26. března: Hlas Velkého Woodoo
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Watterfall Lake, Jezero vodopádů, leží jihovýchodně od města Tigerstownu a téměř východně od Aurrgharru v rozeklané kotlině uprostřed divokých skal. Jméno, odvozené od několika vodopádů do jezera spadajících, je známější než jeho vzhled, neboť k jezeru se jen málokdy dostanou běžní turisté. Nevedou k němu normální cesty, jen stezky šelem a úzké chodníčky černochů, kteří považují jezero za sídlo svých bohů. Nicméně je nesmírně krásné a kdo se k němu jen jednou podíval, nezapomene na ně a bude se k němu navždycky vracet, ať bude kdekoliv.
Již několik dní proudily divokými neznačenými stezkami k jezeru houfy mužů, žen i dětí černé pleti. Speciální hlídky obsadily cesty a bránily v přístupu každému člověku jiné barvy pleti. V Tigeru, kde většina vystupovala ze železničních vagónů, se šeptalo i nahlas hovořilo o tajemných obřadech kultu Woodoo, dokonce i o kanibalismu a rituálních vraždách – černí však mlčeli a bílým nebylo dovoleno přijít.
Z hor okolo jezera, kde jako houby po dešti vyrůstaly stany a přístřešky poutníků, se neslo monotónní rytmické bubnování posvátných bubnů – večer pětadvacátého slyšeli někteří lidé z blízkého okolí dokonce podivný, rytmický, avšak nelibozvučný zpěv shromáždění. Poslední poutníci vystoupili večer a vydali se na cestu, ráno už nepřijel nikdo a železničáři se jen připravovali na návrat toho ohromného shromáždění.
V kotlině nebylo již večer vůbec k hnutí – černošská policie udržovala jen s námahou pořádek. Bylo nutno dávat pozor, aby se sem nedostali zvědavci, nepatřící k černé rase. Bylo mnoho mladých bojovníků, kteří chtěli vidět obřady a bylo nutno hnát je z kraje dřív než začnou, neboť Velké Kouzlo, sídlící ve vodopádu, nařizovalo podříznout každého cizince, který by se přiblížil v době bohoslužeb.
Byly i nesnáze s jinými hosty. Přijel sem oddíl leopardů v čele se samotným náčelníkem Garawahsigharím, který se chtěl zúčastnit mermo mocí a prohlašoval, že území patří jemu, což byla pravda. Nakonec museli leopardi složit přísahu, že se budou jen dívat a neprozradí nic z velkých tajemství. Určitá diskuse vznikla také kolem otázky účasti několika Wassongů, kteří přišli se soumrakem. Sám nejvyšší kouzelník tloukl zlostně svou opentlenou holí do země a křičel:
„Ne, tisíckrát ne! Masájové jsou lupiči, bandité, zloději našich stád, vyvyšují se nad nás, nadávají nám a považují se za pány Afriky i celého černého světa! Sám ďábel stvořil Masáje! Ale tihle Wassongové, kteří jsou jejich příbuzní a přidali se k nim, aby nás zmátli, jsou ještě horší! Neuznávají velké Woodoo, jsou to čarodějníci, kteří používají ke kouzlům znalosti šelem! A teď ještě chtějí být přítomni? Žeňte ty darebáky, vrahy, zloděje, rouhače – žeňte je od jezera!“
Wassongové, skoro dva metry vysocí statní bojovníci v červených dlouhých tógách s pletí natřenou rudou hlinkou, vlasy spletenými do copánků vyztužených hlínou a s mohutnými péřovými čelenkami, ale hlavně s luky, šípy, puškami a dlouhými kopími s ostrými hroty, stáli, mlčeli a vyčkávali. Teprve po delší době vysvětlil ten nejmenší a nejtlustší z náčelnické trojice, s nejmohutnější čelenkou z rudého peří, že i Masájové uznávají velké Woodoo, i když je nazývají M°wawa – tedy mají právo být přítomni. Nakonec jim to bylo povoleno, stejně jako trpaslíkům od pramenů Charraggu, kteří rovněž nesplňovali představy pořadatelů o správném vzhledu a chování černého plemene.
