhodou. V kuchyních a koupelnách tekla voda. Všude v paláci svítilo světlo, když jste věděli, kde je vypínač. Na některých místech stačilo pouze požádat, jinde se dotknout určitého místa. Nebylo to všude stejné, dům si rád hrál. Když jste chtěli vařit, dotkli jste se příslušné plotýnky a ona se rozžhavila. Přidat na intenzitě se dalo poklepáním na okraj. Když jste odstavili nádobu a odešli, plotýnka postupně vychladla. Odkud sem šla elektřina, nebylo jisté. Rozhodně Elektrické podniky nechtěly nikdy za nic platit, ani žádný účet za vodu nikdy nepřišel. V přízemí byl komplex několika koupelen, bazén a nějaká zařízení, které holky ještě nestihly prozkoumat nebo už nefungovaly.

„Hledám tě,“ řekla Dany, „Potřebuji tvou pomoc.“

Kate se zachvěla štěstím. Když ji žádá o pomoc významná členka klanu...

„Jak seš na tom s tím svým palácem? Přijede sem na pár dní pár kamarádů a rádi by někde bydleli. Šlo by to u tebe?“

„No... když budou fajn...“

„Jasně. Bojovníci z okolí. Ale bude potřeba všecky tvoje kámošky, aby je doprovázely a hlídaly. Ještě tam straší?“

„Straší a strašit bude! Kolik jich tak asi bude?“

„Tak... kolem pěti set.“

„Aha. Takže odhadem tak pět tisíc. Budou mít co jíst?“

„Budou mít zásoby, a něco jim pošlu. Vlastní stany, takže by mohli bydlet v parku. Aspoň to tam trochu prosekají. Je tam džungle.“

„Já mám džungli ráda.“

„Nepochybuju. Myslíš, že se někdo bude vzpouzet?“

„Zkusím to domluvit. Nemyslím, dům má hosty rád.“

„Za Julie býval barák plnej lidí. Dunbarové milovali hosty. Taky se na chvilku stavím.“

„Jo, budeš vítaná.“

„Když, tak si dáme nějakou brutální hru.“

„Fajn, těším se!“

Dany kývla a chystala se odejít, ale ještě se zarazila. „Jak umíš s počítačem?“

„No – zběžně.“

„Aha, takže špičkově. Už jsi narazila na Síť?“

„Na jakou?“

„Palác byl napojenej. Nejspíš se dá zase připojit, kdybys věděla jak. Kdybys na něco narazila, tak se nelekni.“

„Ehm.“

„Nemám zrovna přehled. Seš už velká holka?“

„Co? Jako... ne. Ještě ne.“

„Aha. Až to přijde, dávej si bacha. Budeš mít možná divný sny.“

Kate sebou nervózně ošila.

„Ty je máš už teď? Ještě před pubertou?“

„Od malička.“

„Hm. Ty budeš dobrá čarodějka. Těším se. Teď jdi vyhlásit poplach.“

Ráno obsadily hlídky klíčová místa. Nemusely čekat dlouho, hosté se sjížděli od časného rána.

Oficiálním důvodem byla porada náčelníků. Ty se konaly už víckrát, občas na ně kluci brali svoji dívku nebo nejchytřejšího kamaráda, ale poprvé větší část smečky. Doma zůstali snad jen ti nejmenší. A ještě: skoro třetina byla děvčat, vystrojených a vyzdobených, jako kdyby hodlaly naštvat každého, komu se nebudou líbit. Kate nebyla největší expert přes oblečení a účesy, ale nad některými jen tiše žasla.

A ještě: holky se netajily úmyslem promést obchody a nakupovat. Nakupovat! Utrácet peníze! A kdyby nějaké rozumné věci, ale parádu na sebe! A kluci to poslouchali s úsměvem, snad dokonce souhlasili! Copak se všichni zbláznili?

