Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Jmenuje se Benedetto Scigalla,“ řekl dozorce opatrně, „A vypadá jako Ital.“

„Ital, hm...“ řekl Brang, „Nemohl by být dejme tomu přítel toho... da Campy?“

„Nevím, pane. Říká, že má něco důležitého...“

Po pravdě řečeno, věděl Brang, kdo je Scigalla a byl na toho Itala právem zvědav. On také Benedetto vyhlížel podle jeho představ, i s černými kudrnami a divokýma očima ve snědé tváři.

„Tak, co bys mi chtěl říct?“ ptal se Brang přezíravě.

Mladík zarejdil očima po kanceláři. „Chci vám říct, že s vaším muklem Westonem se včera domluvili jeho kámošové venku. Vím to najisto. Šmíroval jsem je.“

Brang trhl udiveně hlavou. Ale ovládl se velmi rychle. „Kdy, kde, co, jak? Povídej, mládenče!“

„Mladej baron Monroes a Romeo da Campa. Včera před půlnocí, támhle za zdí, čekali. Měli s sebou toho velkýho strakatýho kocoura, kterej mluví. Vypustili ho, sedli si a čekali. Romeo vykouřil dvě cigára. Pak kot přišel, oni ho sebrali a odjeli. Fárem mladýho barona.“

„Jak víš, že zrovna s Westonem? Ne spíš s da Campou?“

„Ne. Ležel jsem u nich, v příkopě v blátě. Slyšel jsem, jak Oliver řek kotovi: Enkra Weston. Nespleť to. A kot na to: Znám jeho lidský jméno. Potom ho pustili a on vylezl po zdi...“

Brang potřásl hlavou. „Ten kocour mluvil? Nelakuješ mě?“

„Madonna je mi svědkem, signore! Je to jedna z těch arminskejch potvor. Oliver si přivez z Arminu osm koček...“

„To by znamenalo...“ Brang si to nechal pro sebe, ale bylo mu celkem jasné, co by to znamenalo. „Poslouchej, ty Benedetto, nebo jak se jmenuješ... udělal bys pro mne něco?“

„Podle toho, co to bude, signore. A za co...“

„Budeš hlídat dál a ve vhodný chvíli je zneškodníš...“

„Tak to by nešlo, to by byl zločin. Ne že bych měl nějak moc citlivý svědomí, ale... A taky se to těžko proplácí!“

„Nemám na mysli lidi, ale tu kočku! Nebo ještě líp, chytit ji živou. To bys mohl, ne?“

„To jo, spolehněte se! Jako nic!“ zasmál se Benedetto.

„Dobře, budeš hlídat. Kde budeš?“

„Nejlíp venku u zdi, ode dneška v noci. Ale... co za to?“

„Buď bez obav, hochu, neošidím tě. Co takhle padesát liber?“

„Padesátka je blbá bankovka. Taková polovičatá.“

„Dobře, tak stovku. Ale víc ne! Za kočku to stačí...“

„Platí, šéfe!“ zašklebil se Benedetto, „Dostanu ji...“

„Panenko skákavá!“ řekl plukovník Fischer, „Právě jsme pro tebe chtěli poslat kurýra! Čteš myšlenky, nebo co?“

„Takže i vy jste si na mě vzpomněli?“ ptal se Mike, „Co všichni máte zrovna s mojí osobou? Copak nemáš v tajné službě nikoho jiného, kdo se může hrabat zrovna v téhle lapálii?“

„Vládce si přeje, abys to byl ty. Na mne se nezlob, já jenom plním jeho rozkazy...“

„Za což ti děkuju. Poslal jsi ten telegram do Anglie, aby mi zajistili lístek...?“

„Ano, dva lístečky budou zajištěny. Jak jsme to dostali, hned jsme věděli, kolik uhodilo. Ale jak jsi mohl vědět, že to spadlo do naší kompetence?“

„Nic jsem nevěděl, divím se právě všemu, co povídáš. Co v tom vlastně ještě je, kromě toho Enkry?“

„Operace Bílá růže. Malej Enkra tam objevil nějakej podraz. Zjistíme co a dáme to s patřičnou omáčkou panstvu z Interpolu.“

„O co jde?“

„To máš právě zjistit ty. Zajistili jsme ti na zítřek letenky a v Londýně hotel. Pasy jsou taky připraveny, všechny tři...“