Celou noc neutichly posvátné bubny. Zpěv a tanec průběhem noci ustal, přesto chodili černoši sem tam, pokřikovali, modlili se, vzývali božstva, tloukli do bubnů a cimbálů z nejrůznějších materiálů, stříhali si vlasy a pálili je v ohni, až hustý čmoud zamořil celé okolí, obětovali ohni potraviny a popíjeli palmové víno, z něhož už k ránu bylo několik opilých do němoty. Policie dohlížela na pořádek a tloukla výtržníky bambusovými holemi – nikde však nedošlo k rvačkám nebo k ostřejším potyčkám.
Ráno před východem slunce vzbudilo všechny, komu se snad podařilo při tom pekelném hluku spát, pekelné vřeštění obřadních trub. Nastala strašlivá vřava – jedni běželi z tábora ke břehům jezera, druzí od břehů do tábora a jiní zase běželi ven z ležení, někam za tábor. Náčelníci a šamani Woodoo se shromažďovali u Velkého vodopádu, na skále odvážně vysunuté téměř až k padající vodě, kde byl připraven dlouhý oltář, pokrytý obětinami na krásných vyšívaných ubrusech. Náčelníci byli oděni do neuvěřitelně nádherných oděvů z barevných ústřižků látek a obarveného peří papoušků, rajek i jiných ptáků. Naproti tomu kněží byli oděni prostě, hlavy měli oholeny a byli celí pomalování ornamenty, zaručujícími přízeň božstev.
Skupina Wassongů vyšla ze stanu, kde strávila noc a přesunula se na skalisko naproti vodopádu, kde všichni usedli na kameny a přihlíželi obřadu. Netlačili se ani k jezeru, ani k obětnímu stolu, chovali se téměř urážlivě jako diváci nějakého kuriózního představení. Poblíž nich se potulovali také leopardi a možná někteří zvědové bělochů, kteří využili opilosti hlídek a vplížili se do blízkosti jezera.
Bubny konečně zmlkly. Teď stálo celé shromáždění nehybně a čekalo. Čekalo se na východ slunce – bubeníci byli připraveni s paličkami pozdviženými, až na ně padne první paprsek. Čekali dosti dlouho a po celou tu dobu bylo v údolí ticho, že by bylo slyšet spadnout i nejmenší kamínek.
První sluneční paprsek sklouzl do údolí a rozčeřil hladinu tichého, ospalého jezera.
V té chvíli udeřili černí bubeníci do obřadních bubnů. Celé shromáždění se dalo do sborového nadšeného křiku a v divokém poklusu se hnalo do vln jezera. Voda vzkypěla, jak se lidé po stovkách vrhali do vln, potápěli se a pokoušeli se plavat dál od břehu. Byli k tomu nuceni, neboť odzadu se tlačili noví a noví, ve slavnostních oblecích, mnozí s čelenkami z per a v lidových krojích, jiní naopak zcela nazí. Již velmi blízko břehu byla hloubka, ale nadšení uctívači posvátného Woodoo se nebáli smrti v chladných vlnách – naopak mnozí by nenamítali nic ani proti utopení, neboť věděli, že po smrti v jezeře vstoupí rovnou do nebe. Zvláště fanatičtí nebo zvláště zdatní jedinci se pokoušeli plavat až do hlubokého, pěnícího se kotle pod vodopádem, i když taková činnost hraničila s pokusem o sebevraždu.