Někteří přijeli na koních, jak se sluší a patří, jiné přivezl vlak, ale koně měli s sebou v dobytčáku. S koňmi nebyly potíže, mezi parkem a džunglí byly rozsáhlé pastviny a psi byli ochotni stáda hlídat. Takže hosté odstrojili sebe i koně, a ty pustili na pastvu. Při tom prodiskutovali, jak se který kůň komu líbí, který by se dal koupit či vyměnit a od kterého by bylo jaké hříbě. Při tom došlo k prvním rvačkám; nebylo pochyb, že si hodlají vyřídit staré účty a založit některé nové. Dívky měly za úkol zaznamenávat výsledky různých střetnutí, ale některé hodlaly dokázat vlastní bojeschopnost a vyzývaly se navzájem. Kluky až později. Souboj s klukem holka obvykle prohrála a stala se tím dle dohody minimálně na 24 hodin jeho majetkem. Vzhledem k tomu, že iniciativa vzešla většinou od děvčat, zas tolik jim to nevadilo.

Kate byla nejdůležitější osoba v paláci. Od začátku pobíhala sem tam, rozhodovala kde kdo bude bydlet a vyhledávala vhodné místo těm, kterým společné ubytování z nějakého důvodu nevyhovovalo. Při tom zjistila, že volných pokojů je v paláci mnohem víc, než tušila. V mnohých byl sice značný nepořádek, ale mladí se okamžitě pustili do úklidu.

Téměř každý se chtěl vykoupat. K tomu se dalo použít: potok, který protékal parkem, všelijak se kroutil, rozšiřoval a zase stahoval do koryta, až po mnoha meandrech vtékal do Charraggu. Kate měla podezření, že to není samo sebou, neboť netušila, odkud se vlastně bere. Protékal taky velkým bazénem, který byl vzadu za palácem, a ve kterém se pořádaly nejparádnější rvačky. V přízemí paláce byl malý bazén, jehož voda se dala ohřát na hranici snesitelnosti. Na to mladí okamžitě přišli a zjistili, že nejlepší zábava je dokonale se prohřát v horké vodě, pak přeběhnout pár metrů a skočit do ledové vody venku; jakmile je rozklepala zima, přeběhli zase dovnitř a skočili do teplé. Samozřejmě nejvíc trpěly holky, které tam kluci házely, ony vřeštěly a úspěšně předstíraly, že to nechtěly.

Ti, kteří zrovna neměli co na práci, pobíhali po paláci, prohlíželi si výzdobu, luštili, kdo je vyobrazen na freskách a hlasitě komentovali jeho vzhled. Taky oni měli ve škole historii císařství, takže s úžasem zjišťovali, jak ve skutečnosti vypadal kdo z významných hodnostářů. Občas se při tom pohádali, a hlavně mluvili všichni najednou a skoro pořád, takže to vypadalo jako štěbetání hejna kavek.

Dům se probouzel. Kate to vnímala s úžasem. Ona i její kamarádky se snažily chovat maximálně ohleduplně, nedělat zbytečný hluk a zmatek, nepřemísťovat žádné věci. Mladí si nedělali žádné násilí. Když při prohledávání harampádí našli něco, co se jim hodilo, ze začátku se zeptali, zda si to můžou nechat – později už je to ani nenapadlo.

Sotva se ubytovali a odpočinuli si (?!?), zatoužili vyrazit do města na nákupy. Kate byla v rozpacích. Ona považovala za slušné se před vstupem do paláce svléknout a tričko a šortky natáhnout až při odchodu. Hosté měli slavnostní oblečení, které nechtěli nechat jen tak válet, takže se svlékli až ve svých pokojích, vykoupali se a do města se strojili. To vypadalo pozoruhodně: holky se všelijak navštěvovaly, obdivovaly hadříky ostatních, zkoušely si je a vyměňovaly mezi sebou, až si nakonec stejně vzaly nejotřepanější tričko svého kluka. Ne že by jim ho dal, stáhly ho z něj a řekly, že mu to takhle sluší. Okolo boků stačil šátek, holce i klukovi. Do města vyrážely s plnými peněženkami a úmyslem rozfofrovat všechno, co za život uspořily. Cesta na zastávku tramvaje už byla slušně prošlápnutá, kluci stavěli bambusový můstek přes potok a děsně se u toho hádali. Ne že by někomu vadilo přebrodit, ale až se budou vracet, budou mít ty nejkrásnější možné věci.