„Tři? Pro koho?“

„Ty, tvůj pistolník Sid a ta dívka.“

„Jaká dívka zase? Ty mě zkoušíš zblbnout, to není hezký...“

„Slíbili jsme dívčí diplomatické škole, že vezmeš jednu jejich absolventku posledního ročníku na praktickou výuku. Nezlob se, chtěla to Knorrozovová. Dokázal bys jí něco odmítnout, řekni?“

„Já tam na ni asi vlítnu! Co si ta zatracená baba myslí, jsem nějakej dívčí internát nebo co? Já to tak nenechám...“

„Je to maličká bezpečná akce! Nemohli jsme jí to odmítnout. Je to jenom takový hraní na vojáčky, ty holky se málem zbláznily radostí, až se porvaly. Musíš si jet vybrat sám...“

„A ještě tohle ke všemu! Dobře, Terry, ale beru ji na její odpovědnost, a pro Sida, ne pro sebe.“

„V každým případě je to tvoje dvojka. Bude pracovat s tebou, ne se Sidem. Ať si na nás nemůžeš stěžovat...“

„Já vím, k čemu jsou takovýhle dvojky dobrý! Ale já holku do postele nepotřebuju, to si nemysli! Strčte si ji někam a jestli se to Knorrozovové nebude zdát, ať si tam vleze za ní...“

„Klídek, Miku,“ smál se plukovník Fischer, „Jeď tam, vyber si a potom se slušně obleč. Večer máš audienci u Vládce, přeje si osobně vám udělit svoje rozkazy...“

„Zač mne to Pánbůh trestá? Vím, člověk si zvykne i na šibenici. Ale mám ještě otázku, Terry. Mohl bys mi dát pár informací o mládenci jménem Luciper Wang?“

Fischer očividně zneklidněl. „Co máš proboha s Wangem?“

„Vypadá to na dvojdomek. Luciper Wang odjel do Anglie za účelem práce v téhle akci. Chci vědět, s kým mám spolupracovat.“

„Chraň nás Panna Maria,“ Fischer stiskl tlačítko domácího telefonu: „Přines mi spis Lucipera Wanga!“

„Znám Lucipera Wanga,“ řekl Mike, „Pracuje pro Black Power.“

Do zděšení plukovníka Fischera se otevřely dveře a vstoupila dívka s obličejem a inteligencí mrkací panny, která položila na stůl tenké desky. Mike je otevřel a zjistil, že je v nich pouze kádrový dotazník napolo nevyplněný, nějaký protokol, v němž byla o Wangovi náhodná zmínka a snímek, zvětšenina amatérské skupinové fotografie. Z ní se dalo pouze zjistit, že Luciper Wang je černoch a nosí nezvykle dlouhé vlasy na černocha – dokonce nebyly ani kudrnaté, leč překvapivě rovné.

„Na vlastní oči jsem Lucipera Wanga nikdy neviděl,“ řekl Terry, „Štíhlý mládenec, stoosmdesát centimetrů nebo i víc, možná zatím povyrostl. Jeho tvář vůbec není negerská: úzké rty, šikmé oči, nos jako zobák supa, na tváři zašlá jizva. Vidíš ty vlasy? Přesně tak je nosí, jako bílý kluk, dlouhé až na záda a ani jedna kudrnka. A přitom pleť má naprosto černou.“

„Ano. Přesně takhle vypadal i dřív.“

„Kde přišel k takovému vzhledu?“

„Má trochu zamotaný původ. Jeho matka byla míšenka indiánky a Číňana, po ní má jméno. Jeho otcem byl Šahin, císařův samuraj. Má v sobě všechnu možnou krev kromě bělošské, a bělochy taky pěkně nenávidí. Je roztomilý.“

„A to žije v Onga-Orangu?“

„Má tam sídlo, ale už dávno tráví život na cestách. V době, kdy jsem ho znal, byl částečně ovladatelný. Obávám se, že i tohle už dávno přestalo.“

„Jaké jsou jeho bojové schopnosti?“

„Ovládá všechny způsoby boje a zabíjení. Je absolutně dokonalý a ještě se v tom cvičí, aby byl čím dál lepší. Vymýšlí si svoje vlastní techniky. V podstatě je to jeho koníček.“

„Co s ním budeš v té Anglii dělat?“

„Nevím, zda se s ním vůbec sejdu. Když to půjde, budeme spolupracovat. Když to nepůjde... možná budu muset hodit za hlavu nějakou ze svých zásad.“