To však nebyl ještě vrchol hazardu, který se měl stát divadlem tohoto jitra. Jakmile většina věřících opustila posvátné vody jezera a kněžím se podařilo zjednat pořádek, dali pokyn a nahoře na skále nad vodopádem, snad třicet metrů vysoko, se objevil mladý bojovník. Byl nahý, pomalovaný různobarevnou hlinkou. Na pokyn kněze zdola nadšeně vykřikl, složil ruce a skočil dolů, přímo do pěnícího se kotle. Jeho štíhlé tmavé tělo prolétlo vzduchem a zapíchlo se jako jehla do bouřících vln. Shromáždění nadšeně a obdivně zahučelo, a už se mladík rychlými rozmachy paží blížil ke břehu a drápal se na kameny. Nahoře však už čekal další – mnoho mladých mužů chtělo předvést národu i božstvům svoje schopnosti. Další skok a další nadšený pokřik – a znovu a znovu. Čtyři nebo pět skočilo dobře, ale další si zřejmě svůj skok špatně vypočítal, letěl trochu stranou a diváci viděli, jak v pádu narazil na vyčnívající kámen. Jeho výkřik zanikl v rachotu bubnů, ale bylo vidět, jak křečovitě chňape rukama do vzduchu. Dopadl na kameny pod vodopádem a jeho krev okamžitě zbarvila bílou pěnu. Výkřik davu byl však jenom o tón vyšší – zemřít při skoku do vodopádu, obětovat svůj mladý život božstvu, bylo zárukou věčné blaženosti...
Jenom ten nejmenší z wassongských náčelníků se kousl do rtu a zašeptal něco svým společníkům. Ale dvoumetrový náčelník mu stiskl ruku, aniž by řekl jediné slovo. Nebylo ani proč mluvit – vše bylo přece tak jasné!
Ještě krev dalších tří mladých mužů zbarvila bílou pěnu, než všichni odskákali, ale žádný z černých kouzelníků a kněží ten závod se smrtí nezastavil. Určení muži vytáhli nešťastníky na břeh – jenom jeden přežil a zdálo se, že bude do smrti mrzákem. Přesto měl úctu a obdiv celého shromáždění – jeho oběť velkému Woodoo byla vzorem pro ostatní.
Teď na chvíli ustal rachot obřadních bubnů. Pak se ozval ještě intenzívněji. Okolí obětního stolu se pomalu vylidnilo a naplnilo oholenými hlavami kněží. Bylo jich poměrně mnoho, tolik, že bylo jasné, že nejsou ze svého kněžského úřadu živi a musejí mít i občanská zaměstnání. Smáčkli se všichni až ke skále a do uvolněného prostoru vtančilo množství dívek, rovněž s kněžsky oholenými hlavami. Tyto počaly srdcervoucně ječet a při tom se kroutily a naskakovaly k uctění velkého božstva. Sbor kněží přizvukoval vřeštivou melodií, kterou udržovaly jejich trouby a cimbály a hlavně všudypřítomné obřadní bubny. Tance a zpěvy trvaly skoro půl hodiny – diváci napřed poslouchali mlčky, potom se počali do rytmu kroutit a svíjet, nakonec i zpívali a ke konci pobožnosti se už někteří z nich v extatickém záchvatu váleli po zemi, tloukli údy o hlínu a na rtech jim vystupovala pěna. Snad tomu napomáhala spousta palmového vína, které vypili, i některé další drogy, jejichž připravování znali kněží a které byly rozdávány zasvěceným příslušníkům kmenů.
Pak zpěv skončil a kněží vyhnali dívky od oltáře ranami krátkých tenkých bičíků z hroší kůže. Dívky se měly za povinnost bránit co nejdéle odehnání, skučely a svíjely se, když jim na hlavy a záda dopadaly biče a roztínaly kůži, ale potom odešly, stejně jako mladí kněží ze zpěváckého sboru, kteří dostali zaplaceno stejným dílem, snad o něco víc. Velení se ujali nejvyšší velekněží, v čele se stařičkým šamanem s opentlenou holí. Ten zůstal stát až u okraje kamene a vytřeštěnýma očima hleděl na vodopád.
„Velké Woodoo,“ zachroptěl, „Ty, které sídlíš v tomto vodopádu, shlédni na nás milostivě a smyj z nás naše hříchy!“
Shromážděný lid ječivě opakoval jeho slova – někteří padali na zem a tloukli hlavou do hlíny nebo i o kameny.
