Vítej, návštěvníku!

„Co ti chtěla?“ zeptala se hraběnka. Seděli u oběda a jedli, přičemž kosti předkládali na talíř markýzi Gunnarrovi. Mlsný jaguár byl nejlepším možným strávníkem, ochotně snědl slupky z rajských jablíček a broskví, tvaroh, sýry, slupky z brambor a dokonce i chleba, nad kterým tygři ohrnují nos.

„Vcelku nic. Chtěla, abych jí pomohl na trůn. Vyrazil jsem ji, samozřejmě.“

„Poslal ji Roger?“

„Částečně Roger, částečně přihřívala svou vlastní polívčičku. Roger chtěl, abych jel do Anglie vyřídit tu věc s Enkrou.“

„Pojedeš?“

„Ani mě nenapadne. A půvaby slečny Dany mne nepřesvědčí.“

„Správně, nejezdi. Má dost lidí, aby to vyřídil sám.“

„Roger hraje tak, aby měl slávu, ale nenesl odpovědnost. Hodilo by se mu asi svést to na tajnou službu a na mne.“

Hraběnka mlčela. Pak zvedla hlavu a podívala se na Mika. „Líbí se ti – ta Dany?“

„Je hezká. Ale... nevím...“

„Má zlé oči. Je pyšná a panovačná.“

„To je její hlavní přednost. Alespoň ona si to myslí.“

„A je zvědavá. Hrabala se ti ve fotografiích.“

„Vím, dal jsem jí je, aby se zabavila, než napíšu dopisy.“

„Ne v pohlednicích. Ve fotografiích lidí.“

„Hleďme! No co, když se v nich může hrabat Asthra, může se Dany taky podívat, s kým se kamarádím. Moje archívy mají tu výhodu, že je může prohlížet kdokoliv, aniž by něco pochopil.“

Dveře se otevřely a vstoupil obrovitý černoch Mahdí. „Návštěva, sa'í. Princezna Asthra.“

„Tady se dneska dveře netrhnou! Přines další příbor a dej připravit oběd. Bude hladová jako vlk...“

Když černoch odešel, vyšel Mike s hraběnkou na verandu, aby Asthru přivítal. Viděl, jak projela branou, seskočila s koně a rozběhla se mezi rozkvetlými záhony k němu. Její průvodce Féri zatím diskutoval s černochy o opatření jejich koní.

Asthra zářila nadšením, když vyskákala po schodech na terasu a nadšeně padla Mikovi kolem krku.

„Proboha, jenom mě neporaz!“ řekl, „Co se děje, že tak záříš? A od čeho máš tu krev na zádech, proboha?“

„Vyhrála jsem hezkej souboj!“ rozesmála se, potom objala hraběnku a pozdravila ji. Ale hned se vrátila zas k Mikovi.

„Jenom se nezblázni, prosím tě! Co jsi vyhrála?“

„Zmlátila jsem tu nafoukanou káču, až prosila!“

„Kterou nafoukanou káču?“

„Dany Monroesovou! Takhle se válela v blátě a škemrala, abych ji nechala! A před tím měla tisíc řečí, ale já umím ovládat svůj karabáč, však víš, že se někoho nebojím...“

„Ty ses servala s Dany Monroesovou? A proč?“

„Proč?“ Asthra ztratila na chvíli suverenitu, „Proč nevím. Tak, potkaly jsme se tadyhle kousek v lese a na uvítanou se párkrát práskly karabáčem. Potom jsme zkusily tygří box a všelijaký další hry. Ale vyhrávala jsem já!“

„To tě šlechtí. Ale záda máš zakrvácená, kdy ty už holka, dostaneš rozum? Jsi přece dívka, ne bojovník...“

„Třeba jsem chtěla být bita. A hlavně porazit sestřenku baronesu. Co ti chtěla, jela snad od tebe? Že by milostné nástrahy? Půjdu jí za družičku na svatbu? Nevěřím, že ses zakoukal do takové pyšné husy...“

„Bez obav, Asthro! A pojď dovnitř, máš jistě hlad... a snad by ses vykoupala, ne? Alespoň umýt tu krev...“

„Máš tu nějaké tygry? Jistě, tak ať mě oblížou a bude to zas v cajku. Ale něco bych snědla, to jo...“

„Půl kuřete na grilu nebo celé?“

„Naposledy jsem jedla včera večer, ráno jen trochu ovoce. Jela jsem celou cestu na koni, ne jako ta... vláčkem! Ale kuřata bys snad mohl nechat naživu. Nemáš něco, v čem není maso?“

„Samozřejmě mám...“ Mike po ní koukl trochu překvapeně.

Asthře přinesli na stříbrném talíři zeleninové sabdží s malými brambůrkami, chlebové placky a spoustu ovoce. Nevšímala si příborů a jedla rukama, trhala placky zuby a hovořila při tom s plnou pusou, vesměs vlastní chválu a urážky a pomluvy Dany Monroesové. Ještě stále zářila štěstím nad svým vítězstvím a znovu a znovu líčila průběh boje.

„Tak povídej, cos mi přišla říct.“ řekl Mike, když zhltla celý obsah talíře a dojídala se broskvemi a banány.

„Poslal mě Santanueva. A vůbec – Féri!“

Féri ještě jedl (kuře), ale když mu Asthra poručila, aby přinesl její sedlovou brašnu, vstal od jídla a došel pro ni. Asthra vytáhla černobílou fotografii a položila ji na stůl před Mika. Ten ji vzal a pozorně prohlédl.

Chlapec a dívka stáli opřeni o podstavec lva u sochy admirála Nelsona na Trafalgar Square v Londýně, který Mike poznal nejdřív. Ona byla v nějakých konfekčních šatech bělochů, on měl odřené džínsy a bundu neurčité barvy. Oba měli krátké tmavé vlasy a on byl mnohem snědší než ona, do objektivu se díval nedůvěřivě a snažil se usmívat, takže se mu ve tvářích dělaly důlky. A podle nich ho Mike poznal.