Terry se zamračil. „Dávej si tam na sebe pozor, Miku. Byl bych rád, abys to vyhrál ty – ne Luciper Wang.“

„Neboj. Zvládnu to.“

Budova nižší dívčí diplomatické školy (současně i chlapecké) se rozkládala za městem v rozsáhlém parku. Ze silnice k ní vedla odbočka, po sto metrech přehražená zdí s ostnatým drátem, v níž byla brána. V bráně lelkoval kluk a holka, oba se samopaly na krku. Mike je vytrhl z rozhovoru o problémech Shakespearova pojetí Romea a Julie v podání studentského dramatického kroužku, takže se na něj tvářili nepřívětivě a mládenec požádal o průkaz. Mike jim ukázal IC, oni zasalutovali a pustili ho dál.

Cesta vedla parkem ještě asi dva kilometry, než se objevila budova školy, postavená ve stylu anglikánské gotiky svépomocí z vyšmeleného materiálu. Mike zaparkoval před budovou na určeném parkovišti, vylezl z vozu a rozhlížel se. Panoval tu nezvyklý klid a ticho, což bylo důkazem, že obyvatelé mají praktické cvičení na cvičáku ještě o kus dál.

Ale mládenec s dívkou na bráně zřejmě splnili svou povinnost, neboť se ozval mohutný hlas: „Michaile Georgijeviči! Konečně jsi tady, holoubku můj sladký! Vítám tě!“

Z hlavního portálu se vyřítila Aglaja Nikolajevna Knorrozovová, vrhla se k Mikovi, objala jej a přitiskla ke své mohutné hrudi dřív, než se mohl pokusit tomu jakkoliv zabránit. Tuto ženu nemohl políbit na čelo, jak byl zvyklý, neboť by si k tomu musel stoupnout na špičky, nehledě k tomu, že se v jejím objetí dusil a byl rád, když ho pustila.

Aglaja Nikolajevna byla dáma stoosmdesátšest centimetrů vysoká a přibližně stodvacet kilo těžká. Ovšem bylo by bláhovostí se domnívat, že její váhu má na svědomí jediný gram tuku. Naopak celou její tělesnou hmotu tvořily mohutné svaly. Dotyčná dáma jich uměla patřičně používat, jak ochotně a ráda dokazovala každému, kdo měl zájem. V mládí se živila jako zápasnice v cirkuse a s chutí skládala do pilin každého mužského soupeře. Později se stala instruktorkou jiu-jitsu v této dívčí škole a dotáhla to až na ředitelku. Hovořilo se o tom, že je silnější než kterýkoliv muž a skutečně se ještě nikomu nepodařilo ji legálním způsobem porazit, ač se o to pár chlapů pokoušelo. Mike měl to štěstí, že s ním nikdy nepraštila o zem. Považovala ho totiž za svého tajného ctitele, neb při setkání s ní přicházel do rozpaků, červenal se a snažil se zmizet. Pravý opak byl pravdou, Mike měl z kulturistické dámy skutečnou hrůzu a pomyšlení na ni jako na ženu jej naplňovalo srdečnou nechutí. Naštěstí se nikdy neodvážil jí to říct do očí, proto mu mohutně projevovala sympatie.

„Potěšení na mé straně, Aglajo Nikolajevno. Poslal mne Terry Fischer, že prý bych měl vzít některou z tvých děvčat s sebou na akci do Anglie. Prosím tě, pomoz mi mu to rozmluvit!“

„Ani nápad, Michaile Georgijeviči! Sama jsem to svým děvočkám slíbila, moc se na to všechny těšej...“

„Když jsi to slíbila, tak si taky vem ten případ a jeď se svými děvočkami do Anglie sama! Já ti to klidně přenechám...“

„Tajná služba už slíbila, že to budeš ty, kdo pojede! Chlapci mysleli, že ti udělají radost...“

„Taky že jo. Vidíš na mně, ne, jak zářím? Já žádnou hloupou káču s sebou nechci, rozumíš?“

„Moje děvočky nejsou žádný hloupý káči!“ urazila se, „Dám ti s sebou krasavici všech krasavic a bude umět všecko, co potřebuje taková dívka pro tajnou službu, uvidíš! Však si můžeš sám vybrat, všechno pro tebe uděláme, holoubku Michaile Georgijeviči, abys byl spokojen a nepomluvil nás...“