Kate z toho šla hlava kolem. Ještě že od ní nechtěli, aby je po městě doprovázela...

„To je teprve začátek,“ smála se Dany, „Počkej, co se bude dít v noci a zítra!“

„Ty něco víš?“ vyděsila se Kate.

„Ty se bojíš, co na to zdejší duchové, viď? Byla bych docela klidná, ti budou spokojení...“

„Ty je vnímáš, nebo co?“

„O nic víc než ty. Možná míň. Jenom...“ Dany zaváhala, pak pokračovala: „Náš dům má lidi rád. Líbí se mu, když je jich hodně, a když vytvářejí kladnou energii. Uspořádala bych pořádnej mejdan...“

Kate se zasmušila. Ona zas tolik mejdany nemilovala. Vlastně, ani na žádném pořádném nikdy nebyla.

„Nespěchej a nic neovlivňuj. Oni se zařídí sami, jak budou chtít.“

Ještě je potřeba říct, jak Dany vypadala. Nechala si ušít důstojnickou uniformu Černé Lilie z látky, jaká se používá na nejtenčí dívčí punčošky. Kate je viděla v módních magazínech a jednou vyzkoušela; usoudila, že je to nesmysl. Uniforma Dany měla tu výhodu, že přes ni bylo vidět, ale látka to byla. Manžety, nárameníky a místa, kde byly našity hodnostní odznaky, byly samozřejmě tvrdší. Všude, kde měla být lilie nebo blesk, byly rudé monroesské růže, ale bez hada. Nepochybně si tu uniformu vymyslela.

„Líbí?“ Dany klepla Kate po rameni, „Tímto tě jmenuji důstojníkem. Odpor se nepřipouští. Leda kdyby sis chtěla zaboxovat.“

„Není to trochu moc... pavučina? Vydrží to aspoň přes přehlídku?“

„Je to hedvábí. Ale mám zlepšovák: namalovat rovnou na kůži.“

Kate se tvářila nejistě. Pochopitelně po nové parádě toužila jako každá správná holka, ale byla už velitelkou školní gardy v barvě purpurové.

Dany se zasmála a přistoupila k portrétu princezny Iris zhruba v patnácti. Byla čistě vyholená a bez ozdob, jen zářivě modré oči bez bělma svítily z osmahlé tváře. „Jsem zvědavá, jak ti bude slušet tohle.“

Kate se zatvářila vztekle. Neřekla nic, jen tiše zavrčela.

„Neboj. Dojde na tebe – během pár nejbližších let. Ještě tě uvidím ostříhanou!“

Kate se nadechla. „V životě...“ pak zmlkla. Slova nikdy a vždycky taky nepoužívala.

„Stav se a já tě hezky učešu. Mám všecky kadeřnický věci... Slavnostně přísahám: při každý návštěvě zkrátím tu tvou hřívu maximálně o deset čísel. A bude ti to slušet. Až dojdeme na ježka, jako mám já, zastavím a oholím, až si výslovně řekneš. Platí?“

Kate polkla naprázdno a neřekla nic.

„Když jsi byla malá, děsně jsi mě nenáviděla.“ smála se Dany, „Už tě to přešlo?“

„No – skoro.“

„Chyba. Princezny se mají nenávidět a bojovat spolu. Bystří to rozum a vylepšuje postřeh. A sílí svaly.“

„Když já nevím...“

„To přijde, až budeš starší. Párkrát ti přeberu kluka a dostaneš chuť mi rozbít hubu. Jestli přebereš kluka ty mně, natáhnu tě na skřipec a budu tě mučit, dokud... dokud budu mít chuť. Brečení a prosby předem odmítám...“

„V životě mě neuvidíš brečet!“

„Sázka?“

Kate zaváhala.

„Tvoje brečení mě nerajcuje. Užívat si budu, až tě uvidím týrat tvoje podřízený. Pak uznám, že jsem tě nevychovávala nadarmo.“

Kate se nadechla a zaťala pěsti. Pak se ovládla a uklidnila.