„Hrome, Paul Fox! Kde jsi k tomu přišla?“

„To mi poslal, abychom se poučili, jak se Londýně má. To je on a jeho dívka, Zlatka jí říká.“

„No, ten vyhlíží! Co že se dal takhle ostříhat?“

„Až se s ním setkám, dám ho zbičovat. Už jsem se k tomu pevně rozhodla. A ji taky, aby si užila!“

„Ale no ne! Copak Paulovi to neuškodí, ale za co může ona?“

„Ona ho ostříhala – takhle! To stačí, ne?“

„Vidíš, aspoň nepoklesl tak hluboko, aby nakupoval u odborníků. Je to sice strašné, ale musíme k ní být shovívaví, její účes svědčí o tom, že nic lepšího nedovede.“

„Co tím myslíš... ach!“ oči se jí rozšířily zděšením, „Myslíš, že by se dal ostříhat od holiče? Takovou hanbu by přece na sebe nepřivolal, není blázen! Když od kamaráda nebo od dívky, dejme tomu, to by se dalo pochopit, ale to... ne, natolik si náš Paul ještě zachoval smysl pro slušnost...“

„A ty ho za to dáš zbičovat.“

„Protože si to neměl dovolit! Byl to můj agent!“

„Po stránce citových vztahů sis na něj přece nárok nedělala! Divím se, že si to tak bereš, líbil se ti jako kluk?“

Asthra se zatvářila pohoršeně. „Samozřejmě, že ne! Ale byl to můj agent a vyslala jsem ho tam! Je to taky moje ostuda...“

„Samozřejmě, že ano. Je to mimořádně hezkej kluk a ty seš jako vlčák, co hlídá zahradu. Sám to nežere, ale druhý nenechá...“

„Co si to o mně myslíš? Kdybych chtěla, sbalím ho kdy budu chtít! A ta jeho holka...“

„Vážně si nechceš dát studenou sprchu? Ta Dany tě pěkně rozhicovala. Co jste spolu všecko dělaly – po té rvačce?“

Asthra zmlkla. Koukala zachmuřeně zpod ofiny a uvažovala, kolik mu říct.

Mike se rozesmál. „Tak si to tak neber! Já Paula znám, nemyslel to tak zle. Třeba se jenom zamiloval...“

„Zřejmě. Mluví o své dívce tak hezky, že tomu věřím. Ale i když se zamiluje, nemusí se ještě dělat směšný!“

„Po pravdě řečeno, závidím mu. Když je někdo tak zamilovaný, že ztratí zdravý rozum a stává se směšným širokému okolí, je jistě vnitřně šťastný. Přeju mu to a chci, abys mu to přála i ty.“

Asthra se krátce zamyslela, pak se rozesmála. „Dobře, přeju mu to! Ale teď je tady jiná věc, kdo půjde nahradit Paula? Pedro tě prosí, abys odjel do Anglie a vyřídil tam tu věc s Enkrou. Je to už na dlouhý lokte a není vyloučeno, že to přejde do války...“

Mike potřásl hlavou. „Ne, Asthro. Nepojedu nikam. Nejsem jediný agent v zemi a nemám zapotřebí být u každé štrapáce, která se kde ve světě stane. Myslím, že jsem udělal už dost pro vítězství a mám snad právo taky na chvíli klidu. Ať to zařídí Santanueva.“

Asthra si podepřela bradu rukama. „Černá moc vyslala svého agenta do Anglie. Nějaká intrika Harky Alligera, myslím.“

Mike potřásl hlavou. „Kdo to je?“ ptal se s nepatrným zájmem.

„Jmenuje se Luciper Wang.“

„Aj!“ řekl a zasmušil se.

„Zvláštní jméno, že? Nikdo ho nezná, vím jenom, že je černoch z Onga-Orangu. Vím to proto, že mě Tiippi varoval, ten borec je prý šílenec a považuje bělochy za nepřátele...“

„Tiippi je kdo?“

„Australan, kterýho jsme nedávno přibrali. Je černý a oni mu věří, proto mi říkal, co dělá Black Power.“

„Proč byl poštván na Enkrovu záležitost?“

„Enkra je ze čtvrtiny indiánského původu. Luciper Wang snad také. Toho využil Harky Alliger, který by rád získal zásluhy pro případ povýšení v Černé Lilii. Možná i ve státě.“

„Hm. Další intrika.“

Asthra se rozhlédla kolem sebe, i když to nebylo zapotřebí. „Všecky intriky míří na jedno místo, k trůnu. I černoši myslí na svůj plán: černošského Vládce. Harky je chce uklidnit tím, že pro sebe získá prostor v Lilii. Kněží Woodoo jsou prý velmi rozzlobeni na vládu, aniž kdo ví proč. Každý, kdo má nejmenší šanci, se chce stát novým Vládcem, až sir Lera padne...“

„Proč by měl padnout?“

„Je starý. A je toho na něj moc. Alwinova aféra i tvé ohrožení jeho trůnu, když tě tygři dejme tomu zvolili, teď ještě ta historka s Enkrou, kterou ho ohrožuje Monroes. Lid už svého Vládce nemiluje tak, jak ho miloval kdysi. Všechno se mění – a musíš uznat, že Vládcova role v minulém roce nebyla slavná.“

„A co Santanueva? Taky chce korunu?“

„Pedro zůstane knížetem. Nechce být vládcem, ale taky nechce, aby byla omezena jeho vlastní moc. Chce mít pána, ale sám je pánem taky, dost velkým...“

„Kdo je jeho kandidát?“

„Čeká na tvoje rozhodnutí. Bude podporovat toho, koho doporučíš ty. Nebo se případně zdrží hlasování a nechá tomu volný průběh. Pedro není politik, je to špinavá věc...“

„Myslíš tedy, že sir Lera je bezprostředně ohrožen?“

„Národ ho už nebude bránit. Ublížila mu nečinnost v Alwinově případě a ubližuje mu nečinnost v případě Enkry. Každou jeho slabinu využívá Roger. A lid opravdu nemá důvěru ke starému muži. Lidé si šeptají, že už nedokáže udělat žádné rozhodnutí...“

Mike potřásl hlavou. „Zdá se, že se budu muset opět osobně angažovat. Sir Lera je přece jediný, kdo může vést tuhle zemi, copak to Roger nechápe? Ale možná to chápe až moc dobře. Musíme znemožnit všechny intriky kolem něho...“

„A kvůli tomu musíš vyřešit případ Weston.“

„Ne!“ Mike skoro vykřikl, „Nechci nikam jít, Asthro. Chci už mít klid, pro všechny svaté! Od včerejška, jak přijela Dany, neslyším nic než přesvědčování, abych šel do Anglie vyřídit Enkrův případ. Jako kdybych byl jediný na světě!“

Vstal, přistoupil ke stěně a hleděl z okna ven, ale nikoliv na park před farmou, ale dozadu do sadu a k horám. Asthra spatřila, jak se mu čelo stáhlo do ostrých vrásek.