„Aglajo, prosím tě! Není to výlet, ale bojová akce, bude se tam třeba střílet, nemůžu ručit za tvoji holku...“

„Moje děvočky umějí střílet líp než ty! Uvidíš, můžeš se sám podívat na výcvik, abys to viděl na vlastní oči.“

„Děkuji. Ale stejně žádnou nechci!“

„Je to rozkaz z vyšších míst! Když budeš zatvrzelý, budu si muset stěžovat Vládci, jak přehlížíš naše snažení. Nezapomínej, že je jeho přáním, aby byli agenti jak náleží vybaveni jak po materiální, tak lidské stránce a...“

„Pane Bože! Tak mi aspoň řekni, kde je můj pistolník Sid! Terry mi říkal, že tady bude čekat...“

„Ach, tvůj Sdéněk! To je moc šikovný málčik, děvčatům se moc líbí. Ukempovali jsme ho u nás, s chlapci být moc nechtěl, že s nima má nějaké roztržky, tak spal u děvoček. Až se trochu naučí, bude z něj dobrý zápasník, zkoušela jsem ho...“

„Tak dobře, ale kde je?“

„Nejspíš na koupališti, tam za těmi stromy...“

„Zajdu si tam a hned ho vzkřísím!“ řekl Mike a prchal, aby ho Aglaja nezadržela.

„Vrať se co nejdřív, ať stihneš oběd! A přiveď ho s sebou...“

Mike jí to slíbil, neboť obědy ve škole a vůbec jídlo byly vyhlášené, pokud nebyl někdo vegetarián jako Asthra. Mike tady kdysi přednášel a ještě se pamatoval.

Sid ležel na pláži, oči měl zavřené a poslouchal píseň o tom, že cinkají, cinkají zvonky bílé. Upřímně se divil, neboť tuto píseň slyšel včera v podání Aglaji Nikolajevny a působila na něj dojmem pádu mrakodrapu. Těšilo ho tedy, že v ústech jiné ženy zní přinejmenším snesitelně. Píseň zněla z japonského kazeťáku, do něhož byla umnýma rukama arminských techniků přistavěna vysílačka, kterou si měl vzít do akce.

Když ho zakryl Mikův stín, otevřel Sid oči a vyskočil. „Jéje, šéfe, nazdárek! To jsem rád, že tě vidím! Už jsem se bál, že mě tu necháš! To je hrůza, v tomhle baráku!“

„Já myslel, že si tě tu hýčkají!“ smál se Mike.

„Jo, to zrovna! Dneska ráno si to se mnou ta bába rozdala ve svým pojetí karate a praštila mě levým prsem do brady, že mi málem vykloubila sanici. S ní se nedá bojovat, to není ženská, ale parní lokomotiva!“

„Mám tentýž názor. Ale jsou tu i mladší, ne?“

„Jo, čekám na ně, až půjdou na oběd. Chtěly mě vzít s sebou na cvičák, ale to přece já nemám, zvlášť před akcí, zapotřebí?“

„Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Ale teď se zvedni a pojď se najíst, Aglaja už mě hubovala...“

„Počkáme na holky, ne?“

Mike pokrčil rameny, sedl si na zem a čekali. Netrvalo to tak dlouho, dívky se vyhrnuly z lesa a hnaly se rovnou do bazénu, aby ze sebe opláchly prach. Sid považoval za svou povinnost vykoupat se s nimi, ještě je popichoval a posmíval se jim za tu jejich únavu ze cvičáku – pokusily se ho utopit, aby se mu pomstily.

Potom se šlo houfně na oběd, který byl, jak předpokládáno, výtečný. Po obědě zavelela Aglaja Nikolajevna poslednímu ročníku, aby se shromáždil ve zkušebně a ostatní vyhnala zase na cvičák. S Aglajou zůstaly jen dvě starší dozorkyně jako instruktorky.

Dívek z posledního ročníku bylo dvaadvacet a stály v řadě jako vojáci před Aglajou. Na její pokyn „Představte se!“ vystupovaly jedna po druhé o krok vpřed, vojenskými hlasy halasily svá jména a Mike je okamžitě zapomínal, jak bylo jeho zvykem.

„Tak a můžeš si vybrat!“ pohrozila mu Aglaja Nikolajevna.