„Nevytočím tě? Tak příště. Dneska máš hodně práce. Kdybys byla aspoň o chlup starší... Ale stejně...“

Kate byla zvědavá, na co myslí. Stěží se ovládala.

„Dnešní noc bude nádherná. Věřila bych, že přijde něco, co dlouho spalo. Pohrála bych si s tím... ale na mě to nereaguje, nemám krev Dunbarů.“

„Ale... co ti hosté?“

„Ráno se přijdu podívat, jestli všichni přežili ve zdraví. Varovat je můžeš, ale neleknou se. Jsou jako my.“

„Vážně, proč jsi vlastně přišla? Naštvat mě?“

„Kouknout se na hosty. Ještě se stavím. Kdyby něco, zavolej. Číslo máš.“

„V tomhle domě není telefon.“

„Cha cha. Hledej, Šmudlo!“

Když Dany vypadla, Kate chvilku bezmocně zuřila. Potom se rozbrečela. Zalezla si na to do svého pokoje, totiž toho, ve kterém spávala nejradši. Padla na deku a řvala a řvala jako malá. Bylo toho na ni najednou moc.

Když měla pocit, že se chová blbě, vstala a zkusila se uklidnit. Napadlo ji, jak by jí slušela ta černá průhledná uniforma. Mávnutím ruky si stvořila magické zrcadlo – stěna se zavlnila a naráz vytryskla lesklá plocha, odrážející hubenou holku s velkýma modrýma očima a dlouhou hřívou blond vlasů. Její postava byla kostra potažená kůží, vhodná ilustrace do anatomického atlasu. Kdyby ji ostříhali a něco oblékli, nikdo nepozná, že není kluk. Zkusila tu uniformu, ale nijak to nevylepšila...

Pak si uvědomila, co provedla. Zařvala leknutím. Chvilku vzrušeně dýchala, než se odvážila opatrně dotknout toho, co se vlnilo proti ní. Její prsty se dotkly... čeho? Bylo to příjemné a lehce elektrizovalo, no jistě, je to čistá energie. Zastrčit do toho ruku se nedalo. Mysl jí napovídala: genetická paměť. Umíš to, protože to uměli tvoji předkové. Pamatuješ si, jak vytvořit Zrcadlo, a tento dům má dost energie, aby ti vyhověl.

Zhluboka vzdychla, nadechla se a zavřela oči. Pomyslela si: Chci vidět, jak budu vypadat v patnácti.

Pak oči otevřela. Bála se toho, co uvidí, protože to tušila. Ano. Hlavu i tělo měla holé, zato jí narostly svaly a nepříliš velké, ale hezké prsy. Taky přibylo tetování, dokonce i na hlavě. Zůstaly ty velké zvědavé oči.

Mávnutím ruky zrušila Zrcadlo. Není to pravda, není to pravda! opakovala si pro sebe. Klepala se strachem z vlastní moci.

Pochopila, že ani tady není v bezpečí. Utekla na jediné místo, kde se nebála: do své kaple, pod ochranu ikon. Ale nemodlila se, jen se choulila jako malé vyděšené zvířátko.

Když se odvážila zase ven, některé holky už se vracely z nákupů. Nakoupily toho tolik, že by to při zdravém rozumu nikdo neudělal. Kluci taky rozházeli spoustu peněz, ale za věci, které takoví považují za nezbytné: zbraně, všelijaký vercajk, věci do sbírky. Chlubili se jeden druhému a z nejasného důvodu se všichni chtěli pochlubit Kate. Mechanicky přikyvovala, jako že to schvaluje.

Nějaká parta se usadila v hale a začala hrát na různé nástroje. Některé si přinesli s sebou, některé koupili a některé našli ve svých pokojích.

Cože?

„Ano, visely tam po stěnách. Neboj, my je vrátíme.“

Kate si byla jistá, že v pokojích nikdy nic takového nebylo. Nikde v paláci nezbylo nic, co se dalo ukrást.

„To si děláš legraci! Co ty zbraně po zdech? Vypadají bezvadně, můžem si je vypůjčit?“

Kate sepjala ruce a pokusila se... „Můžete si je nechat. Je to dar rodu Dunbarů.“

„Hele, neblbni! Takový věci mají určitě velkou cenu...“

„Vévodkyně z Dunbaru má právo dávat dary svým přátelům.“ řekla autoritativně.