„A budu to, jak vidět, slyšet ještě mockrát. Podívej!“

Po stezce z hor se blížil průvod množství pruhovaných tygrů. Asthra si všimla jejich zlatých náhrdelníků a ozdob na šíjích a pochopila, že se blíží nějaká ctihodná delegace.

„Ten první je Kwarr, Chief Tiger. Typard vedle něho je Zabrí. Musíme se připravit na vzácné a neobyčejně milé hosty. To jsou Enkrovi největší přátelé a vsadím se s tebou, co chtějí...“

„Ráda bych něco vyhrála, ale v tomhle případě se nesázím...“

Černoši už také zaregistrovali návštěvu a rozběhli se do sadu, otevřít zadní vrata. Také markýz Gunnarr, zvědavý jako obyčejně, jim běžel vstříc a velmi přátelsky se s nimi vítal. Tygrů bylo dvaadvacet, dva náčelníci a dvacet ozbrojenců. Ten válečnický počet byl zřejmě ještě vzpomínkou na nedávné události.

U domu tygři seskákali s koní, černoši se jich ujali a odvedli je do ohrady. Ozbrojenci se rozložili po trávníku pod stromy, kde byl stín, Gunnarr s Kwarrem a Zabrím šli po schodech nahoru.

Mike je přijal vsedě se zkříženýma nohama na koberci. Nebylo slušné sedět při jejich přijetí na nějaké sedačce, neboť by se ocitl mnohem výš než oni. Asthra usedla po jeho boku a hodlala alespoň uvítací ceremoniál hrát úlohu hostitelky.

První vstoupil Gunnarr, uctivě ustoupil stranou a dovolil náčelníkům vejít. Mike si povšiml, že Zabrí jde o půl kroku za Vládcem, ne tedy stejným krokem, ale také ne o celý krok pozadu, jak by se slušelo. Buď to nevěděl, nebo se cítil být natolik nejbližším přítelem Vládce, že se to přehlíželo.

„Vítám vás ve svém domě,“ řekl Mike, „Prosím, abyste přijali moje pohostinství...“

„Děkujeme ti,“ řekl Chief Tiger Kwarr, „A slibujeme ti, že budeme tvého pohostinství zneužívat co nejméně.“

Přistoupil, aby se dal obejmout, po něm i Zabrí. Asthra také tygry objala a pohladila po hebkých kožešinách a oni se k ní chovali velmi uctivě. Oba ji znali ze schůzek v Kingtownu.

Usedli naproti sobě a markýz Gunnarr také přisedl do kruhu, aby případně pronesl nějaký závažný přínos od knížete Quiroqy, bylo-li by toho třeba.

„Přišli jsme požádat tě o pomoc.“ řekl Chief Tiger.

„Mé dveře jsou vám vždy otevřeny.“ řekl Mike, ale v jeho hlase neznělo žádné nadšení nad budoucím úkolem.

„Jistě znáš mého bratra Enkru Westona. Je to již mnoho měsíců, co byl protiprávně odvezen do Studené země. A víš jistě, že byl v poslední době zločinnou rukou uvržen do vězení. Vy lidé jste už na jeho trpký osud dávno zapomněli, ale my Pruhovaní, Vládcové Nebe i Země, nezapomínáme nikdy.“

„Mýlíš se, Kwarre. I lidé myslí na Enkru.“

„Mluvíte o pomoci. Všichni mluví o pomoci, ale nikdo nepřiloží ruku k dílu. Všichni máte plná ústa soucitu s mým bratrem, ale když je třeba provést čin, zalézáte do děr a svalujete tu povinnost jeden na druhého. Enkra Weston je z vašeho plemene, je člověk. Ale vy jste na něj zapomněli a nechali ho na pospas zločincům z Onoho světa.“

Mike sklonil hlavu. „To jsou slova Vládce tygrů. Máš právo obviňovat, koho chceš. Domníváš-li se, že jsem vinen, suď mne podle práva.“

Tygr Kwarr se zarazil a pohlédl stranou na Zabrího. Ale i krvelačný typard už viděl, že tentokrát trochu přestřelili.

„Vyjímám tě z počtu těch, kdo se provinili. Vím, že ty nejsi člověk, že nejsi jako druzí. Jsi jeden z nás, jenom nevůlí nebes jsi se narodil v lidském těle, ne jako tygr. Jsi bez viny...“

„Děkuji.“ řekl Mike.

„Právě z toho důvodu přicházíme,“ řekl typard Zabrí, když se jeho přítel neměl delší dobu ke slovu, „Přišli jsme tě požádat, aby ses sám ujal věci našeho bratra Enkry a vysvobodil ho z potupného vězení!“

Mike potřásl hlavou a přetřel si čelo. „Obával jsem se takové prosby. Ale ještě než odpovím, připomněl bych, že o vysvobození Enkry se stará Roger Monroes.“

„Nevěříme Rogerovi z Monroesu!“ vykřikl typard, „Právě on je ten, který má nejvíc řečí o pomoci, ale žádné činy! Posílá do Studené země zvědy, střelce, jednotlivé válečníky, ale sám sedí ve svém pohodlném zámku a nehýbá prstem! Jenom štve jedny proti druhým a intrikuje se vším, co spatří! On si nepřeje vysvobodit Enkru, jen využívá jeho případu jako zbraně proti svým nepřátelům! My to vidíme, Miku, nejsme hloupí. Je zapotřebí jiného a lepšího velitele!“

Mike potřásal hlavou stále povážlivěji. „Není správné nevěřit Rogerovi. Je opatrný, to je pravda, ale jistě ne zbytečně. On zná lépe, co je třeba činit. Nelze se pustit s lidmi do války a není třeba to činit, když se lze dohodnout. Je možné vyjednávat.“

„My nechceme vyjednávat! My chceme Enkru!“ vykřikl Zabrí.