„Hm... Mně je to vcelku jedno, já nechci žádnou. Když už, tak která je tak asi... nejvhodnější?“

Aglaja se hluboce zamyslela. „S vyznamenáním jich poslední semestr ukončilo osm a dá se předpokládat, že také celou školu ukončí na výtečnou!“

„Dobře. Tak z těch osmi vyberu.“

Aglaja vykřikla osm jmen. Ostatní dívky se odebraly ke zdi, kde se zastavily a přihlížely výběru.

Mike si prohlížel těch osm. Vcelku se mu líbily, ačkoliv s výběrem nechtěl moc pospíchat. „Umějí... střílet? Bojovat?“

„Všechny a výtečně! Chceš to vidět?“

„No, třeba... když to musí být.“

Na Aglajin pokyn nastal neuvěřitelný blázinec. Dívky se na sebe vrhaly a nelítostně se srážely na zem údery karate i prostými kopanci a ranami pěstí. Mike se obával, že by pod těmi ranami padl kůň, ale některé z dívek se při tom dokázaly sladce usmívat. Drezúra nade vše, u tajné služby není lehký chlebíček.

„To by snad stačilo...“ řekl, když měl dojem, že si samou ochotou vzájemně zlámou vaz.

Aglaja zavelela a osmičlenné družstvo se seřadilo. Dívky byly mírně rozcuchané, uhřáté a zpocené, dýchaly těžce, ale nezdálo se, že by rozcvička měla na jejich kondici špatný vliv.

Mike se obrátil k Sidovi: „Tak co, kterou bys vybral?“

„Mně se líběj všechny. Ostatně, je pro tebe. Zvláštní pozornost od pánů šéfů služby...“

„Nebuď blbej – beru ji pro tebe!“

„Já jsem rád, že budu mít od ženskejch pokoj!“

Aglaja je chvíli poslouchala, ač jim nic nerozuměla, neboť nestihla univerzálku. Promluvila rusky: „Jestli ti můžu radit, tak Julii, to je ta černovláska, si neber. Snadno se rozčílí...“

Mike viděl, jak Julie praštila o zem s modrookou blondýnkou křehkého zjevu, takže souhlasil a zredukoval počet na sedm. Jinak zůstal stále bezradný.

„Bude třeba, aby se dotyčná dáma dovedla oblékat. Možná bude muset vystupovat v přestrojení. Umějí to?“

Aglaja se zasmála, jako když jede rychlík přes výhybky. „Ovšem!“ Zavelela, dívky se rozběhly do svých pokojů a za okamžik se každá vrátila se sportovní taškou. Postavily je za sebe a čekaly na rozkaz. Aglaja vytáhla ze záňadří veliké stopky a pravila: „Tetička Běta!“

Načež dívky otevřely tašky a bleskurychle se oblékly do šatů, které tam byly uloženy. Za jeden a půl minuty tady stálo osm úctyhodných starších dam se šedivými parukami, brýlemi a v šatech podle módy před dvaceti lety.

„Lady Courtlessverntonová!“ zavelela Aglaja.

Po překvapující proměně stálo tu osm mladých dam vzezření příslušnic vyšší vrstvy šlechty, v supermoderním oblečení.

„Tonička z Vysočiny!“

Převlek znázorňoval dívku ze zapadlého kouta země ve vesnickém šátku a rozkřapaných botách a příslušel k němu výraz dokonalé naivky, vyjevené z městského ruchu. Mike se nestačil divit.

„Když jsem byl naposledy v téhle škole, zkoušel se tady jeden dost komický převlek. Bratránek Bertík, že?“

Aglaja pohlédla na děvčata velitelsky a stiskla stopky. Tentokrát bylo převleku dosaženo až za dvě až tři minuty, neboť byl patřičně obtížný: bratránek Bertík byl pojat jako sportovně vyhlížející mladý muž a bylo zapotřebí směstnat vlasy pod krátkou paruku, ukrýt prsa do korzetu a všeobecně změnit postavu do vzhledu mladého muže. Ale podařilo se to stejně dobře, jako Paulu Foxovi přestrojit se za dívku. Mike by byl nehádal, kdyby potkal takto oblečenou dívku, že to není frajer z promenády.

Ale celá procedura jej neučinila ani o vlas chytřejším, pokud jde o výběr vhodné kandidátky. Takže dovolil Aglaje, aby se dívky zas upravily do normálního stavu, svlékly převleky a sbalily je do tašek. Pak chvíli přemýšlel a Aglaja ho pozorovala shovívavým pohledem. Věděla, že páni agenti si velmi vybírají svoje dvojky, ale s Mikovou vybíravostí si nevěděla už vůbec rady. Její děvočky se překonávaly v předvádění, ale ten zatracený balvan z jihu je přehlížel a krčil jen rameny.