„Veliké Woodoo! Jsme tvůj národ, věčný a neměnný – bílí muži nám zakázali naši víru, ale my jsme nezradili odkaz svých předků, praotců a pradědů! Zůstali jsme silní, oddaní, našli jsme opět svoji víru a přicházíme k tobě s prosbou o odpuštění a pomoc, ó veliké Woodoo...“
Sbor lidu opakoval knězovu prosbu jako ozvěna.
„Shlédni na nás milostivě...“ zachroptěl stařeček, ale vtom se rozkašlal, zapotácel se a jenom to, že jej dva mladší zachytili a odvedli, jej zachránilo před pádem do hlubiny. Na jeho místo se postavil jiný kněz, mladší a s hlasem, který zněl jako trouby jerišské. Ten byl zřejmě skvělým řečníkem – počal líčit tragédii černošského národa, jeho národní a náboženské zotročení a potom slavné znovuvzkříšení, dané velkým učením Woodoo. Mnozí z přítomných plakali, jiní se v extázi svíjeli po zemi.
Nejsem si jist, kolik vážených čtenářů ovládá alespoň základy kultu Woodoo, proto si dovolím krátké vysvětlení. Většina osob, vystupujících v tomto vyprávění, je ostatně neznala také.
Woodoo vzniklo v Jižní Americe, zvláště na Haiti a Portoriku, další silné středisko je v Brazílii. Vycházelo z útržků víry černých otroků a jejich potomků, jejichž vztah k původnímu náboženství, vyznávanému v Africe, byl drasticky zpřetrhán otrokářskými trýzniteli. Jako celek není Woodoo staroafrickou záležitostí, vzniklo z množství nejrůznějších pramenů, smíšených s představami křesťanskými, jak je tak černoši náhodně zaslechli a pochopili při kázáních. Občas do něj pronikly také představy muslimské i jiné, dnes už těžko identifikovatelné. Samo slovo Woodoo je z nářečí polynéských, kde znamená obřady čarodějnické s úmyslem způsobit smrt jiného člověka.
Černošské Woodoo uctívá jednak bohy neviditelné, jednak duchy předků a bytosti, sídlící v ohni, vodě (řekách, vodopádech), moři, zemi, stromech a některých květinách – původně také ve zvířatech, ale tato součást byla v Arminu dost potlačována, zejména pokud se týkalo šelem. Zvířata se obětují Woodoo dle potřebných výsledků prosby, hlavními obětmi jsou kohouti, kozli, ovce. Dle některých nedoložených pramenů dochází i k obětem lidským, avšak doposud nebylo policejně prokázáno, že by k nim skutečně došlo.
Knězem Woodoo se může stát každý, kdo má důvěru dosavadního kněžstva a případně i lidu. Kněží zůstávají v přísné ilegalitě, vyjma nejvyššího kléru. Od prostých věřících se při pobožnostech odlišují oholenými hlavami, občas zraněnými šrámy od nožů – většina kněží cítí silnou náklonnost k sebetrýznění, což při jejich vášnivých citech není nic zvláštního.
Odborníci nepovažují náboženství Woodoo za příliš jasné ani seriózní, neboť na skutečné velké náboženské slavnosti se doposud nedostal žádný skutečně věrohodný odborník. Poznání je udržováno v přísné tajnosti, zvláště před bělochy. Co se týče černochů samých, většinou se od Woodoo přísně distancují, tím ostřeji, čím vyšší společenské postavení zaujímají a čím větší je jejich vzdělání. Ve skutečnosti představy o Woodoo zachvacují i tyto nejvyšší vrstvy, v republice Haiti je Woodoo dokonce státním náboženstvím, v jehož jménu diktátor vyhlašuje rozsudky smrti a jeho gardisté je vykonávají. Jakkoliv se tedy toto náboženství zdá na první pohled směšné, je s ním ve státech s větším množstvím černého obyvatelstva nutno počítat jako s reálnou politickou i duchovní silou.