Kwarr ho uklidnil tichounkým zavrčením. „Samozřejmě uznáváme, že je třeba v případě možných výhod využít možnosti vyjednávání. Ale zdá se nám, že Roger má v úmyslu vyjednávat dlouhá léta. Představovali jsme si vyjednávání poněkud jinak, rozhodně rychleji a úspěšněji. Domníváme se, že bys dokázal vyjednat propuštění Enkry mnohem rychleji.“

Mike chvíli mlčel. „Nevím, co bych dokázal a co ne. Musím vám říct, že nechci jet do Anglie – do Studené země, jak říkáte.“

„My tě prosíme!“ řekl Kwarr důstojně.

„Já vím. Ale pokuste se pochopit také vy mne. Před nedávnem jsem skončil válku, velmi náročnou a vyčerpávající válku s nepřítelem, kterého rozhodně nebylo možno zvát lehkým. Pomohli jste mi, zvítězili jste nad ním a víte to. Byl jsem v tom boji raněn – sotva jsem se trochu vylízal z ran, už opět přicházíte a chcete mne hnát do dalších bojů. Uvažte, bratři – nemám snad právo být unavený, chtít si odpočinout?“

„Po vítězství přijde čas k odpočinku!“ řekl Zabrí.

„Já už ale nechci bojovat. Viděl jsem mnoho mrtvých za poslední dobu a tuším, že by přibyli další, kdybych opustil tohle klidné údolí. Netrapte mne, prosím vás. Jsem už dost starý na to, abych se neplašil při zvuku válečné trubky a dost unavený, abych se nechtěl nechat vyhnat na stopu, po níž běží už tolik lovců. Nehněvejte se, bratři, ale já nemohu jít...“

Kwarr si olízl rty. „Bratře, chápeš přece, proč přicházíme k tobě! Mám několik set tisíc bojovníků, mám zlato pokladnic a svatyní Aurrgharru, mám strašné a ničivé zbraně, mám moc, jakou nemá žádný z vládců lidí. Ale přesto tě musím prosit, neboť všechna má moc mi není nic platná. Kdyby mohl některý z mých tygrů jít tam a učinit, co je třeba, poslal bych ho. Ale nemůže, jeho slovo tam nic neplatí a jeho tlapa může zabíjet, ale ne přesvědčovat. Čekáme příliš dlouho na to, až lidé učiní, co je jejich povinností. Ale bojovníci z paláců Kingtownu neplní své povinnosti a nechtějí zvednout ruku. Nechceme už dále čekat, musíme něco učinit, abychom neztratili svoji čest před světem. Ale nemáme nikoho, kdo by to učinil. Nevěříme už nikomu, jenom tobě. Nezklam naši důvěru, jako ji zklamali všichni ostatní.“

Mike tentokrát dlouhou chvíli mlčel, než řekl: „Obrátili jste se už na Vládce, na sira Leru?“

„Nevěříme už ani siru Lerovi,“ řekl Zabrí, „Nedokázal sám zničit Alwina, není schopen vládnout Pruhovaným!“

„Vyrostl a byl vychován ve vašem Aurrgharru!“

„Nežije už žádný z bojovníků, kteří se na to pamatují. I z jejich synů a vnuků jsou jen kožešiny ve svatyních našeho města. Nepamatujeme si to.“

„A přece je Vládce vaším otcem a myslí na vaše blaho.“

„Ale už dlouho nedokázal svou otcovskou lásku činem. Já sám ho uznávám, i jiní – ale skupina odbojníků ve zdech Aurrgharru nemůže zapomenout, že jsme několik dní měli jiného Vládce!“

„Na to jsem já už zapomněl. Ať zapomene i Awram, který je jistě hlavou těch odbojníků.“

„Nemýlíš se. Jak byl Awram tvým nepřítelem, teď tě chválí a vynáší. On nám poradil, abychom k tobě šli.“

„Vraťte se a řekněte mu, že nepůjdu. Jsem starý a unavený, to mu řekněte. My lidé žijeme déle, ale máme vymezen jen určitý čas. Mně se blíží chvíle, abych přestal být bojovníkem...“

Tygři chvíli hleděli jeden na druhého.

„Když dovolíš,“ řekl pak Kwarr, „Zneužijeme tvého pohostinství až do rána. Ráno nám odpovíš na naši prosbu. Noc je dlouhá a snad za tu dobu nahlédneš, co je třeba...“

„Bude mi ctí, budete-li pod mou střechou...“

Pak tygři vstali a odešli a Gunnarr s nimi. Mike vstal rovněž, přistoupil ke vchodu na balkon a opřel se vyčerpaně o dveře. Asthra ho bystře pozorovala.