„Víte co, děvčata? Tohle všechno byl výsledek pečlivé drezúry Aglaji Nikolajevny a ostatních. Ale zkusíme, co dovede každá z vás sama od sebe. Jděte teď do svých pokojů a upravte se tak, abych vás mohl pozvat do města na večeři do slušného podniku. Šaty, účes, make up a tak dál. Každá jak chcete, podle míry svého vkusu. Kterou vyberu, pojede se mnou do Anglie.“ A jelikož se hýbalo jen těch osm, dodal: „Ne jen ty nejlepší, všechny to zkuste. Já si vás stejně nepamatuju...“

„Rozchod – za pět minut nástup!“ zavelela Aglaja.

Mike se opřel o kladinu, Sid vedle něho a zapálil si cigaretu. Aglaja ho chytla za krk, vyhodila nad hlavu a pustila ho na parkety, až to zadunělo. Nešťastný pistolník vytřeštil oči.

„Asi je to jemné upozornění, abys nekouřil.“ řekl Mike.

„Správně, Michaile Georgijeviči. Ale tobě dám na cestu dárek.“

„No... a jaký?“

Aglaja vytáhla z kapsy lesklý revolver a podala mu ho. Mikovi se zdál nějak lehký, Aglaja se rozesmála a stisknutím perka otevřela širokou pažbu. Bylo tam nastrkáno deset cigaret. Vyklepla jednu, vzala ji do úst, namířila hlaveň na Mika a stiskla spoušť. Od zámku odskočila západka a zaplál ohýnek. „Zapalovač,“ řekla, ale nezapálila si, v tělocvičně a zkušebně se nesmělo kouřit, i když kouření samo bylo frekventantkám povoleno, aby se naučily neodlišovat od lidí.

„Jenomže já přece nekouřím...“ namítl.

„Nevadí, bude se ti hodit.“ Dodala delší větu v ruštině, neboť nedovedla svoje city přesně vyjádřit arminsky. Mike poděkoval a zastrčil cigaretové pouzdro do kapsy.

Pak už se vracely dívky. Mike sledoval, jak přicházely a stavěly se na svá místa do původního tvaru. Teprve když byly všechny, odlepil se od kladiny a přešel kolem nich.

Položil ruku na rameno právě té útlé blondýnce, kterou tak nešetrně praštila o zem černovlasá Julie. „Jak se jmenuješ?“

„Elli Sommerová.“

„Chceš jet se mnou?“

„Ano!“ řekla bez rozmyšlení.

„Jsem povinen tě poučit, že služba se mnou nebude tak lehká jako s jiným agentem. Mám zvláštní a někdy dost nezvyklý způsob přístupu k případům, který nebývá obvyklý... ani oblíbený. Mimo to se můžeš dostat do nebezpečí, ze kterého tě nebudu umět žádným způsobem vysvobodit...“

„Nebojím se ničeho. Chci jít s tebou!“

„Musím ti tedy říct ještě tohle: Nejsem natolik schopný, abych se uměl bít jako ty před chvílí. Ani neumím tak přesně a rychle střílet jako můj Sid. V boji, kdybychom se do nějakého dostali, budu mít co dělat, abych se zachránil sám. Nebudu pro tebe moci nic udělat. Jdeš se mnou na vlastní odpovědnost, Elli...“

„Vím a nebojím se. Půjdu...“

„Za těchto podmínek tě přijímám.“

„Sláva, že sis už vybral!“ oddychla si Aglaja Nikolajevna. Přistoupila k Elli a objala ji aby ji políbila. „Přeju ti hodně štěstí v tom světě, holubičko milá.“ udělala jí na čele prstem tři křížky, „Hlídej ho a vrať se nám zdravá...“

Když odcházeli, zavěsila se do Mika a řekla z opatrnosti rusky: „Michaile Georgijeviči, přes všechno, co jsi řekl, svěřuju ti to děvče do ochrany. Proti každému přirozenému nebezpečí se umí bránit sama, od tebe chci jenom, abys ji chránil před věcmi, které se vymykají tomuto označení. Ty nejsi jen tak nějaký agent, jsi člověk zvláštní, až podivný. Povídají o tobě, že se vyznáš nejen v bílé magii, ale taky v černé, a proti tomu jsem svoje děvočky necvičila. Tak ji netahej do žádných svých ztracených bojů – nezaslouží si to od tebe...“

„Udělám, co budu moci.“

„A jestli na svých toulkách světem přijdeš někdy až do Oděsy,“ v koutcích očí se jí objevily slzy, „Zajdi na Potěmkinské schody a dívej se chvíli na přístav. Vzpomeň si tam na mne – na těch schodech jsem se poprvé políbila s chlapcem...“

Mike jen mlčky sklonil hlavu.

