Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Paul se Zlatkou jeli na výlet.

Goldie dospěla za ten týden k přesvědčení, že život arminských agentů se skládá ze samé zábavy. Paul neměl téměř co dělat a mimo občasných hlášení Oliverovi taky nic nedělal. Dneska se sebral a vyrazili na motocyklu. Chtěla to vlastně Zlatka, naplánovala si trasu po několika zajímavých zámcích. Paul se o historické stavby nikdy předtím moc nezajímal, pamatoval si jenom, že kdysi již nějaký zámek navštívil, ale nevěděl kdy, kde a proč vlastně. Byl však nádherou místa, které navštívili, příjemně překvapen a nadšeně souhlasil s další cestou.

Zabýval se ostatně pozoruhodnými úvahami. Dívka Goldie ho velmi a soustavně překvapovala, nikdy nic takového nepoznal. Její myšlenkový okruh byl naprosto odlišný od každého jiného žijícího tvora. Nejvíc Paula překvapilo, že byla naprosto zaostalá v oblasti duchovního poznání a vůbec jí to nevadilo. Pokusil se jí vysvětlit, že impersonalisté, kteří popírají osobní podobu Boha, se hluboce mýlí a Šankaráčarja, který byl inkarnací Pána Šivy, vymyslel svoji nauku pro zmatení ničemných ateistů. Nepochopila z toho nic a bylo jí to docela jedno. Nechápala ani rozdíl mezi lámaismem a mahájánovým buddhismem, i to jí bylo jedno. Když jí něco vysvětloval, poslechla si to a nic.

Paul pod jejím vlivem začal uvažovat malinko odlišně, než kdy předtím – a než kdokoliv z jeho kamarádů. Odjakživa se zabýval duchovním poznáním v téže míře jako všichni ostatní, chodil na přednášky duchovních učitelů a většinou se tam nudil, ježto základní vědomosti nabral celkem snadno a o jejich rozšíření nejevil zájem. Teď poprvé si připustil myšlenku, že by takové činnosti nemusely být tím nejdůležitějším, co existuje. Že je také možné povídat si s dívkou, poslouchat její hlouposti a noci trávit... zkrátka, že by to šlo. Byl z toho malinko zmaten.

Takže jeli. A poněvadž Paul vyznával zásadu nejrychlejší cesty k cíli, jeli co nejrychleji. Pravidelně přestupovali nejvyšší dovolenou rychlost; Paul prohlašoval, že má alibi, neboť je stanovena v mílích, kdežto on je zvyklý na kilometry a tudíž nemá povědomost, jak by asi měl jet. Motocykl byl silný a dobře poslouchal jeho ruce – a vše bylo prozatím v pořádku.

První varování osudu přišlo, když Paul předjížděl v nepřehledné zatáčce autobus a málem vrazil do nákladního kamiónu. Ale vyhnul se mu o vlas a byl přesvědčen, že projel dobře, zato autobus s kamiónem se uprostřed silnice málem srazili.

„Neblázni!“ křikla na něj Zlatka, ale Paul měl na hlavě helmu a tudíž nic neslyšel, nebo ani slyšet nechtěl. Jednou z jeho zásad bylo nenechat si mluvit do řízení.

Nebylo ale v jeho silách odvrátit jistého gentlemana silnic od jeho názoru, že silný vůz může jet prostředkem silnice, zvláště je-li to náklaďák plně naložený cihlami a stavebním materiálem. Dotyčný gentleman na ně vyrazil ze zatáčky téměř po jejich straně silnice – Paul byl nucen strhnout motocykl prudce doleva (v Anglii se jezdí doposud vlevo), zadní kolo mu proklouzlo v písku a kamenné drti, která tam byla naváta, a rázem ztratil valnou část vlády nad motocyklem. Pokusil se jej zvládnout, ale vletěl ještě navíc do nějakého výmolu ve špatné silnici a neštěstí bylo hotovo. Zlatka měla dost duchapřítomnosti, aby seskočila do příkopu, Paul padl na bok, odrazil se nohou od země, vjel předním kolem do dalšího výmolu a udělal salto i s motocyklem. Naštěstí při něm odpadl a stroj udělal další dvě salta sám, vrazil do patníku a trochu se pomačkal, ale asi mu to nestačilo, přeletěl k dalšímu patníku, řádně se o něj očesal, spadl do příkopu a teprve tam nádrž vybuchla a motocykl začal hořet.

Paul se zvedl ze silnice, oprašoval se a nevěřícně zíral na vzpurný stroj. Potom se obrátil k dívce a řekl: „Tak – to bysme teda měli.“

Zlatka vstala rovněž. Nebylo jí naštěstí nic, byla jen trochu vylekaná. Pohlédla na šlehající plameny. „No, teď jsi tomu pomohl! Co budem dělat?“

„No, co by? Budu muset koupit novej...“

„Nojo, ale co budem dělat teď? Jak se dostanem domů?“

„Půjdem pěšky. Nebo taky můžeme jet autobusem. Hlavně bysme se teď měli ztratit, než sem přijde policie. Moje motorka měla totiž anglickou značku, která není nikde registrovaná. Třeba z ní něco zbylo... ale tomu už nepomůžem, poběž!“

Kousek dál začínal les, rozběhli se tedy tam. Teprve pod ochranou stromů zastavili a Paul se rozesmál – Zlatka nejdřív váhala, potom se k němu přidala.

Paul měl jakousi mapu, podle ní si našel nejbližší vesnici s autobusovým spojením a vydali se tam pěšky. Ale nedošli daleko, zastavili se u nějakého lesního jezírka, usedli do trávy a odpočívali.

„Co budeš teď dělat?“ ptala se Zlatka, „Co ti řeknou šéfové?“

„Složím to!“ řekl Paul rázně, „Nechám práci v Lilii být. Zítra skočím za Oliverem a složím mu funkci. Ať si na to sežene někoho jinýho. Přestanu být agentem, chápeš?“

„A to je možný? Nebudou se... zlobit?“

„Proč? Jsem freefighter, svobodný bojovník. Dal jsem se na to ze své vůle a když to složím, nikdo mi nemůže nic vyčítat. Proti svým kamarádům nepůjdu, co mi kdo dal, si s ním můžu vyrovnat. Zůstanu tady a budu pracovat!“

„Pane bože, ty? A co vlastně umíš?“

Zarazil se a chvíli přemýšlel. Pak řekl s převahou: „Ledacos! Však něco dělat budu. Uvidíš, nějakou práci mi musejí dát!“

„No – leda že by ses dal ostříhat. Tvoje arminský vlasy vyhlížejí jednak hrozně, jednak se nikomu nebudou líbit!“

„No tak jo.“ řekl nezvykle klidně.

„Já tě můžu ostříhat sama! Třeba hned...“

Podíval se na ni nevěřícně – ale skutečně, měla s sebou manikúru, a v ní i dostatečně dlouhé nůžky.

Paul pokrčil rameny. „Tak jo.“ řekl.

Errata:

30.05.2021 11:45