„Neříkal jsem ti to snad, Asthro? Neřekl jsem, že i oni to budou chtít? Cožpak jsem jediný na světě?“

„Možná ano. Možná je to úkol, který máš splnit.“

„Dobře. Ale proč já? Necítím se k tomu oprávněný ani schopný!“

„Chceš, aby to radši vyřídil Luciper Wang?“

Mike se zamračil. „Znám Lucipera Wanga. Znal jsem i jeho otce Šahina, Vládcova ochránce. Nemyslím, že Šahinovou smrtí přišel svět o velkého dobrodince živých bytostí...“

„O Šahinovi se dodnes vypráví. O jeho statečnosti a bojovém umění povídají všichni samurajové v zemi...“

„Nepochybuji o tom, že o Luciperovi povídají taky.“

„Odkud ho znáš? Říká se, že jsi byl jeho duchovním učitelem.“

„Ještě to by mi tak scházelo!“

„Ale znáš ho.“

„Znám. Poslali ho ke mně, abych mu vysvětlil některé věci z filosofie, které mu nemohli vysvětlit bojovníci. Je velice inteligentní, ale byl v tu dobu poněkud neklidný. Nevydržel mne dlouho poslouchat, brzy utekl...“

„Takže jsi byl přece jen jeho guruem.“

„Snad jedním z těch, kteří mu dali částečné poučení.“

„Zasvěcení mu dal kdo?“

„Nevím. Potom jsem ho jednou doprovázel do Lahore v Pákistánu. Tam žil v tu dobu maháguru sekty thungů, škrtičů hedvábným šátkem. Luciper si přál zvládnout jejich umění. Snad ten mu dal nějaké zasvěcení. Nebo někdo jiný, to já nevím.“

„Ty znáš i takové lidi?“

„Thungové jako celek jsou banda ničemů. Ale jejich bráhmani jsou do jisté míry komunikativní a je možno s nimi vyjednávat.“

„Říká se, že používají nějaké... jiné mantry.“

„Asi ano. Ale já je neznám.“

„Skutečně je na světě něco, co neznáš? A ani nechceš znát?“

„Některá tajemství je lepší nevědět.“

„Povídej mi o tom jejich guruovi.“

„Nic o něm nevím, viděli jsme se jednou a ještě v noci. Neznám jeho jméno ani podobu, zúčastnil jsem se sice jejich pobožnosti, ale neovládám ani mantry, které zpívali. Zkrátka nevím nic.“

„Jsi jeden z mála lidí, kteří se s nimi setkali a přežili to.“

„Ano, jistě. Je ale otázka, jak dlouho bych přežil, kdybych se svými zážitky chlubil na veřejnosti.“

Asthra se rozesmála. „Dobrá, nebudu vyzvídat. Takže, Luciper dostal zasvěcení. Co bylo dál?“

„Odešel na nějaký čas do ústraní a meditoval. Slyšel jsem, že se stal Drakem, zasvěceným bojovníkem. Není jako obyčejní lidé, není schopen spáchat zlo. Koná jenom oddanou službu.“

„Tím, že zabíjí lidi?“

„Každého, kdo se proviní proti božímu zákonu, musí zabít. Je to povinnost vyplývající z jeho služby.“

„Takže zabíjí lidi, kde na ně narazí.“

„Ano. Ale není to vražda, nýbrž oběť. Pokaždé, když někoho zabije, říká tajnou mantru, kterou mu dal jeho guru.“

„Velmi ušlechtilý člověk.“

„Jeden z nejušlechtilejších. Bez legrace. Ani ty, ani já se ho nemusíme bát. Zato nepřátelé by měli už teď zneklidnět.“

„Dodržuje zásadu, že nezabíjí ženy, děti a osoby s duchovním poznáním, jak předpisují Védy?“

„Samozřejmě, je přece samuraj. Taky nezabije toho, kdo ztratí zbraň nebo spadne z válečného vozu.“

„Vypadá to, že na bojišti nastane pěkně veselo, až se objeví. Myslíš, že to kromě nás ví ještě někdo?“

„Nemyslím, že bychom to měli někomu vykládat. Je to jejich problém, zda na sebe přivolají jeho hněv.“

Asthra se mírně usmívala. Téměř laskavě. „Je mi těch lidí líto. Ale je to jejich karma, aby zahynuli jeho zbraní.“

Mike neřekl nic, jen se smutně usmál.

Asthra chvíli uvažovala. „Četla jsem tu knihu, kterou jsi mi přinesl ze své cesty po Indii. Šrímad Bhágavatam.“

„Jsem rád, že sis ji přečetla.“

„Ještě ne celou. Není to tak jednoduché, je to hodně dílů. Mám z toho v hlavě trochu zmatek. Je těžké všechno pochopit...“

„Mám ty samé pocity jako ty.“

„Nevím, jestli... víš, když jsem to četla, byla jsem hrozně překvapená... ani nevím, jestli ti to mám říkat.“ Koukla po něm, ale protože neodpovídal, pokračovala: „Když jsem četla některé stránky, měla jsem dojem, že jsem to už někdy viděla.“

„Ano. To se někdy stává.“

„Víš, nejdřív jsem myslela, žes mi to vykládal ty, když jsem byla malá, protože v hodně věcech jsem si nebyla jistá, kde jsem to četla a kdy, měla jsem dojem, že si to pamatuju z velice útlého dětství. Jenže ani v dětství jsem to nemohla vidět... je možné, abych to viděla ještě před dětstvím?“

„Ano. V některém z minulých životů.“

„Ty vážně myslíš, že jsem byla někdy na takové úrovni, že jsem studovala Bhágavatam?“

„Možná jsi byla někým, u koho to patřilo k povinnostem. Vysoce vyspělým bráhmanem, člověkem se znalostí filozofie.“

„A potom jsem poklesla?“

„To není tak docela jisté. Možná jsi dosáhla tohoto zrození, abys v něm uskutečnila nějakou důležitou práci. Možná sis dokonce toto zrození sama vybrala. Lidé, kteří dosáhnou určité úrovně, si mohou vybrat, kde a v jakém těle se zrodí.“

„Proč bych si vybírala tohle?“

„Proč ne? Je to pěkné tělo a dobře ti funguje. Možná nejvhodnější k tomu, co máš vykonat.“

„Co to je?“

„Nevíš-li to ty, nemohu vědět ani já. Ale je jisté, že se to dozvíš dřív, než skončí tvoje dospívání.“

Na Asthru toho bylo trochu moc najednou. Odvrátila hlavu a tiše přemýšlela, vyhlížeje z terasy do nádvoří.