Aglaja ho objala a i jemu pak udělala na čelo křížky. „Vraťte se mi brzy. Hlavně... se mi vraťte...“

Na její slova myslel Mike, když jeli k městu. Řídil Sid, Mike a Elli seděli vzadu a mlčeli.

Na šestou hodinu odpolední byli objednáni k audienci u Vládce Arminu sira Lery z Guyrlayowu. Dostavili se již v půl šesté, všichni tři ve slavnostních černých uniformách řádu Blesků. Elli nebyla zvyklá chodit v uniformě a vyjímala se mezi nimi velmi zvláštně – jako květ lotosu mezi stvoly cukrové třtiny.

Zašel jsem k nim, když čekali na audienci. „Jsem rád, že posílají tebe, Miku. Prosím tě, udělej pro Enkru, co budeš moci, mám už jenom jeho...“

Mike byl bledý, v očích se mu usadil divný oheň. „Udělám, co bude v mých silách. Přísahám ti to.“

„To mi stačí...“

Vládce přijal trojici sám v malém salonku. Před ním stáli tři lidé v černých uniformách a on si je prohlížel. „Takže ses přece jen rozhodl přijít, kníže von Crossi.“

Mike sklopil oči. „Kníže mě nazývá Quiroqa. Já si tak neříkám.“

„Hrabě Wahrgund má ještě divnější titul: margraaf. Co je to?“

„Markrabě, pane. Jednou jsem to ze žertu vyprávěl Gunnarrovi a jaguáři si to zapamatovali. To je... no, něco mezi tím...“

„Máš zvláštní způsob žertování, von Crossi. Mohu-li ti poradit, neder se za žádným dalším titulem a buď rád, že máš to, co máš. Jaguárům poručit nemohu, ale tebe můžu aspoň varovat.“

„Děkuji ti, pane. Ty máš vždycky pravdu...“

Sir Lera si ho prohlížel a na jeho tváři nebylo lze nic vyčíst. Zdálo se jen, že za poslední dobu hodně zestárl. „Tvoji společníci mohou odejít. Přeju jim štěstí. Ty zůstaň, Miku.“

Sid a Elli se poklonili a vyšli z pokoje.

„Je jedno slunce na nebi a jeden Vládce v této zemi.“ řekl sir Lera, „Jenom jeden – víš o tom, kníže von Crossi?“

„Ano, pane, vím. Ty jsi Vládce.“

„Je mnoho těch, kdo si přejí, abych jím nebyl. Vím, že se blíží chvíle, kdy přestanu vládnout Arminu. Ale do té chvíle jsem Vládcem já a nikdo mne nesmí ohrozit!“

„A přesto se o to každý snaží. Je jich dokonce několik...“

„Znám je. Vím o nich. Monroesové, Santanueva, Quiroqa a Kwarr. Mimo to ještě černoši, generální štáb, někteří další důstojníci, zbytky Alwinových přívrženců a policie. Bouří proti mně lid a roznášejí pomluvy. Nic nedokážou. Hlídám je...“

Mike přistoupil k Vládci a uchopil jej za ruku. „Poslouchej mne dobře! Nejen oni, ani lid není spokojen s tvojí vládou. Chtějí Vládce, který aspoň občas dokáže něco udělat. Chtějí od svého Vládce čin. Neuděláš-li nic, necháš-li všechno na Monroesovi, na tygrech... a na mně, padneš.“

Sir Lera se krátce zamyslel. „Případ Weston? Jsi chytrý, kníže z Crossu. Víš taky, co bych měl udělat, aby můj milovaný lid opět viděl ve Vládci slunce Arminu a světa? Nebo jen tak mluvíš?“

„Ano, pane, vím to.“

„Dobře, kníže. Tak mi to řekni a já to udělám...“

Errata:

30.05.2021 11:45