Projev černého kněze byl dlouhý a silně nadnesený, ale dav jej vyslechl s neutuchajícím zájmem a nadšením. Občas propukli v bouřlivý křik a jásot, když řečník líčil budoucí rozmach černého plemene, nebo v hněvivý křik a nadávky, když mluvil o bílých otrokářích. Nikdo ze zúčastněných nikdy nepoznal otroctví, většina se narodila v Arminu za normální vlády, ale zřejmě si to uměli představit.
Konec řeči opět uzavřely bubny. Potom velekněží přistoupili k oběti Woodoo, které sídlilo ve vodopádu. Byli přivedeni černí a bílí kozli, jednotliví kněží jim utínali hlavy a nechali na sebe stříkat jejich krev. Pak byly stejným způsobem popravovány slepice a kohouti, nakonec holubice. To bylo signálem pro diváky, kteří rovněž obětovali stejným způsobem – vzduch se naplnil řevem zabíjených zvířat, extatickými výkřiky a pachem krve, létalo peří a chlupy, prýštily rudé krůpěje krve a stékaly po bílých košilích či gallábijích, takže účastníci pobožnosti vyhlíželi během chvilky jako banda vrahů.
Pak za sborového zpěvu davu vzali velekněží poživatiny, připravené na obětním stolci, a i s krásnými vyšívanými a zlatem tkanými ubrusy shodili všechno dolů do vodopádu. Někteří věřící obětovali božstvu rovněž a shazovali dolů kusy oděvu, jídlo, krásné péřové čelenky. Nikdo nelitoval daru pro všemocné Woodoo, víra těch lidí byla taková, že raději obětovali poslední majetek, jen aby se zalíbili.
Naštěstí většina věcí nepřišla nazmar – z jezera vedl jen jediný odtok, divoká říčka plná peřejí a vírů. Tam předvídavý leopard Awathsaghwighwirr natáhl přes celou šíři síť, zachycoval předměty odplouvající řekou a odnášel se svými podřízenými vše, co se jim jenom trochu hodilo. Ještě dlouhá léta potom stolovali za slavnostních příležitostí obyvatelé města Tisíc věží na nádherných, zlatem vyšívaných ubrusech...
Nastala malá přestávka v obřadech, aby si věřící mohli upravit obětovaná zvířata k jídlu a trochu si odpočinout. Mnozí však využili této přestávky jenom k dalšímu popíjení vína a požívání drog, takže ztráceli povědomost o současném dění a upadali do transu. Několik starých černošek věštilo, jeden muž náhle z ničeho nic označil jinou bábu za čarodějnici a bylo třeba soustředěného úsilí všech dozorců, aby zabránili věřícím dotyčnou ukamenovat i s celou rodinou.
Kněžský sbor seděl se zkříženýma nohama na kameni u vodopádu a přes nelítostné slunce, pražící do oholených hlav, se pilně modlil a meditoval nad církevními otázkami. Za tohoto stavu požádal jeden z mladších kněží, aby byl vpuštěn mladý náčelník Harky Alliger z Kingtownu. Kněží si Harkyho vážili proto, že zastával silnou pozici v Černé Lilii – jinak se však zdálo, že nevěří příliš vášnivě ve Woodoo a byl považován za kacíře.
Harky se dostavil ve strakaté gallábiji, s množstvím amuletů na krku a vyholenými ornamenty na lebce vyhlížel dosti přijatelně. Vcelku vypadal jako něco mezi knězem a laikem, lépe řečeno náčelníkem. Před veleknězem se uklonil až k zemi a požádal, aby ho ctihodní otcové vyslechli.
„Vznešení otcové, zbožní a svatí vykladači slov velkého Woodoo! Neodvážil bych se na vás obrátit se svou smělou řečí, kdyby věc, o níž mluvím, nebyla tak závažná a nedotýkala se těsně naší svaté víry, za níž stojím pevně a věrně. Jistě víte, že velké Woodoo nám dává do rukou moc, jak zničit nepřátele pomocí magických úkonů – a jistě je také dobře znáte...“
Černí kněží se ulekaně rozhlédli okolo sebe. Hovory o magii nepatřily na shromáždění, hovořilo se o nich jenom v přísném soukromí a za přítomnosti maximálně tří nejzasvěcenějších druhů. Mimo to Harky Alliger nebyl zrovna tím pravým, kdo by měl znát nejvyšší kněžská tajemství.