„Víš, jak jsem k té knize pro tebe přišel?“ zeptal se Mike, „Víš vůbec, proč mne poslali do Indie? Měl jsem tam nějaký úkol pro tajnou službu, a z toho důvodu bylo nutné, abych na nějakou dobu nosil oděv bráhmana. Opatřil jsem si ho poměrně snadno už tady, taky tu šňůru a růženec a základní informace. Je tam hodně všelijakých sekt, každá má své vlastní bráhmany a ti se navzájem tolerují, pokud je jejich chování v něčem odlišné. Dokonce jsem mohl tu a tam pít kávu, což šástry zakazují.“

Asthra se zasmála, ale jinak napjatě poslouchala.

„Součástí přestrojení agenta je, že se neliší od svého okolí. Proto jsem musel taky konat uctívání a studovat Písma. Měl jsem kámen, kterému se říká Šalagrama Šíla, konal pro něj oběti a zpíval mantry. A setkal jsem se se skupinou jiných mnichů, kteří dělali uctívání společně. Přijali mne velice vlídně, ale museli postřehnout, že jsem něco jiného. Tehdy mi jeden z nich, nějaký starý guru, doporučil studovat. Byli nesmírně laskaví, až k sebezapření. Po nějaké době jsem mu vysvětlil svou situaci.“

„A on tě vyhnal.“

„To by udělal člověk z hmotného světa. On se nejdřív smál, pak mi řekl tohle: Bůh si někdy člověka povolá podivnými způsoby. Kdyby nezaranžoval situaci takhle, třeba bys mezi nás nepřišel a setrval bys v temnotě. Takhle jsi dostal příležitost. Využij ji, jak nejlíp umíš.“

„Ještě řekni, že ti dal bráhmanské svěcení, a já se rozbrečím dojetím. Zní to trochu moc jako pohádka.“

„Nedal mi nic. Odešel jsem odtamtud, protože jsem musel splnit svůj úkol. Mimochodem, vůbec jsem ho nesplnil dokonale, během akce se zjistilo, že to ani není potřeba, že se věc vyřešila bez mého přičinění. To v naší práci někdy bývá.“

„A tak ses vrátil domů a zapomněl.“

„Tak jsem se vrátil domů. Na první pohled jsem způsobil lidem trochu šok. Henry Gardnera jsem třeba požádal, aby mi nalil whisky, což je od bráhmana silně divné. Ale co nejrychleji jsem změnil oblečení a chování a byl už zas normální. Potom došlo k těm záležitostem s Alwinem a já neměl čas se zabývat svými vnitřními problémy. Měl jsem dojem, že vše je v pořádku, že musím jen dělat, co je mou povinností, a bude to dobré.“

„A ono nebylo.“

„Když jsem měl volnou chvíli (to někdy bývá), přistihl jsem se, že uvažuju. Že vzpomínám na ty chvíle klidu a pohody, kdy jsem zpíval s mnichy mantry tam pod Himálajem. Že bych se tam chtěl vrátit, že mi svět kolem připadá dokonale nesmyslný a moje práce v něm ještě nesmyslnější. Že se na mnoho věcí dívám z hlediska bráhmanského kněze a ne agenta tajné služby. Nebo politika nebo čeho jiného.“

„Myslím, že to chápu.“

„Dřív jsem si ani neuvědomoval, že mohou existovat různá hlediska. Nebo možná jsem si to uvědomil, ale ne v takové míře. Neuvažoval jsem o tom, o čem uvažuju teď. Možná jsem k tomu měl vždy sklony, ale omezoval jsem je, protože mi nepřipadaly vhodné k postavení, které jsem měl. I když...“

„Chápu velice přesně, o co jde. K jakým závěrům jsi došel?“

„Duše, kterou máme, se snaží získat převahu nad tělem, dá-li se jí k tomu možnost. Já to udělal a duše chce ovládnout touhy těla. Já se tomu zatím bráním. Ale nejsem tohle tělo, jsem duše, takže mám obavy, že jednou zvítězí.“

„Přesně totéž zažívám já.“

„Jenom startuješ z výhodnější pozice. Já už jsem dost starý, prožil jsem hodně věcí a udělal hodně znečišťujících přestupků. Ty jsi toho zatím tolik neprovedla, a možná se ti podaří se tomu do značné míry vyhnout. Budeš-li mít štěstí.“

„A studovat Bhágavatam.“

„Možná. Třeba je skoro jedno, co studuješ. Hlavní je, aby ses rozvíjela, abys nenechávala zahálet inteligenci, kterou jsi dostala jako vybavení tohoto těla. Pokud nebudeš rozvíjet svůj rozum, poklesneš. Pokud budeš, půjdeš dál.“

„Co je konečný cíl?“

„Seberealizace vlastní osobnosti. K tomu patří i rozvíjení osobností lidí, které máš pod svým vlivem, ale to vše už jsou záležitosti, které zvládneš sama a bez problémů. Problémy rázu technického ti pomůžu vyřešit. Zásadní problémy si ovšem musíš rozebrat sama, s tím ti pomoct nemůže nikdo.“

„Príma. Jsem ráda, že jsi mi to takhle řekl. Dovolíš teď, abych si to šla někam... promyslet?“

„Jistě. Nečekám, že tohle je zásadní nebo poslední rozhovor o těchto záležitostech. Teď musíš naopak meditovat velmi dlouho.“

„Ano, vím. A tobě... něco jsem ti přinesla.“ Z brašny, kterou předtím pohodila do kouta, vytáhla balíček zabalený v novinách a dala mu jej. Otevřel ho a viděl několik pohlednic. Zasmál se.

„Opravdu víš, čím mě potěšit. Ty nebo Pedro?“

„Pedro dal příkaz bojovníkům, kteří jeli do ciziny. A něco jsme někde sebrali, ani nevím kde...“

„Výtečně,“ řekl, prohlížeje si kořist, „Něco z toho nemám... Hrome, kde jste vzali tohle?“

Asthra povytáhla krk a pohlédla na krajinku. Obyčejná zvlněná pahorkatina, jaká je všude, na druhé straně nápis v cizí řeči.