Koukli po sobě a rozběhli se po chodbách. Kate se opřela o stěnu, nohy se jí klepaly.

Dům se smál. Cítila to od chvíle, kdy vyslovila ten titul. Vévodkyně z Dunbaru! Pro smilování Boží, já jsem malá holka!

A dům se smál.

Zaplatíš to, princezno! Krví zaplatíš!

Ne, prosím! Nechci!

To nezáleží na tobě. Dneska bude tvoje noc. Noc bolesti a studu.

Smilování! Já to nechci!

Není, kdo by se smiloval.

Nechte si svoje dary! Strčte si je do...

Ale dům se jenom smál.

Zuzanka Albertová byla čím dál ošklivější, ale jediná, na koho je spoleh. Když se jí Kate svěřila, co se děje, neztratila klid. Přiměla ji, aby se oblékla a zajistila. Asi to nějak zdůvodnila, pokud se někdo ptal, ale to se Kate nedozvěděla, Zuzanka ji prostě uložila a přinesla horký odvar, po němž jí začalo být všechno jedno. Když přišla Dany, vyhodila ji a zaboxovala si s ní venku na cvičáku; Zuzanka box milovala a na rozdíl od Kate byla schopna Dany porazit. Když hosté zjistili, že se pořádá nějaký turnaj, bleskově se přidali a Kate nepostrádali. Když se zajímala, slyšela odtamtud smích a povzbuzování.

Nadcházel večer, holky se načančaly a vyrazily do města na diskotéku. Vymyslela to samozřejmě Dany, stačilo jí jen se jednou zmínit. Kluci šli pochopitelně taky, s kým by holky tancovaly? Zůstali jen ti nejmladší, které by ani s přimhouřením oči na zábavu nepustili. Dlouho seděli u ohňů, zpívali a dohadovali se, kdy už vylezou ta strašidla a příšery, co jim slíbili. Nakonec šli zklamaně spát.

Kate Zuzanka uložila a dala jí další dávku svého léčivého čaje. Kate usnula a zdálo se jí o příšerách. Tak se probudila a zjistila, co se s ní děje. Kroutila se bolestí a hnusem. Kdyby tak mohla zemřít! To bude ráno hloupých keců! Dany, Senta, Jackie, kamarádi a kamarádky... Proč jsem se sakra musela narodit jako holka? Kluci takový blbý problémy nemají, ještě je každej chválí!

Zuzanka jí dala další dávku čaje. Kate usnula a až do rána se jí zdálo o strašidlech.

Ráno přišla Dany. Neměla vůbec žádné hloupé kecy, jenom Kate objala a chvilku se s ní mazlila.

Kate měla hlad a cítila se líp, tak šla na snídani. Holky uvařily v největším kotli zeleninovou kaši, která nechutnala ani tak hrozně, jak se mohlo čekat. Pekařské auto přivezlo několik pytlů rohlíků, platila Dany. Taky nějaké sladkosti, rovněž ve větším množství.

Z města se vraceli mladí z diskotéky. Většinou orvaní, jako by přicházeli z boje. Jenže nadšení na nejvyšší míru.

„Proboha, co tam prováděli?“ ptala se Kate.

„Přesně to, co myslíš. Fantastickej mejdan!“

„Tys tam byla taky?“

„Že váháš! Byla to nádhera!“

Kupodivu stejný názor měli všichni, smáli se a navzájem chlubili svými zážitky. Najedli se, zalezli do pokojů a usnuli.

Kate bylo docela dobře.

„To ti závidím,“ ujistila ji Dany, „Já jsem na tom hůř. Kdybys vypila tolik, co já, zdechneš. Taky půjdu spát.“

„Klidně se ulož u mě, místa je tu dost!“

„Díky, ale nemůžu chrápat moc dlouho. Roger pořádá velký představení, u toho musím bejt. Jen si schrupnu a...“

Mávla rukou a odpotácela se.

Errata:

30.05.2021 11:45