„Je vám zajisté známo, že získám-li nějakou část těla jiného člověka, třebas vlasy, nehty, krev, výkaly – z této části a hlíny pak vytvořím obraz člověka, již s příslušným zaříkáním probodnu ocelovou jehlou, mohu toho člověka zabít.“
Zahučeli – velekněz potřásl hlavou: „Ano, to je nám známo.“
„Je proto třeba, aby v případech, kdy podmíněné duše takto neodpovědně jednají s částmi svého těla, dohlédli také samozřejmě na naprosté zničení nebo dobré skrytí oněch částí. V Arminu, který je spravován moudře, nám nehrozí nebezpečí – ale co v Onom světě, kde vládu a moc mají ničemní bílí lidé bez duchovního poznání? Slyšeli jste jistě o případu Enkry Westona z Kingtownu. Toho si dovolili bílí ničemové ostříhat a nezničili vlasy, které zbyly. Mají-li je uschovány, pak mají jeho život ve svých rukou a mohou jej kdykoliv zabít.“
„Ano,“ řekl nejvyšší velekněz, „Ale ten chlapec je běloch!“
„Na tom nezáleží. Co kdyby se to stalo i černochovi? Je nutné proti tomu zakročit...“
Velekněz dal Harkymu pokyn, aby se vzdálil, a prodebatoval tu věc se svými kolegy. Nakonec to všechno velmi nahlas oznámili lidu a uvedli jej tak do varu. Mnozí nadšenci navrhovali, aby byli bílí lidé, zvláště holiči a jiní zrádci národa, okamžitě podřezáni. Druzí navrhovali, aby byli zničeni vůbec všichni běloši a tím bylo dosaženo konečného ideálního stavu světa. To vše rada vyslechla a do jisté míry se s tím ztotožnila. Potom se rozhodla vydat o tom provolání.
Tento den byl zasvěcen božstvům. Odpoledne bylo věnováno hodování a nemírnému popíjení vína a když se nad krajem snesla noc, nastaly další, přísně tajné obřady zasvěcené bohyni plodnosti. Došlo ke krvavým hádkám a rvačkám, které však nikomu kromě zraněných v dobré náladě nevadily.
Jiný krvavý obřad se odehrával o kus dále v lesíku, kde byly zasvěcovány nové kněžky pro obřady oslavující bohyni Janbarí, Velkou Matku Vod. Určeným pannám byly do oholených hlav vyřezávány dlouhé a hluboké šrámy, potom jim na hlavu tekla krev kozlů, kohoutů a holubic. Od této chvíle budou ony samy konat obřady, ke kterým jim pod pečetí nejvyššího tajemství daly jejich duchovní matky právo. Jaké asi budou?
Téhož večera ukončilo svůj život v posvátném vodopádu několik starců a stařen, kteří sem přišli jenom za tím účelem. Jejich pozůstalí je pietně vytáhli a spálili na připravených hranicích.
Před půlnocí se bez rozloučení ztratili leopardi. Vzápětí po nich skupina Wassongů odešla ke svým koním, nasedla na ně a bez jakékoliv pozornosti zmizela v temné noci.
Již následujícího dne se mohli čtenáři novin v Kingtownu seznámit s tímto prohlášením rady kněžstva Velkého Woodoo:
|
„Poněvadž zhovadilost a mrzká hanebnost bílého plemene dostoupila vrcholu, který se nemůže nedotknouti naší trpělivosti, poněvadž zločiny, které páše toto plemeno staly se již neúnosnými, jak se nedávno projevilo,
požadujeme:
1. Postavení veškerých osob zabývajících se úpravou vlasů v Arminu pod dohled zodpovědných orgánů, kooperujících s orgány kněžstva Woodoo. Item přísný zákaz těmto osobám ponechávati odpadlé vlasy bez dozoru, item příkaz okamžitého pálení těchto vlasů.