„To je moje vlast. Znám ta místa... ale tenhle pohled nemám. Kam až se to zatoulal?“

Byl tam stručný pozdrav – odesílatel i adresát byli cizí lidé a nic nenasvědčovalo, kde k tomu Asthra přišla.

„Půjdu si teď odpočinout. Nejlepší bude zajet nahoru k jezeru a vykoupat se. Zatím si to můžeš zařadit...“ řekla a nechala ho s jeho nejoblíbenější zábavou.

Koupat se obyvatelé farmy jezdili k tůni asi pět set metrů nad farmou v horách, kam se taky jezdilo plavit koně, což Asthře nemohlo vadit. Tůň měla tu výhodu, že byla dosti mělká a tudíž teplá, při tom však nevysychala, byla napájena potokem přímo z hor a ten potok byl naopak ledově studený. Asthra to při své první návštěvě na farmě nazvala saunou a střídání ledové vody z potoka a teplé z jezera okolo ji bavilo.

Teď vyrazila s Férim k jezeru. Jeli na koních a byli tam dřív, než se stačili pořádně rozjet po úzké kamenité stezce. Ale jen co vykoupali koně a sami se trochu opláchli, už se ozval na cestě cval dalších koní. K Asthřině údivu to byl Kwarr a Zabrí. Tušila, že se tygři nepřijeli jen tak vykoupat a lámala si hlavu, co asi tak mohou chtít.

Zatím sesedli a koupali se kousek od nich. Asthra se tedy dala bezstarostně do hry s Férim, která spočívala hlavně ve stříkání vody do očí a pokusů potopit ho. Féri s ní naštěstí neměl soucit, potopil ji a pořádně podržel pod vodou, až se napila, prskala, kašlala a radši vylezla. Teprve tehdy se oba tygří náčelníci rozhodli přijít k ní.

Usedli před ni, obtočili ocasy okolo tlapek a pozorovali ji, jak sedí, opřena zády o vyhřátou skálu. Usmála se na ně a očekávala, co jí řeknou.

„Jsi princezna Asthra, sestra náčelníka Santanuevy.“ řekl Kwarr po bedlivém průzkumu její osobnosti.

„Ano, to jsem. A ty jsi Kwarr, Pán Všech Pruhů Džungle.“ řekla trochu ironicky, neboť k tomu konstatování nemusel tak dlouho sbírat odvahu.

„Nalezl jsem tě u našeho bratra Mika,“ ukázal Kwarr tlapou k farmě, „Jsi jeho družka?“

„Ne, to nejsem.“ zasmála se.

„Proč?“

Pootevřela údivem ústa. „Proč bych měla být?“

„Jsi z jeho krve. Jsi mladá a lidé o tobě říkají, že jsi krásná. Tvoje tělo dokáže lákat muže lidí. Je mnoho mužů, kteří to o tobě říkají. Proč nejsi jeho družkou? Nechceš ho?“

„Nejspíš nechce on mne.“ Diskutovat o těchto problémech s kteroukoliv šelmou nepovažovala Asthra za účelné.

„Neboj se a řekni, je-li tomu tak.“

„Můžete mi věřit, není. Patřím jinému!“

Kwarr se přemítavě podíval na typarda Zabrího.

„Když tygřice něco chce,“ řekl Zabrí, „Její tygr to splní. Kdybys byla jeho družkou a řekla, že si přeješ, aby šel do toho boje, šel by. Neodmítej nás, sestro.“

„Jenže já nejsem jeho družka. A nemůžu vám pomoci.“

„Mohla bys jí být. Ale nic pro to neděláš.“

„Nenechám si od vás poroučet!“ řekla trochu víc zostra.

Kwarr zarazil Zabrího pokynem tlapy. „Každý tygr má mít svoji družku. Kdo je jeho družkou u lidí?“

„Nevím. Snad je někde nějaká žena...“

„Půjdeme za ní a najdeme ji.“

„Těžko. Byla kdysi bílá dívka, ale ta není v Arminu. Je daleko, na druhém konci světa ve Studené zemi...“

„Proč není tady u něj? Nebo proč není on u ní?“

„To už je dávno. Moc dávno, mnoho let.“

Tygři na sebe hleděli a snažili se pochopit.

„Tedy nám už nic nezbývá,“ řekl potom Kwarr, „Má duše je smutná, sestro, a moje naděje umírá...“

Asthra pohlédla někam k vrcholkům skal. „On půjde. Nechce jít, ale půjde. Bude muset, až ho zavolá hlas Černého jezera...“

Tygři na ni opět pohlédli.

„Jezerní voda je modrá jako nebe, ne černá...“ namítl Zabrí.

Asthra se k němu obrátila. „Kdysi mi vyprávěl báji o Černém jezeře. Někde daleko v jeho vlasti, uprostřed nedostupných hor je Černé jezero. Tomu, kdo se omyje v jeho vodách, dá mládí, zdraví, život – vše, co potřebuje. Tisíce lidí je hledají, ale nikdo nezná cestu k tomu jezeru. Umírají na cestě, aniž by je našli. Jen ten, kdo dojde k jezeru, bude žít...“

Tygři hleděli jeden na druhého s neurčitou obavou.

„Kde je to jezero?“ řekl Zabrí, „Zná je... Mike?“

„Nevím. Každý člověk prý má své Černé jezero, které hledá celý život. Bez něj nemůže žít. Když nedojde k jezeru, zahyne...“

„A ty myslíš, že tam půjde pro to?“

„Černé jezero si ho zavolá. Musí jít za jeho hlasem, i kdyby měl zemřít. Protože je lepší zemřít, než neuposlechnout jeho hlasu. Půjde tam – a cesta vede okolo Enkrova vězení...“

Tygrům zaplál jas v očích. „Ty myslíš, že se to stane?“

„Už se to stalo. Cítím, že právě teď se něco stalo. Asi v těch věcech, které jsem mu dala, bylo něco, co mu to připomnělo. Už teď slyší hlas, který ho volá. Bude vzdorovat, bude se bránit – ale půjde, i kdyby měl v té dálce zahynout.“

„Snad bych ti měl poděkovat.“ řekl Kwarr tiše.