2. Kterýžpak tento se vzepře a tento příkaz plniti nebude, budiž prohlášen za zlého čaroděje, ukamenován a jeho tělo spáleno, jeho dům zabaven a jeho rodina vyhnána z okršleku města na sto mil.
3. Postavení veškerých osob v Onom světě, kteříš se jakkoliv dotýkají vlasů osob arminského původu, zvláště pak černé rasy, leč i obecně, pod tentýž dohled a přinucení těchto zachovávat tento příkaz.
4. Pokud se jmenovaní vzepřou a tento příkaz zachovávati nebudou, žádáme jejich bezpodmínečnou likvidaci.
5. Pokud nebude dbáno našich požadavků, bude si kněžský sbor Velkého Woodoo pokládat za čest prosadit tyto požadavky vlastními mocenskými prostředky.“ |
Nálada ministra vnitra Leona Monroese poklesla po přečtení tohoto prohlášení o tři stupně a dostoupila bodu mrazu. Dalo se očekávat, že se za tyto požadavky postaví výbor Federace Černých Chovatelů Koní a jiné černošské spolky. Bylo proto nutné se tímto nesmyslným požadavkem vážně zabývat.
Ministerstvo vnitra dalo tedy utajeným listem kněžstvu Woodoo na vědomí, že nemá námitek proti zamýšlené realizaci bodu číslo pět. Mimo to vydalo krátkou směrnici pro dotyčné dotčené, v níž je mírným způsobem varovalo před zlobou černochů. Zabývat se osudem těch, kdo to nevěděli, mimo Armin, nespadalo už do kompetence ministerstva vnitra.
Nicméně přesto přetrvávala v Leonovi obava, že něco přehlédl a že tahle záležitost může mít větší význam, než zatím chápe.
Kupodivu podobný pocit měli členové velekněžské rady, když se vraceli domů, ke svým civilním povoláním. Teprve nyní k nim docházely zprávy o různých drobných událostech, ke kterým došlo během slavností. Tam na to neměli čas, měli spoustu starostí s organizací obřadů.
Nyní se dovídali, že zvláště mladí černí bojovníci, kteří si už zase začali říkat podle masájského zvyku morani, vyvíjeli velmi podezřelou aktivitu, aby podřídili všechny, kdo by se k nim mohli počítat, svým náčelníkům. Mezi černým obyvatelstvem zaujímali vždy zvláštní postavení starousedlíci, lidé, kteří se počítali ke šlechtě. Obvykle neměli velký zájem o Woodoo a považovali je za tmářství a pokleslou úroveň náboženství. Měli samozřejmě vyšší vzdělání než mnohý z velekněží, což nebylo divu = dostali se do kursů Černé Lilie. Teď tady byli a byli aktivní – až příliš.
Černá Lilie! Velekněží neměli tu organizaci rádi. Vychovávala velké množství různě zaměřených odborníků, především v oblasti duchovního poznání. Jenom nejvyšší rada Lilie měla přesný přehled, v jakém oboru a směru je vychovává. Přijímali také černochy a zasvěcovali bojovníky i čaroděje. Jedním z nich byl Harky Alliger, na kterém velekněží poznali, že zná mnohem víc, než je ochoten připustit. Zná také víc než oni?
Není tohle počátek nástupu Černé Lilie do kněžstva Woodoo? Nerozhodli se morani zaujmout svá přirozeně jim náležející místa a někdy v budoucnu ovládnout celou organizaci? Velekněží jsou staří a fyzicky téměř bezmocní. Až zestárnou ještě více, budou se muset poohlédnout po nových, svých nástupcích. Kde je vezmou, z kursů Černé Lilie? Z řad moranů?
Bůh občas dával svým služebníkům nepříjemné úkoly...
30.05.2021 11:45