„Ještě ne. Až pak, až se dozvíme pravdu. Možná mne to jen tak napadlo, nevím...“

„Ty víš víc než my,“ dodal Zabrí, „Mnohem víc...“

„Ano,“ řekla, „A v tom je moje neštěstí...“

Čtveřice se vrátila od jezera, až když se objevovaly první hvězdy. Asthra byla velice spokojená, podařilo se jí ukecat tygry, aby ji důkladně olízali celé tělo. Ne že by bylo potřeba je moc nutit, dělají to rádi, ale už jim někdo řekl, že na lidi musí být opatrní, tak jsou. Asthra si přála, aby ji nijak nešetřili, pořádně jí vylízali zaschlou krev z ran na zádech a všechna ostatní citlivá místa. Když začali, kroutila se jako ještěrka, potom sténala a na konci řvala bolestí i rozkoší zároveň. Aby se nemohla hýbat, podrželi si ji packami a přidali jí pár jizev od drápů. Ale jelikož je řádně vylízali, měla naději, že budou dobře vidět, což ji těšilo.

Tygři čekali, že se Mike nějak změnil v názorech, ale byl stejný jako předtím, snad při večeři méně mluvil, ale to mohlo být zaviněno jejím slavnostním rázem. Nestávalo se tak hned, aby při hostině bylo hned sedm významných stolovníků. Tygři i jaguár se překonávali ve schopnosti zdvořile pojídat předložené a snědli i věci, které by jinak ostře odmítli.

Po večeři odešli všichni do svých pokojů. Tygři, na které nezbyl pokoj pro hosty, se uložili na zahradě se svými bojovníky, což jim ostatně vyhovovalo mnohem víc než čtyři stěny pokoje.

Mike ležel dlouho naznak na lůžku – spánek nepřicházel. Kolem bylo ticho, ospalý líný klid této klidné farmy, kde se nikdy nic nestalo a ani nemělo stát. Obvykle ho ticho uspávalo, ale dnes jako by mu ve spánku bránilo.

Náhle zaslechl tichý vzdálený zpěv. Byla to Asthra:

„Ač dávno se to neříká, má láska byla veliká

však život prsty utíká a nezná žádný cíl

náš čas ten tolik utíká, vzpomínka, jež ti uniká

tvé jméno nic mi neříká, zapomenu, žes byl.

Nevěř mým slovům o lásce, nevěř – o oheň nespal se,

když láska zmizela v dálce nech pokojně ji spát

Neříkej, že jsem prokletá, žes čekal na mne po léta

vždyť láska taky odkvétá jako karafiát...“

Vstal z lůžka a tiše vyšel na ochoz. Zvenčí opojně voněly květiny a někde ze sadu doprovázelo píseň bzučení cikád. Pomalu šel ochozem za zvukem té písně.

„Jak voda vzpomínky plynou, vím, byla jsem tvou jedinou

však léta taky odplynou a zbude jenom strach

Má láska zvadlá v podletí, též jako vítr odletí

vyschne jak rosa v poupěti a rozpadne se v prach.

Ač nikdo tomu nevěří, dnes večer, až se sešeří

já budu sedět u dveří a čekat na tvůj krok

ač lásku k tobě necítím, já tuším, možná že jsi tím

na koho čekám aniž vím na jaře každý rok...“

Asthra seděla na ochozu na kamenné obrubě a nohama se opírala o kamenný sloupek. Na kolenou měla kytaru, jíž se doprovázela. Byla tma a Mike viděl jen její siluetu proti světlejší obloze.

„Už nejsem dívka líbezná, už nejsem tvoje princezna

a jenom tvoje srdce zná mou mladou dívčí líc

až zase jednou v podletí, vzpomínka jak pták přiletí

pak kdybys přišel, řeknu ti, co nechtěla jsem říct

Je moc na světě nesnází, ran, jež tě k zemi porazí

však slunce přece vychází a život plyne dál.

Větry vzpomínku zaženou, na jednu lásku ztracenou

dlaň Boží dá ti odměnou to, co sis vždycky přál...“

Dozpívala. Položila kytaru s temným zazvučením strun a otočila se k němu. Mlčela, jen její oči plály ve tmě.

„Nemohl jsem spát,“ řekl, „Co jsi to zpívala?“

„To je stará píseň. Balada. Starší než my. Líbila se ti? Naučila mne ji babička...“

„Líbila se mi. Proč ty nespíš?“

„Čekám, až vyjde měsíc. Vychází pozdě, až k půlnoci. Ani já nemůžu spát. Měsíc mě uklidňuje, je dobrý a laskavý...“

Opřel se vedle ní o kamennou římsu. „Ano, Asthro, je to tak...“

Chvíli mlčeli a hleděli do tmy.

„Jsou chvíle, Asthro, kdy člověk neví jak dál. Když jste odešli... něco jsem se dozvěděl. Přinesla jsi to s těmi pohlednicemi. Přemýšlel jsem dlouho. Myslím, že půjdu do Anglie. Budu muset jít – i když jsem si přál něco jiného...“

„Hlas Černého jezera? Věděla jsem, že tě zavolá. A vím, že nemůžeš nejít.“

„Černé jezero? Ty si na tu pohádku ještě pamatuješ? Povídal jsem ti ji, když jsi byla malá...“

„Pamatuju si všechny tvoje pohádky.“

„Tak dobře. Něco takového mě zavolalo. Černé jezero.“

„Co je to? Řekneš mi to?“

„Až se vrátím, řeknu ti. Jestli se vůbec vrátím.“

„Ale ano. Vrátíš se, vím to.“

„V poslední době stále častěji víš, co se stane.“

„Vím. Cítím to. V některých případech to dokonce vím jistě. Ale někdy s tím nemůžu nic dělat. Když je to špatné.“

„Ty pláčeš? Proč?“

„Nevím – pláču. Je to smutná pohádka, ta o Černém jezeře. Nemyslíš?“

„Proč? Když je najdou...“

„Vím. Pláču pro ty, kteří k němu nikdy nedojdou...“

Errata:

30.05.2021 11:45